AngolaGate IV : Chirak vs Pasqua, Delon a Řád Slunečního chrámu

Přinejmenším do smrti marockého krále Hasana II v 7/99 Maroko pomáhalo Savimbimu,jak si přál králův mentor bývalý šéf DGSE de Marenches, Burkina Faso Compaorého Savimbimu poskytovala výcvikové tábory a zázemí pro členy jeho rodiny, a také prezident Eyadema z Toga Savimbimu podstatně pomáhal, takže Chirak musel skloubit ekonomické zájmy s politickým přátelstvím k těmto třem mocnářům .

Proto se v 7/98 vypravil do Luandy, aby dos Santosovi blahopřál k tomu, jak úspěšně MPLA v 10/97 vtrhla do KongaBrazzaville poté, co se do sebe před prezidentskými volbami pustili dva socialističtí kandidáti, svými milicemi pozabíjeli desetitisíce civilistů, město Brazzaville rozbořili, načež Luanda k moci dosadila jednoho z nich jménem Sassou …

Marchiani v letech 93-95, kdy byl Pasqua ministrem vnitra do doby než v 5/95 nastoupil Chirak, důkladně v tajných službách  DST + RG zlikvidovali všechny sítě Chiraka, které měl rozhozené v Africe.

Když Pasqua z funkce ministra odstupoval, požadoval na Chirakovi, aby Monsieur Marchianiho jmenoval šéfem DGSE, čemuž se Chirak hlasitě vysmál  ( viz Le Parisien ze 7+30.11.01, zatímco jeho stín Leandri podporoval kamaráda z Vichy Mitterranda, Pasqua , učedník Leandriho, byl v roce 81  neskutečně šéfem Chirakovy volební kampaně, kterou Chirak s Mitterrandem prohrál …) …

Vzápětí po svém nástupu do úřadu /95-07/ lidé z Chirakova okolí  začali upozorňovat na daňové podvody ze strany Falcone/ Charles Pasqua  Nejvyšší kontrolní daňový úřad (Charles Pasqua v prezidentských volbách v roce 95 podpořil Eduarda Balladura, avšak Gajdamak pro švýcarský list Le Temps z 1.6.02 prohlásil, že je daňovému úřadu v roce 96 nahlásil Jean-Bernard Curial, jenž v té době vedl s Falconem lítý finanční spor, ale že je i obětí boje mezi Chirakem a Lionelem Jospinem, jenž převzal stranu po Mitterrandovi ), který z firmy Brenco International v roce 96 pro svoji jistotu zabavil tuny dokumentů, a v roce 98 po Falconem zpětně požadoval daň ve výši 220 miliónů dolarů …

O dodávkách zbraní dos Santosovi ze strany Falcone/Gajdamak se  v roce 96 jako prvý zmínil dobře informovaný La Lettre du Continent (viz  Le Figaro z 9.10.07) …

Na jaře 97 na nášlapné miny v Angole, která je jednolitým minovým polem,  světové veřejné mínění upozornila princezna z Walesu, Lady Diana Spencer /zemřela 31.8.97, která Angolu navštívila …

Do doby, než francouzské úřady zatkly Falconeho, Gajdamak jakékoliv nařčení tisku , že by prodával zbraně , či byl ve spojení s ruským organizovaným zločinem, tvrdě žaloval jako „pomluvu“ u soudu …

Libération z 20.1.01 + 15.2.01 napsal, že jistý bývalý pařížský prokurátor, zástupce šéfa Soudcovské unie/APM, nezahájil v 1/97 trestní řízení proti Gajdamakovi, třebaže mu oddělení pro boj s praním špinavých peněz ministerstva financí/TracFin dodalo rozsáhlou dokumentaci o praní špinavých peněz ze strany Gajdamaka ( v 10/97 Gajdamak věnoval 100.000 franků časopisu Soudcovské unie ) …

Paříž/PAR akci Falcone/Pasqua (za Chiraka šéfem sekce pro Afriku byl Alain Pfeiffer z obchodního oddělení francouzské ambasády v Luandě ) rozjela navzdory tomu, že spolupráce s angolskou vládou je ve strategických zájmech francouzské diplomacie, která závisí na ropě z Afriky, o to více, že ropná ložiska v Gabunu + v Kamerunu docházejí,zatímco Angola v těžbě předběhla i Nigérii …

Navíc celé řadě francouzských firem dos Santos udělil těžební licence „na přímluvu“ občana Falconeho …

Navzdory silnému tlaku vedení společnosti Total, která má v Angole rozsáhlé zájmy, jejichž poškozením dos Santos hrozil, zatčení Falconeho proběhlo 1.12.00 ( v 5/01 byla vyšetřována i jeho sestra Josée–Lyne Falcon, viz Le Parisien z 12.7.01 ), JCHMitterranda 21.12.00 (JCHM byl propuštěn 11.1.01, když za něj jeho matka zaplatila kauci ve výši 800.000 dolarů, což prohlásila za vyděračské výkupné ).

Zatčeni byli i Marchiani, Jacques Attali, a gen. ředitel Sofremi Bernard Poussier (viz Le Figaro z 9.1.01 + Le Parisien z 28.4.02 + L´Express z 18.10.01).

Falcone byl po 11 měsících vazby na kauci ve výši 15 miliónů dolarů propuštěn , ale v 10/02 jej soudce Philippe Courroye znovu vsadil do vězení pro porušování zákazu nestýkat se s dalšími obviněnými ….

Zatčení Falconeho 1.12.00 vztahy mezi PAR a Angolou prudce zhoršilo, dos Santos poslal v 4/01 Chirakovi dopis prohlašující, že PAR vyšetřováním a chystaným procesem poškozuje angolskou státní suverenitu, navíc by se při procesu mohla objevit některá citlivá angolská vojenská a diplomatická tajemství, a žádal stažení všech žalob s tím, že jinak bude Luanda  bojkotovat všechny africko-francouzské summity …

Právníci angolské vlády pozdější proces ostře sledovali ze soudní síně ( viz The Economist z 19.11.08) .

Falconeho US právníci na tiskovkách prohlašovali, že „Falcone je obětí francouzského justičního systému, který považuje člověka za vinného, dokud neprokáže opak „ , Falcone prohlašoval, že je „ukřižovaným Nevinným“ …

Angola Falconeho v 6/ 03 učinila nejen čestným angolským občanem, ale i svým velvyslancem v UNESCO (na protest proti tomu se vzdala funkce v UNESCO Catherine Deneuve ) , funkce , která jej stejně před soudem ve Francii neochránila, třebaže se Falcone na svoji „diplomatickou imunitu“  hlasitě odvolával – soudce Philippe Courroye k ní však odmítl přihlédnout s tím, že pokrývá jenom jeho oficiální akty v UNESCO (kam nikdy nevkročil, protože sídlí v PAR) …

Falcone se proto v roce 03 raději uchýlil za svým obchodním partnerem Gajdamakem do Izraele, v letech 04-07 žil na útěku střídavě v Luandě, v Madridu ,v Lisabonu, či v LON, a to pod několika mezinárodními zatykači, aniž by jej nějaká policie obtěžovala, např. po příletu z Luandy jej na letišti zadržela portugalská policie,aby jej vzápětí propustila  …

Zatykače byly zrušeny, když se dostavil k procesu s polovládní agenturou Sofremi (spolu s Charlesem Pasqua a JCHM, za to , že zprostředkovala zbraně do Angoly bez vládního zmocnění) , v němž byl v 1/ 08 odsouzen ke 4 letům nepodmíněně za daňové podvody ( za zprostředkování prodeje francouzské vojenské techniky do Kolumbie, Brazílie,Argentiny, Saúdské Arábie a Kuvajtu nezdanil 4.5 miliónů euro, které v letech 93-95 vydělal na provizích od Sofremi, na oplátku financoval RPF/Rassemblement pour la France  Charlese Pasqua , viz Jeune Afrique z 12.2.08 )  …

Dos Santos, jenž v 3/03 podpořil v RB OSN Francii v její rezoluci proti válce v Iráku, frustrovaný, že  PAR není schopna vyšetřování udržet „pod pokličku“, v roce 04 neprodloužil firmě Total licenci na ložisko Blok 3/80, a v roce 05 jí donutil odejít z mimořádně bohatého hlubokovodního ložiska Blok 17 …  Firma Total ( v roce 99 se sloučila s belgickou Petrofina a v roce 00 s Elf Aquitaine na TotalFinaElf) se tak stala nejviditelnější obětí angolské odvety.

Nicméně v roce 09 se měla v aukci prodávat další angolská mimořádně bohatá hlubokovodní ložiska, proto Sarkozy v 5/08 dos Santose navštívil, a konalo se velké usmíření (Sarkozy hned po svém nástupu Luandě slíbil, že v procesu nepadne zmínka o angolských občanech (kromě Falconeho a Gajdamaka), natož o dos Santosovi) – Sarkozyho doprovázeli šéfové Total, EADS, Thales, Air France, rejdařské skupiny CMA-CGM, Bolloré, Castel …

Sarkozyho ministr obrany Hervé Morin  napsal dobrozdání, požadované Falconeho právníky od samého počátku, ve kterém prohlásil, že „ podle názoru francouzské vlády k žádnému ilegálnímu prodeji zbraní nedošlo, protože zbraně neprošly francouzským územím“,  načež Falcone požadoval prohlásit soudní proces za zmatečný …

V 10/08 byl proces přesto zahájen, a navzdory vládnímu „dobrozdání“  a desítkám přítomných  právníků angolské vlády,  předseda soudního senátu Jean-Baptiste Parlos prováděl křížové výslechy po svém, takže při nich vyšly najevo četné choulostivé a pobuřující skutečnosti …

PAR  i Angola zametly stopy ohledně dvou bodů obžaloby, které ústy státního žalobce Romaina Victora vinily dva francouzské prezidenty, Mitterranda (v úřadu do 5/95) a Chiraka (95-07), že  o pašování východoevropských zbraní do Angoly věděli , stejně jako francouzské tajné služby, se kterými Falcone/Gajdamak spolupracovali i za války v Bosně …

Na angolské straně (Falcone všechny zbrojní dodávky organizoval ve spolupráci s angolským velvyslancem v PAR ) provize od Falconeho brali mj. generálové Fernando Araujo, Salviano Sequeira, Carlos Neto, známý obchodník s diamanty, Manuel Helder Vieira Dias, a Fernando Miala, šéf angolských tajných služeb do 2/06, kdy jej dos Santos vsadil do vězení …

Angolská firma Simportex, která má monopol na jídlo a ošacení pro angolskou armádu, a která je úzce propojena s hlavním objednavatelem zbraní pro angolské jednotky, generálem  Manuelem H.Vieira Dias, v roce 97 ve východní Evropě přes své zprostředkovatele Falcone/Gajdamak nakoupila za 3 miliardy franků zbraně, munici, a další nejrůznější položky  …

28.12.93 Falcone přes Brenco Trading Limited/BTL poslal 350.000 dolarů tajemníku angolské Rady ministrů José Da Costa E Silva na účet lisabonské Portugalské obchodní banky … 23.3.95 poslal částku 1.7 miliónů dolarů do stejné banky na účet generála letectva a poradce dos Santose Fernanda Araujo, 21.2.96 poslal 2 milióny dolarů na účet vídeňské Bank of Austria na jméno Elisio de Figueiredo, což byl angolský velvyslanec v PAR … Téhož dne poslal 600.000 dolarů Josému Leitao da Costa , 24.7.96 byly zaslány tyto částky : 7 miliónů dolarů pro de Figueiredo, 2 milióny dolarů pro José Leitao da Costa ,2 milióny dolarů pro jeho manželku Maria da Fonseca, a 1.2 milióny dolarů pro rodiče Leitao …

Peníze za zbraně protékaly přes bankovní účet firmy Sonangol ve CH ( mj. 290 miliónů dolarů v roce 97,  337 mil. dolarů  v 4 +7/00) na účty ve CH, v Lucembursku,  New Jersey (banka Abalone), a v Portugalsku ( přes Portugalsko šlo i 5 miliónů dolarů pro dos Santose  jako dárek od Brenco International+ 18 miliónů dolarů  jako dárek od Brenco pro bývalého angolského velvyslance v PAR Elisio de Figueiredo, jenž  dodávky zbraní proti ropě s Falconem organizoval  (viz také Le Figaro z 28.3.07 + Le Monde z 3.10.07 + z 22.10.07 + z 18.1.08) …

Socialista Bernard Curial, sám obviněný, u soudu prohlásil, že sice Falconeho v 4/93 seznámil s dos Santosem, ale netušil , jakou „pumpu“ na čerpání peněz oba pánové následně zřídí – podle Curiala  Falcone/Gajdamak „nalili“ do angolských vládních činitelů celkem 300 miliónů dolarů …

O Leitao da Costa Curial prohlásil :“ Jack Sigollet z firmy Elf, kde šéfoval oddělení „ ropného předfinancování“  mi řekl, že Leitao da Costa je nejnenasytnější, přezdívalo se mi „30%“ , zatímco de Figueiredovi „20%“ …

Já osobně jsem de Figueiredovi  do jeho pařížské rezidence 2x zanesl na přelomu 94/95 400.000 franků v hotovosti „ … 1.9.93 de Figueiredo dostal od Falcone 500.000 dolarů.

De Figueiredo byl nejdůležitější muž na angolské scéně, jedině on mohl dos Santosovi zavolat třeba o půlnoci, mj. proto, že s ním sdílel zejména společné zahraniční účty … V roce 98 si de Figueiredo otevřel tři účty na jména panamských společností Dramal, Camparal a Tutoral v lucemburské bance BIL/Banque internationale du Luxembourg – jejich beneficienty byli Falcone, dos Santos a de Figueiredo …

Švýcarská justice konstatovala, že v kauze angolského dluhu vůči Rusku, který měli na starosti Falcone/Gajdamak, bylo v letech 96-00 zpronevěřeno 614 miliónů dolarů … 23.4.02 švýcarský soud obvinil Falconeho z „ praní špinavých peněz, z podpory mezinárodní zločinecké organizace ( = Falcone/Gajdamak/dos Santos,de Figueiredo a Joaquim David, angolský ministr průmyslu) s ústředími Luanda –Ženeva –Moskva, jejímž cílem je obohacovat se rozkrádáním zahraničních věřejných peněz „  …

Po této zprávě švýcarské justice vypukla diplomatická krize mezi Luandou a Bernem, odkud dos Santos odvolal angolského velvyslance …

Tajné služby soudu poskytly některé odtajněné materiály, ale pikantními informacemi ,které si  bývalý šéf RG (92-04) Yves Bertrand zapisoval do 23 bloků, celkem zhruba 2000 stran , z let 98-03, , které mu byly zabaveny v 1/08 při domovní prohlídce v rámci vyšetřování  aféry Clearstream 2 , se hlavní žalobce Romain Victor odmítl zabývat, že jsou „od věci“ …

Třebaže tyto soukromé zápisky byly pod soudní pečetí, citoval z nich  nejprve týdeník Le Point z 9.10.08 , poté  l´Express, s tím, že „ 5 francouzských poslanců vzalo úplatek od bývalého konžského ministra“ …

A nejen poslanců, několik poznámek si Bertrand napsal i o Sarkozym , v 4/02 si poznamenal :“  Obchodník Jean-Noel Tassez Sarka představil Bongovi (prezident Gabunu), a shrábnul za toto zprostředkování  peníze . Tassez dostal od Falconeho peníze i pro Sarka  …“  ( Sarkozy a Pasqua podali na Bertranda v 10/08 žalobu pro pomluvu)  …

V té době Chirak se šéfem RG Bertrandem udržoval přátelské vztahy do té míry, že RG „propůjčoval „ , např, synovi Pařížského Hraběte/Vévody orleánského ( „v důchodu“ od roku 68, 11 dětí) , Henri, hraběti z Clermontu , jenž v roce 98 chtěl , v obavě o dědictví, jisté „bližší“  informace o otcově „ sekretářce a společnici“, Monique Friesz, přítelkyni dcery vévody Chantal, která ji otcovi doporučila (Monique Friesz byla sekretářkou a společnicí vévody od roku 74 do jeho smrti v roce 99 (91 let)  …

Obžaloba Falconeho vinila z praní špinavých peněz, z daňových podvodů (dluží Francii 8 miliónů euro), a ze zorganizování  prodeje východoevropských zbraní do Angoly pod zbrojním embargem, čímž se oba obohatili o 800 miliónů dolarů …

Podle Falconeho právníků se skutková podstata bodu obžaloby  „bez souhlasu francouzských úřadů“  nenaplnila, protože východoevropské zbraně  francouzským územím nikdy neprošly, a jejich prodej tudíž nepodléhal schválení francouzských úřadů, třebaže část tohoto prodeje byla zorganizována z Falconeho pobočky v PAR , zatímco soud potvrdil, že francouzský zákon jasně říká, že „ francouzský obchodník, chce-li prodávat zbraně, či jen jejich prodej mezi dvěma zahraničními státy zprostředkovat, musí zažádat o souhlas ministerstvo obrany „ …

Falconeho právníci se od roku 01 oháněli i dekretem z roku 39, který stanovuje, že „ soudní kauzy prodeje zbraní mohou být iniciovány jen ze strany ministra obrany“, proto tehdejší ministr obrany Alain Richard se v 1/01  na soud v této věci oficiálně obrátil s tím, že Falcone porušil výše zmíněný zákon ( Gajdamak žaloval Curiala, soudce Courroye, ministra obrany Richarda , a jistého pracovníka ministra zahraničí Georga Serre, jenž soudci poskytl přísně tajné materiály, které ministerstvo o duu Falcone/Gajdamak vedlo )  …

Falconeho právníci také při procesu v roce 08  přišli s jedním precedentem, který byl podle nich řešením : šlo o vývoz citlivého vojenského materiálu, shodou okolností rovněž do Angoly, kdy Jazid Sabeg, šéf společnosti Compagnie des signaux, byl trestně stíhán, že prodal citlivá elektronická zařízení, zejména pro odposlechy, do Luandy, ale v  3/04  bylo trestní stíhání zastaveno po změně postoje ministra obrany, jenž prohlásil, že prodej proběhl řádně, třebaže právě on žalobu inicioval …

Falcone (55/09) , jenž až do roku 04 popíral jakýkoliv obchod se zbraněmi, byl v 3/09 odsouzen k 6 letům vězení nepodmíněně, a okamžitě v soudní síni zatčen …

Při procesu vyšlo najevo, že Falconeho firma Brenco  a Jean-Claude Méry měli společného advokáta Allaina Guillaux, jehož policie obvinila, že pral špinavé peníze  mezi Francií a Marokem z obchodu s drogami …

Gajdamak v nepřítomnosti dostal v 3/09 (57 let), kdy byly rozsudky vyhlášeny, pro stejné trestné činy rovněž 6 let nepodmíněně …

Prokurátor pro ně požadoval 10 let.

PROČ SE GAJDAMAK PROCESU NEÚČASTNIL

Účast či neúčast Gajdamaka na procesu byla do poslední chvíle nejasná, a jak dos Santosovi, tak Sarkozymu jeho případná účast naháněla hrůzu – a že Gajdamak, jenž se s dos Santosem nakonec těžce nepohodl, svojí účastí na procesu , na kterém chtěl vyjevit některé pikantnosti,  hrozil  - tvrdil, že se na proces dostaví hned po jeruzalémských volbách …

Další rány zasazené ješitnosti dos Santosovy vlády, by však mohly zmařit usmiřovací misi Sarkozyho, proto Gajdamak místo do PAR odjel z Izraele  do Moskvy, kde vyčkal i vyhlášení rozsudku v 3/09 …

UPLÁCENÍ FRANCOUZSKÝCH POLITIKU

Při procesu se projednávalo uplácení řady významných francouzských politiků, mj. Mitterrandova ekonomického poradce Jacques Attali, narozeného jako Falcone rovněž v Alžírsku .

Attali, jenž byl kvůli firmě ZTS-OSOS vyšetřován v 3/01,  byl v 4/07 obviněn , že si nechal od Falconeho zaplatit 300.000 euro za to, že v 9/98 + v 2/99 zprostředkoval setkání advokáta Falconeho Alaina Guilloux (jenž byl advokátem i Attaliho) , také obžalovaného, s ministrem zahraničí Hubertem Védrine, když pro ně uspořádal večeři ve svém sídle, aby ministra přesvědčili, aby zalobboval na ministerstvu financí, aby se  přestalo zajímat o Falconeho slovenskou firmu ZTS-OSOS, po které francouzské ministerstvo financí zpětně požadovalo 3 mld franků na daních … Hubert Védrine poté 18.3.99 zaslal telegram francouzskému velvyslanci na Slovensku, aby pozastavil ony dva příkazy k zaplacení, které byly vystaveny v 8/98, a ministr financí Dominique Strauss-Kahn  15.4.99  vyšetřování firmy ZTS-OSOS pozastavil (obnoveno bylo po zatčení Falconeho v 2.12.00, francouzské ministerstvo zahraničí znovu zahájilo řízení vůči firmě ZTS OSOS 24.4.01, soudce dal příkaz k jejímu vyšetřování 2.7.01 ) .

Falcone/Gajdamak upláceli francouzské politiky desítkami miliónů eur, organizovali jim nákladné pobyty v Las Vegas, kupovali jim nemovitosti na Francouzské riviéře, a posílali jim tučné částky na jejich konta ve Švýcarsku (celkem bylo souzeno 42 lidí, obžalovaných v 4/07 při odchodu Chiraka) , aby jejich dodávky východoevropské zbrojní techniky usnadnili/kryli, zejména Jean-Christophera Mitterranda,  jenž byl zapleten do pašerácké sítě se zbraněmi nejen v Africe, ale i v Bosně přes své srbské přátele, jejichž nitky protkly i Slovensko a ČR …

JEAN-CHRISTOPHE MITTERRAND

Jean-Christophe Mitterrand/JCHM *1946 byl v letech 73-82 novinář pro AFP v západní Africe, od nástupu otce do prezidentského křesla byl jeho neoficiálním poradcem pro Afriku v letech 83-92, kdy byl za churavějícího Mitterranda z Elysejského paláce vystrnaděn, a kdy se seznámil s Falconem (JCHM před soudem tvrdil, že se s Falconem poznal v 7/92 v Arizoně, kde je na jednom večírku seznámil jejich společný známý ze zbrojařské firmy Thomson CSF/ po dalším  skandálu přejmenována na Thales, která společně s bankou BNP-Paribas byla do skandálu AngolaGate po uši zapletena …

V 6/ 94 ve rwandské Kigali, uprchlíci genocidy demonstrovali s plakáty ,které JCHM označovaly za narkoobchodníka , kdy místní média tvrdila, že byl obchodním společníkem rozsáhlých plantáží s indickým konopím, které patřily zavražděnému profrancouzskému prezidentu generálu Juvenal Habyarimana …

JCHM svůj „elysejský“ diář s kontakty využíval i v poradenství pro nejrozličnějšší firmy, např. pro newyorskou francouzsko-americkou firmu BMP, která se zaměřuje na záskávání licencí k těžbě ropy, minerálů,  drahokamů, či k rybolovu ,

JCHMitterrand (62/09) před soudem přiznal, že v roce 96, kdy JCHM přestal být po smrti otce zaměstnancem vodohospodářské společnosti Vivendi, mu Falcone na švýcarský účet převedl 2.1 miliónů dolarů za „poradenské služby“ , dostal za praní špinavých peněz a daňové podvody ( tvrdil, že v inkriminovaném fiskálním období žil a daně platil v Mauretánii, soud mu však dokázal, že nevystrčil nos z pařížského domova svých rodičů) dva roky podmíněně, a pokutu ve výši 375.000 euro.

U soudu nedokázal vysvětlit, z čeho jeho obří továrna na zpracování ryb v Mauretánii byla v 6/ 01  „bleskurychle“ postavena , když jeho veškerá bankovní konta byla v 12/00 zablokována, a přestože  podle svého křivopřísežného prohlášení  „ neměl žádný příjem a živila ho matka“ (platila podle něho i celou družinu jeho luxusních právníků, která soudce Courroye obvinila ze zášti vůči JCHM) ,a z čeho , jako „chudý bez příjmů“  dokázal rok a půl investovat do mauretánské infrastruktury ( jeho bývalý obchodní partner Olivier Collonge, jenž se musel zadlužit, aby továrnu, do které již  investoval 11 miliónů franků, po 6/02, kdy se o ní JCHM přestal zajímat, udržel při životě, před soudem prohlásil, že  „ stavba továrny byla v roce 01 financována platbami z PAR , které vyplácel JCHM osobně , což JCHM popřel, navíc ředitelem továrny, která rybí konzervy 18 měsíců vyvážela do Francie a Španělska, JCHM jmenoval obchodníka, jenž je v Angole pověstný svými kontakty s Falconem, Libération z 9.3.04 + 31.3.04 ) …

Danielle Mitterrandová (v roce 04 jí bylo 80)  po tomto prohlášení Oliviera Collonge oznámila, že zastaví svůj dům a prodá svůj nábytek ( „ za tímhle stolem seděl Gorbačov“ ) , aby továrnu v Mauretánii , ve které její syn podle rozsudku soudce z roku 04 vypral špinavé peníze, vyvedla z úpadku, viz Le Parisien ze 3.4.04  ) …

CHARLES PASQUA (v roce 09/82 let), dostal  tři roky, z toho 15 měsíců nepodmíněně

Ministr vnitra za Mitterranda (86-88 + 93-95), vyšetřovaný v několika politických aférách (Angola, Sofremi, Alsthom,Hamon, kasino Annemasse, Ropa za potraviny) …

Je příznačné, že Pasqua, jenž byl satelitem Léandriho, a tudíž mimo hlavní proud, se dostal do výsluní až s příchodem Léandriho chráněnce – Francois Mitterranda v 5/81, třebaže ministrem vnitra (Place Beauveau) se stal až v 3/86.

Pravou rukou Pasqua byl Jean-Charles MARCHIANI (66/09), jenž v roce 67 nastoupil jako civilní zaměstnanec  do „Bazénu“ , jak se přezdívalo sídlu SDECE (od roku 72 DGSE), a hned se vyznamenal jako dodavatel zbraní Biafře (ropná provincie Nigérie), kde v roce 67 vypukla vyhlazovací občanská válka, v letech 68-70 se podílel na převádění polských intelektuálů židovského původu, „prchajících před antisemitismem Poláků“ , přes Rotterdam do Francie …

Vzápětí byl právník Marchiani ,expodporučík a výsadkář, jako člen „korsické“  buňky SDECE protigaullistickými frakcemi tajných služeb ze SAC pověřen zdiskreditovat pravděpodobného nástupce CHDG , jeho včeličku Pompidoua , tak jako byl Beneš pracovitou včeličkou mediální hvězdyTGM …

Aféra Markovič

Aféra Markovič vypukla, když tento srbský několikrát trestaný bodyguard /muž pro všechno Alaina Delona byl 1.10.68 nalezen zastřelený kulkou do hlavy na skládce v Élancourt na západním předměstí Paříže v 10/68  , nacpaný do matrace (Le Monde ze 3.10.68) ...

Markovič žil v dvoupokojovém bytě Delonova hotelu, a měl krátký poměr s Natalie Delonovou, se kterou se Delon v této době rozváděl ...

Markovič byl naposledy spatřen 22.9.68, jak nastupuje před hotelem do taxíka . Delon , jenž v té době natáčel  v Saint-Tropéz, byl poprvé vyslýchán hned po nalezení těla, taktéž "kmotr" Delona Marcantoni, jenž byl 15.10.68 opět zatčen, a až po sedmi letech  "vyšetřování" ,které nikam nevedlo, takže žádný proces se nekonal, zproštěn všech obvinění ...

Vzápětí list Le Figaro zveřejnil informaci, že se u Delona konaly pochybné divoké večírky, kterých se účastnila celá řada francouzských politiků,  a 17.10.68 list Minute přes celou stránku napsal :" Delonův člověk se snažil  za velkou sumu prodat kompromitující fotografie jisté vysoce postavené osoby " ...

Poté média zveřejnila jméno oné osoby, jež vyšlo najevo, když  vězeňská správa zadržela dopis dalšího Srba ( Marchiani v SDECE odpovídal za „jugoslávský prostor“ ), ve Francii vězněného, jistého Bořivoje Akova, který dopis poslal Delonovi , a v němž stálo :" Pamatuješ si na tu blondýnu, která u nás byla ? Je to manželka premiéra !" ...

Delon ve 14 letech odešel ze školy, pracoval v řeznictví u nevlastního otce, v 18 letech se nechal najmout k francouzskému námořnictvu a 4 roky sloužil jako střelec za války v Indočíně, z toho poslední rok seděl ve vojenském vězení , načež byl pro „nedisciplinovanost“ z námořnictva propuštěn – neměl ani halíř, ale věděl jak na to – po pár měsících nošení zavazadel se seznámil s o sedm let starší herečkou, se kterou odjel do Cannes na filmový festival, kde si jeho pohledné tváře všimlo několik filmařů, kteří mu nabídli filmovou roli.

Do roka a do dne byl Delon slavný, navíc se při natáčení filmu Christine seznámil s herečkou Romy Schneiderovou, svědka jeho divokých mejdanů .

V 3/59 se s ní zasnoubil, ale i přes zasnoubení měl jednu milenku za druhou, s německou zpěvačkou Niko měl syna Christian-Aaron/Ari*1962, kterého i přes nápadnou podobu nikdy neuznal, takže jej adoptovala jeho matka. Delon v době, kdy prožíval aférku s francouzskou herečkou Nathalie Barthelemy*1941, v 12/63 své zásnuby s Romy Schneiderovou zrušil, Nathalie si jako těhotnou v roce 64 vzal, narodil se jim syn Antony, v 2/69 se s Nathalie rozvedl, protože již rok žil s Mireille Darcy .

Delon se od návratu z Indočíny stýkal s o 15 let starším „mentorem“ korsickým mafiánem Francois Marcantonim (1920-2010), jenž jako Pasqua dělal protinacistickému odboji „spojku“, přestože byl mučen Gestapem, nic nevyzradil, spolu s Pasqua byl členem SAC  …

Marcantoni byl v 12/65 , měsíc před vraždou Miloševiče v Hollywoodu, francouzskou policií obviněn, že v 50.letech vyloupil několik francouzských bank, ale  policie  mu nic neprokázala, takže byl po roční vazbě v 12/66 propuštěn ( napsal dvě knihy 1976 Aféra Markovič a 1985 Kdo zabil Markoviče ) .

Právě jeho a Delona policie několikrát vyslýchala (Delon je na dobových fotkách, jak jej s želízky na rukou 23.1.69 odvádí policie) , protože Stefan Markovič údajně krátce před svojí smrtí napsal dopis svému bratrovi Alexandrovi, kterého informoval, že „jestliže mne zavraždí, stopy povedou k Delonovi a k jeho „kmotrovi“ Marcantonimu“ …

Delon si při natáčení v Bělehradě najal dva místní mladé  „pistolníky“ , známé bělehradské policii pro svoje vazby na mafiána Nikolu Milinkoviče, „působícího“ v Kalifornii, Stefana Markoviče (*1937) a  Miloše Miloševiče(*1941) ,kteří s ním odjeli do Paříže jako jeho bodyguardi, přičemž pohledný Miloševič dělal Delonovi i dvojníka …

Delon jezdil často nejen do Dubrovníku, ale i do Kalifornie, při jedné takové cestě v 9/64 seznámil svého bodyguarda Miloševiče s US hercem Mickey Rooney, vyhlášeným sukničkářem .

Ženatý Rooney se v nočním baru seznámil s modelkou pracující pod pseudonymem Carolyn Mitchell*1937, která se každý druhý měsíc trávila práškami na spaní, a když hrozila, že se zase otráví, Rooney si ji v 12/58 tajně vzal v Mexiku .V 3/59 se znovu ve třetím měsíci těhotenství trávila s tím, že ještě není rozvedený, v 9/58 mu porodila dceru, o tři měsíce později si z ní Rooney tropil veřejné posměšky, poté se omluvil.

V 9/60, kdy mu porodila druhou dceru, se s ní řádně oženil, vzápětí porodila třetí a čtvrté dítě , nicméně Rooney vykazoval jednu milostnou pletku za druhou  …

V 9/64 Rooney odjel filmovat do Thajska, když si předtím vzájemně s manželkou vyhrožovali rozchodem přes své právníky, zatímco Miloševič, jenž se jako kaskadér a příležitostný herec uchytil v Hollywoodu, se se zapletl s jeho manželkou .

V 11/64 se Rooney vrátil, zjistil, že je mu manželka s Miloševičem nevěrná, okázale se od ní odstěhoval, v 12/65 oba vyhlásili „odluku“, a v 1/66 Rooney požádal o rozvod …

30.1.66 se jeho manželka se svojí kamarádkou a Miloševičem zúčastnili „společenského mejdanu“, 31.1.66 je služka  našla oba oblečené s prostřelenou hlavou ležet na zemi ložnice. Policie vyhlásila, že Miloševič ze žárlivosti, protože se údajně chtěla vrátit k manželovi, aby nepřišla o děti, ji zastřelil, a poté zastřelil sebe … Děti však adoptovali a vychovali její rodiče, zatímco Rooney si vzal její kamarádku (celkem měl v životě 7 manželek) , a Delon přišel o svého srbského dvojníka …

Brzy na to v 1.10.68 Delon přišel o druhého srbského bodyguarda, jenž byl v roce 66 na pohřbu svého kamaráda (tragicky dopadla i Romy Schneiderová) …

Vzápětí poté, co Pompidou v 1/69 veřejně oznámil svoji kandidaturu, Marchiani dostal od svého šéfa Pasqua příkaz zahájit akci „Markovič“ : pomocí fotomontáže rozjel skandalizaci manželky budoucího prezidenta Pompidoua (od 6/69), kdy jeho agenti rozhlásili, že navštěvovala prostopášné večírky pořádané Delonem …

Bývalé protinacistické zpravodajské eso Jacques Foccart (1913-1997), jenž stál v čele organizace gaullistických integristů SAC (SAC za války v Alžírsku řídila „protiteroristické“ organizace, např. Červenou ruku, která bojovala proti FLN „ všemi prostředky“ …rozpuštěny Mitterrandem v roce 82 po masakru Auriol, kdy zmasakrovali 5 rodinných příslušníků svého bývalého člena) , zatímco Pasqua byl viceprezidentem, se skandalizací manželky Pompidoua nesouhlasil, a zůstal Pompidouovi loajální, třebaže Pasqua na něj, podle Foccartových slov, v rámci SAC  „ agresívně naléhal“ …

Foccart a Pasqua se již nikdy neusmířili ( „akčními hrdiny“ nenáviděný „úředník“ Pompidou zemřel náhle v 4/74  pár hodin poté, co jeho mluvčí uvedl, že má  „chřipku“ , jeho lékař poté tvrdil, že od roku 68 trpěl krevní chorobou Waldenström) .

Pompidou úder vrátil, a v roce 70 augiášův chlév v tajných službách vymetl, a s ním i Marchianiho, učedníka Leandriho …

V letech 70-83 Marchiani pracoval s mysteriózní náplní práce ("dopisovatel " DGSE) pro pobočky Air France ServAir + Méridien, pro firmu Peugeot, a někde mezitím s libanonským křestˇanem Iskandarem Safa, známým obchodníkem se zbraněmi, dodával nášlapné miny Eritreji, která čelila komunistickému spiknutí, zásoboval zbraněmi Arafatovu OOP , a s Pernod-Ricardem  byl zapleten do pašování kokainu ze Severní Ameriky ze strany části SDECE ( Američany v roce 71 zatčený agent SDECE Roger Delouette byl Marchianiho expodřízeným ) …

Marchiani velmi toužil, aby se směl vrátit do DGSE, ale zůstal v nemilosti, třebaže jej tajné služby, včetně Foccarta, který jím pohrdal, využívaly jako své černé ruky …

V polovině 80.let v PAR vybuchovala jedna bomba za druhou, údajně je kladli  islámisté, a po celém BV byli zadržováni francouzští rukojmí – je s podivem, že v tomto chaosu byl Mitterrand zvolen prezidentem podruhé, k jeho znovuzvolení značně přispělo trio Léandri-Pasqua-Marchiani, kteří během prvního a druhého prezidentského kola triumfálně  „vyjednali“ propuštění tří francouzských rukojmí ( Marcel Carton,Marcel Fontaine , Jean-Paul Kauffmann), aby ne, když byli napojeni na všechny libanonské obchodníky se zbraněmi, přičemž Marchiani úzce spolupracoval zejména s libanonským křestˇanem, obchodníkem se zbraněmi a zprostředkovatelem Sofremi, Iskandar Safa ( v roce 91 naturalizovaný francouzský občan) , se kterým byl poté zapleten do skandálu s tanky Leclerk  …

Francie, dodávající po celou válku 80-88 zbraně Saddámovi, procházela diplomatickou krizí s Teheránem, třebaže se šuškalo, že „Francouzi“ dodávali zbraně i Teheránu (za tímto účelem se Marchiani nechal zaměstnat u firmy Thomson šéfem Thomsonu Alainem Gomez, která poté procházela sérií skandálů),  a taktéž že  oběma zemím poskytli obohacený uran …

Tajná jednání s Teheránem vedla v Gabunu nerozlučná dvojka Pasqua-Marchiani (se svým pánem Pasqua , se kterým v kritických situacích komunikoval v korsickém jazyce , byl Marchiani v leteh 99-04 i europoslancem …)  …

Nebylo tudíž divu, že Marchiani ve spolupráci s Iskanderem Safa 4.5.88 dosáhl propuštění proti vyplacení výkupného francouzských rukojmí zadržovaných proíránským Hezbolláhem , ale , stále v nemilosti,  jen jako stínový muž.

V procese z roku 09 byl Pasqua  mj. obžalován z defraudace „ veřejných financí“ , tj. výkupného, které vyplatil Hezbolláhu, což Pasqua nikdy nepřiznal s tím, že žádné výkupné vyplaceno nebylo …

V 90.letech obchodníkům se zbraněmi posloužila i mnohdy fingovaná občanská válka mezi generály a islámisty v Alžírsku, zemský ráj pro nejrůznější „prostředníky“ typu Leandri či Marchiani, která započala samozřejmě  útokem proti cizincům, mezi 9/92 a 10/93  bylo uneseno a zavražděno  sedm cizinců, z toho dva Francouzi, Francois Barteller a Emmanuel Didion, oba geometři.

Následovala aféra s rukojmími /pracovníky z francouzského konzulátu, kteří byli uneseni „islámistickým“ komandem 24.10.93 ( Jean-Claude a Michele Thévenot + Alain Fressier), kterému velel jistý  Sid Ahmed Murad alias Džafar al-Afghaní, jenž požadoval osvobození svého šéfa mysteriózní islámistické GIA  (viz zde všechny díly Alžírsko) Abdalhaka Lajády alias abú Adlane, jehož do Alžírska v létě 93 vydaly marocké úřady …

Tak byl únos mediálně popisován.

Skutečnost byla jiná : Francie byla uprostřed volební kampaně, průzkumy ukazovaly náskok pravice.

Alžír byl znepokojený benevolentností Mitterranda a jeho ministra vnitra Pasqua vůči alžírským islamistům, kterým Pasqua a spol. prodávali zbraně.

Všemocný gen. Smain Lamari, šéf DRS (vojenská rozvědka)  a DCE (vojenská kontrašpionáže) odjel do PAR za Pasqua, aby mu sdělil a přivezl listinné důkazy o tom, že „ socialisté dodávají zbraně a peníze alžírským islamistům“ …

Pasqua na setkání s generálem raději vyslal Marchianiho, protože na něm ještě čpěla  aféra Ali Mécili (alžírský politik a francouzský občan zavražděný v PAR v 4/87, bojoval jak za nezávislost Alžírska, tak za jeho politickou pluralitu, jeho smrt nebyla vysvětlena ) , a obával se, aby se jeho setkání se šéfem alžírských tajných služeb nedostalo do médií .

Pravičák Marchiani ve službách pravičáka Pasqua naznačil, že „ pro něho a jeho pána jsou lidská práva  jen prázdnými intelektuálními gesty, a že jestliže se průzkumy naplní  a vyhraje pravice, všechno bude jiné, ale že má obavy, zda pravice vyhraje , protože socialisté mají bezedné finanční prostředky“ , což gen. Smain pochopil správně, a krátce nato jeden důstojník z DRS doručil jistému francouzskému pravicovému politiku  500.000 franků v hotovosti ( zatímco RPR dostala na volby od alžírských generálů několik miliónů franků, mj. i z mnohonásobně předražených faktur za vývoz zbrojní techniky alžírské juntě , či jiných produktů, např. vozů značky Renault, které byly prošpikovány odposlouchávací elektronickou technikou, tyto kontrakty obstarával exšéf DST za Mitterranda 82-5  Yves Bonnet ) …

Pravice ve volbách získala převahu, Pasqua se za premiéra Balladura vrátil na vnitro, a z Francie učinil dvoreček alžírských tajných služeb …

Na vnitru se vzápětí po volbách konala porada  nového ředitele DST generála Philippe Rondot s šéfem alžírských tajných služeb gen. Smainem Lamari, kteří Rondotovi předali seznam 600 jmen údajných islámistů v Evropě, včetně politických uprchlíků, studentů a obchodníků,  které vyvíjejí aktivity proti juntě, zatímco gen. Rondot Lamariho ujistil, že „islámistickou „ činnost směřující proti vojenské juntě v Alžíru PAR na francouzské půdě trpět nebude …

Gen. Lamari poté navštívil Pasqua, a dohodli se, že „ aby PAR mohla zatočit s alžírskými islámisty, musí mít nějakou záminku“ – DRS  provede provokativní akci proti francouzským zájmům , na emoce francouzské veřejnosti nejlépe zapůsobí únos francouzských občanů …

Tak byli „islámisty“ uneseni pracovníci francouzského konzulátu.

Francois de GROSSOUVRE/FDG z rodu Bourbonského, bývalý příslušník odboje , organizoval až do své smrti prezidentské lovy pro diplomaty a hlavy zahraničních států ,ve skutečnosti FDG pracoval pro DGSE, a až do své smrti šéfoval tajné síti „stay behind“ v rámci operace NATO Gladio, a koordinoval francouzské zpravodajské služby …

FDG Mitterranda varoval, že únos zorganizovaly alžírské tajné služby, že má informace přímo z jejich středu …

Proto Elysejský palác vypravil do Alžíru posla, také Pasqua, jenž nechtěl, aby se alžírská DRS domnívala, že nemá věci pod kontrolou  …

Mezitím se dva strážci rukojmích zpili alkoholem do němoty, takže Alain Fressier, jeden z rukojmích, pochopil, že islámisté je zcela určitě neunesli, a svoje přesvědčení ráno ohlásil jejich šéfovi, když se podivoval, že se Alláhovi bojovníci oddávají alkoholu – šéf to nahlásil výše, a gen. Lamari zuřil.

Všichni tři byli propuštěni 27.10.93 .

Poprvé v historii Francie francouzské úřady zakázaly z „ národních bezpečnostních důvodů“ propuštěným rukojmím mluvit s tiskem, a  okamžitě je všechny vyslali na druhý konec světa, aby pravda nevyšla najevo.

Všichni 4 členové komanda únosců pár dní nato „padli v boji“ …

Další neslavnou operací Pasqua bylo,když si usmyslel, že svoje sítě DST posílí o alžírské spící agenty -  Pasqua v Alžírsku spoléhal na svého člověka – šéfa alžírské policie Mohameda Tolba, jenž mu z tohoto důvodu posílal do PAR alžírské policejní důstojníky pod záminkou, že jedou na dovolenou, ale jakmile dorazili, převzala si je DST a snažila se je přemluvit ke spolupráci, DST jich najala 400,  ale naneštěstí pro Tomba tři policejní důstojníci po svém pohovoru u DST tuto skutečnost nahlásili šéfovi alžírské vojenské DRS na alžírské ambasádě, veliteli Habíbovi , jenž informoval svého nadřízeného generála Tufika, jenž Habíbovi nařídil, aby příště každého policejního důstojníka, který jej kontaktuje, přesvědčil, aby pro francouzské tajné služby pracoval jako double agent …

Tomba se chtěl touto iniciativou stát hlavním prostředníkem mezi francouzskými a alžírskými tajnými službami, o což ovšem usiloval i šéf vojenské DRS generál Smain Lamari. Proto  šéfa policie, aby nevzbudil podezření u DST, „povýšil“ /odklidil na alžírský konzulát v Lyonu jako konzula , a stal se mediátorem sám prostřednictvím svého starého známého , bývalého šéfa DST, Yvese Bonneta.

Ani GROSSOUVRE nedopadl dobře.

Vášeň pro lov jej s Mitterrandem v roce 59 svedla k sobě, a učinila z nich po jistou dobu přátele, FDG financoval obě Mitterrandovy prezidentské kampaně v roce 74 + v roce 81, stal se v roce 74 kmotrem Mitterrandovy nemanželské utajované dcery Mazarine, o jejíž existenci se svět dozvěděl až po jeho smrti, ale Mitterrandem jako prezidentem/kšeftaření , a lidmi, kterými se obklopil, byl tak znechucen, že se v roce 85 svých oficiálních funkcí v Elysejském paláci vzdal, ale stále měl v Elysejském paláci svoji kancelář, hned vedle pokoje , kde byla ubytována dcera Mitterranda se svoji matkou, a stále byl Mitterrandem pověřován vedením choulostivých diplomatických misí …

6 měsíců poté, co Mitterrandovi vyzradil plán Pasqua s rukojmími, byl v 4/96 (Mitterrand zemřel v 1/96 ) nalezen bodyguardem v křesle s kulkou v hlavě ve své pracovně v Elysejském paláci, a třebaže bylo otevřené okno, pod kterým stála stráž, a zbraň, kterou držel v ruce byla těžkého kalibru/357 Magnum, nikdo neslyšel žádný výstřel …

Žádné vyšetřování se nekonalo, nebyla provedena balistika, oficiálně spáchal  sebevraždu „pro deprese“ ( tvrdí po smrti Mitterranda ve své knize z roku 96 Le grand secret i dr. Gubler), což vyloučil jeho osobní lékař, rodina a přátelé, kteří naopak potvrdili, že si v poslední době stěžoval, že jej určitě zabijí , a začal poskytovat rozhovory novinářům, v nichž kritizoval politiku Mitterrandových socialistů …

Zemřel v den, kdy měl večeřet s bývalým gabunským premiérem, jehož manželce několik hodin před svoji smrtí poslal květiny s tím, že se na setkání s nimi těší …

Verzi vraždy potvrzuje několik autorů, např. Pierre Péan ( Dernieres volontés) s tím, že Grossouvre v té době Mitterranda a jeho socialisty, které přivedl k moci, již nemohl ani cítit, a všude je pomlouval, Jean Montaldo v knize Mitterrand et les 40 voleurs/a 40 loupežníků, a zejména bývalý slavný žoldnéř kpt. Paul Barril , bývalý zástupce šéfa Mitterandovy prezidentské kanceláře, ve své knize Guerres secretes á l´Élysée/Tajné války v Elysejském paláci z roku 96, za kterou byl v roce 97 odsouzen pro „pomluvu“ Gillese Ménage.

Kpt. Paul Barril přesně vyjmenoval fakta, která svědčí o vraždě :

a)     byl zavražděn ve stejný den (6.4.94), kdy byl ve Rwandě sestřelen letoun se dvěma prezidenty na palubě, bezprostřední příčina genocidního vraždění (na tuto stopu navazuje kniha Žádný svědek rwandské genocidy nesmí přežít z roku 99 několika spoluautorů, kteří poukazují na jeho angažmá ve Rwandě, novinářka Colette Braeckman z belgického Le Soir tvrdí, že PAR/FPR byla do událostí přímo zapletena, tvrdí, že poslední slova FDG byla „Vsadím se, že to neudělali“ , soudce Jean-Louis Bruguiere v této souvislosti vyšetřoval novináře Péana a bývalého poručíka FPR Ruzibiza 

b)     žádné vyšetřování, zejména ne těch, kteří ten večer byli v Elysejském paláci, žádná balistika

c)      zmizeli všechny jeho zápisky, archívy a jeho kniha Pamětí, kterou redigoval

d)     podle pitvy měl vykloubené levé rameno, jak jej někdo během „sebevraždy“ v křesle držel

e)     série podivných sebevražd – Pierre Bérégovoy, kpt. Guézou, Philippe Brélot , jenž se měl zastřelit na lovu v 7/97

MARCHIANI, deus ex machina 

První korupční skandál se prodral na povrch, když Iskandar Safa, šéf firmy Mechanické stavky Normandie/CMN z Cherbourgu  Marchianimu vyplatil podivné provize  v souvislosti s prodejem 8 hlídkových lodí P-37 Kuvajtu v 3/95 ( Marchiani jako prefekt nemohl současně dělat soukromého placeného zprostředkovatele, což by byl do očí bijící střet zájmů) …

Na tomto kontraktu se mj. účastnily i firmy EADS,Thales …

Další korupční skandál propukl vzápětí, kdy mu byly vyplaceny obskurní provize ze strany jisté německé firmy za prodej fregat a tanků Leclerc s německou výzbrojí do UAE, a vzápětí za vybavení letiště Roissy zvazadlovými pásy (13 let pracoval pro Air France), poté přišla Angolagate a aféra Elf s ropou v Nigérii.

Ve všech figuroval se svým pánem Pasqua.

Jako ministr vnitra a šéf polostátní firmy pro vývoz francouzských zbraní SOFREMI ( byl v ní zastoupen i Thomson, dnes Thales), ve které Falcone dělal poradce, Pasqua potají ( ministr obrany Léotard a ministr financí Alain Madelin podporovali Savimbiho ) vyslal Marchianiho do Luandy dohodu ohledně dodávek zbraní přes firmu Brenco International , podepsat …

Peníze od Falconeho přicházely i Společnosti Francie-Afrika-BV, kterou založili Pasqua a Bernard Guillet v roce 93 (rozpuštěna byla v 10/00) …

U soudu Marchiani potvrdil, co bylo o Pasqua notoricky známé – že si prováděl vlastní zahraniční politiku  : “ Pro Pasqua jsem s dos Santosem, za přítomnosti Falconeho ze Sofremi, vyjednal jeho politickou podporu oplátkou za volnou ruku Francie v této oblasti, která se později konkretizovala ve francouzské intervenci v obou částech Konga (Brazzaville + Kinshasa, v 11/91 Marchiani zorganizoval puč proti zákonné vládě v Brazzaville , která sesadila profrancouzského diktátora Denise Sassou-Nguesso , při pozdějším vyšetřování policie v dokumentech pluk. Jean-Pierre Daniel, šéfa bezpečnostního útvaru firmy Elf, jenž byl Foccartovým šéfem tajných služeb v Africe, zabavila ručně napsanou poznámku : „ Náčelník konžského genštábu dorazil do Brazzaville, Sassou ho musí přesvědčit, aby jednal , den předtím mu ve stejném smyslu telefonoval prezident Bongo z Gabunu, ale Mokoko chce zůstat loajální, dodrží-li nová vláda sliby. Tým žoldnéřů Marchianiho/Léandriho vyčkává v Libreville a je připraven zasáhnout.“  )  …

Marchiani-Léandri měli stále plné ruce práce, mj. dodávali zbraně alžírské juntě

. Před soudem z roku 04 Marchiani uvedl, že premiér Alain Juppé má na rukou krev mnichů z kláštera  Tibéhirine ( viz zde Alžírsko + Kdo zavraždil mnichy) z jara 96, protože o jejich propuštění nechtěl jednat ( když se Pasqua/Marchiani jejich propuštění chystali zinscenovat)   …

Marchiani-Léandri si tykali s mužem číslo dvě libyjských tajných služeb Abdalláhem  Senoussi, jenž byl hlavním osnovatelem atentátu proti letu 772 francouzské letecké společnosti UTA (UTA DC10 Flight 772), kdy  19.9.89 na palubě letadla letícího z Brazzaville přes Ndjamena do PAR  ve výšce 11.000 m nad zemí vybuchla bomba, všech 171 lidí zahynulo, včetně manžely US velvyslance v Čadu  ( ICAO, přidružené k OSN, běžně letecké nehody nevyšetřuje, ale  sestřelení KAL OO7 nastolilo precedent, i tuto nehodu vyšetřovalo, stejně jako sestřelení prezidentského letadla ve Rwandě v roce 94, viz zde OSN,falzifikátor letecké nehody ve Rwandě) …

Údajně šlo o pomstu za to, že PAR ve válce Libye s Čadem podporovala Čad, kde má vojenskou základnu .

Nicméně ani tento atentát nenarušil přátelské vztahy francouzských tajných služeb s tajnými službami Kaddáfího, se kterými prospěšně spolupracovaly při každém osvobození francouzských rukojmích kdekoliv na světě, v Libanonu i v Srbsku  …

Ne že by bigotní katolík Marchiani, jenž v 1/00 kandidoval za rasistickou Národní frontu, preferoval muslimy, třebaže ve Francii sponzoroval islámistickou skupinu, která podporovala islámistický rasistický režim v Chartúmu přes společnost France-Soudan , založenou Pasqua v roce 78,  který na jihu Súdánu s ložisky ropy v provinciích Dárfúr zmasakroval  na dva milióny černošských obyvatel, a další nechal zemřít na jím uměle vyvolané hladomory, převážně animistů a křestˇanů,  jen obchod je prostě jen obchod …

Marchiani a jeho přítel Dominique Bouillon, majitel letecké společnosti Air Entreprise, která Marchianiho přepravovala na jeho častých cestách do Libye, stáli za skandálem Isola 2000, ale také bývalá tisková mluvčí Pasqua  Sophie Denis, snacha bývalého ministra spravedlnosti Jacques Toubon ( jejich společné výlety do lyžařského střediska Isola 2000 stáli daňové poplatníky 253 miliónů franků, které  přítel Toubona ministr financí Jean Arthuis připsal v 12/96  na účet černé díry , ve které mizely milióny ze státní kasy, alias banky Crédit  Lyonnais ) …

Lyžařské středisko Isola 2000 vlastnil libanonský miliardář Tárik abú Kater přes lucemburský holding SIADF, což byla filiálka jedné liberijské společnosti (Libérie , křižovatka obchodu s drogami, je finančním rájem, v jejímž chaosu však podniky nemohou fungovat) – na radu Marchianiho pobočka Crédit Lyonnais koupila morálně pochybný  holding  SIADF za 450 miliónů franků.

Lyžařské středisko Isola 2000 zkrachovalo, část peněz byla převedena na různá lucemburská konta …

V listu Le Monde ze 13.1.01 Marchiani prohlásil :“ Prosazovali jsme francouzské zájmy“ … ( zcela jistě zájmy jistých Francouzů , Falcone u soudu potvrdil, že „Dos Santosovi jasně řekl, že bude potřebovat zálohu, protože vyplatil 450.000 dolarů „Robertovi“/pseudonym Marchianiho ) …

Charles Pasqua, majitel detektivní kanceláře a podnikatel s vínem, soud, který jej obvinil, že za milióny od Santose za podepsání dohody o dodávání východoevropských zbraní přes firmu Falconeho ( obhájci tvrdili, že jejich klienti měli oficiální“ souhlas od francouzského státu ) použil na financování své volební kampaně do europarlamentu/kandidátky Pasqua-Villiers  v roce 99 (99-04), odmítl jako frašku ( nicméně sekretářka Falconeho politickou dohodu s dos Santosem shrnula ve svém zápisu pro Falconeho slovy :“Uzavřeli jsme politickou dohodu , a vyplatili jsme 450.000 dolarů, celkem požadují 7 miliónů franků, které použijí na volby do europarlamentu, kde nám zajistí operační lobby „  ( na tyto volby částkou 7.5 miliónů franků  přes jistou monackou banku přispěla i jistá Mondoloni-Tomi, dcera gabunského generála …

Listy Le Nouvel Observateur  z 6/03 + Le Canard enchainé z 2/07  napsaly, že „účelem  procesu mělo být definitivní politické odrovnání Charlese Pasqua, bez ohledu na francouzské ekonomické zájmy ( Total musela v mnohém ustoupit anglosaským firmám a Airbus v roce 01 přišel o kontrakt na 15 strojů Airbus, který dostal Boeing )  „ …

Francafrique

Francafrique v několika svých fantasmagorických projevech poprvé zmínil šéf Pobřeží slonoviny Houphouët-Boigny v 60.letech, kdy se z bojovníka za nezávislost stal propagátorem opětného připojení Pobřeží slonoviny k Francii , do které se plně integroval – na konci svého života  měl na účtu 60 mld franků …

V roce 60 CHDG udělil africkým koloniím Paříže nezávislost, a jako všechny koloniální metropole, i Francie se přes noc v OSN stala „nejupřímnějším přítelem“ Afriky/tj. garantem její politické závislosti na bývalé metropoli …

Foccart dosazoval vhodné profrancouzské šéfy těchto států volebními podvody, vraždami či žoldnéřskými válkami (100.000 civilistů zmasakrováno v Kamerunu) , a vyplácel je podílem na těžbě nerostných zdrojů a „příspěvky na rozvoj“ .

Vojenské základny, CFA frank, směnitelný ve CH, tajné služby a jejich zástěrkové firmy - Elf , obchodní firmy a bezpečnostní agentury patřily k základnímu koloritu.

Přes Afriku ( zejména Pobřeží slonoviny  + Kongo Brazzaville) se praly špinavé peníze z ilegálního prodeje zbraní a drog, které se na účtech sesterských firem ve CH smíchaly s tajnými účty společnosti ELF, ze kterých se „mimo rozpočet“ financovaly politické strany …

Není náhodné, že Michel Roussin, bývalý zástupce šéfa DGSE, zapletený do aféry Markovič, a bývalý ministr, kterého se obával i samotný Chirak, se stal poradcem / “velvyslancem“  pro Afriku firmy Bolloré či Svazu zaměstnavatelů MEDEF, o kterém francouzská média prohlašují, že řídí stát  …

Nejen Bolloré, ale i firma Vivendi (bývalá Générale des Eaux) či Suez-Lyonnaise,  všechny chtěly vyhrát „štˇavanaté“ privatizační projekty v Africe, k čemuž je zapotřebí do místních poměrů zasvěcený poradce s diářem plných kontaktů ( mohly se spolehnout i na expluk. DGSE  Jean-Francois Charrier, jemuž nebylo lhostejné  bohatství Nové Kaledonie, Komor či Madagaskaru) …

Michel Roussin, narozen v Maroku, byl členem  „Bazénu“ poradce pro Afriku d´Estainga Alexandra de Marenches, jenž dostal vyhazov, když žezlo převzal Mitterrand, a spolu s ním i Roussin …

Roussin tudíž přešel do „Bazénu“ Chiraka, jenž byl v té době šéfem pařížské radnice.

Roussin vedl Chirakovu kancelář radniční i stranickou/RPR jako kdyby šéfoval dvěma soukromým tajným službám ( v obou nahrazoval Chirakovy přátele svými přáteli), a hlavně pro ně jistil stálý přísun financí …

Roussinovým nejdůvěrnějším přítelem byl pluk. Jacques Rigault, jenž pravidelně jezdil s delikátními misemi do Afriky .

Právě Jacques Chirac učinil Roussina ministrem pro kooperaci, aby vyvážil zpravodajskou sítˇ Pasqua, ale Roussin jej zradil, a spolu s Pasqua podpořili ve volbách Balladura, nikoliv zakladatele strany RPR  …

Proto se obě sítě Pasqua a Roussina v Africe opíraly o „Balladurovy“ podniky – Elf, Bolloré a Bouygues …

Po vítězných volbách musel Chirak vlastní stranu dobývat zpět, ale Roussina nemohl potrestat, protože moc věděl nejen o Africe, radnici  a RPR, ale i o Chirakově rodině (Roussin prohlásil:“ Nemusím psát knihu, stačí mi stránka“ …) .

Michel Roussin byl nakonec „odložen“ do funkce gen. ředitele stavební firmy SAE International/Eiffage (napojenou na banku Paribas), jejímž smyslem bylo podnikání nejen v Africe, ale i v Indočíně. Firma SAE stavěla i pro barmskou juntu (luxusní hotely francouzského řetězce Accor, kterými pere narkopeníze) , což zařídil muž DGSE na místě, bývalý vojenský atašé v Thajsku Jean Pichon , který poté ve zpravodajství pokračoval ve službách firem CGE/budoucí Vivendi,Elf, Total,Bolloré,Dassault,Alsthom, Matra, Thomson,alcatel …

Jean Pichon se později jako recyklovaný obchodník usadil v Barmě, kde zastupoval nejen Falconeho firmu Brenco, ale i SAE  jako ředitel dvou společností SETRACO Vietnam a Setraco Myanmar/Barma /Poradenské obchodní služby, skupina obchodních firem, včetně několika registrovaných v US  ( jedna ze dvou pařížských podle Réseau Voltaire sídlila v sedmém okrsku 54 rue de Varenne a podzemní chodbou byla propojena s pařížskou radnici) , gravitujících kolem dvou pólů – irské Setraco Ltd ( Thomas Higson) a švýcarské Setraco Services (Georges Mock)  …

Pověstná je SARL Setraco-France , řízená Jean-Michel Caldagues, spoluzaložil i další pobočku ELM Partners, existovala jen krátce, byla rozpuštěna v roce 90.

Pracoval pro ni poddůstojník vojenské rozvědky/DRM PatrickFrileux, a byla na ni napojena Falconeho firma.

Pichon, narozený v Hanoji a plynně mluvící několika asijskými jazyky, se brzy zkamarádil s nejdůležitějšími generály junty, kteří mu za jeho výjimečné služby  udělili barmské občanství , čímž doposud nikoho nepoctili  - v roce 89 dodal juntě náhradní vojenské díly, v roce 91 s Falconem , navzdory embargu EU, jí zprostředkoval nákup 24 vrtulníků od polské firmy PZL, která prodej potvrdila, ale dementovala zprostředkování ze strany Falconeho , vyjednal u junty pro firmu Total licenci na těžbu zemního plynu offshore ložisek -Total u soudu přiznal, že barmské státní firmě MOGE daroval 15 miliónů dolarů, a kontrakt na výstavbu plynovodu do Thájska , která prochází rebelským karenským pásmem barmských etnických menšin, proto DGSE prostřednictvím Pichona juntě poskytovala zpravodajské informace,které jí pomáhaly v jejím vyhlazovacím boji proti zdejším odbojným etnickým menšinám, zejména Karenům …

V roce 94 se Pichon pokoušel prodat do Barmy dvě ruská vojenská útočná plavidla ze skladů bývalé Rudé armády …

Zdroje blízké Réseau Voltaire tvrdí, že barmská junta byla financována z nelegálně získaných zdrojů ze sítě Francafrique v době, kdy zde Total investoval do plynovodu. Do roku 97 se junta jmenovala Státní rada za obnovení práva a pořádku/SLORC, poté se přejmenovala na Státní radu pro mír a rozvoj/SPDC.

Junta spravuje narkostát a z narkoobchodu žije.

Skandál s barmskou juntou v PAR vypukl v 4/97, když PAR navštívila delegace exilové barmské vlády, která vzešla z voleb vyhraných v roce 90, která na ministerstvu zahraničí žádala vysvětlení, proč bývalé struktury francouzských tajných služeb intenzívně podporují juntu, v čele s Roussinem a Marchianim …

Chirak se však opět s Roussinem v roce 98 usmířil , a jmenoval jej do dvou lukrativních funkcí, šéfem Ekonomické a sociální rady a šéfem Comilog/těžební firmy Ogooué, pobočka státního holdingu ERAP ( šéf Claude Villain, dlouholetý přítel Chiraka, v roce 95 se z něho ztratilo 400 miliónů franků, o které stát přišel ) v zemi Chirakova bratra – gabunského prezidenta Bongo, jejímž účelem je vytěžit gabunský mangan … Nejen mangan, ERAP také spravuje transgabunskou železnici , která mj. vede k filiálce na těžbu uranu u Franceville.

Roussin usilující o funkci gen. ředitele Elf,  byl v 12/00 zatčen spolu s Falconem, ale vzápětí byl propuštěn, veřejnou podporu mu mj. vyjádřil Michel Rocard …

Tandém Roussin –Bolloré podporoval bratrské diktátory generály Denis Sassou Nguesso, jenž neváhal dostat se znovu k moci i za cenu zločinů proti lidskosti, Robert Guei a Idris  Déby, který dal na radu Roussina a firmy Bolloré, a podpořil projekt produktovodu mezi Čadem a Kamerunem … .

15 měsíců nepodmíněně za daňové úniky a podvody dostal v tomto procesu i spisovatel thrillerů Paul-Loup Sulitzer ( mj. Červený král/Gajdamak“ z roku 08) dostal 15 měsíců podmíněně , a pokutu ve výši 100.000 euro, jako Falconeho „ mluvčí při prodeji zbraní“/95-99 , a za fiskální podvody ( přijal od Falcone 400.000 euro)  …

Sulitzer u soudu prohlásil, že se žalobci snaží „ zabít komára atomovkou“ …

Jean-Bernard Curial, socialistický aktivista, jenž celou kauzu odstartoval, byl odsouzen ke dvěma letům podmíněně za  spolupachatelství při nelegálním prodeji zbraní, a k pokutě 100.000 euro.

Řád slunečního chrámu

Desítky mysteriózních vražd a „sebevražd“  francouzsky mluvících  občanů Kanady, Francie a CH ,příslušníků sekty Řádu slunečního chrámu , v letech 94-5-7,  dosud neobjasněných  :

26.10.06 AFP zveřejnila výpovědˇrežiséra Yves Boisset *1939 před odvolacím soudem v Grenoble, ve které zdůraznil, že policejní vyšetřování upálení 16 příslušníků této sekty v lese Vercors v 12/95 záměrně opomíjelo politickomafiánský aspekt těchto vražd .

Policie nezkoumala do očí bijící spojení šéfa této sekty Josepha Di Mambro s Marchianim, jenž byl po  „propuštění “ francouzských pilotů  „zajatých“ bosenskými Srby v roce 95 jmenován Charlesem Pasqa prefektem departementu Val (do roku 97) .

Nejprve byli zavražděni oba zakladatelé řádu (založen v roce 84) , chudý “ houslista“ z katolické školy ze severní Itálie Joseph di Mambro*1924 ( již jeho sestra, ze kterou nevycházel, zemřela při podivné autonehodě na železničním přejezdu v roce 86) , a v Kongu narozený Luc Jouret*1947, belgický homeopat – byli zastřeleni a spáleni spolu s dalšími 48 příslušníky řádu 5.10.94 v Granges-sur-Salvan a v Cheiry ve CH.

V souvislosti s řádem a vraždami stanul před soudem i CH dirigent a skladatel Michel Tabačnik*1942, spojený s řádem v letech 94-04, v roce 01 byl zproštěn obžaloby švýcarskou justicí, v roce 06 i francouzskou .

Yves Boisset, autor snímku Krvavé záhady Řádu (se stínem Charlese Pasqua) , který odvysílala France 2,  před soudem tvrdil, že šéf řádu Di Mambro se stýkal s Jean-Louis Fargette, bývalým mafiánem z Toulon, zavražděným v Itálii v 3/ 93, kam prchl před francouzskou justicí . Fargette byl pravou rukou tehdejšího dlouholetého pravicového starosty Toulon /59-85/ a senátora UDF za Var , Maurice Arreckx *1917-01,, bývalého příslušníka SAC, usvědčeného z přijímání úplatků  …

Yves Boisset před soudem vypověděl, že „ Di Mambro a JL Fargette společně koupili vojenský pozemek „ …

To, že jisté tajné služby kolem NATO a SAC zakládaly náboženské sekty, uvedl i list Libération ze 14.7.00 + Le Point z 5.4.01 . Šéfové těchto sekt budˇprali špinavé peníze, nebo odváděli jinou práci. List upozornil, že policejní vyšetřovatelé nemohli odvést řádnou práci pro neustálé maření policejního vyšetřování ze strany soudce. Libération také upozornil na to, že oba šéfové Řádu slunečního chrámu pokaždé překračovali hranice z Itálie do Francie s obrovskými částkami peněz.

EPILOG

Zatímco obvinění Pasqua v roce 01 vyvolalo politické zemětřesení, odvolací soud v kauze Falcone byl v PAR zahájen za všeobecného nezájmu médií v 1/011.

Francouzské úřady se k akci Gajdamak/Falcone odhodlaly až po mnoha letech jejich působení „ v oboru“ , přičemž již v 4/01 bylo z vedení vyšetřování zřejmé, že vyšetřovatele zajímá nejen Angola, ale také Falconeho vztahy s CIA a s klanem prezidenta Bushe Juniora …

Také je jisté, že toto soudní tažení úspěšně vykolejilo veřejně oznámené plány mafiána Charlese Pasqua kandidovat v roce 02 proti Chirakovi , což zmiňuje i Gajdamak ve svém rozhovoru pro France-Soir ze 6.5.011 , ve kterém „pláče“ , že mu Chirak kvůli svému  souboji s Pasqua zničil život, protože kvůli mezinárodnímu zatykači nemůže nikam cestovat , a navíc jeho obchodní plány bojkotují banky na celém světě  ( jenže Chirak po 3/03, kdy vstoupil do líbánek s Putinem, šetření udržoval u ledu, obžalováni byli až v 4/07, kdy Chirak odcházel z funkce) …

Chirak, jehož dauphinem byl Alain Juppé, zasadil boxerský úder v 7/04 i Sarkozymu aférou Clearstream, což podle mnohých francouzských médií byla druhá aféra Markovič …

Nelegální dodávky zbraní do Angoly pokračovaly i po zatčení Falconeho .

V roce 02 v Limě proběhl proces se 30 peruánskými vysokými důstojníky, kteří v 10/01 dodali do Angoly tajně  přes prostředníky/firmu Trade Air Corporation z Panenských ostrovů 6 strojů letounů Tucano za 5 miliónů dolarů  (jméno firmy potvrdil angolský gen. Pedro De Morais Neto) .

K tomu peruánský deník El Comercio podotkl, že „stěží lze uvěřit, že obchod neměl souhlas oficiálních míst, když se uskutečnil s přímým či nepřímým vědomím dvou prezidentů,tří ministrů, pěti náčelníků genštábů, pěti náčelníků štábů, pěti šéfů armádních zásobovacích agentur, pěti vojenských operačních štábů, a čtyř expertních týmů „ …

Všichni výše zmínění zkorumpovaní, zejména diktátoři rozvojových zemí,  a korumpující by měli být souzeni pro účast v nadnárodním organizovaném zločinu, tmeleném vzájemně propojenou politickou a ekonomickou kriminalitou podle Konvence OSN z Palerma proti nadnárodnímu organizovanému zločinu …

Pod tuto konvenci by mj. spadli všichni organizátoři občanských válek od Biafry až po oba konžské státy/Kinshasa + Brazzaville, přes Rwandu, Guineu Bissau, Libérii, Sierra Leone, a Čad …