Severokorejské návraty americké diplomacie

V Jižní Koreji měl v 12/03 premiéru film Silmido ( shlédlo jej na 10 miliónů jihoKorejců), jehož promítání zrušilo poslední tabu, které se vztahovalo na teroristická komanda, která provozovaly nejen bolševické severokorejské, ale i jihokorejské vojenské vlády …

SILMIDO je malý skalnatý ostrůvek ve Žlutém moři, asi 60 km západně od Soulu , který je dnes oblíbeným nedělním výletním místem.

Film Silmido vypráví skutečný příběh původně 31členného teroristického komanda „684“ ( 7 rekrutů výcvik nepřežilo ), které bylo na tomto ostrůvku proti své vůli vycvičeno k zavraždění severokorejského vůdce Kim Il-Sunga.

Komando bylo vytvořeno v 4/68 po nezdařeném pokusu obdobného severokorejského komanda „124“, které mělo zavraždit jihokorejského prezidenta generála Chunga.

V 1/68 severokorejští agenti pronikli až k prezidentovu sídlu, kde byli ochrankou objeveni a zlikvidováni.

Gen. Chung však nakonec v 1/71 od této mise upustil, aby nenarušila probíhající tajná vyjednávání mezi Severem a Jihem ( očekávalo se, že tajná jednání vyústí v deklaraci o usmíření/sjednocení, 7/72).

Již odeslané komando bylo odvoláno s tím, že se jejich mise odkládá, ve skutečnosti bylo rozhodnuto o jejich fyzické likvidaci ( věděli o misi ) …

Po celé jaro 71 docházelo k incidentům frustrovaných příslušníků komanda s personálem kasáren, v nichž byli zavřeni, mj. dva z členů komanda znásilnili kasárenskou lékařku, jeden z nich poté spáchal sebevraždu, druhý byl chycen strážemi, a svázaný musel přihlížet, jak zbylí členové komanda jsou brutálně mláceni za selhání těchto dvou, nakonec jeden z mlácených svázaného provinilce zabil.

V 8/71 dostal velitel kasáren příkaz, aby jeho jednotka  týž den v noci členy komanda  „684“ zlikvidovala, což tento velitel odmítl učinit, ale bylo mu řečeno, že jinak bude s komandem „684“ zlikvidována i jeho jednotka.

Velitel své dilema vyřešil tak, že informaci o likvidaci členů komanda „684“ nechal „ prosáknout“  -  jiná verze tvrdí,  že se oné noci členové komanda prostě rozhodli z ostrova utéci, protože se od jednoho strážce dozvěděli, že právně již neexistují, a kdyby se jim mise podařila, a vrátili se zpět, byli by po misi stejně zlikvidováni, proto se rozhodli, že dorazí do Soulu, a svůj příběh zveřejní.

Těch 20 z nich, kterým se útěk z ostrova podařil ( zabili své strážce, 6 strážců přežilo, 1 z nich po filmu vypovídal ), na pevnině unesli civilní autobus, a odjeli do Soulu žádat na vládě vysvětlení.

Jihokorejská tajná služba z nich však v TV a v rozhlase učinila krajně nebezpečné severokorejské agenty, které je nutno zabít, a vyslala proti nim armádu, která nebrala ani špetku ohledu na civilisty v autobusu.

Gen. Chung mezitím vyhlásil výjimečný stav.

V bitvě s armádními jednotkami většina členů komanda zahynula, další spáchali sebevraždu ručními granáty, ale předtím z autobusu propustili přežilé civilisty.

Čtyři těžce zranění členové komanda „684“ však přežili, a byli jako severokorejští teroristé v roce 72 exemplárně popraveni …

Vzpoura tohoto komanda posloužila generálu Chungovi, aby si v 10/72 rozšířil své diktátorské pravomoci z důvodu severokorejského nebezpečí …

Teprve po premiéře filmu v 12/03 jihokorejský ministr obrany potvrdil, že jde o pravdivý příběh, který byl po mnoho let tabu.

V roce 06 jihokorejská vláda zveřejnila oficiální zprávu o jednotce „684“, která byla součástí jednotky výsadkářů, s tím, že „ o cíli mise se dokumenty nedochovaly“ , ale možnost zavraždění severokorejského předáka nevyloučila.

V roce 010 musela jihokorejská vláda dle rozhodnutí soudu vyplatit odškodnění rodinám členů komanda  „684“ , protože „ brutální výcvik porušoval jejich základní lidská práva, nikdy nebyli seznámeni s tím, co pro ně účast v misi skutečně obnáší, a za psychickou újmu, kterou vláda způsobila jejich rodinám, když je o jejich smrti informovala až v roce 06 …

Vojenské diktatury vládly v Jižní Koreji do roku 87, a v rámci boje proti komunismu tvrdě potíraly jakákoliv disidentská hnutí, jejichž členy označovaly za severokorejské agenty, a mučením je donucovaly k přiznání.

Mnoho z nich, odsouzených na smrt či k doživotí, pak bylo zneužito pro teroristický výcvik s vražedným posláním v Severní Koreji pod slibem zmírnění či prominutí trestu, kdy jihokorejský režim neváhal učinit z jejich rodin rukojmí jako záruku, že své poslání splní …

V letech 51 – 94 (teoreticky od roku 94 se civilisté do těchto komand již nerekrutují)  bylo tak vycvičeno 14.000 teroristů z řad jihokorejských civilistů, kteří měli fyzicky zlikvidovat určené představitele severokorejského režimu.

Z tohoto počtu hranice na sever překročilo 8.000 teroristů, z nichž 5.300 bylo prohlášeno za mrtvé či nezvěstné.

Jejich výcvik byl velmi krutý a nelidský, jednou z forem trestu bylo jejich značkování rozpálenou tyčí, výcvik přežili jen  „nejtvrdší“ z nich.

Po výcviku měli téměř všichni zlomené či narušené osobnosti – jeden z nich, jenž v jednom takovém výcvikovém táboře strávil 5 let, uvedl :

„Bylo to peklo, po jehož absolvování bylo prakticky nemožné´začlenit se zpět do normálního života, podařilo se to jen 5% z nás „  …

Natočení filmu Silmido nebylo náhodné, bylo vyvoláno vzpourou veteránů z řad teroristických komand z roku 02, kdy jedno bývalé komando ze státních tajných misí vyšlo protestovat do ulic s kovovými trubkami v rukách, a utkalo se s jihokorejskou protiteroristickou jednotkou …

Veteráni komand požadovali, aby jim byla vzdána čest a uděleno odškodnění za jejich zkažený život, protože stát vůči nim nejen porušil všechny sliby, ale navíc  s nimi zacházel jako s „ odpadem „ .

Požadovali ustavení parlamentní vyšetřovací komise, která by prošetřila porušování jejich lidských práv.

Sliby, které jihokorejský režim těmto agentům teroristům, které z nich proti jejich vůli učinil, dal, nikdy vůči těm z mála, kterým se podařilo se ze Severu vrátit, nedodržel, naopak – jestliže se někdo z nich vrátil, režim jej obvinil ze spolupráce se severokorejskými úřady, a dal jej pod policejní dohled  …

V 1/04  Soul přijal zákon, který uznává zásluhy bývalých příslušníků tajných komand z řad civilistů, a přiznává jim odškodnění.

JIŽNÍ KOREA

Jižní Korea se stala již od 60.let významnou obchodní mocností, která úspěšně  konkuruje i  Japoncům, ale politicky byla ovládána vojenskými režimy, které od 1960 musely čelit studentským nepokojům, největší studentské bouře se odehrály na přelomu 79/80 ( povstání v Kwandžu, krvavě potlačené, studentští předáci skončili v okovech, ve kterých byli vedeni přes celé město, mnozí z nich byli popraveni – studenti jsou nejslabšími články jakékoliv diktatury, viz 5.6.89 masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu/Tiananmen ).

Od 1980 následoval jeden vojenský převrat za druhým, takže v roce 91 byla jižní Korea nucena liberalizovat politickou scénu, v roce 92 se poprvé po 30 letech konaly demokratické volby, po kterých nastoupil do úřadu prezidenta poprvé v historii Jižní Koreje  „civil“  …

V 3/04 jižní Korea zažila prezidentskou krizi, kdy prezidentskou funkci musel na nějakou dobu převzít premiér, než o osudu prezidenta Roha, zda bude odvolán či ne, rozhodl Ústavní soud.

Prezidenta poškodil skandál kolem lidí, které si přivedl s sebou, včetně svého bratra, poškodila jej i strana, za kterou kandidoval -  Demokratická strana  Milénium (PDM), která se po vnitrostranických sporech rozštěpila, a rebelové založili na podporu Roha novou stranu URI, zatímco PDM přešla k opozici, a spolu s pravicovou konzervativní Velkou národní stranou hlasovala v parlamentu za jeho sesazení  …

Zvolení “ socialisty “ Roha za jihokorejského prezidenta v 12/03 odhalilo hluboké „mutační“ změny, kterými jihokorejská společnost po desetiletích vojenských diktatur prochází, mj. generační krizí : Roh byl zvolen mladší generací do 45 let, a rostoucím vlivem občanských sdružení, která vznikala jako houby po dešti díky internetu - právě jejich mobilizace umožnila zvolení Roha, rolnického synka, který se stal advokátem a obhájcem lidských práv.

Roh za sebou neměl žádné politické ani ekonomické klany, a jihokorejská elita jej mezi sebe nikdy nepřijala ( o to více, že Roh propagoval spravedlivější sociální poměry ) …

Starší generace politiků předhazovala jeho politickou naivitu ( chtěl pokračovat ve sbližování s KLDR ), a odsuzovala jeho antiamerikanismus ( Roh chtěl být autonomnější v rozhodování, nechtěl se o všem radit s US velvyslancem ).

Svobodná 60letá dcera diktátora Parka /1917-1979/, miliardářka Park Geun-hye, která byla již První dámou Jižní Koreje po zavraždění své matky v roce 74, oznámila svoji druhou prezidentskou kandidaturu v 12/011 ( Lee Myung ji o prezidentský úřad v roce 07 připravil o „ pár hlasů“) , a v zemi, kde nerovnoprávnost mezi muži a ženami ostentativně bije do očí, měla pozoruhodnou šanci na úspěch (slibovala zaměstnání pro všechny, sociální systém dávek „po korejsku“, a „demokratizaci“/alias liberalizaci ekonomiky, jejíž zárukou však rozhodně nebyl její hlavní poradce Hyun Myung-kwan, jenž dlouhá léta „radil“ firmě Samsung) …

Rovněž slibovala „ s definitivní platností“ vyřešit „korejskou otázku“ , a nastolit na Korejském poloostrově „trvalou vzájemnou důvěru a přátelství“ …

Svoji Velkou národní stranu založila v roce 98, ale v 11/011 ji přejmenovala na Nové hranice …

SEVERNÍ KOREA

Severní Korea je diplomaticky izolovaná, hospodářsky vykrvácená, hladomory z konce 90.let umořená ( 2 milióny lidí zemřelo hlady, 4 milióny z 23 miliónů podvyživených obyvatel přežívá jen díky mezinárodní pomoci), bolševický režim již nemá sílu uvést zemi do dalšího “ Velkého Pochodu směrem ke  komunismu “  , a přesto se severokorejský režim nechce stále zhroutit.

Hwang Jang-jop, nejvyšší severokorejský hodnostář, který v roce 97 emigroval do US, tvrdí, že důvodem přežívání režimu je „výrazná“ přeměna „ plánované “ ekonomiky do ekonomiky “lehce”  tržní, se 40letým zpožděním po vzoru Číny, která se k tomuto kroku odhodlala již pár let po smrti Mao Ce-tunga.

V baště bolševické ekonomiky jsou od roku 03 povoleny trhy, kde se prodává nejrůznější zboží, a poskytují se drobné služby, vynořují se i soukromé restaurace.

Do Pchjonjangu jezdí stále více jihokorejských obchodníků či japonských obchodníků korejského původu.

Dodávky elektrického proudu v hlavním městě jsou již téměř plynulé, začaly se objevovat i veřejné vývěsky ( bolševický stát vůči obyvatelům přestal fungovat již před mnoha desetiletími, diktátorova rodina a rodiny jeho prominentů žily převážně na břehu Ženevského jezera, kde jejich děti pod jinými identitami chodily do internátních škol)  …

Tragická situace však přetrvává v severních provinciích, kde státní systém distribuce za bolševiků nikdy nefungoval - zdejší města a vesnice žijí jako ve středověku bez elektřiny, bez lékaře, bez obchodů, bez informací …

Přesto reformy překročily bod, ze kterého již není návratu : v 7/02 stát poskytl podnikům více autonomie, uzavřel deficitní podniky, liberalizoval ceny a platy, devalvoval měnu, a udělal z eura svoji zúčtovací jednotku …

Reformy však prudce zvýšily ceny, zejména za potraviny, a nedostatečný sortiment nabídky způsobil, že se rozšířila propast mezi těmi, kteří dokáží v novém proudu plavat (novozbohatlíci), a těmi, kteří mají co dělat, aby bez jediného halíře státní podpory přežili.

Z důvodu napětí mezi Pchjongjangem a Washingtonem však zamrzly projekty  spolupráce s jižní Koreou, která je největším zahraničním investorem severní Koreje, a jejím druhým největším obchodním partnerem.

Především se zastavily práce na projektu průmyslové zóny Kaesong na severu demilitarizovaného pásma, která má přijmout na 1500 jihokorejských firem

Severokorejské návraty americké diplomacie,

aneb rozdělení Koreje na dva státy vyhovuje Japonsku, Číně, US i Rusku, protože po sjednocení Korejí by přišly o svůj píseček, na kterém si plácají své bábovičky.

1990 Kim Il-Sung zmírnil represe, a když KLDR slíbila, že podepíše dohodu o neútočení s jižní Koreou (byla podepsána v 12/91 ), byla  KLDR 1991 přijata do OSN.

V 2/92 splnila další slib, a podepsala dohodu o denuklearizaci Korejského poloostrova, nicméně když OSN na ni tlačilo, aby svá jaderná zařízení zpřístupnila kontrole inspektorů MAAE, severokorejský režim v roce 93 pohrozil, že od všech těchto dohod odstoupí …

V roce 94 po diktátorovi Kim Il-sungovi/1912-1994/ nastoupil jeho syn Kim Čong I. /1941-2011 podezřelý infarkt/, jenž poté, co US, Japonsko a Jižní Korea  požadovaly v OSN sankce proti Severní Koreji za to, že svá jaderná zařízení inspektorům z MAAE nezpřístupnila, potvrdil, že KLDR z MAAE klidně vystoupí …

Situace se uklidnila až v 7/94, kdy po zprostředkovací misi bývalého US prezidenta Jamese Cartera bylo ohledně severokorejského jaderného programu  dosaženo základní dohody s Washingtonem – v 6/95 pak severní Korea souhlasila, že svůj jaderný program ukončí, aby vzápětí pohrozila, že vypoví dohodu o příměří z roku  53 …

Ve svém článku Bazar se zbraněmi hromadného ničení pro Militaria.cz jsem pod čarou připojila poznámku „Severokorejské návraty americké diplomacie“ :

Po tvůrci pákistánské jaderné bomby ( účast pákistánských vojenských vlád nebyla "prokázána", třebaže pákistánská jaderná bomba byla projektem řízeným pákistánskou vojenskou rozvědkou ) Abdulu Kádirovi Chánovi se dalším prominentním, oficiálně uznaným proliferantem jaderných zbraní stal severokorejský stalinský diktátor Kim Čong I. : po provedených šetřeních MAAE v 6/08 potvrdila, že Izrael v 9/07 skutečně bombardoval syrský jaderný reaktor stavěný Severokorejci, typu experimentálního reaktoru v Jongbyon .

MAAE tak potvrdila i syrský jaderný program.

Vzhledem k tomu, že se Severní Korea " jako vždy opět úspěšně" dohodla s Washingtonem na "likvidaci " svého jaderného programu ( 27.6.08 Severokorejci odpálili chladící věž reaktoru v Jongbyon ), je nutno si položit otázku, zda proliferace ze strany Severní Koreje nevyplynula z chybné (či záludné) americké diplomacie :

KLDR podepsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní/NPT v roce 85, v roce 93 vypukla krize s jejím vojenským jaderným programem, byla však " uhašena " v roce 94, když po dohodě s Washingtonem KLDR souhlasila s odstavením svého pokusného reaktoru v Jongbyon.

Po osmi letech zdařilé spolupráce mezi Severní Koreou a MAAE (1994-02), Bush Junior tuto spolupráci zčistajasna zpřetrhal, když Severní Koreu v roce 02 zahrnul do států " Osy zla" , načež KLDR od smlouvy NPT k lednu 03 odstoupila.

V roce 05 se Bushova vláda nejprve „opět dohodla“  s KLDR na " severokorejské denuklerizaci" , ale vzápětí dialog s KLDR opět zničehonic zpřetrhala, a zmrazila severokorejské finance v zahraničí.

9.10.06 KLDR údajně úspěšně provedla výbuch jaderné bomby, a stala se devátou jadernou mocností na této planetě. O tuto technologii se okamžitě výměnným obchodem podělila s Teheránem.