Estonia, utekla posádka ještě před " nehodou " ?

30. 09. 2015 22:29:52
Luxusní trajekt Estonia, vyrobený v německých loděnicích a vlastněný švédskou firmou Nordström & Thulin /1850-1998/, která spolu s estonskou vládou založila 1990 firmu Estline s výlučným právem provozovat trajektovou přepravu

Tallin-STO ( zkrachovala v 6/01) , vyplul v 19.15/30 z Tallinu do Stockholmu/STO 27.9.94, na palubě bylo 989 lidí, z toho 803 cestujících/PAX.

Trajekt byl plně naložen, náklad byl rozložen nerovnoměrně, takže za silného větru se trajekt mírně nakláněl, tento náklon u několika PAX způsobil mořskou nemoc.

28.9.94 v 00.25 hodin Estonia ve zdejším klasicky rozbouřeném moři plula rychlostí 14 uzlů, ve STO byl trajekt očekáván v 9.30.

Vlny se sice dmuly až do výšky 6 metrů ( největší naměřená výška vlny v Baltském moři je 7 m ), ale dle finského /FS kpt. Esa Mäkelä, jenž velel FS záchranným pracím, šlo o standardní podzimní počasí, a Estonia plula standardní rychlostí, tj. počasí nebylo tak špatné, aby zpomalila, jen v 0.30 byly aktivovány stabilizátory k zvládnutí vlnobití, čímž zpomalila z 16 uzlů na 14.5 uzlů.

Podle zaučujícího se důstojníka Einara Kukka v 21.00 přišel na Můstek kpt. Arvo Andresson s kpt. (mimo službu) Avo Pihtem, a Kukka slyšel Andressona, jak Pihtovi říká, že zůstane ve službě do 5.00 ráno, a poté jej vystřídá kpt. Piht.

Kukka, jenž byl jedním z mála, kterého Komise vyslýchala přímo, viděl na Můstku i radistu Tiita Sooaluste.

Ve 23.30 se kpt. Andresson vrátil na Můstek, z něhož odešel 15 minut před změnou kurzu, v 00.05. se Andresson zeptal Tammese, zda jsou v chodu všechny 4 motory, a když Tammes odpověděl kladně, Andresson nařídil aktivovat stabilizátory.

V 0.00 se požární inspektor Silver Linde vrátil ze své pravidelné pochůzky po lodi, při níž každou hodinu kontroloval i autopalubu, a druhému důstojníku Peeteru Kannussaarovi nahlásil, že slyšel “ kovové duté rány “ vycházející z hledí na přídi, což šel prošetřit další námořník.

Linde spolu s 2.důstojníkem v zácviku Einarem Kukkem, a se 3. důstojníkem Andresem Tammes, zůstal na můstku. Kukk ze své služby odešel v 0.30, zatímco Linde odešel na další po chůzku.

Došel k nakládací rampě, kde zkontroloval signální indikátory pro uzavření rampy a odklápěcí přídě/hledí, které ukazovaly, že je vše v pořádku – přesto (přežilí) cestující a členové posádky, kteří nebyli ve službě, upozorňovali na neobvyklé zvuky, které ze svých kajut slyšeli, jako by železná palice v pravidelném rytmu bouchala do kovu ( aby podpořili tezi Komise o špatné práci německých loděnic/hledí).

Vyšetřovací zpráva tvrdí, že to bylo uvolněné hledí, aniž by pro toto své tvrzení měla nějaké svědky, třebaže jeden PAX, V. Kikuc, ex lotyšský policista, Komisi potvrdil, že uvolněné hledí viděl v 0.26 ( ale bylo mu to zcela jedno, posádku neinformoval) .

V 01.02 ( o 13 minut dříve, než uvádí Komise ) svědci, kteří přežili, tvrdí, že byla slyšet ohlušující rána/exploze, trajekt se otřásl, začal vibrovat, naklonil se o 30 stupňů na pravobok, poté se ale opět vyrovnal na 10 stupňů, proto se někteří lidé mohli zachránit.

Námořník, jenž šel autopalubu zkontrolovat znovu, k ní již nedošel.

V 1.15 se ozvala další mohutná rána/exploze ( dle vyšetřovací zprávy “ hledí zřejmě odpadlo “ ), trajekt se zastavil, motory přestaly fungovat, a stovky tun ledové vody zaplavily autopalubu ( dle oficiální verze, vyhlášené okamžitě po potopení, prozkoumání vraku odhalilo vlnami vytržené hledí, které bylo i s panty a se zamykacím mechanismem dle Komise nalezeno zhruba 1.2 km od vraku - dle oficiální verze vlny vyrvaly hledí a otevřely rampu, takže voda zaplavila nadstavbu 2.5 m nad čarou ponoru, aniž by si toho posádka všimla - posádka si všimla, že se něco děje, až když trajekt ležel na pravoboku , a protože se poté do 10-15 minut potopil, nemohla vyhlásit ani poplach). I kritické množství vody na autopalubě (1.800 tun) by však trajekt jen převrátilo.

Až v 1.22 se údajně krátce rozezvučel alarm pro nástup do záchranných člunů (na který někteří PAX nečinně čekali v kajutách) a Tormi Ainsalu, 2.důstojník ( údajně zahynul, do 16.00 měl na starosti autopalubu ) až v 1.22 odvysílal první (oficiální) nouzový signál MayDay ( po prvním půlnočním nárazu/explozi, až po 80 minutách ), avšak velmi nestandardně, jen zamumlal “MayDay”, takže radista na trajektu Silja Europa Teijo Seppelin se anglicky otázal :” Estonia, voláte MayDay ? “ , načež rádiové vysílání na Estonii převzal 3.důstojník Andres Tammes ( údajně zahynul) , a konverzace sklouzla do finštiny ( Seppelin byl poslední, jenž s Estonií mluvil) .

Tammes poskytl některé podrobnosti o situaci na trajektu, ale když se chystal uvést polohu, “nastal výpadek" signálu ( finské námořní středisko MRCC Turku informaci z trajektu Mariella o MayDay Estonie rovněž pozdrželo/ “ nepodařilo se ji přijmout “ , takže informaci z Mariella o MayDay Estonie odvysílalo Rádio Helsinki jako “ ne urgentní/nevyžadující okamžitý zásah” ) ...

V 1.26 Tammes odvysílal druhý nouzový signál i se souřadnicemi ( pravděpodobně někdo na můstku přečetl souřadnice z GPS) , který zachytilo 14 lodí ( Estonia však odvysílala tři nouzové signály, první již v 0.45 (!!!), který byl slabý a neopakoval se, takže švédská lodˇ, která signál zachytila, se jím nezabývala ), trajekt již ležel na pravoboku, a zející dírou/dle Komise rampou se naplňoval vodou - v 1.30 byl pravobok již zcela pod vodou.

Světla zhasla, tma přispěla ke zmatku.

Přívalová voda rozbila okna a vylomila dveře, a zaplavila paluby 0 + 1, lidé v zaplavených kajutách se marně snažili dostat se ven - většinu z těch, kterým se podařilo ( zhruba 200 lidí) vystoupit do horních palub trajektu ( měl 10 palub ) zabila mrazivá voda, do které byli z překoceného trajektu spláchnuti.

Také malá skupina, která v záchranných vestách přežila ( většinou šlo o lidi, kteří seděli v kavárně, v jídelně, v baru či v kasínu v horních palubách), včetně několika členů posádky , mj. Einar Kukk + Vello Ruben, kteří si pomáhali navzájem, viděli i Ivana Siljajeva + se zachránilo všech 8 mužů ze strojovny, byla nakonec v 1.30 smetena do moře, do kterého někteří naskákali sami v obavě, že je obrovský vír spolu s lodí strhne dolů ke dnu.

V 1.30 se Estonia potopila, dle Kukka se kpt. rozhodl lodˇ neopustit ( Andresson byl mezi přežilými nezvěstnými, takže Kukka pomohl Komisi vysvětlit jeho zmizení ), zazněl poslední signál k opuštění lodi.

Po potopení lodi se chytali úlomků plujících všude kolem, štˇastlivci vlezli do záchranných člunů, které se odtrhly od trajektu - jeden člun scházel, údajně, dle jedné verze, se potopil s trajektem.

Tmou zněly výkřiky zoufalství, mnozí lidé byli v mrazivé vodě bičované ostrým větrem nazí, přežili v ní v závislosti na své kondici hodinu – dvě – maximálně tři hodiny ( zachráněným ze člunů klesla tělesná teplota na 27-28 C, měli bolestivé křeče, třásli se tak nekontrolovaně, že si roztrhali stehenní svaly, ve vodě klesá tělesná teplota 3x rychleji než ve vzduchu ) .

Strojník Elmar Siegel vypověděl, že lidé z člunu číslo jedna naprosto nezúčastněně veslovali pryč směrem od potopeného trajektu, bez ohledu na křičící lidi ve vodě – tento vzdalující se člun viděl i cestující Thure Palmgren ...

Záchranné čluny byly všechny vyplaveny na estonském pobřeží, jen jeden člun byl nalezen poblíž finského/FS Hanko.

Přeživší švédský občan Thure Palmgren viděl v blízkosti potápějícího se trajektu osvětlenou rybářskou lodˇ ( nemohly to být ani Marinella ani Silja Europa, které v této době byly daleko) ...

Utopil se i známý švédský zpěvák Pierre Isacsson*1947, jenž pomohl mnohým lidem do člunu, ale sám už to nezvládl.

Estonský inženýr Mikael Oun*1959, kterého o půlnoci probudil těžký náraz, a kterému později ve vodě někdo pomohl do člunu, se snažil upoutat pozornost jiných trajektů svým fotoaparátem za pomoci blesku, a nevědomky tak pořídil i dvě poslední fotografie potápějícího se trajektu.

Oun ve výpovědi uvedl, že také on šel proti předpisům během plavby do nezamčené autopaluby, a všiml si, že některé nákladní vozy byly mimořádně zajištěné proti otřesům/popojíždění. Dále uvedl, že po půlnočním “nárazu/explozi” se trajekt přestal “ houpat” ve směru plavby, ale začal se kývat z boku na bok, poté přišel další náraz, a ze všech stran začaly padat předměty, když se mu podařilo vyběhnout na horní palubu, rovněž on překvapeně zaznamenal, že na palubě nebyl ani jeden člen posádky, který by lidem pomáhal do záchranných vest.

Ouna zachránil trajekt Silja Symphony, ale zachránění se nemohli z trajektu místními telefony nikomu dovolat, byly blokované ( na všech 4 trajektech, které prováděly záchranné práce) – na trajektu zahlédl teletext, ve kterém jeho jméno mezi zachráněnými nebylo uvedeno, nakonec přemluvil jednoho člena posádky, aby mohl zavolat z jeho mobilu své matce – telefony byly blokované i na terminálu, kde vystupovali, i v nemocnici ) .

Na místo neštěstí, které bylo pod FS kontrolou, dorazilo v různých intervalech 5 trajektů, jako první Mariella ve 2.12, a první vrtulník - podařilo se zachránit 138 lidí ( počet se v jednotlivých zprávách různí), jeden zemřel v nemocnici.

Většina z posádky, včetně kapitána, přežila, a byla dopravena do FS nemocnic, ale 12 z nich domů nikdy nedorazilo – do 5 dnů zmizeli ( 1 zemřel v nemocnici) , - vyšetřovací zpráva je uvádí mezi “ pohřešovanými na moři “ ...

Po 5 hodinách na člunu vrtulník mj. zachránil strojníka Elmara Siegela, Estonce Paula Anderssona, Brita Paula Barney, poslance DK parlamentu Mortena Boje, 20letou švédskou studentku estonského původu Sáru Hedrenius, která měla to štěstí, že neměla peníze na zakoupení kajuty, takže seděla v kavárně, či 29letého švédského zdravotníka Kenta Härstedta, jenž si za svoji svědeckou výpovědˇ, shodující se se závěrečnou vyšetřovací zprávou, koupil funkci poradce zamini, posléze byl úspěšným poslancem, novinářem a spisovatelem.

Morten Boje byl členem skupiny 30 lidí, kteří na Estonii pořádali seminář o baltsko-severské mírové spolupráci, ve 23.00 švédského času uslyšel prudký náraz, vzápětí druhý, jako když se obrovský předmět pohybuje od levoboku na pravobok, trajekt se naklonil na pravobok.

Boje vyšel z kajuty a uslyšel velmi tichý a krátký alarm, 2x se opakující, a poté krátkou tichou zprávu v estonštině z lodního reproduktoru, něco jako domluvený signál pro posádku, což slyšel i Kukk.

Také Boje vypověděl, že byl udiven, že nikde na chodbách ani na horní palubě neviděl nikoho z posádky.

Pilot švédského vojenského záchranného vrtulníku Y68, který Boje a jeho skupinku z voru zachránil, se rozhodl odletět, třebaže na moři byly ještě další živé osoby, a pilot věděl o tom, že další vrtulník Q91 měl technické potíže.

Vyložil je v nemocnici Mariehamn.

Boje se v roce 00 stal tiskovým mluvčí DK zamini, v roce 06 osobním poradcem šéfa DK sociálních demokratů Mogense Lykketofta.

V 1.48 ( dle Komise) trajekt zmizel z radarových obrazovek FS střediska v Utö, které monitorovalo lodě v dané oblasti – klesl ke dnu během 10-12 minut, a to zádí.

Jestliže trajekt zmizel z radarových obrazovek, znamená to, že byl z pevniny monitorován, co asi Finové viděli před 1.48 ??? FS a STO 1.10.94 uvedly, že trajekt vybočil z kurzu, což jim mohlo říci jen FS radarové středisko, posléze však své tvrzení odvolaly.

Třebaže zahynulo daleko více lidí než v Pan Am103 nad Lockerbie, nebyla ustavena nezávislá mezinárodní komise, ale vyšetřování vedly vlády s kolidujícími zájmy, atˇ již z důvodů právní odpovědnosti či z důvodů, že něco tajily.

Vyšetřování bylo vedené společnou komisí Estonska, FS a Švédska/ JAIC, jejíž závěrečná zpráva z roku 97 je asi tak pravdivá jako zpráva Warrenovy komise ze 9/64 o zavraždění JFK, zpráva o 9/11 či ruská zpráva o potopení ponorky Kursk ze 8/00 ( viz můj článek Ponorka Kursk K-141, druhé ruskoamerické KAL 007 ) či o sestřelení Boeingu MH17 z 7/014 ruskou armádou z ruského území.

Švédsko 24 hodin po potopení trajektu prohlásilo, že příčinou katastrofy/masové vraždy bylo vytržení odklápěcí přídě, konstrukční chyba ( u leteckých neštěstí za vším stojí chyba pilota či špatná údržba) .

Vyšetřovací zpráva tvrdí, že „ utržené hledí (1.15) vnitřní rampu zcela otevřelo ( rampa leží na dně moře zcela nepoškozená a uzamčená, vlny by naopak rampu zavřely) , autopaluba, 2.5 m nad čarou ponoru, se zaplavila vodou, která se nahromadila na pravoboku, trajekt ztratil stabilitu, a naklonil se ( 1.16) nejprve o 15 stupňů ( k čemuž je třeba 500 tun vody v nadstavbě ), + otočil se o 180 stupňů východním směrem ( po provedených modelových testech ze 8/07 by stupeň náklonu musel být 25 stupňů, z lodi by se nikdo nezachránil ) , v 1.20 byl náklon 30 stupňů ( k čemuž je zapotřebí 1.500 tun vody, přičemž v této době by voda dle fyzikálních zákonů měla ze stojící lodi již vytékat, navíc dle modelových testů ze 8/07 by náklon musel být 47 stupňů, takže „ stabilní „ polohu trajektu muselo udržovat jen nějaké kouzlo ), v 1.24 byl dle Komise náklon 40 stupňů ( k čemuž je třeba 2.000 tun vody v nadstavbě, přičemž se voda neměla jak do nadstavby dostat ) a poloha trajektu byla dle Komise „ stabilní „ ( což je dle expertů vyloučené ) , v 1.30 byl dle Komise úhel náklonu 70 stupňů či více, a dle Komise byl trajekt stále „ stabilní „ , což je fyzikálně zcela vyloučené, v 1.36 byl náklon dle Komise 90 stupňů, a v 1.52 lodˇ dle Komise konečně začala klesat ke dnu, a potápěla se po dobu 22 minut, kdy ji mořský proud bočně unášel udivující rychlostí 2.2 uzlů – aby dopadla na dno 1.560 m východně od vytrženého hledí, kde ji našla závěrečná vyšetřovací ( 100% vymyšlená ) zpráva ...

16.2.09 estonský gen. prokurátor Margus Kurm, aby zmírnil pochybnosti veřejnosti, předal vlastní vyšetřovací zprávu estonské vládě, založenou na „vyhodnocení“ i pozdějších poznatků, která uvádí, že Estonia dosáhla 90stupňového náklonu 4x, a to v 1.13, 1.24., 1.30 + 1.36 ( ve zprávě Komise z roku 97+ ve zprávě Kurma z roku 09 dva přežilí Estonci, vrcholoví sportovci, Antti Arak + Ain Alar Juhanson, dosvědčili, že bylo hledí utrženo, ale že rampa byla uzavřena, dle svých slov kaskadérsky slezli až na utržené hledí, aby se „ 100% „ přesvědčili , problémem je, že nedokázali říci, v jaké fázi na hledí slezli v 1.13, v 1.24, v 1.30 či v 1.36 (nebo nikdy ) ...

Juhanson poté přestal sportovat, a stal se „ manažérem atletických soutěží .

Dle studie Heiwa Co. došlo k 90stupňovému náklonu jen 1x v 1.34, kdy se zastavily hodiny na Můstku, a všichni přežilí naskákali do moře, lodˇse potopila v 1.35 z důvodu děr v trupu a otevřeným vodotěsným dveřím.

Dle odborníků vyšetřovací zpráva poskytuje důkaz, že autopalubu voda nikdy nezaplavila, protože by se trajekt převrátil, a plul by na hladině, což se nikdy nestalo – během chvíle klesl zádí na dno.

Že z uzavřené autopaluby prosakovala voda tvrdili tři lidé z kontrolního sálu, mj. strojník a systémový inženýr, ing. Priit Männik své tvrzení v 3/95 odvolal ( třebaže se za své dohodnuté svědectví stal šéfem estonské bezpečnostní policie a “ plnohodnotným” členem “ vyšetřovací “ komise ).

Na konferenci ze dne 15.12.94 členové komise lhali, když tvrdili, že hlavní příčinou potopení trajektu byly „ nedostatečně silné zámky hledí „ , které však Komise nechala prozkoumat až 19.12.94, výsledek byl známý až o rok později.

Co vlastně Komise předala k prozkoumání není jasné, protože poté co potápěči klíčový důkaz našli, jim bylo řečeno, atˇ zámky zahodí do moře, že jde o nepotřebný šrot ...

Nezávislý bezpečnostní expert Anders Björkman, jenž o Estonii napsal několik knih, uvedl, že závěrečná zpráva nepředkládá žádný důkaz o tom, že by vlny vyrvaly odklápěcí přídˇ, zatímco u rampy je prokázáno, že je stále zamčená s nepoškozenými zámky ( v 9-10/94 Komise tvrdila, že rampa byla jen částečně pootevřená, v 12/94 že byla otevřená zcela, nasákla dovnitř 1.800 tun vody, a pak se sama opětovně zavřela ) .

V 8/00 vrak zkoumali potápěči švédského vojenského námořnictva pod vedením potápěče Gustava Hanuljaka (emigroval z ČSSR v roce 84) - našli velkou díru na pravoboku lodi, 30 m od přídě, 2 m od čáry ponoru, ale i díru po explozi na přídi v místě hledí ( novinář Sven Anér v roce 01 tvrdil, že odklápěcí přídˇ odstranili experti švédského a FS vojenského námořnictva pár dní po potopení lodi, aby obstarali důkaz pro tvrzení závěrečné vyšetřovací zprávy ).

Vyšetřovací zpráva tvrdí, že přívalová čelní vlna prorazila další teoreticky vodotěsné dveře na rampu, ale nevysvětluje, proč by to přívalová vlna dělala.

Z “nalezeného” hledí odborníci vyvodili, že jde o chybu konstrukce, třebaže při uvedení lodi do provozu Národní lodní úřad tuto konstrukci schválil.

Němečtí konstruktéři prohlásili, že “ konstrukční chyba odklápěcí přídě trajekt Estonia rozhodně nepotopila, protože hledí je čistě dekorativní prvek, bez kterého trajekt může obeplout i svět.

Trajekt potopila obří 5m díra v pravoboku lodi pod čarou ponoru “ ( oficiální potápěči našli ve vraku otvory po explozích, a pořídili o tom úřední videozáznam, který k vyšetřovací zprávě přiložen nebyl ).

Tvrzení o zatopení autopaluby je klíčová technická lež vyšetřovací zprávy, protože dle znaleckého posudku námořních inženýrů by se trajekt po zatopení autopaluby nepotopil - trajekt by se jen převrátil, a plul by na hladině kýlem vzhůru, k čemuž došla i německá vyšetřovací komise, která s mezinárodní komisí přestala spolupracovat pro její “ neochotu spolupracovat “ ...

Námořní inženýři prohlásili, že voda na autopalubě takto veliký trajekt nemůže potopit, bylo by to v rozporu se zákony přírody (trajekt má 12.000 metrů krychlových vzduchu “v pneumatikách”, a nemá přirozený otvor v trupu, kterým by vzduch mohl unikat ) - může jej maximálně převrhnout ( což připustil i švédský premiér Goran Persson, jenž v 5/00 uvedl, že “ voda na autopalubě nemůže trajekt potopit “ ) ...

Komise tvrdící, že trajekt potopila zaplavená garáž, třebaže plul na nepoškozeném vodotěsném trupu se 14 vodotěsnými sekcemi se stabilizačním systémem 100 tun vody v nádržích, ve své zprávě ignorovala Archimédův zákon zhruba z roku 252 př.n.l., konkrétně stabilizační systém Roll-Nix, o kterém padla první a poslední zmínka na jejím zasedání 4.12.95, kdy se dohodli, že “ studie podpoří jakékoliv závěry “ .

Němečtí konstruktéři dále obvinili majitele trajektu, že 55tunové dveře řádně neudržovali, a třebaže posádka několikrát nahlásila, že se dveře špatně zavírají, opraveny nebyly. V podstatě ani jedny dveře nebyly vodotěsné, trajekt nebyl vybaven dostatečným počtem záchranných vest - asi se předpokládalo, že posádka naskáče do moře bez vest, z toho důvodu posádka nebyla proškolena ani pro případ evakuace.Vesty byly staré, po skoku do moře sklouzly z těla.

Trajekt byl dále navržen jen pro pobřežní vody, na otevřeném moři se nikdy neměl plavit.

Trajekty Ro-Ro (Roll –On,Roll-Off) popírají základní bezpečnostní princip konstrukce lodí, který od doby Titaniku vyžaduje rozdělení lodi na vodotěsné sekce, zatímco trajekty Ro-Ro mají v útrobách od přídi k zádi gigantickou dutinu pro auta, do které se vjíždí hledím na přídi.

V docích se odklápěcí přídˇ zvedá jak hledí na rytířské helmě, zatímco rampa klesá, což z ekonomického hlediska, navzdory varování z roku 1912, ušetří při nakládání a vykládání čas i peníze.

Někdy se stane, že posádka zapomene hledí zavřít, jako u britského trajektu Herald of Free Enterprise, který 6.3.87 plul do Doveru, a když vyjel z belgického přístavu Zeebrugge, zjistil, že nemá zavřené útrobí – v naprosto stojatých vodách se trajekt převrhl na bok po pouhých 90 vteřinách - zahynulo 188 lidí, zbytek z 539 osob byl zachráněn.

27.9.94 prohlíželi trajekt Estonia švédští inspektoři ze Švédského námořního úřadu Ake Sjoblom + Gunnar Zahler, kteří trajektu chtěli zakázat vyplout, vadil jim nejen technický stav trajektu ( mj. mnoho let prosakující hledí), ale i nekompetentní estonská posádka.

Estonský kpt. Arvo Andresson ( nezvěstný ) byl o jejich názoru informován, ale Andressonovi nadřízení trvali na tom, aby trajekt vyjel ( kpt. Andresson u EstLine pracoval pouhý rok ) ...

Týž den někdo telefonicky varoval, že jsou na palubě trajektu Estonia výbušniny, rozhovor mezi přístavním úřadem v Tallinu a trajektem si vyslechl svědek z lodi kotvící v přístavu (viz dále níže “ Protiteroristické cvičení posádky “ ).

Ten, kdo mluvil z paluby Estonia, uvedl, že na lodi žádné výbušniny nebyly nalezeny, lodˇ kvůli hledaným výbušninám vyplula s 30 minutovým zpožděním ( její pravidelný cestující Carl Övberg prohlásil, že Estonia “ vždycky dorazila pozdě do Tallinu, a vždycky z Tallinu se zpožděním vyjela, ale do STO pokaždé dorazila včas, atˇ již byly povětrnostní podmínky jakékoliv “ , např. v 2/94 trajekt plul vysokou rychlostí zamrzlou vodou jako ledoborec, vibrující a třesoucí se, jen aby dorazil do STO na čas, uvedl Övberg ) .

Přístav Tallin byl po rozpadu SU strategickým přístavem pro pašování drog, zbraní a lidí ( mj. Kurdů ) do Skandinávie, a tímto přístavem také nelegálně proudila exSU přísně tajná vojenská technologie na Západ ( mj. přes FarWest LLC).

Přežilý cestující (na raftu) Carl Övberg *1952 dorazil na trajekt jako poslední, protože oblast přístavu byla neprodyšně uzavřena policejním kordonem, proto nemohl projet autem – do protokolu uvedl, že za posledních 20 let nic takového v tallinském přístavu ještě neviděl – všiml si dále, že přijel vojenský konvoj, který na rampu doprovázel dva velké nákladní vozy, které byly posledními vozy, které na rampu vjely.

Övberg si také všiml, že v prostoru aut byla nainstalována jedna kamera navíc, která nebyla součástí monitorovacího systému autopaluby ( 4 kamery).

Jakmile auto zaparkoval, šel v 19.00 do recepce, a žádal o kajutu, ale recepční mu neobvykle nervózně řekly, že kajuta již žádná volná není, ale atˇse ještě zeptá ve 20.30, když se vrátil, daly mu kajutu na 1.palubě ( ta byla zaplavena ).

Övberg se šel jako obvykle projít po horní palubě, a ke svému údivu zjistil, že na lodi není vidět ani jeden člen posádky, se kterou se vždy bavil ( přeživší se shodli v tom, že na lodi neviděli nikoho z posádky ani v době tragédie, také alarm se rozezvučel velmi pozdě, posádka nic nehlásila megafonem, a pozdě byl z lodi odvysílán i nouzový signál ).

Ve 23.00 si šel lehnout, ve 24.00 jakoby trajekt na něco narazil, náraz jej mrštil o protější zedˇ, v 0.30 se valila voda z obou stran, více z pravoboku, zespoda ani zeshora voda netekla.Také slyšel ostré kovové zvuky železa bijící o železo, k tomu se přimísil zvuk hydraulického systému, který je slyšet, když se otevírá či zavírá příklop k rampě.

Další náraz přišel v 0.45 ( první MayDay z Estonie) , motory přestaly pracovat a trajekt se zastavil. Nejmocnější byl třetí náraz – všude v panice pobíhali strachy ječící lidé, ale nebyl k vidění ani jeden člen posádky.

Krátce předtím, než se trajekt potopil mezi 1.32-36, se rozezvučela jeho siréna.

Övberg, jenž si v běhu na horní palubu přes 10 pater na 7. palubě oblékl plovoucí vestu ( ve skříňce našel až třetí použitelnou s řemínky ), si povšiml, jak z lodního kýlu vychází obří bublina vzduchu a kouř, cítil také kouř z dieselového paliva.

Övberg prošel přes trajekt ležící na pravoboku k vorům, věděl, jak s nimi zacházet, protože se nechal poučit posádkou na předchozích cestách – ale zjistil, že je někdo zablokoval, aby se nedaly použít, nakonec se mu podařilo dostat na moře tři vory.

Ve voru s ním byli další Švédové, někteří však podlehli zraněním, s vorem dopluli mezi trajekty Mariella a Silja Europa, nikdo z nich je neviděl, museli vystřelit několik signálních raket. Byli převezeni do FS nemocnice, měli teplotu 27C, zlomená žebra, Övberg měl natržené ledviny.

Övberg je švédský občan TR původu, jenž po vojenském puči v TR 1980 emigroval téhož roku do Švédska jako právník, změnil si jméno a živil se jako řidič vlastního nákladního automobilu, posléze založil firmu s pobočkou v Estonsku, která prodává švédská auta.

Övberg byl na trajektu Estonia stálým cestujícím, dosvědčil, že se autopaluba nikdy nezamykala, kdokoliv si tam mohl do auta dojít pro cokoliv ( třebaže to bylo zakázané) , stačilo stisknout knoflík – sám tak učinil mnohokrát.

Během noční plavby na palubě s auty často pracovali svářeči s otevřeným ohněm s nezajištěnými plynovými bombami, které se posunovaly v rytmu moře, což jej děsilo, a čehož byl svědkem i v den potopení lodi.

Jednou z verzí je, že všech 8 zachráněných mužů ze strojovny vědělo, co se na lodi skutečně stalo, ale dohodli se s vyšetřovateli na oficiálním svědectví ( ing. Henry Herring Aste, důstojník Hannes Kadak, svářeči Vassili Märtsson + Ivan Siljajev, strojníci Andres Verro, Tavi Raba, Elmar Siegel, Tanel Moosar ).

Lživá svědectví o způsobu, jakým se dostali z lodi, uvedli Hannes Kadak, Silaste a třetí strojník Margus Treu ( byl uváděn i mezi mrtvými ), bizarní je, že 14 měsíců po potopení Estonie, kdy byli vyslechnuti podruhé, mj. změnili výpovědˇ ohledně oblečení, původně tvrdili, že “ jeden z nich nepřežil, protože nebyl teple oblečen “ , při 2. výslechu uvedli, že “ při nehodě byli všichni oblečeni do teplých pracovních bund “ .

Ruská vojenská technika

V 11/04 bývalý šéf stockholmské Celní správy Lennart Henriksson se v TV SvT1 přiznal, “ aby ulevil svému svědomí “ , že trajekt byl naložen ruskou vojenskou technikou, která měla být převezena do US.

Henriksson od svého nadřízeného Stiga Sandelina dostal příkaz, aby nákladní auta s vojenskou technikou nekontroloval.

Po jeho prohlášení “musela” švédská a estonská vláda provést v roce 05 vyšetřování, kterým pověřila předsedu Nejvyššího soudu Johana Hirschfeldta, jenž potvrdil přítomnost ruské vojenské techniky na palubě s tím, že informace o ní jsou na 70 let přísně tajné.

Údajně FarWest LLC na trajektu pašovala ruské plutonium 238, ale i citlivý ruský vojenský materiál ( mj. elektroniku pro kosmické lety, jaderný reaktor pro výrobu energie v kosmu, malý motor využívající pro pohon kosmické lodě magnetické pole, raketový motor RD-170 na kapalný pohon, protiletecké systémy, kufříkové jaderné bomby, viz prohlášení gen. Lebedě z roku 97 o jejich ztrátě, žáruvzdorné slitiny, mj. z palladia a osmia, které vydrží teplotu až 3.600 stupňů Celsia ) , lodˇúdajně vezla přes 100 kg osmia.

Pobaltské státy ruským vojenským materiálem oplývaly, třebaže nejzajímavější “ kousky “ si Rusové odvezli ( stále ale byl v petrohradské oblasti) , - na Estonii se pravidelně převážel dle objednávky Pentagonu do Švédska ( ruský vojenský materiál byl dodáván i fyzickým osobám, nejen agenturám, každému, kdo zaplatil ) ...

Spíše šlo o “komerční spolupráci “ mezi jistými vojenskými kruhy v MOW s Pentagonem, jak dokladuje návštěva tajné ruské testovací kosmické laboratoře u MOW Leonarda Caveny, zástupce šéfa SDIO programu Pentagonu, proti vůli jiných “ nacionalistických “ vojenských kruhů, kteří byli proti vojenské spolupráci se Západem, mj. zločinecká skupina Felix, složená z bývalých KGB důstojníků, kteří si nepřáli rozpad SU, spolupráci se Západem a soukromé podnikání - zahrnovala mj. údajně i Putina a Igora Ivanova.

Skupina Felix byla v 1.pol. 90.let podezírána z desítky nájemných vražd, mj. ze zavraždění 46 prominentních ruských podnikatelů, např. v 8/95 byl i se svojí sekretářkou otráven kadmiem bankéř Ivan I. Kivelidi (46), šéf Rosbiznesbank a Svazu ruských podnikatelů ( jeho zástupcem byl Vladimír Ščerbakov, v roce 90 ekonomický náměstek SU premiéra ), jenž poté, co bylo podřezáno hrdlo již osmému bankéři, Olegu Y. Kantorovi ( i jeho bodyguardu), na pohřbu prohlásil, že zorganizuje vlastní soukromé vyšetřování ( Kivelidi měl navíc v telefonním sluchátku namontován radioaktivní kov, jeho kancelář byla tak radioaktivně zamořena, že onemocněli i tři policisté).

Podle tvrzení Henrikssona v TV byla uzavřena tajná dohoda mezi vrchním velitelem švédské armády Owe Wictorinem a šéfem švédského Celního úřadu Ulfem Larssonem o tom, že estonské vojenské kamióny švédští celní inspektoři nebudou kontrolovat.

14.9.94 , když trajekt dorazil do STO, Henriksson informoval jednoho z řidičů kamiónů, že provede prohlídku, ten protáhl obličej.

Henrikssonovi inspektoři provedli 14.9. + 20.9.94 jen ledabylou prohlídku, nicméně několik beden otevřeli – byla v nich vojenská elektronika, která dle štítku na bedně patřila neexistující firmě, skutečného příjemce ex SU vojenské techniky nikdo nezjistil.

Osudného 28.9.94 měl Henrikssson dovolenou.

2.12.04, dva dny po tomto odhalení švédské veřejnoprávní TV, mluvčí švédské armády v rádiu Ekot/Sveriges Radio potvrdil, že tato dohoda uzavřena byla, a stále platí.

Armádní velení se poté snažilo vinu svalit na KSI, nejtajnější švédskou zpravodajskou organizaci KSI/Kontoret försärskild inhämtning, obstarává i HUMINT, spadající pod vojenskou rozvědku a bezpečnostní službu MUST, které tehdy šéfoval Eric Rossander, jenž prohlásil, že KSI jedná v rámci náplně své práce, a pod razítkem Přísně tajné, takže její akce nebude komentovat.

Zachránění a následně nezvěstní

28.9.94 úřady tvrdily, že přežilo 80 lidí, 29.9. ráno tvrdily, že přežilo 146 lidí, večer tvrdily, že přežilo 170 lidí, 30.9. 146 lidí, 7.10. tvrdily, že přežilo 137 lidí.

9 zachráněných osob z posádky trajektu ( byly zachráněni vrtulníkem Y64 švédského námořnictva či trajektem Mariella či Silja Europe) bylo převedeno do stavu “ nezvěstných” ztracených na moři ( budˇ pracovali ve službách US či ve službách ruských organizátorů potopení trajektu, budˇ byli z FS nemocnic tajně převezeni do US k výslechům a dostali novou identitu, anebo byli jako nepohodlní svědci zavražděni tajnými službami ) ...

Kpt. trajektu Arvo Andresson byl zkušený exSU námořník, šéf inženýrem byl Harli Moosaar – na trajektu, mimo službu, byli i jejich dvojníci - kpt. Avo Piht*1954 a šéf inženýr Lembit Leiger, oba dle svědků přežili, byli viděni na břehu, vzápětí se však ocitli mezi pohřešovanými, stejně Harli Moosaar - 5 dní žil, poté byl mezi pohřešovanými – celkem “ zmizelo “ 12 členů estonské posádky.

Švédský deník Aftonbladet 28.9.94 informoval, že švédský vojenský vrtulník Y-64 zachránil 9 lidí, z nichž jeden zemřel ve švédské nemocnici, tuto informaci mu poskytl zdravotník z vrtulníku Kenneth Svensson, závěrečná vyšetřovací zpráva hovoří jen o jednom zachráněném člověku. Svensson dostal vyznamenání od vrchního velitele švédských ozbrojených sil ( Owe Wictorin), a byl požádán, aby mlčel ( v roce 01 se ve Švédsku přes CIA “ ztratili “ dva údajní egyptští islámističtí teroristé, kteří byli naloženi na US soukromé/CIA letadlo).

Zatímco 9 estonských členů posádky Estonia bylo vyškrtnuto ze seznamu přežilých a prohlášeno za nezvěstné, Gulfstream 4 + Boeing727-200 , odstartovaly ze stockholmského letiště Arlanda s nepřihlášenými cestujícími na palubě ( Gulfstream 5 PAX, Boeing 4 PAX) - švédský novinář Sven Anér*1921 ( zabýval se již vraždou Olofa Palme ), má doklady od šéfa švédského Úřadu pro civilní letectví, že letištní poplatky za obě letadla zaplatila US ambasáda ve STO. Anér napsal o Estonii knihu MayDay.

Boeing patřil společnosti Larmag, registrované na Kajmanských ostrovech se sídlem na Bermudách, kterou vlastnil Lars-Erik Magnusson, realitní magnát, jenž v roce 94 investoval velké peníze do ropy a plynu v Turkmenistánu ...

Boeing přiletěl prázdný večer 27.9.94 z AMS, a odletěl se 4 neregistrovanými cestujícími 28.9.94 zpět do AMS.

Gulfstream patřil International Lease Finance Corp.se sídlem v Los Angeles, která byla založena Madˇarem Lazlo Goldschmiedem/alias Leslie Gonda, a kterou dnes vlastní firma American International Group Maurice Greensberga, později zapleteného do 9/11. Prázdné letadlo přiletělo z AMS 28.9. a odletělo 29.9.94 s 5 neregistrovanými PAX do Bangore, Maine.

Když se agentura AFP v sídlech těchto společností ( zástěrkové firmy CIA) na ony lety ptala, bylo jí řečeno, že “na dotazy tohoto druhu neodpovídají “ . Letadla měla se vší pravděpodobností přivézt pašovanou ex SU technologii, ale po explozi trajektu odvážela svědky.

Mezi “nezvěstnými“ přežilými je lodní lékař Viktor Bogdanov /1952-1994/, Kahlev Vahtras /1951-1994/, majitel lodního obchodu ( vedený jako živý do 30.9.94, načež v 10/94 bylo oznámeno, že jeho utopené tělo bylo nalezeno 28.9.94 ) a jeho prodavač Ago Tamingas /1956-1994/, 4. důstojník Kaimar Kikas /1973-1994/ a jeho manželka Merit Kikas, kteří byli vedeni mezi živými od 28.9-30.9., 4. lodní inženýr Agur Targama, prodavačka z bezcelní zóny Tiina Müür*1962, která se od jara 94 na trajektu bála pracovat, a hledala si práci na souši, a sestry dvojčata tanečnice Hannely Anne + Hanka-Hannika Veide.

Majitel obchodu Kahlev Vahtras dorazil živý na raftu spolu se svým asistentem Peterem Palgunovem (*1946), jenž byl zachráněn vrtulníkem OH-HGV, Vahtras údajně vrtulníkem Q91 - Vahtrasova žena Ruth však tvrdí, že byl zachráněn vrtulníkem společně s kpt. Avo Pihtem (oba se dlouhodobě znali ), kterého převezl vrtulník Y64.

FS policie jí ukázala fotografii, kterou pořídila před pitvou, na které nebyly žádné známky po utopení. Ruth a bratr jejího manžela tvrdili, že tělo, které jim bylo vráceno po pitvě, není tělo jejího manžela.

Německá novinářka Jutta Rabe v roce 01 uskutečnila rozhovor s přežilým Silver Linde*1970, požárním inspektorem z posádky, jenž prohlásil, že byl v nemocnici v Turku společně se svým přítelem Vahtrasem – když šel Linde navštívit jiného přežilého, a nechal Vahtrase v pokoji samotného, Vahtras zmizel i s postelí, sestra mu řekla, že byl převezen do jiné nemocnice, z finské do švédské ( Linde uvedl, že po návratu do Estonska jej navštívila velice nepřátelská estonská tajná policie, která po něm chtěla, aby částečně změnil výpovědˇ, když odmítl, byl ve FS odsouzen pro pašování drog k 9 letům vězení ) .

Rabe napsala o Estonii knihu, podle níž byl natočen film Baltic Storm.

Viz také knihy Katastrofutredning/Vyšetřování (2000), Disaster Investigation (01) a Estoniabluffen (03) od Anderse Björkmana.

Trajekty Silja Europa, Mariella, Isabella a Tursas údajně z moře zachránili 34 lidí, konečný seznam přežilých z 12.9.95 uvádí, že vrtulníky zachránily 137 lidí, 94 PAX + 43 členů posádky, konečný seznam nalezených mrtvých těl (včetně toho, co zemřel v nemocnici ?) ze 23.5.96 uvádí 58 PAX + 37 těl členů posádky, ale jmen cestujících je v něm pouze 57, čili nikoliv 95, jak se uvádí, ale 94 (92 těl nalezených 28.9.92, + 1 zemřelý v nemocnici, + 1 tělo nalezené 11.5.96).

Dodatek k seznamu č.604 ze 16.1.96 uvádí, že 93 pitev bylo provedeno ve FS ( 94. osoba zemřela ve švédské nemocnici), a že všech 94 těl bylo identifikováno, jména tento dodatek neobsahuje.

Zatímco FS závěrečná vyšetřovací zpráva konstatuje, že 28.9.94 bylo do FS nemocnic převezeno 61 přežilých, švédská závěrečná vyšetřovací zpráva uvádí počet 63 přežilých rozmístěných ve FS nemocnicích ( + Piht + Vahtras ?).

V 9/96 poslalo tehdejšímu švédskému premiéru Göranovi Perssonovi otevřený dopis 7 estonských matek a manželek podivně zmizelých přeživších, ve kterém požadovaly vyšetření jejich zmizení, jejich dopis Úřad premiéra zaregistroval, ale ve vyšetřovací zprávě zmíněn nebyl, ani žádné vyšetřování zmizení těchto členů estonské posádky na území FS/Švédska neproběhlo.

Avo Piht

4 členové posádky byli spatřeni, jak opouští záchranný člun a nastupují na trajekt, poté beze stopy zmizely - druhý kapitán, hlavní technik, a dvě tanečnice.

Další technik, jehož výpověď se rozcházela s oficiální verzí, byl prohlášen za nesvéprávného, a zavřen do psychiatrické léčebny.

Manželka kpt. Avo Pihta se 28.9.94 z estonského rozhlasu v 5.30 ráno dozvěděla, že její manžel žije, přišlo jí poblahopřát mnoho lidí, kteří z rádia slyšeli stejnou informaci.

Informace pocházela ze švédské nemocnice Huddinge, a odpoledne jí telefonoval rodinný známý z Rostocku, kpt. Erich Moik, s tím, že několik Pihtových kolegů viděli Pihta v reportáži německé ZDF TV ve FS Utö ( či v Marienhamn) z 28.9.94, kam byli zachránění dopraveni vrtulníkem Y-64 předtím, než byli posláni do nemocnice vTurku ( jiný zdroj tvrdí, že jej vrtulník Y-64 nejprve převezl do švédské nemocnice Huddinge, a poté do Turku na setkání tří prémiérů ).

Tuto německou reportáž se zachráněným Pihtem viděl i Heinrich Tann – veškeré stopy po této reportáži byly později vymazány, oficiálně neexistuje.

V nemocnici v Turku přítomnost Avo Pihta potvrdila na kameru zdejší zdravotní sestra, a s Avo Pihtem se chtěl v Univerzitní nemocnici v Turku setkat i estonský premiér Mart, jenž sem přiletěl na schůzku tří premiérů – švédského, finského a estonského ( někteří uvádějí, že se s Pihtem setkali všichni tři premiéři, po setkání Avo Piht zmizel ), kteří již 29.9.94 na neformálním zasedání ve FS Turku ustavili Mezinárodní vyšetřovací komisi JAIC.

Po třech dnech bylo jméno Avo Pihta zmiňováno již jen mezi „ nezvěstnými „ na moři – když se v 9/96 jeho manželka ptala na úřadu švédské vlády, bylo jí sděleno, že „ neexistují důkazy, že byl mezi zachráněnými „ ( TV reportáže zmizely, dle Rabe je zkonfiskovala německá BND) , třebaže Bengt-Erik Stenmark, šéf bezpečnosti švédské Námořní správy agentuře Reuters uvedl, že Pihta dokonce vyslýchala vyšetřovací komise - Stenmark ani Reuters své tvrzení nikdy neodvolali.

Kpt. Erich Moik si je stoprocentně jistý, že Piht a Leiger byli zachráněni, poskytl rozhovor Enno Tammerovi, ve kterém uvedl, že zatímco jejich dvojníci v onu noc v aktivní službě na palubě kpt. Arvo Andresson a šéf inženýr Moosaar nebyli pro majitele trajektu nebezpeční, protože byli povrchní a nezajímali se o technický stav lodi, Piht a Leiger vedli se švédskými vlastníky spory o technickém stavu trajektu.

Kpt. Erich Moik prohlásil, že mu šéf loděnic v Turku Erich Mörd potvrdil, že byl Piht mezi zachráněnými, protože jej viděla na břehu Mördova manželka, lékařka, jak Pihta v Turku naložili do auta a neznámo kam odvezli, údajně do Helsinek.

Erich Moik prohlásil, že také druhá osoba mu potvrdila, že byl Piht mezi zachráněnými – jeho přítel, jenž měl na trajektu manželku, byl po několika dnech předvolán na policii v Turku, domníval se, že k identifikaci manželky, ale policii zajímala jen jedna věc – odkud se dozvěděl, že byl Piht mezi zachráněnými ( rovněž od Ericha Mörda ) ...

První osoba, která Moika informovala o tom, že Piht, vedoucí obchodu Tiina Müür a 2.inženýr Peeter Tüür byli zachráněni, byla jeho manželka, které z Rostocku telefonoval do Tallinu, a která mu přečetla jména prvních 10 zachráněných ...

Moik uvedl, že šéf švédské lodní firmy Estline, pro kterou tehdy pracoval, zbledl, když to uslyšel, a okamžitě někomu volal, že „ Piht musí být izolován od novinářů „ ...

Po rozhovoru s Tammerem švédská firma Estline kpt. Moika propustila.

Švédský novinář Anér, jenž o trajektu napsal knihu, objevil 15 FS seznamů, které si navzájem protiřečily, kdo byl zachráněn, a kdo ne, ale výše zmíněné členy estonské posádky, až na jeden seznam č.13, uvádějí mezi zachráněnými, zejména u jména zachráněného Avo Pihta je zřetelné razítko FS policie z Turku s podpisem policejního šéfa Veikko Koiranen - od FS úřadů na své dotazy nedostal nikdy odpovědˇ.

Také seznam zachráněných estonského ministerstva vnitra z 28.9.94 z 17.22 hodin, který byl zaslán estonské rozhlasové stanici Kuku, uvádí mezi zachráněnými Avo Pihta, Lembit Leiger, Tiit Meos, Tiina Müür, Ago Tomingas, Kalev Vahtras, Hannely Veide, Hanka Veide – tato jména uvádí mezi zachráněnými i zpráva švédské ambasády v Helsinkách pro švédské zamini z 28/29.9.94, založená na zprávě FS policie z Turku.

Zachráněného Avo Pihta, Lembita Leigera, Tiina Müür, a Kaleva Vahtrase potvrzuje zcela první seznam ze dne potopení trajektu z 11.50 hodin ( na seznamu z téhož dne z 20.00 hodin již zmizela jména Pihta a Tiina Müüra), zaslaný FS ambasádou v Tallinu ( Eino Selirand) přístavním úřadům v Tallinu a Rádiu Kuku, zpráva švédské policie z 28.9.94, zpráva ze zasedáního estonského krizového vládního štábu ze 30.9.94, a zpráva estonského ministerstva vnitra z 5.10.94.

Nejúplnější seznam, který obsahuje 9 jmen z 11 „ nezvěstných „ , zaslala FS policie v Turku ústředí švédské policie, která jej přeposlala švédské ambasádě v Tallinu, je ručně doplňovaný – veřejnost s ním seznámil až Sven Anér, kterému se jej podařilo získat z archívů v 5/01 ...

Viktor Bogdanov, lodní lékař

Jeho manželce telefonoval 28.9.94 účetní lodi Andres Vihmare, jenž ji informoval, že její manžel přežil, že je oba vytáhli na palubu trajektu Mariella. Bogdanova jako zachráněného zmiňovaly i švédské listy, očividně byl tudíž dopraven do švédské nemocnice Huddinge, kde se setkal s Avo Pihtem.

Hannely and Hanka Veide

Rodiče dvojčat-tanečnic tvrdí, že jim jedna dcera telefonovala (z nemocnice Huddinge ?), ale že někdo její rozhovor přerušil. Zkoušela to ještě 2x, ale pokaždé byl telefonát přerušen.

Na jednom seznamu přežilých je zapsána Anne Veide, přičemž tuto přezdívku znalo jen pár lidí, a nikdo z trajektu, kde vystupovaly poprvé. Další seznamy uvádějí, že přežily obě dvě ( ze souboru přežili dva hudebníci, dva se utopili, a tři barové tanečnice jsou mezi nezvěstnými, včetně sester Veide, které pravděpodobně zachránil vrtulník Y64 spolu s Pihtem).

Kaimar Kikas

28.09.94 v 11.30 dopoledne estonské Radio 2 ve svém zpravodajství uvedlo, že mezi zachráněnými je i 4. důstojník Kaimar Kikas.

30.09.94 v noci dorazil seznam zachráněných na estonské ministerstvo sociálních věcí ze společnosti EstLine, uvádějící Kikase mezi zachráněnými, takže byl zapsán i na seznam zachráněných ministerstva, které ministerstvo ve 20.30 týž den vydalo.

Do Estonska k rodině však nikdy nedorazil, třebaže měsíc po potopení trajektu někdo 30.10.94 telefonoval jeho rodičům, že se s manželkou vracejí do Estonska.

Kikas měl začít svoji pochůzku na palubě v 01.00 28.9., ale je možné, že byl kvůli technickým problémům na můstek zavolán dříve, mohl vzít s sebou ženu, a je možné, že se zachránili na člunu MoB, který lidé viděli na moři se zapnutými motory. Prázdný člun ještě s trochou benzínu objevilo FS plavidlo MS Hylje 63 km východně od místa potopení.

V každém případě Kikas věděl, co se na můstku dělo před potopením.

Ze zachráněných zmizeli pouze členové estonské posádky, jiní členové posádky, Linde,Treu,Sillaste+Kadak, lhali, s čímž byla veřejnost seznámena v roce 01 novinářem Svenem Anérem.

Jednou z verzí je, že tehdy sloužící kpt. Arvo Andresson, dobře informovaný, co se na lodi děje, byl po svém zachránění tou či onou stranou zadržen, a po výslechu zavražděn/opatřen novou identitou.

Později však švédský vrtulník zachránil dalších 9 - 10 členů posádky, kteří věděli, že se Andresson zachránil, takže museli zmizet také ( první FS vrtulník dorazil na místo potopení, 40 mil od pobřeží, až po 100 minutách od odvysílání MayDay) .

12 přežilých Estonců, kteří byli později úřady označené za „ nezvěstné“, byli ve 3.00 ráno zachráněni trajektem Mariella (3 osoby na záchranném voru X byli policejním vrtulníkem dopraveni do švédské nemocnice Huddinge ) a 9 osob švédským vrtulníkem Y64 na vorech X1 + X2 v 5.52 ráno dle závěrečné zprávy, podle médií byl vojenský vrtulník na místě již ve 2.00 ráno ( 1 z těchto 9 zemřel v nemocnici, jeho jméno nebylo uvedeno ).

Druhý den po potopení trajektu Švédsko, FS a Estonsko prohlásily, že trajekt nechají vyzdvihnout, aby třetí den prohlásily, že trajekt nevyzdvihnou, ale zalejí betonem .

Rozhádaná vyšetřovací komise na sebe upoutala pozornost za prvé svým složením, pozorovateli byly i námořní komise těchto tří států, které k vraku vyslaly své potápěče, aby cenzurovaly informace.

Vrak byl nalezen 30.9.94 FS lodí Suunta, 4 sonarové záběry ze 30.9.94 ukazovaly pyramidový objekt ležící vedle vraku, který FS vědec Nuorteva identifikoval jako hledí – šéf FS delegace v JAIC Kari Lehtola vzápětí oznámil nesprávný údaj o poloze vraku, 2.100 m severovýchodně od skutečné polohy, načež JAIC 18.10.94 oznámila, že hledí bylo nalezeno FS lodí 3.000 m od nesprávné polohy , severovýchodně od vraku ( třebaže trajekt plul na západ) – jak se tam mohlo dostat, JAIC nikdy nevysvětlila.

Hledí bylo znovu nafilmované 2.10.94 + 9.10.94, komise JAIC záběry nekomentovala, a filmy, které byly uloženy ve švédském archívu pod názvem Hledí, později zcenzurovala, aby hledí neukazovaly.

Hledí bylo vytaženo v 11/94, a převezeno do FS Hangö, kde je dodnes, aniž by jej někdo zabezpečil.

Navzdory tomu, že dle tvrzení vyšetřovací komise ze 17.10.94 “ hledí rozrazilo vnitřní rampu a otevřelo ji “, hledí nebylo vůbec poškozeno ( komise v době, kdy bod 3 psala, hledí ještě nenašla, bylo “oficiálně” nalezeno až 18.10.94 , takže není jasné, jak k tomuto závěru dospěla ).

Švédské námořní správě byly předány veškeré videozáznamy potápěči pořízené, potápěčům bylo zakázáno mluvit s médii, videozáznam z oficiálního vyšetřování byl sestřihán tak, aby díry v trupu nebyly vidět.

Oficiálních potápěčských expedicí bylo několik, první proběhla 5.10.94.

Autentické videozáznamy nebyly pro veřejnost uvolněné, jen jejich upravené dezinformační verze, které pořídila švédská Accident Investigation Board, která disponuje i vlastními videozáznamy (31 hodin) z 12/94.

V 12/94 byla vybrána nejdražší norská firma Rockwater, pobočka US Halliburton (!), akcionář FarWest LLC – za 68 hodin potápění si naúčtovala 7.5 mil SEK ( 1 mil.dolarů ) za pár filmů, na kterých není vidět celý trup, a za nikým nepodepsané, neúplné a nedatované zprávy, která uvádějí, že kamióny byly rozdrcené na kaši, což bylo jediné, co 12 US a britských potápěčů pod vedením Davida Becketa zajímalo.

Všechny důkazní předměty, které našli, hodili zpět do moře, protože to byl jen “ nedůležitý šrot “ ...

Nejlepší video bylo natočené anonymně, experti z Rockwater se domnívají, že jej 9.10.94 natočil švédský policista Bo Wide, jehož potápěči prozkoumali i salónky na palubě 6.

Dle Rabe potápěči hledali černý kožený kufřík s visačkou, který našli v luxusní kajutě č. 6130, kterou používal “ nezvěstný “ kpt. Avo Piht, když v ní neměl VIP hosty ( po vytažení se kufřík “ztratil “ ) ...

Hledání kufříku švédskými policejními potápěči potvrdil švédský list Finans Tidningen v roce 99.

Na videu potápěč čte jméno : “ Je tam napsáno Alexandr M. Voronin “, ruský dealer zprostředkovávající nákupy ruské kosmické technologie.

Voronin kajutu sdílel se synem Vasilijem, jenž jim sloužil jako tlumočník (AJ), a se svým tchánem Vasilijem Kručkovem, jenž byl ve firmě Kosmos se sídlem v Tallinu jeho zástupcem, zatímco bratranec Voronina Valerij vedl filiálku v MOW , která spolupracovala s Kurčatovovým Institutem ( výzkumné kosmické a jaderné středisko ) - jejich obchod s Pentagonem skončil s příchodem Putina do funkce šéfa FSB v 7/98.

Všichni se zachránili na voru, odkud je převezl FS vrtulník, Alexandr Voronin v roce 02 zemřel ve 46 letech “ na infarkt “ .

Při výslechu všichni tři lhali o číslu své kajuty – místo čísla 6130 uváděli podobná čísla, ale měli smůlu – v číslech, která uváděli, byla jen dvojlůžka, nicméně přiznali, že kpt. Piht měl kajutu hned vedle nich.

Tito tři pravděpodobně dohlíželi na obsah dvou nákladních aut, jejichž řidiči se utopili, jejich těla byla nalezena ( Lotyš Gunnar Gobins + Švéd Leo Sillanpaa ).

Tato dvě nákladní auta byla do přístavu doprovázena vojenskou eskortou a obsah jejich nákladu v nákladním listu nebyl uveden.

Igor Kristapovič, šéf celnice v Tallinu a údajně šéf zdejších pohrobků KGB, svého času zkonfiskoval 20.000 pušek ze zbrojovky v Iževsku, které vezla Estonia – o 3 týdny později skončil s kulkou v zátylku.

Hloubkoměr na tomto videozáznamu ukazuje hloubku 65 m ( v roce 07 klesl vrak již do hloubky 85m ), přístup k uzavřené autopalubě je nemožný, 7metrů dlouhá rampa je vysoko nad dnem oceánu, a údajně byla pootevřena jen na 60 cm..

V 10/94 potápěči přesto vyřezali otvor, kterým se dostali dovnitř ve snaze otevřít rampu zevnitř, což se jim nepodařilo, třebaže zámky rampy jsou nepoškozené ( byly provedeny i pokusy otevřít rampu výbušninami, rampa byla tudíž po celou dobu uzavřená, třebaže vyšetřovací zpráva prohlašuje opak ).

Profesionální US potápěč Gregg Bemis po “ ilegální “ expedici ze 8/00, kterou uskutečnil s německou TV producentkou Jutta Rabe ( za dozoru švédské pobřežní stráže, + místo potopení je kontrolováno FS radarem ), uvedl, že lodˇ byla potopena ( Rabe + levicový čas. New Statesman uvedl, že analýza UK expertů úlomků z děr na trajektu, které jsou desítky centimetrů velké s okraji prohnutými ven, potvrdila výbušniny, JAIC citovala zprávu německých expertů, která výbušniny nepotvrzovala ).

Bemis dále informoval o tom, že někdo zasypává jeden z otvorů, nalézajících se pod čarou ponoru, pískem.

Švédská, FS a estonská vláda jim expedici zakázaly, ale nemohly jim v ní zabránit, protože vrak leží v mezinárodních vodách (ve FS výlučné ekonomické zóně ) - švédská vláda na ně alespoň vystavila zatykač ( takže ani jeden z nich nesmí do Švédska), ale mezinárodní zatykač odmítla s tím, že tato dvojice smí být vyslýchána jen švédskými úřady, čímž potvrdila lživost závěrečné vyšetřovací zprávy.

V létě 96 bylo FS experty z vraku odstraněno palivo, třebaže při 2 stupních C ve vraku bylo téměř ve ztuhlém stavu.

Mělo být odstraněno 400.000 tun, ale bylo nalezeno jen 230.000 tun.

Konflikt zájmů JAIC z estonské strany

Šéfem vyšetřovací komise/JAIC byl estonský ministr dopravy Andi Meister , jenž byl politicky odpovědný za bezpečnost námořní plavby v Estonsku + byl šéfem Estonské plavební společnosti/ESCO, která trajekt vlastnila ...

V ESCO působili i další členové Komise za estonskou stranu – Uno Laur, Enn Neidre ( rezignoval v 4/96, nahrazen Priit Männikem, vrchním policejním šéfem Estonska, do 5.11.97, jenž také rezignoval ve prospěch prof. Jaan Metsaveer, Priit Männik je totožný s ing. PM z kontrolního sálu Estonia, povýšen, aby mlčel ).

Andi Meister nakonec v 7/96 rezignoval na obě funkce s tím, že švédští delegáti Komise zmanipulovali videa vraku, což se potvrdilo v roce 04, kdy se přiznali sami Švédové, že byli pod silným diplomatickým tlakem ze strany US.

Komise JAIC tak byla bez předsedy, dokud estonský prezident na podzim 96 nejmenoval nového šéfa Komise Uno Laura, členem komise se stal i námořní ing. Heino Jaakula.

30/09/94 Andi Meister

M/S Estonia - Andi Meister and Heiki Arike press conference ...

▶ 2:13 www.youtube.com/watch?v=qUpIH8Fh06g

V 5/97 rezignoval i šéf švédské delegace Olof Forssberg, jenž veřejně přiznal,že jako šéf SHK/ Švédské komise pro vyšetřování nehod, lhal ohledně jistého dopisu, protože švédská vláda nemůže říci celou pravdu, načež byl povýšen na soudce Nejvyššího odvolacího soudu, aby mlčel – v komisi jej nahradila Ann-Louise Eksborg, právnička z ministerstva obrany, která se stala novou šéfovou SHK.

Další členové komise, švédský a estonský, v průběhu tří let záhadně zemřeli, mj. Börje Stenström zemřel náhle v 2/97, nahradil jej švédský expert Michael Huss.

V 6/97 rezignoval další švédský delegát Olle Noord, a v 9/97 psycholog Bengt Schager, kteří veřejně prohlásili, že nevěří v morální integritu členů komise.

“Upravená “ svědectví za 700.000 dolarů

Psycholog Bengt Schager, jenž na přání švédské vlády, která jej jmenovala, prováděl „ korekturu/ „ úpravu „ výslechových protokolů za 250USD na hodinu ( celkem dostal 700.000 dolarů dle švédského listu Expressen ze 16.10.97), rezignoval na práci v Komisi v 9/97 s tím, že nevěří v morální integritu Komise, policejní výslechy označil za amatérsky neprofesionální a zmanipulované, naštvaný, že výslechové protokoly „ Devíti Nezvěstných „ mu byly odepřeny ( že by odmítli přizpůsobit svá svědectví ? Svědectví, nepodporující úřední verzi, byla opatřena razítkem Tajné ).

Téměř všem přežilým bylo ze strany tajných služeb, atˇ již západních či ruských vyhrožováno, viz Jutta Rabe a její rozhovor s klíčovým svědkem, za kterým přišla švédská tajná policie.

FS námořník Juhani Luttunen pracoval na Estonii ještě když plula krátkou dobu pod FS vlajkou než byla prodána do Estonska, tvrdil, že se zámkem Atlantic se běžně manipulovalo, protože hledí šlo špatně otevírat i zavírat, takže zámek se musel „ obelstít „ , což může potvrdit, tvrdil, i jeho přítel FS námořník, jenž vypomáhal na Estonii v 6/93.

Luttunen byl nakonec FS úřady obviněn z vraždy svého kolegy námořníka, a byl dle osvědčených bolševických metod zavřen na psychiatrii, kde mu byly podávány psychotropní látky, aby upustil od svého tvrzení o běžné manipulaci se zámkem Atlantic.

Požární inspektor Linde uvedl pro list Dagens Nyheter ze 7.10.94, že při provádění protipožární kontroly ( po 60 minutách procházel celou lodˇ ) zažil v 1.02 v garáži silný náraz jako při explozi, voda v garáži nebyla žádná, na tom trval, a když spěšně dorazil k informační recepci, byl telefonicky požádán, aby šel zkontrolovat, zda byla zaplavena paluba číslo 1 ( Treu + Sillaste pod tlakem bezpečnostních služeb vypověděli, že ve strojovně byla voda až po kolena, třebaže nikdy nevysvětlili, jak se tam voda dostala, a že ji odčerpávali čerpadly, nikdy svoji bizarní výpovědˇ neodvolali, třebaže Sillaste později sebral odvahu a prohlašoval, že jeho výpovědi byly "nesprávně citovány „ ) .

V 3/95 však Linde před Komisí vypovídal zcela odlišně – neměl jít zkontrolovat 1.palubu, ale opět garáž, aby zjistil, co z ní vychází za podivné zvuky. Změnil také čas a jména lidí na můstku, aby zapadaly do tvrzení Komise, která se jej na původní tvrzení ze 7.10.94 neptala.

Podobně pozměněně vypovídal Treu, ale ani Treu ani Linde si své pozměněné výroky nenacvičili, takže si navzájem protiřečili ( závěrečná zpráva měla uvést všechny verze jejich výpovědí, což neuvádí) , viz Jörle/Hellberg kniha Katastrofkurs, která uvádí důvod pro změněné výpovědi : Když byli přežilí členové posádky 28.9.94 dopraveni na břeh, bylo jim řečeno, aby říkali, že se trajekt potopil, protože vlny odtrhly hledí.

30.9.94 však bylo hledí nalezeno – neodtržené na trajektu. Proto byly výpovědi ( všech, i PAX) pozměněny, a nález hledí byl zatajován do doby, dokud jej experti od trajektu neoddělili.

Neuvěřitelná výpovědˇ Marguse Treu

Třetí strojník Treu byl dle své výpovědi ve strojovně na palubě číslo 1 před „ havárií „ v době „ havárie „ i po „ havárii „, a náhlého naklonění v 1.02 si na rozdíl od většiny přežilých nevšiml. Ze strojovny odešel jako poslední až v 1.30 ...

Minutu po alarmu „MR Skylight do čísla 1 a 2“, byl v 1.24 dle jeho výpovědi slyšet alarm „Opustˇte lodˇ a nastupte do člunů „ ( vyhlásil jej Tormi Ainsalu ), který ignoroval, protože zachraňoval lodˇ spouštěním čerpadel a opakovaným voláním na Můstek, že je stále na svém místě, a nebojí se, že se lodˇ překlopí a zůstane uvězněn v podpalubí.

Snažil se znovu nastartovat motory, a když zjistil, že nejdou nastartovat, v klidu zavolal na Můstek, že již ve strojovně udělal, co mohl, a odchází ze strojovny zkontrolovat náhradní dieselový generátor ... Všechny vodotěsné dveře byly uzavřeny, takže použil služební schodiště ( které ze strojovny na palubu 1 žádné nevede ) .

Náklon v 1.30 byl dle něho jen 70, nikoliv 90 stupňů. Na palubě číslo 8 zjistil, že náhradní generátor funguje, takže v klidu vyskočil z lodě ( Treu během pár minut při náklonu 70 stupňů beze spěchu vyšel schodiště přes 7 pater, a při náklonu 90 stupňů zkontroloval generátor, který visel na zdi jako obraz ).

28.2.96 své podivuhodné svědectví pozměnil – již nezachraňoval čerpadly, nevolal na Můstek, ale snížil náklon lodi na 45 stupňů , a ze strojovny na palubu číslo 9 již nevyšel po schodišti, ale vylézal komínem. Vyplazil se, dle svých slov, v 1.25, trvalo mu to 2 minuty, poté seběhl na palubu číslo 8, a zkontroloval generátor.

Systémový inženýr Henrik Sillaste byl v době exploze v podpalubí, kde spravoval toaletu. Na palubu číslo 8 se při náklonu 70 stupňů dostal přes dvoje vodotěsné dveře po schodišti a jednom žebříku za pouhou minutu, a to si ještě došel pro instrukce ke svému šéfovu Treu do strojovny.

Poté při náklonu 70 stupňů odešel s Kadakem v klidu přes kotelnu na Můstek.

Na Můstku Sillaste viděl, jak Můstek opouští 2. + 3. důstojník – v době, kdy byl náklon 90 stupňů však nikdo Můstek nemohl opustit, protože paluba byla zdí, a ze dveří Můstku se vystupovalo rovnou do vzduchoprázdna.

V 1/96 ve výpovědi pro estonského vyšetřovatele změnil náklon ze 40 na 80 stupňů. V 1.27 již seděl v záchranném člunu mj. spolu s Kadakem, Linde, Juhansonem, Matsem Finangerem a Alexandrem Voroninem ( celkem jich bylo 16) ...

V 5/98 v rozhovoru s britským novinářem Phillipem Wearne tvrdil, že jim Treu po třech nárazech/explozích nařídil, aby vylezli komínem, kdy se zády opírali o zedˇ, jak se jim však podařilo při náklonu 80 stupňů otevřít dveře nad hlavou, neuvedl.

Hannes Kadak byl v kritické době v dílně, uvedl, že při náklonu 80 stupňů se dalo stěží stát, a že se Sillastem odešli k nouzovému východu v 1.20, otevřeli vodotěsné dveře ( ! nouzový východ nemá vodotěsné dveře, otevřené vodotěsné dveře lze zavřít jen manuálně, na dálku jen z Můstku, jakmile se dveře zavřou, spustí se alarmy ), a když dosáhli palubu číslo 8 ( 20 m vertikálně po žebříku) , byl již náklon 90 stupňů, paluba již byla vertikální zdí.

V nemocnici v Turku Kadak tvrdil, že prolezl komínem ze strojovny po žebříku 40 cm širokém s příčkami po 30 cm, po kterém není jednoduché lézt, jeho jediným účelem je údržba komína, a ke kterému musel překonat jedny vodotěsné dveře, - poté při náklonu 90 stupňů „ došel „ na palubu 12 m nad ním. Jak to dokázal, když se ve strojovně nemohl postavit, a paluba číslo 7 + 8 byla 6 metrovou vertikální zdí, nevysvětlil. V čase, který uvedl, strojovnu již nešlo opustit ( strojovnu žádného švédského/FS trajektu nelze opustit s náklonem nad 30 stupňů ) .

Všichni tři museli odejít mnohem dříve, krátce po 1.00, kdy byl náklon 30 stupňů, není náhodou, že seděli ve stejném člunu – výpovědi přežilých, že všechny 4 ( 3 + Linde) viděli pohromadě na schodišti, Komise ignorovala, a také výpovědˇ profesionálního potápěče/PAX, jenž po skoku do vody v 1.20 narazil na ve vodě již plavajícího Treu.

15 minut poté se Estonia, dle výpovědi potápěče, potopila – dříve než uvádí Komise, která zfalšovala i výpočty stability lodě, která je vodotěsná jen v části pod čarou ponoru, na které celá lodˇpluje, zatímco nad čarou ponoru jsou na palubách dveře a okna, která se dají rozbít.

Komise uvádí, že k „ nehodě „ došlo v 1.15 se 40 stupňovým náklonem v 1.24, kdy zazněl alarm, aby PAX nasedli do záchranných člunů – v době, kdy již útěk nebyl možný.

Útěk byl dle Komise možný jen během maximálně 9 minut, ale počet PAX na palubě, včetně posádky ( zhruba 200 ) naznačuje, že měli na útěk 20 minut, a protože nemohli utíkat s náklonem 80 stupňů, museli začít utíkat dříve ještě před náklonem – co to bylo za skupinu lidí, a co je vystrašilo ? Jako první se něčím vyděsila jedna švédská cestující z paluby 1, která v panice vyběhla nahoru na palubu 10 minut před „ nehodou „ ( která se stala dle Komise v 1.13, kdy se Treu podíval na hodiny ) – co jí vyděsilo, není známo.

To, že se zázračně zachránili všichni ze strojovny z paluby 0 a další členové posádky, naznačuje, že se posádka „ evakuovala „ ještě před „ nehodou „ v 1.02, kterou většina přežilých určila dle tří tvrdých kovových zadunění/explozí, které následovaly během jedné minuty. Strojovna musela vědět, že do lodi teče a paluba číslo 0 je pod vodou, utekli ještě než se lodˇ poprvé naklonila.

Tuto možnost naznačuje německá vyšetřovací zpráva s tím, že některé záchranné čluny byly připraveny již před „ nehodou „ .

Švédský list Dagbladet z 8.3.01 zveřejnil rozhovor s Forssbergem, jenž v něm navrhl vytažení vraku Estonia z mořského dna - v této době se kampaň kolem trajektu Estonia stala hlavním bitevním polem politických stran švédského parlamentu, některé požadovaly vyslechnout všechny 3 premiéry do dezinformační kampaně zapojené ( mj. Carl Bildt) , a nové vyšetřování.

“Vyšetřovací “ komise se dále vyznačovala tím, že pracovala v režimu státního tajemství, nepřipustila žádné vnější důkazy ani vnější svědectví, již v době činu odmítla provést průkazné vědecké testy, důkazy ukrývala, dokud nebyla chycena při činu ve stylu WaterGate, a za šesté chtěla vrak zabetonovat do sarkofágu pod hloupou záminkou, že je plný mrtvol, proto si za 350 mil. dolarů najala NL firmu Smit Tak BV, která odstraňuje jaderný odpad, nakonec nad ním vyhlásila zvláštní vojenskou zónu /” nedotknutelný národní hřbitov “, na základě smlouvy podepsané zainteresovanými státy (Švédsko, FS, Estonsko, Lotyšsko, DK, RF, a UK), jejichž státní příslušníci se na trajektu plavili ( z RF jich bylo 11) , třebaže se jedná o mezinárodní vody ...

K vraku se však dostali potápěči, jejichž země smlouvu nepodepsaly, a pro které tudíž zákaz prozkoumávání vraku neplatí.

Jednu díru v trupu nakonec připustila i komise ( díra je vidět na videozáběru, který byl pro komisi pořízen, snímek 13.3.96 přiznal důstojník Johan Fransson, šéf námořní bezpečnosti ministerstva dopravy, toto video + dalších 40 fotografií pořízených pro komisi, cituje i německá vyšetřovací zpráva ) - přesto parlamentní vyšetřovací výbor v 4/06 své vyšetřování zastavil.

Jeden z prvních oficiálních švédských vojenských potápěčů, jenž se k vraku potopil, Hakan Bergmark*1959, v roce 00 po expedici Bemis-Rabe vypověděl v rozhovoru pro švédský Expressen.se, že byl šokován, že ve vyšetřovací zprávě nebyla zmínka o dírách v trupu – Bergmark tvrdil, že viděl v trupu díry široké 4-5 m ...( vzápětí přišel o práci) ... Podle jeho názoru se trajekt potopil třemi explozemi v trupu a jednou explozí v sekci čerpadel.

Částečná vyšetřovací zpráva z 4/95 byla legrační, mj. nevysvětlovala, proč se hledí našlo 1.570 m východně od vraku, tudíž kurz lodi, rychlost lodi před a po explozích. Nevysvětlovala náhlý prudký náklon lodi ani opětovné polovyrovnání lodi, nevysvětlovala důvod, proč se lodˇ během pár minut potopila, nestanovila, odkud se vzala voda, která zaplavila první palubu, které si PAX všimli dlouho před položením lodi na pravobok, a proč se tolik PAX z paluby 1 zachránilo.

V roce 07 švédská vláda na neutuchající zájem investigativních novinářů reagovala částečným přiznáním “ nesrovnalostí” ve vyšetřující zprávě, a v 5/08 předložila dodatečnou zprávu, která vyvolává ještě více pochybností.

Tehdejší německý vojenský atašé v Tallinu tvrdil, že se v den potopení trajektu v Tallinu setkal s US armádním plukovníkem Alexandrem Einselnem estonského původu, jenž pracoval pro NATO v Bruselu, a v roce 93 se stal šéfem estonských ozbrojených sil - když se mu zmínil o potopeném trajektu, tento utrousil : “ Byl to útok proti nám “, což potvrdil i šéf Estline Johannes Johanson, jenž pronesl, že “ trajekt byl potopen “ ...

K potopení trajektu Estonia došlo prvý den 10denních námořních cvičení NATO v průlivu Skagerrak mezi Jutským výběžkem a Skandinávií s humanitární tématikou Search and Rescue/Pátrání a záchrana SAR s názvem Cooperative Venture 94. Zúčastnilo se jich 10 členských států NATO + lodě ze Švédska, PL, Litvy a z RF, velel jim NL velitel Gijsbert Goofert Hooft.

Otázkou je, proč se tyto lodě a letadla nezúčastnily SAR potopeného trajektu Estonia. Drew Wilson ve své knize o Estonii The Hole/Díra píše, že v době jejího potopení byly rušeny telekomunikační sítě, elektronické a rádiové signály v celé baltské oblasti, včetně MayDay Estonie, důkaz, že v jejím potopení sehrály hlavní roli tajné služby. Totálně telekomunikační sítě v oblasti Baltu selhaly v době od 1.03 -1.58, aby Estonia mohla klesnout ke dnu ve veškeré tichosti.

US NSA doposud neodtajnila tunu materiálů o potopení Estonie, NATO se svými vojenskými družicemi a elektronickými špionážními systémy zcela jistě vědělo, kdo signál MayDay na Estonii ruší.

Mezinárodní frekvence pro tísňové volání VHF kanálu 16 byla rušena z pobřeží jižního FS, rušení této frekvence je mezinárodním zločinem, takže je s podivem, že se žádné mezinárodní vyšetřování nekonalo.

Trajekt Estonia se v roce 94 na žádost stockholmské policie účastnil dvou protiteroristických cvičení s bombou na palubě, a to v 2/94 + jeden den před potopením ve spolupráci se švédským RITS/Námořní protipožární a záchranná agentura, kdy policejní psi, vycvičení na nalezení výbušnin, prošli celý trajekt.

Při cvičení jednu bombu měli najít, druhá měla vybuchnout uprostřed cesty mezi estonským a švédským pobřežím, což se i stalo 28.9.94.

Přežilí uvedli, že slyšeli dvě-tři exploze bezprostředně předtím, než se trajekt prudce naklonil na pravobok, a z lodních megafonů v estonštině se v 1.02 ozval zakódovaný požární alarm „ Mr.Skylight k číslu 1 a 2 „ , stejný jako z protipožárního cvičení z 2/94.

Za půl hodiny po explozích klesl trajekt ke dnu i se 63 švédskými policisty, kteří se protiteroristického cvičení den předtím účastnili – ze 70 jich přežilo 7, údajně se vraceli domů, či tvořili ochranku trajektu. Třebaže z 803 PAX zahynulo 500 Švédů, švédská vláda od samého počátku odmítala veškeré návrhy, zejména norských potápěčů, dostat těla z vraku.
O vyzvednutí vraku či těl nechtěla ani slyšet, třebaže dva švédští premiéři veřejnosti slíbili, že vrak či těla budou vytažena „ za každou cenu „ (Ingvar Carlsson + Carl Bildt ).

Možná, že obětem bude postaven alespoň pomník jako obětem válečné lodě Rusalka, která v Baltu klesla ke dnu 1893 – Rusalka je ve slovanské mytologii vodní víla. Slované věřili, že utopené panny a nepokřtěné děti se stanou Rusalkami, které přinášejí smůlu.

Nejen Slované, např. dělníci z loděnic v Belfastu věřili, že Titanic byl prokletý, protože před nalakováním lodě jeden dělník na trup napsal :“ Jen atˇsi Bůh tuto lodˇdovolí potopit !“

Autor: Andrea Kostlánová | středa 30.9.2015 22:29 | karma článku: 22.66 | přečteno: 2127x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Prodej dětí – poptávka stimuluje nabídku

Jean-Jacques Rousseau hlásal lásku k bližnímu, ale své děti dal do sirotčince, ani Albert Einstein láskou k vlastním dětem neoslnil. Jak vypadaly sirotčince dříve, ukazuje Charles Dickens a Maupassant, u nás vyšla knížka o

10.2.2024 v 15:09 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 479 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Ochrana žen a dětí je katastrofická, zatímco z LGBT se stává privilegovaná kasta

Lidská práva nedodržuje mj. drtivá většina afrických států. Téměř všechny podepsaly Mezinárodní úmluvu o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973, která byla přijata z iniciativy Kremlu,

9.2.2024 v 11:42 | Karma článku: 11.95 | Přečteno: 480 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Rudolf Hess i Wallenberg věděli to, co se neměla dozvědět veřejnost

Stejně jako Wallenberg i Hess věděl to, co se veřejnost nikdy neměla dozvědět.- že nacisté spolupracovali se sionisty, kteří od nich Židy vykupovali, a rovněž i s bolševiky, kteří ukrajinské a běloruské Židy nacistům vydávali.

8.12.2023 v 19:36 | Karma článku: 16.28 | Přečteno: 716 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Švédská vláda půjčila Kremlu milióny v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení

Švédský vyslanec v Moskvě v 12/1946 – „ Bylo by skvělé, kdybychom dostali odpovědˇ, že je Wallenberg mrtvý „, aneb socialistická vláda v 10/1946 půjčila Kremlu 300 mil. dolarů v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení.

18.11.2023 v 18:15 | Karma článku: 10.79 | Přečteno: 264 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 22.70 | Přečteno: 348 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 43 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 291 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 510 | Diskuse
Počet článků 1105 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1381

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...