Kuvajt a Katar, vojenská dohoda s Teheránem, fenomén al-Džazíra

Emirát Kuvajt, „ konstituční“ monarchie Od roku 1756 zde vládne dynastie Sabáh, jejíž nemocní příslušníci v 70. a 80.letech často létali do československých lázní Pieštˇany, kam dorazili, pokud  nepadli do rukou ruzyňské taxikářské mafie napojené na ředitele letiště a jeho STB oddělení ( taxikářští mafiáni je vysadili v Brně s tím, že jsou v Pieštˇanech, popřípadě si ponechali i jejich kufry, třebaže většinou šlo o nemocné na vozíčkách )  …

1829 byl emirát ležící na území Iráku (kuvajtská smetánka studovala v Bagdádu) ovládnut Turky, a byl středem pozornosti Británie, která si budovala sítˇstrategických bodů při cestě do Indie.

Mimořádně strategického významu nabyl v souvislosti s budováním Bagdádské dráhy, která měla spojit Ankaru, Halab, Mosul, Bagdád a Basru.

Kontrakt na železnici, přes odpor Británie a Ruska, byl podepsán v roce 1903 za účasti německého kapitálu, v malé míře i francouzského. Berlín v této železnici viděl možnost, jak v případě války zasadit údery britským komunikacím s hlavním cílem ovládnout Suezský průplav .

Berlínem do roku 1914 postavené úseky, spolu s Hidžázskou železnicí, strategickou odbočkou Bagdádské dráhy přes Damašek do Medíny, dokončenou v roce 1908, byly za 1.sv. války vrchovatou měrou využity, zbytek byl dostavěn až ve 30.letech ( viz Berlin and the Bagdad Railway) .

Kuvajt pro Británii získal lord Curzon (rovněž i Pákistán a třetinu Afghánistánu, když prosadil za pákistánsko-afghánskou hranici linii, vedoucí přes Waziristán) …

Lordu Curzonovi se v roce 1899 konečně podařilo přimět kuvajtského emíra, aby s Británií podepsal protektorátní smlouvu, takže až do roku 1913 Londýn/LON diplomaticky i vojensky válčil s Ankarou (a za ní stojícím Berlínem), která usilovala dostat Kuvajt zpět pod ochranná turecká křídla.

1913 Ankara britský protektorát uznala, a 1914 se Berlín tajnou dohodou podepsanou v LON zavázal , že Bagdádskou dráhu ukončí v Basře, nikoliv v Kuvajtu, jak kontrakt s tureckým sultánem zněl .

Až do 60.let 20.stol. se obyvatelé zdejších emirátů živili lovem ryb a perel.

1961 Británie pod tlakem dekolonizační politiky OSN „vyhlásila“ nezávislý stát Kuvajt, který Irák odmítl uznat s tím, že Kuvajt je  historická součást provincie Basra …

Proti tradičnímu hášemitskému iráckému nepříteli se postavila Saúdská Arábie, a její tradiční spojenec Káhira, takže v roce 63 Bagdád  pod tlakem Kuvajt za „stát“ uznal …

Kuvajt se parlamentem průkopnicky vybavil již v roce 63, vládnoucí emír však může parlament rozpustit, jak se mu zlíbí, třebaže do 2 měsíců musí vypsat nové volby ….

Emír parlament rozpouští velmi často, ponejvíce z důvodu, že se vláda z „panovnického“ rodu nedokáže s mocí zákonodárnou dohodnout na procentech nárůstu platů zákonodárců , třebaže 16 členů vlády jsou rovněž jeho členy  …

Ve volbách, tak jako v sousedních zemích, kandidují jen jednotlivci, nikoliv politické strany, které jsou zakázány, ale kandidáti se prezentují jako členové nejrůznějších sdružení, a volební horečka, při které se kupují hlasy, postihuje i vládnoucí rodinu, kdy se princi navzájem obviňují z korupce a špatného nakládání s veřejnými financemi …

Poté, co ústřední volební komise v Rijádu uznala v 10/04 volební právo žen, kuvajtský parlament, navzdory protestům radikálních duchovních,  v 5/05 učinil totéž …

Ženy poprvé volily a kandidovaly v 6/06 v parlamentních volbách , navzdory tomu, že ve svých volebních obvodech čelily hrozbám místních „talibanců“  (že jim přijdou domů rozbít „ drš….ky“) a fatwám radikálních duchovních , kteří je uráželi prohlášeními, že „ s volebním právem žen nastupuje éra bastardů“, a v mešitách mužští übermenschen vybízeli, aby lidé strhávali volební plakáty ženských kandidátek ( zároveň ženy vybízeli, aby  rozhodně šly volit, a volily „jejich“ kandidáty)    …

Kandidátky na to většinou reagovaly zveřejněním seznamů  politického přeběhlictví těchto „pseudoislámistů“, kdy původní profesí mnoha z nich , předtím než se z nich stali zarytí „talibanci“ , bylo drogové dealerství …

Kandidáti se také snažili koupit si hlasy žen tím, že jim nabízeli „šití v luxusních salónech“ , ženy je většinou, jak referoval kuvajtský tisk, nahlásili volební komisi …

Poprvé v historii někteří kandidáti vedli svoji volební kampaň po boku své manželky.

Žádná žena však v roce 05 do parlamentu zvolena nebyla, musely si počkat až na 5/09, kdy ze 16 kandidátek v parlamentu na 4 roky usedly 4  z nich …

V 1/06 zemřel emír Džabír Sabáh,vládnoucí od roku 77 (kdy zemřel Sálim Sabáh) , na trůn nastoupil korunní princ Sajíd Sabáh, jenž de facto vládl za Džabíra od 9/01, kdy byl emír postižen mozkovou mrtvicí … V roce 06 po smrti emíra Džabíra nastoupil na trůn, ale devět dní po převzetí trůnu byl sesazen parlamentem pro senilitu (opět první precedent v bohatých státech Zálivu)  zemřel v 5/08 (78), Na trůn poté usedl Ahmad Sabáh.

 Kuvajtský premiér šejk Násir Sabáh, synovec vládnoucího emíra, v 5/08 oznámil, že v jeho vládě budou dva šíité, a dvě ženy ( v předchozí byla jen jedna) …

Sunnitští duchovní dvě ženy ve vládě přešli, ale nezkousli dva šíitské ministry , takže již v 11/08 byla vláda rozpuštěna, a premiér musel jmenovat nové ministry.

Oficiálně sunnitští hodnostáři protestovali proti tomu, že vláda povolila návštěvu Kuvajtu íránskému šíitskému hodnostáři ( viz „jaderné“ sbližování Rijádu s Teheránem) imámu Mohamedu Baqer Fali, třebaže mu byl kuvajtskou justicí zakázán vstup do země, protože urazil „ (sunnitské) společníky Proroka Mohameda“ …

Veřejně se kuvajtští sunnité a šíité (tvoří třetinu obyvatelstva Kuvajtu) v parlamentu střetli již v 2/08, kdy se dva šíitští poslanci (Adnane Samad a Ahmad Lari) museli na udání svých sunnitských kolegů dostavit před soud pro členství v údajném kuvajtském Hezbolláhu poté, co v Kuvajtu zorganizovali kondolenční banket, na kterém se truchlilo po významném blízkovýchodním teroristovi Imadu Moghniye* 1962, šéfovi libanonského šíitského Hezbolláhu, jenž přišel o život při explozi svého auta v Damašku 12.2.08   …

Imad Moghniye spáchal mnoho teroristických útoků, kuvajtským sunnitům nejvíce vadili atentáty, ke kterým se přihlásil v Kuvajtu, včetně únosu dvou kuvajtských letadel …

Podle tajné US diplomatické depeše z 5.2.09 kuvajtský ministr vnitra šejk Džabír Chálid Sabáh na otázku US diplomatů „ co s kuvajtskými islámisty zadržovanými na Guantanamo“ , prohlásil :“ Nechte je tam zemřít“ , což kuvajtský ministr zahraničí šejk Mohamed Sabáh označil za „bohapustou lež“ , zatímco US velvyslankyně v Kuvajtu  Deborah Jones o této depeši prohlásila, že „ takový návrh šejk samozřejmě nemyslel vážně“ …

V 5/09 byly do parlamentu zvoleny 4 ženy, ale Kuvajt v otázce emancipace žen zaostal za konzervativnějším Katarem a Ománem, které ženám daly hlasovací právo dříve než Kuvajt,třebaže první ženu ministryni měl Kuvajt, Massumu Mubarakovou, jmenovanou v roce 05.

Všechny čtyři ženy zvolené do parlamentu v 5/09 vystudovaly US univerzity a jsou „liberálky“ , “ liberálové“ v koalici s islámisty, napojené na tribální klany, získaly 35 z 50 křesel.

Ze 3 mil. obyvatel Kuvajtu má kuvajtské občanství jen 40% (mužští potomci těch, co na území Kuvajtu žili v roce 1920, stejný poměr je v UAE) ) , třebaže jej mohou získat i cizinky, které se do Kuvajtu provdají, a přistěhovalí Arabové po 10letém pobytu, ostatní po 15letém pobytu. Avšak podle zákona o přistěhovalectví je za rok udělováno občanství jen max. 50 lidem, přičemž žádostí jsou desetitisíce ( ze strany Indů, Pákistánců, Bangladéšanů, dělníků ze Srí Lanky)…

Povolení k pobytu Kuvajt navíc uděluje jen na čtyři roky, poté se musí cizinec z Kuvajtu odstěhovat …

Cizinci, nechtějí-li být vyhoštěni, musí být naprosto apolitičtí, nesmí si na nic stěžovat a nic na Kuvajtu kritizovat ( od Kuvajtˇanů jsou naprosto izolováni, žijí v oplocených „táborech“ či v izolovaných čtvrtích se samozásobováním, s přísně regulovanými „vycházkami“ )  .

Firmy,které zakázku od Kuvajtu dostaly, většinou indické/jihokorejské, si dělníky ,techniky či inženýry přiváží sebou – pracují 7 dní v týdnu minimálně 14 hodin denně, jsou vysoce disciplinovaní s vojenskou kázní (ročně posílají svým rodinám do Indie /Pákistánu  přes dvě miliardy dolarů )  …

V 4/010 bylo z Kuvajtu deportováno 17 Egyptˇanů poté, co se pokoušeli v Kuvajtu založit pobočku „demokratické“ Národní asociace  pro změnu , kterou v Egyptě vede Mohamed ElBaradei, bývalý šéf MAAE, jenž v roce 05 obdržel Nobelovu cenu za mír, a jenž uvedl, že bude kandidovat v egyptských prezidentských volbách v 9/011, čehož se monarchie Zálivu obávají .

Československo udržovalo s Kuvajtem diplomatické styky od roku 63, v 7/82 navštívil Prahu kuvajtský ministr zahraničí Ahmad Sabáh.

Problémem Kuvajtu, jako všech emirátů této oblasti, je pitná voda, pramenitá voda se dováží z Libanonu, v restauraci stojí více než celé jídlo .

Kuvajt vodu složitým a nákladným způsobem odsoluje elektrolýzou , anebo ji kupuje z Iráku (asi 200km potrubím) , což vyjde levněji.

Cisternové vozy nahrazují neexistující vodovodní sítˇ…

Na střeše každého domu v Kuwait City jsou instalovány dvě nádrže, jedna na pitnou, druhá na užitkovou vodu. Vodárenské věže a závod na odsolování vody patří k nejstřeženějším objektům v Kuvajtu, hned vedle ropných zařízení.

Do přístavů, v nichž se nakládají tankery, smějí jen zaměstnanci přístavu s ID, třebaže se tankery podmořským ropovodem naplňují zhruba 15 km od břehu.

Kuvajt se spolu s Katarem aktivně podílí na  „saúdskoarabském jaderném úsilí“ , a poté, co se v 6/09 francouzská Areva otevřela zahraničnímu kapitálu, hlavní kuvajtská/emírova investiční společnost KIA, katarská/emírova QIA/Qatar Investment Authority, a Mitsubishi Heavy Industries (MHI s Arevou již spolupracuje na reaktorech a výrobě a recyklaci jaderného paliva) projevily obrovský zájem, přičemž Katar, který by navršení kapitálu Arevy pokryl dvěmi třetinami, požaduje nejen přímý přístup k uranu, ale i jedno křeslo v dozorčí radě, těžko splnitelná přání …

(V roce 09 došlo v jaderném průmyslu k historicky paradoxní situaci, když bohatý emirát Abu Dhabi/Zabí odmítl 4 francouzské jaderné reaktory jako předražené, a nakoupil 4 jaderné reaktory korejské, ne tak bezpečné, ale zato podstatně lacinější …) .

V 6/010 bylo 18 kuvajtských občanů zadrženo na jedné z lodí mezinárodního  „humanitárního“ konvoje, který navzdory izraelské vojenské blokádě plul k pásmu Gazy : jen neskutečně naivní lidé se mohli domnívat, že se nestřetnou s izraelským námořnictvem , a že akce byla zorganizována „mírovými“ aktivisty ...

Izraelská a kuvajtská vláda se na osudu kuvajtských „pacifistů“ dohodla  během mrknutí oka : emír pro ně týž den poslal královské letadlo, do kterého je izraelská armáda ohleduplně a s poklonkováním naložila …

KATAR,, další  „nepřidružený“ emirát

Absolutistická monarchie s dynastií Thani/Sání , vládnoucí od pol. 19.stol., nezávislý na Británii/UK se stal v roce 71.

Katar a Bahrajn byly v původní koalici šejchátů,  které se v roce 68, kdy UK vyhlásilo, že do tří let z ekonomických důvodů  vyklidí z oblasti  východního Suezu  své vojenské základny, seskupily do federace , která nakonec vyústila ve  stát Sjednocené arabské emiráty /UAE, ale oba z ní vzápětí vystoupily kvůli územním sporům.

 V roce 91 katarské tanky pomáhaly saúdskoarabským jednotkám Národní gardy  neúspěšně zastavit irácké jednotky, které 29.1.91 pronikly do saúdskoarabského pohraničního města Khafji poté, co Saddám údajně vydal svým třem divizím rozkaz obsadit z jižního Kuvajtu i Saúdskou Arábii …

Tyto tři divize utrpěly těžké ztráty jen díky letectvu US námořnictva, které  saúdskoarabské Národní gardě Khafji po třech dnech umožnilo dobýt zpět …

16.1.91 irácké dělostřelectvo  rozbombardovalo skladovací zařízení pro ropu  u saúdskoarabského města Khafji, a ropného překladiště Ahmadi , takže ropa vytékala do Perského zálivu v objemu 200.000 barelů za den …

Den nato spojenecká koalice zahájila 38denní letecké bombardování Iráku, za kterého iráčtí piloti již v prvních dnech  i se svými letouny hromadně dezertovali do Teheránu …

Nejrozhazovačnější byl profrancouzský emír Chálif Thani vládnoucí od roku 72, jehož v roce 95, když byl emír na dovolené ve Švýcarsku,  „svrhl“ jeho proamerický syn Hamíd Thani, dnešní , „ modernistický „ emír, podporující emancipaci žen.

Právě za něho Katar spustil v roce 96 vysílání al-Džazíry, ženy dostaly všeobecné hlasovací právo a řidičské průkazy ( šaríja se stále více vztahuje „jen“ na rodinné právo) , nicméně ještě „liberálnější“ zákonodárství mají UAE …

Katar má nejvyšší dopravní pokuty na světě, radary sledují dodržování „padesátky“ i v nejodlehlejším místě pouště .

V roce 99 se v Kataru konaly první „volby“, a to do městských „zastupitelstvech“.

V roce 01 se Katar po letitých sporech dohodl na svých hranicích s Rijádem  a s Bahrajnem.

 V 3/03 měla US armáda, „intervenující“ v Iráku, která si po svržení starého emíra podstatně svůj vliv v Doze zvýšila, svůj velitelský štáb v katarské Doze.

 15.10.07 TV al-Džazíra informovala, že protiraketová střela Patriot „omylem“ vystřelená z US katarské základny al-Sayliyah jihozápadně od Dohy explodovala ve vzduchu, a její úlomky, aniž by někoho zranily, dopadly na jednu farmu. Informaci přinesla i agentura AP + AFP, Pentagon ji nedementoval.

 V souvislosti s jaderným sbližováním Rijádu s Teheránem od roku 07 , Katar 24.2.010 podepsal s Teheránem dohodu o vojenské spolupráci, když předtím emír veřejně prohlásil, že Teherán má právo na jaderné knowhow, „protože jej využívá jenom k mírovým účelům“  …

Následně proti „šíitskému nebezpečí „/ „šíitské invazi kacířů“  do sunnitské společnosti protestovali islámističtí radikálové v čele se sunnitským teologem šejkem Yussufem Qardawi, kterého vzápětí v TV al-Džazíra napadli dva známí šíitští duchovní, Libanonec Mohamed Fadhallah, a Íránec Mohamed Tashkiri.

O větší provázanost s bohatými státy Perského zálivu  usiluje nejen Francie, která s katarským emírem Chálifem až do jeho svržení jeho synem v roce 95, udržovala privilegované vztahy .

Současný emír, pod vlivem Hamída bin Jasema Džabíra Sáni, autora palácového převratu (od 4/07 je premiérem), se přeorientoval na Washington, jehož nevládní organizace, např. společnost Rand, Katar zaplavily, takže Katar se US  všudypřítomnost snaží vyvážit zpravodajskou TV Al-Džazírou , všeobecně  „nadržující“  islámistům ( projevilo se to mj. intenzívním pokrýváním  „převratu“ Hamasu v Gaze v 6/07, což Palestinská správa veřejně kritizovala ) , a ostentativním přijímáním na svém území islámistických extrémistů, jako např. bývalého šéfa alžírské Fronty islámské spásy Abase Madaniho …

V Kataru byla  v 1/07 otevřena pobočka francouzské vojenské akademie Saint-Cyr, kterou navštěvoval i emírův syn Juan Hamíd Sání, jenž 14.7.07 pochodoval před zraky svých rodičů na Champs-Elysées (katarský emír byl také první zahraniční host, kterého Sarkozy po své inauguraci přijal, a kterého v roce 08 2x navštívil ) …

Katar ve prospěch Sarkozyho sehrál za pět minut dvanáct úlohu zprostředkovatele při osvobození pěti bulharských zdravotních sester a jednoho palestinského lékaře z libyjského žaláře pro údajné nakažení libyjských dětí AIDS ze špatných krevních konzerv, jak sám Sarkozy v 7/07 přiznal s tím, že Katar učinil „humanitární“ gesto a vyplatil Kaddáfímu/rodinám nakažených dětí jistý finanční obnos, zatímco Libye úlohu Kataru nezmiňovala …

14.2.08  Sarkozy podepsal v Doze smlouvu O zlepšení podmínek pro katarské investice ve Francii, zejména ve sféře nemovitostí ( pro „až moc“ podnikatelskou rodinu emíra) , kterou Národní shromáždění schválilo již při prvním čtení o 9 měsíců později.

19.2.08 francouzský senát odsouhlasil fiskální dohodu s Katarem, která je antimodelem toho, co doporučuje OECD : hned první článek vyjímá z daní nejvýnosnější nemovitosti, které ve Francii vlastní katarský stát , „ a všechny jeho veřejné entity“ ( emírova rodina), a taktéž vyjímá z fiskální povinnosti jakékoliv finanční zisky Katarem ( a emírovou rodinou) ve Francii dosažené, zatímco druhý článek tuto daňovou imunutu rozšiřuje na majetek a výnosy katarských občanů s trvalým bydlištěm ve Francii ( podobnou dohodu Paříž/PAR uzavřela s Kuvajtem) …

Katar má po Rusku a Íránu třetí největší zásoby zemního plynu na světě a značnou finanční hotovost – proto  významné francouzské podniky podepsaly v posledních letech s Katarem a Kuvajtem  dohody o společných investičních projektech, např. Air Liquid, Technip, Total ( společný průzkum ložisek v Africe ) , Suez (stane se hlavním evropským dovozcem katarského kapalného zemního plynu) , EADS ( PAR je dvorním dodavatelem vojenské techniky katarskému „ dvoru“) , na řadě je Areva, která se v roce 09 stala největším producentem uranu na světě, když předstihla kanadskou firmu Cameco.

Firmě Areva se však nelíbí katarské požadavky na zastoupení ve vedení podniku .

Jestliže k tak strategické surovině jako je uran PAR připustí s tak velkým objemem financí kuvajtskou KIA a katarskou QIA, když předtím odmítla finanční spoluúčast německého Siemens, se kterým Areva 20 let spolupracovala na vývoji a výrobě jaderných reaktorů, bude rozhodnutí Paříže asi velmi šalamounské …

Komické je, že strategickou výhledovou zprávu o budoucnosti Arevy pro Sarkozyho zpracoval Francois Roussely, bývalý gen. ředitel EDF (v Arevě, jejímž akcionářem je z 93% francouzský stát, EDF drží 2.4% kapitálu) , dnešní šéf francouzské pobočky Crédit suisse, kterou si Katar platí za bankovní investiční poradenství  …

O rekapitalizaci Arevy se jedná již šest let, její šéfka Lauvergeon, jíž mandát vyprší v roce 011, odmítla fúzi s Alstom, naštvala Siemens, a staví se proti jakékoliv snaze vlády odtrhnout od Arevy těžbu uranu (představuje jen 10% její činnosti, ale zato výnosné) s tím, že model činnosti Arevy z roku 01 (výroba jad. reaktorů, těžba uranu, produkce jaderného paliva, a recyklace jad. odpadu) je pro Arevu nejlepší …

Na oplátku za katarské investice bylo emírově rodině  umožněno provést několik „nemovitostních manévrů“ s historickými památkami ve Francii :  samotnému emírovi Hamadu Thani  byl „přiklepnut“  luxusní pařížský hotel Evreux na prominentním náměstí/place Vendome, zatímco jeho bratr již v 7/07 koupil od Guy de Rothschilda ( vlastnil jej 30 let) za 80 mil. euro historický hotel Lambert ze 17.stol. v samém srdci Paříže, který zamýšlí „rekonstruovat“   …

Tento Pařížanům nejmilejší hotel , který si dodnes udržel svoji historickou podobu, svého času vlastnil markýz du Chatelet, kterému hrabě Voltaire do tohoto hotelu chodil za manželkou , Gabrielou Emilií de Breteuil …

„Jeden“ katarský investiční fond nedávno odkoupil za 460 mil. euro Konferenční středisko na Kléber Avenue, které přestavuje na luxusní hotel …

( Katarský emír také koupil od pověstného Mohameda Fajída z Alexandrie , švagra a pomocníka obchodníka se zbraněmi svého času číslo jedna Adnana Kashoggi, za 1.5 mld liber londýnský obchodní dům/“mauzoleum“ Harrods, který Mohamed Fajíd koupil v roce 85 (jediný obchodní dům na světě, kde se vás poté, co projevíte přání o nákup růžového slona, zeptají :“ Přejete si růžového slona z Afriky či z Asie ?“). Mohamed Fajíd vydělal své miliardy na prodeji zbraní rukou společnou a nerozdílnou se svým švagrem, mj. Fajíd zbraně dodával svému „příteli“ , haitskému diktátorovi „Papa Doc“ , na stará kolena se Mohamed Fajíd stal „poradcem“ brunejského sultána, topícího se ve zlatě, a snil o tom, že se jeho syn Dodi Fajíd ožení s princeznou Dianou , naneštěstí pro něho zahynul s princeznou Dianou v 8/97 , a katarský emír se musel zavázat, že jejich busty zůstanou navždy v přízemí před vchodem) .

Emírova QIA investuje zejména v Brazílii a v Číně … 

Životní prostředí

Protože obyvatelé bohatých států Zálivu neplatí ani za elektrickou energii ani za spotřebovanou vodu, mrhají energií i vodou nejvíce na světě (400 l za den) …

Katar a Kuvajt vypouštějí do ovzduší nejvíce emisí CO2, Katar 60 tun na osobu, Kuvajt 31 tun na osobu .

Doha je spojena se saúdskoarabskou hranicí dálnicí, a v současné době se staví dálnice + železnice do bahrajnského Zubarah, přemostění přes Bahrajnský záliv bude nejdelší na světě, a druhé, které Bahrajnské ostrovy spojí s Arabským poloostrovem .

Katar zatím nemá ani jednu železnici, kontrakt na stavbu první katarské železnice dostala Deutsche Bahn.

Doha nemá zájem stát se turistickým  střediskem , tuto ambici přenechává Dubaji …

Katarské studentky zdarma studující na některé ze šesti US univerzit v Doze ( pouze na Katarské univerzitě platí pro výuku segregace pohlaví) , třebaže nosí jen tmavé upjaté oblečení a černé šátky, se na univerzitním kampusu o přestávkách ležérně „povalují“ v kožených pohovkách s nohama na stole, na klíně notebook poslední generace,  v ruce plechovku s Colou …

Studentek je, stejně jako v sousedních státech, 3x více než studentů .

 V roce 011 bude v Doze otevřeno Středisko experimentální medicíny za 8 mld dolarů, které přetahuje US vědce …

Někteří v Kataru tvrdí, že vzorem pro Katar je Singapur, jiní v tomto srovnání preferují Japonsko či Jižní Koreu.

Katar a Saúdská Arábie patří k nejortodoxnějším vyznavačům wahhábismu, přesto emír Hamíd svůj emirát na mezinárodní scéně úspěšně zviditelňuje, jen  aby nezapadl do kolonky  „monotónních“ blízkovýchodních států ( emírův bratranec prohlásil, že na blízkovýchodních státech je něco „ velmi prohnilého“) , navíc emír a jeho manželka Mozah od návštěvy krále Abdalláha ve Vatikánu (11/07) prosazují  „ multikulturalismus“  … 

Právě šejkyně Mozah emíra přesvědčila, aby v roce 95, kdy papírově  „svrhl“  svého otce, vytvořil pohádkově bohatou kulturní nadaci Qatar Foundation, do jejíhož čela usedla  (Time Magazine ze 26.5.95) .

Emír také na její přání povolil ženám řídit auto.

V 3/08 byl v Doze z iniciativy francouzského velvyslance otevřen první katolický kostel na půdě wahhábitů ( nesmí mít z vnějšku žádné křestˇanské symboly, vypadá jako mešita ) , který vysvětil švýcarský biskup Paul Hinder .

Stal se paradoxně místem, kam se chodí ku svému Bohu modlit všichni zdejší (zahraniční) nemuslimové , včetně budhistů.

Katar je jediným blízkovýchodním státem, který ve svém hlavním městě povolil otevření obchodního zastoupení Izraele ( třebaže ještě více s Izraelem spolupracují UAE) , nicméně „svoboda slova“ je nedostupná  všude na světě, takže veřejně se o obchodním zastoupení Izraele v Doze nesmí mluvit, jak o tom svědčí případ významného deníku al-Watan, který se v roce 08 ocitl před soudem pro šíření „pomluvy“, když napsal, že „ Katar udržuje s Izraelem nejen obchodní, ale i diplomatické styky „ ( katarská vláda bez rozdílu přijímá jak ministry Hamasu, tak izraelské ministry)  …

Katar , aby svět upozornil na svoji „neutralitu“, se jednostranně „vměšuje“ do všech arabských záležitostí jako „ prostředník“ mezi „modernisty a islámisty“, …

Katar má asi 1,5 mil. obyvatel, ale občanů Kataru je jen 250.000, zbytek jsou cizinci  s dlouhodobým pobytem,kteří se s Katařany nemísí ani služebně, natož společensky.

95% Katařanů, pokud pracují, pracuje ve státním aparátu (od soboty do středy, čtvrtek + pátek je zavřeno, pracovní doba je pouze od 8.00 do 13.00, v současné době v rámci „katarizace“ pracovních míst, i soukromé katarské podniky vyžadují , aby jejich zaměstnanci měli katarské občanství …

Z demografického hlediska má Katar ( stejně jako jeho sousedé) málo žen, na jednu ženu připadají 2,5 mužů, takže „dohazovači“ si mnou ruce ( sňatky stále domlouvají rodiče/příbuzní) , zatímco mnohé ženy zůstávají nadosmrti „starými pannami“ …

Novodobé otrokářství

V Kataru, stejně tak jako ve všech bohatých státech Perského zálivu s výjimkou Bahrajnu, existuje zákonná instituce „zaměstnavatelského poručnictví“ kafeel/ kafala pro zahraniční pracovníky/dělníky, kdy dělníci musí být ještě před příjezdem „sponzorováni“ svým zaměstnavatelem, pro kterého přijíždějí pracovat, a kterému odevzdávají svůj pas.

Bez jeho souhlasu nesmějí nejen vyjet ze země, ale, jestliže jej naštvou, třeba když po něm chtějí, aby dodržel podmínky, na které je do země nalákal, může jim zakázat další vstup do země na dobu 2-5 let …

Zaměstnavatelé v drtivé většině případů sliby, na které zahraniční dělníky z Indie/Bangladéše/Filipín nalákali, nedodržují, a zacházejí s nimi jako s otroky, mnohdy jim na noc nasazují okovy, nevyplácejí jim žádnou mzdu (v těchto státech neexistuje povinná minimální mzda) , psychicky a fyzicky je týrají, sexuálně je zneužívají, mnohdy je nutí i do „komerční“ prostituce, jak uvádí zpráva US ministerstva zahraničí o obchodování s lidmi  + zpráva Programu OSN pro rozvoj ze 24.11.08  .

Sexuálně zneužívané jsou i domácí služebné, ale málokterá se ozve, protože jejich výdělěk, který posílají svým rodinám (většinou 100 dolarů měsíčně) , představuje 10% HNP Bangladéše …

O Kataru zpráva dodává, že ačkoliv má zákon proti obchodování s lidmi, vůči katarským zaměstnavatelům jej neuplatňuje, a chudáci, kterým se zázračně podaří na své zoufalé postavení někoho upozornit, katarské úřady na dlouhou dobu uvězní v žalostných podmínkách v nějakém táboře za ostnatými dráty …

Zpráva také poukazuje na „ sběrné tábory“ zahraničních dělníků v Dubaji, kteří jsou v nich prodáváni jako otroci …

O to smutnější, že Mezinárodní měnový fond udává, že nejvyšší HNP na jednoho obyvatele má Katar, na druhém místě je Lichtenštejnsko.

Viz také MF Dnes ze 17.8.06 : Jak jel katarský princ domů …

SATELITNÍ TV

Satelitní televize připravily blízkovýchodní státy o informační a propagandistický monopol (vysílají však přes kabel či místní frekvence, což i cenzorům dovoluje vykonávat své řemeslo), třebaže z tohoto „pluralismu“ těží jen vlastníci satelitních antén ( které některé blízkovýchodní vlády koncem 80.let nechávaly z domů strhávat) , zatímco chudý venkov, např. maghribský, naslouchá jen „propagandě“ (blízkovýchodní občan by také neměl sledovat filmy, které jdou proti „dobrým islámským mravům“, např, libanonské TV LBC byl libanonskou vládou odmítnut přístup na satelit z důvodu, aby TV LBC, která odvysílala US film Základní instinkt, „nemohla naše arabské bratry nevkusnými pořady urážet “ …  ) .

 V Palestinské samosprávě, v Jordánsku a v Libanonu vlastní satelitní antény každý čtvrtý občan, zatímco v lidnatém Egyptě jen 7% obyvatel, a do Iráku satelitní TV ještě nedorazila vůbec …

V Libanonu na 3 milióny obyvatel je na 60 satelitních kanálů ( zatímco státu sotva stačí peníze na vysílání třech veřejných TV podle konfesního vyznání, které ani nepokrývají celé libanonské území, a většinou „informují“ jak prezidentova rodina prožila další den), k chaosu přispěl svého času i libanonský premiér Rafik Hariri (zavražděný v 2/05), jenž si v roce 93 pořídil vlastní TV kanál Future , aniž by čekal na přijetí příslušného zákona ( ale ani „modernistický“ kanál Future nepokrýval ožehavá libanonská tabu, jako jsou nezaměstnanost, drogy a prostituce ).

Rafik Hariri rovněž vlastnil 49% veřejnoprávních TV  …

Nejznámější libanonský TV kanál LBC je , k nelibosti Damašku, oblíbený i v severní Sýrii .

Maroko má satelitní kanál 2MI, Tunisko kanál Horizon .

Mediální chaos v Libanonu zahrnuje i „pirátské“ pořady všěho druhu, zejména sportovního či kulturního charakteru ( italské opery s japonskými titulky) …

Satelitní TV se staly i důležitým poutem mezi blízkovýchodními Araby a Araby roztroušenými v arabských komunitách na Západě …

 Satelitní TV se staly důležitým blízkovýchodním hráčem, které připravily mešity o informační monopol,  a účinnou zbraní nejrůznějších politických sítí ( vlastník + mocní politici stojící za ním, většinou vládnoucí rodina), jejichž zájmem je především škodit svému nepříteli, zatímco informovat veřejnost stojí až na druhém místě ) …

Příklad : saúdskoarabské TV předstírají „starost“ o „politický pluralismus“ v Jemenu …

 21.10.99 syrská tajná policie vzala útokem vilu Rifáta Asáda, bratra syrského prezidenta Bašíra Asáda (původním povoláním je Bašír oční lékař), poté, co satelitní kanál ANN/Arab News Network, který vlastní nejstarší syn Rifáta Asáda Sumar Asád, odvysílal rozhovor s bývalým US velvyslancem v Jordánsku, jenž zpochybnil státnické kvality Bašíra Asáda …

Bašíra TV kanál ANN rozzuřil již v roce 97, když odvysílal reportáž o návštěvě saúdskoarabského korunního prince v Damašku v Rifátově vile, ze které teprve princ odjel do paláce Bašíra …

V 5/98 při 50. výročí napadení Izraele ze strany arabských států , které následovalo po oficiálním vyhlášení státu Izraele v roce 48, arabští TV diváci měli možnost sledovat stejný dokument, jaký byl odvysílán v Izraeli , díky Middle-East Broadcasting Corporation, kterou vlastní saúdskoarabský miliardář Walíd Ibrahím, přítel saúdskoarabského prince Walída bin Talala, oblíbeného synovce krále Abdalláha …

Jordánská vláda ostře protestovala  proti pasáži, v níž  jistý US historik prohlašoval,  že jordánský král Husajn (zemřel v 2/99 ve věku 64 let) v 10/73 varoval Tel Aviv o úmyslu arabských států jej v nejbližších dnech  napadnout ...

Vzrůstající konkurence blízkovýchodních satelitních TV  nutí veřejnoprávní TV, aby se  „liberalizovaly“, např. státní jordánská TV do svých talk-shows raději zve i zapřisáhlé nepřítele monarchie, než aby se předváděli na TV al-Džazíra …

Arabské TV využívají satelit Arabsat, financovaný saúdskoarabskou královskou rodinou, jejíž členové se hádají, komu na satelit umožnit přístup, a komu ne …

Např.  královská rodina svého času „pokusně“ pustila na satelit Arabsat TV  Future libanonského premiéra miliardáře Rafika Hariri, občana Libanonu a Saúdské Arábie, jehož modernistická TV byla v Saúdské Arábii velmi oblíbená.

Druhý den mu královská rodina přístup na satelit zrušila, protože  některému princi se nelíbily kostýmky jeho hlasatelek …

 Káhira zamýšlí vypustit vlastní konkurenční satelit Nilsat …

 Satelitní TV kanály bohatých států Zálivu mají zálusk především na zřízení svých TV studií v Evropě, odkud chtějí svojí islámskou propagandou ( procházející inflací zejména v měsíci ramadánu) zahltit nejen celý svět, ale především Starý kontinent  …

Např. saúdskoarabský kapitál (bratři Mohamed a Walid Ibrahím, přátelé prince Talala) své londýnské studio MBC úspěšně rozšiřil o pobočky v dalších evropských zemích …

Saúdskoarabský šejk Sáleh Kamel, údajný „mozek“ za UBL, s kontakty na saúdskoarabskou královskou rodinu, bývalý partner MBC, si zřídil TV studio v Římě (vlastní satelitní TV al- Baraka a banku téhož jména ) …

Na druhou stranu je udivující, jak se na arabských TV satelitních kanálech  náboženská propaganda úspěšně snoubí s „bikinovým“ aerobikem či s módními přehlídkami, přímé vysílání pátečních modliteb z Mekky je prokládáno  nejrůznějšími US TV seriály, a do toho naskakují „fejetony“  ve stylu „reálného socialismu“ , kdy zahalená muslimská babička vypráví vnoučatům, odkud se vzal v poušti písek  …

Egyptská satelitní TV během ramadánu dává prostor stařičkému šejkovi Šarawi, jenž ze své duchovní ulity vylézá jen během ramadánu, a se svými populistickými kázáními se stává panarabskou mediální hvězdou …

 Rozporuplný fenomén al-Džazíra

 V roce 96 emír ve své proamerické vizi rozjel vysílání na blízkovýchodní poměry rebelské TV al-Džazíra (arabsky „Ostrov“) , která svoji otevřeností v ožehavých tabu tématech politických, náboženských a sociálních přes noc ovládla blízkovýchodní mediální sféru, a stala se nejen arabským synonymem pro „svobodu“ slova ( která jinde nekvete, jak dosvědčuje osud prvního ředitele palestinské TV, jenž byl pro svoji závislost na svobodě slova palestinskou vládou brzy odvolán, a dnes šéfuje jeruzalémskému Institutu izraelského filmu), ale i mediálním impériem s vlastní novinářskou školou a s vlastním „analytickým / zpravodajským“ střediskem, se šesti sportovními kanály, s TV studii  mj. ve Washingtonu, v  LON, v Paříži, v Istanbulu  (vysílá v turečtině) v Caracasu, v Harare, v Sarajevu  s vysíláním v srbochorvatštině  …

Al-Džazíra  za svůj úspěch, že se stala nejvlivnější arabskou TV,  vděčí tomu, že katarský emír, jenž ji stále sponzoruje,  najal profesionály z plánované arabské redakce  BBC, projekt , který v BBC nakonec zkrachoval.

Al-Džazíra  zavedla nevídané – politické TV duely u kulatého stolu mezi dvěma oponenty v rámci hesla al-Džazíry přinášet  „ názor a protinázor “ za spolupráce s diváky po telefonu či internetu, takže maličký Katar bez geostrategických ambicí tím, že zvala ke svým debatám politiky z celého blízkovýchodního regionu, al-Džazíra „pasovala“ na  „neutrální“  blízkovýchodní arénu …

Rány dostávala ze všech stran, ale naučila se vysílat podle pravidla, „co tě nezabije, to tě posílí“ : na její obrazovce dostávali slovo UBL,talibanci a islámští extrémisté nejtěžšího kalibru ( jiní islámisté však al-Džazíru nazývají „ hlásnou troubou „ Washingtonu) , Washington „oficiálně“ protestoval, Egypt a maghribské režimy chrčely vztekem, když jejich úhlavní islámističtí oponenti emocionálně brojili proti jejich režimům na al-Džazíře , postupně si na ni stěžovaly všechny arabské režimy …

Na rozdíl od všech arabských médií, od samého počátku dávala mikrofon i izraelským politikům ( k její popularitě značně přispělo její pokrytí druhé palestinské intifády/povstání, která vypukla v 9/00) …

Útoky přicházely i ze západních médií, která al-Džazíru démonizovala jako „TV Usámy“ , protože přehrávala videokazety se vzkazy islámistických únosců rukojmích, videokazety s UBL , právo vyjádřit se dopřála i Saddámu Husajnovi.

Po 13 letech vysílání vedení al-Džazíry v roce 09 rozhodlo, že moderátoři a moderátorky (vysokoškolsky vzdělané Libanonky, Syřanky ,Alžířanky a Tunisanky plynně mluvící i francouzsky nejrůznějšího vyznání – křestˇanky, Drúzsky, sunnitky, šíitky) )  nemusí jen nehybně sedět, ale mohou se po TV studiu i pohybovat  – vzápětí vedení arabské redakce „objevilo“, že jeho moderátorky v tmavých ke krku upjatých kostýmech  mají „dolní končetiny“ , a nastal problém : když vedení naléhalo, aby si kostýmek nechaly prodloužit až k botě, polovina z nich bez váhání v 5/010 odešla s tím, že „nehodlají pracovat pro talibance“ (jak nazývaly svého hlavního šikanovatele  Egyptˇana  z misionářského islámského fundamentalistického hnutí Tabligh Ajmana Džaballáha ) , a al-Džazíra se ocitla tentokrát ve vnitřní krizi : přišla o většinu svých v celém arabském světě oblíbených hlasatelek …

V roce 09 se arabská redakce al-Džazíry podezřele odklonila od  svého vyhlašovaného „emancipovaného“ postoje , a s tím, jak talibanci v Afghánistánu opět nabývají vrchu, a stávají se pro Washington  „přijatelnými“ pro vyjednávání, vedení redakce začalo uplatňovat „talibanské“ manýry : vymizely programy pro ženy, hlasatelky ,které odešly, byly nahrazené hlasateli.

Přibylo programů pro talibance, a rozhovory se všemi talibanskými představiteli  ( al-Džazíra byla jedinou TV, která působila v Kábulu za talibanského režimu) … 

Arabská redakce nyní svůj program začíná Gazou s projevy představitelů Hamasu, a končí Mogadišem, krve je podle šéfa její redakce stále málo.

Al-Džazíra z „nestranného“ zpravodajství přešla na „islámistické“ v roce 03 po US intervenci v Iráku, kdy emír , ku překvapení a zděšení  všech, jmenoval jejím generálním ředitelem jejího tehdejšího dopisovatele v Bagdádu Wadaha Khanfara, člena Muslimského bratrstva narozeného v Gaze, kterého al-Džazíra učinila svým zaměstnancem, když žil v JAR ( Wadah Khanfar si pravou ruku učinil z výše zmíněného Ajmana Džaballáha, kterého povýšil na šéfa al-Džazíra Live ) .

Po nástupu Wadaha Khanfara , v současné době Jordánce palestinského původu, z al-Džazíry hromadně odešlo mnoho prominentních profesionálů , včetně  šéfa  jejího TV studia ve Washingtonu, a šéfa její pařížské pobočky .

Na druhé straně je nutné si uvědomit, že ústředí al-Džazíry sídlí jen pár kilometrů od US velitelství Centcom, US základny se 100.000 vojáky, které dohlíží na vojenské operace v Iráku a v Afghánistánu, a které , kdyby nechtělo, tak by si žádnou islámistickou zpravodajskou „kukačku“  do svého hnízda nenasadilo ….

Z tohoto pohledu je nutné třídit informace o tom, že Bush II uvažoval o „rozbombardování „ ústředí al- Džazíry, jak o tom v 11/05 informoval list Daily Mirror, který citoval „ přísně tajný „ zdroj z kruhů britských zpravodajských služeb (již v 9/05 byl v Madridu odsouzen k 7 letům vězení pro spolupráci s „alQajdou“  jeden novinář al-Džazíry) …

Této taškařice se účastnil i  britský „gen. prokurátor“ lord Goldsmith, právní poradce britské vlády, jenž pohrozil UK médiím , že je požene před soud, budou-li tuto pětistránkovou tajnou zprávu citovat …

29.11.05 se před londýnským soudem ocitli dva údajní pachatelé, kteří zprávu novinářům obstarali .

Šéf al-Džazíry Wadah Khanfar osobně přicestoval do Londýna, a požadoval setkání s Tony Blairem, jenž na interpelaci jednoho britského poslance odpověděl, že o plánovaném bombardování sídla al-Džazíry v Doze „nic neví“  …

Do stejné kategorie patří útoky US vojáků proti novinářům al-Džazíry v Kábulu a v Bagdádu, při nichž byl zabit jeden zaměstnanec al-Džazíry, a které Washington nikdy nevyšetřoval s tím, že šlo o „omyl“ (údajně její kábulské sídlo mělo být rozbombardováno) .

Je na emírovi, aby rozhodl, zda al-Džazíra zůstane profesionální TV , či jen propagandistickým nástrojem islámistů  …

Katarský emír by se neměl dlouho rozmýšlet, protože al-Džazíře se rýsuje významná konkurence ze strany saúdskoarabského „liberálního“ prince Walída Talala, jenž v roce 011 hodlá  za pomoci US mediálního magnáta australského původu Ruperta Murdocha *1931 spustit vysílání vlastní zpravodajské satelitní TV …