Boj proti terorismu poevropsku

Evropské země slavnostně vyhlásily svoji vůli bojovat proti mez. terorismu ( kolem státních budov se postaví zátarasy, útoky odnášejí občané) , v praxi však postupují úplně opačně – jejich policejní složky a soudní systémy se úporně brání spolupráci v evropském měřítku.

Třebaže v 1/05 Komise navrhla vytvořit jednotný evropský trestní rejstřík (De Vries i jednotnou databázi otisků prstů) , pouze čtyři země (Francie,Belgie, Španělsko a Německo) se dohodly, že do konce roku 05 svoje trestní rejstříky propojí …

Většinou to však funguje tak, že např. francouzský prokurátor, chce-li znát trestní minulost nějakého Španěla, si musí na španělských soudech vyžádat výpis z jeho trestního rejstříku, který musí mít papírovou formu, a musí být úředně přeložen do francouzštiny spolu s výkladem ve smyslu francouzského práva, což je zdlouhavá záležitost „na několik let“  …

Další vysněnou etapou by měla být harmonizace recidivy, např. Belgičan odsouzený v Belgii, bude v případě trestné činnosti ve Francii posuzován jako recidivista.

Španělsko již do svého trestního zákoníku z roku 95 vepsalo pojem „mezinárodní recidivy“ u mravnostních deliktů proti nezletilým, kuplířství, obchodu s narkotiky a terorismu.

Zářným příkladem neefektivity evropské spolupráce byl evropský zatykač . Problémem jsou i úmluvy OSN, týkající se financování protiteroristického boje, bezpečnosti letecké a námořní dopravy (obří naplněné tankery, plující s podřezanou posádkou po mez. námořních trasách, nejsou vůbec neobvyklé) , či výroby výbušnin . 8 z těchto veledůležitých mez. „protiteroristických“ smluv nebylo ani po 20 letech ratifikováno většinou států (mj. ani Belgií či Irskem) , …

Po vlně teroristických atentátů bezpečnostní služby států EU žádaly o možnost přísnějšího zacházení s lidmi, na něž jsou již vydány zatykače z jiných zemí, nebo kteří jsou důvodně podezřelí z přímé /nepřímé spolupráce s teroristickými organizacemi.

Taková opatření by však porušovala evropské zákony o lidských právech., které znemožňují i jejich vydání do zemí, které uplatňují trest smrti, znemožňují i dlouhou vazbu.

Takže např. ve Spojeném království/UK jsou podezřelí umístˇováni do domácího vězení pod policejním dozorem. Bydlení jim platí britský stát a přidává jim k tomu podporu v nezaměstnanosti (15.000 liber ročně), k níž je opravňují evropské zákony o lidských právech, třebaže tyto podpory „věznění“ islámističtí klerici zpětně věnují na financování džihádu …

Bezpečnostní složky rovněž žádaly o zpřísnění  přistěhovalecké politiky, větší kontrolu na hranicích, větší osobní prověrky přistěhovalců, a rychlejší deportaci ilegálů …

Zatímco Blair se přiznal, že „nemá ani tušení“, kolik ilegálů v UK je, a kolik jich denně přichází,tehdejší vůdce konzervativců Michael Howard se pokusil mírnou kontrolu přistěhovalectví začlenit do volebního programu toryů, načež byl nařčen z rasismu, a byl Bruselem upozorněn, že takovou politiku zavádět nemůže, protože přistěhovalecká politika je pod výlučnou pravomocí EU …

Jak britská policie v den londýnských útoků (kdy z LON byly tisíce policistů převeleny do Skotska na ochranu summitu G7)  „svižně“ reagovala, prozrazují slova vrchního policejního komisaře, který se ještě pět hodin po útocích domníval, že útoků bylo šest (přihlásila se k nim neznámá Tajná skupina džihádu ) …

V 8.49 londýnská policie informovala o srážce dvou vlaků metra, kterou způsobil „výpadek proudu“ …

V 9.40 policie uvedla,že „výpadek proudu „ zasáhl několik stanic metra …

Po explozi dvoupatrového autobusu Scotland Yard  v 10.02 připustil, že jde o „významnější incident“ , v 10.25 policie potvrdila šest (!) výbuchů, ale „žádné oběti na životech „ …. (!)

Až předseda europarlamentu Joseph Borrell v 11.26  mluvil o obětech na životech, a až ve 12.05 (!) premiér Blair oznámil, že v LON došlo k teroristickým útokům …

Policejním a soudním molochem států EU, jejich vzájemnou nedůvěrou a vzájemným neuznáváním soudních rozhodnutí, neotřásly ani varování nejrůznějších institutů pro strategická studia, které prohlašovaly, že v Evropě pod identitou „civilizovaných“ lidí čeká přinejmenšním 20.000 fanatických islámistických sebevrahů , a že střední kádry „al-Qajdy“ pendlují po světě a radikalizují místní zaostalé islámistické skupiny …

Stejným způsobem Evropu alarmoval „Mr Anti-Terrorism“ Gijs de Vries,bývalý nizozemský ministr vnitra, zvolený po atentátech v Madridu v 3/04 protiteroristickým komisařem EU bez jakýchkoliv pravomocí, takže jen skromně nadhodil, že vylepší činnost Europolu, třebaže právě národní policejní ústředí  jsou tou největší překážkou účinné evropské spolupráce  (která v protiteroristickém boji již existovala v podobě francouzsko-španělských vyšetřovacích týmů pro boj se separatistickou baskickou ETA, jejíž levicovou politickou odnož Batasuna se Washington na svůj seznam teroristických organizací uvolil zapsat až po 26 letech její existence, v 5/03 …) .

„Velký úklid“  mezi vlastními teroristy si udělalo Německo z instinktu sebezáchovy tehdejšího ministra zahraničí (98-05) Joschky Fischera (JF byl v Evropě  asi jediným ministrem zahraničí s teroristickou minulostí a s neukončeným základním vzděláním - jeho otec byl řezníkem, jenž byl jako etnický Němec v roce 46 „odsunut“ z Madˇarska ) …

Poté, co Paříž/PAR dopadla „Carlose Šakala“ , z iniciativy Joschky Fischera  Německo v 12/03 „náhle“ omilostnilo a propustilo po 24 letech na svobodu Rolfa Clemense Wagnera*1944, bývalého člena RAF/Rudé ozbrojené frakce, odsouzeného v roce 77 na doživotí za svoji spoluúčast na únosu a vraždě  v 10/77 šéfa německých zaměstnavatelů Hanse Martina Schleyera (62), viz analýzu jeho únosu „Analysis of Schleyer Kidnapping“ .

Omilostněn byl i Egon Krenz , poslední efemérní prezident NDR (10-12/89) , v roce 00 odsouzený  na 6,5 let vězení za smrt čtyř lidí, kteří se pokusili přelézt Berlínskou zedˇ . Milost však hlavně dostal Fischerův komplic Hans-Joachim Klein, v roce 01 odsouzený k devíti letům vězení za svoji spoluúčast na vzetí 30 rukojmích OPEC ve Vídni, při kterém byli v roce 75 zastřeleni tři lidé, z nichž dva zastřelil Klein …

Hans-Joachim Klein, alias Angie, byl členem extrémistických Revolučních buněk /RZ ( v té době  tvořil nerozlučnou trojku s levicovými extrémisty Joschkou Fischerem*1948 /JF, a Danielem Cohn-Benditem) …

Klein se 21.12.75  účastnil přepadení zasedání OPEC ve Vídni, během kterého přepadové komando 30 delegátů OPEC zajalo, odvedlo je do letadla, a poté, co každá arabská země ve prospěch svého rukojmího vydala dekorativní prohlášení, že  podporuje palestinskou věc, byli rukojmí na letišti v Alžíru proti tajnému vyplacení tučného výkupného za každého delegáta, se kterým únosci bez problémů zmizeli, propuštěni.

Přepadovému komandu velel „moskevský“ terorista Iljič Ramirez Sanchez*1949, alias Šakal Carlos  (jeho otec, bolševický fanatik z Caracasu, pojmenoval své další syny Vladimírem a Leninem), člen venezuelské KS, a poté, co strávil pár semestrů na moskevské univerzitě Patrice Lumumba, odjel do Ammánu, kde se v roce 73 stal členem Lidové fronty za osvobození Palestiny, jejímž jménem prováděl bombové útoky proti izraelským zájmům na BV a v západní Evropě.

Po odchodu bolševické říše do propadliště dějin našel útočiště pouze v Chartúmu,takže mu nezbylo nic jiného než konvertovat na islám .

Z Chartúmu jej francouzská kontrarozvědka DST (šéf Yves Bonnet, dnes spojenec lib. křestˇanského maronita gen. Michela Aouna ), po uplacení súdánské vlády, v roce 94 unesla , a v roce 97 byl v Paříži/PAR odsouzen na doživotí za zabití dvou agentů DSTv roce 79 (ve věznici napsal knihu Revoluční islám, ve kterém propaguje třídní boj, a jeho zase opěvuje Hugo Chavez, jenž si s ním píše) …

Během přepadení zasedání OPEC byl zastřelen jeden irácký člen ochranky, jeden zaměstnanec OPEC, a jeden rakouský policista – Klein,jenž zastřelil dva posledně jmenované,  byl těžce postřelen, ale přesto zmizel.

V 5/77 se však Klein překvapivě sám přihlásil, když týdeníku DerSpiegel poslal svoji pistoli s přiloženým dopisem, že se definitivně s Revolučními buňkami /RZ rozešel, údajně poté, co zjistil, že RZ vyvíjejí levicový militantismus cynického rázu, protože jde o profesionální žoldáky, kteří svoje teroristické služby propůjčují těm levicovým vládám a organizacím, které nejvíce zaplatí (východoevropské země, promoskevské arabské státy, různé palestinské frakce).

Klein v dopise dále varoval, že RZ připravují horký podzim a odvetné atentáty proti dvěma vysokým představitelům židovské komunity ve Frankfurtu nad Mohanem a v Berlíně ( v roce 76 komando RZ pod vedením Wilfrieda Bose  a Brigity Kuhlmannové unesli letadlo Air France na lince PAR-Tel Aviv do Entebbe, ale izraelské komando v ukázkové osvobozovací akci rukojmí osvobodilo, a všechny únosce zlikvidovalo …

Na podzim 77 levicoví extrémisté z RAF a z Revolučních buněk skutečně vyrazili do německých ulic, jejich řádění vyústilo únosem a zastřelením výše zmíněného Hanse Martina Schleyera .

Klein poslal svůj podivný dopis ze svého úkrytu ve Francii, kde byl zatčen až v roce 00  (…) , a byl vydán (svému komplicovi JF) do Německa . Jeho proces (10/00 – 2/01) v Německu vyvolal bouřlivou polemiku ohledně aktivního podílu Joschky Fischera na levicovém terorismu v Německu v 70.letech  …

KAUZA JOSCHKA FISCHER*1948

Po žalostném konci levicových teroristů v Entebbe Joschka Fischer změnil  „ orientaci“, a z levicového extrémisty (v roce 69 se účastnil „historického“  ustavujícího sjezdu OOP, na kterém Jásir Arafat vyhlásil Izraeli „ věčnou válku“) , se v roce 83 stal poslancem Strany zelených, která vznikla  z bouřlivé polemiky mezi ultralevicí a levicí, jež se rozpoutala po otevřeném dopisu Hanse Joachima Kleina ….

Krátce před omilostněním německých levicových teroristů v 12/03 US týdeník National Review v souvislosti s novou protiamerickou osou PAR-BER-MOW , kterou mj. upředl zuřivý antiamerikanista Joschka Fischer, uveřejnil výpovědˇ bývalého šéfa rumunské Securitate gen. Iona Mihaila Pacepy, jenž v roce 78 přeběhl na Západ, o spolupráci frankfurtské buňky (Klein,Fischer,Cohn-Bendit) s KGB .

Pacepa uvedl, že v roce 75 jeho prostřednictvím pluk. Kaddáfí požádal rumunského diktátora Ceauceska, aby opatřil „Carlosi Šakalovi“ plány budovy, ve které se zasedání OPEC konají, přičemž National Review ústy Pacepy zveřejnil i některé detaily z výpovědi „Carlose“  před soudem v PAR, který se z bezpečnostních důvodů konal v pařížské věznici Santé .

 „Carlos“ uvedl, že  Kleinova pistole, z níž Klein v roce 75 zastřelil zaměstnance OPEC a rakouského policistu, byla uschována v bytě ve Frankfurtu, který ve společném pronájmu měli Klein-Fischer-Cohn-Bendit …

Pacepa uvedl, že ve Francii v roce 00 zatčený Klein potvrdil, že se s Carlosem a s několika úředníky libyjského velvyslanectví setkal ve Vídni 4 dny před útokem, kdy mu předal plány budovy, které měl od Pacepy (jenž měl v budově svého agenta) …

Při procesu s Kleinem v Německu Joschka Fischer vypovídal jako svědek, a mj. prohlásil, že výpovědˇ“Carlose“, že zbraň, ze které Klein zastřelil pracovníka OPEC a rakouského policistu, byla schována v bytě, který ve Frankfurtu nad Mohanem měla pronajatá „revolucionářská trojka“  Klein-Fischer-Cohn-Bendit (pozdější poslanec europarlamentu) , je „ komická“ …

Pacepa pro National Review však uvedl, že po útoku Kaddáfí  přes něho Ceauceskovi poděkoval s tím, že  „ útok by nešlo provést ani bez pomoci Rumunska (plány budovy), ani bez pomoci německé revoluční buňky ve Frankfurtu nad Mohanem, která Carlosovi poskytla komando a zbraň … „ .

Po zatčení „Carlose“ ve Francii Bettina Röhl/Roehl, novinářka a dcera Ulrike Meinhof z teroristické skupiny Baader-Meinhof, která se zabývá historií skupiny a jí podobných (v roce 97 uskutečnila rozhovor s členem RAF Stefanem Wisniewskim o tzv. druhé generaci RAF) vypověděla, že Joschka Fischer, ačkoliv to popírá,  v 70. letech patřil do frankfurtské teroristické skupiny, a předložila fotografie/kamerový záznam (?) ze 7.5.73 , na kterých Fischer při krvavých levicových demonstracích ve Frankfurtu nad Mohanem surově mlátí policistu. Poté, co snímky zveřejnil v roce 02 deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, se  Fischer omluvil.

Bettina Röhl dále uvedla, že Fischer při demonstracích v roce 76 hodil zápalnou lahev na auto dalšího policisty, který utrpěl těžké popáleniny, což Fischer popřel.

V 5/81  byl hesenský ministr obchodu Heinz Herbert Karry zavražděn pistolí, která byla  (The Independent z 24.4.08)  v roce 73 převážena , spolu s dalšími zbraněmi ukradenými z US základny, ve Fischerově autě, což JF vysvětlil tím, že  auto dal Kleinovi, aby mu vyměnil motor …

Také bývalá německá teroristka Margrit Schiller ( po propuštění z vězení v roce 79 žila na Kubě, od roku 93 žije v Uruguaji)  ve své knize Es war ein harter Kampf um meine Erinnerung/Těžký boj o moje svědomí, potvrdila, že se Fischer  v 70.letech ve Frankfurtu stýkal se zakázanou teroristickou RAF , ke které Schillerová patřila, a v knize uvádí , že „ve Frankfurtu se zdržovala v bytě pánů Fischera a Cohn-Bendita , se kterými vymetala hospody“ …

Když se Fischera na podzim 02 německá prokuratura dotazovala na tato svědectví, prohlásil, že jeho frankfurtský byt rozhodně nebyl „hotelem pro teroristy „ …

Také německá novinářka a spisovatelka Sibylle Krause-Burger v polooficiální biografii o Fischerovi Der Marsch durch die Illusionen uvádí, že jeho házení kameny po policistech a ječení, že NSR je brutální diktaturou, nebylo spontánní, ale organizované, což potvrzuje Pacepa v National Review –  frankfurtskou buňku financovala KGB.

Krause-Burger zmiňuje veřejnou debatu Fischera z roku 74 s funkcionářem Mladých socialistů Karsten Voigt (pozdějším členem SPD, pod ministrem JF pracoval na zamini), ve které Fischer zuřivě útočil na státní zřízení NSR.

V roce 99 Joschka Fischer jako ministr zahraničí prosazoval přímou účast Bundeswehru na straně Albánců v Kosovu proti „genocidním“ Srbům … (od roku 07 je v dozorčí radě Arab Democracy Foundation, od 08 v poradenské firmě Albright Group, od roku 09 bere šestimístnou částku za poradenství v Nabucco projektu EU … (viz také The New York Times z 15.1.01 + ze 27.11.05 The Red and The Green) .

Spolupráce v protiteroristickém boji mezi Francií a Washingtonem ztroskotala při několikrát plánovaném a donekonečna odkládaném procesu s „jediným obviněným „ z 9/11, s Francouzem marockého původu Zachariášem Mousawi, údajným 20./5. únoscem … ( z plánovaného „monstr“procesu byl jen skromný „mini“proces) …

Při přípravách procesu se rozhořela i válka mezi US soudkyní  a US ministerstvem spravedlnosti .

Mousawi nikdy svoji příslušnost k al-Qajdě , ani výcvik pilota sebevraha nepopíral,  ale odmítl jakoukoliv účast na 9/11, či že by věděl o jeho plánování , a trval na tom, že se v hlavním líčení bude hájit sám, třebaže v trestních věcech si obžalovaný musí vybrat  advokáta z Advokátní komory.

Soudkyně Leonie Brinkena mu vyšla vstříc, a nařídila, když se tedy bude sám hájit, aby ministerstvo spravedlnosti Mousawimu umožnilo přístup do spisů, tj. ke všem tajným dokumentům s případem souvisejícím + k výpovědím svědků (jeho právníci celé roky požadovali, aby mohli vyslechnout hlavního svědka  případu Jemence Ramziho Binalšiba, jenž vedl buňku al-Qajdy v Hamburku, Khálida Šejka Mohameda /KSM, a jednoho z finančníků 9/11 Mustafa Hawsávího, protože podle Ashcrofta na základě jejich výslechů, obžaloba ZM „překvalifikovala „ z 20. na pátého pilota ) , což samozřejmě John Ashcroft, „anděl strážný“  Bushe Juniora, odmítl ( pravidla procesu groteskně stanovila, že v případě, kdy soudkyně dojde k názoru, že práva obžalovaného nejsou dostatečně zajištěna, obžalovaný nepůjde před US federální civilní soud, ale bude postaven před vojenský soud s málo záviděníhodným statusem „nepřátelského kombatanta“ , přičemž u Mousawiho čtyři ze šesti žalob obnášely trest smrti … ) .

US justici trvalo 4 roky, než „usvědčila“  ZM, zatčeného 16.8.01, „masového vraha“ , jenž nikdy neudeřil …

ZM Ashcroftovi napsal dopis, dotazník se žádostí, aby zaškrtl správné odpovědi k jeho případu, např. zda byl dvacátým či pátým únoscem, s tím, že on sám správné odpovědi k chystanému procesu neví … Bushovi Mousawi napsal, aby si „přestal hrát na slepici, a začal s ním bojovat na nože, chce-li ho zabít … „ .

Belgie uskutečnila proces s belgickou sítí „al-Qajdy“,která své štáby měla  v Bruselu a v Antverpách,  13.9.04 . 10 obžalovaných islámistických extrémistů bylo obviněno mj. z příslušnosti ke zločinecké teroristické organizaci, z logistické podpory islámistického terorismu v Evropě .

Hrozilo jim ale max. 5 let vězení, protože Belgie přijala protiteroristický zákon až v 12/03, takže se na skutky těchto obžalovaných , spáchaných před dobou jeho účinnosti, nevztahoval ( zákony nejsou retroaktivní/lex retro non agit, ledaže by měly retroaktivní klauzuli jako Benešovy dekrety) .

Hlavním obžalovaným byl Belgičan tuniského původu, v Belgii již mnohokrát za terorismus odsouzený, Tárik Marufi, člen alžírské GIA (kontrolovaná DRS), jenž s bývalým tuniským fotbalistou Nizarem Trabelsi plánoval teroristické útoky proti US zájmům v Evropě, a oba byli zapleteni do vraždy voj. velitele afghánské Severní aliance Masúda , protože oba falešné novináře s belgickými pasy údajně rekrutovali.

Tárik Marufi navíc šéfoval teroristické Tuniské bojové skupině založené počátkem 90.let, která usiluje o svržení současné tuniské vlády, přičemž důkazy poskytla Bruselu italská protiteroristická policie DIGOS.

Poskytnuté telefonní nahrávky dokázaly, že islámistický veterán z Afghánistánu a z Bosny Asíd Sami Ben Chemas, šéf salafistické buňky v Miláně, podezřelý z přípravy atentátu v Římě v roce 00, volal Marufimu, aby jej varoval, že celá frankfurtská buňka  byla pozatýkána a obviněna z plánování atentátu proti katedrále ve Štrasburku, „ domu nepřátel Alláha“ , jak ji nazýval imám v zabavené audiokazetě.

Chemas mu dále říkal, aby se připravil na zásilku „kuchyňského“ náčiní (zbraní) , načež Marufi před soudem tvrdil, že byl přesvědčen, že si chce Chemas otevřít v Belgii restauraci, a zasílá mu vybavení kuchyně …

Marufi udržoval čilé styky nejen s abú Doha, jenž byl zatčen v UK v 2/01 s velkou zásobou výbušnin, poté, co jej udal svým francouzským vyšetřovatelům Alžířan Ahmad Ressam, ale i se Syřanem abú Dahda, jenž byl zatčen ve Španělsku pro účast na přípravě atentátů v Madridu z 11.3.04, stejně jako jeho komplic Maročan Džamál Zugan z Marocké islámské vojenské skupiny, ke které patřil i další obžalovaný v bruselském procesu, Driss Elatella, dobrý známy Musy Zemuri, zadržovaného na základně Guantanamo.

Předsedkyně soudu Claire De Gryse se marně pokusila definovat i úlohu Iráčana Sabera Moahamada, jenž měl být pravou rukou operačního šéfa „al-Qajdy“ abú Zubejdy, zatčeného v 3/02 . V 6/01 abú Zubejda z Pákistánu volal Saberovi na jeden z jeho 11 telefonů, ale Saber prohlásil, že se již nepamatuje …

Také Spojené království/UK zorganizovalo „svůj post9/11“ proces, když kvůli US žádosti o vydání Egyptˇana abú Hamzy, afghánského veterána, jenž zde při nešikovném manipulování s výbušninou přišel o oko a obě předloktí, jej LON musel zatknout, ale nemohl jej vydat, protože mu v US hrozil trest smrti ( v 12/98 v Jemenu zorganizoval únos 16 západních turistů, US jej dále mj. vinily z toho, že se údajně na přelomu 99/00 pokusil v Oregonu zřídit voj. výcvikový tábor) .

LON jej proto musel soudit sám. Nicméně nedošlo k tomu tak rychle, protože v roce 04 byl pro „nedostatek“ důkazů propuštěn ( viz Londýn, bašta islámistického extrémismu).

V 2/03 britské úřady Hamzovi zakázali kázat v kultovní londýnské mešitě ve Finsbury Park, ale abú Hamza, když nemohl do mešity, kázal každý pátek před mešitou …

Velký problém s islámem má Francie (mešita je např. PAR, v Marseille, v Montpellier) ,která má největší muslimskou komunitu v Evropě, 5 miliónů, z nichž sice 85% mešity vůbec nenavštěvuje, což však vůbec nenarušuje jejich pocit sounáležitosti …

Mladí nezaměstnaní muslimové z předměstí velkých měst tvoří drtivou většinu „obyvatel“ francouzských věznic. Zatím jen ve věznici v Osny je modlitební místnost, do které chodí kázat kněz, rabín i imám, přičemž na stěně je obrovský nápis :“ Ten, který tvrdí, že miluje Boha, a nemiluje bližního svého, je velký lhář „ …

Mezi administrativou věznice a hostujícími duchovními však panuje velké pnutí, z bezpečnostních důvodů jim totiž stráže z Koránu, který si přinášejí, vytrhávají pevné desky, takže si imámové stěžují, že s židovskou Torah se tak nenakládá  ( nicméně když vězně, který se 5x denně modlí, ostatní vězni nesnášejí, najde mu správa věznice , na přímluvu imáma, jinou celu) …

Ve věznici v Osny se proto muslimové ptají, proč se islámu venku nedostává od úřadů stejného respektu, jako od ústředí zdejší věznice …

Analýza francouzské kontrarozvědky bije na poplach : ve věznicích v Paříži, v Marseille, v Dijon, Lille a ve Štrasburgu , které Renseignements généraux/RG monitoruje , se islám stal hlavním náboženstvím .

V těchto věznicích jsou zřízené buňky états-major de la sécurité/EMS, přímo podřízené kontrarozvědce , které monitorují „kartografii“ radikálního islámu na půdě věznice i podle toho, že si vězeň nechává narůst vousy, začne sprchovat jen ve slipech či v oblečení ( přičemž je ale možné , že si takové sprchování na ostatních islámisté bez okolků vymohou) , zruší objednávku pánského časopisu, odmítá mluvit o ženách a před ženami,  či manželka začne chodit na návštěvy zahalená (což je ve většině věznic zakázané, taktéž muslimské oblečení vězňů či společné modlitby, ale „stát to nesmí přehánět“ ,protože v roce 05 byl francouzský stát odsouzen za to, že jednoho muslima umístil na samotku poté,co se zúčastnil zakázaných společných modliteb) .

Francouzská vláda se tudíž o islám musí více starat, zejména o politické dekorum muslimů.

Praví islámští imámové se věznicím dlouho vyhýbali, proto tam samozvaní kazatelé měli pravý ráj. Na radu kontrarozvědky proto vláda  provádí nábor mezi islámskými duchovními na funkci „zpovědníků“ , kteří by ji přijali i s malým platem (800 euro/měs.), zatímco nevězeňský zpovědník bere 1.200 euro/měs.

Zpráva RG uvádí, že samozvaní kazatelé velmi rychle kolem sebe shromáždí na 50 vězňů, a třebaže do vězení přišli s prázdnýma rukama, do týdne mají celu naplněnou dárky od ostatních vězňů … V žádném případě to však nejsou islámističtí extrémisté, kteří se chovají úplně jinak. Samozvaní kazatelé jsou horliví muslimové, kteří čtou Korán o ranních procházkách, třebaže je to zakázané, a o vánocích jako zběsilí boří vánoční stromečky …

 Praví islámští extrémisté, zoceleni bezohledným výcvikem a denodenními úskalími života teroristy, ve věznicích islám nejen nešíří, ale ani s ostatními nekomunikují víc, než musí, a společných modliteb se nikdy neúčastní .Je nemožné , aby s nimi jen tak někdo navázal kontakt, protože kolem sebe spřádají neviditelné, ale profesionální islámistické sítě .

Ti nejnebezpečnější z nich jsou umístěni na samotce, např. Fujád Ali Saleh, odsouzený na doživotí za účast na pařížských atentátech z roku 86.Údajně se celé dny jen modlí.

Nová vlna islámistických atentátů v PAR vypukla v letech 95-96, všichni odsouzení islámisté, kteří se jich zúčastnili, si tresty již odpykali, ale RG každého z nich sleduje i na svobodě, protože většina z nich začne kolem sebe do druhého dne od propuštění budovat nové islámsitické buňky .

Zpráva RG dále uvádí, že největším problémem ve věznicích nejsou zbožní muslimové, kteří se modlí, ale nevyzrálí, psychicky labilní mladí muslimové, pachatelé obecné kriminality z chudinských předměstí, kteří když jsou náhle zbaveni svého přirozeného prostředí, se stávají snadnou kořistí islámských radikálů, o to více, že jsou na nich ve vězení finančně závislí …

V roce 06 konvertovalo k islámu ve věznicích 5% z nich .

 V 7/010 objevilo islámistickou teroristickou buňku i Norsko, když 8.7.010  norská zpravodajská služba PST zatkla v Oslu dva osnovatele atentátu ( jeden byl ujgurský aktivista, jenž do Norska dorazil v roce 99, a norské občanství získal v roce 07 … Druhý terorista byl Iráčan, kterému Norsko poskytlo humanitární azyl, a třetí osobou, kterou na žádost PST zatkli v Německu, byl Uzbek, jenž v Norsku nedostal politický azyl, ale bylo mu uděleno povolení k trvalému pobytu v rámci sjednocení jeho rodiny …