Arménská genocida a orwellovské Turecko

Je paradoxem, že třebaže Turecko/TR nikdy demokracii nepoznalo, zavedlo některé atributy demokracie dříve než západní státy, např. hlasovací právo pro ženy Atatürk zavedl již v roce 34, v době, kdy bylo odepřeno Francouzkám , které poprvé volily v roce 45, v Lichtenštejnsku mohly ženy volit až od roku 84 …

V letech 80-82 vojenská vláda zakázala veškerou politickou činnost a vojenská justice odsuzovala k dlouholetým žalářům , takže v roce 82  “citlivější” státy EU Turecko zažalovaly z porušování lidských práv u soudu ve Štrasburku (na druhé straně armáda přinesla do země otřásané denodenním terorem  pravicových, levičáckých, separatistických i muslimských extrémistů “pořádek” – s vojenskými hlídkami na každém kroku turisté přestali být obtěžováni žebráky, pouličními překupníky a prodavači nejrozmanitějších zbytečností – vojáci vnesli pořádek i do cen , všechny obchůdky až po hypermarkety musely veřejně uvádět pořizovací i prodejní cenu ) ...

Po smrti Brežněva v 6/ 82, kdy se SU začal propadávat do propadliště dějin, Washington i EU Ankaře naznačily, že by vojenská vláda  měla zahájit přechod od vojenské diktatury k opětovnému parlamentnímu  režimu  …

Proto v 4/83 zákon povolil opětovné zakládání politických stran, a 6.11.83 byly vypsány parlamentní volby. O registraci si požádala zcela nová Nacionalistická demokratická strana/MDP generála Turguta Sunalpa, mj. bývalého šéfa egejské floty NATO a velvyslance v Kanadě, jejíž programové prohlášení tristně uvádělo, že ideologickým pilířem strany je nacionalismus a "ideje z 12.9.80/den vojenského převratu" ...

Vlastenecká strana (ANAP) Turgut Özala,,jenž do 7/82 řídil ekonomiku země, se označila za nacionalistickou a konzervativní, a stala se stranou vládní.

Strana Velkého Turecka  (BTP) s gen. Fethi Esenerem chtěla získat voliče rozpuštěné Demirelovy Strany spravedlnosti - Sulejmán Demirel později založil Stranu pravé cesty, zatímco Lidová strana v čele s Necdetem Calp usilovala o sociálně demokratické voliče rozpuštěné Lidové republikánské strany Bülenta Ecevita.

Největší část sociálnědemokratických voličů však získala Sociálně demokratická strana (SODEP) profesora Erdala Inönüho, syna významného tureckého politika  Izmeta Inönüho.

Vznikla i Sociálně demokratická lidová strana (SHP), či muslimská fundamentalistická strana Strana prosperity.

Politické manévry armády:

V 6/83 se gen. Kenan Evren vzdal funkce náčelníka genštábu, kterou zastával i po svém zvolení TR prezidentem ...

Náčelníkem genštábu se stal “ tvrdý muž” vládnoucí vojenské kliky/Rady národní bezpečnosti/po parlamentních volbách byla přejmenována na prezidentskou radu gen. Nurettin Ersin, velitel pozemních vojsk, který v roce 74 velel intervenci tureckých sil na Kypru ...

Velitelem pozemních vojsk se stal gen. Necdet Urug.

Gen. Kenan Evren odstoupil z funkce prezidenta až v 11/89, poté, co v 10/89  proběhly prezidentské volby, ve kterých zvítězil Turgut Özal (62), jeho jediným protikandidátem byl Fethi Celikbas . Özal se stal prvním civilním prezidentem od roku 60 a druhým od roku 23, kdy Turecká republika vznikla.

Poprvé se navíc prezidentem stal předseda vlády ...

Na protest proti jeho zvolení  ( “ Özalův nástup do úřadu je jen pokračováním vojenského převratu z 12.9.80 “   tvrdila opozice ) vybuchla v TR řada náloží, z nich 18 v Istanbulu ( explozí bylo zničeno mj. obchodní středisko US armády v Izmiru, kde sídlí hlavní velitelství egejské floty NATO .

Turecká vláda v roce 88 konečně ratifikovala Evropskou úmluvu o prevenci  mučení a Úmluvu OSN o zákazu mučení (v roce 88 Amnesty International zveřejnila seznam 229 politických  vězňů  umučených ve vazbě k smrti ), ale v roce 89 Amnesty International  tureckou vládu napadla, že přesto každý zadržovaný z politických důvodů je vystaven v TR běžné praxi mučení – např. prvních 15 dní ve vazbě s ním nikdo nesměl mluvit, ani jeho advokát …

8.12.04 Erdogan ke zlepšení obrazu z 98% muslimského TR, kterému EU vytýkala netolerantnost vůči jiným náboženstvím,  ve městě Belek na jihu TR slavnostně otevřel  „ multikulturní zahradu náboženství“ ( jsou zde vedle sebe postaveny mešita, synagoga a kostel), v níž je „multikulturní snášenlivost“ pod státním dohledem …

Zpráva EU totiž zdůraznila drastický pokles nemuslimských náboženských menšin, které jsou navíc znevýhodněny svým rozptýlením po celém TR .

V roce 1908 bylo v TR 250.000 Židů, dnes jich je pouze 2.000 ( většina z nich byla v roce 43 tehdejší pronacistickou vládou deportována do vyhlazovacích pracovních lágrů na východ TR ( také Stalin vyhlazoval milióny lidí prací , na  nervové plyny neměl ) …

Jejich deportace nastala krátce po vyhlášení brutálních opatření proti všem tureckým menšinám, jimiž je TR chtělo násilně jednou provždy „poturečtit“ …

35.000 z těch, co pracovní tábory přežili, emigrovali v roce 45 do Palestiny …

Křestˇané dnes představují jen jedno procento z celkového počtu obyvatelstva, tj. je jich 70.000 , z toho nejvíce Arménů, těch, kteří přežili etnické čistky z let 1895-8 a 1915-17, které pokračovaly v roce 1922 zmasakrováním řeckých spoluobčanů …

( Již v roce 1821 Turci vyvraždili 30.000 řeckých obyvatel ostrova Chios, Delacroix o tomto masakru namaloval několik obrazů - ale také Řekové ve starověku masakrovali, např. aténský městský stát „filozofů“ vyvraždil původní obyvatele ostrova Melos, Němci jako kolonizátoři Namibie v letech 1904-8  vyvraždili či zotročili v namibijských  koncentračních táborech, ve kterých učitel Mengeleho konal zrůdné „lékařské“ pokusy, odbojný namibijský kmen Herero, jejich děti, pracující pro Němce jako otroci, musely od sedmi let nosit cedulku na krku ( rozkaz k definitivnímu vyhlazení posledních zubožených příslušníků kmene Němci vydali v roce 1914, ale jeho provedení zabránily protesty zdejších církví)  , opět však, na rozdíl od německého etnického vyhlazování za účelem vyhlazení celé rasy, Arméni se z genocidy mohli zachránit konvertováním na islám, stejně tak křestˇané, Židé, či “Maurové“ = Arabové a Berbeři se při dobytí Pyrenejského poloostrova „Maury“ (711) či při jeho reconquistě křestˇany , jejímž rozhodujícím mezníkem bylo dobytí Toleda křižáky v roce 1085, mohli zachránit konvertováním na to či ono náboženství, významný polský novinář a spisovatel Ryszard Kapuscinski poznamenává, že zatímco v nacistickém Německu dlouholeté státní naplánování genocidy umožnilo jejím vykonavatelům se osobně od masakrů oprostit, ve Rwandě její plánovači chtěli, aby se její vykonavatelé /jejich milice s masakrováním osobně ztotožnili a „užili si jej“, proto měli zákaz používat automatické zbraně, a dostali rozkaz masakrovat mačetami či vlastníma rukama … Také  nizozemské či portugalské/španělské impérium či italští kolonizátoři sehráli ve svých koloniích úlohu Piláta Pontského .

První koncentrační tábory v bolševickém Rusku, píše Solženicyn, byly pro nepřátele revoluce postavené ještě za Lenina v roce 23 …

Stalin povraždil nejvíce lidí - umělými hladomory vyhladil milióny ukrajinských rolníků , kteří se nechtěli radovat ani z povinných odvodů úrody, ani z kolektivizace, vysídlením národů a těžkou prací v lágrech a na bolševických mega stavbách v pustinách další milióny ( jejich otrockou práci poté vydával za úspěchy lidu) – v jeho šlépějích šel ve své genocidě vlastního národa Mao Ce-tung, syn rolníka, a jeho  „žák“ Pol Pot , vystudovaný na pařížské Sorbonně – oba prostřednictvím svých milic /gardisté,Rudí Khmerové likvidovali především intelektuály a obyvatele měst, které vysídlili na venkov do pracovních táborů ) …

Po všech těchto osmanských masakrech lausannská smlouva z roku 23 všem tureckým menšinám raději poskytla statut „chráněných menšin“, takže další jejich likvidaci si Ankara již nedovolila (paradoxem je, že turecké menšiny se k tureckému státu vždy chovaly maximálně loajálně ) …

Většina Řeků a Arménů žije v okolí kosmopolitního Istanbulu, kde obě etnika mají svého patriarchu ( Arméni zde mají asi 50 kostelů, školních, kulturních a charitativních zařízení, Řekové jich vlastní 70) …

Řekové v Malé Asii sehráli významnou úlohu nejen při první expanzi křestˇanství, přesto  dnes v přímořské Antakiji/ starověkém městě Antiochie, v němž žáci Ježíše poprvé obdrželi jméno křestˇané, žije jen 200 ortodoxních rodin  ( Antiochie byla jedním z pěti prestižních křestˇanských patriarchátů starověku ( Jeruzalém, Řím, Konstantinopol, Antiochie a Alexandrie ) …

Istanbul (alias Konstantinopol, ve středověku Cařihrad), je vstupní bránou do TR.

Vysokými hradbami, nazvanými po císaři Theodosiovi, které tvoří v pomyslném historickém trojúhelníku, ve kterém probíhala paní Historie, přeponu mezi odvěsnami obklopenými Marmarským mořem, lze projít sedmi branami.

Přes dvě z nich,Topkapi a Edirnekapi, vedou hlavní magistrály, budˇ k Atatürkově  či ke Galatskému mostu kolem staveb připomínajících život tří velkoříší – římské, byzantské a osmanské .

Uchvacující pohled je na Bospor a na protější asijský břeh (město Usküdar ), který je od roku 74 spojen s evropským břehem 4. největším mostem na světě v místě, kde v 6.stol. perský král Darios vytvořil ze svých galér pontonový most, po němž převedl 70.000 svých vojáků …

Když římský císař Konstantin přemístil hlavní město z Říma do někdejší maloasijské vesnice Byzantion, postavil jej na sedmi kopcích, protože věřil v zázračnou moc pythagorejského čísla sedm. Proto měly hradby sedm bran.

Na jednom z kopců se tyčí architektonický klenot – byzantská křestˇanská katedrála Aja Sofija , později sultánem Mohamedem Dobyvatelem přeměněná v mešitu.

Ke chvále Turků budiž řečeno, že se k uměleckým památkám jinověrců zachovali poměrně tolerantně. Chrám uchovali, zamazali jen fresky, později jej zachránili před sesutím, a Atatürk jej proměnil v muzeum.

Z památek Istanbulu jde hlava kolem – slavná mešita sultána Sulejmána, starý palác sultánů Topkapi, archeologické muzeum, hipodrom, orientální bazar Kapali Čarši, desítky pohádkových mešit, z nichž návštěva jedné, sultána Eyüpa, muslima opravňuje nazývat se hádžim ( oslovení muslima, který vykonal poutˇdo Mekky) . Z pevnosti Rumeli Hisari vedl Mohamad Dobyvatel rozhodující úder proti Konstantinopoli .

V roce 1914 žily v Istanbulu, kolébce světové ortodoxie,  dvě třetiny křestˇanů (Řeků a Arménů) , jedna třetina muslimů , v Istanbulu žije i 50.000 komunita příslušníků syrsko-pravoslavného vyznání (jakobité), mají zde syrskou katedrálu Panny Marie …

Ortodoxních Řeků  dnes v TR žije jen hrstka - zhruba 5.000, vzešli z historického patriarchátu Konstantinopole.

Jejich ve světě uznávaný patriarcha Bartoloměj I, zvolený do funkce v roce 91, žijící v istanbulské čtvrti Fanar, má stále čestný primát nad řecko-ortodoxními  komunitami ve světě , jak v západní Evropě, tak na obou US kontinentech a v Austrálii. Jinak řečeno, všechny světové řecko-ortodoxní komunity stále uznávají Konstantinopol za svůj ekumenický patriarchát ( odmítají i změnu jeho názvu z roku 1453 na Istanbul), a tudíž řídnoucí stavy ortodoxních Řeků v TR je velmi znepokojují …

Právě mezinárodní uznání konstantinopolského patriarchy Ankaru velmi popuzuje, která proto administrativními překážkami, zejména od roku 70, kdy proběhly protiřecké nepokoje, brání ortodoxním Řekům, kteří jsou teoreticky podle lausannské smlouvy nábožensky svobodní, aby zde zakládali nové kostely či náboženské instituce – Ankara se totiž bojí nájezdu ortodoxních ze zahraničí, např. teologická fakulta na bosporském ostrůvku Chalki/Halki je jimi přeplněna.

Ani syrští a chaldejští křest´ané nejsou na tom v TR demograficky lépe , je jich jen kolem 25.000, potomci těch, kteří přežili genocidu z roku 1915-17, která se netýkala jen Arménů, ale všech tureckých křestˇanů …

Bohužel, na tyto menšiny lausannská smlouva  „zapomněla“ ,takže byly vystaveny „honům na křestˇany“ celé 20.století, ale, paradoxně, protože žijí na jihovýchodě TR, kde se rozkládá 11 kurdských provincií, hony na ně pořádali Turky pronásledovaní Kurdové …

Je s podivem, že Arméni přežili nejen těžký život v drsných horských podmínkách s častými hladomory, ale především 3.000 let vyhlazováni armádami/hordami Nabuchadnezara, perskými, partskými, římskými, byzantskými, saracénskými, seljuckými, ottomanskými ( mnohé Arménce si vítězné hordy opékali zaživa, viz dobytí města Van, arménské děti hordy přivázaly k sobě, a poté po nich přejížděly na koních) kurdskými a ruskými ( Rusové jim za carských generálů zajali patriarchu a převezli jej jako vězně do Petrohradu, a všichni do jednoho popravovali jejich vůdce,kteří se jim nepodrobili ) …

Arméni drží jedno světové prvenství - byli prvním etnikem, které přijalo křestˇanství – arménská Apoštolská církev (za arménského krále Dertada, arménské království bylo podstatně větší než dnešní Arménie, a výrazně zasahovalo do Anatólie, západní A. se nazývala Arménská A. ) , a to již 276 n.l., 37 let předtím, než římský císař Konstantin oficiálně vyhlásil svobodu náboženství 313 n.l. ediktem milánským …

Ankaře vyhlásilo boj několik ilegálních arménských teroristických organizací, např. Komanda mstitelé za arménskou genocidu, nejznámější (a nejaktivnější) z nich je Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA), která do roku 82 sídlila v Bejrútu ( mj. ji sponzorovala Moskva, která podporovala nejen obchodní styky s TR, ale i terorismus vůči TR při arménských hranicích, sovětská TV v sovětských “ tureckých “ republikách vysílala do TR záškodnické pořady v turečtině ) .

Stala se známou v 10/75 , kdy se přihlásila k vraždám tureckých velvyslanců ve Vídni a v Paříži, třebaže v PAR již v roce 73 zavraždila jednoho tureckého diplomata , celkem jich zavraždila 9 ) …

16.6.83 se ASALA přihlásila k výbuchu v bazaru ve staré části Istanbulu, při němž tři lidé zahynuli a 23 jich bylo zraněno.

15.7.83 se přihlásila k vraždě tureckého diplomata v Bruselu.

Arménské teroristické organizace jako hlavní požadavek uvádějí, aby Ankara přiznala  a odsoudila genocidu Arménů, a aby TR vrátilo Arménii zabraná území ...

Právě neuznání genocidy Arménů z let 1915-17 ze strany Ankary, a  mezinárodní uznání této genocidy Paříží, jsou hlavní příčinou jejich letitých chladných vztahů ( velké rozpaky Turky nepřiznaná genocida budí i ve Washingtonu, které má rovněž silnou arménskou lobby) …

Francie se svoji 400.000covou arménskou menšinou genocidu Arménů jako jedna z prvních oficiálně uznala , a vždy o mezinárodní uznání této genocidy usilovala i na půdě OSN ...

V roce 84 tuto francouzskou snahu znovu potvrdil Francois Mitterrand, když při státní návštěvě Vídně prohlásil, že “ tuto genocidu nelze z historie vymazat, a je právem každého národa požadovat, aby historická pravda byla uznána, zejména když byl sám její obětí ” (na Mitterranda to bylo odvážné tvrzení nejen pro jeho vichystickou minulost, ale i pro četné masakry, kterých se francouzský stát dopustil v Alžírsku, mj. masakr v Setif, navíc Armény Mitterrand  nepodporoval s takovou razantností jako Palestince, když v 3/82 na návštěvě Izraele bez obalu prohlásil, že je pro vytvoření palestinského státu, čímž na dalších 23 let zablokoval vztahy mezi Izraelem a Francií, nicméně Ankaru Mitterrand pobouřil již po příchodu k moci, kdy v Paříži otevřel Kurdský kulturní institut ) …

V rámci snahy premiéra Erdokana dostat TR do EU, Erdokan 13.4.05 poslal arménskému prezidentu Robertu Kočarianovi na turecké poměry revoluční dopis, ve kterém navrhoval vytvoření smíšené komise složené z tureckých a arménských historiků, která by se k této tragické události „pedagogicky“  vyslovila, s tím, že TR archívy by této komisi byly zcela k dizpozici“  ( britští a francouzští historici vyslovili pochybnosti, že by Ankara zveřejnila i dokumenty tureckou vládu kompromitující) …

Erdogan dopis poslal nejen svým jménem, ale i jménem všech TR politických stran, načež jej dodatečně schválil TR parlament …

Jak tento dopis turecká politická scéna myslela vážně, napovídá nejen skutečnost, že v trestním zákoníku z roku 04 „uznání“ arménské genocidy zůstalo  trestným činem, ale také to, že v 5/06 Ankara Paříž „varovala“, aby 18.5.06 nepřijímala zákon zavádějící postih za popírání arménské genocidy na veřejnosti/jeden rok odnětí svobody + vysoké finanční pokuta (v duchu francouzského zákona o trestání popíračů vyhlazování Židů /Gayssotův zákon, navržený socialisty) …

V rámci svého vydírání Ankara 8.5.06 odvolala z Paříže svého velvyslance ( při francouzském hlasování o euroústavě se odpovídalo i na absurdně položenou otázku „Jsou Turci Evropané nebo nejsou?“, která nahrávala zamítnutí euroústavy, správněji tato otázka měla znít :“ Má EU, která není Evropou, ale jen umělou politickou nadstavbou, zájem, aby se 70 miliónů Turků dostalo do jejích řad pod její politickou kontrolu, nebo nemá ?“ )

Již v 4/06 turecký ministr zahraničí islámista Abduláh Gül vznesl u francouzského ministra zahraničí cynický dotaz, zda bude při své návštěvě Paříže uvězněn, načež premiér Erdokan zaslal francouzskému premiéru „dobře míněnou“ radu, aby PAR neomezovala svobodu slova protitureckým zákonem, který trvale poškodí turecko-francouzské vztahy, a také vyjádřil politování nad „nejapným“ výrokem kanadského premiéra Stefana Harpera, jenž prohlásil, že se „zcela ztotožňuje s rozhodnutím kanadského parlamentu, který arménskou genocidu uznal v roce 05 “ …

Gül pod svým předsednictvím v 11/06 vytvořil Koordinační radu pro boj s nařčením, že TR spáchalo genocidu na Arménech/ASIMKK ( vydávala lživé letáky, brožurky, články v novinách, konala „osvětové“ přednášky), zatímco Erdokan varoval, že Ankara tentokrát udeří silněji než v roce 01, kdy PAR přijala zákon uznávající arménskou genocidu ( PAR ji uznala jedinou větou, která se nelíbí historikům, zato ji oceňují puritánští právníci :“ Francie tímto veřejně uznává arménskou genocidu“ ) …

Ankara v roce 01 zrušila obchodní kontrakty s PAR a zablokovala dovoz francouzského zboží .Turecké taxíky jezdily polepené nápisy :“ Francouze nevozíme „ …

Avšak PAR se Erdoganových hrozeb nezalekla, francouzští politici totiž potřebovali volební hlasy 400.000 francouzských občanů arménského původu …

Francie ale samozřejmě nepodporuje územní požadavkyArmény nárokované, protože Paříž je signatářem Lausannské smlouvy z roku 23, která určuje a garantuje turecké hranice …

V arménské kauze jde pouze o morálku, ale i to Ankara považuje za nepřípustnou úchylku , protože se obává, že po tureckém či mezinárodním uznání arménské genocidy přijdou arménští nacionalisté s konkrétními politickými a územními nároky, protože je přímo zakládá sevreská mírová smlouva z roku 1920, která  předvídá vytvoření arménského státu v západní Anatólii/ dříve nazývané západní Arménií  ...

Naštěstí pro Turky nebyla sevreská smlouva nikdy ratifikována, takže její ustanovení nemají žádnou právní relevanci.

V platnost vstoupila pouze lausannská smlouva, která nejen arménskou otázku neřeší, ale, jak bylo výše řečeno, turecké hranice navíc i garantuje …

V 2/08 ministr zahraničí islámista Gül prohlašoval, že se chystá do Haagu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, aby zde „ jednou provždy zamezil nařčením (a mezinárodním uznáním) , že TR vláda spáchala genocidu na Arménech, když Arméni nemají pro tuto pomluvu ani jeden pádný důkaz ( nestoudné tvrzení , důkazů je celá hromada , mj. je vlastní arménský patriarchát + arménská strana Dachnak v Bostonu, mj. výpovědi misionářů, kteří byli genocidě přítomni, německé archívy + archívy Mezinárodního červeného kříže,  britská Modrá kniha, vydaná v roce 1916, obsahující dokumenty a výpovědi očitých svědků genocidy + hory diplomatických depeší ), zatímco Ankara má písemné důkazy o politické zradě Arménů, které TR vládu opravňovaly k okamžitým deportacím Arménů, navíc má doklady o epidemiích , které tehdy arménskou menšinu demograficky zdevastovaly “ ( velký cynismus, ledaže by šlo o zprávy tureckých lékařů  typu Mengeleho, o jejichž masakrech informovaly diplomatické depeše )   …

Podle islámisty Güla si žádný stát na světě nemůže dovolit přijmout zákon o uznání arménské genocidy jako jej přijala 29.2.01 Francie, aniž by zde byl výrok mezinárodního tribunálu o turecké vině …

Gül výsměšně vyzval PAR, aby s arménskou genocidou, má-li důkazy,  „táhla“ do Haagu podle článku 9 Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy z roku 48 …

Díky iniciativě tehdejšího ministra zahraničí Güla, bude tudíž arménská genocida možná někdy projednávána v Haagu, což se arménské diaspoře nikdy nepodařilo prosadit  ( kdyby se  arménská genocida dostala na agendu Haagu, obě strany by si zvolily tři nezávislé soudce, a tito by si zvolili svého nezávislého předsedu, obě strany by jim předložily své důkazy ) …

TR vláda až v roce 89 ( když předtím v roce 88  nechala ostentativně vykopat ve východním TR masové hroby tureckých rolníků, kteří byli podle ní  povražděni Armény) , aby si v EU vylepšila svůj obraz, zpřístupnila některé tureckou vládu nekompromitující archívní dokumenty o vyvraždění dvou miliónů Arménů ve východním Turecku v letech 1915 -17  s tím, že  “arménské nároky z tohoto pramenící nesmějí být předmětem politického vydírání – není již na politicích, aby řešili tuto záležitost, ale na historicích“, uvedla Ankara ( turečtí historici tvrdí, že telegram, který se připisuje ministru vnitra Talátu pašovi, jenž nařídil deportace Arménů, byl podvrh)  …

Hlavním vůdcem důstojnické revoluce mladoturků v roce 1908 / „druhá ústavní éra“ , byl důstojník Enver paša, vlastním jménem Izmaíl Enver (  „paša“ jako funkce – efendi- bej- paša ), pocházející z chudých poměrů.

Jako vojenský atašé v Berlíně ve funkci beje obdivoval německou armádu a povolal německé důstojníky, aby osmanskou armádu zmodernizovali …

1911 Itálie obsadila osmanskou Libyi, a Izmaíl Enver odcestoval z BER na libyjské bojiště, kde nad osmanskou armádou převzal velení, ale Itálii neporazil, vláda mladoturků ztratila na lesku a přišla o vládnutí …

1912 vypukla 1. balkánská válka, osmanská armáda prohrála vše, co mohla, a jednala v LON o míru , mladoturci v roce 1913 pučem převzali od liberálů vládu , Enver paša se stal ministrem obrany, přerušil mírová jednání, čímž situaci osmanského impéria podstatně zhoršil a obnovil vojenské operace – měl štěstí, protože vypukla 2.balkánská válka, kdy balkánští spojenci válčili mezi sebou … Enver bej se prohlásil za pašu a vyhlásil vojenskou diktaturu/triumvirát tří Pašů ( Enver paša, Talát paša a Cemal paša) , také se oženil s jednou ze sultánových dcer …

Po vypuknutí 1.sv.v. Enver paša velel osmanským vojskům  proti Rusům na kavkazském bojišti s osobním cílem dobýt pro osmanskou říši zpět Batumi postoupenou carovi v 18.st., Rusové vyhráli, což v depeši do BER předpověděl německý vojenský poradce Envera paši Liman von Sanders, jenž o Enveru pašovi prohlásil, že je to „ vojenský primitiv hrající si na Napoleona“ …

Když se Enver paša z kavkazského bojiště vrátil do Istanbulu, obvinil z neúspěchu arménské vojáky, kteří „spolupracovali s nepřítelem“ ( přitom arménský voják Hovannes mu zachránil život, když jej na zádech vynesl z palby ) ,,,

Když  Britové v 3/1915 uskutečnili námořní útok proti Dardanelám s cílem vylodit se v Gallipoli, demoralizovaný Enver paša předal velení raději Limanu von Sanders, jenž spolu s Kemalem Atatürkem Gallipoli  úspěšně ubránili …

Namísto velení Enver paša raději rozpoutal v 4/1915 genocidu Arménů ( na které se Atatürk odmítl podílet) , a do vyhlazovacích táborů chtěl deportovat i francouzské  a britské občany, které by našel na TR území, ale Henry Morgenthau, US velvyslanec v Ankaře, mu to rozmluvil …

Již během deportací státy Dohody vládu v Ankaře varovaly před zločiny proti lidskosti s tím, že budou po válce souzeni ( slovo „genocida“  bylo  raženo od roku 43) …

30.10.1918 osmanský sultanát a kalifát kapituloval podepsáním mudroského příměří, načež tři pašové, kteří dotlačili sultána do 1.sv.v. , svorně prchli do exilu, a spolu s kalífem Mehmedem V byli obviněni z genocidy Arménů, Řeků a Asyřanů …

Domácí válečné soudy s pachateli genocidy začaly fungovat již od 11/1918, nový sultán Mehmed VI v nich viděl příležitost, jak se zbavit vysokých funkcionářů mladoturků, 130 z nich bylo uznáno vinnými, tři Pašové byli odsouzeni v nepřítomnosti ( všichni tři byli počátkem 20.let zastřeleni, údajně  „arménskými“ mstiteli) …

Jak versailleská, tak sevreská mírová smlouva zmiňovala zločiny proti lidskosti osmanské vlády.

Turecká republika Atatürka obvinění z genocidy odmítla, a odmítla i slovo deportace s tím, že šlo „jen“ o vysídlení …

Dnešní vláda v Ankaře je ochotna maximálně přiznat, že při deportacích zahynulo nanejvýše 300.000 Arménů, kteří předtím zavraždili stejné množství tureckých rolníků, tento počet turecká vláda oficiálně přiznala v roce 010, ale odmítla jakékoliv „plánování“ genocidy  …

Turci genocidu Arménů zahrnují do „logiky“  masakrů 1.sv.v., tj. maximálně do kategorie válečných zločinů v užším smyslu – „protože se arménská menšina připojila k ruskému nepříteli, turecká armáda je v represáliích spravedlivě zmasakrovala „ …

Pravda je však zcela jiná, třebaže válka jejich genocidu urychlila, respektive byla dobrou záminkou : dvoumiliónová arménská komunita, v očích Turků a Kurdů druhotná kategorie občanů „dhimmi“  , giavour/ “nevěřící psi“ (mj. křestˇané a Židé nemohli u soudů svědčit proti Turkům, nesměli nosit zbraně, jezdit na koni, a jejich dům nemohl být vyšší než dům Turka, křestˇané měli přísně zakázáno zvonit o vánocích zvonečky ), byla organizovaně vyhlazována podle etnických, náboženských a ideologických ukazatelů, které stanovila turecká vláda, a to nikoliv ve spojitosti s 1.sv.v. …

Zvláštní jednotky, které deportace/masakry měly provádět, vláda mladoturků ustavila již v 12/1911 …

Muže ve věku 15-60 let vláda mladoturků/ Výbor jednoty a pokroku vyvraždila ještě před deportacemi, aby ženy a děti nemohli bránit, a to nařízením Envera paši, ministra obrany, o demobilizaci vojáků arménského původu v 3/1915 – všichni byli po demobilizaci zařazeni do pro ně vytvořených pracovních táborů, v nichž byli  povražděni …

Začal „nenápadný“ hon na další muže, kteří by deportacím mohli bránit, příkladem je osud města Van, na kterém Jevdet bej 19.4.1915 požadoval, aby mu  pro frontové operace okamžitě poskytlo  4.000 mužů, ale městu bylo jasné, že chce město připravit o obranu, protože okolní arménské vesnice nemilosrdně pod záminkou hledání zbraní vypálil, takže se ve městě  tísnilo 15.000 uprchlíků. Město nabídlo 500 mužů + peníze, aby se vykoupilo a získalo čas, ale bej je obvinil ze vzpoury a prohlásil, že při jediném výstřelu z města povraždí všechny křestˇany do jednoho, včetně kojenců.

20.4.1915 vzpoura skutečně začala, když dva Arméni přišli na pomoc TR vojáky znásilňované arménské ženě, a byli zastřeleni.

Arméni dokázali město uhájit do doby, než jim přišel na pomoc ruský gen. Judenič, ankarská vláda tří pašů vzpourou města Van formálně odůvodňovala deportace z 24.4.1915 …

Arménská genocida začala 24.4.1915 v Istanbulu zatčením a  popravou 220 arménských intelektuálů na rozkaz Taláta paši, načež byly ze svých domovů vyhnány všechny arménské rodiny, které po selekci ( hezké dívky a ženy, svobodné i vdané, byly násilně provdány za Turky či Kurdy – děti vhodné pro poturečtění, většina z nich se o svém pravém původu nikdy nedozvěděla –  zbylé ženy, děti, staří lidé pro vyhlazení)  nastoupily pochod o hladu a žízni Syrskou pouští do desítek vyhlazovacích táborů, Osvětimí bez plynu, zřízených v poušti na území dnešní Sýrie (u syrského města Deir es-Zor na kraji pouště byl jeden z největších)  a severního Iráku.

Ženy s dětmi sem dorazily, jen aby zde za pár dní zemřely, vychrtlé na kost ležely nahé v písku, a tiskly k sobě své poslední přežilé na kost vyhublé dítě …

„Cesty do těchto vyhlazovacích táborů byly lemovány mrtvolami starých lidí, dětí a žen , není pochyb, že Turci genocidu pečlivě naplánovali „  ( New York Times ze 8/1915 ) …

Pochod smrti zhruba z 1.5 miliónu žen a dětí přežilo jen kolem 50.000 žen, polovina z těch, co došly, zahynula, když dorazila do táborů, kde je čekal jen písek a brutalita stráží . Matky většinou nesly jedno malé dítě na zádech, druhé v náručí, další děti se jich držely za sukni, přičemž jedno po druhém odpadávalo při pochodu na hlad, žízeň, a vyčerpání - ještě žily, ale matky je musely nechat ležet …

Vojáci, kteří je eskortovali, navíc vybízeli všechny Turky a Kurdy, kteří konvoj potkali, aby zubožené ženy mlátily a znásilňovaly před očima jejich vystrašených dětí, a sami činili totéž  …

Genocidu Arménů podrobně popisují zprávy diplomatů západních zemí z oné doby, zejména US. UK, německých, italských, švédských , velvyslanci i jejich vojenští atašé popisují a fotografiemi dokládají  „hororové rozměry vyhlazování Arménů Turky „ .

Hovoří se v nich o vypalování vesnic i s jejich obyvateli, o vyvážení tisíců matek s dětmi na moře a jejich vhazování do Černého moře  ( depeše US a italského konzula z Trabzonu, správního centra provincie téhož jména, že se lodě vracely prázdné ) … US velvyslanec Morgenthau poslal fotografie vypálených vesnic se stovkami těl naskládaných na sobě s tím, že tak vypadá většina vesnic v arménských provinciích, ve které uvedl, že se „ Turci rozhodli skoncovat s Armény jednou provždy“   ,,,

Diplomaté posílali zprávy o TR lékařích , kteří Arménce úmyslně shromážděné v nemocnicích zabíjeli vpichováním morfia, a arménské děti ve školách zabíjeli speciálním zařízením s nervovým plynem ( depeše italského konzula z Trabzonu) …

UK historik a zpravodajec Arnold J.Toynbee v roce 1916 vydal knihu Zacházení s Arménci v Osmanské říši , ve které shrnul svědectví o genocidě z vyprávění očitých svědků italských, německých, švédských, nizozemských a švýcarských, zejména poplašné zprávy německého vojenského medika  Armina T. Wegnera, jehož jednotka stála  nedaleko  jednoho vyhlazovacího tábora v tehdejší Mezopotámii, jenž posílal i fotografie, takže nakonec byl Němci zatčen a poslán zpět do Německa, nicméně v roce 1919 na pařížské mírového konferenci o vyhlazování Arménů svědčil , a ve stejném roce vydal knihu Cesta, ze které není návratu – arménské mučednictví, podle které byl v roce 00 natočen i dokumentární film.

Proto sevreská mírová smlouva z roku 20 rozhodla nejen o vytvoření samostatného arménského státu, ale i o reparacích, které tomuto státu měla Atatürkova republika jako nástupnický stát osmanského sultanátu a kalifátu zaplatit …

(Poté, co Kalifornie přijala zákon o arménské genocidě, 2.400 potomků arménských obětí zažádalo o vyplacení životních pojistek v hodnotě 20 miliónů dolarů ,které byly u banky New York Life založeny ve prospěch Arménů žijících v osmanské říši. Již v roce 1918 je TR vláda požadovala vyplatit s tím, že neexistují žádní dědici … ) …

Bez souvislosti s válkou, ještě před genocidou Arménů v letech 1895-8 na nařízení sultána Abdulhamída , byl jistý Kurd prohlášen za národního hrdinu, protože osobně zmasakroval „ v době míru“  stovky Arménů v masakru v Sassoun  z jara 1893, načež se  po tomto „záslužném „ činu , uspokojen, vydal do Mekky, aby mu Alláh požehnal v dalším  bohabojném konání … ( O tomto masakru píší dobové US noviny, mj. NYC Times z 8.8.1893, Boston Herald, a tisková agentura Associated Press -  přinášejí „vysvětlení“ Ankary, že ve městě Sassoun řádili arménští revolucionáři, sponzorováni Ruskem a Teheránem, kteří si přivydělávali únosy zámožných TR občanů)  …

Dalším očitým svědkem předválečného „mírového“ masakru 30.000 Arménů ve městě Adana v Cilicii v dnešním jižním TR, povražděných během pár dnů svými tureckými sousedy a vojenskými milicemi, opojenými vítězstvím nacionalistů – mladoturků z roku 1908 ,  byla spisovatelka Zabel Esajan /1878-1943/, která ruinami města a vylidněnými arménskými vesnicemi v této bývalé arménské provincii procházela jako dobrovolník Mezinárodního Červeného kříže, a podala své svědectví v knize V ruinách, masakr v Adana z 4/1909 – „ město, kostely i sirotčince Turci do základů zbořili, žádný z vrahů nebyl povolán k odpovědnosti  „  …

9.3.07 soud ve CH Lausanne odsoudil ke třem měsícům vězení podmíněně a k finanční pokutě 3.000 franků + 1000 franků Švýcarsko-arménské společnosti za újmu, kterou jí tím způsobil + 16.000 franků soudních výloh  za popírání arménské genocidy Turka Dogu Perinceka, předsedu ultralevicové Strany tureckých pracujících, jenž v roce 05 ve CH veřejně prohlásil, že „arménská genocida je mezinárodní lež“  -  podle švýcarského soudce porušil švýcarský zákon, který zakazuje popírání genocidy všeobecně, čímž CH de facto uznalo arménskou genocidu, a švýcarský soudce prokázal nezávislost ve velkém stylu, protože si na svoji hlavu přivolal hromy a blesky CH ministra spravedlnosti nacionalistu Christophe Bloche, jenž za své návštěvy Ankary v 10/06 ostře kritizoval tento CH zákon jako porušení svobody slova …

Nicolas Sarkozy se zachoval ještě hůře než Bill Clinton, který rezoluci Kongresu o arménské genocidě v 10/00 vetoval  – Sarkozy před svým zvolením, aby získal hlasy arménské komunity, 24.4.07 arménské komunitě veřejně slíbil, že se jako prezident postará o to, aby zákon o trestání popírání arménské genocidy, přijatý NS, byl v senátu ratifikován, ale podle depeše  diplomatického poradce Sarkozyho, Jean-Davida Levitte, zveřejněného na WikiLeaks , Levitte při své návštěvě Ankary 29.5.07 ujistil TR vládu, že „ se Sarkozy postará o to, aby ratifikace v senátu neprošla „ …

Druhá rána pro arménskou komunitu ve Francii přišla o týden později, kdy WikiLeaks zveřejnily diplomatickou depeši vysokého činitele ministerstva zahraničí Rolanda Galharague, v níž US ministra obrany Roberta Burns informoval, že „ Sarkozy samozřejmě má mírový plán pro Náhorní Karabach ku spokojenosti turecko-ázerbájdžánského dua , ale nepůjde prosadit pro odpor silné arménské menšiny ve Francii „ …

Také US Kongres k nelibosti Bílého domu (rezoluci odsoudili Bush, Rice a Gates)  po Francii (18.1.01) , Kanadě (05),  a europarlamentu deklarací zahraniční komise Sněmovny reprezentantů z 10.10.07  formálně uznal, že Turci spáchali genocidu na Arménech ( stejnou rezoluci přijaly obě komory US Kongresu již v 10/00, ale „humanista“ Bill Clinton ji vetoval )  …

Prezident Bush však zabránil, aby byla předložena Kongresu jako celku, přesto Ankara odvolala z Washingtonu svého velvyslance , to samé učinila v 3/010, kdy stejná komise přijala další rezoluci ve stejném smyslu  …

Podle mínění Turků po Francii tak spáchali hrubou chybu Američané …

Turecký deník Vatan uveřejnil sarkastický článek s názvem „27 amerických imbecilů“  ( zahraniční výbor US Kongresu rezoluci vinící Turky z genocidy Arménů odhlasoval 27 hlasy proti 21)  …

Mehmet Dülger, člen Erdokanovy AKP, a bývalý předseda zahraničního výboru tureckého parlamantu, prohlásil, že  „logiku Američanů, kteří spáchali genocidu na Indiánech, nedokáže pochopit“ …

Poté, co v Kongresu rezoluce nebyla přijata v roce 05, Ankara vyplatila podle listu New York Times v roce 06 lobbistickým firmám ve Washingtonu 3.2 mil. dolarů, především firmě bývalého republikánského kongresmana Roberta Livingstona, a demokratického kongresmana Dicka Gephardta, jehož proturecké úsilí nakonec skončilo skandálem …

Rezoluce zahraničního výboru Kongresu uvedla do rozpaků Bílý dům, pro který je Ankara strategickým spojencem číslo jedna, třebaže i v rámci NATO mezi nimi probíhají třenice, za US intervence v Iráku je vyvolávala především choulostivá přítomnost příslušníků teroristické PKK na severu Iráku, navzdory pravidelným příslibům Washingtonu, že příslušníky PKK odzbrojí, zadrží a předá Ankaře (Washington si však dával velký pozor, aby své kurdské spojence v Iráku nerozlobil)  …

Za rok 07 příslušníci PKK údajně zabili přes 100 tureckých vojáků, takže Ankara vyhrožovala, že „ vyčištˇovací akci proti kurdským teroristům “  v přilehlém iráckém pohraničí uskuteční sama …

Mimořádný zmocněnec Bílého domu pro usmiřovací vyjednávání s TR, penziovaný gen. Joseph Ralston, v 10/07 ze své funkce odstoupil, protože po 12 měsících usmiřovacího jednání s Turky nedokázal nic, kromě přezbrojení americkými zbraněmi tureckého letectva …

Turci tvrdí, že Washington přiznal, že nezodpovědně vyzbrojuje PKK, protože připustil, že se v roce 06 ze skladů US armády v severním Iráku ztratilo mj. 200.000 kusů pušek …

Od US intervence v Iráku/ „US-kurdského komplotu“ , antiamerikanismus převládl jak v pracovní náplni tureckých politiků, tak tureckých filmových tvůrců, viz film Údolí vlků z roku 06, nejúspěšnější film turecké kinematografie, který pojednává o tureckém Rambovi, který úspěšně mstí „tureckou čest“ pošlapanou prostoduchými US vojáky ( viz zde článek Turecký Rambo) …

Od roku 03 mezi nejdůležitější US-turecké třenice patří :

a) TR parlament neposkytl US armádě volný průchod TR územím do Iráku (během války v Zálivu/90-91  leteckou strategickou základnu Incirlik/základna NATO využívali vedle US i Britové, po intervenci v Iráku přes tuto základnu procházelo 70% dodávek US bojové techniky, 35% dodávek paliva a 90% dodávek tanků určených do Iráku , dekretem z 30.4.05 turecký prezident Ahmed Necdet Sezer Washingtonu umožnil využívat Incirlik pro logistické potřeby US armády jak v Iráku, tak v Afghánistánu)

b) oficiální návštěva představitele palestinského Hamasu v TR v 2/06

c) významné turecké investice do íránského zemního plynu podle dohody uzavřené v 7/07

d) oficiální návštěva syrského prezidenta Bašíra Asáda v Ankaře

V 11/07 Erdogan opožděně dorazil na oficiální návštěvu US.

Poslední arménskou obětí premiéra Erdogana je 30metrová socha „Lidskost“ v TR městě Kars, 60 km od arménských hranic, kterou v roce 05 objednal předchozí starosta Naíf Alibeyoglu, horlivý zastánce usmíření s Armény, jenž zorganizoval petici, kterou podepsalo 100.000 z 220.000 místních lidí , za znovuotevření hranic s Arménií, uzavřených v roce 92 za konfliktu o Náhorní Karabach /92-94/  …´

V roce 09 pod záštitou CH obě strany podepsaly několikabodový plán na otevření hranic , „umírněný“  islámista Erdogan jej však v roce 010 zmrazil.

Socha, kterou povolila komise pro národní památky, aby vzápětí svůj souhlas po nevoli ze strany TR nacionalistických stran, odvolala,  zde byla vztyčena v 1/010 jako jeden z kroků k vzájemnému usmíření.

Sochař Mehmet Aksoy ji pojal jako rozdvojeného člověka , obě tváře postavené v konfrontaci proti sobě, natažená ruka na usmíření je spojuje .

Šéf ultranacionalisté strany MHP Devlet Bahceli  do města Kars  v roce 09 několikrát přijel, aby se provokativně pomodlil v katedrále Ani, což bylo  hlavní město arménského království, Turky rozbořené … Bahceli před parlamentními volbami naléhal na Erdogana, aby sochu nařídil strhnout, protože se Turci „ nemají za co stydět“  …

Když ji Erdokan v 1/010 spatřil, prohlásil, že jde o monstrózní  nechutnost, třebaže milióny soch Kemala Atatürka mu nevadí …

„Navíc,“ pokračoval lítostivě Erdokan, „tuto nechutnost postavili vedle mauzolea Abú Hasan Harakani ( klíčová postava TR islámu z 11.st.) . Starosta města Kars, člen mojí strany, se naštěstí okamžitě postará o nápravu , a místo, kde stojí socha, přemění do zábavního parku „  …

Sochař Mehmet Aksoy přirovnal její stržení k podminování a vyhození do povětří kamenných soch Buddhy ve městě  Bamiyan – světová média z jejich stržení v duchu informací vládnoucích elit obvinila talibance, ale svědci z řad místních obyvatel vypověděli, že je do povětří vyhodili „ modroocí blondˇáci“ …

Jen hrstka TR intelektuálů požaduje, aby Ankara genocidu uznala, např. v 11.4.05 200 TR intelektuálů podepsalo v tomto smyslu petici, kterou 13.4.05 uveřejnil list Le Monde …

Tato petice reagovala na nenávistnou kampaň TR nacionalistů proti TR novináři a spisovateli Ferit Orhan Pamuk ze zámožné istanbulské rodiny,*1952 , jenž se označuje za „kulturního muslima bez víry v boha „, jenž v 4/ 05 v rozhovoru pro jeden CH časopis veřejně uznal arménskou genocidu , a taktéž odsoudil diskriminaci Kurdů a alávitů  (načež v roce 06 obdržel Nobelovu cenu za literaturu) …

Někteří TR prefekti nařizovali veřejně pálit jeho knihy …

Tato petice nebyla první, již v 1/04 podepsalo 500 TR intelektuálů petici, která protestovala proti nenávistné demagogii nových školských učebnic ( Le Monde z 9.1.04)  …

V 12/08 čtyři TR levicoví intelektuálové ( ekonom Anket Insel, profesor politických věd  Baskin Oran, specialista na evropské otázky Cengiz Aktar , a novinář Ali Bayramoglu  vyzvali na internetu TR občany k podpisu petice, která požadovala , aby se TR vláda omluvila za genocidu Arménům, třebaže použili slovo „velká katastrofa“ , což Arménce naštvalo ( slovo arménská genocida se však neodvážil z úst vypustit ani žádný US prezident, Obama v den výročí sice projev pronese, ale Erdogan se každoročně s úsměškem sází, že „ ani tentokrát slovo genocida nepronese“  - a co ČR …)  …

Petici podepsalo 13.000 Turků, a vyvolala v TR novou vlnu pobouření, šéf nacionalistického deníku Hürriyet ji nazval lživou, kemalistická Lidová republikánská strana/CHP ji nazvala velezradou, šéf nacionalistické Strany národní akce prohlásil, že omluvit se budou muset tito 4 intelektuálové, a Arméni, za zločiny, které spáchali na TR občanech Anatólie …

Zatímco někteří TR intelektuálové petici odsoudili, organizátoři petice dostávali výhružky smrti.

Na rozdíl od let 02-04 , v 12/08  již žádné zábrany neměl ani islámistický premiér Erdogan: “ Petice je pro mě nepřijatelná, Turci žádný zločin nespáchali , nemají se zač omlouvat „  ( co asi prohlašoval v 9/08 TR prezident Gül při státní návštěvě  Jerevanu  ?) …

Turecký orwellovský stát

Básník Nazim Hikmet /1902-63/, pocházející z vážené úřednické istanbulské rodiny s polskými a německými předky, se strýcem v genštábu TR armády,  přezdíván romantický komunista, strávil většinu svého života pro své levicové přesvědčení v TR žalářích , později v moskevském exilu, kde i zemřel.

Hikmet, účastník boje za nezávislost TR, se jako zvídavý mladík v roce 21 vypravil se svým přítelem do gruzínské Batumi, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak vypadá bolševická  praxe , a odtud zavítal  do MOW, kde vystudoval ekonomiku a sociologii na Moskevské univerzitě .

Hikmet byl ovlivněn futuristou Vladimírem Majakovským /1893-1930/, aktivistou ruské sociální demokracie, jenž za bolševického puče produkoval satirické demagogické plakáty, třebaže  jeho satiře většina jeho bolševických kolegů nerozuměla, a to ani jeho přítel Boris Pasternak … Majakovskij  jako jeden z velmi mála „sovětských „ lidí mohl za Lenina svobodně cestovat  nejen po bolševické vlasti, ale i po světě, včetně do US … Stalina nemohl ani cítit, proto po jeho nástupu k moci dopadl špatně  – poté, co vydal satirické protistalinské hry Štěnice (1929) a Lázně (1930) se v roce 1930 „zastřelil“  …

Nazim Hikmet byl zbaven TR občanství v roce 59, v roce 09 mu Ankara posmrtně občanství vrátila, ale ještě v 3/02 ministr vnitra požadoval, aby byl Hikmet zcela vymazán z TR matričních knih, aby se v TR ani nenarodil  …

Na jaře 05 TR nacionalisté v médiích vyřvávali, že „arménské propagandě může čelit jen návrat armády či tradiční kemalistické strany k moci „ …

Šéf komunistické Strany pracujících v 4/05 oznámil, že „ jeho strana zapátrala v sovětských archívech, a zjistila, že nařčení TR z arménské genocidy jsou zcela nepodložená „ … Proto ústřední výbor této strany šel vzápětí  položit věnce k hrobu hlavního strůjce arménské genocidy Taláta paši  …

Nevyznamenali se jen nacionalisté či komunisté, ale i přednosta istanbulské fakulty medicíny a lékařské etiky, jenž požadoval, aby Berlín vydal Ankaře ostatky těl TR národních „hrdinů“ – šéfa mladoturků Taláta paši, pověřeného organizováním deportací, zavražděného arménským mstitelem v BER v 3/21, a lékaře Beheddína Šakira, jenž  vedl  speciální vraždící komanda, které k provádění masakrů  v 12/1911 ustavila TR vláda pod názvem Zvláštní organizace …

Beheddín Šakir masakry „ideologicky“ vedl příkazy ve stylu „ atˇnezůstane ani jeden Armén naživu, nejprve uškrtˇte statné chlapy, hezké ženské shromážděte zvláštˇ, ostatní se vydají na pochod syrskou pouští „  …

Lékař Beheddín Šakir byl zavražděn arménským mstitelem v BER v roce 22 .

Nehorázný požadavek šéfa istanbulské  Lékařské fakulty je stejný, jako kdyby německá lékařská fakulta požadovala na Brazílii vrátit ostatky lékaře Mengeleho, aby mu mohla vzdát poctu …

TR ministerstvo kultury a turismu na svých webových stránkách obsahuje rubriku „ arménská tvrzení a pravda „ …

Naproti tomu TR ministerstvo životního prostředí a lesů bylo šokováno, že se lesní fauna a flóra odmítla tureckému zákonu o povinném negacionismu podřídit , a zapojila se do politického disentu, např. liška červená Vulpes Kurdistanica, srnec Capreolus Armenus, či zdivočelá ovce Ovis Armeniana, přičemž latinskými jmény, jak tvrdí nové turecké ministerstvo Lesní pravdy,  je pojmenovali zahraniční vědci, aby ohrozili tureckou státní integritu.

Proto ministerstvo Lesní pravdy rozhodlo, že se liška červená bude v zájmu národní integrity jmenovat jen Vulpes Vulpes, srnec Capreolus Capreolus a muflon Ovis Ovis …

Turecko tak naplnilo Orwellovu knihu – Farmu zvířat z roku 44  o rovnosti , kdy hrstka „ještě rovnějších“ ovládá většinu …

TR vláda však dnes připomíná i další vizi UK spisovatele George Orwella  - jeho ukázkovou diktaturu z románu 1984 …

„Dvě minuty nenávisti“ byly v románu projevem rituální politické ortodoxie, jejichž dodržováním každý občan dokazoval svoji loajalitu vůči vládě. Jakmile se na obrazovce objevil zrádce, který požadoval svobodu, všichni museli v nenávistné extázi požadovat jeho smrt, tak se projevuje Orwellova totalitní společnost, která individuální projev nahradila „ povinnou národní kauzou“ : výstižnou realitou nebyl jen bolševický vzor, ale je jím  i turecký stát s jeho povinným patologickým negacionismem arménské genocidy …

Chce-li být TR přijato do EU jako bona fidae rovnoprávný partner, mělo by se Arménům za jejich genocidu nejen omluvit, ale také finančně odškodnit její oběti/ příbuzné pozůstalých …

Negacionismus TR státu sice přetrvává, ale džin z láhve byl úspěšně vypuštěn -  TR společnost začíná nejistět a štěpit se , pomalu, ale jistě začíná diskutovat na internetu.

24.4.010  (95.výročí ) se v Istanbulu konala poprvé v historii kemalistické republiky upomínková shromáždění, zorganizovaná za podpory některých TR intelektuálů protirasistickým sdružením Dur De, a to nádraží Haydarpacha,odkud vyjel první konvoj s deportovanými, a na náměstí Taksim, kde byli první deportovaní shromážděni   …

Jeden z nich, novinář Hasan Cemal, vnuk jednoho ze tří organizátorů genocidy, Anketa Cemala, řečeného Cemala paši ,je ilustrací toho, co turecké mládeži o genocidě vyprávěli rodiče/prarodiče, či co se o ní dozvěděl ve škole a na univerzitě  – zhola nic, národ byl udržován v nevědomosti .

K tomu však Cengiz Aktar, organizátor petice z roku 08 „Odpustˇte“ , dodává :

“ Národ nebyl hloupý, každý dobře věděl, když potřeboval řemeslníka , že zde najednou arménský truhlář či zámečník není „ …

Novinář Hasan Cemal se o svém dědovi od rodičů dozvěděl jen to, že byl významným členem nacionalistické osmanské vlády mladoturků, a že byl zavražděn Arménem v roce 22 ve Tbilisi … Pravdu se dozvěděl až od Tanera Akcama . Dnes navázal kontakt s vnukem vraha svého dědy a účastní se s ním vzpomínkových setkání v Jerevanu, také se účastnil konference o arménské genocidě na Harvardu …

První turecký intelektuál, který se odvážil podat národu o arménské genocidě zprávu byl počátkem 90.let historik Taner Akcam *1953 ,  v roce 74 jako student zatčený během studentských demonstrací proti TR invazi na Kypr … V roce 76 jako 22letý byl jediný, kdo se odvážil přijmout místo redaktora v kurdských novinách, za což byl odsouzen k 9 letům vězení, ale po roce z ústřední věznice v Ankaře v 3/77 utekl, když si vyhrabal díru  železnou nohou od kamen …

Jako politický vězeň na seznamu Amnesty International dostal v roce 78 politický azyl v NSR, poté německé občanství . V Německu vystudoval historii , soustředil se na arménskou genocidu, v roce 06 zveřejnil studii „Hanebný čin - arménská genocida a odpovědnost turecké vlády“  .

V 1/07 jej TR vláda začala vyšetřovat ( po úspěšném zavraždění Dinka od vyšetřování upustila) kvůli článku ze 6.10.06 v turecko-arménském dvojjazyčném týdeníku Agos/Brázda ( Dink jej po konzultaci s arménským patriarchátem založil v roce 96 poté, co TR média rozpoutala štvavou kampaň, ve které turecké Arménce spojovala s aktivisty PKK  - vydávání dvojjazyčného časopisu bylo ve vztazích mezi Turky a Armény gigantickým průlomem - otevřel tím pro obě komunity netušené komunikační kanály pro dialog, díky kterým se každá komunita začala více zajímat o problémy té druhé, turecká se dovídala o tragédii z let 1915-17), ve kterém Akcam kritizoval trestní stíhání šéfredaktora Agosu Hrant Dinka, za to, že použil výraz genocida , což automaticky znamená porušení paragrafu 301 trestního zákoníku (urážka tureckosti) , a vyzval čtenáře listu, aby se za Hranta Dinka postavili …

Mezitím však byly  na internetu odhaleny veškeré jeho osobní údaje s pobídkou, aby byl jako národní zrádce zavražděn …

Druhým intelektuálem, který národ informoval o arménské genocidě byl TR novinář arménského původu a křesťanského vyznání  Hrant Dink*1954, zavražděný na objednávku 19.1. 07, oficiálně 17letým tureckým nacionalistou Ogünem Samast, krátce po premiéře dokumentu o arménské genocidě , ve kterém odpovídá na otázky ohledně genocidy a svého stíhání podle paragrafu 301 …

Podle policejní verze Samast na něj čekal před redakcí , a když Dink vyšel, vypálil do něj tři rány, podle očitých svědků byl střelcem nikoliv 17-20letý mladík, jak tvrdil další očitý svědek, majitel sousední restaurace, ale asi 30letý muž …

Jeho žena a dcera se psychicky zhroutily a musely být odvezeny do nemocnice .

Proces s údajnými vrahy Hranta Dinka a jejich pomocníky byl zahájen 20.4.09 , ale jak poznamenal šéf liberálního deníku Taraf, „ Nejsou-li v TR nalezeni praví nájemní vrazi , je jisté, že vražda byla zorganizována TR tajnými službami“ …

Samast byl vzat do vazby, později médii proběhly fotografie, jak se s mladým údajným vrahem pod TR vlajkou nechali v kouřové cloně vyfotografovat od ucha k uchu se usmívající TR policisté a četníci, kteří poté s velkou pompou přišli o místa   …

14.9.010 Evropský soud pro lidská práva odsoudil TR za neprůhledné vedení vyšetřování a zahlazování stop ze strany četnictva a policie, a hlavně za to, že TR úřady, policie a četnictvo v Trabzonu + policie v Istanbulu, které dostaly hlášku, že má být Dink zavražděn, mu neposkytly ochranu  ( v 10/07 TR  soud  podle paragrafu 301 odsoudil k jednomu roku podmíněně Dinkova syna , Arata Dinka, za to, že veřejně zopakoval otcova slova „ Samozřejmě, že šlo o genocidu již z prostého důvodu, že Arméni, kteří zde po 4.000 let žili, zmizeli „ )  …

Poté, co jeho otec opustil rodinu, Hrant Dink vyrůstal od sedmi let se svými dvěma bratry v sirotčinci v arménské evangelické komunitě, která jim poskytla vzdělání, a každé léto je posílala do arménského dětského tábora do Tuzly, ve kterém se jako dítě seznámil se svojí ženou (matka jí zemřela a zanechala 13 dětí, otec ji přihlásil k TR etniku, takže ji evangelická škola musela vzdělávat potají) , a kterou si v táboře jako 22letý i vzal/jí bylo 17, měli 3 děti, tábor poté společně spravovali, dokud jej TR úřady nezrušily …

Na Istanbulské univerzitě vystudoval zoologii a  jako 20letý student se stal se svými dvěma přáteli přívržencem vojenské frakce TIKKO maoistické organizace TKP-ML, jeden z nich se dostal až do jejího vedení a byl v bojích s TR armádou ve východním TR v roce 78 zabit  …

Vnuci a vnučky deportovaných začínají vystupovat z ticha

V roce 04 v TR vyšla „Kniha mojí babičky“ advokátky a bojovnice za dodržování lidských práv v TR ( zastupovala rodinu zavražděného Hranta Dinka ) Fethiyé Cetin, která v ní odhalila příběh své babičky, která byla při deportacích ukradena své matce a dána do turecké rodiny …

Odkryla v TR tabu ukradených a poturečtěných/pokurdštěných arménských dětí

Statisíce Turků mají přinejmenším jednoho arménského předka, někteří z nich zůstali skrytě Armény, třebaže konvertovali na islám, jiní se cítí Kurdy/Turky, ale konvertovali na křestˇanství …

I v TR se vedle fanatiků, zbabělců a zločinců našli i normální lidé , potvrzuje to režisérka Berke Bas ve svém dokumentu z roku 09, který natočila o svém utajeném původu s názvem Píseň Nahidy, její arménské babičky, v němž dává slovo starým vesničanům z jedné vesnice u Trebizonde, ve které se její babičky ujali její turečtí sousedé …

Dokument ukazuje stará alba, na kterých je znát silná arménská přítomnost – kostel (dnes je z něho mešita), škola, arménští kněží, křestˇanské svátky, ale také pokojné soužití mezi Turky a Armény, kdy zdejší arménskou školu navštěvovaly i turecké děti (což bylo zakázané pro děti, které rodiče přihlásili k turecké národnosti) …

Další vnuk deportace přežilého Arména známý fotograf Antoine Agoudjian, jenž se v 1/07 účastnil pohřbu Hranta Dinka,  uspořádal 26.4.011 v Istanbulu ( do 5.6. 011) a v Paříži (v září a v říjnu 011 v galérii Matignon) výstavu 96 fotografií, každá představuje jeden rok, který uplynul od zahájení deportací 24.4.1915, z pěti arménských provincií na východě TR ( mj. Diyarbakir, Van, Bitlis ), kde  dodnes jejich přítomnost připomínají ruiny vesnických kostelů  …

Agoudjian  s genocidou seznamuje TR veřejnost prostřednictvím známého mecenáše Osmana Kavala, obchodníka a klíčového aktéra dialogu obou komunit …

Před ním podobnou výstavu uspořádal jeho přítel Osman Köker, byla to výstava starých pohlednic, které připomínaly arménskou přítomnost ve východním TR před rokem 1915  …

Existují i zdařilé knihy o arménské genocidě, a to Franz Werfel „40 dní Músy Dagh“, Edgar Hilsenrath „ Povídka o poslední myšlence“ , či autobiografická trilogie z roku 1959 Viktora Gardona (vlastním jménem Vahram Gakavian)  „Vanetsi, arménské dětství“.

Vahram Gakavian /1903-1973/, očitý svědek genocidy exilovaný ve Francii, kde byl jako levičák vězněný nacisty, ale z internace uprchl a zapojil se do protinacistického odboje jako člen komunistické buňky, vypráví příběh své rodiny žijící v horském městečku Van na jihovýchodě TR při hranicích s Ruskem a Íránem (Van bylo hlavním městem někdejšího arménského království Vaspourakan) . Stejně jako v dalších arménských městech žili Arménci v předvečer „revoluce“ mladoturků z roku 1908 stranou jiných etnik , zato tíživé napětí v jejich vztazích s Turky a Kurdy , jejichž milice je denodenně svorně provokovaly a vydíraly, bylo nesnesitelné  … Dětství v tureckém a kurdském obklíčení znamenalo permanentní strach.

Vahram obdivuje arménské revolucionáře/Armenagan, jejichž šéfem je otec dalšího obyvatele městečka Van, Vanetsiho.

Hrdinou trilogie je babička a Vahram, oba s budoucností bez východiska, a především bez přítomnosti, efemerně žijí a zase nežijí …

Vahram Gakavian ve své autobiografii porušil arménské tabu (stejně jako jeho vrstevník Kourkem Mahari z Arménie) , a ptá se, zda tito revolucionáři nejsou za deportace Arménů částečně odpovědni tím, že v roce 1908 prošvihli svoji revoluční příležitost, a nic pro arménský národ neučinili, zatímco mladoturci ve svém boji za záchranu sultanátu jeho modernizací úspěšně zaklíčili svoji představu jednolitého TR národa …

24.4.011 (96.výročí genocidy) se konalo na náměstí Taksim historicky druhé shromáždění asi 500 lidí obklíčených kordonem pořádkové policie . Opět zde byl významný obchodník a mecenáš Osman Kavala .

Poprvé se shromáždění konala i mimo Istanbul – ve městech Izmir, Bodrum, v kurdském Diyarbakir, a dokonce i v Ankaře …

Den předtím Asociace pro lidská práva uspořádala vzpomínkové shromáždění před istanbulským Muzeem tureckého a islámského umění, které bylo v roce 1915 vězením, ve kterém před svojí smrtí bylo shromážděno 220 arménských intelektuálů …

TR vláda shromáždění sice tolerovala, ale TR média je musela ignorovat, a na jejich organizátory byl vyvíjen nátlak, aby od nich upustili  …

V Ankaře úřady na poslední chvíli zrušily již povolenou  konferenci zorganizovanou Asociací za svobodu myšlení s tím, že v hotelu, kde se měla konat, „prasklo vodovodní potrubí“ …

Zlepšení v turecko-arménských vztazích se tudíž nekonalo, a nebude se konat, dokud Ankara arménskou genocidu oficiálně neuzná .

22.4.010 Jerevan/prezident Serge Sarkissian  zmrazil ratifikaci protokolů , které byly podepsány s tureckou vládou v 10/09 v Curychu,  „na neurčito“ , čímž bylo na neurčito odloženo i obnovení diplomatických styků a otevření hranic …

Arménská vláda obvinila Ankaru, že „ ratifikaci ze svojí strany nepřípustně spojuje s dohodou o Náhorním Karabachu „ …

Erdogan veřejně požadoval Náhorní Karabach pro Ázerbájdžán, který Turecku dodává ropu, pár dní před podepsáním protokolů, takže je vůbec zázrak, že k podpisu došlo .