Jak Marshallův plán " nezištně" zachraňoval Evropu

5.6.47 gen. George Marshall (1880-1959), od 1/47 ministr zahraničí, pronesl projev na Harvardově univerzitě, kterému nikdo moc nerozuměl, ani sám generál ( politickou krátkozrakost gen. Marshall projevil již v 4/45, když generálu Eisenhowerovi „ nedoporučoval“   vyčistit od Němců západní břeh Vltavy/osvobodit Prahu , „ aby kvůli čistě politickým zájmům  nebylo hazardováno s US životy“, proto asi dostal v roce 53 jako první voják, jenž po celou dobu války nevytáhl paty z Washingtonu, Nobelovu cenu míru  ) …

Když se z přednášky vrátil na ministerstvo zahraničí,  gen. Marshall na svých poradcích požadoval, aby mu „ ten plán, který nese jeho jméno, z gruntu vysvětlili „ …

Marshallův plán/European Recovery Programme pomoci Evropě , schválený Kongresem 2.4.48, měl zachránit Evropu ( v ruinách bylo de facto jen NH Německa a Rakouska, v ostatních  státech se průmyslová výroba významně rozjela, v ČSR dokonce o 40% ),  před sociálními bouřemi a revolucemi všeho druhu.

Kreml, který naopak lidové bouře v Evropě potřeboval, jej samozřejmě již v 3/47 odmítl jako „vychytralý plán US imperialismu“ , přičemž jej odmítl paušálně i za všechny své tehdejší státy, které okupoval – ČSR , které s premiérem Gottwaldem a ministrem zahraničí Janem Masarykem nejprve účast na pařížské konferenci přijalo, jej muselo o dva dny později , po Stalinově ultimátu ze 7.7.47 ( „plán odvoláte do 10.7.47 nebo uvidíte „ ) , odmítnout  ( 10.7.47 byl prez. Beneš příhodně v bezvědomí, měl již xtý záchvat mrtvice, takže nemohl zasáhnout , v ČSR nebyla po roce 45 rozmístěna SU vojska, jako v jiných jím „osvobozených“ státech, ale komunističtí bolševici měli pod kontrolou ministerstvo obrany a vnitra, do nichž nasadili desítky všehoschopných politiruků NKVD čsl. i  sovětského státního občanství  …

Jan Masaryk po příjezdu z Kremlu prohlásil :“ DO Moskvy/MOW jsem jel jako čsl. ministr, vrátil jsem se jako Stalinův pacholek“ …

Stalin, třebaže neměl co nabídnout, v roce 49 založil na truc RVHP, prostřednictvím které v okupovaných zemích prosazoval svoje hospodářské zájmy ( za ropu průmyslové a zemědělské výrobky  - čsl. průmysl byl i bez Marshallovy pomoci k roku 49 nad předválečné úrovni, takže Kreml, stejně jako před válkou Berlín, si  nad špičkovým čsl. průmyslem mnul ruce )  …

Polská vláda se dozvěděla o tom, že Marshallův plán pomoci nepřijala, z rozhlasového vysílání Kremlu  …

Marshallův plán v rámci Trumanovy doktríny „ zadržování komunismu „ pomohl stmelit západoevropské státy a přispěl tak ke sjednocení západní Evropy, protože jeho podmínkou bylo , aby příjemci pomoci koordinovali své výdaje na obnovu svého NH v rámci OECD/Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj …

Během let 1947-51 Washington poskytl Evropě 14 mld dolarů,  81%  byly dary, zbytek půjčky, v roce 51 zahrnul do pomoci i ostře protikomunistický režim gen. Franka …

Zatímco někteří ekonomové a kongresmané Marshallův plán kritizovali s tím, že Washington vymrhal na evropské státy více peněz, než si zasloužily, či že hospodářské zotavení nestojí na přísunu dolarů ( Will Dollars Save the World?), jiní vykřikovali, že tímto ekonomickým imperialismem US chtějí ovládnout západní Evropu …

Bývalý šéf Federální záložní banky Alan Greenspan ve svých Pamětech píše, že  „ za  německým hospodářským zázrakem nestojí US dolary, ale německý ministr hospodářství Ludwig Erhard, jenž  navzdory US radám  100% liberalizoval německý trh „  …

Japonské hospodářství podle Greenspana rovněž nestimulovaly US dolary, ale tradiční prostředky jako vysoká míra investic, úspor, a nízké daně ( nejvíce dolarů Washington vléval do Japonska za korejské války 53-55 ).

Winston Churchill nazval Marshallův plán „ prvním nesobeckým počinem Washingtonu“ , který zachránil západní Evropu před bolševismem podnícením „gigantického“ ekonomického růstu, a pomohl zachránit US ekonomiku  před poválečnou depresí ( kritici však tvrdí, že Marshallův plán subvencoval britský a francouzský socialismus a kolonialismus, LON z něho obdržel největší krajíc, přesto měl nejnižší poválečný růst ze západoevropských států ) …

Marshallův plán se stal synonymem masívní ekonomické pomoci – koncem 40.let volali latinskoameričtí caudillové po Marshallově plánu pro Jižní Ameriku,který byl uskutečňován po pádu Somozova režimu v Nikaragui za Reagana , v 3/83 US velvyslankyně v OSN Kirkpatricková  požadovala Marshallův plán pro Střední Ameriku , po pádu berlínské zdi se mluvilo o „ Marshallově „ plánu pro východní Evropu, byla realizována jednak ve prospěch východního Německa, kdy sjednocené Německo od roku 90 převádělo do svých východních Länder ročně přes 75 mld euro, a jednak ze strany EU, která v letech 93-06 vložila do svých východoevropských členů 47 mld euro …

Když v roce 95 EU spustila tzv. barcelonský proces, vyhlásila další „ Marshallův“ plán, tentokrát pro jižní břeh Středozemního moře, mj.  maghribské státy, pro které v letech 99-05 dosáhla celková částka pomoci 20 mld euro, ale jen malá částka této pomoci byla skutečně  utracena, jednak pro byrokratický přístup EU, jednak pro neschopnost příjemců  předložit vhodné projekty.

Tato neschopnost vyzdvihuje důležitost klíčové zásady  Marshallova plánu – ochotu příjemců vzájemně spolupracovat, což vzájemná rivalita těchto států nedovoluje .

Po novém „ Marshallově“ plánu se od té doby volá  za každého stavu nouze, nejčerstvěji pro záchranu eurozóny .

Marshallův plán/MP se tak stal nejen historickou událostí, ale i moderním mýtem, a jako takový nevystihuje historickou realitu.

První mýtus :

1)     MP byl významným faktorem ozdravení poválečné ekonomiky západoevropských států

Navzdory gigantické publicitě, kterou MP obdržel, jeho skutečný finanční dopad byl nepatrný – pomoc nikdy nepřekročila 5% HNP přijemce, a ve srovnání s hospodářským růstem, který v 50.letech západoevropské státy zaznamenaly, byly jeho celkové vyplacené částky zanedbatelné ( Hadley Arkes) …

Navíc, podle Hadleye Arkes, tzv. „ dolarový deficit“ nebyl hlavním problémem tehdejších západoevropských států , ale jejich špatná hospodářská politika …

Každá země, která byla pod německou okupací, pokračovala i po svém osvobození  v přísném státním intervencionismu nacisty zavedeném , k rychlému ekonomickému růstu došlo až po uvolnění ekonomiky ze státní kontroly, takže za poválečným ekonomickým růstem západoevropských států stál nikoliv Marshallův plán, ale liberalizace ekonomiky, poměrná monetární a fiskální stabilita, obchodní důvěra, všeobecná ochota postavit poválečný průmysl na nohy, a ekonomická integrace ( Hadley Arkes)  …

Naopak, země, které dostaly gigantické částky pomoci, např. Řecko a Rakousko, se začaly ekonomicky uzdravovat až poté, co jim ekonomická pomoc přestala být vyplácena, zatímco  Německo, Francie a Itálie  v době, kdy US pomoc přijaly, již ekonomickým růstem procházely   …

U Německa pomoc nikdy nepřekročila oněch 5%, zatímco náklady na spojeneckou okupaci západního Německa a reparace pohlcovaly 11- 15% německého HNP, Washington tudíž Německu nejen finančně nepomáhal, ale naopak působil Bonnu finanční náklady ( Karel Hardach, John Gimbel,) …

Ekonomické potíže západního Německa pramenily ze špatného hospodaření spojenců v Německu, protože Spojenecká komise/ACC pokračovala v nacistickém systému direktivního ekonomického hospodaření, včetně cenové kontroly a výrobních kvót , ale také povinnosti pracovat, kontroly nájemného, která jen zhoršila nedostatek bytů, rozbombardovaných ve válce, + příliv 5 miliónů uprchlíků z východu …

ACC zvýšila daně v průměru o 50% , v letech 45-46 Německo nesmělo vůbec obchodovat , zákaz , od kterého Spojenci upouštěli jen velmi pomalu a postupně …

V době, kdy německé obyvatelstvo nemělo téměř co do úst, Spojenci donutili Německo nepřijmout od jiných evropských států četné výhodné barterové dohody, např. jídlo za uhlí …

ACC navíc omezila německou průmyslovou výrobu na 10-70% , úroveň z poloviny 30.let …

Až do poloviny roku 48  spojenecká správa udržovala německou ekonomiku na prahu živoření, podporovanou pouze černým trhem a šmelinářstvím …

Erhardovy reformy

Zlom pro německou ekonomiku nastal 20.6.48, kdy ACC, na naléhání Ludwiga Erharda, ekonomického šéfa bizónie, zavedla měnovou reformu, která západnímu Německu ztenčila zásoby měny na jednu desetinu původního objemu .

Stará říšská marka/Reichsmark se stala německou markou/Deutsche Mark v jedné z nejdrastičtějších deflací měny, která však byla zoufale zapotřebí, protože ceny v Německu byly přísně kontrolovány již od roku 36.

O pár týdnů později Erhard, bez ohledu na opačné příkazy ACC, vydal nařízení, kterým zrušil veškeré direktivní řízení ekonomiky zděděné po nacistech …

Vypráví se, že když si jej US plukovník pozval na kobereček, a ječel na něj :

“ Jak jste se mohl opovážit zmírnit náš přídělový systém, když mají všichni Němci hlad ?!“, Erhard v klidu odpověděl :“ Herr Oberst, já jsem váš přídělový systém nezmírnil, já jsem jej zrušil „ …

Poté si Erharda předvolal na kobereček gen. Lucius Clay, a řekl mu :“ Pane Erharde, moji poradci říkají , že děláte strašlivou chybu,“ na což Erhard odpověděl : “  Neposlouchejte je, generále, moji říkají to samé „ … ( Edwin Hartrich The Fourth and Richest Reich ) …

Erhardova filozofie svobodné tržní ekonomiky fungovala skvěle – měsíční ukazatelé růstu výroby překročily mnohé pozdější roční ukazatele …

Do toho přišel Marshallův plán, a nastal západoněmecký zázrak …

Belgie prošla odlišnou anabází – v 10/44 , měsíc po osvobození, belgická vláda zmrazila všechny dluhopisy, devalvovala měnu, a zahájila deflační fiskální politiku, která měla „ nasáknout“ přebytky hotovostní bilance, aby zlikvidovala divokou monetární expanzi, kterou  německá okupační správa Belgii vnutila   …

Kontrola cen , zejména nájmu, byla minimální, takže Belgičané nikdy nezažili potravinový ani bytový nedostatek – naopak, Belgie se  až do poloviny 50.let stala významným věřitelem, a její ekonomika se ozdravovala nejrychleji ze západoevropských …

2)     druhý mýtus tvrdí, že Marshallův plán podpořil rozvoj svobodného podnikání  a zdravé ekonomické politiky

Zastánci Marshallova plánu ( o to více, že jej kritizovali levičáci, mj. Gabriel Kolko)  tvrdili , že US ekonomický vliv v Evropě  západoevropské státy dotlačil ke svobodnému obchodu a k tržní ekonomice.

Pravdou však je, že US poválečná ekonomická politika projevovala s intervencionismem silnou solidaritu, kdykoliv narazila na nějaký problém, vyřešila jej na vládní úrovni .

Harry Bayard Price poznamenal :“ Marshallův plán přiměl vlády, aby v mnohých případech ještě zintenzívnily plánování a státní kontrolu „ .

US pomoc stála za státním intervencionismem ve Francii : „ US zajistily  první (Monnetův) plán úvěry, a radily dokonce, jak by měla plánovací jednotka vypadat „ …

Itálii, která se na své ekonomické problémy snažila najít tržní řešení, US administrátoři italské pobočky ECA neustále kárali, že  „ až přemrštěně“  usiluje o vybalancovaný rozpočet a kontrolu monetární expanze.

US poradci naléhali na Itálii, aby přijala koordinovaný veřejný investiční program , přísnou kontrolu nad  místní samosprávou , přísnou kontrolu nájemného, a keynesiánské makroekonomické zásady řízení, takže získali cenu za nejhorší ekonomickou politiku v historii Itálie .

Státní intervencionismus byl do Marshallova plánu  pečlivě zabudován  , např. za každý dolar, který příjemce přijal, musela daná vláda odložit stranou odpovídající částku domácí měny, která byla použita pro státní sektor.V důsledku toho každý US dolar poskytnutý vládě z  Marshallova plánu připravil o jeden dolar soukromý sektor …

V případě Francie byla veškerá pomoc z Marshallova plánu utracena za vojenské výdaje ve francouzských koloniích, v drtivé většině v Indočíně ( v roce 52 PAR v Indočíně utratila 373.6 mld franků ročně, v Severní  Africe  42.4 mld franků ), přičemž tato čísla nezahrnují ani letecké a námořní operace, ani armádní výzbroj .

Zahraniční pomoc vždycky spolehlivě sponzoruje ty nejspornější praktiky dané vlády, vyhrazení pomoci na určité účely tomu nezabrání.

V prvních dvou letech byl Marshallův plán rovněž úzce spojen s komplikovaným systémem vnitroevropských úvěrů a dluhů, na základě kterého země s největšími deficity mohly čerpat dodatečné úvěry ( Řecko, Norsko, Francie, Rakousko) , takže penalizovány byly země, které se snažily o vyrovnaný deficit jako Německo, CH, Nizozemí a Belgie.

Ludwig Erhard tvrdí, že mj.Belgie  v důsledku tohoto systému přišla o většinu ( 80%)  US dolarové pomoci  …

Marshallův plán , místo aby „dolarový deficit „ zmírnil, naopak redistribuoval nedostatky jednotlivých států způsobem, který byl překážkou jak pro výrobce, tak pro dovozce …

Erhard tvrdí, že věřitelé snižovali svůj export do dovážejících zemí z obavy, aby budoucí práva na čerpání úvěrů  nebyla udělena dovozci …

Často citovaným přínosem Marshallova plánu je, že stimuloval vzájemné obchodní kontakty - ale jiné zase totálně narušil, např. 11.3.49 list NYC Times uvedl, že  „ US vývozci traktorů za pomoci ECA úspěšně přesvědčili Francii a jiné západoevropské státy, aby nakupovaly traktory v US, nikoliv v Itálii“ …

Taktéž export US tabáku v rámci Marshallova plánu těžce poškodil tabákový průmysl Řecka ( před válkou 50% HNP)  …

K roku 47 objem vývozu řeckého tabáku poklesl na 35% předválečného objemu, ale stále byl významným zdrojem deviz , když však Američané v prvním roce Marshallova plánu prodali Evropě 40.000 tun  US tabáku, vývoz řeckého tabáku se propadl na 2.500 tun ročně, a již nikdy se z tohoto propadu nevzpamatoval ( to samé platilo pro TR) …

Marshallův plán také podstatně narušil obchodní výměnu mezi západní a východní Evropou, protože přijímající země musela přijmout vývozní pravidla ,která platila pro vývoz US zboží do východní Evropy – mezi jinými   „vojenský materiál „ zahrnoval nevyvážet do východního bloku stroje, chemikálie, léky, či  psací stroje …

US experiment v Řecku

V Řecku US poradci na poli řecké ekonomiky de facto vládli , což je další problematický aspekt Marshallova plánu – kromě toho, že bylo Řecko rozervané občanskou válkou, ještě se potýkalo s ekonomikou paralyzovanou  rigidním systémem státního intervencionismu, který stimuloval korupci a nezákonnost .

Za  pomoci z Marshallova plánu byla řecká ekonomika zdevastována obřím importem a devizovými skandály/1x měsíčně , pramenícími z vládních omezení v sektoru obchodu. Přesto US členové  řecké Správy zahraničního obchodu prosadili tvrdě regulované ceny a směrnice, které obchodu podstatně přistřihly „křidélka“ …

Teprve v roce 53, kdy byl US dolarová pomoc snížena na25 mil. , začala řecká ekonomika vstávat z mrtvých …

Rakouskou ekonomiku, která na tom v roce 45 byla nejhůře v západní Evropě, však nepřivedl ke dnu ani Marshallův plán , třebaže dostala obrovské částky dolarové pomoci ,280 mil., což bylo v Evropě nejvíce na hlavu.

Navzdory této gigantické sumě, její hospodářství dál chřadlo, nejen proto, že nacistický systém státního intervencionismu nebyl zrušen, ale i kvůli chybným monetárním a fiskálním strategiím, a kvůli nemožnosti obchodovat se svými východoevropskými sousedy .

Teprve poté, co Washington dolarovou pomoc pro Rakousko v letech 51-53 drasticky snížil, a vláda změnila monetární a fiskální strategii US poradci doporučovanou, rakouská ekonomika povstala z popela …

Vídeň zavedla tvrdá proti-inflační opatření, ceny spadly a hospodářský růst pokračoval, v roce 53 chronický dlužník Rakousko mělo dolarový přebytek ve výši 70 mil.

Mýtus číslo tři :

Marshallův plán nastartoval evropským ekonomickým růstem US ekonomiku , ve skutečnosti však 17 mld dolarů Marshallova plánu scházelo US ekonomice a americkému zboží …

Mýtus číslo 4 :

Marshallův plán nebyl podmíněn zájmy a prioritami US ekonomiky, opět realita byla naprosto odlišná – již samotná jeho koncepce měla sloužit US „specifickým“ zájmům …

Před Marshallovým plánem totiž značnou část US pomoci rozdělovalo OSN, které samozřejmě nenařizovalo, že US dolary musí být použity na nákup US zboží, a již vůbec nestanovilo na jaké zboží konkrétně …

Marshallův plán subvencoval některé US podniky na úkor US daňových poplatníků . a všeobecně  US obchod  na úkor svobodného obchodního podnikání  (Philip Burch) , např. bylo stanoveno, že přinejmenším polovina zboží nakoupeného za dolary z Marshallova plánu,  musí být převážena  na US lodích registrovaných u US pojištˇovací společnosti …

Dokonce Paul Hoffman, šéf ECA, připustil, že „ toto ustanovení  stálo milióny dolarů, protože US lodi nepatřily k nejlevnějším „ …

K dalším bizarním ustanovením patřilo, že „ jedna třetina dovážené pšenice  musí být ve formě dražší mouky „ …

Jisté US firmy měly v ECA výsadní postavení, mj. výrobci tabáku z Virginie  - na počátku Marshallova plánu západoevropské země zoufale potřebovaly zemědělskou techniku, zejména traktory, o které žádaly – přesto v roce 49  ECA poslala zemědělskou techniku jen za40 mil. dolarů, zatímco tabák poslala za111 mil. dolarů …

ECA také do západní Evropy zaslala 65.000 nákladních aut, třebaže  západoevropské silnice byly v dezolátním stavu, a západní Evropa neměla benzín  …

Do bizónie ECA zaslala kandované ovoce v objemu, který byl 2.5 x větší než byla jeho spotřeba na hlavu v US, zatímco Itálii nutila , aby nakupovala  dražší americké špagety výrazně podřadnější kvality, než byly italské  ( US ministerstvo obchodu, Foreign Trade Report č.410/1948) …

Další „výrazné US zájmy „ Marshallova plánu  popsal US pluk. Andrews, šéf zásobování US armády v Německu, jenž uvádí, že „ protože  US produkovaly více buráků, než mohly lukrativně prodat v US, US ministerstvo zemědělství protlačilo buráky , místo požadovaného sádla, do Marshallova plánu „  …

Z Marshallova plánu profitovaly i US ropné společnosti , protože Washington západoevropské vlády odrazoval od používání uhlí a od stavby ropných rafinérií, zatímco podporoval dovoz US ropy, která tak tvořila významných 11% dovozu z Marshallova plánu, a byla do Evropy prodávána za podstatně vyšší cenu než se prodávala v US (4 dolary za barel  + vysoké náklady na její dopravu z Mexického zálivu  do Evropy) …

Mýtus číslo 5

 US poválečná zahraničněekonomická politika  byla vzorem politiky svobodného obchodu a  „otevřených dveří „ …

Marshallův plán měl především vyřešit dolarový deficit Evropy, který však šel vyřešit daleko jednoduššeji a účiněji – odbouráním obchodních bariér mezi US a Evropou …

Jen 55 % US dovozu nepodléhalo clům, a většina cel byla značně vysoká (až 40% z průmyslových výrobků, u skládacích nožů činilo clo 184% , u surovin byly o trochu nižší , ale u rtuti bylo 40%, u wolframu 41.3%, fluoritu  33%)  …

Zemědělské výrobky byly postiženy kvótami a mezinárodními nákupními dohodami, třebaže cla u některých  nich existovala rovněž …

V roce 48 US vláda vyhlásila totální embargo na dovoz zemědělských výrobků …

V roce 49 se Washingtonu podařilo snížit dovoz evropských agrovýrobků o jednu třetinu  ( při zrušení celních sazeb by US zaplavily výrobky z evropských zemí Marshallova plánu , zejména z UK pro její gigantický textilní průmysl, bytˇ churavějící) , takže oproti oblíbené mediální představě, že US zahraniční obchodní politika je postavená na multilateralismu „otevřených dveří“, opak je pravdou - stojí na restriktivních bilaterálních  obchodních dohodách …

Mýty kolem Marshallova plánu platí o zahraniční pomoci všeobecně .