Izrael, když se Kafka potká s Marxem

Palestinu ( alias mj. Canaan, Jižní Levant, Jižní Sýrii) jako geografickou oblast kontrolovala celá řada národů, Kanaanští, Féničané, Izraelité, Filistinští, Asyřané, Babyloňané, Egyptˇané, protože to byla důležitá křižovatka obchodu s hlavním městem Jericho/Město palem u řeky Jordán na západním břehu, jedno z nejstarších osídlených měst zhruba z 10.stol. př.n.l.

Třebaže bylo obehnáno silnou (1.8 m) a vysokou kamennou zdí (3.6 m), bylo dobyté na Kanaanštích Izraelity kolem roku 1590-1530 př.n.l., první historická zmínka o Izraeli pochází ze 13.st.př.n.l.., až do 10.st.př.n.l. zde byly jen městské státy, prvním suverénním státem byla na území historické Palestiny zhruba 1000 př.n.l.  hebrejská monarchie s hlavním městem Jeruzalémem …

800 př.n.l. se Palestina stala vazalským státem Asýrie, a 500 př.n. l. vazalským státem Persie

333 př.n.l. dobyta Alexandrem Velikým

65 př.n.l. dobyta Římany, Titus vyplenil Jeruzalém

70. n.l. vzpouru Židů potlačil Titus, jenž židovský stát definitivně zrušil

1073 n.l. dobyta Turky

19.stol. opětovné usazování Židů v Palestině na základě skupování půdy, kterou zde prodávali Turci či samotní Arabové.

1917 Turci odešli, a Společnost národů svěřila mandát nad Palestinou Britům, za jejichž vlády vzájemné masakry mezi zdejšími Araby a Židy vyvrcholily, takže židovské rodiny ve 30.letech masově emigrovaly do US a Evropy (kulturní střet, antisemitské nálady).

1937 Britové navrhli rozdělení Palestiny, ale jak Arabové, tak Světový sionistický kongres se sídlem v Zurichu rozdělení Palestiny prohlásili za nepřijatelné …

1939 Londýnská konference skončila definitivním zamítnutím britského/UK návrhu na rozdělení Palestiny na dva státy oběma stranami (Araby i Židy).

Za 2.sv.v. Arabům uškodil jejich otevřeně pronacistický postoj, takže mezinárodní společenství již za války rozhodlo, že na území historické Palestiny bude vytvořen nezávislý izraelský stát ...

1945 se vzedmula vlna nových vzájemných arabsko- židovských masakrů.

29.11.47 OSN odhlasovalo rezoluci o vzniku izraelského státu.

14.5.48 skončil UK mandát, a téhož dne byl slavnostně vyhlášen nezávislý stát Izrael .

20.5.48 egyptská a jordánská armáda napadly Izrael, příměří v červnu jménem OSN vyjednal švédský hrabě Folke Bernadotte, jenž dělal prostředníka již Himmlerovi, v srpnu byl zavražděn údajně izraelskými  extrémisty- Izrael obě arabské armády porazil.

V 2/49 Izrael podepsal s Arabskou ligou příměří na ostrově Rhodos – začal exodus palestinských Arabů do Jordánska, a imigrační vlna Židů z celého světa do Izraele.

Izraelský parlament (Kneset) prvním prezidentem (úřad čistě dekorativní) zvolil Chaim Weizmanna, když tuto funkci odmítl Albert Einstein.

1952 Izrael uzavřel smlouvu s Německem.

1956  egyptský prezident Násir vyvolal suezskou krizi, kdy izraelská vojska, aby izraelské lodě mohly proplouvat Suezem, obsadila Sinajský poloostrov a pásmo Gazy – Tel Avivu pomohli Britové a Francouzi, na Sinaj přišly po podepsání příměří jednotky OSN.

V 5/60 prezident Ben Gurion oznámil, že izraelská tajná služba dopadla nejhledanějšího válečného zločince Adolfa Eichmanna ( souzen s mezinárodní účastí byl 1961 , popraven v roce 1962).

V 6/67 byl Izrael napaden Egyptem, Jordánskem, Libanonem, Irákem a Sýrií – během této šestidenní války Izrael opět s převahou zvítězil, a ovládl celý Sinajský poloostrov, Akabský záliv, pásmo Gazy a Starý Jeruzalém.

Arabové tak začali spoléhat jen na teroristické akce, Izrael se jim bránil akcemi odvetnými, např. v 12/68 Arabové přepadli izraelské dopravní letadlo v Athénách – Izrael odpověděl leteckým útokem na bejrútské letiště.

V 5/72 Arabové přepadli další izraelské letadlo.

V 10/73 Izrael odrazil další, již třetí vpád egyptské a syrské armády/jóm kippúrská válka, příměří bylo podepsáno 1975.

Na podzim 1977 Anvar Sadat (do té doby velký stoupenec Arafata, poté kamarád íránského šáha ) odjel na historickou  navštěvu do Jeruzaléma .

"Mírová konference" pod záštitou US se konala 1978 v Camp Davidu – separátní mírová smlouva byla podepsána v 3/79 ( v 10/81 při vojenské přehlídce byl Anvar Sadat za zradu arabské věci zastřelen údajně islámistickými fanatiky z řad armády ) .

1981 Izrael bombardoval irácký jaderný reaktor Osirak I, který postavila Saddámovi Francie (nebombardoval Osirak II, stavěný Kremlem) , 1982 se Izrael stáhl ze Sinaje, a v 6/82  vpadl do jižního Libanonu, kde definitivně vojensky zničil ozbrojené frakce OOP …

1987 vypukla na okupovaných územích první palestinská intifáda

1990  během války v Zálivu na Izrael dopadly irácké rakety

1991 začalo na naléhání Washingtonu první přímé vyjednávání mezi Izraelem a palestinskými Araby.

Po sérii teroristických útoků na izraelské civilisty byla jednání v roce 92 přerušena, a 400 hlavních palestinských výtržníků Izrael počátkem roku 93 deportoval na území nikoho „ (No Man´s Land ) mezi Izrael a Libanon.

V 5/93 byla přímá jednání pod tlakem US obnovena, a 13.9.93 byla ve Washingtonu podepsána dohoda mezi izraelskou vládou a OOP , na základě které OOP uznala právo Izraele na existenci, a Izrael jí za to nabídl palestinskou samosprávu  v Jerichu a v pásmu Gazy (od té doby Arafat na veřejnosti začal odsuzovat teroristické útoky arabských komand, za což mu na účty proudily milióny dolarů od EU).

V 11/93 Izrael zlikvidoval teroristické základny Hezbolláhu v Libanonu.

V 12/93 Tel Aviv uzavřel smlouvu i s Vatikánem …

V 5/94 se izraelská armáda stáhla z Gazy.

V 7/94 arabské komando provedlo bombový útok na izraelské velvyslanectví v Londýně.

V 10/94  Tel Aviv podepsal mírovou smlouvu s Jordánskem …

Mírová smlouva se Sýrií však byla nerealizovatelná, protože Izrael nehodlá vrátit Golanské výšiny s obrovskýmí zásobami podzemních vod, které si ponechal poté, co jej Sýrie v rámci jom kippúrské války napadla.

V 9/95 Izrael podepsal s OOP ve Washingtonu  dohodu o palestinské samosprávě na západním břehu Jordánu (Předjordánsko) – v listopadu byl údajně v důsledku toho v Tel Avivu zavražděn izraelskými extrémisty izraelský premiér Rabin.

Tel Aviv na břehu Středozemního moře je proslulý svými dlouhými bílými plážemi s kavárničkami, restauracemi a hotely.

Na jeho ulicích se mísí ortodoxně věřící s dívkami s módně obnaženým břichem, Židé jemenští, Falaši, prostitutky, a rodiny se sedmi či osmi potomky.

Mořský vzduch, mořská sůl na pokožce, dotek neustále se proplétajících těl –  cítíte zde nepřímou ale všudypřítomnou senzualitu Orientu.

Tel Aviv připomíná malý New York – také nikdy nespí.

Za letních nocí kavárničky vytvářejí pyramidy barevných světel mezi stolky na plážích, kde se lidé až do půlnoci koupají.

Prostitutky a drogy se zde dají snadno opatřit.

Hebrejština se v Tel Avivu mísí s ruštinou, francouzštinou a angličtinou – jsou zde slyšet všechny jazyky - kromě arabštiny.

Mysleli byste si, že jste v Řecku, a přesto je pásmo Gazy od Tel Avivu jednu hodinu jízdy po silnici, a Jeruzalém je ještě blíž.

Obyvatelé Tel Avivu konají povinnou tříletou vojenskou službu jako ostatní občané Izraele – navíc všichni ještě musí povinně na výcvik záložníků jeden měsíc v roce.

Jenom ozbrojení strážci s kovovými detektory u dveří restaurací a jiných veřejných míst připomínají nedalekou válku, ale brzy se stávají v očích turistů místním koloritem, na který nikdo nemyslí.

Budovy německého Bauhaus okupují v Tel Avivu celé ulice kolem středu města –v Tel Avivu je jich tolik, že UNESCO považuje Tel Aviv za zázrak Bauhasu na Blízkém východě ...

Architektura a naprosto odlišná mentalita německých Židů, kteří uprchli před nacismem, se  v Tel Avivu výrazně projevovala až do 60.let, poté začaly převládat jiné stavební styly.

Dva milióny z 8 miliónů obyvatel Izraele představují izraelští Arabové.

Přesto je nepotkáte na ulicích Tel Avivu, všechny nápisy jsou v hebrejštině , i všechna jména na zvoncích .

Jejich postoj k izraelskému státu se změnil v 10/00, kdy izraelská armáda zastřelila 13 z nich, když demonstrovali na podporu šířící se druhé intifády.

V 10/00 si tak uvědomili, že přestože jsou izraelskými občany, může do nich armáda střílet jako do Palestinců – a izraelské rodiny si zase uvědomily, že jejich dělníci či domácí služebnictvo se mohou přes den změnit v jejich vrahy – proto Palestince jako pracovní sílu v rodinných podnicích a v domácnostech nahradili přistěhovalí Rusové, Rumuni a Filipínci …

Arabové bydlí v chudých čtvrtích, nakupovat chodí na místní arabské trhy, zatímco Židé chodí nakupovat do supermarketů.

V arabských čtvrtích vládnou zlodějíčci autorádií a prodejci drog.

Jeden člověk ze tří je zde informátorem Židů , druhý je ve vězení, a ostatní si dělají, co je napadne.

Navíc mladí izraelští Arabové odmítají povinnou vojenskou službu, třebaže nenastoupení do posádky se trestá minimálně dvouletým vězením.

V neděli plně obsazená kamenitá pláž v arabské Jaffa je zalévána obrovskými vlnami – megafony v arabštině a hebrejštině požadují na rodičích, aby své děti přivedli z vody na břeh, ale nikdo tato varování neposlouchá, všichni jsou dál ve vodě či na matracích.

S rozmachem arabských satelitních TV stanicí se postoje arabské veřejnosti emancipovaly, takže arabští vládci ztratili svoji kontrolu nad jejím ovlivňováním.

Tato nová situace přinutila izraelské úřady, aby začaly arabská média monitorovat ...

Rok a půl po zahájení vysílání katarské al-Džazíry tak vznikla izraelská agentura MEMRI.

V 2/98 bývalý plukovník izraelských zpravodajských služeb plynně arabsky mluvící Jigal Carmon ( arabofonní Carmon byl poradcem na boj proti terorismu premiéra Jicchaka Šamira a Jicchaka Rabina, v 9/02 byl pozván do al-Džazíry, kde odmítl arabská tvrzení, že jeho agentura chce narušovat vztahy mezi Západem a Araby/muslimy), založil ve Washingtonu spolu s dalšími dvěma kolegy ze zpravodajských služeb, a s Meyarav Wurmserovou  (blízkou americkým neokonzervativcům, která řídila odbor BV v Hudson Institute ) překladatelskou a monitorovací agenturu MEMRI/Middle East Media Research Institute s pobočkami v Jeruzalémě, Berlíně a Londýně, která překládá arabské a perské tiskoviny (z jazyka fársí,tj. i afghánské ), a audiovizuální média do hebrejštiny, turečtiny a evropských jazyků (AJ, F, It, Šp, Ně, ruštiny), a analyzuje politické, ideologické, intelektuální, náboženské, kulturní a sociální trendy.

Její  webová stránka (Proche-Orient. info ) informuje, že je to organizace nezávislá, nestranná a nevýdělečná ( provozní náklady platí různé US pravicové nadace, jako Lynde a Harry Bradley Foundation  - ale pozor : protože většina „pokrokových a liberálních „  novinářů, které Memri podporuje, se vyjadřuje v arabském tisku financovaném některými saúdskoarabskými princi a saúdskoarabskými obchodníky, Memri zásadně nekritizuje politické poměry v Saúdské Arábii …

MEMRI TV Monitor Project monitoruje hlavní arabské a íránské TV stanice, k nejdůležitějším zprávám opatřuje titulky, a zdarma je poskytuje západním médiím, institucím, politikům, a zejména členům US Kongresu.

Arabská média si dlouhodobě stěžují na úmyslnou nesprávnost překladů – např. po červencových atentátech v londýnském metru ze 7.7.05  Memri následovně přeložila výrok jednoho islámisty, doktora práv žijícího v Londýně, na adresu obětí pro TV al-Džazíra, který přesně zněl  : “ V islámské právní terminologii neexistuje výraz „civilisté“ v moderním západním smyslu, jen kategorie kombatantů (bojovníků) a nekombatantů(nebojovníků) , ale islám je proti vraždění nevinných“ …

Překlad Memri zněl : „ Výraz „civilista“ v islámské právní terminologii neexistuje, lidé budˇpatří k dar al-harb  anebo nepatří “ =  uvedla kontroverzní výraz dar al-harb (doslova dům války, který dotyčný islámista nepoužil – jde o to, že podle tvrzení islámistů je svět rozdělený na dva domy : dar al-islam (dům islámu, muslimy) a dar al-harb ( dům války, jehož obyvatelstvo k islámu ještě nekonvertovalo) …

Memri pravděpodobně zaměňuje antisionismus za antisemitismus, jak tvrdí profesor Halim Barakat z Georgetown University ve státu NYC, když jeho článek pro londýnský deník Al-Hayat nazvaný „ Monstrum vytvořené sionismem “ Memri přeložila jako „ Jews have lost their humanity“, třebaže nikde v článku nevyslovil jméno Židé .

Memri výraz sionisté automaticky překládá jako Židé, a článek pak označí za antisemitský, třebaže je v něm kritizována jen současná izraelská politika.

Arabové jí dále vytýkají, že komentuje zejména texty a záběry vyjadřující menšinové názory, které pak vydává za většinové, takže nearabofonní čtenář či divák se musí domnívat, že arabská média jsou ovládána skupinou divoce antisemitských, protiamerických a protizápadních extrémistů .

Agentura Memri v roce 01 rozvířila skandál kolem palestinských školních příruček, které šířily antisemitismus.

V 9/03  se zúčastnila  úspěšné kampaně za uzavření střediska Šejk Zajíd ve Sjednocených arabských emirátech, a v 10/03 poukázala na antisemitské úlety TV al-Manar libanonského Hezbolláhu s cílem , aby vysílání tohoto kanálu bylo ve Francii zakázáno.

TV al-Manar v 10/03 skutečně odvysílala antisemitský fejeton, ve kterém např. ukazovala „ židovský rituální zločin“ , Reportéři bez hranic však protestovali proti snahám tento TV kanál ve Francii zakázat.

V 6/04  Memri bila na poplach proti tomu, aby do Londýna přicestoval šejk a islámský učenec dr. Kardáví, a  vytvořila  v Londýně takové dusno, že londýnský starosta Ken Livingstone, aby si učinil o šejkově osobnosti vlastní názor, nechal vypracovat studii, která analyzovala 140 úvah a kázání, které šejk Kardáví napsal.

Později uvedl, že „Memri smysl kázání šejka Kardávího natolik překroutila, že považuje za nezbytné tento fakt zveřejnit “ …

Arabové si stěžují, že Memri učinila rukojmí z liberálních a pokrokových novinářů, protože vytvořila kategorii liberálních a pokrokových novinářů s jednoznačnou charakteristikou : takový novinář musí zásadně odmítat jakýkoliv ozbrojený boj na BV, musí odsuzovat Hamas a Hezbolláh, tj. nacionalismus a politický islám, obhajovat „realismus“ ,tj. uznávat existenci Izraele jako státu de iure, a podněcovat Araby k „sebekritice“ ( faktem je, že sebekritický Arab je světu neznámý pojem) …

IZRAEL VOLBY 2006

Poprvé v Izraeli ve volbách ( nejnižší účast v historii Izraele, 63,2%) ze 28.3.06 zvítězila jiná strana než Likud či Strana práce (a poprvé bylo hlavní tématikou voleb stažení z okupovaných palestinských území, zabraných v červnové válce z roku 67 poté, co Izrael napadly arabské armády ).

Hnutí Kadima (Vpřed) Ariela Šarona získalo 28 křesel ve 120členném Knesetu. Druhé místo s 20 křesly získala labouristická Strana práce Amira Pereze, s jejíž podporou mohl Olmert počítat.

Nesourodé politické hnutí Kadima, do něhož přešla část vedení Likudu, založil Šaron v 11/05, aby se již nemusel handrkovat s Benjaminem Netanjahu, jenž mu neustále házel klacky pod nohy.

Třetí místo obsadila ortodoxní náboženská strana Šas (do které přešla i část zklamaných nacionalistů), a čtvrté místo pravicově extrémistická strana ruských přistěhovalců Avigdora Liebermana Izrael je náš domov/Israel Beitenou .

Na pátém místě byl Likud, na šestém koalice Národní náboženské strany (tradiční strana kolonů ) -  Národní jednoty (pravicově extrémistická ), Arabská strana , a největším překvapením byla Strana důchodců Rafaela (Rafima) Ejtana (79) , legendárního špióna v důchodu - důchodci (ze tří čtvrtin  jsou izraelští důchodci amerického a evropského původu ) prý v terénu masově přemlouvali mladé lidi, a to i v nočních klubech.

Ejtan v roce 1960 zadržel v Argentině nacistického zločince Adolfa Eichmanna, a uznání si vydobyl i tím, že pro izraelskou výzvědnou službu Mossad získal Jonathana Pollarda, analytika US námořnictva .

Potvrdilo se, že izraelská pravice je sice mocná, ale rozdělená. 

4 křesla získala levicová strana Meretz, která rovněž podpořila Elmerta .

Izraelské bezpečnostní síly se v době voleb soustředily na ochranu Jeruzaléma, ale od Hamasu se tentokrát žádné teroristické útoky nečekaly, spíše od skupin Islámského džihádu či ozbrojených radikálů Fatahu.

V těchto předčasných parlamentních volbách chtěl Ariel Šaron (77) prosadit svůj pohled na budoucnost Izraele, ale 4.1.06  jej postihla těžká mozková mrtvice, lékaři jeho stav stabilizovali, a Šaron dokonce přišel 28.3. poblahopřát svému nástupci.

Volební kampaň řídil Šaronův dlouholetý přítel Rueven Adler, jenž coby majitel reklamní agentury zastupoval  i řadu státem vlastněných podniků – právě v době Šaronova panování (od roku 01 do ledna 06) Adlerovy zisky ze státních zakázek nejvíce vzrostly.

Málo oblíbený Olmert, samozvaný Šaronův nástupce, považovaný izraelským tiskem za arogantního, slíbil, že pokud březnové předčasné volby vyhraje, stane se oblíbená ministryně zahraničí Cipi Livniová jeho vicepremiérkou.

Kadima zaměřila svoji volební kampaň  na částečný odchod z Předjordánska, a vytyčení hranic, což by znamenalo upuštění od Velkého Izraele zahrnujícího i Předjordánsko, který propagují náboženští radikálové a  nacionalističtí extrémisté.

Olmert razil novou terminologii – přeskupení Izraelců (hitkansout), nikoliv separaci od Palestinců (hitnatkout), protože oznámená stažení neznamenají konec kolonizace.

Výstavby osad kolonů budou pokračovat v „implantačních blocích „ , prohlašoval Olmert, které si Izrael ponechá, a kam budou umístˇováni evakuovaní osadníci.

Tyto „bloky“ budou s Izraelem spojené stavěnou bezpečnostní zdí, která se tak promění, navzdory tvrzení Izraelců, že má jen zabránit pronikání palestinských teroristů do Izraele, ve skutečné hranice ( navíc by anexe „implantovaných bloků „ mohla učinit případný palestinský stát neživotaschopným) …

Jednostranné vytyčení hranic Izraelem podpořilo svým nezodpovědným chováním hnutí Hamas, které zvítězilo 25.1.06 , a které odmítlo uznat stát Izrael, a zříci se ozbrojeného boje proti němu.

Proto vedení Kadima poprvé v historii Izraele nečinilo z uzavření míru s Palestinci podmínku sine qua non ( Strana práce se od Kadimy liší jen v tom, že je proti jednostrannosti takových kroků ze strany Izraele, ale je rovněž pro separaci od Palestinců ) .

Jehud Olmert, otec čtyř dětí, se narodil v roce 45 v židovské komunitě v Palestině jako třetí ze čtyř synů v rodině, která se do Palestiny přistěhovala z Ruska a Ukrajiny.

Rodiče byli členy extrémistické organizace Irgun, která propagovala ozbrojený boj proti „britským okupantům „.

Otec byl členem nacionálně extrémistické strany Hérout, a svým synům vštěpil obdiv pro předáka revizionistického sionismu Zejeva Jabotinského, jenž volal po Velkém Izraeli, zahrnujícím i dnešní území Jordánska.

Ehud Olmert, v tomto duchu přísně vychovávaný, vstoupil do politiky jako radikální nacionalista ve svých 20 letech.´

V roce 73 byl zvolen poslancem za Likud, ale byl vždy v opozici vůči Netanjahu, a když se tento v roce 92 stal jejím předsedou, Olmert se od Likudu distancoval, a ucházel se o funkci starosty Jeruzaléma, kterou vykonával až do roku 03, a ve které finančně sponzoroval židovskou přítomnost v arabských čtvrtích Jeruzaléma , takže funkci opouštěl s prázdnou veřejnou kasou.

V roce 03 jej po svém vítězství Ariel Šaron jmenoval  vicepremiérem – u této příležitosti pronesl na něho neobvykle pragmatický projev :“ Je-li otázka postavena tak, že si musíme vybrat mezi veškerou půdou bez židovského státu či  židovským státem bez veškeré půdy, vybereme si samozřejmě židovský stát bez veškeré půdy.“

Benjamin Netanjahu , premiér v letech 96 – 01 , sice strašil voliče  „ nástupem levice“ ( labouristická Strana práce Amira Pereze a Šaronova centristická /středová Kadima) , ale nebylo mu to nic platné .

Neuspělo ani jeho poukazování na to, že po odchodu izraelské armády z Gazy začne nějaká palestinská teroristická organizace ostřelovat Izrael katˇušemi ( což se  i stalo, odpálil je Islámský džihád) .

Bývalý protiarabský jestřáb Jehud Olmert , šéf Kadimy, prohlásil, že je připraven dokončit Šaronovo dílo, tj. vytyčit izraelské hranice jednostranně bez souhlasu Palestinců, jestliže nebude možno v nádcházejícím období (do roku 2010) s Palestinci jednat.

Překvapením voleb byl hluboký propad bloku Likud , naposledy tak slabé volební výsledky Likud zaznamenal v roce 51.

Těsně před volbami přešli do Kadimy sice nejoblíbenější ministři Likudu Cipi Livniová a Šaul Mofaz, ale ani neoliberální hospodářská politika Netanjahu u obyvatelstva nezabodovala (2 mil. Izraelců žije pod prahem chudoby).

Likud se ziskem 11 křesel skončil až jako pátý, kdy jej předběhly i sefardští ortodoxní věřící ze strany Šas, a nacionalističtí extrémisté ( přistěhovalci z 90.let 20.stol. z postsovětských republik v počtu 1,5 mil.) ze strany Náš domov Izrael.

Avigdor Lieberman, šéf této strany ruských imigrantů, jenž navrhoval vyměnit izraelská města s převážně arabským obyvatelstvem za palestinská území s židovskými osadami, prohlásil, že příští volby vyhraje  - avšak izraelský politolog  Hillel Frisch z Bar Ilanovy univerzity správně tvrdil, že Liebermanova strana dosáhla vrcholu, a dál již nepůjde, protože je stranou jen jednoho muže bez odpovídajících struktur v terénu.

S Arielem Šaronem odešla druhá generace „ Otců zakladatelů“ izraelského státu, a přišla generace třetí, která se již narodila v Izraeli, anebo krátce před jeho založením.

Dva Šaronovi synové se vepsali do podvědomí veřejnosti zcela jiným způsobem  - starší syn Omri byl 14.2.06 odsouzen za nelegální financování Likudu, a mladší Gilad byl zapleten do několika úplatkových skandálů .

29.3.06 izraelský prezident Mošé Kacav pověřil jednáním o vytvoření nové vlády Ehuda Olmerta ( Olmert mohl počítat s podporou Strany práce, levicové strany Meretz, bloku arabských stran, a dokonce i se stranou Šas, a s ultraortodoxní aškenazskou stranou, které byly připraveny vstoupit do vlády výměnou za financování jejich institucí z veřejných finančních prostředků ...