Francie červen 1940, past na uprchlíky

13. 06. 2013 7:09:28
V době ohrožení země se internují nepřátelští cizinci, ale socialistická Daladierova vláda internovala i politické uprchlíky z Německa, Rakouska a ČSR, většinou židovského původu (jen z Německa jich tu bylo kolem 50.000 ), které později vichystická vláda vydala nacistům.

Po SU-německém paktu o neútočení ze 23.8.39, kdy byl Ribbentrop ověnčen Leninovým řádem, zatímco Molotov si vykračoval před Hitlerovou osobní gardou, Daladierova vláda 27.8.39 zakázala veškerý komunistický tisk, včetně německého exilového, a byla rozpuštěna veškerá politická a kulturní sdružení politických uprchlíků, mj. Svaz německých spisovatelů, přičemž majetek těchto sdružení byl francouzskou vládou zabaven.

3.9.39 v den, kdy Francie vstoupila proti Německu do války, vyzvala vláda rozhlasem všechny cizince ve věku od 17 do 65 let, aby se do tří dnů dostavili k registraci s tím, že účelem registrace je jen odlišení vlastníků říšskoněmeckých pasů od politických uprchlíků, ve skutečnosti šlo o podchycení politických uprchlíků, a jejich soustředění do internačních táborů ...

Při registraci dostali ještě propustku ke své internaci, protože i k vlastní internaci museli mít povolení od francouzských úřadů ...

Lion Feuchtwanger /1884-1958/ v knize Dˇábel ve Francii/Der Teufel in Frankreich popisuje, proč se v Německu říkalo, „ žije si jako prase ve Francii „ , kde život plynul snadno a pohodlně, protože Francouzi nechávají věcem volný průběh/ diplomaticky „laissez-faire“, lidově „seru na to/je m ́en foue „.

Např., když se dostal omylem do sběrného tábora někdo nad 65 let, četník mu odsekl, že zde není na počty, ale na zatýkání ...

26.9.39 byla zakázána FKS ( komunisté v důsledku SU-německého paktu vstoupili do odboje až po napadení SU v 6/41, kdy jim to Stalin dovolil ), komunističtí poslanci tak přišli o poslanecký mandát, a byli pozatýkáni.

Předtím však již byli zatčeni 31.8.39 v noci komunisté z řad německých, rakouských a italských emigrantů ( zhruba 1.000 lidí) jako osoby politicky nežádoucí, a to na základě usnesení Daladierovy vlády z 12.11. 38 po podepsání mnichovského diktátu, ze kterého vycházelo nařízení o přístupu k politickým emigrantům, a o omezení práva azylu ...

Toto nařízení umožnilo přikázat nucený pobyt politickým uprchlíkům, kteří neměli povolení k pobytu ve Francii, čímž Daladierova vláda mohla konečně internovat příslušníky mezinárodních brigád ze španělské občanské války, a příslušníky levicové španělské republikánské armády, jejíž zbytky přešly po porážce a masových popravách ze strany frankistů do Francie v 2/39.

Němečtí uprchlíci,kteří se přihlásili do francouzské armády, byli soustředěni do pracovních skupin, a nasazeni v nejlepším případě ke kopání zákopů, anebo byli převezeni do Afriky stavět transsaharskou železnici.

V této „ francouzské pasti „ se ocitli bez vlastní viny – francouzské úřady jim již od Anschlussu Rakouska v 3/38 nevydávaly povolení k výjezdu ze země, internovaly je, poté je propustily, a po napadení Francie opět internovaly ( např. německého spisovatele Liona Feuchtwangera z první internace osvobodily protesty anglosaské veřejnosti - Feuchtwanger se raději nechal internovat, než aby obtěžoval své přátele diplomaty, třebaže jej přijal sám prezident republiky – franc. vláda se mu omluvila, a označila jeho první internaci za „přehmat podřízených orgánů“, ale výjezdní vízum mu opět neudělila, a internovala jej podruhé ) ...

Ale i US udělovaly přistěhovalecká víza jen významným nebo bohatým lidem, a „šetřily“ i se vstupními vízy - vstupní vízum ztrácelo platnost, jakmile byla podána žádost o vízum přistěhovalecké ...

Tito uprchlíci byli navíc bez peněz, protože si uložili finance do míst, která se před válkou zdála naprosto bezpečná : v Kanadě, ve Švédsku, v Nizozemí , ale právě tyto země jim je při vypuknutí války zablokovaly či zabavily ...

Někteří jásali, že se jim těsně před válkou podařilo získat švýcarskou státní příslušnost, jediným následkem však bylo, že je francouzské úřady dál považovaly za Němce, a US úřady prohlásily, že je dostatečně chrání švýcarský pas, a odmítly jim vystavit vízum pro ohrožené osoby, takže zůstali v internačních táborech ...

I poté, co byli z první internace propuštěni, nesměli bez propustky z radnice z místa svého bydliště – propustku potřebovali i pro návštěvu lékaře, přičemž museli vyplnit několik dlouhých formulářů, udat osobní data otce a matky (po důvodu cesty se nikdo neptal), přičemž propustku dostali v lepším případě do 14 dní.

Feuchtwanger konstatuje, že většinu svého uprchlického života antifašisty strávil ve Francii dokazováním, že se narodil opravdu v Mnichově opravdu v roce 1884.

Při vstupu do tábora se francouzští četníci ptali, kolik mají u sebe peněz, atˇprý odpoví upřímně, že jde jen o to, aby jim peníze v táboře někdo neukradl, atˇsi je schovají u četníků, že jim je kdykoliv vydají – byla to chyba jim je dát, vydávali je jen po malých částkách, a po složitých procedurách jednou za 14 dní.

LF tak potvrdil známou pravdu, že ani ve smrti si nejsme rovni – bohatí vedli i v internačních táborech život lidí, kteří peníze měli, ostatní se na jejich penězích přiživovali tím, že jim posluhovali, továrníci dostávali až čtyřdenní dovolenou, aby mohli dohlédnout na své obchody ( a dovézt peníze ) ...

V době po napadení Polska 1.9.39 francouzská armáda nečinně vyčkávala, tzv. podivná válka/ drole de guerre, teprve když se 10.5.40 německá armáda vrhla i na západní Evropu, a přepadla neutrální státy Lucembursko, Holandsko a Belgii, vyjela francouzská armáda z kasáren.

Němci však Maginotovu linii v pohodě obešli, a rychlým postupem přenesli útok hluboko do Francie.

18.5. 40 Paul Reynaud vystřídal neschopného Eduarda Daladiera, jeho zástupcem se stal maršál Pétain, a novým ministrem války neschopný gen. Maxime Weygand.

Vzápětí nový ministr vnitra Georges Mandel ( židovského původu, francouzský" Churchill", nechtěl kapitulovat, odmítl odletět s CHDG v letadle, které poskytl Churchill, v 8/41 byl na příkaz Lavala zatčen v Maroku, Churchill se jej pokusil zachránit, ale v 11/42 po okupaci i svobodné zóny padl do rukou Gestapa, prošel Buchenwaldem, v 8/44 jej popravily Francouzské Milice ) vydal ještě přísnější předpisy pro internaci, které platily již pro všechny cizince, nejen pro říšské Němce a apatrides/osoby bez státního příslušnosti (nacisté Židy zbavili státní příslušnosti a vyvezli na hranice), ale i pro Němce, kteří získali státní občanství neutrálního státu, ale zdržovali se ve Francii .

Internováni byli i bývalí příslušníci Cizinecké legie pocházející ze střední Evropy, třebaže sloužili Francii 20 až 30 let, mluvili jen francouzsky, a žili nastálo ve Francii, ale nedali se naturalizovat ( služba v CL neopravňovala k podání žádosti o francouzské občanství ) ...

Feuchtwanger píše, že se do táborů se dostavili ověnčeni tucty francouzských vyznamenání, byli Rytíři Čestné legie s pahýli místo rukou či nohou, jejich synové sloužili ve francouzské armádě ...

Legionáři byli svým způsobem poctiví a nebyli křiváci, ale byli to podle Feuchtwangera nejzavilejší obchodníci v táboře, vzteklí, že je hlídají Marokánci, nad kterými zvítězili – např. prohlásili, že latrína patří jejich oddělení, a požadovali vstupné od každého, kdo ji použije ...

Bylo zde i mnoho Němců ze Sárska, kteří se v referendu v 1/35 zkompromitovali tím, že hlasovali pro to, aby Sársko bylo francouzské (Francie jim velmi okázalou formou slíbila za hlasování v referendu pro Francii zvláštní ochranu, nakonec je zavřela do internačních táborů ), a museli následně z Německa odejít, nešlo však o uprchlíky, odjeli z Německa s povolením německých úřadů, a bylo mezi nimi hodně agentů abwehru ...

Internace se týkala všech Němců, i těch, kteří žili ve Francii z důvodu, že zde obchodovali, pracovali, nebo se do Francie přiženili, a opomenuli se dát naturalizovat.

Do táborů se tak společně dostali ortodoxní Židé, nacisté, či koncentráčníci, kteří již prošli nacistickými lágry Dachau a Buchenwald, či Němci, kteří měli za manželky Francouzky, a jejichž synové sloužili ve francouzské armádě (oficiálně jim tvrdili, že je po „prověrkách „ roztřídí na nacisty a antifašisty, prověrky však nikdy nepřišly) ...

Projevovala se zde hierarchie pasů : nejnižší vážnost měli držitelé německých pasů (ledaže by měli US vízum), poté držitelé rakouských pasů.

O další stupeň výš stáli ti, co měli za manželky Francouzky (které mohly svobodně cestovat, a dorazit až k hranicím tábora ), a ještě výš ti, jejichž synové sloužili ve francouzské armádě.

Největší vážnosti se však těšili příslušníci Cizinecké legie, a majitelé pasů bez státní příslušnosti /apatrides, které Hitler zbavil občanství, protože ty Francie uznala za politické uprchlíky (přesto je zavřela ) ...

Příkaz k internaci zněl „ zavřít raději více lidí než méně“, proto byli internováni nejen Němci, Rakušané a Češi, jak stálo v nařízení, ale i Belgičané, Lucemburčané, Holandˇané, a Skandinávci.

Odvolání neexistovalo : kdo se jednou dostal do tábora, i když šlo o zřejmý přehmat, tábor již neopustil .

Internovaní právníci sepisovali petice, že internace je nezákonná, že odporuje mezinárodním zárukám, které Francie vyhlásila na konferenci v Evianu - když ji dali podepsat Feuchtwangerovi, bouřlivě se rozesmál, a měl pravdu : velitel je zdvořile vyslechl, a slíbil, že ji pošle dál - poté ji před nimi hodil do koše.

V 6/40 při náletech právníci protestovali, že je internují mezinárodně protiprávně v blízkosti letiště - jeden francouzský důstojník jim nařídil, aby kopali zákopy, druhý den jiný důstojník prohlásil, že ukrývat se v zákopech je nebezpečné, aby je zaházeli ...

Francouzské vojenské úřady vydíraly syny internovaných, že propustí otce, vstoupí-li syn do Cizinecké legie ( měla vždy velké ztráty, a šlo o dlouholetou náročnou službu v koloniích ).

Feuchtwangwer popisuje absurdní metodu francouzské kontrašpionáže,jejíž představitelé kladli německým, rakouským a československým politickým uprchlíkům stejný typ otázek, jejichž odpovědi byly zapsány již ve stovkách jiných záznamů ( kdy a kde např. měli svatbu otec a matka ) ...

Feuchtwangera se tato kontrašpionáž zeptala, „ jak může dokázat, že je spisovatel „ – předložil francouzská vydání svých knih,to nestačilo, předložil články významných francouzských novin o svých knihách, nestačilo to, předložil doklady o honoráři za své knihy od US nakladatele, a policie zahájila dlouhé vyšetřování, odkud ty peníze skutečně jsou, zda nejsou od Hitlera ...

Neslavným případem francouzské byrokracie byla kauza se synem ve Francii známé emigrantské rodiny Thomase Manna, která zde žila od 1/33.

Jeho syn Golo, vystudovaný historik, měl čsl. státní příslušnost, učil na univerzitě v Rennes, ve Švýcarsku v letech 37-40 šéfredaktoroval jednomu časopisu, a na výzvu čsl. konzula odjel do Francie, aby se přidal k české legii v PAR, a bojoval proti Hitlerovi.

Měl s sebou nejen všechny potřebné papíry, ale i vřelý doporučující dopis francouzského vyslance v Bernu, když však dorazil na francouzskou hranici, byl pro své mnichovské rodiště zatčen a internován.

Vláčeli jej od tábora k táboru, nepodařilo se mu navázat spojení s nikým zvenčí, nakonec v roce 42 na poslední chvíli odjel přes US konzulát v Marseille do US, kde do roku 58 učil v Kalifornii, poté žil v Münsteru, zemřel v roce 94 (85 let) .

Do táborů musely i ženy (i v pokročilém stupni těhotenství), kromě žen pečujících o děti do tří let - ženy byly převezeny do tábora v Gursu v Pyrenejích.

Internovaní se museli dostavit na úřady do 48 hodin s max.30 kg zavazadlem , které poté nesly dlouhé kilometry do internačních táborů, tj. do různých opuštěných objektů, např. cihelen uzavřených ostnatým drátem .

V táborech leželi na slámě, v prachu a špíně, s jedním vodovodním kohoutkem většinou s nepitnou vodou, takže ten, kdo neonemocněl úplavicí po jídle z jedné nemyté misky, se nakazil na latríně, na kterou si musel vystát několikahodinovou frontu v hustých hejnech much ve výkalech po kotníky hlubokých - přesto, píše Feuchtwanger, mnozí tábor v Les Milles přežili, a průkazně popřeli běžné názory na nutnost hygieny - in faecibus nascimur, in faecibus morimur/ve výkalech se rodíme, ve výkalech umíráme, prohlásil sv. Augustin, přičemž na latrínu v Les Milles někdo připsal : In faecibus vivimus/ve výkalech žijeme.

Byli soustředěni v hlídaných sběrných táborech se zlomyslným vojenským dozorem ( Feuchtwanger píše, že mj. museli celý den bezúčelně přenášet cihly z jedné strany na druhou ) v jižní Francii a v podhůří Pyrenejí, zimní období přežívali bez topení s omrzlinami.

V táborech nesměli číst noviny, ani poslouchat rádio , ani přijímat návštěvy, takže nikdo nevěděl, co se děje, a co je s rodinnými příslušníky.

11.6.40 vstoupila do války proti Francii i Itálie, a po vítězství u Dunkerque Němci pronikli hlouběji do vnitrozemí.

Francouzská vláda uprchla do Bordeaux, a za ní se směrem k jihu v panickém chaosu valil široký proud miliónů uprchlíků , pronásledován německými hloubkovými letci, a na jih se valily i kolony rozprášených vojenských jednotek ...

Železnice a silnice byly ucpané, o dopravní prostředky se doslova bojovalo.

Celá Francie nesmyslně prchala, všude vládla anarchie, Feuchtwanger píše, že kontinuita úřední moci spočívala jen v tom, že všichni úředníci, staří i nově dosazení, brali úplatky ...

Noviny uveřejňovaly přísné výzvy, aby se vojáci sami nedemobilizovali s tím, že kdo nebude mít řádný demobilizační rozkaz, nesežene práci, ale přes tyto výstrahy vojáci z francouzské armády od svých jednotek prchali domů , aby se doma ukryli – k nejspolehlivějším jednotkám patřili jen četníci, kteří bez rozlišení zatýkali každého bez dokladů ...

Od severu se blížili Němci, od východu Italové , internovaní byli v zoufalé situaci ...

Do táborů každý den přijížděly nové transporty z táborů evakuovaných ze severu, ale také transporty belgických, holandských a lucemburských uprchlíků ...

Namačkáni ve stoje o hladu a žízni, v prachu a slunci na korbách nákladních aut, belgické internované převáželi v zaplombovaných železničních vagónech bez jídla a pití, někteří z nich vysílením zemřeli.

Mnozí z internovaných měli francouzskou vojenskou uniformu s nápisem TE (travailleurs étrangers /zahraniční vojenští dělníci - vstoupili do franc. armády jako dobrovolníci .

14.6. Němci obsadili PAR, 16.6. se do čela vlády postavil maršál Pétain, který 22.6. podepsal kapitulační podmínky, jež vstoupily v platnost 24.6.40.

Tři pětiny země připadly Hitlerovi, na okupační výdaje musela Francie platit 400/ později 500 miliónů franků denně ...

Vláda se z Bordeaux přemístila do Vichy, kde parlament 10.7. 40 odhlasoval své dobrovolné rozpuštění, a přenesení veškeré legislativní a výkonné odpovědnosti na maršála Pétaina.

Prezident Albert Lebrun odstoupil, Třetí republika přestala existovat.

Průmyslové kruhy, mj. Schueller a spol., průmyslník Pierre Laval, jenž se stal zástupcem Pétaina, dosáhly svého cíle – diktátorského režimu.

Francie v té době byla malicherná a žabomyší, parlamentarismus se vyčerpal, proto jak francouzští fašisté, tak lidová vláda potřebovali Pétaina, a proto Francouzi později potřebovali de Gaulla, jenž od roku 58 nastolil silný prezidentský režim ...

Fotografii velení německého Wehrmachtu fotografujícího se před Eiffelovkou André Malraux vystihl slovy, že Francie byla „ vdovou po sobě samé“ .

Po zániku Třetí republiky se osud internovaných změnil v tragédii – tábory v severní části země padly Němcům do rukou okamžitě, ale ani internovaní v jižní neokupované zóně nebyli v bezpečí, protože článkem 19 kapitulační smlouvy se francouzská vláda zavázala, že „ na požádání vydá všechny Němce jmenovitě uvedené německou vládou (na seznamech Gestapa ), kteří žijí ve Francii či ve francouzských koloniích, protektorátech či mandátech, a že zabrání tomu, aby se němečtí váleční a civilní zajatci dostali do ciziny „ ...

Pétainova vláda tyto podmínky do puntíku plnila a německé (rak., čsl. s nimi ) politické emigranty z táborů po kapitulaci nejen nepropustila, ale Němcům je Pierre Laval i iniciativně vydal.

A jestliže se přece jen některým významným z nich podařilo dostat díky zahraničním přátelům či zahraničním organizacím US víza, vichystická vláda jim nevydala výjezdní povolení ...

Nejprve byli Gestapu vydáni prominentní nepřátelé Říše ( nebezpečí z 50.000 německých emigrantů pochopila jen malá část, např. 69letý Heinrich Mann odešel na naléhání Liona Feuchtwangera se slovy : „Když myslíte, že je to nutné “ ) ...

Poté přišli na řadu komunisté ( Mauthausen a Dachau prominentní z nich/ zarputilí bolševici přežili, protože je zachránila zdejší mezinárodní komunistická buňka – válku nepřežil Ernst Thälmann, kterého Gestapo zatklo již v 1/33, a 11 let jej věznilo na samotce, v 8/44 byl na příkaz Hitlera zastřelen ) , interbrigadisté , sociální demokraté ( počátkem 2/41 ), a poslední (42-43) Židé ( po vystavení pecí) , proti kterým vichystický režim útočil již od 9/40 ( německý velvyslanec v PAR Otto Abetz v memorandu ze 30.7.40 napsal: “ Antisemitismus Francouzů je tak silný, že není třeba, abychom jej ještě posilovali „ ) ...

V 10/40 zrušila vichystická vláda zákony na ochranu Židů, a tzv. statutem Židů vydala závažná protižidovská nařízení.

V 5/41 francouzská policie poprvé asistovala Gestapu při masovém zatýkání Židů. Při této první vlně bylo zatčeno přes 5.000 Židů, a deportováno do německých koncentráků, od 4/42 do Osvětimi.

Největší protižidovská razie se konala v noci ze 16. na 17. 7.42 (zatčeno přes 12.000 Židů, z toho přes 4.000 dětí do 16 let ).

O 6 týdnů později 25. 8. se konala podobná razie z osobní iniciativy Reného Bousqueta v nebsazené Francii, čímž Francie dosáhla světovou raritu – deportaci Židů z Němci neobsazeného území ...

Zatčení Židé byli nejdříve odvezeni do tranzitních táborů Les Milles, Rivelsaltes, Gurs – do Gursu Němci odsunuli již v 11/40 přes 6.000 Židů ze Sárska a Bádenska.

Po obsazení 11.11.42 celé Francie se Gestapo zmocnilo i tábora se Židy v Le Vernet.

Do roku 44 byli všichni deportováni do vyhlazovacích táborů.

Lion Feuchtwanger pranýřoval nacisty ještě předtím, než se ujali moci, např. v románu Úspěch z roku 30.

Proto byl již na prvním seznamu osob nepřátel Říše zbavených německého občanství, který vydalo Říšské ministerstvo vnitra 23.8.33, 2x čirou náhodou unikl zatčení Gestapa, poprvé roce 33, kdy byl na turné v US, podruhé 1940 ve Francii.

18.3.33 uveřejnily The New York Times zprávu, že oddíl SA, který jej přišel zatknout, zničil veškeré zařízení jeho domu ze vzteku, že jej nenašel.

V 1/33 byl totiž Feuchtwanger/LF na přednáškovém turné po US, a hostem tehdejšího německého velvyslance v US Friedricha Wilhelma von Prittwitze und Gaffron, který týž den, kdy se Hitler stal kancléřem 30.1.33, rezignoval na diplomatickou službu, a varoval Feuchtwangera, aby se nevracel do Německa, kde Hitlerovi agenti vyplenili jeho dům a vzácnou knihovnu .

Proto LF z US odletěl 2.3.33 do PAR.

Na francouzské Riviéře si pronajal vilu, která se stala střediskem německých exilových malířů a spisovatelů , jejichž díla nacisté 1933 veřejně pálili (ve vedlejší vile sídlil Heinrich Mann) – mj. Bertolt Brecht (zemřel na podivný infarkt ve východním Berlíně v roce 56/58 ), dramatik Otto Zoff (přítel Stephana a Arnolda Zweiga ) ,Thomas Mann, Klaus Mann (syn Thomase Manna, zemřel 1949/43), filozof Ludwig Marcuse, dramatik Ernst Toller (spáchal sebevraždu v exilu v NYC v 5/39/46) , novinář Theodor Wolff (od 1933 v exilu v Nice , 1943 jej zatkli ve své zóně Italové, po obsazení zóny jej Gestapo poslalo do Sachsenhausen, kde v 9/43 hned po příjezdu zemřel, bylo mu 75 let), Franz Werfel, Walter Hasenclever (spáchal sebevraždu v 6/40), expresionistický básník Fritz von Unruh ...

Do vily dokonce přijížděl i Arnold Zweig, žijící v exilu v Palestině.

Díla Feuchtwangera byla veřejně spálena 10.5.33 v den, kdy nacisté pálili knihy po celém Německu ...

Feuchtwangera Hitler označil za veřejného nepřítele Německa číslo jedna, a odebral mu německé občanství (Goebbels však jeho knihu Žid Suiss nechal v roce 40 zfilmovat, třebaže s mnoha antisemitskými urážkami, které v knize nebyly ) ...

1933 nacisté pálili i knihy pacifistů, mj. Henriho Barbusse, Brechta, Einsteina, Sigmunda Freuda, André Malraux, Erich Maria Remarque, všechny tři Manny, Franze Kafku, Egona Ervína Kische, veřejné hranici neušly ani knihy básníka Heinricha Heine z 19.stol., jenž z židovství konvertoval ke křestˇanství ...

Sedm let francouzského exilu byla pro LF spisovatelsky nejplodnější léta – napsal čtyřdílné Sourozenci Oppenheimovi/Oppermannovi (1933 - když vydal druhý díl, stal se přes noc prominentním mluvčím opozice vůči Hitlerovi ), Synové (2.díl trilogie o Josephovi) (1935) , Falešný Nero/ Der falsche Nero/The Pretender (1935), ve kterém přirovnával Hitlera k římskému samozvanci Terentius Maximus, který o sobě tvrdil, že je Nero .

LF zklamal naivitou jen v roce 37, kdy ve své reportáži Moskau 1937 stalinskou Moskvu v době procesů popsal sice jako byrokratickou, ale "inspirující" ...

LF se socialistou Bertoltem Brechtem a komunistickým spisovatelem Willi Bredelem založil a vydával antifašistický časopis Das Wort (který vycházel i v MOW ), a spolu s Heinrichem Mannem podporoval snahy o vytvoření německé exilové antifašistické lidové fronty.

Den poté, co LF přijal francouzský prezident Lebrun jako představitele německých antifašistických spisovatelů, byl LF podle registračního nařízení poprvé 17.9.39 internován v Les Milles u Aix-en-Provence mj. spolu s Walterem Hasencleverem a Franzem Hesselem (zemřel v 1/41 ), ale po anglosaských protestech byl po 10 dnech propuštěn, stejně jako o pár týdnů později i ostatní ...

Podruhé byli internováni nařízením z 18.5.40, v kterýžto den se v Les Milles ocitli v pasti ( po kapitulaci používaly francouzské úřady do konce roku 41 Les Milles jako vystěhovaleckého tábora pro osoby, které získaly US víza či pasy, a poté jako tranzitního tábora pro Židy) .

O několik dní později byly internovány i jejich ženy. V červnu do tábora dorazili internovaní Němci a Rakušané ze severních částí země, mezi nimi další významní spisovatelé, malíři apod.

Walter Hasenclever, jeden ze zakladatelů německého expresionismu, žil v PAR již od 20.let, napsal mnoho úspěšných filmových scénářů, včetně pro Greta Garbo.

Po příchodu Hitlera k moci byla jeho díla veřejně spálena, a Hasenclever byl prohlášen za „nepřítele státu“ - ve francouzském exilu se usadil jako Feuchtwanger a mnoho dalších umělců v Nice.

Když Němci dobyli celou Francii, spáchal 22.6.40 v internačním táboře Milles sebevraždu předávkováním veronalem .

LF přijal po kapitulaci na jeho žádost velitel tábora : Feuchtwanger mu vysvětlil, že mnozí antifašisté byli v Německu odsouzeni k trestu smrti, např. Feuchtwanger, jenž pranýřoval Hitlera a nacismus ještě před 1/33, a v době, kdy Británie, US a Francie dávali Hitlerovi ještě „ šanci na usmířenou „ /politika appeasementu .

LF se tudíž veliteli tábora snažil vysvětlit, co německé antifašisty čeká, ale francouzský kapitán reagoval podrážděně, že pro případ „vážného nebezpečí“ má své pokyny, kdy antifašisty odveze vlakem do bezpečí – až nějaký vlak sežene, a až po prověrkách zjistí, koho se odsun bude týkat ...

Jakmile LF slyšel „prověrky“, bylo mu jasné, že celá Francie už bude obsazená nacisty, zatímco francouzské úřady se budou dohadovat o kritériích, na základě kterých poznají antifašistu .

Proto požádal, aby internovaným byly vydány peníze, a aby mohli odejít a postarat se o sebe sami, na což francouzský kapitán prohlásil :“ To by se vám hodilo, aby se v okolí potloukaly další čtyři tisíce lidí, kteří by komplikovaly dopravu a zásobování “ ...

Pokusy o útěk se nedařily, četníci uteklé brzy pochytali.

Nakonec velitel poslechl LF, jenž mu poradil, jak rozpoznat antifašisty jednoduchým způsobem : zeptat se, kdo chce zůstat, a kdo chce být odvezen ...

S blížícím se příchodem Němců se stále více lidí internovaných v táboře prohlašovalo za nacisty a jejich sympatizanty, kteří se otevřeně zdravili hitlerovským pozdravem, a noži útočili na antifašisty ...

Ti nepolitičtí, kterým bylo jedno, kdo vládne, jen když mohou podnikat, se naivně tázali : „ Proč myslíte, že by mi chtěl Hitler ublížit ? Jen proto, že mám obchůdek, a jmenuji se Kohn ? „ ...

Nakonec jim francouzský kapitán vrátil doklady o loajalitě k Francii, které kdysi tak těžce sháněli, a které mnozí raději roztrhali, aby nepadly do rukou Němců , avšak nevrátil jim osobní doklady s tím, že k tomu nemá plnou moc, ale později ve vlaku všem rozdal nevyplněné průkazy totožnosti ...

Kapitán nechal na každém, aby se rozhodl, zda zůstane s ním ve vlaku, či se vydá do chaosu města bez dokladů a peněz, které jim nevrátil všechny s tím, že jsou banky zavřené, a poznamenal, že by je měli věnovat na obranu Francie .

Polovina internovaných se vydala na vlastní poutˇ, a ti, kteří zůstali, poté, co se vlak dal za další hodinu do pohybu, aby za pět minut zase zastavil, nakonec z vlaku odešli také.

LF však poslechl kapitána, a ve vlaku zůstal : kdo se chtěl zachránit nejen pro příští hodiny, musel ve vlaku zůstat - natrvalo byl jednotlivec na území obsazeném nacisty ztracen.

Francouzské vojenské úřady se nakonec v den podepsání kapitulace 22.6.40 Pétainem pokusily internované politické emigranty evakuovat lodí z přístavu Bayonne ( třebaže leželo v obsazené části Francie, a vlak tam dorazil pozdě krátce před obsazením Němci ) do některé ze severoafrických kolonií.

Za 5 minut dvanáct, 22.6.40, antifašisty z Les Milles vlakem evakuovali.

Ten den ráno se Hasenclever otrávil, ale ještě byl naživu – Feuchtwanger jej chtěl odvézt, ale lékaři řekli, že není schopný převozu - velitel tábora slíbil, že nacistům do rukou nepadne, že mu dá do kapsy papíry nějakého mrtvého francouzského vojáka ...

Nikdo nevěděl, kam je vezou, přejeli přes most , který byl již připraven k odstřelení, přes Rhonu. Mnozí z nich měli úplavici, takže vlak strašlivě zapáchal, nakonec zjistili i muže s tyfem, a nemilosrdně jej vysadili.

Dorazili do Bayonne nedaleko španělských hranic, když přišly zprávy, že tam za dvě hodiny dorazí i Němci, takže vlak musel zpátky.

Jízda „strašidelným“ vlakem skončila v neobsazené Nimes, kde mnozí francouzským hlídkám uprchli ( mj. filozof Kantorowicz ), zbytek odvedli do stanového tábora Saint Nicolas v Pyrenejích, kam staří lidé těžko šplhali, ale kde je francouzští četníci hlídali již jen ledabyle, jen na nich požadovali, když se internovaní chtěli z lesního stanového tábora vypravit do města, aby alespoň zachovali „dekorum“ , a podlézali pod drátem , a nechodili přímo bránou ...

V novinách se dočetli o podmínkách příměří – klauzule 19 zněla, že Francouzi musejí vydat nacistům všechny Němce, o které požádají ...

Avšak z právního hlediska, Hitler své prominentní oponenty zbavil občanství, takže je Francouzi nemuseli vydat, kdyby nechtěli ...

Teprve když Feuchtwangerovi jeden spoluinternovaný v upřímném zděšení řekl :

“ Člověče, vy jste ještě tady? Vy musíte být padlý na hlavu ! “ se 56letý LF rozhodl, že z tábora uteče.

Pomoc mu nabídl jeden mladý francouzský sedlák, který jej dovedl z pyrenejského tábora dolů do města Nimes na adresu jisté dámy, kterou dostal od jejího manžela, spoluinternovaného lékaře .

Dáma jej odkázala na jinou dámu, a ta jej na jednu noc za úplatu ubytovala s tím, že mu sežene něco bezpečnějšího, a sehnala mu rodinný domek policejního nadstrážmistra ve výslužbě s českou hospodyní ...

Strážmistr byl mrzutý a neochotný, ale česká hospodyně jej donutila, aby LF za úplatu jako nocležníka přijal , když ve městě „ nenašel nocleh „ ( Češka již u mrzutého důchodce ukrývala svého bývalého zaměstnavatele, libanonského Žida, který své manželce koupil ve Francii zámek, ze kterého po německé invazi musel utéci ) - stařík však vyžadoval, aby hned druhý den zašel na prefekturu, a zlegalizoval si pobyt tím, že mu orazítkují ( onen nevyplněný) průkaz totožnosti ...

První, co LF udělal, bylo, že napsal několik dopisů – francouzské služce v Sanary, aby doručila dopis jeho manželce, dále své sekretářce, které se podařilo získat švýcarské občanství, US velvyslanectví do PAR , US konzulovi v Marseille, a svým přátelům v US ...

Situace se druhý den zkomplikovala – dala za pravdu těm, kteří mu radili, aby v táboře nezůstával : do Nimes přijela německá komise, aby navštívila tábor pro německé uprchlíky , a přesvědčila se, zda se v něm neskrývají „veřejní“ nepřátelé Říše ...

Nedůvěřivý stařík po něm stále chtěl razítko od prefektury, a velitel tábora, který dobře věděl, že se LF skrývá ve městě, mu přes onu dámu, která pomohla více utečencům z tábora, předal vzkaz, že se má vrátit do tábora, a podepsat formuláře se žádostí o azyl ( o které Feuchtwanger marně žádal několik let ), jinak jej „francouzský stát „ neochrání ...

Velitel dále vzkazoval, že je bezpečnější se vrátit do tábora, než kdyby byl chycen omezenými četníky, a vsazen do vězení, kde by jej Němci měli v pasti.

LF se bál, že je to léčka, nicméně přesto se do tábora vrátil, protože mu velitel nepřipadal jako podrazák. V táboře žádost o azyl pak skutečně vyplnil.

Mnozí v táboře z nejistoty o svůj další osud ( internované Italy z vedlejšího tábora již propustili i s osobními doklady, kdežto Židům doklady Francouzi vydat nechtěli), či těžce nemocní, páchali sebevraždu, a téměř všichni trpěli vysilující horečnatou krvavou úplavicí.

Vysypávání latrín chloŕem nepomáhalo, takže z tohoto komáry zamořeného pekla ze strachu utíkali i strážní.

Někteří se pokoušeli dostat se z Nimes do Marseille, jediné cesty z okupované Francie (měl-li člověk peníze na propašování na lodˇ), ale i když měli to štěstí, že se až do Marseille, aniž by je francouzští četníci zatkli či zemřeli vysílením na silnici, dostali, a mohli si jako zámožní od městských úředníků v Marseille zaplatit povolení k pobytu, policie k těmto povolením nepřihlížela, a již v této době zatýkala všechny středoevropské politické uprchlíky, a ani jim nedovolila, aby si ze svých příbytků vzali své věci ...

Předpokladem každého pokusu o opuštění Francie byly řádné doklady – kdo odešel z tábora a nebyl „en regle“ , neměl šanci z Evropy uniknout ...

Bylo vyloučené dostat se bez dokladů z nepřátelské Francie přes nepřátelské Španělsko a málo přátelské Portugalsko, a odtamtud do nějaké byrokratické francouzské kolonie ...

Nakonec francouzská vláda rozhodla, že propustí ty internované Židy, kteří mohou prokázat, že mají majetek, resp. trvalý příjem, a trvalé bydliště – znovu se pořizovaly seznamy ( již pro nacisty) , a internovaní telegrafovali, aby prokázali majetek, ale opět nepropustili nikoho - ani legionáře, ani obyvatele ze Sárska, ani Židy ...

Feuchtwanger se skrze onu výše zmíněnou dámu dozvěděl, že jeho žena byla internována v pyrenejském táboře Gurs, kam Francouzi odvezli i ženy v pokročilém stádiu těhotenství, celkem 10.000 žen, třebaže zde jako ve všech táborech byl nedostatek nejen pitné vody, ale vody vůbec ...

V Pyrenejích často prší, a tábor v Gurs stál na jílu, takže když šel někdo na latrínu, často až po kolena uvízl v bahně, a ostatní jej museli vytahovat, přičemž boty již nezachránil ...

Francouzské úřady internovaly všechny ženy, které měly kdy co společného se střední Evropou (např. internovali i Feuchtwangerovu sekretářku se švýcarským občanstvím, a její sestru s britským občanstvím ) ...

Internované byly i Francouzky, které se narodily v Německu či byly provdané za Němce, třebaže jejich synové sloužili ve francouzské armádě – zato francouzští nacisté mohli beztrestně veřejně žádat, aby Němci obsadili celou Francii (marseilleský večerník Le Soleil z té doby) ...

Feuchtwangerovu ženu z tábora v polovině června ve válečném chaosu propustili, a ta jej po 6 týdnech vypátrala v Nimes , a přijela za ním v taxíku, kam ji ruský taxikář zavezl jako šmelinářku, a protože LF právě přežil úplavici, lekla se jeho vzezření, a naléhala na správu tábora a francouzské vojenské úřady ve městě, aby jej propustily.

Velitel tábora řekl, že jej nemohou jen tak propustit, což by vytvořilo precedent, ale že by se na vlastní náklady mohl doléčit v nemocnici, kde by jej mohli bez rozruchu propustit na „neomezenou dovolenou“ .

Jenže lest genštábu nepochopil ani úřadující lékař, ani Feuchtwanger, takže když se jej lékař zeptal, jak se cítí, LF v obavě, že jej chce poslat na hrůznou táborovou marodku odpověděl, že výborně, takže lékař jej do nemocnice převést nenechal ...

Z tábora Saint Nicolas tak Feuchtwangera za pět minut dvanáct 21.7.40 „unesl „ US vicekonzul z Marseille Myles Standish .

21.7.40 se v táboře objevila výše zmíněná madam, odvedla Feuchtwangera za tábor, a předala mu dopis od manželky, že má ve všem madam poslechnout – ta ukázala na opodál stojící luxusní auto, z něhož vystoupil mladší elegantně oblečený pán v rukavičkách, jenž zde působil jako zjevení ( LF v něm poznal vicekonzula z US konzulátu), a který Feuchtwangerovi anglicky řekl, aby nastoupil, a oblékl si přes své špinavé roztrhané oblečení elegantní dámský pláštˇ, šál a tmavé brýle, které byly v autě, takže Feuchtwanger vypadal jako stará anglická dáma.

Když auto zastavila hlídka, ukázal diplomatický pas, a prohlásil, že vzadu sedí jeho tchýně – nicméně, pak již jej manželé F. nikdy neviděli, chtěli mu z US ještě v roce 41 poděkovat, ale nikdo již neměl jeho adresu – z konzulátu prý vzápětí odešel „ na vlastní žádost“ ( v té době US s vichystickou vládou "spolupracovaly", ignorovaly de Gaulla, kterého FDR nenáviděl, ale kterého protežoval Churchill) ...

Franz Schoenberner ve svých Pamětech Soukromé názory člověka stojícího stranou /Innenansichten eines Aussenseiters, Feuchtwangera, se kterým byl internován v Les Milles, zesměšnil jako „zhýčkaného člověka, který si placenými úsluhami zajištˇoval lepší sociální postavení v táboře“ / před nasednutím do vozu US vicekonzula svému internovanému kolegovi obchodníku Wolfovi, kterému LF vděčil za hodně, řekl, „ atˇzaplatí několik set franků „jeho sluhovi „ Karlovi, a jeho zavazadla atˇ nechá poslat do jeho francouzské vily „ – jinými slovy se s ním nerozloučil ) ...

Zatímco samotné US velvyslanectví v PAR a US konzulát v Marseille žádosti Židů o pomoc ignorovaly, US pomocné organizace dobrovolníků pracovaly na plné obrátky, třebaže i jejich činnost pro instrukce od State Department vydávat stovkám zoufalců, obléhajícím US diplomatická zastupitelství, jen minimální počet víz, velvyslanectví v PAR sabotovalo ...

US židovské kruhy chtěly LF zachránit za každou cenu – aniž by to LF věděl, někdo zvenčí jej vyfotil, jak stojí za ostnatým drátem tábora Les Milles, a poslal tuto fotku Huebschovi, majiteli nakladatelství Viking Press v NYC, který LF vydával.

Ten se okamžitě rozjel do Washingtonu za Rooseveltovou, která sponzorovala některé soukromé agentury dobrovolníků, kteří se snažili zachránit významné evropské osobnosti židovského původu, které uvízly ve francouzské pasti.

Rooseveltová kontaktovala US konzula v Marseille Binghama, a odboráře dr. Bohna, který odjel do Marseille, a pro Feuchtwangerovy najal italskou lodˇ, která je měla dopravit do Afriky, ale kotvila daleko 30 km od Marseille.

Bingham a Myles Standish se nejprve obrátili na místní mafii, aby významné uprchlíky dostala z Francie, ta jim však řekla : “ Odděláme za peníze vaši tchýni, ale s nacisty nechceme mít nic společného !“ ...

Proto se vicekonzul Miles Standish rozhodl, že Feuchtwangera, v jehož francouzské vile byl s manželkou častým hostem, z tábora San Nicola u Nimes „unese“ sám ( Marta F. US vicekonzula žádala, aby pomohl i známému malíři Maxu Ernstovi, také internovanému u Nimes, německému dadaistovi a surrealistovi - toho nakonec zachránil US Schindler, kvaker Varian Fry, jenž jej poté, co jej ukrýval ve vile Air Bel , dostal spolu s běloruským Židem Markem Chagallem ( od roku 37 měl Chagall francouzské občanství) z Marseille přes Španělsko a Portugalsko do US ...

Hiram Bingham poté LF skrýval ve své rezidenci / Bingham byl ze svého postu vicekonzula náhle odvolán v roce 41, v roce 45, údajně sám ze zamini odešel ...

Po válce se nechlubil, že zachraňoval Židy, jeho rodina na tuto jeho činnost přišla až po jeho smrti v roce 88, když na rodinné venkovské usedlosti jeho syn údajně našel dokumenty, doklady a fotografie schované za krbem ( ani jeden vicekonzul ale izraelské ocenění Spravedlivý mezi národy nedostal, třebaže „ veřejně pochváleni „ (až) počátkem 90.let byli ) ...

K vycestování z Francie bylo zapotřebí US vstupní vízum, ale jméno Feuchtwanger bylo příliš nebezpečné , proto mu Bingham vystavil doklad na nenápadné jméno Wetcheek, což byl anglický překlad jména Feuchtwanger, na pokyn Rooseveltové dostal LF US emergency visa ...

Další etapa útěku do US byla obtížnější, protože bylo riskantní žádat nevyzpytatelné francouzské úřady o výjezdní povolení ...

LF nechtěl odplout bez syna Thomase Manna Golo, a bez bratra Thomase Manna Heinricha, jenž uvízl v Nice ( všichni tři Mannové měli od Beneše čsl. občanství) - Bingham prohlásil, že navíc lze vzít pouze jednoho, LF trval na obou ...

Měli jít k lodi 30 km pěšky, když Heinrichovi Mannovi bylo již v roce 40 69 let ...

Lodˇ nakonec zabavili Italové, takže měli štěstí, že na ni ještě nebyli ...

Útěk z marseilleské pasti nakonec zorganizoval novinář dr. Varian M. Fry, pověřený US Emergency Rescue Committee, který poté, co do Marseille v 8/40 dorazil, začal s potřebnými finančními prostředky organizovat únikové cesty pro ohrožené významné intelektuály.

Tyto události líčí ve své knize Surrender on Demand z roku 45, a přestože byl US Schindlerem, byl v US oceněn až 50 let poté, a 24 let po své smrti (1967/60) ,kdy v roce 91 dostal cenu od United States Holocaust Memorial Council ( spolu s Oskarem Schindlerem a Švédem Raoulem Wallenbergem ) .

Varian Fry jako US novinář navštívil Berlín v roce 35, a byl tak očitým svědkem násilností nacistů vůči berlínským Židům.

Nejprve se mu povedlo dostat z Francie nositele Nobelovy ceny Otta Meyerhofa.

Varian Fry prohlásil, že LF, kterého Hitler prohlásil za osobního nepřítele, je pro celou skupinu příliš nebezpečný, a že ještě zůstane, a bude převeden sám. Varian Fry ve své knize Surrender On Demand napsal, že LF toto jeho rozhodnutí přijal s klidem, a pracoval dál na posledním díle své trilogie o Josephovi.

Proto nejprve přes španělské hranice převedl Heinricha Manna, jeho synovce Golo Manna ( oba měli čsl. pasy, udělené Benešem, jen Feuchtwangerovi měli německé pasy), básníka Franze Werfela ( pražský Žid s čsl. pasem, přítel Franze Kafky, a Egona Ervína Kische ), a jejich manželky ( Španělé pouštěli přes své hranice jen Francouze ) ...

12.9.40 s nimi jel vlakem do Cerbere u španělských hranic, a potom sám legálně přešel přes španělskou hranici do Port Bou, kde se k němu opět připojili, protože kvůli Francouzům šli přes Pyreneje pěšky ( Fry z Cerbere zamýšlel jet dál do Španělska tunelem pod Pyrenejemi, ale Francouzi zostřili předpisy – tunelem směl projet jen ten, kdo měl výjezdní povolení) , přičemž přes španělskou pohraniční stanici jako držitelé československých pasů prošli bez obtíží ...

Z Port Bou poté Fry telefonoval, že se touto cestou mohou vydat i Feuchtwangerovi, a další.

Rooseveltová o pomoc při jejich převodu přes Španělsko požádala protestantského pastora unitářské církve dr. Fritchmana, jenž zkontaktoval v Marseille zrovna dlejícího pastora unitářské církve Waitstilla Sharpa (1902-1984), jenž spolu se svojí ženou Marthou (1905-1999) se právě vrátili z Československa, odkud převezli stovky židovských dětí ...

US unitářská církev a kvakerové ostře odsoudili „ znásilnění „ ČSR v 9/38, a vyslali prostřednictvím svých pracovníků v terénu humanitární pomoc pro české rodiny odsunuté ze sudetského pohraničí ...

V Praze náboženští liberálové po 1.sv.v. opustili katolicismus, a založili unitářskou církev Unitaria (1938 měla v Praze asi 3.500 členů ), štědře sponzorovanou unitářskou církví z US a UK.

Úzce spolupracovala s liberální Českou národní církví, rovněž založenou po 1.sv.v. (asi 700.000 členů ).

Vedení US unitářské církve ( dr. Frederick May Eliot a dr. Robert Dexter) pověřilo pomocí v ČR manžele Sharpovi ( v USnechali sedmiletého syna a dvouletou dceru), kteří dorazili do Prahy 23.2.39, zatímco za kvakery byl terénním pracovníkem v ČSR Richard Wood / 1897-1982/.

Pro české rodiny ze Sudet přivezli finanční pomoc kolem 45.000 dolarů.

V ČSR spolupracovali s US ambasádou, čsl. vládou, Červeným křížem, a Armádou spásy.

Řídící centrum si udělali na ministerstvu zdravotnictví, seznam rodin, potřebujících pomoc, jim pomáhali vyhotovit anglicky mluvící čeští studenti.

Přišel však 15.3.39, a manželé se zaměřili na ohrožené židovské intelektuály a židovské děti, které odvezli do Británie.

V té době však manželé nestihli pořizovat seznamy těch, které odvezli, takže přesný počet není znám, ale odhaduje se, že zachránili 3.500 československých Židů.

Sponzorovali také židovské studenty, kteří chtěli odjet studovat do Británie, a zajistili jim tajné odsuny z ČSR – tyto mladí lidé a děti byly často jediní ze svých rodin, kteří válku přežili .

Nacisté manžele nevrle sledovali, a 13.4.39 jim v Praze vyplenili kancelář, nábytek jim vyházeli na ulici.

Přesto pracovali dál na různých adresách u studentů až do 25.7.39, kdy jejich činnost Němci prohlásili za ilegální, a vyhostili je ...

9.8. odjel z ČSR nejprve Martin manžel, 15.8. po výslechu na Gestapu i Marta, která se však do Prahy na skok vrátila ještě v 12/39 .

Manželé S. poté po celou dobu války zachraňovali židovské děti po celé západní Evropě ...

Sharpovi byli požádáni, aby zachránili skupinu kolem LF, a poté LF samotného. Oříškem bylo dostat skupinu na nádraží, u jehož vchodu byly francouzské hlídky, které nepustily nikoho bez propustky.

Marta Sharpová však zjistila, že přímo do nádraží je vbudován hotel, pronajala si tam pokoj, do kterého v noci propašovala inkriminovanou skupinu, která v noci prošla na nástupiště sklepním tunelem, odkud přímo z hotelu se dopravovala zavazadla klientů na nástupiště.

Vlakem odjeli do města Narbonne, kde museli přesedat do Cerbere na úpatí Pyrenejí.

Pastor Sharp v Cerbere zjistil, že bez výjezdního povolení se vlakem přes Pyreneje skutečně nedostanou. Domníval se, že se mu podaří uplatit francouzské hlídky na hranicích, aby mohli jít alespoň po silnici, ale hlídky se neustále střídaly, a ne všechny byly ochotné uprchlíkům pomoci ...

Varian Fry proto za nimi poslal mladého Američana, který jim na mapě vysvětlil, kudy půjdou přes hory – jít s nimi se neodvážil.

Řekl, že musí šplhat mimo cesty, nikdy nesmí jít po silnici.

Manželé Feuchtwangerovi šli jako skupinka sami – oba byli výborní lyžaři, v terénu se uměli orientovat - naštěstí, protože mapu si nemohli vzít, tu u nich pro případné zatčení nikdo nesměl najít.

Nejdřív šli vinicemi, poté jen po kamení.

Museli najít celnici, jinak by je jako pašeráky mohla zastřelit celní hlídka.

Na celnici nesměli vstoupit společně, protože jeho žena neměla vízum, a měla pas na pravé jméno, on vízum měl na jméno falešné.

Nejdřív celnicí prošel Lion, poté ona - pomohli si tím, že je US vicekonzul vybavil cigaretami Camel, které v té době ve Španělsku dělaly s úředníky divy.

Jeho manželka vypráví „“ Vysypala jsem cigarety na stůl s tím, že jsem slyšela, že se za ně platí vysoké clo, a že je tedy raději tady nechám - celníci se na ně vrhli, a rychle mi orazítkovali pas, na jméno se ani nepodívali ... „

Se Sharpem se sešli na druhé straně hranic, a druhý den s ním jeli do Barcelony, odkud nemohli odletět do Lisabonu, protože to bylo letadlo Lufthansy, takže museli jet vlakem.

Sharp tvrdil, že neprohledávají spací vagóny, ale peníze měli jen na dva , takže manželka LF jela třetí třídou, kde musela stát, a bylo jí tak špatně, že jeden muž, který se představil jako Švýcar, jí nalezl volné kupé – jenže když si chtěla sednout, přišli španělští policisté, a řekli, že to je jejich kupé – načež Švýcar začal hrubě německy nadávat, policisté se němčiny lekli, a zmizeli .

Sharp totiž nechtěl LF spustit z očí, a dal mu do ruky svoji aktovku s velkým červeným křížem, že ji má nosit všude, kam půjde – a bylo to dobře, protože sotva LF otevřel dveře spacího vagónu, aby šel do umývárny, otevřely se dveře sousedního kupé, a z něho vylezl nacistický důstojník, jenž vojensky pozdravil, a řekl anglicky: “ Ah, Červený kříž.“

LF přitakal, protože důstojník mluvil anglicky se saským přízvukem, zatímco Lion s přízvukem bavorským ...

Na portugalských hranicích museli všichni vystoupit, měnily se vlaky, a stráže chtěly ukázat doklady.

Oba manželé stáli daleko od sebe, když tu k Martě F. přistoupila nějaká žena, která prohlásila, že je novinářka, a velice nahlas se anglicky otázala :“Je pravda, že v tomhle vlaku jede LF ?“

Marta F. se zeptala :“ Kdo je to ?“ a novinářka se na ní obořila, že je hloupá, když to neví, ale to již přišel Sharp, a hrubě jí vynadal, že to co říká, je velmi nebezpečné křičet takto nahlas.

Omluvila se a zmlkla.

V Lisabonu je Sharp zavedl na US středisko pro uprchlíky, kde Lionu F. řekli, že okamžitě musí na lodˇ, protože portugalská vláda je sice neutrální, ale Lisabon je prolezlý německými agenty, kteří zde unášejí Hitlerovy politické oponenty.

Avšak lístky na lodˇ jim nabízeli sehnat do 14 dnů, Sharpovi se však velkým úplatkem podařilo sehnat jeden lístek okamžitě, Marta F. za ním do NYC přijela za 14 dní (frankistické Španělsko Židy nepronásledovalo, ale utiskováni byli španělští protestanté ...) ...

Do NYC LF připlul z Lisabonu jako první v doprovodu pastora Sharpa na US parníku Excalibur 5.10.40, poté rodiny Mannových a Werfelovi na řecké lodi Nea Hellas, a za 14 dní Marta F. na lodi Exeter.

V newyorském přístavu LF přivítal jeho US nakladatel a hlavní organizátor jeho záchrany Benjamin Hübsch, spolumajitel nakladatelství The Viking Press , dále předseda Exiled Writers ́Committee z League of American Writers Leonard E.Mins , výboru, který se významně zasloužil o záchranu mnoha evropských spisovatelů, a Martha Dodd, dcera bývalého US velvyslance v BER, a její manžel Alfred Stern .

Takto či podobným způsobem (loděmi z Marseille na Martinique, a odtud do US) Fry převedl i harfenistku Wandu Landowskou ,malíře Maxe Ernsta, Marka Chagalla, surrealistu André Massona, sochaře Jacquese Lipchitze, nositele Nobelovy ceny Otto Meyerhofa, Hannah Arendt, a stovky dalších .

Převáděl je až do konce srpna 41, kdy Frye vichystické úřady po 13 měsících vykázaly z Francie ( ale jeho marseilleskou kancelář zavřely až v 6/42 ) ...

Po příjezdu do US na otázky zvědavých novinářů LF sice odpovídal zdrženlivě, ale přesto jej někteří kolegové obvinili, že pro svoji naivní radost z veřejné pozornosti vůči své osobě poskytl novinářům informace, které znemožnily stovkám emigrantů, aby použily týchž únikových cest ...

Frey na obranu LF však prohlásil, že jeho marseilleská organizace vybudovala tajné únikové cesty až po útěku LF a jeho prohlášení pro tisk .

V US Feuchtwanger okamžitě popsal své zážitky v knize The Devil in France, NYC 1941 – v německém vydání kniha vyšla 1942 v Mexiku v nakl. El Libro Libre, založeném zdejšími německými antifašistickými spisovateli, v Německu až 1954 s vynecháním některých politicky choulostivých pasáží.

LF napsal, že dˇábelská podstata Francouzů se projevovala „ zdvořilou lhostejností k utrpení jiných „ ... ( Francouzské historii věnoval LF romány Exil (1937) ,Lišky na vinici (1789) , Bláznova moudrost o J.J.Rousseau ) ...

Spoluinternovaní spisovatelé mu vyčetli, že v knize zmínil jen dvě tři jména, ale ostatní internované spisovatele, zejména pravicové, přešel bez povšimnutí, a v táboře prý o ně jako o „maloměštˇáky „ ani nestál , zatímco vzpomínky jiných spisovatelů, např. Kantorowicze naopak věnují celé kapitoly ostatním internovaným spisovatelům ...

Freyi pomáhaly dvě mladé Američanky : sochařka Miriam Davenport, bývalá studentka Sorbonny (zemřela 1999/84) a kráska Mary Jayne Gold z miliardářské rodiny, která si ve Francii žila luxusním životem, obklopena stovkami nápadníků (nikdy se neprovdala a neměla děti, zemřela 1997/82).

Američanky se potkaly s Freyem v Marseille, kam obě prchly, jak Wehrmacht 1940 postupoval, a rozhodly se zůstat s ním, a pomáhat mu.

Gold celých 13 měsíců skupinu významně sponzorovala.

Freyi významně pomáhal i mladý akademik Albert Hirschman (zemřel 1995/80), a výše zmíněný vicekonzul Hiram Bingham, jenž vystavoval legální i nelegální víza spolu s vicekonzulem Myles Standish ( po válce se po obou „ slehla zem“/zachránění jim chtěli poděkovat, ale nesehnali adresu ) .

Únosy

Sociálnědemokratičtí poslanci Carl Severing , Rudolph Breitscheid a šéfredaktor Berliner Tageblatt Theodor Wolf ( uveřejňoval pod pseudonymem i články Feuchtwangera ) byli v 2/41 uneseni z Marseille za spolupráce francouzské policie a Gestapa, poslední dva zmínění zemřeli v nacistických koncentrácích, Wolf v roce 43, Breitschied v roce 44 v Buchenwaldu.

Breitschied před nacisty uprchl v 1/33 do Švýcarska, poté do Francie, odkud udržoval styky s exilovou pražskou odbojovou organizací německé sociální demokracie.

Carl Severing byl významným představitelem německé sociálnědemokratické strany, a dlouholetým ministrem vnitra Pruska .

Uprchlíci si nebyli před Hitlerovými agenty jisti ani v libanonských přístavech, kde již čekali na lodˇdo US...

Nemohli si být jisti ani na US konzulátu v Marseille, a již vůbec ne v soukromé vile konzula, pro kterou diplomatická exteritorialita neplatila ...

Navíc česká služebná Martu Feuchtwangerovou, která odjezd pro svého nepraktického manžela v podstatě zorganizovala, varovala před švýcarskou hospodyní konzula, jejíž sestra byla aktivní nacistka - Feuchtwangerová si ji proto „kupovala „ dárkami ...

V Marseille na US konzulátu potkávala známé židovské osobnosti z celé střední Evropy, např. proslulého heidelberského statistika Emila Gumbela, který po první světové válce razil pacifistický výrok : „ Padl na poli hanby,“ za což byl německými studenty zmlácen, a jako profesor propuštěn.

Waltera Mehringa zatkli francouzští četníci na ulici v Marseille a vláčeli jej z tábora do tábora, dokud jej na smrt nemocného z tábora nedostal Bingham.

Viz kniha Lion Feuchtwanger Dˇábel ve Francii.

Lion Weil /1896-2006, dožil se 110 let, aktivně plaval až do svých 102 let) :

V roce 06 Francie slavila 90.výročí bitvy u Verdunu, a Léon Weil byl jeden z mála posledních přežívajících veteránů 1.sv.v. , a jeden z mála Židů, kterým se podařilo za 2.sv.v. utéci Gestapu.

Ve 20 letech byl 1916 povolán do armády do praporu horských myslivců (přezdívali jim Modří dˇáblové ). Svůj strašlivý křest ohněm prožil v ofenzívě Nivelle, zahájené 16.4.1917 na pláni v Aisne, která se stala lidskými jatkami – hromadou 150.000 mrtvol pro uspokojení generálních štábů, které si hrály hru, kdo bude mít víc mrtvých ...

„Za dělostřelecké a minometné palby jste museli vylézt ze zákopu, s napřaženým bajonetem nebo bez něho dojít k německým zákopům, pozabíjet v nich Němce, a ještě se živí vrátit zpět do vlastního zákopu.

Když se vám čirou náhodou podařilo dojít až k německým zákopům, propichovali jste se s Němci, kteří byli stejnými vystrašenými ubožáky jako vy, navzájem, tělo na tělo.

Jednou jsme dorazili k zákopu, v němž byl neozbrojený německý voják, ještě mladík, strachem ani nedýchal – stejně starý chlapec, se kterým jsem šel, se jej chystal zabít – vykřikl jsem "to stačí ", a obrátili jsme se nazpátek.“

„Jednou jsem vylezl ze zákopu, a mé místo zaujmul jiný mladík. Do pár minut přiletěl šrapnel a zabil ho „.

Nejlepší kamarád Weila mu zemřel v náručí, a než vydechl naposledy, řekl :“Nepiš jim !“ , chtěl tak odložit žal svých rodičů. „Má pravdu,“pomyslel si Weil , „ na takové zprávy je vždycky dost času, a jeho rodičům napsal, že je jejich syn raněn, ale že se z toho určitě dostane.

Jak francouzská, tak německá mladá generace Léona Weila v 1.sv. válce nevěděla, za co bojuje, první světová jim připadala jen hrou generálních štábů, mašinérií na vdovy a sirotky, aby si obchodníci se zbraněmi namastili kapsy.

V roce 1917 byli vojáci po několika letech v zákopech již natolik unavení, že z nich odmítali vylézat - to byly vzpoury z roku 1917, kdy mnoho z nich bylo za odmítnutí vylézt ze zákopů popraveno.

1919 byl Weil demobilizován, a začal opět pracovat jako prodavač ve velkoobchodu svého otce. A začal si užívat života plnými doušky – chodil s manželkou do divadla, byl vášnivým sportovcem.

Pak přišel červen 1940 .

O okupaci Léon Weil vyprávěl velmi opatrně .

V té době uprchl s celou rodinou z Paříže do tzv. svobodné zóny.

Veterán z 1.sv. v., ve které za Francii položily životy dva jeho bratři, a on sám dostal válečný kříž za statečnost, se stal psancem, po kterém šly na základě diskriminačních zákonů jak německé, tak francouzské úřady.

V 9/43 Léon Weil vstoupil v Lyonu do protifašistického odboje pod pseudonymem Viktor s imatrikulačním číslem 02252, a stal se zpravodajcem v odbojové síti Gallia .

Zajištˇoval spojení s policisty pracujícími pro odboj, a staral se o doručování falešných dokladů.

„ Neustále jsme měnili jméno a bydliště,“ vzpomíná jeho dcera. Gestapo pochytalo většinu odbojářů z jeho sítě, jeho nechytili.

1945 byl Léon Weil pochvalně zmíněn generálem Juinem, a v roce 53 dostal druhý válečný kříž za statečnost ( za vynikající výsledky v odbojovém zpravodajství ) , kterého si vážil více než toho prvního, protože bojoval za spravedlivou věc – proti nacismu.

Autor: Andrea Kostlánová | čtvrtek 13.6.2013 7:09 | karma článku: 21.42 | přečteno: 1667x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Prodej dětí – poptávka stimuluje nabídku

Jean-Jacques Rousseau hlásal lásku k bližnímu, ale své děti dal do sirotčince, ani Albert Einstein láskou k vlastním dětem neoslnil. Jak vypadaly sirotčince dříve, ukazuje Charles Dickens a Maupassant, u nás vyšla knížka o

10.2.2024 v 15:09 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 478 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Ochrana žen a dětí je katastrofická, zatímco z LGBT se stává privilegovaná kasta

Lidská práva nedodržuje mj. drtivá většina afrických států. Téměř všechny podepsaly Mezinárodní úmluvu o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973, která byla přijata z iniciativy Kremlu,

9.2.2024 v 11:42 | Karma článku: 11.95 | Přečteno: 478 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Rudolf Hess i Wallenberg věděli to, co se neměla dozvědět veřejnost

Stejně jako Wallenberg i Hess věděl to, co se veřejnost nikdy neměla dozvědět.- že nacisté spolupracovali se sionisty, kteří od nich Židy vykupovali, a rovněž i s bolševiky, kteří ukrajinské a běloruské Židy nacistům vydávali.

8.12.2023 v 19:36 | Karma článku: 16.28 | Přečteno: 716 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Švédská vláda půjčila Kremlu milióny v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení

Švédský vyslanec v Moskvě v 12/1946 – „ Bylo by skvělé, kdybychom dostali odpovědˇ, že je Wallenberg mrtvý „, aneb socialistická vláda v 10/1946 půjčila Kremlu 300 mil. dolarů v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení.

18.11.2023 v 18:15 | Karma článku: 10.79 | Přečteno: 264 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 9 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.24 | Přečteno: 265 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 18.67 | Přečteno: 454 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.14 | Přečteno: 112 | Diskuse
Počet článků 1105 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1381

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...