Benešovy dekrety, aneb bolševická hrůzovláda před Únorem

Kníže Schwarzenberg oprávněně tvrdí, že tzv. Benešovy postkošické dekrety do zákonodárství ČR již nepatří, což tvrdí  mj. i list The Economist z 15.8.02 v článku The Benes Decrees z kategorií etnických čistek, které nelze ospravedlnit jakýmikoliv historickými či emocionálními důvody, a Spectre over Central Europe, třebaže jejich jednostranné zrušení je z mezinárodněprávního  hlediska nemožné ( tvoří součást jaltského a postupimského  „ zákonodárství“ ), zatímco  „levice“  v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem se pokrytecky nad tvrzením Schwarzenberga rozhořčuje ( po „bonmotech“ Miloše Zemana německý kancléř na jaře 02 zrušil návštěvu Prahy, zatímco předseda ex Zemanovy sociální demokracie Paroubek v létě 05 prohlásil, že zvažuje oficiální omluvu odsunutým  sudetoněmeckým „ antifašistům“ … ) .  

Levice v čele s KSČM výrok knížete z roku 07 o „ vyhnání „ označila za urážku  „ antifašistů“, ale viz dále , jak se KSČ samotná k antifašistům vražedně chovala  …

Stejně jako nacisté i levice nenávidí Beneše, ale " jeho" dekrety z roku 45, které vycházely z košického vládního programu nadiktovaného KSČ, tam, kde se jí to hodilo, prováděla do právních absurdit ( zejména při přebírání majetku, továren i zemědělské půdy do „ národní/KSČ správy“ , které se provádělo pod dohledem bolševického Noskova ministerstva vnitra) …

Dekretů, které byly čsl. exilovou vládou během války sepsané, a Benešem podepsané ( poté, co je schválila vláda a Státní rada, která do 5/45 nahrazovala parlament, do 10/45 do volby Prozatimního NS, je podepisoval na návrh vlády a Slovenské národní rady/SNR)  je celkem 142/3 (?), měly tvořit právní základ pro poválečnou republiku .

Benešovy dekrety se dělí se na a) 1940-44, týkají se vytvoření čsl. exilové vlády a armády

                b) 1943-45, týkají se přechodu od okupační správy ke vzniku poválečné vlády

                c) 1945-28.10.45, jenom tato část dekretů veřejnost vyšiluje, největší část dekretů pod c) , kterou Beneš podepsal, přijala nová vláda, která byla zformována v Košicích (4/45) z politických těles sdružených v NF, které dominovala KSČ …

Všechny tzv. Benešovy dekrety byly retroaktivně schváleny prozatímním čsl. parlamentem/NS 5.3.46 (parlamentní volby se konaly až v 5/46) zákonem č.57/1946.

Je samozřejmé, že po tom, co mezinárodní i domácí veřejnosti předvedli henleinovci, by čsl. veřejnost neměla proti odsunu henleinovců žádné námitky již v roce 38, o odsunu německého etnika šmahem jako celku však nikdy neuvažoval ani Beneš ( požadoval odsun jen na základě individuální viny pro funkcionáře nacistické správy a Henleinovy strany, a pro zbývající sudetské Němce dokonce plánoval samosprávu v rámci ČSR, což vzbudilo odpor jak LON exilové vlády, tak domácího odboje ) …

Beneš o odsunu nacistických funkcionářů s LON jednal od 10/40, v 2/41 + 42 se slovo “odsun“ objevilo ve vládním memorandu, v 11/43 podle spojeneckého desetibodového plánu o odsunu se čsl. vláda zavazovala odsunout 1.600.000 sudetských Němců, a ponechat si 600.000 z nich ( KSČ/NKVD z toho v praxi učinila 250.000 z nich ) .

Proto v 12/43 LON vytvořil Mezivládní výbor pro odsun, Memorandum o odsunu předložila čsl. vláda Londýnu v 8/44, avšak do podmínek německé kapitulace odsun německého obyvatelstva začleněn nebyl …

Madˇarské obyvatelstvo mělo být na základě mírové smlouvy s Madˇarskem „ jen“  vyměněno za madˇarské Slováky, odsun Madˇarů mocnosti nepožadovaly.

Podle madˇarsko-čsl. dohody z 2/46 bylo vyměněno jen 73.000 obyvatel, 40.000 Madˇarů bylo z jižního Slovenska přesídleno do jiných částí republiky.

Britové/Chamberlain, kteří již  měli zkušenosti s odsunem řecké menšiny z TR do GR na základě lausannské smlouvy z roku 23, po dohodě  FDR se  Stalinem v Teheránu, však požadovali odsun Němců ze střední Evropy jako celku (  spojenecké odsuny tak Stalinovi oštemplovaly odsun německého aj. nepřátelského obyvatelstva na Sibiř mj. z pobaltských států v letech 44-52), aby „ celá akce měla nějaký smysl “  ( etnická homogenita pro politickou stabilitu ) …

Odsuny byly schváleny pro PL, ČSR, Madˇarsko, ale Němci byli odsunuti i z NL (30.000), Francie a Itálie ( 9.300), z Belgie (7.600) a Lucemburska ( 6.000) .

Beneš žádným nacionálním šovinistou nikdy nebyl, naopak, již ve svém díle O české otázce z roku 1905 (?) si stěžuje, že „ politici chtějí vytvořit český stát v hranicích z roku 1848, ale je těžké tak učinit, když si takový stát nepřeje polovina obyvatelstva tohoto území „ …

Když se po tlaku spojenců Beneš podvolil masovému odsunu, byl ochoten modifikovat historické hranice ČSR tak, aby byla Německu postoupena daleko větší část území výměnou za podstatně menší německé území, „ čímž by byl počet německého obyvatelstva zmenšen bez dalších obětí a útrap civilistů „ , a navíc počítal s finanční pomocí pro odcházející obyvatelstvo …

To, co nakonec bylo dohodnuto v Jaltě a v Postupimi, veškeré plány čsl. vlády na pohraniční změny a válečné reparace zhatilo (nepodepsání mírové smlouvy) , takže Jan Masaryk toto poválečné uspořádání nazval „ druhým Mnichovem“ , tentokrát i za účasti Moskvy/MOW.

Ani jeden z tzv. Benešových dekretů se o žádném odsunu nezmiňuje ( o čemž vnitrostátní norma ani nemůže rozhodnout, stát nemůže jednostranně odsunout milióny lidí na území jiného státu ), třebaže se  dekret o denacifikaci, ztrátě občanství a konfiskaci majetku pro odsun jako rozhodnutí velmocí z Jalty, potvrzené  postupimskou konferencí v 7/45, a Komisí spojenecké kontroly z 11/45, staly v ČSR  právním základem.

V 1/46 tak začal úřední odsun připravený Mezispojeneckou komisí, a realizovaný komunistickými ministerstvy obrany a vnitra .

ČSR bylo pochváleno za jeho v rámci možností  „humánní“ průběh ( oficiálně s transporty jezdili čeští lékaři, a Němci měli zajištěnou teplou stravu 3x denně )1.5 mil. Němců bylo přijato v US okupační zóně, 800.000 v SU zóně -  do 12/45 nešlo o úřední odsun , ale o nelegální etnické čistky organizované českými bolševiky z NKVD z Noskova ministerstva vnitra a ministerstva obrany Ludvíka Svobody / Reicinovo OBZ ...

Čsl. stát byl od 9.5.45 jen fraškou na demokracii, obsazen bolševickou RA, která si pod slůvkem „odstoupení“ odřízla od čsl. území Podkarpatskou Rus, třebaže nás Rusíni prosili o záchranu před Rusy, a přes bolševické Noskovo ministerstvo vnitra ovládán šéfy NKVD.

Jediným vítězem byla bolševická KSČ, z jejíž vůle se prez. Beneš mohl 16.5.45 vrátit, protože jej k frašce na demokracii ještě kosmeticky potřebovala.

Politická scéna představovala pastˇ na myši, se kterými si KSČ při přípravě na velký Únorový skok prozatím jen pohrávala .

V době, kdy nový parlament/NS ještě nebyl ustaven, byla vůle nové poválečné vlády s dominantním postavením KSČ/ loutky NKVD vyjádřena v dekretech (podepsaných Benešem), výše uvedených pod c) , které mj. zahrnovaly na přání KSČ zestátnění soukromých podniků s více než 500 zaměstnanci (19.5.45, byla v nich zavedena tzv. „ národní správa“ ) , a dle dekretu z 25.10.45  na návrh vlády a po dohodě se SNR konfiskaci majetku nepřátelského německého a madˇarského státu, jeho právnických a fyzických osob, majetku sudetských Němců a Madˇarů, neprokáží-li, že zůstali věrni republice ( jejich občanství bylo určeno dle toho, zda se při jakémkoliv sčítání lidu po roce 29 k těmto národnostem přihlásili) , aj. nepřátelům státu ( neuplatňovaly princip kolektivní viny, protože neplatily jen pro Němce a Madˇary, ale pro všechny osoby, které ČSR zradily)  …

 Hra na zrádce a kolaboranty

Pod kategorii „ jiní nepřátelé státu“ spadali zrádci a kolaboranti, o jejichž označení za takové rozhodovalo bolševické Noskovo ministerstvo vnitra přes  „ mimořádné lidové soudy“ ( Velký retribuční dekret, který postihoval přímou kolaboraci č. 16 z 19.6.45 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a kolaborantů + o lidových soudech v pětičlenných senátech / 1 soudce z povolání + 4 z lidu, zatímco Malý retribuční dekret postihoval provinění proti „národní cti“  ( ti, kteří se podle něho provinili, nesměli volit v parlamentních volbách v 5/46, takže jej KSČ masově zneužívala) …

„Lidové“ soudy, de facto stanné tribunály, byly obsazené bolševickými soudruhy, navíc členství v KSČ automaticky vylučovalo obvinění ze zrady či z kolaborace …

Zákon platil pro období „zvýšeného ohrožení republiky od 21.5.38 „, kdy byla vyhlášena (1.) částečná mobilizace, konec platnosti tohoto období  „zvýšeného ohrožení republiky „ mělo dodatečně stanovit vládní nařízení …

Účinnost retribučních dekretů trvala do 4.5.47.

Předsedou Národního soudu v Praze byl se souhlasem KSČ jmenován socialistický poslanec a legionářský podpluk. prof. Judr Ferdinand Richter /1885-1950/, od 11/39 v nacistickém vězení, poté, co se našel jeho dopis z vězení Adolfu Hitlerovi, v němž prosil o milost (trest smrti mu byl změněn na doživotí) , byl nahrazen Františkem Tomsou.

Již od 9.5.45 čsl. agenti NKVD z KSČ zcela beztrestně prováděli čistky všude kolem sebe, zejména na ministerstvu vnitra a obrany, kdy označovali za kolaboranty nikoliv ty pravé, které přebírali do svého třídně represivního aparátu  , ale především lidi pro ně nespolehlivé, které posílali do internačních táborů, kde byli bolševickými veliteli táborů vyhlazováni.

Jak soudruzi soudili, viz i před západním odbojem utajený neveřejný soud se zrádcem Čurdou, kterého odsoudili během 5 minut, aniž by zmínili slovo parašutisté, samotný Čurda se soudu vysmál s tím, že jemu zaplatili Němci, a pánům soudcům bolševici z Kremlu, a když se pluk. Moravec otázal činitelů bolševického ministra vnitra, kde jsou pohřbeni parašutisté hrdinové, bylo mu řečeno, že „nikde“ , a že o tom, kdo je národním hrdinou , rozhoduje  „lid“   …

Proti rozsudku lidového soudu nebyly opravné prostředky, žádost o milost neměla odkladný účinek, trest smrti se vykonával do tří hodin po vyhlášení rozsudku, anebo do 24 hodin, pokud měla být poprava veřejná ( která nebyla u Čurdy, aby si národ nepřipomněl parašutisty/západní odboj).

Komunisté věděli, že do tří let je soudruzi z Kremlu dostanou k moci, takže si čistili terén -  odsunuti byli především sudetoněmečtí antifašisté ze sociální demokracie ( mnozí raději odešli sami), zatímco skutečné kolaboranty a zrádce komunisté přebírali na pokyn NKVD do svých řad.

Ve službách KSČ poté udávali dál, vyslýchali a mlátili politické vězně ( v roce 90 byli v pohraničí brutálně sekerou zavražděni 80.letí bratři Bienertovi, z nichž 1 byl odsunut z ČSR, tajně se vrátil, a po zbytek života žil ve skrýši na půdě, znali jména nejen místních kolaborantů s nacisty, ale i pozdějších spolupracovníků s STB, jejich vrah zůstal utajen ) …

Většina Čechů a Slováků byla za Protektorátu politicky pasivní jako německé etnikum .

Tisíce Čechů a Slováků kolaborovaly s nacisty, a po válce, pokud vůbec ( pod kategorii zrádců nespadli členové KSČ + kolaboranti, kteří přešli do služeb NKVD/KSČ ), byly souzeni individuálně, ale německým babičkám se vyčítalo, že proti nacistům nebojovaly vlastníma rukama …

Levicoví i pravicoví soudruzi předkládají národu hlavu prezidenta Beneše na stříbrném podnosu, ale zapomínají dodat, že podle dekretu o konfiskaci v paragrafu 1 odst. 4 se uvádí to podstatné vycházející z okupace Rudou armádou/RA ( v roce 47 Kreml uzavřel s PL a ČSR  bezpečnostní dohodu o likvidaci banderovských oddílů )  : “ O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci, rozhoduje příslušný okresní národní výbor „ v personální režii bolševických soudruhů, kteří obvinění formulovali převelice mlhavě …

Že soudruzi rozhodovali podle chamtivosti, a nikoliv podle provinění či zásluh o republiku, není pochyb.

Odsunuta mj. byla Hedda Baier-Becher/1914-2007/, která v KLV vedla továrnu na becherovku po smrti svého otce, když její bratr a manžel padli na frontě.

Poté, co byla nucena Noskovu ministerstvu vnitra prozradit rodinné výrobní tajemství, byla odsunuta, a továrna zkonfiskována.

Protože poválečné Německo konfiskace v PL a v ČR neuznávalo, Hedda si v roce 49 v Kolíně nad Rýnem otevřela továrnu Johann Becher, většinový podíl v její  továrně koupil Emil Underberg, jenž v 10/85 uzavřel dohodu s čsl. ministrem obchodu, že KLV budou jediným výrobcem /Jan Becher, a on jediným distributorem - když tuto dohodu česká firma v roce 94 ukončila, začal ji Underberg znovu vyrábět, německý soud rozhodl ve prospěch Underberga s tím, že Hedda byla jediným vlastníkem, v roce 99 francouzský Pernod Ricard koupil Johann BecherOHG, a prodal ji firmě Becherovka, kterou poté celou získal v roce 01.

Pro konfiskaci majetku odsunutých byla základem mezinárodní dohoda o reparacích od Německa, sjednaná v PAR 20.12. 45, která  čsl. a PL vládě uložila nejen právo, ale povinnost majetek německé menšiny v rámci reparací převzít, a zajistit - z mezinárodněprávního hlediska proto jednostranné restituce nejsou ani možné, protože znárodněný a zkonfiskovaný německý majetek německého státu, nacistických organizací ( tragickou právní ironií je, že do něho spadl i árizovaný majetek,který spravoval zvláštní úřad u Říšského protektora / Vermögensamt,  a úřad Auswanderungsfond Úředny pro židovské vystěhovalectví ),  a sudetských Němců, byl započten do čsl. válečných reparací, ale viz  roce 02 Výbor pro lidská práva OSN dal za pravdu v kauze Dagmar Broková vs ČR Brokové, které byla odmítnuta restituce majetku, s tím, že majetek na základě zák. č.100/1945 byl jednotlivcům konfiskován na základě diskriminujících kritérií  …

K dovršení absurdity ohledně židovského majetku Noskovo ministerstvo vnitra neoprávněně konfiskovalo židovský majetek i na základě dekretu č.100/1945, kdy komunistický ministr vnitra Nosek 20.2.46 šmahem označil všechny Židy za kolaboranty …

Viz mj. kauza Amalia Fürth*1929, čsl. občanka německého etnika.

Po Rosenbergových rasových zákonech z roku 35 její rodina prchla na Slovensko, odkud byla v roce 44 deportována do Osvětimi, po návratu z Osvětimi se v ČSR ocitla bez občanství, a byla jí konfiskována rodinná továrna, třebaže proti tomuto chování protestovala čsl. židovská obec.

Další čsl. občan Richard Fischmann byl v roce 42 deportován do Terezína, poté do Osvětimi, kterou přežili jen syn Vítězslav a dcera Eliška, kterým bylo po návratu z Osvětimi konfiskováno 270 ha půdy v obci Puklice, protože jejich otec byl místními straníky označen za „kolaboranta“ …

Dalším bezprávím prošli ti, kterým se majetek podařilo restituovat, jako Emil Beer továrnu ve Varnsdorfu 4.3.47, ale vzápětí jim byl po Velkém únoru zabrán komunisty …

Ztráta občanství, konfiskace a odsun se nevztahoval na ty Němce (a Madˇary), „kteří mohli prokázat, že byli obětí politické či rasové perzekuce, a zůstali věrni republice“ ( 96.5 % sudetských Němců volilo v roce 38 Henleinovu stranu s heslem „Heims ins Reich“, která v témže roce rozpoutala sudetoněmecké běsnění, ordneři zapalovali české domy, vraždili české strážníky a úředníky, vraždili české civilisty a vyháněli je z jejich domovů  -  avšak Němci, co v roce 38 běhali v bílých podkolenkách po lese, a prováděli výše zmíněné protičeské aktivity, skončili v roce 45 velmi rychle v jiné straně/KSČ, zejména členové Gestapa z řad sudetských Němců ) , a Němci, kteří byli důležití pro čsl. průmysl  …

ČSR však rozbili i signatáři Mnichovské dohody, a 27 zemí, včetně opět UK + F, + navíc Ruska, které 14.3.39 uznaly nezávislost Slovenského státu, tj. čsl. stát právně zlikvidovala samotná mezinárodní komunita již v období mezi 30.9.38 a 14.3.39 uznáním Slovenského státu ještě před samotnou okupací 15.3.39  …

V bolševické praxi Noskova ministerstva vnitra to znamenalo , „ kteří byli věrni KSČ“ , všichni ostatní antifašisté, zejména sociální demokraté, byli odsunuti či zavražděni v režii čsl. agentů NKVD ( byli jimi i někteří koncentráčníci z KSČ, které stranické výbory v koncentrácích zachránily, a zařídily jejich útěky k partyzánům), kteří  „ spontánní“ lynčování německých civilistů v pohraničí v prvních poválečných měsících organizovali přes tzv. revoluční gardy ( mj. znásilňování,po vzoru RA, upalování zaživa, oběšení, v chaosu při rozdělování rodin se ztrácely děti ) ...

Lynčování bylo řízeno čsl. NKVD agenty v duchu taktiky Einsatzgruppen, které v první vlně rovněž nechaly Židy lynčovat místním obyvatelstvem – RA jim šla příkladem, když našla ukrývající se německé civilisty, vojáci jim nařídili, aby si vykopali hrob, vlezli si do něj, a pak je postřílela .

Ke „spontánním“ akcím odvety v aranžmá revolučních gard došlo mj. v Lanškrounu (100lynčovaných 5/45),  v Brně v 5/45 /Brněnský pochod smrti.

Zhruba 35.000 Němců z Brna hnaných k rakouským hranicím, 1691 při pochodu zemřelo na vyčerpání, zejména těhotné a kojící ženy, matky, které si do příkopů lehaly vedle svých dětí, které již nedokázaly v pochodu pokračovat, byly zastřelené ranou do týla.

Pochodovali lidé s otevřenými ránami na hlavě po mlácení ( v mučení v Kounicových kolejích, kde sídlilo Gestapo, Noskovo bolševické ministerstvo vnitra vesele pokračovalo i po válce).

Následuje zhruba 2.000 Němců, včetně dětí , zavražděných v Žatci –Postoloprtech, kde sídlilo SS i Hitlerjugend (popírači pogromů tvrdí, že mohlo jít i o zavražděné Židy ze zdejšího koncentráku, parlamentní komise, která tento masakr v roce 47 vyšetřovala, dostala dopis od Gottwalda, že „ není v zájmu státu, aby se tento masakr příliš vyšetřoval, a ministr vnitra Nosek a obrany Ludvík Svoboda  požadovali důkazy o masakrech Němců, které páchali jejich lidi, zničit , a novinářům zakázat o nich psát),

K hrůznému lynčováni došlo 9.6.45 v Chomutově (vypichování očí, bití železnými tyčemi, holí urážena přirození, upalování zaživa, 140 mrtvých), v 6/45 bylo zavražděno 265 Němců v Horních Moštěnicích u Přerova na Švédských šancích, z toho 120 žen a 74 dětí, včetně kojenců ( v roce 47 byl odsouzen iniciátor masakru důstojník z východní fronty vyškolený NKVD Karel Pazúr, nejprve na 7 let, po odvolání na 20 let, propuštěn po Únoru po 3 letech na amnestii, jeho společník Bedřich Smetana trest nenastoupil a zmizel ( dalším odsouzeným na 8 let, a to US soudem , byl Václav Hrneček, zástupce velitele lágru v Českých Budějovicích 45-46) …

V 7/45 v Ústí nad Labem po pogromech zůstaly stovky mrtvých , zde prokazatelně vraždily bolševické revoluční gardy ( zřizovány na území osvobozeném RA z řad komunistů, řídily je bezpečnostní komise při MNV, které byly řízené ministerstvem vnitra, a úzce spolupracovaly s OBZ, mnohdy lynčovali i ty lidi, kteří věděli, kdo z řad komunistů udával, anebo kteří udavači přestoupili do KSČ).

Bolševické revoluční gardy vraždily ve spolupráci s NKVD/bolševické ministerstvo vnitra/KSČ,  a s vojáky čsl. armády z východu/1.čsl. armádního sboru , ve kterém byli i Volyňští Češi, /obranné zpravodajství/OBZ Bedřicha Reicina, agenta NKVD Svobodova ministerstva obrany/KSČ, a známého mučitele KSČ, kteří sem přijeli den předtím .

Tento bolševický bezpečnostní aparát,který jako chobotnice ovinul celou republiku, spolupracoval s jednotlivci z řad partyzánů i místních obyvatel, kteří se chtěli pomstít, anebo naopak s kolaboranty a konfidenty Gestapa, kteří lynčováním Němců chtěli svoji kolaboraci zakrýt, a které KSČ po Velkém Únoru , kdy od propagandy „společenské msty“  přešla od  brutálního nacionalismu k třídní nenávisti, přijala do svých služeb.

Tyto čsl. NKVD složky v pohraničí záměrně rozpoutávaly v rámci tzv, vyčišt´ovacích akcí , pogromy, za které nesly přímou odpovědnost funkcionáři bolševického ministerstva vnitra a národních výborů, kteří zodpovídali za zřizování a provoz sběrných, internačních a pracovních táborů  Němců určených k odsunu  …

Např. za brněnský pochod smrti byl odpovědný bezpečnostní referent Zemského národního výboru Karel Smítal, a zejména Bedřich Pokorný, bývalý kpt. čsl. armády, po okupaci spolupracovník Sicherheitsdienstu v Brně, kde se svoji ženou žil v bytě zabraném Židům, po příchodu RA komunisty a NKVD jmenovaný velitelem SNB pro Moravu …

Již v roce 42 v době vytváření čsl. jednotky v Buzuluku na Ukrajině, KSČ ve spolupráci s NKVD vybírala velitelský sbor ze slepě poslušných komunistů, kteří absolvovali politické a zpravodajské školení NKVD, a tito agenti NKVD byli v roce 45 pod vedením mučitele Bedřicha Reicina zařazeni do jeho oddělení vojenského zpravodajství čsl. armády.

Sudetoněmecký sociální demokrat a očitý svědek vraždění Němců v Ústí nad Labem 30.7.45 Alois Ullmann, který lynčování unikl jen z důvodu, že po výbuchu zdejší muniční továrny ( který bolševičtí aktivisté NKDV svedli na Němce ) vyběhl ven, a bílou pásku, kterou Němci museli nosit, si zapomněl navléci.

Ullmann popsal, jak davy s lopatami, sochory a noži ubíjeli Němce, ženy i s kočárky házely do Labe, které se poté staly terči pro čsl. východní vojáky,  kteří po nich stříleli.

Svědectví o lynčování v Teplicích podal velký český vlastenec a světově uznávaný literární historik prof. Václav Černý, který napsal :“ Odvedli Němce do lesů , postříleli je a zahrabali, ostatky z masového hrobu byly vykopány poté, co příbuzní v Německu svěřili pátrání Mezinárodnímu Červenému kříži. Jako první ležela kostra mladé dívky, jejíž spínající ruce a zkroucení těla prozrazovalo, že prosila o milost“ …

V roce 45 bylo v ČR 1.215 internačních táborů a 846 pracovních, a o tom, že se nelišily od nacistických vyhlazovacích lágrů či bolševických gulagů,  vypovídá interpelace poslance NS Oty Hory na bolševického ministra vnitra Václava Noska z 29.5.46 …

Německo-česká komise z 90.let tvrdí, že obětˇmi  „divokého odsunu“ bylo v ČSR zhruba 25.000 Němců , některé události byly vyšetřovány tehdejší policií /bolševickým ministerstvem vnitra, a v roce 47 parlamentní vyšetřovací komisí, ale vše bylo  bolševickým ministerstvem vnitra smeteno pod kobereček  …

Stejné podmínky měli Němci v PL internačních táborech, mj. v Bytom, Chorzów, Katowice, Kruszwica, v nichž bylo, podle svědků znásilňování, mučení a zabíjení na denním pořádku ( do roku 50 jich PL vysídlilo zhruba 4 milióny, 400.000 podmínky při vysídlování nepřežilo, v táborech byli jak váleční zločinci, tak odsouvaní civilisté), jejich velitele rovněž dosazovala místní „ lidová správa“, většinou je vedli ti, kteří byli sami nacisty vězněni, a přišli o své rodiny,  navíc byli odsouváni do internačních táborů SU okupační zóny v Německu, které nebyly o nic lepší …

Viz proces s bývalým velitelem tábora v jihopolských Lambinowicích Czeslawa Geborski, který se na internovaných mstil za své věznění a smrt své matky.

Byl to jediný případ, který WAW v kauze odsunu řešila …

Soudila jej za zločiny proti lidskosti pro uhoření 48 Němců, kteří v 10/45 dostali za úkol hasit požár v táboře, úmyslně rozdělaný na pokyn velitele tábora.

Během hašení je dozorci, včetně velitele tábora, bili pažbami, stříleli po nich , a strkali je do plamenů, tak jak to dělali nacisté  ( Geborski svoji vinu odmítl, třebaže v 50.letech před prokuraturou prohlásil, že  „ činnost v táborech měla jediný cíl - mstu na Němcích“ ), z ostatních zločinů, které spáchal na vysídlovaných, jej komunistická prokuratura zprostila obžaloby, jen tento případ nebyl uzavřen, a proto mohl být znovu otevřen ) …

Při procesu vyšlo najevo, že tábory prošly i celé vesnice, které se hlásily k PL národu, ale nebyly nakloněné  „lidové“ správě,  účastníci slezského povstání i prozápadní příslušníci Armiji krajowej …

Opuštěné vesnice ovládly bandy s kontakty na místní lidovou správu,  usedlosti rabující, pozdější „kolonové“ poté původní vlastníky, kteří neuprchli, využívali jako otrockou pracovní sílu …

Jen časopis Pavla Tigrida /1917-2003/ kritizoval násilnosti kolem odsunu.

13.4.48 komunisté zrušili „ Benešův“ klíčový dekret pro odsun  č.33/1945 z 2.8.45  o úpravě státního občanství osob národnosti německé a mad´arské, kterým byli zbaveni čsl. občanství Němci, kteří se stali po 15.3.39 říšskými/či čsl. Mad´aři madˇarskými občany naturalizačními akty okupační správy/říšskou legislativu čsl. stát neuznával, proto teprve tímto oficiálním zbavením čsl. občanství mohli být „spojenecky“ odsunuti .

Tento dekret současně pečlivě vyjmenovával okruh osob, na které se ztráta čsl. občanství nevztahovala – antifašisty a odbojáře jakéhokoliv politického směru,včetně odboje v emigraci, či financování odboje, anebo podle dekretu stačilo, aby se za okupace vytrvale hlásili k čsl. občanství,  a  „neodsunutým“ umožňoval zažádat si u okresního národního výboru do 6 měsíců ode dne vydání prováděcí vyhlášky ministerstva vnitra ve lhůtě od 8/45 do 2/46  o nové čsl. občanství s posudkem od k tomu ustavených bezpečnostních (KSČ) komisí, žádosti manželek a nezletilých dětí měly být podle dekretu posuzovány „blahovolně“ …

Komunisté poté vydali vlastní  dekret 76/1948, kterým německým a madˇarským neodsunutým  „antifašistům“ bylo vydávání čsl. občanství podstatně zpřísněno ( věznění v koncentráku za politickou činnost/ tj. komunistickou, účast v zahraničním/ tj. východním odboji,  či v ilegalitě doma, a protifašistický postoj doložený několika svědky, přičemž ani to nestačilo, jestliže nešlo o politickou činnost ve prospěch KSČ a komunistický odboj, anebo jestliže sice šlo o staré komunistické harcovníky, avšak tito se účastnili jako interbrigadisté španělské občanské války, anebo válku strávili na západě -  poté nedostali komunistické občanství ani příslušníci jejich rodiny, bytˇ komunisté do 10.kolena  ) …

Zákon č. 71/1945 ze 9/45 stanovoval pracovní povinnost osob, které byly občanství zbaveny.

Praví antifašisté raději odešli dobrovolně s celým majetkem na základě tzv. Ullmannovy dohody do konce roku 46, antifašisty prověřovali němečtí bolševici z antifašistických komisí při Okresních správách (antifašistou, který by sítem čsl. bolševiků neprošel, byl i mj. Rudolf Sieber, manžel Marlene Dietrichové, která se do ČSR přivdala v roce 23 a získala čsl. občanství, v roce 26 požádali o německé, po nástupu Hitlera k moci znovu o čsl., ale čsl. úřady předběhly americké úřady, jejichž nabídku manželé přijali, Siber pomáhal německým antifašistům v US, Dietrichová, od roku 41 dobrovolnice US armády, se s US armádou vrátila do Čech v polovině května 45, hledala manželovy rodiče, až v 10/45 se dozvěděla, že byli Ústí nad Labem odsunuti do SU zóny v Německu, kam si pro ně dojela, a odvezla je do US ) …

Neodsunutí Němci ( bez  členství v KSČ) měli poté až do roku 53 místo státního občanství a občanského průkazu jen zelenou identifikačí kartu .

K roku 55 žilo v republice (Sokolovsko,Chomutovsko ) zhruba 250.000 Němců, kteří prošli bolševickým sítem odsunu, přesto od roku 65, kdy se hranice trošilinku pootevřely, začala nová vlna, tentokrát zcela dobrovolného masového odchodu do NSR, zejména kvalifikované pracovní síly ( např. v závodě Kremona na výrobu houslí v Lubech emigrovalo do NSR 10 německých zaměstnanců, což Kremonu dostalo do kolen, protože umění výroby např. houslového krku je dlouholetá praxe, která se předávala z otce na syna), takže k roku 68 se počet Němců v republice smrskl na zhruba 140.000 .

V roce 68 čsl. občané německého původu poprvé vznesli své požadavky – alespoň tři hodiny týdně povinné němčiny pro své děti, psát o problémech německých občanů v českém tisku, zvát na veřejné schůze německy mluvícího referenta, vysílání místního rozhlasu v němčině, větší možnost kulturního života v němčině …

Požadavky oprávněné,  jestliže je možno do rubriky národnost napsat „ německá“ ( někde existovaly při MNV komise pro spolupráci s německým obyvatelstvem) …

V očích sudetských Němců byl nejodpornějším „Benešovým“ dekretem (dle návrhů bolševického ministerstva vnitra, třebaže de facto horším zákonem byl zákon o lidových soudech ) zák. č. 115/46 z 8.5.46 O právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody, kterým byly amnestovány činy spáchané proti německým okupantům a jejich pomahačům od 30.9.38 do 28.10.45, které byly uznány za „oprávněné akty odplaty“ ( původním účelem zákona bylo právně překlenout období německé okupace čsl. judikaturou, ale bolševické ministerstvo vnitra zařídilo, že pod něj spadli i pachatelé výše zmíněného lynčování )  .

Z jižní Moravy deportace směřovaly do US okupační zóny v Bavorsku, hromadné stěhování/evakuaci Němců na jižní Moravě od počátku dubna 45 organizovala svými okresními pobočkami samotná NSDAP/kreisleiteři dostali instrukce od gauleiterů k hospodářskému vyklizení, odehnání dobytka, odvoz obilí, cukru aj. věcí, jinak zničit vše, co není možné odvézt, a k evakuaci německého obyvatelstva vlaky, autobusy, auty do předem určených míst v Rakousku.

SU zajatci a madˇarští Židé/“ostarbeitři“ ( otročili na velkostatcích, v cihelnách,v lesích, v muničních továrnách)  byli hnáni pěšky a hladoví, kdo nestačil, byl ubit pažbou. V mikulovské cihelně bylo zastřeleno 21 Židů, včetně dětí.

Rolníci z jižní Moravy odcházeli do Rakouska neradi ( několik tisíc se jich po skončení bojů vrátilo) , kdo se odmítl evakuovat ( navzdory tomu, že NSDAP hlásala, že po příchodu RA budou všichni práceschopní deportováni na Sibiř) , si směl ponechat jen jednu krávu.

Štáb NSDAP v Mikulově před svým útěkem zapálil 22.4.45 zámek, protože nestačil odvézt 40 vagónů v zámku uložených kulturních pokladů …

Ještě v 5/45 začali pod dohledem bolševických MNV a jim nadřízených okresních správních komisí prázdné statky obsazovat Češi, kteří ozbrojení hlídali, aby Němci v noci neodcházeli přes hranice s dobytkem , s úrodou, a se zemědělskými stroji.

Poté, co postupimská konference v 7/45 odsun definitivně potvrdila, rozjely se transporty, ve sběrných střediscích (mj. Mikulov,Znojmo, Litoměřice) řádila úplavice.

Tak jako za utrpení čsl. občanů nese přímou odpovědnost německý stát, tak za zločiny na německých civilistech při ilegálních etnických čistkách před samotným odsunem  nesl odpovědnost stát československý, prolezlý ruskými i čsl. agenty NKVD ( nicméně v česko-německé deklaraci o vzájemné lítosti z 1/97 Němci litují jen činů nacistů, Češi, díky neznalosti (?) Alexandra Vondry, odsunu, vražd civilistů, které jej provázeli, a zákonu č.115/46, Václav Havel již 28.12.89 odvážně na české poměry prohlásil, že by se čsl.vláda mohla ze slušnosti odsunutým Němcům a Madˇarům omluvit, což sám učinil v 1/90, ale jeho prohlášení nenalezlo odezvu ani u německé vlády, natož u SL,) …

Nárok na odškodnění

Oběti nacismu měli nárok na odškodnění  podle mezinárodních úmluv z roku 54, kdy byla německé vládě odevzdána Spojeneckou komisí správa Německa.

Německo nejprve odškodnilo Izrael, poté občany z NL, DK, v roce 92 odškodnilo PL občany vězněné nacisty, zatímco čeští a slovenští občané čekali na odškodnění jako poslední ( v roce 45 se z koncentráků vrátilo asi 80.000 lidí) …

V 1/90 Havel, povzbuzován svým sociálnědemokratickým ministrem zahraničí Dienstbierem/1937-2011, ministr jen do roku 92/, v gestu slušnosti vyjádřil „politování“ nad odsunem sudetských Němců.

Až v roce 93 vyčlenila vláda NSR ( jak Kohl slíbil Havlovi v roce 90)  na odškodnění českých obětí nacismu, včetně Čechů vyhnaných  z čsl. pohraničí v 10/38,100 mil. DM, a kancléř Kohl je měl tři roky na účtu, ale na nátlak Sudetoněmeckého landmanšaftu/SL ( zhruba 100.000 členů) , který požadoval odškodnit od čsl. vlády,  převod nepodepsal , protože nástupnické státy ČSR, ČR a SR, v roce 93, navzdory nevoli Rakouska a Německa ( Německo v té době formálně přes svého velvyslance při OSN požádalo o vstup do RB OSN), ponechaly tzv. Benešovy dekrety v platnosti …

Tzv. Benešovy dekrety nelze zrušit, protože při neexistenci mírové smlouvy s Německem na nich, a na jejich PL protějšcích, stojí celé poválečné uspořádání v Evropě.

Mírová smlouva s Německem neexistuje, protože Německo jí odmítlo uzavřít ( na část jeho území si činilo nárok PL, ČSR mj. německé Slezsko, Kladsko a část Lužicka, své požadavky ČSR předložilo v 4/46 přes Jana Masaryka, F chtěla Sársko, B, a NL ), aby mohlo v budoucnosti hranici stanovenou postupimskou dohodou zpochybnit ( mj. se nikdy nesmířilo se zrušením pruského státu a oddělení jeho území, v 1/75 exministr zahraničí Genscher prohlásil „ musí být zajištěno, aby výsledek konference nevyloučil možnost mírových změn hranic“ )  …

K vyloučení mírové smlouvy ( ministři zahraničí velké čtyřky rozhodly o uzavření mírových smluv se spojenci Německa, mírová smlouva s Německem byla odložena, čímž se odsunulo i projednání čsl. požadavků ) byla veřejnosti podstrčena právní teorie o debellovaném Německu, zbaveném státní existence (debellace), které jako neexistující subjekt mezinárodního práva nemůže být stranou způsobilou jednat o mírové smlouvě ( smlouvy 4+ 2 se nezúčastnily všechny státy protihitlerovské koalice, proto nemůže nahradit mírovou smlouvu, jen ukončila práva okupačních mocností v Německu ) …

Německo z této teorie může vyvodit, že všechny mezinárodní úmluvy o reparacích a stanovení hranic pro něho nebyly/nejsou právně závazné, včetně postupimské dohody.

Zpochybňování odsunu sudetských Němců zpochybňuje i PL hranice na Odře a Nise, protože právním základem pro odsun byla postupimská dohoda z 7/45, nikoliv přání československých politiků vypracované do právní normy čsl. exilovou administrativou, Benešem podepsanou .

Spojenci nenechali odsunout 12 mil. Němců z důvodů stabilizace PL a ČR, ale protože si odsun německého etnika z PL, ČSR, Madˇarska, YU, a Rumunska  přál Stalin již v Jaltě ( ale pobaltské státy, Madˇarsko, Srbsko a Chorvátsko své poválečné kompenzační zákony rozšířily i na své odsunuté Němce) …

V PL si to Stalin přál pro zabrání východního PL a posunutí PL hranic na západ na úkor Německa, a v ČR mj. , protože potřeboval české pohraničí, linii mezi Západem a jeho Východem, osídlit českými bolševiky.

V Postupimi poté Stalin přiměl Anglosasy, aby odsunuté Němce přijali ve svých okupačních zónách – jedině Paříž je odmítla ve své okupační zóně přijmout, protože nebyla pro odpor Washingtonu účastníkem jednání ani v Jaltě, ani v Postupimi …

Nicméně vyhnanci ze Sudetendeutsche Landsmannschaft /SL, do kterého přešli prominentní henleinovci, vůdce Karpatendeutsche Partei na Slovensku Franz Karmasin /1901 Olomouc-1970/, šéf Henleinovy propagandy dr. Willi Sebekowski,Henleinův tajemník  dr.Walter Brand, poslanci za SdP dr. Hans Neuwirth a ing.Rudolf Staffen, kulturní pověřenec  Franz Höller,, či šéfredaktor nacistického plátku Die Zeit dr.Walter Becher/1912 KLV-2005/, jehož rodina vlastnila továrnu na becherovku, jenž v roce 62 dostal medajli od Bavorska, a v roce 83 za prosazování „ evropských ideálů „ dokonce prestižní evropské ocenění Cenu Karla Velikého, které od roku 50 uděluje město Cáchy, zastřešený Federací vyhnanců, a k ní přidružené politické skupiny, nadále požadují, aby česká vláda tyto dekrety zrušila s tím, že byly protiprávně postavené na principu kolektivní viny ( neexistuje však ani kolektivní odpuštění), třebaže již nezmiňují, že tyto dekrety byly znovupotvrzeny v bilaterální smlouvě mezi ČSSR a NSR podepsané v 12/73 v Praze („pražská smlouva“ ) mezi Willy Brandtem a Štrougalem …

NSR v nich uznala nedotknutelnost hranic, a mnichovskou dohodu za neplatnou, ale odmítla uznat ji výslovně za „neplatnou od samého počátku ex tunc “ ( pro možné veřejnoprávní i soukromoprávní nároky ze strany ČSSR) , a čsl. komunisté německé straně ustoupili …

Ve smlouvě se obě strany zřekly finančních i jiných nároků, a vyhlásily vyrovnání, třebaže komise vedená prof.dr.Outratou ( šéf Zbrojovky, člen LON exilové vlády, a po válce šéf Státní plánovací komise) , ustavená Benešem, hospodářské škody, které nacistické Německo republice způsobilo, vyčíslila na 550 mld předválečných čsl. korun/ dnešních 550 mld marek ( Německo za okupace zkonfiskovalo čsl. zlaté fondy, vyčerpalo mj.  čsl. zbrojní a strojírenský průmysl, vyčerpalo obrovské množství surovin bez náhrady ( mj. hnědé uhlí na výrobu benzínu pro Wehrmacht, Němci ukradli 30.000 zvonů ), ČSR získala od Německa  jako válečnou reparaci jen pár korun, část z toho v surovinách a ve zboží,  vyřešení ostatních otázek NSR podmiňovala až sjednocením Německa …

Zřeknutí se nároků se však podle SL vztahuje jen na „ staroRakušany“ , kteří měli rakouskou státní příslušnost již ke dni 27.4.45, nikoliv na ty, kteří toto občanství získali po deportaci.

Rakušané konfiskaci majetku ani odsunu nepodléhali, i když mnozí z nich byli prominentními členy NSDAP a SA, a již v 5/38 vyvěsili na svých domech nacistickou vlajku, ti své nemovitosti prodali, a do Rakouska se odstěhovali …

Deportováno nebylo ani 3.000 občanů chorvatského původu, z nichž polovina se hlásila k německé národnosti.

Rakouští sudetští Němci byli odškodněni, když čsl. komunistická vláda vyplatila Vídni jednu miliardu šilinků , protože Rakousko, které předstíralo, že kromě toho, že se Hitler v Rakousku narodil, neměli s Hitlerem nic společného (viz můj článek Simon Wiesenthal), spojenci uznali za „obětˇ“ nacistické agrese, nikoliv za spolupachatele, čímž nemuselo platit válečné reparace …

Němci nemají za vysídlení nárok na nic , protože Německo je vázáno smlouvou se spojenci ze 26.5.52 podepsanou v Bonnu, novelizovanou pařížskou smlouvou ze 23.10.54, ve které se Německo zavázalo, že neuplatní proti spojeneckým státům ani proti jednotlivcům námitky za převzetí německého majetku, který byl převzat jako válečné reparace, či jako následek války, a takové nároky nebudou projednávány německými soudy …

Na tento německý majetek tudíž tato dohoda/Convention on the Settlement of the Matters Arising out of the War and Occupation hledí jako na válečnou reparaci, přičemž čsl. nároky za válečné škody způsobené Němci tento zabraný majetek daleko převyšují …

Bonn v důsledku smlouvy z 5/52 přijal v 8/52 zákon o odškodnění, kterým nahradil majetkové ztráty odsunutým a uprchlým - dostali za svůj majetek náhradu od spolkového úřadu Entschädigungsamt, kdy jim např. za statek bylo vyplaceno 40.000 marek na postavení rodinného domku, půjčky, penze, příspěvky na studium v celkové částce 104 mld DM/majetková ztráta byla z německé strany vyčíslena na 100 mld DM …

Poté, co v roce 55 byly obnoveny SU-německé diplomatické vztahy, Zápotocký 3.2.55 oznámil ukončení válečného stavu s Německem, a předseda vlády Viliam Široký se v 7/58 pokusil o obnovení diplomatických styků, což Bonn/Adenauer odmítl, oficiálně pro Hallsteinovu doktrínu ze 9/55, která vylučovala diplomatické styky se státy, které uznávaly NDR ( jejím porušením bylo navázání diplomatických styků s Rumunskem v roce 67 as YU v roce 69 ), ale hlavně  šlo o to, že Německo odmítlo uznat neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, na čemž musí trvat každá čsl. vláda ( když CHDG  za Francii odvolal v 9/42 mnichovskou dohodu z důvodu její neplatnosti od samého počátku, protestovalo PL, které po Mnichovu okupovalo Těšínsko)  …

Bonn počítal s revizí německopolské hranice, stejně jako s ní doposud počítají svazy vysídlenců , mj, pomořanský, západopruský, slezský a sudetoněmecký ( odmítá uznat mnichovskou dohodu neplatnou od samého počátku) , jejichž společným jmenovatelem se stalo tzv. 20 bodů z 1/61 ( mj. právo na vlast a na život v ní, ale v souladu s právem na sebeurčení, tj. nikoliv pod českým státem, třebaže ani to „ není vyloučeno“ ) ...

Přesto vzápětí německá sociální demokracie SPD (1/61) uzavřela jako první z německých politických stran oficiální dohodu se SL ( teprve po ní v 6/61 bavorská CSU, a jako poslední v 11/64 CDU)  …

Ke zlomu v českoněmeckých vztazích došlo až s novou OstPolitik Williho Brandta ve funkci kancléře od 10/69, formálně de iure potvrdil hranice na Odře a Nise ve smlouvě s PL z 12/70, a následovala v 12/73 tzv. pražská smlouva, kdy teprve byly navázány diplomatické styky, viz výše.

V 7/83 dorazil na  „soukromou“ návštěvu Prahy ( v rámci svých „soukromých“ cest po PL, NDR a ČSSR)  předseda CSU Franz Josef Strauss /1915 - 10/88/ , týdeník CSU Bayerkurier ze 4.8.83 napsal, že se pražští komunisté o Strausse „přetahovali“ ( Havlovi by jí vyčetli ), že dostal pozvání od místopředsedy FS do parlamentu, i od obou místopředsedů vlád ČSSR/české části, aniž by o nějaké rozhovory sám žádal.

V roce 86 se Helmut Kohl jako první spolkový kancléř zúčastnil sudetoněmeckých dnů, zatímco v 8/89 ministr financí Theo Weigel zpochybnil hranice na Odře a Nise, stejně tak desetibodový sjednocovací Kohlův plán, proto PL vláda v 2/90 tlačila na  US,UK a F , aby na Německu vymohly novou záruku za tyto hranice, takže se Bonn musel zavázat k nové smlouvě s PL tyto hranice uznávající, byla podepsána v 11/90, a ještě další smlouvou z 6/91.

Dienstbier, přesvědčený o německých „dobrých“  úmyslech, se k PL požadavku nepřipojil, ač byl o spolupráci ze strany Varšavy požádán.

V 1/91 byla parafována nová čsl.- německá smlouva o dobrém sousedství (podepsána v roce 92) , ve které Havel ustoupil ve slově „vyhnání“ , třebaže sudetští Němci byli právoplatně odsunuti ( Slováci smlouvu o přátelství s Madˇarskem podepsali až v 3/95, ve které BUD uznala neporušitelnost slovenských hranic, v 7/95 se BTS pro jistotu ještě dohodla na stejných pravidlech pro zacházení s madˇarskou menšinou s Bukureští ) …

Kohl nevyhověl majetkovým nárokům SL, aby se např. sudetoněmecký majetek neprodával v privatizacích, ale vyhověl  SL v tom, že při její ratifikaci Spolkový sněm přijme tzv. doprovodnou rezoluci, což se stalo při její ratifikaci v 5/92  …

Na Dienstbierovu  nesmělou obranu proti německým majetkovým nárokům proti ČR v podobě příslušných ustanovení smlouvy Německo nepřistoupilo, takže smlouva z 2/92 nic nezajišt´uje, naopak, v doprovodné rezoluci přijaté na přání SL Spolkovým sněmem se majetkoprávní nároky považují za otevřené, a  pokud jde o neplatnost od samého počátku mnichovské dohody smlouva odkazuje na smlouvu z roku 73 v předchozím německém výkladu mnichovské dohody, že je neplatná jen od 15.3.39  …

Prohlašuje neporušitelnost nejednoznačného slova  „ stávajících“ hranic.

Bizarní je doprovodný dopis, který Dienstbier zaslal Genscherovi v den jejího podpisu , s prohlášením vlády, že „ s perspektivou začlenění ČSR do EU bude ČSR podporovat usazování německých občanů v ČSR“ , což oficiální německé komentáře „s politováním „ označily za příslib  „ velmi vágní “, třebaže již v době vyjednávání Dienstbier nabízel sudetským Němcům dvojí občanství.

SL však naštěstí všechny Dienstbierovy návrhy odmítl s tím, že trvá na právu na vlast se sebeurčením …

Když poté Havlovo prvopočáteční nadšení ochladlo , viz jeho projev z 2/95, který připomněl i podíl sudetských Němců na rozbití čsl. státu, německý ministr zahraničí Klaus Kinkel tohoto projevu zalitoval, a na jaře 96 nepřímo prohlásil postupimskou dohodu za nezávaznou, načež byl napomenut US,UK + RF   …

SL nepřijal ani česko-německou deklaraci z 1/97, třebaže pomíjí spojenecký charakter odsunu/postupimskou dohodu ( subjektivně mluví o „vyhnání a kolektivní vině“) , protože nesplnila žádný z jeho 4 požadavků – označení odsunutí za zločin (čímž sudetským Němcům neotevřela cestu k odškodnění ), přiznání práva na vlast/vrátit se do ČR ( henleinovci, přestože byli čsl. občany na území, na které byli svého času pozváni českým králem, se chtěli za hmotné sliby od Hitlera nejen stát říšskými občany, ale odtrhnout se i s tímto územím, které jim nepatřilo, poté, co sudetští Němci Hitlerovi posloužili, je Hitler poslal do první linie na východní frontu, a tím pro něj skončili), zrušení Benešových dekretů , a navrácení alespoň části konfiskovaného majetku …

Tyto německé politické skupiny dobře vědí, že se jejich požadavek na zrušení Benešových dekretů týká i „ polské a madˇarské otázky “ ( i PL a SR  má obdobný zákon), proto se evropské mezinárodní soudy odmítají kauzami z těchto dekretů  zabývat  …

Budapeštˇ již v roce 92 požadovala pro slovenské Madˇary autonomii, a madˇarštinu za jeden z úředních jazyků, Mečiar madˇarské politiky následně nazval „ politickými zločinci“ …

Proto v roce 00 madˇarský premiér Viktor Orban, rakouský kancléř Wolfgang Schüssel (+ jeho spolubratr Jörg Haider), a předseda bavorské vlády Edmund Stoiber ( má za manželku sudetskou Němku ze západních Čech, a prohlásil, že on tlustou čáru za minulostí nikdy neudělá ,také Otto von Habsburg prohlašoval, že „bude bránit právní nárok na domov a uloupenou půdu“ ) , opět požadovali zrušení tzv. Benešových dekretů jako podmínku pro přijetí ČR do EU  …

Protože až do 1.9.05 Madˇaři oficiálně žádali o navrácení majetku konfiskovaného na základě tzv. Benešových dekretů, ultranacionalista Ján Slota platnost tzv. Benešových dekretů 20.9.07 znovu potvrdil, přičemž pro jejich potvrzení hlasovalo jednotně celé slovenské politické spektrum z obavy, nejen aby se SR opět nestala jen „Horním Madˇarskem“ , ale i kvůli nárokům Karpatských Němců, kteří žili na území dnešního Slovenska od 12.stol. do roku 45 …

Kvůli tzv. Benešovým dekretům Lichtenštejnsko uznalo SR až 9.12.09, protože na jejich základě byl konfiskován majetek FL princi …

Slovenský zákon o restitucích z roku 03 umožňuje restituovat pouze majetek zabraný po roce 48, Madˇaři a Němci jsou však z restitucí vyloučeni.

Je přirozené, že se v roce 45 „osvobození“ Češi  o lidská práva svých německých spoluobčanů nestarali, ale rakev TGM v roce 37 neslo 6 vojáků, představitelů  všech 6 národností ČSR – Čech,Němec,Slovák, Madˇar, Podkarpatský Rus a Polák.

Přes 200 Podkarpatských Rusů v 12/06 zažalovalo ČR u Evropského soudu, protože jim doposud nevyplatila odškodné za majetek, který museli opustit, když Podkarpatská Rus v roce 45 připadla Stalinovi, který zde přes NKVD zorganizoval „ spontánní“ akce místního obyvatelstva za připojení k SU ( peníze na jejich odškodnění prý od Kremlu dostala již ČSR) …

Němci, Rakušané a Madˇaři sice s postranními úmysly, nicméně správně označují odsun, o kterém rozhodl Stalin a Anglosasové, za etnické čistky, tak jako desítky mezinárodních dokumentů, viz mj. Human Rights Quaterly č.20 stránky 817-842, Gregor Thum Ethnic Cleansing in Eastern Europe of the 1945/Contemporary European History, Philipp Ther Ethnic Cleansing in East-Central Europe 1945-48, Journal of International Law č.47 ,63-148 Remembering Sudetenland –On the Legal Construction of Ethnic Cleansing .

Mluví-li se však o poválečných etnických čistkách, mělo by se mluvit i o genocidě Lužických Srbů , kteří v roce 1919 požadovali vytvoření samostatného lužickosrbského státu, načež celé Lužicko obsadilo německé vojsko, a pozatýkalo veškeré lužickosrbské představitele v čele s poslancem Arnoštem Bartem, jenž skončil v pevnosti Gollnow, a propuštěn byl až po žádosti prezidenta TGM.

Za Hitlera byly lužické vesnice obsazeny oddíly Hitlerjugend, a systematicky vyhlazovány.

Po válce bylo do Lužicka záměrně odsunuto na 250.000 Němců vysídlených z PL a z ČSR, kteří násilnou germanizaci Lužických Srbů dokonali.

Poválečné sčítání lidu prováděné podle stejných zásad jako v roce 1900 bylo umocněno terorem německých sčítacích komisařů, kteří vyhrožovali, že ten, kdo se přihlásí k lužickosrbské národnosti, bude v rámci odchodu SU vojsk odeslán na Sibiř …

Zajedno nejsou ani čeští historici, kteří si mnohokrát vjeli do vlasů, viz konflikt Jána Mlynárika/1933-2012/ a Viléma Prečana, který svého času Mlynárikovu výtku na sjezdu historiků , že „ je chybou, že se čsl. historická obec nepodílela na čsl. – německém dialogu, označil za „ trapnou“ , načež Prečana Mlynárik označil za „šovinistu, se kterým se nebude bavit“ …