Bhópál

Opuštěná továrna na umělá hnojiva  nadále  otravuje  okolí unikajícími těžkými kovy a chlorovanými chemikáliemi – Union Carbide India Ltd. odešla (filiálka americké  UC Corporation,která v ní vlastnila 51% akcií, 22% akcií vlastnila indická vláda a zbytek soukromí indičtí podnikatelé ) , odpad  z chemičky zůstal na státu, který s ním nic ani po 24 letech neudělal  …

( mj. viz Bhopal Disaster,20 years on , Greenpeace .org, Dominique Lapierre+ Javier Moro : Five Past Midnight in Bhopal, verze US firmy je na bhopal.com)

Podle aktivistů z Greenpeace , kteří  vlastními silami začali toxický odpad  pomalu odklízet  od prosince 01 , kolem jejího chátrajícího polorozpadlého plotu s namalovanou lebkou vyrostlo živelné dětské hřiště a uvnitř plotu se na trávě pasou krávy . Před hlavní děravou bránou je židle a na ní sedí přes den hlídač v uniformě – oficiálně dovnitř nikdo nesmí – po dvou dnech čekání můžete získat povolení na  městském úřadě.

Vnitřek továrny vypadá strašidelně -  z rezatých zásobníků dál odkapávají jakési chemikálie, kolem se válejí plné sudy zarostlé vegetací.V kancelářích, které personál opouštěl úprkem, je možno nalézt použité hrnky od čaje či 24 let staré noviny .  

Po výbuchu majitel továrnu zavřel a budovu i s pozemky  převedl zpět na vládu spolkového státu Madhjapradéš.

 K dizpozici veřejnosti jsou jen měření provedená nevládními organizacemi, podle nichž je v zamořené půdě 25.000 tun jedů a její vyčištění plus likvidace továrny by stálo  kolem 500 mil. dolarů …

Zamořená půda v okolí se navíc  s přičiněním vydatných monzunových deštˇů  zamořuje ještě víc .  Na této  zamořené půdě se obdělávají pole,pasou se krávy, a děti nabírají hlínu na opravu domků rodičů. Dále zde pumpují vodu, kterou pijí.(Lidé zde žijí na hliněné podlaze namačkáni v jedné místnůstce bez nábytku  v počtu až 15 lidí ) . Přijíždějí sem sice cisterny s pitnou vodou, ale nepravidelně, takže ze studní pít musí – právě zajištění nezávadné vody formou veřejného vodovodu  se místním úřadům stále nepodařilo (přitom Bhópál je městem jezer ) …  

1984, 3.prosince pět minut po půlnoci ,továrna na umělá hnojiva,filiálka nadnárodní americké společnosti Union Carbide na okraji města v chudinské čtvrti , vypustila v tichosti do okolí 42 tun smrtícího plynu, jednoho z nejnebezpečnějších v  průmyslové chémii ( 42 tun je dvojnásobně větší množství, než je maximální množství povolené k jeho skladování ) … 

Ti,co přežili blízkost chemičky, dodnes po 24 let chodí každý týden na zdejší malou kliniku pro léky na zmírnění bolestí,jichž už se do konce života nezbaví ( mají těžce postižený zrak, kůži a nemohou dýchat ). Je zde viditelně vyšší počet slepých lidí v ulicích (třebaže v Indii v chudinských čtvrtích potkáváte nějakým způsobem znetvořené lidi na každém kroku ,nemluvě již o těch, kterým znetvoření bylo , zejm. v dětství, způsobeno záměrně, aby na rodinu,vlastní či cizí, vydělávali jako profesionální žebráci)  …  

Několik tisíc lidí zemřelo na místě v postelích ve spánku či při úprku v labyrintu bhopálských ulic ( oficiální údaje udávají  10.000 mrtvých , Greenpeace udává 20.000 mrtvých ) , 500.000 zdravotně zmrzačených těch nejchudších dodnes  marně čeká ve velmi zbědovaných podmínkách na  finanční kompenzaci za ztrátu zdraví.

Až po deseti letech byli odškodněni jen symbolicky  z oněch 470 mil. dolarů, které Union Carbide v roce 1989 převedl jako odškodnění na indický stát, když US firmu k této částce v únoru 1989 odsoudil Nejvyšší indický soud … 

Indické úřady svoji povinnost zajistit obětem  řádné odškodnění ( již podle zákona Bhopal Gas leak Disaster (Processing of Claims) Act  z 29.3.1985 naprosto odbyly, a staly se  tak komplicem Union Carbidu .

Trestní odpovědnost nadnárodní  americké společnosti a jejích představitelů se scvrkla na oněch 470 mil. dolarů místo původních tří miliard , kdy strategií UCIL bylo nehlásit se ke své bhopálské pobočce … 

Vyplacením tohoto  malého odškodnění ( z něhož 250 mil. bylo vyplaceno na pojistky ) se  tedy indické úřady de facto zavázaly trestně nestíhat Union Carbid ,a potvrdily  dávnou pravdu nadnárodních společností : „ Život v rozvojových zemích  má cenu  jedné setiny života  v průmyslově vyspělých zemích  : vypočtená částka byla totiž odvozena od  průměrné délky života v Indii  a  průměrného příjmu na domácnost v Indii ( 23 euro měsíčně )  …

V průměru tedy rodina dostala za jednoho mrtvého příslušníka rodiny  70.000 rupií (  pro srovnání :  každá rodina z letecké katastrofy Lockerbie z 1988 /270 mrtvých, obdržela  za mrtvého příslušníka rodiny 4 milióny dolarů ) …  

Indická vláda  poslední odškodnění  z fondu  470 mil. vyplatila  až 04 , tedy po 20 letech , a to jen proto, že jí k tomu donutil  Nejvyšší soud,který přikázal  vyplatit poslední část peněz  od Američanů, které indická vláda držela v bance … 

Indická vláda nebyla schopná zajistit vědecké metody pro identifikaci obětí a stanovit jejich přesný počet : v roce 1989,když byla dohoda o odškodnění s Union Carbide podepsána, bylo obětí údajně  kolem 10.000, v momentě,když se peníze začaly vyplácet, jich bylo 67.000 … 

Aby člověk dostal  odškodnění, musí prokázat dvě skutečnosti – že oné noci byl v toxické zóně města ( Bhópál má přes dva milióny obyvatel), a byl ošetřen ,tedy že disponuje lékařským potvrzením …Ale v Indii se o chudých mnohdy nevedou ani matriky – narození a úmrtí chudí lidé úřadům nehlásí,  natož aby si  jako negramotní nechávali nějaký papír o ošetření , který jim lékaři onu noc ani nevydávali . 

Zkorumpovaní státní úředníci si z vyplácení odškodnění učinili  výnosný obchod s padělanými doklady  ( jeden Ind vypráví ,že onu noc v roce 1984  byl  u bratra v Kašmíru,tisíce km od Bhópálu  , a když se vrátil v roce 1991  do Bhópálu,  dávali mu 800 rupií ,  protože doklad na jeho jméno  potvrzoval, že byl  onu noc v postižené zóně ) ...

Lékaři po tragédii  lékařská  potvrzení vydávaly  komukoliv za 1000 rupií …  Statisíce lidí tak po 24 let zneužívá bezplatnosti lékařské péče z titulu  falešných bhopálských obětí .

Mnozí z těch opravdu postižených se raději léčí u soukromých lékařů než ve  státních nemocnicích ,kde  po nich chtějí  desítky nejrůznějších  písemných potvrzení, a fronty jsou na celý den  … 

Státní nemocnice navíc nepřistupují k léčbě individuálně ( jak si to každý případ vyžaduje), ale předepisují všem jednotný léčebný postup  a  stejný lék, takže jejich léčba je  nejen byrokratická, ale  i léčebně  neúčinná  … Ani registraci si o jednotlivých pacientech nevedou … (Na druhou stranu se lékaři dodnes nedozvěděli , co přesně otravu způsobilo – Union Carbid totiž složení uniklých plynů ,s odvoláním na obchodní tajemství, nikdy neprozradila) … 

Odškodné neobdrželi mentálně nemocní lidé, kterých je v Indii v chudinských čtvrtích jako máku, a úspěšně se protloukají  životem, aniž by někdy spatřili nějakého psychiatra ...

Indický stát v roce 1994  definitivně ukončil výzkumy o příznacích  bhopálských obětí , třebaže měl dlouhodobě sledovat zvýšený počet rakoviny u postižených a vývojové vady u dětí. 

Přesto  federální i místní  vláda prohlásily ,že mají čisté svědomí : poskytly bezplatné ošetření, příděly potravin,náhradní obydlí, skromnou finanční kompenzaci apod.

Od roku 1986 má Indie zákon na ochranu přírody (protože je 1984 neměla, byli představitelé UC v Indii beztrestní, protože jejich právníci nechutně  tvrdili, že se jednalo tudíž o „nepředvídatelnou přírodní katastrofu, které nešlo zabránit „  ….  )  a zákony o nebezpečných odpadech ,  poněvadž jsou ale de facto tyto zákony nevymahatelné ( totální korupce státních úředníků a jejich kamarádství s chemičkami a podobnými firmami ) , v praxi se nic nezměnilo  …

Velké projekty sice procházejí kontrolou ministerstva životního prostředí, a i občané se k nim ve veřejných slyšeních mohou vyjádřit, ale úřady je neberou vážně, a lokální vlády, které sami pocházejí z prostředí průmyslových mafiánů, v definitivní fázi jakýkoliv odpor proti projektům převálcují.Velká průmyslová města v Indii jsou proto abnormálně znečištěná .

Není tudíž správné si stěžovat jenom na nadnárodní monopoly, které se chovají tak, jak jim to místní vlády dovolí  … V USA a v Evropě jsou více zodpovědní, v Indii méně, což ukázala i aféra kolem obsahu těžkých  kovů v cocacole – to,co si dovolili v Indii,když k její výrobě používali kontaminovou vodu,není  v USA možné.Teprve díky této aféře bude v Indii v 21.stol. parlamentní komise řešit standardy  pro pitnou vodu … 

Z přímé odpovědnosti bylo v Indii obviněno 11 vysokých manažérů továrny , nikdo z nich však nebyl potrestán , nikdo z nich nešel do vězení .  

Rok po havárii vznesla Indie u amerických soudů vůči Union Carbide oficiální požadavek na 3,3 mld  dolarů odškodného pro oběti , na léčení a obživu …  Po ročním dohadování poslal americký soudce případ k soudu do Indie, kde je úroveň odškodného mnohem nižší … Po dalších třech letech ,tedy pět let po havárii, šéfové Union Carbide souhlasili s mimosoudním vyrovnáním 470 mil. dolarů, plus  další peníze Američané dali  na stavbu nemocnice určené jen obětem plynu.

Hlavní pomoc pro postižené se tedy rozběhla až v 90.letech – pomalé indické úřady začaly vyplácet  minimální odškodné od roku 1996.  

V srpnu 1999 jméno Union Carbide Corporation  navždy zmizelo ( splynula s jinou americkou chemičkou Dow Chemicals, údajně byla odkoupena za  9,5 mld dolarů , zatímco její indická pobočka  UCIL  byla prodána  jedné indické firmě , vyrábějící čaj , a dnes  existuje pod názvem  Eveready Industries India, Ltd. ) … 

S výmazem UCC zmizela  i právnická osoba zodpovědná za zavinění z nedbalosti smrti několika  tisíců lidí, a ze způsobení  těžké újmy na zdraví dalším statisícům, jejichž počet se dnes zdvojnásobil o druhou generaci – o děti, které se narodily postižené, a o ty, které trpí tím, že jsou nuceni pít vodu kontaminovanou dlouhodobým prosakováním jedů z této továrny do půdy.

Dalšímu prosakování se nikdo ani nesnažil po katastrofě zabránit  – těžké ovy (olovo,nikl,mědˇ, zinek,rtutˇ ) dál  prosakují v neuvěřitelném množství ( jejich hladina v půdě je  asi o 6 mil. vyšší , než je jejich obvyklá koncentrace  v půdě .. Jsou tudíž  přítomny i v mateřském mléce místních žen,takže štafeta utrpení se předává dál i na třetí generaci . 

Teprve v květnu 04 Nejvyšší indický soud nařídil povinné dodávky pitné vody do této kontaminované  chudinské zóny Bhópálu  …  Proto v těchto chudinských čtvrtích  bez veřejných vodovodů  úřady nainstalovaly zásobníky vody o objemu 1.000 litrů, ale je to kapka v moři,která vystačí tak na  tři měsíce  ( každý měsíc by bylo třeba navíc 800.000 litrů pitné vody ) , takže lidé dál pumpují kontaminovanou vodu ze studní (průměrná teplota v Bhópálu přes den je 36 stupňů  Celsia) , ledaže by se jim ve vedrech chtělo absolvovat cestu za pitnou vodou do míst vzdálených 4-6 km . 

Jak to začalo :

V roce 1978  si pláň za městem  na nabídku indických úřadů,které chtěly dosáhnout potravinové soběstačnosti  „pesticidovou revolucí“ , vybral americký koncern Union Carbide jako místo pro svoji novou chemičku ( první postavil v Indii v roce 1969 ) , ve které vyráběl  dva pesticidy ,Temik a Sevin . Chemička měla vyrábět  5.000 tun pesticidů ročně .

Našlo v ní práci 1.500 lidí ( k továrně navíc patřila malá restaurace ,kde se její zaměstnanci stravovali – všichni byli spokojeni : i uklízeči  dostávali  50 rupií denně) , dělníci i místní  inženýři , a to bylo jediné, co indické úřady zajímalo . 

4 roky firma chemický odpad nenápadně ukládala za továrnou, a nikomu to nevadilo, třebaže odpad prosakoval do půdy a do podzemních vod  … 

Místní tisk se začal chemičkou zabývat až v roce 1982 , kdy se továrna stala deficitní, když prodej Sevinu v Indii zaznamenal pokles, a firma ztráty vyřešila propuštěním 550 kvalifikovaných zaměstnanců …

 V této době i na místní indické poměry bylo  již nápadné, jak se v továrně ignorují veškerá bezpečnostní opatření , přičemž nešlo jen o odpady. Nečistilo se potrubí s chemikáliemi , nefungovaly alarmy , přičemž v letech 1981-1983  došlo v chemičce k pěti závažným únikům toxických plynů , které přivodily  zranění 47 lidem a  jeden člověk  zemřel . 

Úřady však nepovažovaly za nutné něco řešit, třebaže  místní noviny o poměrech v chemičce otiskly sérii článků – ani její firemní vedení se nevzrušovalo : vedoucí pracovníci všechno popřeli s tím, že žádné nebezpečí nehrozí a že mají všechno pod kontrolou … 

3.12. 1984 po půlnoci , když obyvatelé okolních chudinských čtvrtí spali, vniklo při běžné operaci větší množství vody do cisterny  E610, v níž byl skladován  prudce jedovatý  metylizokyanid  (MIC -  na bázi fosgenu, smutně proslulý a mezinárodně zakázaný bojový hořčičný plyn) .Bouřlivá reakce  podstatně zvýšila tlak a teplotu  tohoto zásobníku ,ze kterého se tuny plynu valily do ovzduší přilehlých slumových kolonií. Pracovníci noční směny v řídícím sále zvýšenému tlaku nádrže E610 nevěnovali pozornost, protože  manometry v podstatě nefungovaly.

Sirény ve městě neexistovaly, v továrně alarmy nefungovaly, protože kvůli drastickým úsporným opatřením je vedení nenechalo opravit .

 Vrchol tragédii nasadila místní indická policie, která ráno  oznámila,že plyn je pod kontrolou, a že se lidé mohou vrátit domů  … Únik opravdu přestal, plyn tam ale stále byl … 

Během první noci zemřelo asi 3.500 lidí - umírali přímo v posteli udušením , jiní vybíhali osleplí na ulici.  Ti, co zemřeli v prvních hodinách neštěstí měli vlastně štěstí, protože další tisíce umíraly pomalou bolestivou  smrtí, většina z nic bez lékařské pomoci, protože  tak velký nápor místní nemocnice nezvládly a  soukromí lékaři  pomáhali jen majetným …

Bezprostředně po úniku plynu  vypadala situace ve městě katastrofálně – žádné plány na evakuaci neexistovaly, od továrny utíkali pryč i úředníci a policisté , nikdo lidem neřekl, co mají dělat, kam mají jít.

Vedení chemičky neřeklo, jaký plyn unikl , v nemocnicích tedy nevěděli, jakou protilátku mají k ošetření lidí použít … Lékaři volali pro informace do továrny, kde jim řekli, že šlo pouze o látku podobnou slznému plynu, a že se tedy nic neděje …  Dobrovolníci,kteří přijeli na místo neštěstí a chtěli pro chudé získávat peníze od sponzorů , byli místní policií vykázáni pryč : vláda se totiž snažila, aby kolem obětí byl co nejmenší rozruch . Necelý měsíc před katastrofou byla zavražděna  indická premiérka  Indíra Gándhíová a její nástupci  se snažili být zadobře se zahraničními investory …  

Krátce po havárii přiletěl do Indie i tehdejší šéf  Union Carbide Warren Anderson (*1921) – byl však na letišti okamžitě zatčen a na jeden den poslán do cely .Po propuštění odletěl nejbližším letadlem z Indie  a již se nikdy nevrátil .

 Dnes  jako penzista si spokojeně  žije na své usedlosti u New Yorku, (a před novináři prohlašuje, že za nic nenese žádnou zodpovědnost ), třebaže mezinárodní i místní nevládní organizace vedou  Mezinárodní kampaň za spravedlnost v Bhópálu, v rámci které požadují jeho vydání a odsouzení  pro výstrahu všem nadnárodním společnostem .Druhou prioritou kampaně je donutit  americkou firmu  Dow Chemicals , aby po 24 letech zamořování bhópalské půdy přistoupila k okamžité dekontaminaci na své vlastní náklady …  

 Největší vliv měla bhópálská tragédie na poměry v USA : Reaganova vláda zřídila v roce 1986 fond, do něhož musí chemičky odvádět peníze. Pokud by ekologické následky případné havárie musela řešila samotná vláda,  může si z fondu vzít až trojnásobek vynaložených peněz .

 Další změnou bylo přijetí zákona o právu na informace, který přinutil vedení chemických továren komunikovat s lidmi v okolí. Musely začít uveřejňovat, jaké látky do továrny přichází a jaké látky z ní vychází. Noviny okamžitě přinesly seznamy znečištˇovatelů , takže samy firmy ve snaze udržet si dobré jméno, začaly vypouštění jedů podstatně redukovat.

EU za USA dlouho zaostávala a monitorování nebezpečných látek zavedla mnohem později …. ( V Ústí nad Labem mají chemičku s výrobou chlóru přímo v centru , chemička tak bezprostředně ohrožuje 50.000 lidí  … Při povodních  šéfové Spolany Neratovice tvrdili , že chlór uniklý do Labe  „ neškodí „ )