Kongresmané tonoucí ve vírech lobbismu

V US volbách hrají obrovskou úlohu lobbisté, kterým prostor poskytuje První dodatek US ústavy prohlašující, že „ právem  každého US občana je předkládat vládě požadavky „ . U Kongresu je oficiálně zaregistrováno přes 20.000 lobbistů, které lobují pro různé společnosti, asociace či zahraniční státy ( v tomto případě musí být zaregistrovány podle podmínek Foreign Agents  Registration Act) , aby poslanci přijali, nepřijali či změnili určité zákony, či aby lobbisté obdrželi úvěry pro své klienty, či lobbisté platí za získané kontakty na další vlivné osoby ….

Bílý dům zaměstnává přes 900 vysokých úředníků, kteří se všichni stávají předmětem lobování lobbistů.

Když se ve Sněmovně reprezentantů diskutovalo o zákoně o lékářské péči, tlačilo na 435 poslanců 952 zástupců farmaceutických firem a zdravotnických pojištˇoven …

Lobbying Disclosure Act z roku 95 definuje lobbistu jako osobu, která měsíčně vydává na lobování u poslance či státního funkcionáře ( tuto činnost zákon definuje jako „ komunikaci „ ), či u jedné z 200 státních agentur  5.000 dolarů , anebo během šesti měsíců na tuto činnost věnuje přes 20.000 dolarů , a získá více než jeden výše zmíněný kontakt ( čili základním pravidlem je zaplatit si přístup k poslanci, např. financováním jeho volebních kampaní), či mu platí různé zahraniční cesty ( ve skutečnosti však zaplatí cokoliv i celé jeho rodině, např. všem příbuzným sežene velmi výnosná pracovní místa ) …

Aby je mohl pravidelně kontaktovat , lobbistické firmy si kupují kanceláře v okolí Kapitolu …

Lobbistická společnost se musí zaregistrovat, a její účty musí být veřejně přístupné . Registrovaných lobbistických společností  je v US přes 3.500 , a zaměstnávají přes 27.000 lobbistů, které zaměstnává přímo zainteresovaná společnost, anebo lobbistická firma. Např. texaská firma  Akin, Gump, Strauss, Hauer and Felt zastupuje zájmy společnosti Boeing, společnosti Hollywood, a čínské ropné firmy CNOOC.

Když se v 3/03 Chirak postavil proti tažení Bushe do Iráku, a image Francie byla v US poškozena, dostala PAR mnoho nabídek od  US lobbistických firem …

Třebaže jen dvě lobbistické firmy z 20 nejdůležitějších sídlí na vládní tepně K Street kolem Kapitolu a ministerstev, K Street se stala synonymem pro symbiózu Moci a Kapitálu, zejména po korupčním skandálu, který v roce 05 zachvátil většinu republikánů.

Zrodil se z projektu republikánských „ vlků“, zejména texaských, když v roce 94 Republikánská strana získala poprvé po 40 letech ve Sněmovně reprezentantů většinu.

Místopředsedou Sněmovny byl tehdy Tom DeLay (dnes je v nemilosti, mj. v roce 05 prosadil projekt pro financování výzkumu podzemních vod v hodnotě 1,5 mld dolarů pro texaskou firmu Sugarland ze svého rodného města), jeden z představitelů významné evangelické společnosti Christian Coalition, která chtěla prosadit trvalou republikánskou nadvládu nad Kongresem .

Jejich projekt s názvem K Street spočíval v získávání peněz pro republikánské kandidáty, ve vyšlapávání steziček mezi politiky a kádry republikánů, v nátlaku na lobbistické firmy, aby rekrutovaly lobbisty jen z řad republikánů (ještě před 15 lety být lobbistou bylo málo lichotivé , ale dnes kongresmany posedla horečka  nahrabat si co nejvíce peněz, a proto se ochotně nechávají rekrutovat lobbistickými firmami) ,a ve snaze přebudovat volební obvody tak, aby zvýhodňovaly republikány.

V současnosti je na 2000 lobbistů bývalými kongresmany – sedm z nich reprezentuje ATand T .

Např. nechvalně proslulý John Ashcroft, bývalý Bushův II ministr spravedlnosti, lobuje za společnost Choice Point, která sbírá a prodává informace o soukromých podnikatelích, a za Israeli Aircraft Industries izraelské armády …

Skandál s lobbistou Jackem Abramoffem  naznačil , že lobbistický systém v US bude muset být reformován.

Ambiciózní vlk Abramoff, přezdíván „ muž v černém klobouku “, vstoupil do Republikánské strany v roce 80 během „ reaganovské revoluce „ .

Se svým vyvinutým organizačním talentem a pátým smyslem pro „kontakty“ se v roce 81 stal šéfem republikánského Národního výboru, v roce 85 založil antikomunistickou International Freedom Foundation – pro „svobodu“ , která se vyznačovala hlavně podporou apartheidu v JAR (dnes IFF již neexistuje) .

Do roku 06 byl ředitelem National Centre for Public Policy Research, konzervativní intelektuální líhně , a šéfem náboženské pravicové organizace  Toward Tradition.

Po celých 20 let si kupoval novináře, a vytvářel nejrůznější neziskové organizace , prostřednictvím kterých získával peníze na volební kampaně, a hlavně a především , díky svým kontaktům na nejvyšších místech ve vládě a v Kongresu, provozoval lobbismus.

Nejprve pro prestižní lobbistickou firmu Preston Gates and Ellis, od roku 01 pro firmu Greenberg Traurig.

Obchody uzavíral téměř s každým – s Jamesem Dobsonem, slavným kronikářem evangelického rádia, s mafiánskou rodinou Gambino, s republikánským šéfem  Christian Coalition Ralphem Reed, s Groverem Norquistem, šéfem organizace, která propaguje zrušení daní, či s Karlem Rowe, ex politickým stratégem Bushe II.

Abramoff byl nepřímo zapletený i do volebních podvodů při prezidentských volbách z roku 04  ve státě Ohio, když sponzoroval firmu Diebold, která vyrobila falešné stroje na sčítání hlasů …

Abramoff a jeho přítel Michael Scanlon, bývalý zaměstnanec kanceláře Toma Delay, prosluli svojí „štědrostí“  z rozpočtových přídělů, která byla  „příliš štědrá „ i na měřítka Washingtonu, takže nakonec museli oba podat demisi ( úplatky v hodnotě 4,5 miliónů dolarů vyplatili téměř 200 kongresmanům, mj. polodementnímu 71letému kongresmanovi Conradu Burnsovi, jenž ani v Kongresu neodkládal z hlavy svůj kovbojský širák - Burns byl členem nejen strategické Energetické komise, ale od  roku 01 i členem Výboru pro udělování dotací - po vypuknutí skandálu přislíbil, že dotyčné peníze věnuje na charitu …

Platili kongresmanům např. celoroční místa u stolů v nejluxusnějších restauracích, luxusní byty jejich rodinným příslušníkům, celoroční lóže na fotbalových či baseballových stadiónech apod.

Abramoff si nechával od zahraničních firem platit za návštěvy u samotného Bushe.

Abramoff a Scanlon dokonce organizovali antilobismus proti vlastním klientům, aby u nich byli ještě nepostradatelnějšími …

V 1/06 se Abramoff před soudem doznal k defraudaci, k daňovým únikům, a ke komplotu za účelem korupce kongresmanů, za což byl odsouzen k šesti letům vězení …

O senátoru Burnsovi ze státu Montana v rozhovoru  pro časopis  Vanity Fair  v 4/06 prohlásil, že „ od něho ze státního rozpočtu dostali jakékoliv finanční částky, o které požádali …“, a to i pro své indické klienty pro jejich výnosné podnikání s federální sítí kasín  v celkové hodnotě 3 milióny dollarů …

Senilní kongresman Burns se postaral o přijetí změny zákona, aby tyto klienti mohli státní příspěvek dostat, třebaže dnes tvrdí, že vůbec neví, jak tento stupidní dodatek mohl být přijat,  že on pro něho ruku nezvedl.

Senátor Conrad Burns se tak dostal na seznam  13 nejzkorumpovanějších kongresmanů v historii US.

V 12/05 republikánský senátor John McCain přišel s projektem, který drakonicky omezil sponzorské dary a financování zahraničních cest, a významně prodloužil období, během kterého se bývalí ministři, vysocí státní funkcionáři a jejich asistenti, nemohou stát lobbisty u svých bývalých kolegů ve sněmovně …

Jeho návrh lobbistům zakazoval i přístup i do fitcentra kongresmanů.

V 3/06 Kongres jeho návrh přijal, ale ve značně komickém okleštění – např. lobbisté sice sponzorské dary kongresmanům nemohou nabízet, ale jejich firmy ano.

Lobbisté mohou nadále sponzorovat zahraniční cesty kongresmanů s tím, že jejich náklady musí být předem fixně dohodnuty. Reforma tudíž image kongresmanů nezlepšila, spíše naopak – důvěra v US poslance je na úrovni důvěry z doby skandálu Watergate (72-74) …

Lobbismus tak zůstává tématem předvolebních kampaní, ve kterých se méně zámožní kandidáti navzájem z lobbismu obviňují, tj. z toho, že jsou v zajetí nejrůznějších mocenských skupin bez ohledu na zájmy svých voličů  ( např. odcházející senátorka demokratů Maria Cantwell ze Seattle byla svým odpůrcem obviněna, že od svého přítele, ředitele jedné lobbistické firmy, přijala 11 miliónů dolarů ), zatímco miliardáři poukazují na to, že jejich majetek jim umožňuje stát nad lobbistickými zájmovými skupinami, a rozhodovat se „svobodně“ .

V posledních volbách padlo 300 vzájemných obvinění z přijetí neoprávněného sponzorského daru od lobbistických firem, čímž míra trpělivosti Paula Millera ,prezidenta Ligy na obranu práv lobbistů (lobby lobbistů), přetekla, a tento napsal veřejný dopis činitelům odpovědným za volební kampaně obou táborů, „ když si skutečně myslí, že dary od lobbistů představují  tak závažný problém ve volebním systému, aby tyto dary laskavě vrátili …“ ( Netřeba zdůrazňovat, že dodnes nikdo žádný sponzorský dar nevrátil …) …

Symbolem nezodpovědnosti poslanců jsou rozpočtové příděly, které jsou pro lobbisty božím požehnáním – na poslanci, kterého prolobovali až do Kongresu, lobbisté požadují, aby se jim do regionu vrátil s „ tučným vepřovým „ .

Slavným příkladem „vyhazování rozpočtových přídělů z oken Kongresu“ je  „Most, který nikam nevedl“, kdy republikánský kongresman Don Young na ministerstvu prosadil stavbu megamostu na Aljašce dlouhého téměř jako most Golden Gate Bridge v San Francisco.

Financování tohoto mostu v částce 320 miliónů dolarů skutečně stálo mezi 6.371 položkami výdajů ministerstva dopravy, ale Kongres nakonec jeho výstavbu neschválil , protože ministerstvo  „přehlédlo“  jeho „nulovou využitelnost “ ( most měl vést z Ketchikan (8.900 obyvatel) na ostrov Gravina (50 obyvatel ) …

Most tedy neprošel, ale úvěry v neztenčeném objemu Aljašce zůstaly.

Senátor John McCain odhaduje, že takovýchto bludných projektů Kongres každoročně financuje (odhlasovaných spěšně na poslední chvíli, kdy finální návrh vypracuje hrstka vyvolených ) kolem 15.000 …

Sdružení Public Citizen požaduje, aby takovéto státní dotace byly veřejně publikovány v tisku, aby si celý národ mohl přečíst jména těch, kteří pro takovéto projekty hlasovali …