Pearl Harbour, záhada proamerického admirála

70 let po válce se Japonsko stále tváří jako obětˇ války. 15.8. v den kapitulace si Japonsko připomíná všechny velké krvavé bitvy ( bitvu o ostrov Okinawa, bránu k hlavním japonským ostrovům, poslední velká bitva 2.sv.v. březen-červen 1945, 230.000 japonských padlých ( 80.000 vojáků + 150.000 civilistů / US ztratily 14.000 vojáků ), Saipan 55.000 padlých, Iwojima 30.000 ).

Císař Akihito se na svoji první cestu do zahraničí vypravil na mariánský ostrov Saipan ( Mariana Islands) , tropický ostrov s nádhernými plážemi a korálovými útesy, který je dnes turistickým rájem a muzeem tichomořské války.

Během bitvy o ostrov Saipan v 6/44, ze kterého si Japonci po porážce u Midway 1942 ( jedné z klíčových námořních bitev 2.sv.v. )  učinili strategickou páteř své obrany, za jediný den padlo 43.000 Japonců a 12.000 US vojáků.

Třebaže obrana ostrova byla předem ztracená, generalita vydala rozkaz padnout do posledního muže – i  Američané těžce vykrváceli, protože netušili, že budou muset postupovat údolím, jehož kopce ovládají Japonci.

Boje po nečekaném US vylodění ( generalita čekala útok jižněji ) pokračovaly v jeskyních a v tunelech, pro jejichž „ vyčištění „ US vojáci používali plamenomety.

Během bitvy „Hirohito“ císařským nařízením zmocnil gen. Saito /1890-1944/, jenž na ostrově velel, aby civilisté, kteří dají přednost sebevraždě před zajetím,  získali stejný spirituální status jako vojáci padlí v boji - přes 1.000 z nich ( ze 24.000)  spáchalo sebevraždu skokem z útesu.

Generalita vyzývala k sebevraždám, protože se obávala, že US propaganda využije zajatce v rozhlasových rozhovorech s nimi k demoralizaci japonské fronty.

Na Anatahan, ještě menším ostrově, 150 km severněji od Saipan, boj v džungli proti Američanům trval až do roku 1950, a vedla jej žena Kazuko Haga (28), které se říkalo „ královna“ Anatahanu.

Byla manželkou zaměstnance zdejší plantáže cukrové třtiny, pro její intriky ji nakonec „ partyzáni“ odsoudili k smrti, takže si byla nucena „ stopnout“  US válečnou lodˇ, která ji 1950 z ostrova odvezla.

Během US náletu na Tokio v 3/45 zahynulo 100.000 civilistů, nemluvě o Hirošimě a Nagasaki, ale tato jatka japonských civilistů nikterak nezastiňují milióny asijských obětí  14.leté japonské dobyvačné expanze, která začala vpádem do Mandžuska v roce 31 – japonští nacionalisté ke konsternaci obětí na toto tvrzení odpovídají, že japonská armáda asijské národy vysvobodila ze jha západního kolonialismu ...

Císař Hirohito /1901-1989/ nastoupil na trůn Chryzantémy (symbol císařské rodiny) po smrti svého otce 1926 v době, kdy se na pozadí finanční krize a bolševické hrozby drala k moci silná militaristická klika ( armáda již od roku 1900 měla právo veta při ustavování vlády, a od roku 1905, kdy vyhrála válku nad Ruskem, okupovala Koreu, o kterou Rusko mělo zájem, stejně jako o Mandžusko bohaté na suroviny ) …

Mukdenský incident 1931

Japonci zinscenovaná sabotáž na strategické železniční trati u Mukdenu ( mandžuská železnice byla pro japonskou ekonomiku klíčová, šéf Mandžuské železnice byl nejdůležitějším byrokratem v Japonsku)  Japonsku poskytla záminku k invazi do Mandžuska/1. japonsko-čínská válka, v němž nastolilo loutkovou vládu, a 1933 vystoupilo ze Společnosti národů, když tato nový „ stát“ neuznala (  1933 po nástupu Hitlera ze Společnosti národů vystoupilo Německo,  1937 vystoupila  Itálie, zatímco SU byl vyloučen 14.12.1939 pro svoji agresi proti Finsku ze 30.11.1939 ) …

9.1.1932 Hirohito o vlásek unikl atentátu, když po něm korejský aktivista hodil dva ruční granáty, 15.5.32 byl militaristy zavražděn premiér Inukai Tsuyoshi, čímž se militaristická klika  „Kodoha“ , připravující se na agresi proti Číně, která měla veřejnou podporu jednoho z Hirohitových bratrů, prince „Čičibu“ Jasuhita/1902-1953/, vymkla jakékoliv civilní kontrole.

Fašistická frakce „Kodoha“/ „ císařská vláda “ požadovala zrušit ústavu a odstranit civilní správu státu s tím, že by zemi řídil přímo a výlučně jen císař /přímou císařskou správu země ( císaři by samozřejmě „ radili „ generálové ), což Hirohito odmítl ( dobře věděl, že by šlo o přímou vojenskou diktaturu, v níž by byl jen gumovým razítkem a dekorací ) .

26.2.1936 císař nechal potlačit armádní puč frakce Kodoha, do kterého byl zapleten i jeho bratr Čičibu, který byl poté poslán na turné po Evropě, které si však princ vyložil špatným způsobem – návštěvou Norimberku, ve kterém se konal sjezd NSDAP.

Princ se setkal s Hitlerem, jenž před ním zaútočil proti Stalinovi takovým teatrálním způsobem, že princ před svým pobočníkem poznamenal :“ Hitler je herec, jemu bude těžké věřit „  (na korunovaci britského Jiřího VI v 5/1937 princ zastupoval císaře ) …

Pakt proti Kominterně 1936

V 6/36 Hitler obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, a přeměnil tak versailleskou mírovou smlouvu v cár papíru, načež  v 11/36 uzavřel s Japonskem pakt proti Kominterně ( BER se v něm zavázal uznat japonské Mandžusko ), třebaže s tímto paktem měl BER, spojenec Číny, dilema - zejména zamini, např. Konstantin von Neurath, a generálové orientovaní na vojenskou spolupráci s Čínou, mj. polní maršál Werner von Blomberg, chtěli spolupracovat s Čankajškem, kterému radili němečtí vojenští poradci, ale Hitler trval na spojenectví s Japonskem, úhlavním nepřítelem Číny …

Původně (1935) měl pakt proti Kominterně spojit Čankajška,Tokio a BER, což se zamlouvalo i japonskému velvyslanci v BER ( touto spoluprácí by se Čína dostala do područí Japonska ), ale Čankajšek o pakt neprojevil zájem …

Když Británie v 6/35 s nacistickým BER překvapivě podepsala Námořní dohodu/Anglo-German Naval Agreement ( o spolupráci s LON měl Hitler obrovský zájem, jedině s LON byl ochoten si rozdělit novou Evropu, v čemž jej utvrzovala jeho nacistická přítelkyně Unity Mitford /1914-1948/, zatímco Stalin byl anglofob ), byl vstup do paktu nabídnut i Británii a Itálii …

Japonská generalita byla touto námořní dohodou šokována, ale usoudila, že BER chce jen získat čas na dobudování svého lodˇstva ( japonskou delegaci na námořní konferenci v LON 1935 vedl admirál Nagano, a když japonskému lodˇstvu nebyla poskytnuta parita s anglosaským lodˇstvem, z konference na protest předčasně odjel ) .

Pakt proti Kominterně byl nabídnut i PL, ale PL jej odmítlo s oprávněnou obavou, že by se stalo loutkovým státem Berlína.

Pakt, aby nevylekal Stalina, byl oficiálně namířen jen proti Kominterně, ale měl tajný dodatek, že v případě přímé války člena paktu se Stalinem, zůstane druhý signatář neutrální.

V 8/39 BER pakt proti Kominterně porušil podepsáním paktu se Stalinem (obě země se zavázaly nepodepsat se SU žádný pakt ) , ale v 9/40  BER vyjednával s Japonskem o novém paktu – paktu Osy, současně Ribbentrop poslal Molotovovi v 9/40 telegram, v němž jej informoval, že BER uzavře vojenský pakt s Japonskem a s Itálií, který není zaměřen proti SU ale proti US, z čehož se Stalin zaradoval, a projevil přání se k Paktu zemí Osy připojit, ale měl pro Hitlera nepřijatelnou podmínku – aby Kremlu daroval jihovýchodní Evropu  …

Pakt proti Kominterně byl prodloužen na dalších 5 let v 11/41  …

K paktu proti Kominterně se později připojily i další země ( BG, R, Madˇarsko, Chorvatský ustašovský stát, Slovenský stát, TR ( viz German-Turkish non-aggression pact ) 18.6.41 jako pozorovatel, Itálie, Španělsko, FS, a okupované Dánsko/DK – které však požadovalo 4 výjimky s tím, že na sebe nepřebírá žádné politické ani vojenské závazky a zůstává stále neutrální, takže rozzuřený Ribbentrop hrozil DK ministru zahraničí Eriku Scavenius /1877-1962/, zatčením – nakonec DK addendum přijal jako tajný dodatek, aby nesnížil propagandistický efekt paktu.

V 11/37 se k paktu proti Kominterně připojila nedůvěřivá Itálie, která reagovala na ztroskotanou iniciativu LON + PAR/Stresa Front z roku 35 udržet Hitlera ve stávajících hranicích ( pakt podepsaný s Mussolinim, že locarnské dohody budou dodrženy, zejména nezávislost Rakouska, v němž Hitler Mussolinimu 1934 zavraždil kancléře Dollfusse - pozdější Anschluss Rakouska z 3/38 Mussolini nikdy nevstřebal ).

Musssolini připojením k paktu reagoval i na vlastní expanzionimus (anexe Etiopie/Habeše 1935 ), který Mussoliniho posunul k BER ( sblížila je však až španělsko-občanská válka 36-39, protože v tajném Hoare-Laval paktu LON a PAR s Mussolinim, mu tyto státy ve skutečnosti dvě třetiny Etiopie za spolupráci  „ věnovaly „  - když se pakt provalil na veřejnost, musel Samuel Hoare, UK ministr zahraničí, odstoupit ) …

Bratr Hirohita, princ Čičibu, jenž jako důstojník působil v okupovaném Mandžusku, prosazoval vojenskou spolupráci s Německem a vedl ostré hádky s císařem Hirohitem, jehož spojenectví s Hitlerem a vstup do paktu států Osy proti US a Británii nelákalo.

V 8/1937 útokem japonské armády proti Šanghaji začala 2. japonsko-čínská válka poté, co čínská revoluční /bolševická armáda odrazila útok japonské pěchoty na mostě Marco Polo na pekingském předměstí.

Hlavním městem Čínské republiky byl od roku 1912 Nanking/Nanjing ( předtím za císaře 400 let Peking, a znovu od roku 1949 od vyhlášení Maovy ČLR  ).

Čankajšek se na radu svých německých vojenských poradců z města, které nemohl ubránit, 7.12.37 se svými elitními jednotkami stáhl, a ponechal město osudu ( správu převzal tzv. mezinárodní výbor ze zdejších zástupců západních občanů v čele s německým obchodníkem John Rabe /1882-1950/.

Současně Čankajšek neumožnil evakuaci civilistů  - vydal rozkaz, aby všichni civilisté ve městě zůstali, na což dohlíželo zdejších 100.000 čínských vojáků, kteří měli město bránit, ale protože to byli vojáci, kteří před Japonci prchli již ze Šanghaje, uprchli před nimi i v Nankingu.

Japonci byli rozzuřeni svými těžkými ztrátami ze Šanghaje, kde se bojovalo o každou ulici, Šanghaj dobyli až námořním bombardováním.

Japonská armáda postupovala k Nankingu velmi rychle, vojákům byla slíbena válečná kořist – zdejší ženy a plenění majetku.

Nastalo šestitýdenní vraždění čínských civilistů a odzbrojených čínských vojáků, zahájené 13.12.37 v den, kdy Japonci do Nankingu vstoupili.

Celkem bylo zavražděno 100.000 - 300.000 lidí, údaje se různí, město bylo vypleněno, ženy masově znásilněny, poté i s dětmi zavražděny, a naházeny do řeky.

Jeden tokijský list z tehdejší doby popisoval, jak dva důstojníci (po válce popraveni)  mezi sebou uspořádali sportovní soutěž – kdo z nich mečem dříve postíná 100 hlav civilistů.

John Rabe výbor vedl jako člen NSDAP a jako Němec ( německo-japonský pakt proti Kominterně) - Rabe vytvořil bezpečnostní zónu kolem západních ambasád a na univerzitě, kde nalezlo útočiště na 250.000 čínských civilistů, které Rabe zachránil ( ve své soukromé nemovitosti ukryl 650 čínských civilistů ).

Rabe si o masakrech psal deník, dokonce natočil i film, a nebyl jediný, i někteří japonští novináři a vojáci byli masakry zhrozeni, a zaznamenali je.

V 2/38 se Rabe vrátil do BER, a napsal dopis Hitlerovi, aby masakry japonské armády zastavil – proto jej zatklo Gestapo, které dopis Hitlerovi nikdy nepředalo, a film mu zabavilo -  z vězení jej vysvobodilo vedení AG Siemens, pro které poté do konce války pracoval.

Po válce jej nejprve zatkla NKVD, poté UK armáda, a musel podstoupit proces denacifikace, aby dostal pracovní povolení – Brity byl prohlášen za denacifikovaného v 3/1946, ale práci nesehnal, a nedokázal uživit rodinu – starosta Nankingu se osobně vypravil do Německa a předal mu 20.000 dolarů, které pro něho občané Nankingu vybrali, a až do komunistického převratu v Číně mu měsíčně posílali potravinový balíček.

Zemřel 1950 na infarkt, jeho hrob byl převezen do Nankingu, a z jeho nankingské rezidence mu byl vybudován památník.

Po masakru v Nanking/Nanjing  princ Čičibu působil v Nankingu, a 9.2.39  si na ministerstvu války vyslechl i přednášku o biologickém válčení vojenského chirurga Širo Išiji /1892-1959/, a zúčastnil se vivisekce, kterou Išiji předvedl  …

V letech 37-45 v Jednotce 731 ( oficiálně to byla čistička vod) Išiji vedl pro japonské lékařské kruhy brutální pokusy na válečných zajatcích, především čínských, a čínských civilistech ( jednotku 731 osobně založil již v roce 36 ) …

Desetitisíce jich zemřely mj. na mor, antrax, choleru, konal na nich fyziologické pokusy, včetně vivisekce, vynucené potraty, infarkty, omrzliny, ap. - stovky z nich každoročně poskytovala japonská tajná policie ( viz Unit 731 + Khabarovsk War Crime Trials).

V 3/45 zamýšlel vypustit biologické zbraně proti kalifornskému městu San Diego na letounech pilotovaných kamikaze ( operace Cherry Blossoms at Night).

V posledních dnech války v Pacifiku Japonci zónu 731 i se zbývajícími 150 vězni vyhodili do povětří, aby zničili důkazy.

Išiji a jeho lékařský tým byl zatčen Američany, kteří mu výměnou za jeho kompletní dokumentaci o výše zmíněných pokusech poskytli trestní imunitu ( aniž by se zeptali na názor přežilých US válečných zajatců, kteří se o tom dozvěděli až v 70.letech ) .

US prominentní mikrobiologové, jimž poté Išiji dělal poradce ( mj. Edwin Hill, šéf Fort Detrick, Frederick, Maryland ) poté SU vědcům, kteří si jeho tým rovněž chtěli vyslechnout (aby si také vyrobili kvalitní biologické a chemické zbraně) , tvrdili, že záznamy japonských lékařů jsou naprosto bezcenné.

Paměti komorníka Kuraji Ogura Hirohita vykreslují jako umírněného - byl proti vstupu do spolku států Osy (1940), a nebyl nadšený ani válkou proti Číně, ale byla mu vnucena genštábem armády ( Kwantung pěchota)  s tím, že Sověti chystají útok na severu.

Hirohito byl nervózní z toho, že se čínské jednotky stále nevzdávají, a v roce 41 poznamenal : “ Vést válku je jednoduché, obtížné je válku ukončit, nejlépe by bylo válku proti Číně ukončit ihned – schopnost Číny bránit se jsme podcenili „  …

V 1/39 princ Konoe, premiér, jenž chtěl uzavřít s Číňany příměří, odstoupil s tím, že již nehodlá být loutkou generálů, kteří nikdy na příměří nepřistoupí.

Válku s Čínou prosazovali militaristé z Kwantungu, zejména vrchní velitel gen. Hajime Sugyiama /1880-1945/ - když Sugyima začal u Hirohita prosazovat i válku s US, Hirohito mu v 9/41 vmetl do tváře : “ A vaše blitzkrieg proti US dopadne jako ta čínská „ …

10 dní po kapitulaci se Sugyiama zastřelil, sebevraždu spáchala i jeho manželka.

Dalšími prosazovateli války proti Číně a US byli mj. generálové Hideki Tojo a Akira Muto/1892-1948 popraven oběšením/, jenž velel masakrům v Nankingu, ministr obrany Shunroku Hata /1879-1962/ odpovědný jako velitel za masakry v Číně, dostal doživotí.

Princ Konoe, kterého armáda přemluvila, aby ve funkci premiéra pokračoval,  jmenoval na přání Kwantungu ministrem zahraničí diplomata Yosuke Matsuoka /1880-1946/ ( jako velvyslanec ve Společnosti národů pohrdavě oznámil vystoupení Japonska ze Společnosti národů 1933 ), třebaže jej císař a ostatní před ním varovali.

Matsuoka, jehož otec zbankrotoval, byl vychován v US „ náhradní „ US rodinou. Svoji kariéru zahájil jako účastník japonské delegace na mírové konferenci v PAR 1919, za občanské války v Rusku prosazoval japonskou účast v mezinárodní intervenci proti bolševikům na Sibiři .

Matsuoka byl hlavním japonským proponentem paktu států Osy, namířeným proti US/UK a SU, podepsaným 27.9.1940 .

Matsuoka však obdivoval italský fašismus, kterému nevadili Židé, sám Matsuoka zamýšlel usadit židovské uprchlíky z Německa, které Japonsko navzdory německým protestům přijímalo, v Mandžusku, aby jej pro Japonsko kolonizovali. V 12/1940 Matsuoka při večeři s židovskými obchodníky prohlásil :

“ Jsem odpovědný za spojenectví Japonska s Hitlerem, ale nikdy jsem Hitlerovi ani nikomu jinému v BER neslíbil, že Japonsko bude uskutečňovat protižidovskou politiku „ …

V 3/1941 Matsuoka navštívil BER, Ribbentrop plán Barbarossa do poslední chvíle před Japonci tajil, ale potřeboval, aby Japonci napadli britský Singapur, což se stalo.

V 4/1941 Matsuoka přijel do MOW, kde se Stalinem podepsal pakt o neutralitě, který obě strany po celou dobu války dodržely.

Po německém útoku proti SU BER požadoval, aby se Japonsko na válce proti SU podílelo otevřením fronty na Sibiři, ale Matsuoka marně přemlouval armádu, aby vtrhla na ruskou Sibiř ( 22.6.41 byl pro Japonsko šokem, stejně jako pro Hitlera japonský útok proti Pearl Harbour v 12/41 - příliš mnoho zásadních překvapení ) .

Vyjednávání Tokia o paktu s Rooseveltem 1941

Když se Matsuoka triumfálně vrátil z Německa a ze SU, byl nemile překvapen, že princ Konoe za jeho zády úspěšně vyjednával s US, a měl v ruce US mírový návrh z 4/41 ( mj. uznání „ japonského „ Mandžuska za stažení japonských vojsk z Číny ) s tím, že vzájemné setkání FDR a Konoe se mělo uskutečnit v 5/41 v Honolulu, ale Matsuoka návrh přepracoval tak, že se stal pro US nepřijatelný ( po vypuknutí války v Tichomoří Matsuoka veřejně zalitoval, že byl strůjcem japonského vstupu do paktu Osy, 1946 zemřel ve vězení ještě před zahájením procesu ) .

Císaře a prince Konoeho znepokojovaly protiamerické aktivity Matsuoka ( tvrdí to i komorník ve svých Pamětech ), proto se rozhodli, že se Matsuoka zbaví – Konoe proto podal další demisi, a poté, co padla celá vláda, byl jmenován opět premiérem, ale tentokrát ministrem zahraničí jmenoval admirála Toyoda /1885-1961/, jenž byl, stejně jako ministr námořnictva Oikawa, proti vstupu Japonska do paktu zemí Osy.

Konoe + Toyoda se obávali, že další japonská agrese v jihovýchodní Asii, zejména plánované obsazení francouzské Indočíny po kapitulaci Francie ( došlo k němu o rok později v 7/41 ), vyústí v totální US obchodní embargo vůči Japonsku, které bylo na US závislé v dovozu ropy ( přes 80% , zásoby ropy mělo Japonsko jen na dva roky ) – po obsazení Indočíny US, UK + NL zmrazily veškerá japonská aktiva ve svých bankách.

Proto admirál Toyoda vyslal v 7/41 do Washingtonu svého emisara admirála Nomura s návrhem, aby se FDR přece jen setkal osobně s Princem Konoe, což FDR odmítl ( po skončení války admirál Toyoda nebyl zatčen ) …

Konoe spoléhal na to, že dalším expanzivním choutkám Kwantungu zabrání námořnictvo, ale nový náčelník genštábu námořnictva admirál Nagano /1880-1947/, bývalý vojenský atašé ve Washingtonu, nebyl dostatečně razantní – spoléhal na to, že US izolacionistické cítění ( „ splendid isolation“ ) zabrání US vstupu do války   …

Pearl Harbour, hádanka proamerického admirála Isoroku Yamamota / 1884- 4/1943 Američané sestřelili jeho letadlo /, jenž naplánoval útok proti Pearl Harbour

Američané o chystaném útoku na Pearl Harbour věděli, Hilaire du Berrier s vlastní špionážní sítí v Asii, spolupracující s Francouzy a Brity, Rooseveltovi několikrát poslal varování, že se útok chystá, dle deníku ministra války Henry L. Stimsona šlo jen o to, „ jak Japonce přimět, aby vypálili první kulku „ …

Admirál Nagano, stejně jako většina admirality, se postavil proti plánu admirála Isoroku Yamamoto, vrchního velitele námořnictva, zaútočit na Pearl Harbour, ale když admirál pohrozil složením funkcí, Nagano zdráhavě souhlas k útoku vydal ( Nagano byl zatčen Američany, zemřel údajně na infarkt ještě před skončením procesu ) .

Yamamoto, sukničkář a vášnivý gambler, jehož veřejným snem bylo vlastnit kasino v Monaku, již 1931 protestoval proti záboru Mandžuska, a 1937 proti pozemní invazi proti Číně ( v 12/37 se omluvil US velvyslanci za ostřelování USS Panay, takže mu nacionalisté z Kwantungu hrozili atentáty, stejně tak hrozili smrtí  proanglosaským admirálům, které podporoval Hirohito, admirálům Yonai /1880-1948/, jenž  přežil několik atentátů + Inoue /1889-1975, po válce učitel hudby a angličtiny /, kteří nesouhlasili ani s válkou proti Číně ani se vstupem do paktu Osy, ani s válkou proti US ).

Yamamoto, jenž vystudoval na Harvardu a byl ex vojenským atašé v US, byl stejně proanglosaským jako admirálové Yonai a Inoue – je proto velmi bizarní, že velel jak útoku proti Pearl Harbour ( plán, který navíc vymyslel), tak bitvě o Midway (6/42) …

Yamamoto armádním generálům Kwantungu cynicky napsal, že jsou-li pro válku s US, musí být připraveni na to, že budou muset dobýt nejen Tichomoří, ale celé Spojené státy, a tázal se, zda jsou tudíž až tolik jazykově vybavení a natolik odhodlaní válku proti US vést …

Aby jej ministr námořnictva admirál Yonai uchránil před atentáty, odstranil jej z ministerstva  „ na vodu „, a jmenoval jej v 8/1939 vrchním velitelem Spojeného lodˇstva s tím, že „ když zůstane na souši, do roka a do dne zemře „  …

Yamamoto zahynul v bombardéru námořnictva, jehož vývoj sám prosazoval –  Mitsubishi G3M+ G4M, kterým se říkalo „ létající doutníky „ , protože neměly chráněné ani nádrže ani motory, takže snadno hořely.

Konoe na protest proti protiamerické politice v 10/41 s celou svoji vládou opět podal demisi – svému sekretáři Kenji Tomita řekl :“ Řekl jsem císaři, že bylo chybou zahájit válku, souhlasil, ale druhý den mi řekl, abych se s tím netrápil, na to že máme armádu “ …

Konoe doporučil za svého nástupce Hirohitova strýce prince Higashikuni Naruhiko /1887-1990/, jenž dle jeho mínění byl jediný, který by zvládl udržet bojechtivý Kwantung na uzdě, ale Hirohito jmenoval premiérem  militaristu gen. Hideki Tojo s tím, že „ v bouřlivé době nemůže vést vládu člen císařské rodiny, aby za její činy nemohl být později zodpovědný „  ( Naruhiko byl jediným členem císařské rodiny, který se stal premiérem srpen-říjen 1945, a posledním generálem v této funkci ) …

Princ Naruhiko byl proti válce s US, a 1944 se účastnil červencového spiknutí proti válečnickému premiéru gen. Hideki Tojo/1884-1948 popraven / spolu s princem Konoe, s princem Asaka, s princem Takamatsu /1905-1987/, a s matkou císařovnou Dowager Teimei /1884-1951/ - matka Hirohita veřejně odmítla účast Japonska ve 2.sv.v. , a často se s Hirohitem kvůli vedení války hádala …

V 2/46 v rozhovoru pro list The NYC Times princ Naruhiko prohlásil, že „ většina členů císařské rodiny by souhlasila s abdikací Hirohita, Naruhiko by vládl jako regent až do plnoletosti korunního prince Akihito “ ( všichni princové chtěli vládnout jako regenti ) .

Nakonec Američané Hirohita potrestali jen tím, že z císařství daného Bohem učinili konstituční monarchii .

Současně princ Naruhiko požádal císaře o povolení, aby byl vyškrtnut z císařské rodiny, že se chce stát pouhým občanem, což Hirohito zamítl – o titul však pod US okupační správou přišel jako ostatní princi ( nepocházející z přímé linie) , a také o své paláce, které US všem princům zabavily.

V 2/45 dal Hirohito princi Konoe souhlas, aby začal vyjednávat o ukončení války ( Hirohitův Vrchní Komoří gen. …..? , kterého gen. MacArthur z této funkce vyhodil, toto popřel s tím, že Hirohito návrhy prince Konoe odmítl …

Princ Konoe se více obával komunistického pučr než kapitulace, v 4/45 SU prohlásil, že smlouvu o neutralitě již neprodlouží, zatímco japonský válečnický kabinet Kreml pověřil, aby Japonsku zprostředkoval kapitulaci, ale ne dříve než si japonská armáda vylepší pozice a odrazí očekávanou US invazi na pevnině.

Počátkem 6/45 válečnický kabinet odsouhlasil pokračování ve válce ( Hirohito se jej ceremoniálně mlčky účastnil), ale Strážce pečeti Koiči Kido druhý den vypracoval přehled o celkové beznadějné situaci na frontě, a navrhl jednání o kapitulaci, s čímž Hirohito souhlasil, US však návrh kapitulace formulovaný umírněnými kolem prince Konoe, nepřijaly -  22.6.45, když již bylo jasné, že ani Kreml nic nevyjedná, Hirohito převzal iniciativu, svolal ministry válečnického kabinetu, a jednoznačně jim sdělil, že „ požaduje konkrétní návrhy, jak ukončit jednáním válku „ …

26.7.45 Truman, Churchill, Čankajšek vydali během postupimské konference deklaraci, která na Japonsku požadovala bezpodmínečnou kapitulaci, takže tvrdé jádro, mj. ministr války gen. Anami, náčelník genštábu námořnictva admirál Soemu Toyodo, a náčelník genštábu armády gen. Umezu se rozhodlo nevzdat ( pro přijetí postupimské deklarace byli např. premiér Suzuki, ministr zahraničí Togo, admirálové Yonai +Inoue ) .

9.8.45 po atomovkách svržených na Hirošimu (6.8.) a Nagasaki (8.8.), vyhlásil Japonsku válku i Kreml.

Proti svržení AB se postavil mj. gen. Eisenhower, gen. MacArthur, gen. Marshall a admirál Leahy z důvodů, že byly jen neúčelným pokračováním kobercových náletů v době, kdy již Japonsko bylo poraženo, a gen. Eisenhower ve svých Pamětech píše, že „ z etického hlediska jejich použití, navíc proti civilním nikoliv vojenským cílům, nelze ospravedlnit žádnými kalkulacemi případných vojenských ztrát „ …( viz můj článek Hirošima/Nagasaki, odmytizování oficiální linie ) ...

Tvrdé jádro armády na kapitulaci nepomyslelo ani po svržení AB, ani po vstupu SU do války, takže kapitulaci musel vyhlásit Hirohito, a i poté se armádní skalní fanatici pokusili ještě o tři vojenské puče.

10.8.45 Hirohito nařídil kapitulaci, 14.8.45 Suzukiho vláda sdělila spojencům, že postupimskou deklaraci přijala, a nahrávka Hirohitova projevu byla historicky odvysílána 15.8.45.

Hirohito ve svém poselství k národu, ve kterém vysvětloval důvody, proč se rozhodl ke kapitulaci, uvedl, že „ by byl vyhlazen celý japonský národ, kdyby Japonsko ve válce pokračovalo “, avšak ve svém projevu k vojákům a námořníkům ze 17.8.45 jako důvod kapitulace uvedl SU invazi, o AB se vůbec nezmínil …

Po válce japonský admirál Soemu Toyoda prohlásil, že „ kapitulaci urychlil vstup SU do války, nikoliv svržení AB “, což dnes stojí v japonských učebnicích.

To samé uvedl premiér Suzuki, jenž po vpádu SU do Mandžuska a rychlém postupu RA prohlásil :“ Ukončeme válku, lepší je se vzdát Američanům než Sovětům „ …

Stejný závěr uvádí i britský výklad historie :“ Mimořádné zasedání japonské vlády vyhodnotilo situaci po vstupu SU do války jako pro Japonsko neudržitelnou „ … , zatímco US historik Robert Pape a jiní US historici tvrdí, že „ situace Japonska byla neudržitelná již před vstupem SU do války “  …

Američané svržením AB chtěli Kreml odradit od vstupu do války v Tichomoří v době, kdy již věděli, že si s Japonskem poradí sami, protože v Jaltě si pověstná Trojka v tajném protokolu rozdělila, výměnou za Stalinův slib se do války proti Japonsku zapojit, i samotné Japonsko.

Svržením AB měly být otestovány i jejich devastující účinky, o které se zajímala nepoučitelná vědecká obec, a to i japonská .

Po US okupaci se princ Konoe stal členem první poválečné vlády prince Naruhiko , ale když odmítl spolupracovat s plukovníkem Bonner Frank Fellers /1896-1973/ na operaci Blacklist /tj. zachovat ve svých Pamětech dobré jméno Hirohita, spáchal údajně sebevraždu poté, co mu Američané naznačili, že v případě nespolupráce by mohl být obviněn z válečných zločinů.

Pluk. Fellers působil od 10/1940 jako US vojenský atašé v Káhiře, odkud Washington informoval o akcích Britů –  od 9/41 do 6/42 všechno, co nahlásil, měl do hodiny na stole i Hitler, Rommel a Mussolini, protože Italové z US ambasády v Římě zcizili šifrovací kód, únik informací přestal až v 6/42, kdy US zamini přešlo na jiný kód.

Fellers byl autorem studie „Psychologie japonského vojáka „, a byl pověřen úkolem koordinovat výpovědi vysokých japonských armádních a politických představitelů tak, aby nebyla poskvrněna pověst Hirohita a členů císařské rodiny ( Operation Blacklist ). 1946 Fellers odešel z armády, vstoupil do konzervativní John Birch Society.

1.1.46 poté, co Američané z Japonska učinili konstituční monarchii, v níž císařovy pravomoci byly podstatně zúženy, Hirohito v rozhlasovém projevu zamítl „ polobožský status „ japonských císařů, a následně se snažil s rodinou sestoupit z božských výšin mezi lid ( svolil se zveřejněním fotografií královské rodiny, vystupoval na veřejnosti, 1947 promluvil v Hirošimě )  …

Odpovědnost Hirohita byla v Japonsku po válce tabu, ale odpovědnost jako hlava státu nesl, taktéž  jeho bratr princ Čičibu, jeho bratranec princ Takeda /1909-1992, jenž jako šéf finančního odboru Kwantungu nesl odpovědnost i za Jednotku 731, kterou mj. dle svědectví vojenského fotografa, i navštívil, a zúčastnil se pokusu s nervovým plynem na 30 zajatcích, v roce 62 se stal prezidentem Japonského olympijského výboru/, bratranec gen. Fušimi /1875-1946/, a strýcové Kanin Kotohito /1865-1945/, od roku 31 náčelník genštábu Kwantungu, odpovědný nejen za Nanking, ale i za masové používání chemických zbraní jak proti Čankajškově armádě, tak proti komunistické armádě ( používání chemických zbraní, mj. žlutý hořčičný plyn, červený yperit, + nervový plyn umožnil císařský dekret z roku 37) .

Dalším válečným zločincem byl Hirohitův strýc princ Asaka /1887-1981/, jenž během nankingského masakru velel armádě jako zástupce nemocného velitele ( Američané slíbili imunitu celé císařské rodině, takže jediným trestem bylo, že z vedlejšího Hirohitova příbuzenstva/ze strýců a bratranců učinili obyčejné lidi, kterým zabavili tituly a paláce) .

1959 se korunní princ Akihito po 1.500 letech opačné tradice oženil s obyčejnou Japonkou z lidu, zatímco Hirohito se ve vědecky vybavené laboratoři v paláci věnoval svému koníčku – studiu mořské biologie.

1971 Hirohito porušil další tradici, a vycestoval z Japonska na okružní cestu po Evropě, mj. se setkal s královnou Aklžbětou, 1975 navštívil Bílý dům (Gerald Ford, a v roce 83 jej pozval Ronald Reagan ) .

Hirohito ( ani jeho syn Akihito ) po válce nenavštěvoval národní svatyni/ hřbitov Yasukuni, protože v ní byli pohřbeni japonští váleční zločinci ( nechtěl rozpoutat veřejnou debatu o své vlastní vině ).

Sexuální otroctví

Japonští důstojníci za 2.sv.v. v porobených asijských zemích vedli vojenské nevěstince, v nichž zotročovali místní ženy, což oficiální japonská místa popírala až do roku 93, kdy se japonská vláda oficiálně v prohlášení přiznala, že za vojenské nevěstince byl zodpovědný japonský stát, nikoliv jedinci ze soukromé sféry /obchodníci, jak doposud tvrdila.

Přiznala se rok poté, co japonského historika Jošiaki Jošimi lživá prohlášení vlády již přestala bavit, a proto nedbale zašel do knihovny japonského ministerstva obrany /“ Obranné agentury „, z níž si v roce 92 pořídil obsáhlý výpis usvědčujících materiálů, že nevěstince zřizovala a provozovala armáda.

V roce 05 však přišel nečekaný protiúder od někdejšího obskurního poslance z Liberálně-demokratické strany Šinzo Abe, jenž se v 9/05 stal premiérem.

Abe prohlásil, že „ prohlášení vlády z roku 93 respektuje, ale že neexistují žádné důkazy, že asijské ženy byly do prostituce v nevěstincích nuceny „ ...

Abe nemorálně vyhrál, takové dokumenty sotva někdo v japonské Obranné agentuře najde, protože jisté věci, jako je např. unášení žen ze strany japonské armády pro jejich zotročení v nevěstincích, se do oficiálních dokumentů skutečně nezaznamenávají ...

Pracovní otroctví

Japonci okupovali Koreu od doby, kdy vyhráli válku nad Ruskem v roce 1905, a prováděli zde tvrdou okupační politiku – mj. vyvlastňování půdy, od 3/41 zakázali výuku korejštiny.

Ze dvou miliónů Korejců si učinili pracovní otroky velmi lstivým způsobem – nejprve od rodiny odvedli muže s tím, že jim nabídli dobře placenou práci daleko od domova, a poté si přišly pro jejich manželky s dětmi, které o svých mužích již nikdy neslyšely.

Zabouchali na dveře, a nařídili, aby si sbalili věci, že odjíždějí – mj. na ostrov Sachalin, kde ženy s dětmi v otrockých podmínkách za neustálého ponižování těžily uhlí.

Nejhůře bylo v zimě s teplotami mínus dvacet stupňů se silnými ledovými vichřicemi, které z jejich nevytopených baráků, ve kterých přespávaly, dělaly ledové slůje.

Na umytí měly jen studenou vodu, a příděly jídla, většinou jen rýži, dostávaly jednorázově na celý měsíc v objemu, který je skrovně nasytil na jeden týden ...

Dohody z Jalty, podepsané FDR, Churchillem a Stalinem v 2/45 byly pro tyto otroky obrovským zklamáním, protože očekávali, že je RA osvobodí ihned po podepsání dohod – ale špinaví a roztrhaní rudoarmějci dorazili na Sachalin až v 2/46, kdy Japonci dostali 2 roky na opuštění ostrova.

O korejské otroky, kteří z drtivé většiny pocházeli z Jižní Koreje a s Rusy se nedomluvili, se RA nestarala, a ponechala je osudu, stejně jako Jižní Korea, která je nerepatriovala.

Ostrov byl Rusy zcela izolován od světa, nedobrovolně i s těmito Korejci, kteří se paradoxně dozvídali zprávy ze zahraničí jen ilegálním odposlechem japonského rozhlasu ...

Tito bývalí otroci Císařství vycházejícího slunce mohli ze Sachalinu odejít až po rozpadu SU v roce 91  - přesto neodešli, neměli totiž peníze, a obávali se, že je v Jižní Koreji již žádní příbuzní nečekají – 40.000 z nich dodnes žije na nehostinném Sachalinu.

Kamikaze proti své vůli

Kamikaze/“ božský tajfun“, výraz pocházející z roku 1281, kdy tajfun zničil mongolskou invazní flotu.

V sebevražedných misích v letech 44-45, kdy Japonsko již válku prohrálo,  zahynulo na 10.000 mladých kamikaze, kteří byli součástí zvláštních útočných jednotek tokko-tai ( nejen piloti, ale i námořníci, kteří na sebevražedné mise cestovali na torpédu ) ...

Poprvé se objevili na Filipínách v Leyte v 10/1944, kde jejich kamikaze jednotky byly spojenci zničeny. Právě zde dostali piloti poprvé rozkaz k sebevražedným akcím od viceadmirála Takijiro Onishi, jenž spáchal sebevraždu den po kapitulaci 16.8.45.

Akce těchto jednotek byly nejintenzívnější během dubna-června 1945 v době bitvy o Okinavu, kdy zahynulo na 3.000 jejich příslušníků.

Po válce byli kamikaze jako součást japonské válečné minulosti tabu, poté byli „ rehabilitováni „ japonskou pravicí, která je důsledně oslavovala jako odvážné supervlastence, kultovní postavy japonské tradice, kteří zemřeli pro  „ vlastenecké estetické absolutno „  – romanopisec Yukio Mishima si v roce 1970 rozpáral po samurajsku břicho, aby uctil jejich památku ...

Dnes se je japonská vládní místa snaží znovu rehabilitovat jejich „depolitizací „ .

Zahraniční média z nich dělala bezohledné fanatické panáky, všichni však nebyli fanatici, a dokonce ani dobrovolníci.

Byli to studenti ve věku 17-28 let, rekrutováni ve vojenských školách od roku 43, kteří měli nalétáno jen pod 100 hodin, velmi úzkoprofilový letecký benzín měli jen na let k cíli, nikoliv pro zpáteční cestu, a létali na rozpadajících se „ šrotech „ .

Obětovali své životy, či spíše jejich životy byly obětovány jejich nadřízenými již pro ztracenou věc, navíc úspěšnost jejich mise letu na „ šrotu „  ( zásah cíle ) byla jen 10%  ( v roce 06 měl premiéru tragikomický film The Winds of God : „Kamikaze „ dle divadelní hry Reinkarnace z konce 80.let o zcela obyčejných mladých lidech poslaných na předem ztracené mise, natočený režisérem Masayuki Imai  ) ...

Ve stejném duchu byl natočen film Luciol (01) inspirovaný legendárním přežilým kamikaze letcem Shigeyoshi Hamazono, jenž v rozhovoru pro deník Asahi Shimbun vyprávěl, že před misí 6.4.45 pil saké po litrech, a rozkazy přijímal způsobem, že si pod vousy na adresu svých nadřízených mumlal „ Debilové „  ...

Ti, kteří zázrakem přežili, měli problém jako ruští váleční zajatci, kteří z německých táborů uprchli, a nedej bože se vrátili, aby mohli dál pro Stranu bojovat v RA – byli posláni do trestních táborů na převýchovu, jeden tábor byl ve Fukuoka, kde jich živořila za denodenního ponižování zhruba stovka.

Když se po porážce Japonska vrátili, společnost je nepřijala, stali se vyvrženci se stigmatem, někteří však i slavnými umělci, např. sochař Masayuki Nagare či mistr čajového obřadu Soshitsu Sen.

Hamazono prohlásil, že většina z nich nebyli dobrovolníci, ale byli na mise nedobrovolně vybráni, měli strach, byli zoufalí, ale společenský tlak neumožňoval říci „Nepůjdu“.

Před misí museli sepsat oficiální závětˇ, ve které prohlašovali, že „ pokládají život na oltář vlasti „ , jejich poslední zprávy rodinám, které tajně předávali zaměstnanci základny, zněly v úplně jiném duchu, bezradně, že bojují za již ztracenou věc.

21letý Hachiro Sasaki, jenž zemřel v 4/45, napsal : “ Co je vlastenectví ? Milióny mrtvých a další milióny zotročených lidí  „ ...

Další kamikaze na rozloučenou napsal : „ Odlétám zítra otče, již pro vás nemohu nic udělat „ ...

Viz kniha antropoložky Emiko Ohnuki-Tierney Kamikaze, Cherry Blossoms and Nationalism : the Militarization of Aesthetics in Japanese History z roku 02, v nichž zdůrazňuje, že jako si nacisté přisvojili Wagnera, japonští generálové zmilitarizovali svoji ideologii estetiky třešňového květu, symbolu nepodmanitelnosti japonského ducha.

Když kamikaze odlétali na své smrtelné mise, školáci jim mávali třešňovými větvičkami s květy.

V knize Kamikazes Diaries, Reflexions of Japanese Student Soldiers z roku 06 Emiko Ohnuki Tierney rekonstruuje jejich životy.

V úvodu napsala : “ Zdaleka nechci vyvazovat Japonce z jejich válečných zločinů, ale mladí kamikaze ilustrují, jak se mladí lidé nechají snadno vmanipulovat do těch nejhorších zločinů „  ...

V Muzeu míru a vzpomínek v městečku Chiran na jihu Kjúšú, kde měli jednu ze svých základen, je vystaveno asi 1.000 fotografií (na fotografiích v leteckých kombinézách, s leteckými brýlemi na letecké přilbě a kompasy na krku se nikdy neusmívají), jejich dopisy na rozloučenou, napsané kaligrafickým písmem, a jejich osobní věci, včetně povolávacích rozkazů ...

Na několika fotografiích jsou s ženou, která by mohla být jejich matkou, se kterou se všichni usmívají. Byla to majitelka místní hospůdky, matka všech, před kterou se nebáli mít strach, a která o nich vyprávěla až do své smrti v 89 letech.

Další jejich muzeum je nedaleko Tokijské univerzity.

Článek pravicově centristického listu Yomiuri ( v AJ vyšel pod názvem Who was responsible ?) jako první skoncoval s negacionismem /popíráním japonské viny, a rozebral počátky a důsledky válečného konfliktu, který začal napadením Číny v roce 31, a skončil o 14 let později porážkou Japonska.

Rozšíření slova kamikaze na všeobecný pojem teroristy bez jeho historického a kulturního kontextu Japonce rozčiluje s tím, že kamikaze nebyli teroristé, ale vojáci, kteří poslouchali rozkazy, a jejich mise byly zaměřené jen na vojenské cíle  ...

Experti uvádějí, že taktika sebevražedných činů proti nepříteli byla používána v každé kultuře, na BV za islámské expanze v 7.stol. ji islámisté využívali k terorizování nepřítele, přičemž stejně jako v 21.stol. si aktéry vybírali především z chudiny ( mezi chudými a vyděděnými šíity byla tato praxe naopak zavedená jako důstojný boj proti sunnitským nepřátelům ).

Sebevražedníci tvrdili, že milují smrt, stejně jako jejich nepřátelé život.

Ale ti, kteří je posílali na mise, touto taktikou nesledovali ani tak náboženské cíle jako ceny „ výpalného „ – sebevražedníci jim zvyšovali výkupné za mír ...

Dnes tuto taktiku používají mj. marxističtí Tamilští tygři na Srí Lance, na BV ji znovu zavedli samotní Japonci v roce 1972, kdy tříčlenné japonské komando z Japonské rudé armády, napojené na palestinskou extrémní levici, zmasakrovalo 26 osob na izraelském letišti Lod, a poté spáchalo sebevraždu, ale jeden z nich přežil, a byl o 13 let později vyměněn za zadrženého Izraelce, a předán ultralevicové teroristické organizaci Ahmeda Džibrila z Lidové fronty pro osvobození Palestiny-Hlavní velení.

Islámističtí extrémisté tuto taktiku používali zejména proti ženám a dětem, které dle Koránu nejsou nikdy legitimním cílem teroristických akcí, ale islámističtí extrémisté si výklad Koránu upravili tvrzením, že „ jsou legitimním cílem, pokud se z těchto žen a dětí mohou stát vojáci „ ...

Dogmatické zákazy Koránu tak bizarně vymazali ve jménu samotného islámu, a protože Korán sebevraždu zakazuje, tito samozvaní vykladači Koránu nazývají sebevražednické akce akcemi  „ mučednickými „  …

Kamikaze i „mučedníci“ mají jeden shodný aspekt – v drtivé většině nešlo o akce dobrovolníků, v obou případech byl na jednotlivce vykonáván silný společenský tlak, u kamikaze bylo hráno na strunu vlastenectví, u BV mučedníků  se sebevražedníky stávali jednotlivci, muži, ženy i mladiství, kteří budˇ chtěli morálně očistit rodinu za přestupek, který sami spáchali či který spáchal jiný rodinný příslušník, anebo chtěli své chudé rodině pomoci finančně, protože islámističtí šéfové svůj závazek vyplatit rodině sebevražedníka určitý obnos, vždy dodrželi.

Shrneme-li, podpora pro tyto akce ze strany rodiny či kmene byla výjimečná, vždy šlo o politickou  „ nadskupinu „ , která zoufalce využívala, viz můj článek „Kontrakty „ na mučedníky.

Proto jsou tito kandidáti na smrt před vlastní akcí několik týdnů izolováni od vnějšího světa, aby jim to bližní nerozmluvili, a aby z nich vymývači mozků smyli jejich vlastní identitu.

Kandidát na smrt, jenž ve slabé chvilce na kontrakt kývnul, již nemůže pod trestem smrti pro „zrádce“ couvnout.

Bojovat proti sebevražedníkům v žádném případě nelze absurdním bojem proti terorismu, který vyhlásil Bush Junior, který směšuje nepřítele a taktiku  – ani prezident Roosevelt nevyhlásil válku příslušníkům jednotek kamikaze, ale Japonsku, prohlásil US gen. Anthony Zinni, ex vrchní velitel US jednotek na BV, na bezpečnostní konferenci v Dubaji v roce 07 (?).

Teroristický čin za čin islámistických extrémistů  nelze označit jen proto, že autoři zločinu k nějaké skupině patří,  či že k této skupině vede nějaká „ nápadná „ stopa, atˇ již jde o bombový útok v Bostonu či vystřílení redakce Charlie Hebdo  –  málokterá islámistická skupina je skutečně autentická, a již vůbec nejde o „ osamělé vlky „ .