Francouzské procesy V, René Bousquet

Jeden z největších vichystických kolaborantů, radikální socialista René Bousquet, válečný zločinec na druhou, financoval poválečnou francouzskou politickou scénu z celého politického spektra, a udržoval ji v šachu - hodně věděl. Jeho hlavním poválečným koněm byl de Gaullem opovrhovaný Francois Mitterrand, kterého se rozhodl učinit prezidentem.

Alois Brunner

V roce 81 Serge Klarsfeld obvinil Aloise Brunnera, velitele protižidovského komanda SS ve Francii, jenž organizoval deportace francouzských Židů ze sběrného tábora Drancy do Osvětimi.

Předtím se již osvědčil při zorganizování transportů s „konečnou“ v Osvětimi-Birkenau 45.000 rakouských Židů a 50.000 Židů z řecké Salonika.

Poté, co ve funkci velitele sběrného tábora Drancy v letech 43-44 odtransportoval do osvětimských pecí 75.000 francouzských Židů, byl poslán na Slovensko, odkud poslal na smrt 13.000 slovenských Židů ( třebaže admirál Horthy se dlouho vzpíral madˇarské Židy nacistům vydat, 35.000 madˇarských Židů zlikvidovala samotná madˇarská armáda, která je používala ve svých oddílech k likvidaci min) ...

Po válce se skrýval v Damašku, kde žil pod jménem Georg Fischer.

Serge v roce 82 odjel do Sýrie, aby rozbouřil veřejné mínění, a byl Háfizem Asádem okamžitě vyhoštěn, ale podařilo se mu mediálně kauzu Alois Brunner otevřít, což mělo za následek znovuotevření případu v Německu, když se mu povedlo přimět kolínský soud, aby na Brunnera v roce 83 vydal zatykač.

Protože Sýrie stále nereagovala na žádost o vydání Brunnera ze strany západoněmecké vlády z roku 85, Serge vznesl obvinění proti Brunnerovi u pařížského soudu pro zločiny proti lidskosti, francouzský soud na něho vydal zatykač, a Paříž/PAR oficiálně požádala Sýrii o jeho vydání.

Zatímco v roce 87 Serge přiměl mezinárodní policii Interpol, aby poprvé ve své historii pomáhala při hledání válečného zločince, Beata již podruhé odletěla protestovat do Damašku před budovu ministerstva vnitra, byla vyhoštěna hned po příjezdu, načež francouzský ministr zahraničí zrušil plánovanou návštěvu Damašku, ale ani v roce 89, kdy byl Serge syrskou policií deportován, Damašek Brunnera nevydal.

Walter Rauff, ctižádostivý mladý SSman, jehož technické výkresy „moderních“ osvětimských krematorií po válce skončily v US  ( nadace manželů Klarsfeldových vydala mj. Auschwitz,Technique and Operation of the Gas Chambers, + David Olere, a Painter in the Sonderkommando at Auschwitz-Birkenau, Eyes of a Witness) .

V roce 84 Beata odletěla do Santiaga de Chile protestovat proti beztrestnosti plukovníka SS/SS-Standartenführera Waltera Rauffa z Himmlerova RSHA/Reichssicherheitshauptamt, vytvořeného Himmlerem v roce 39.

Pár měsíců nato bylo oznámeno, že Walter Rauff údajně zemřel (68let).

Hitlerův 24letý technický ředitel plynových pecí a „konečného řešení „ snaživě vynalezl“ i mobilní plynové pece, dodávky, ze kterých výfukové plyny šly do uzavřeného prostoru s obětˇmi (nacisté tímto způsobem likvidovali nejen Židy, ale i fyzicky a duševně postižené).

Maminky zaléhaly své malé děti, aby se nenadýchaly plynu ,takže některá batolata  museli SSmani po skončení jízdy ještě dobíjet ...

Podle dokumentů CIA Walter Rauff v roce 42 pracoval i na technických aspektech programu vyhlazení egyptských Židů ...

Walter Rauff z US internačního tábora v severní Itálii utekl, a schovával se za pomoci biskupa Aloise Hudala v italských klášterech.

Poté byl najat syrskou tajnou službou pro zpravodajství vůči Izraeli ( mučil při výsleších zajaté Židy), ale po puči upadl v následujícím roce  u nové vlády v nemilost, takže se s rodinou usídlil v Ekvádoru, a později v Chile, kde opět sloužil u zpravodajské služby, zatímco oficiálně řídil krabí konzervárnu v nejjižnějším městě Jižní Ameriky v Punta Arenas.

V 12/62 byl Walter Rauff (46) na žádost západoněmecké vlády o jeho extradici zatčen, ale chilský Nejvyšší soud jeho extradici zamítl.

V roce 72 byl zatčen podruhé - chilský prezident Salvator Allende na žádost Simona Wiesenthala požádal chilský Nejvyšší soud o jeho vydání Německu, ale soud extradici opět zamítl, načež Rauff v Santiagu zmizel.

Pro veřejnost jej znovu objevil až v roce 79 v Los Pozos u Santiaga de Chile britský dokumentarista a novinář William Bemister (*1948 dlouho žijící v jihoafrické Rhodésii ), jenž s ním natočil rozhovor pro svůj dokument  „The Hunter and The Hunted/Zločinec a jeho lovec „ ,který získal Emmy cenu ( předtím natočil dokument o Ronaldu Biggs, lupiči z velké vlakové loupeže, žijícím v Brazilii, o  „lékaři“  Josephovi Mengele, o nedobrovolném SU dobrodruhu Vladimíru Petrovovi, a o agentu KGB Kim Philby ).

V tomto dokumentu Bemister ukazuje i nový dům Barbieho, a nové domy i jiných válečných zločinců,  ve filmu vystupuje i syn Adolfa Eichmanna Horst, jenž se o otci vyjadřuje negativně.

Beata v roce 84 protestovala, jak před domem Barbieho, tak před prezidentským palácem La Moneda, což jí vyneslo zatčení ze strany Pinochetovy policie.

Beata se poté přesunula do Paraguaye, kde demonstrovala proti  beztrestnosti Josepha Mengeleho, šéfa zrůdných „lékařských“ experimentů v Osvětimi, kterému v 60.letech poskytl azyl paraguayský diktátor, po rodičích  německého původu, Alfredo Stroessner.

Její protest v Asuncion byla po 17 letech první nepovolená demonstrace. Navíc Beata dala několik inzerátů do paraguayských a brazilských novin, v níž nabízela odměnu za informace vedoucí k zatčení Mengeleho ...

Klarsfeldova nadace publikovala The Struthof Album o zdejších „lékařských“ pokusech na vězních.

V roce 86,v době kdy v Bejrútu vrcholily únosy, Beata odletěla do západního Bejrútu, a nabídla se teroristům z organizace Utiskovaných výměnou za propuštění pěti libanonských Židů -  po jejich zabití se vypravil veřejně protestovat do západního Bejrútu i Serge – rozzuření teroristé jej unesli, ale speciální bezpečnostní komando francouzské ambasády jej vysvobodilo, a dopravilo do východního Bejrútu ...

Poté, co se provalilo, že gen.taj. OSN Kurt Waldheim je bývalým nacistickým důstojníkem, který dělal tlumočníka při represáliích a masových popravách na Balkáně, Beata byla několikrát zatčena v Rakousku, kde protestovala proti jeho kandidatuře na prezidentský úřad.

Po jeho zvolení byla zatčena v Ammánu, když zde protestovala proti jeho návštěvě u krále Husajna, a později u papeže Jana Pavla II.

Beata a její syn Arno byli zatčeni a odsouzeni k 10 dnům vězení ve Vídni za výtržnosti (nosili nacistickou uniformu, kterou nosil Waldheim), když protestovali proti návštěvě papeže u Waldheima.

Beata byla ještě zatčena v Ankaře, když zde s rabínem Avi Weissem protestovala proti návštěvě Waldheima Turecka.

Hned poté byla zatčena v Alžírsku, když na arabském summitu rozvinula prapor s nápisem : „Plné uznání státu Izraele je nezbytnou podmínkou pro mír .“

Klarsfeldova nadace vydala Documents Concerning the Fate of Romanian Jewry During the Holocaust.

Beata v roce 87 odletěla předložit nový důkaz do Buenos Aires proti Josephu Schwammbergerovi (zemřel v roce 04/92) , brutálnímu veliteli různých pracovních táborů SS v krakovské oblasti, jenž zorganizoval likvidaci polských Židů z ghetta v Przesmysli.

Argentina, kde žil poklidně od roku 48, jej do NSR vydala ( spolkový stát Bádensko-Wirtembersko na jeho vydání obětovalo 500.000 marek ), kde byl v roce 91 odsouzen k doživotí, hlavní podíl na jeho odsouzení měl Simon Wiesenthal.

K ničemu se však nepřiznal, jeho manželka zemřela v 87 l. v Argentině.

Manželé K. zmapovali a publikovali „Masakr Židů v běloruském Grodno“ .

Syn manželů Klarsfeldových Arno, advokát, byl v Paříži zmlácený na sjezdu LePenovy Národní fronty, když vyskočil na pódium vedle LePena v tričku „Nacista LePen“ .

René Bousquet

V PAR se Serge v roce 89 dostal do konfliktu s ministrem spravedlnosti advokátem Georgem Kiejmanem (*1932) židovského původu, jehož otec byl deportován a zahynul v Osvětimi.

Serge jej vyzval, aby odstoupil, než aby na přání Mitterranda chránil před procesem Reného Bousqueta.

Pařížský Odvolací soud však přes veškeré Mitterrandovo úsilí rozhodl, že René Bousquet bude postavený před soud, a že jej bude soudit obyčejný trestní soud, a nikoliv již nefunkční Zvláštní Osvobozenecký soud, ke kterému chtěl Mitterrand Bousquetův případ opět zahrát do autu.

V roce 90 soud v Bordeaux, u kterého Serge podal trestní podnět pro zločiny proti lidskosti na Maurice Papona a Reného Bousqueta, žaloby potvrdil, a začal se připravovat proces.

Zato soud v Paříži odmítl stejné obvinění na Paula Touviera, šéfa nacistických Francouzských Milic, s tím, že zavraždění sedmi Židů ze strany Touviera není zločinem proti lidskosti, protože vichystický režim neusiloval  o „ ideologickou hegemonii“, která se ke kvalifikaci vyžaduje.

Bouře veřejné nevole však zabránila tomu, aby kauza Touviera skončila.

Serge našel v archívu ministerstva pro válečné veterány část evidenční kartotéky Židů z pařížského regionu, kterou na příkaz Gestapa  nechala  na podzim 1940 vyhotovit pařížská policejní prefektura, a kartotéky z jednotlivých policejních oddělení uchovávala ve svém archívu – Gestapu se tak velmi snadno prováděly noční razie pro deportace.

Pařížská prefektura všechny usvědčující materiály po válce pečlivě zničila , i převážnou část své evidence židovského obyvatelstva ...

Serge vydal Le Mémorial des Enfants Juifs Déportés de France o 1.550 stránkách s fotografiemi přes 2.000 dětí z 11.400 dětí zatčených v drtivé většině francouzskou policií, a deportovaných do vyhlazovacích táborů ( vrátilo se jen 270 dětí ) ...

Teprve 50 let po válce se Francie dozvěděla alespoň jména těchto dětí, z nichž mnozí byly příliš malí na to, aby někomu v té době řekly, jak se jmenují ...

V roce 91 další Mitterrandův chráněnec a přítel Jacques Correze musel odstoupit z funkce šéfa firmy l´Oréal poté, co Serge soudu dodal přímé důkazy usvědčující z Correze z toho, že v roce 41 spolu s Gestapem k osobnímu obohacení plenil židovský majetek ...

Dále jej Serge obvinil z toho, že protiprávně propustil bývalého odbojáře Jeana Friedmana, dnes státního příslušníka Izraele, z firmy l´Oréal, jen aby uspokojil požadavky arabského bojkotu. Několik hodin poté, co Correze oznámil svoji rezignaci z vedení l´Oréal, „zemřel na rakovinu“ ...

Mitterrand pro svoje nečisté svědomí urputně blokoval zejména proces s Bousquetem a Paponem, a zatvrzele odmítal přiznat podíl francouzského státu  na deportacích Židů ( přiznal to veřejně až  při svém nástupu do funkce prezidenta v roce 95 Jacques Chirak )  -  Mitterrand až v 12/94, krátce předtím než odešel z funkce prezidenta, a až po zavraždění Bousqueta, na TV obrazovce pro nátlak manželů Klarsfeldových přiznal, že „blokoval procesy s francouzskými válečnými zločinci, aby se neotevíraly staré rány… „ ...

Aby si v roce 94 vylepšil image, Mitterrand den 16.7. , v němž v roce 42 došlo k největší vichystické razii proti Židům, vyhlásil za národní svátek ( 5 týdnů před prvními formálními oslavami tohoto dne byl pěti kulkami do hlavy zastřelen Bousquet, aby nevypovídal u soudu - policie okamžitě zatkla „vraha“ , 49letého Christiana Didiera, duševně nevyrovnaného neúspěšného spisovatele, jenž prý chtěl udělat dobrý skutek pro lidstvo) .

1994 se dostal před versailleský soud Paul Touvier, a byl to on, který byl jako první Francouz odsouzen za zločiny proti lidskosti k doživotí ...

1995 Chirak po mnohaletém boji manželů Klarsfeldových uznal „odpovědnost francouzského státu“ právě u příležitosti druhého roku vzpomínkové slavnosti „16.7. „  s tím, že Francie, kolébka osvícenství, spáchala kolektivní nenapravitelnou chybu, když její představitelé a policisté asistovali Gestapu při zatýkání a deportacích Židů,“ uvedl Chirak.

„ Francie, země azylu, toho dne porušila svůj slib, a vydala ty, co byli pod její ochranou, katům. Vůči těmto obětem má Francie věčný dluh.“ 

Den před tímto přiznáním manželé Klarsfeldovi zahájili kampaň za restituci rozkradeného židovského majetku, bytů, domů, bankovních účtů, vzácných uměleckých předmětů a šperků, o které se organizátoři deportací, vichystičtí funkcionáři, obohatili, a který nebyl přeživším příbuzným po válce vrácen - nástupkyně vichystické Francie, poválečná 4. republika, dokonce pozůstalým po obětech deportací ani nepředala peníze, které Francii vyplatila za vyhlazené francouzské Židy NSR ( organizátoři deportací v této republice zastávali vysoké funkce ) ...

René Bousquet

1940 se stal prefektem, a 1941 uchránil svoji prefekturu Marne před totální německou ekonomickou kolonizací.

Bousquet nechal ve vysokých funkcích místní zvolené socialistické radikály a svobodné zednáře, což mu vyneslo ostrou kritiku pronacistického časopisu Je suis partout, a  umožnil útěk některým vybraným válečným zajatcům z německého zajetí, avšak to vše za cenu významné kolaborace  - např. v 11/41 předala francouzská policie v Reims Němcům komunistické aktivisty, zatčené na udání jednoho z nich, byli zastřeleni.

Když jej proněmecký Pierre Laval, kterého si Hitler v 4/42 vyžádal namísto admirála Darlana, jmenoval gen. ředitelem francouzské policie, což byla funkce odpovídající ministerskému postu ( předchozí nabídky Darlana na ministra zásobování či zemědělství Bousquet nepřijal, ale tedˇ s nadšením odjel z Marne do Vichy), bylo to v okamžiku, kdy v okupované zóně převzalo SS od Wehrmachtu velení nad bezpečnostními složkami (kdy se konečně Himmlerovi podařilo obvinit  Wehrmacht z neschopnosti čelit komunistickým atentátům) ...

Bousquet provedl organizační reformu s tím, že mu všechny nejrůznější složky policie přímo podléhaly, čímž způsobil, že francouzská policie kolaborovala jako celek.

Vichystickým komisařem pro židovské otázky byl Louis Darquier de Pellepoix (zemřel 1980/83let ve Španělsku), 1947 odsouzený v nepřítomnosti k trestu smrti, ukrýval se ve frankistickém Španělsku,které jej odmítlo vydat (chránil jej gen. Antonio Barroso Sanchez Guerra ).

De Pellepoix vyvolal v roce 78 ve Francii skandál, když pro L´Express prohlásil, že „ v Osvětimi byl plyn používán pouze k vyhubení vší, nikoliv Židů, a že tuto báchorku si Židé dodatečně vymysleli „ ...

Výkonný technokrat Bousquet za spolupráci francouzské policie s Němci požadoval autonomii francouzské policie, a jeho přítel Karl Oberg, šéf SS ve Francii, jej v této provizorní iluzi udržoval, aby spolupracoval.

Hned v 5/42 začalo velké jednání mezi Bousquetem a Obergem, protože do PAR přicestoval sám Reinhard Heydrich, aby Bousquetovi sdělil svoje rozhodnutí deportovat v létě z okupované zóny všechny Židy apatridés /bez státní příslušnosti (když ještě nemohl deportovat i ty, kteří již od roku 40 byli internováni v internačních táborech ve Vichy ) ...

Bousquet a Oberg vedli na Heydrichovu žádost jednání o formě spolupráce při těchto budoucích raziích proti Židům mezi Gestapem a SS na jedné straně, a francouzskou policií na straně druhé.

Bousquet před Heydrichem projevil ultrakolaborantství, a „ se souhlasem Lavala na něm požadoval, aby byli deportováni i Židé apatrides z jižní svobodné zóny, tj. z celé Francie,  výměnou za to, že deportace francouzských Židů budou odloženy - Heydrich byl mile překvapen, a na nabídku přistoupil ( Bousquet však nebyl, na rozdíl od vedení Francouzských milic, rasista, ani ideolog rasismu, což potvrzuje jeho poválečná podpora širokého spektra politiků, a posudek poválečného soudu, že Židy deportoval  „jen“  jako technokrat) ....

Akce byla zorganizována společnými silami – od 1.7.42 byly vypraveny tři vlakové konvoje týdně, z nichž každý vezl do Drancy na 1.000 Židů.

Francie se tak stala jedinou zemí v Evropě, z jejíhož území, Němci neokupovaného, byli deportováni Židé ...

Někteří účastníci na procesu s Paponem tvrdili, že tzv. Bousquet-Obergovy dohody, které vyvrcholily „deklarací“ z 2.7.42, Obergovi vnutil samotný Bousquet ...

Bousquet se v nich zavázal organizačně zajistit razie proti Židům francouzskou policií a četnictvem, a Oberg mu teoreticky slíbil, že francouzská policie již nebude muset poskytovat rukojmí z řad lidí, které zatkla, pokud nespáchali útok proti německým „ zájmům „ – že šlo jen o planý slib, potvrdil atentát proti osmi německým vojákům z 5.7.42 : francouzská policie musela Gestapu vydat 70 rukojmích , většinou šlo o komunisty či podezřelé ze sympatií k nim, či o osoby, které pomáhaly Židům – byli popraveni 11.8.42 ...

Obrovské razie v pařížském regionu ve dnech 16. + 17.7.42 nakonec nebyly tak „plodné“, jak si Němci od nich slibovali – mnozí Židé, které někteří policisté či židovští odbojáři varovali, den před raziemi uprchli.

Proto René Bousquet, aby „ čísla“ vylepšil, při další razii ve svobodné zóně z 26.8.42, tajným telegramem prefektům jižní zóny zrušil své předchozí nařízení, které ze zatýkání vylučovalo děti pod pět let ...

Dále v telegramu vyzýval prefekty k zatčení všech, kteří by se postavili na obranu Židů či jinak ztěžovali zatýkání ...

Srdceryvné bylo odtrhávání tisíců dětí od rodičů v táborech Pithiviers a Beaune-la-Rolande .

Proti raziím z léta 42 protestovalo několik francouzských katolických biskupů a kardinálů – Bousquet poradil Lavalovi, aby církvím odebral subvence, a katolickým školám daňová privilegia, což Laval učinil v 10/42.

Prvý poválečný soud odsoudil Bousqueta (jehož loajálností a pracovitostí byl oslněn sám Hitler, a kterého Himmler v 4/43 nazval „ nejcennějším spolupracovníkem ve Francii“ ) jen k pěti letům „ národní hanby „, a to díky Mitterrandovu svědectví, že Mitterranda jako svého přítele Bousquet koncem roku 43 ochránil před zatčením ze strany Gestapa  - Bousquet kryl i dalšího svého přítele cagoulardistu (člena tajné předválečné francouzské fašistické organizace 32-40 Tajný výbor revoluční akce, který chystal fašistický převrat), svého tajemníka záhadného dr.Jean-Paula Martin, jenž poskytoval cenné informace některým odbojářským sítím ...

Francouzská poválečná vláda (se kterou již v roce 45 odmítl spolupracovat CHDG)  přes všechno výše zmíněné Bousquetovi v roce 57 udělila řád Čestné legie , a 17.1. 58 ještě před příchodem CHDG jej omilostnila, takže se vrhl do politiky, a kandidoval v právě probíhajících parlamentních volbách.

Nedostal však nutných 10% počet hlasů, tak alespoň s financemi, které spolu se Schuellerem z l´Oréal nakradl Židům, sponzoroval kampaň Mitterranda proti de Gaullovi/CHDG ve volbách 1958, a po smrti svého přítele z dob Vichy, tiskového magnáta Jeana Baylet, zasedal spolu s vdovou Bayletovou ve správní radě listu La Dépeche du Midi, a v této funkci vedl další kampaň za zvolení Mitterranda prezidentem proti de Gaullovi v roce 65 ...

Shrneme-li, válečný zločinec Bousquet vytvořil pod svoji taktovkou ve prospěch Mitterrandových prezidentských kampaní silný ostře protigaullistický proud (vichysté proti de Gaullovi ), a pečlivě dohlížel na to, aby tiskoviny, které kontroloval, byly rovněž důsledně ostře protigaullistické (a od roku 69  protipompidouovské,Pompidou zemřel záhadně v roce 74 )...

V roce 71, kdy ze správní rady deníku odešel, se tento opět vrátil k tónu umírněné levice.

V roce 74 Bousquet financoval další Mitterrandovu prezidentskou kampaň, tentokrát proti d´Estaingovi.

Jak připomíná Eric Conan z L´Express, Mitterrand tehdy v interview pro Pierre Faviera a Michela Martina Rollanda otevřeně přiznal, že „ René Bousquet od 50.let financoval všechny nejdůležitější politiky levice“ , včetně Pierra Mendes France, a další ze širšího politického spektra, např. otce Valéryho d´Estainga Edmonda Giscarda d´Estainga (zemřel 1970 ), Antoine-Pinay (zemřel 94, byl ministrem de Gaulla ),Jacques Chaban-Delmas (zemřel 00/(85), který sloužil za Vichy na ministerstvu průmyslu, a dodával pod pseudonymem Chaban ekonomické informace de Gaullovi , a de Gaulle jej v 5/44 jmenoval nejmladším brigádním generálem, Bernarda Cornut-Gentille (zemřel 92/(83), ve Vichy pracoval pro de Gaulla, po válce jako diplomat.

Bousquet také podporoval radikální socialisty Edgara a Maurice Faure.

Edgar Faure (zemřel 88/(80) vystudoval práva a orientalistiku,včetně ruštiny, za Vichy spolupracoval s de Gaullem.

Byl zástupcem francouzského generálního prokurátora na norimberském tribunálu, v roce 62 hlasoval v ústavním referendu proti, údajně z čistě právního hlediska, ale přesto jej de Gaulle poslal na diplomatickou misi do Číny, a v roce 65 jej jmenoval ministrem zemědělství, a po studentských bouří z jara 68 ministrem školství – jeho školský zákon z 11/68, zahrnující požadavky stávkujících studentů, překvapil všechny.

Ministrem byl i za vlády Pompidoua (69-74).

Po smrti Pompidoua koketoval se svoji kandidaturou na prezidentský úřad proti d´Estaingovi, třebaže paralelně s ním kandidoval již Jacques Chaban-Delmas.

Nakonec se kandidatury vzdal.

1981 Faure podpořil d´Estainga proti Mitterrandovi, a 1988 Chiraka proti Mitterrandovi ...

Bousquet se však přátelil se stovkami dalších politiků – byl mj. ve správní radě Svazu leteckých dopravců, jejímž prezidentem byl manžel (!) Simony Veil, Antoine Veil, 1978 komunisté Antoine přinutili, aby Bousqueta přiměl k odchodu, což se stalo, a Antoine komicky prohlásil, že o minulosti Bousqueta nevěděl ...

Simona Veil se narodila jako dcera bohatého židovského architekta, a byla s rodinou v 3/44 jako 17letá deportována do Osvětimi-Birkenau – z rodiny přežila jen ona a její sestra.

1982 byla první ženou ve funkci předsedy europarlamentu.

Když byla za premiéra Chiraka ministryně zdravotnictví, byl v roce 75 odhlasován její zákon o možnosti umělého přerušení těhotenství, čímž si učinila nepřátele z  rabbínů, kteří, třebaže je Veilová prezidentkou nadace pro Památku Shoah, protestují proti její přítomnosti na pietních aktech s tím, že prý její zákon nadělal více obětí než Shoah ...

1981 nastal pro Bousqueta velký den, když byl Mitterrand konečně zvolen „Bousquetovým“ prezidentem - denodenně mu chodil radit do Elysejského paláce, a to až do roku 86, kdy kampaň proti Bousquetovi ze strany manželů Klarsfeldových nabrala obrátek ( Bousquet „radil“ za Vichy již Lavalovi, jehož hlavním poradcem byl -  psal mu nejen projevy, ale často je za něj i četl ... Po osvobození pomáhal Lavalovi připravovat ve vězení obhajobu pro proces, a před Lavalovou popravou s ním strávil noc)  ...

Již bleskovou předválečnou kariéru mladého advokáta Bousqueta na ministerstvu vnitra ,kde se za pár let vyšvihl v roce 40 na prefekta ( jeho otec byl notářem, a stejně jako René radikálním socialistou), někteří vysvětlují „ intimním“ přátelstvím Bousqueta s Lavalem ...

Nad Bousquetem vynesl rozsudek smrti již za války londýnský odboj, ale mladého socialistu Bousqueta, jenž ve vichystické gerontokracii inteligencí silně vyčníval ( a který svoji kolaborací způsobil exilové vládě v LON největší rozpaky, tj. kolaborace parlamentní kamarily mladých, talentovaných a ambiciózních socialistických technokratů ), silně nesnášely ani vichystické pravicové kolaborantské kruhy, atˇjiž to byl Joseph Barthélemy, vichystický ministr spravedlnosti (41-43), jenž ve svých Pamětech připomíná Bousquetovu „dětinskou radost“ z teček v zápisníku nad tím, kolik již pochytal odbojářů, či kolaborantské deníky, např. Au pilori, který pranýřoval Bousquetovy styky se svobodnými zednáři ( Mauricem Sarrautem ) .

2.12.43 byl Francouzskými milicemi zavražděn senátor radikálních socialistů a tiskový magnát Maurice Sarraut, bratr předválečného premiéra, strůjce sbližování radikálů s Lavalem.

Bousquet si ze zatýkání spiklenců z řad pravicových pronacistických Milic učinil osobní záležitost, ale šéfové pravicových Milic a  pravicové kolaborantské kruhy apelovaly na Berlín, aby radikálního socialistu Bousqueta z funkce gen.ředitele policie odvolal s tím, že v této funkci nedělá nic jiného, než že poskytuje informace odboji ...

31.12.43 Bousquet podal na přání Berlína demisi, ale předtím než odešel, propustil vybrané politické vězně, a zničil veškerý svůj archív ...

Nastoupil po něm fanaticky pronacistický šéf Francouzských Milic Joseph Darnand , který však ani svým fanatismem nedokázal Bousqueta v počtu deportovaných předčit – za Bousqueta v letech 42-43 bylo deportováno 60.000 Židů, za Darnanda během sedmi měsíců „jen“ 15.000) ...

Bousquet byl poté vsazen do polodomácího vězení, hlídaný Milicemi Darnanda, musel být ve své vile neustále k „dizpozici „ .

Nakonec jej (+ jeho ženu a syna ) před Francouzskými Milicemi do Bavorska „uklidil“  jeho přítel , šéf SS ve Francii, a bývalý německý velvyslanec v PAR, Karl Oberg ...

V Bavorsku v luxusním německém „zajetí“  ve vile na břehu jezera Starnberg jej zastihl i konec války - po spojeneckém vylodění 7.6.44 z vlastní iniciativy okamžitě odjel do PAR ( osvobozené v 8/44) ...