Jak se Hitler zmocnil kontroly nad německou armádou

Generál Fedor von Bock /1880- 4.5.45/ 1935 jej Hitler jmenoval velitelem Třetí armádní skupiny, von Bock byl jedním z mála generálů, kterého Hitler neodstranil, a nenahradil vlastními lidmi ( Hitler o něm prohlásil :

“ Jedině von Bock dokáže naučit vojáky umírat „ ) .

Gen. Fedor von Bock zůstal přesvědčeným monarchistou, a často navštěvoval sesazeného Viléma II /1859-6/1941/v jeho exilovém sídle v NL ( Vilém II se přátelil s arcivévodou Ferdinandem d´Este, rakouským korunním princem /1863-6/1914 Sarajevo/, Vilém II byl 9.11.1918 donucen k abdikaci, o 2 dny později podepsala německá vláda v železničním vagónu příměří na stanici Rethondes u Compiegne, uznávající porážku ).

Gen. von Bock velel v 3/1938 obsazení Rakouska /Anschluss ( teprve po jeho připojení v něm Hitler uspořádal loutkové referendum) , a obsazení ČSR 15.3.1939.

Von Bock byl velitelem armádní skupiny Sever, která měla zničit PL armádu severně od Visly, a skládala se ze 3.armády (gen. Georg von Küchler/1881-1968/ ), a ze 4.armády  (gen. Günter von Kluge /1882- 8/1944/spáchal sebevraždu kyanidem poté, co se atentát na Hitlera, kterému doporučil válku ukončit, nezdařil ).

Poláci se bránili 5 týdnů, třebaže jim 17.9.39 dle dohody mezi Hitlerem a Stalinem, vpadla do zad Rudá armáda/RA .

Gen. von Bock opětovně spojil Německo s Východním Pruskem (Königsberg/ Královec), když Guderianovy jednotky obsadily tzv. polský koridor, čímž PL znemožnily přístup k Baltskému moři.

Poté gen. von Bock velel armádní skupině B, která úspěšně obsadila Francii.

Armádní skupina B měla 29 divizí, její tři tankové divize dostaly za úkol vlákat spojenecké jednotky do léčky tím, že předstíraly hlavní útok přes Belgii a NL, aby obešly Maginotovu linii, zatímco hlavní úder se ve skutečnosti dle plánu von Mansteina /1887-1973/ odehrál přes Ardeny, které spojenecké velení považovalo pro tanky za neprostupné.

Plán navrhl gen. Erich von Manstein /1887-1973/, viz kniha Ztracená vítězství, a většina německých generálů plán odmítla jako příliš riskantní, ale podpořil jej gen. Gerd von Rundstedt /1875-1953/ a Hitler, což bylo rozhodující. Spojenci sice měli mírnou převahu v mužích a v tancích, ale BER měl naprostou převahu v letectvu, spojenci navíc neměli jednotné velení.

Británii zachránil jen Atlantický oceán.

Když se v 5/1940 jeho jednotky valily přes NL, gen. von Bock se pokusil v Doorn navštívit Viléma II, ale císaře střežící německé jednotky jeho žádost o přístup k císaři odmítly, měly nařízeno k Vilému II nikoho nevpouštět.

18.7.40 byl gen. von Bock na recepci uspořádanou Hitlerem, povýšen.

Koncem srpna 1940 bylo velení armádní skupiny B převeleno do Východního Pruska, 11.9.40 von Bock přenechal velení nad Francií gen. Wilhelmu Ritter von Leeb /1876-1956/. Hitler znal jeho protinacistické postoje, proto generála v roce 38 poslal do důchodu, ale v 7/38 jej povolal zpět a pověřil jej obsazením Sudet, v 10/38 von Leeb vstoupil na území ČSR ve Zvonková, a byl znovu poslán do důchodu, v létě 39 byl znovu povolán do armády. Von Leeb byl jediným německým generálem, jenž se postavil proti porušení neutrality NL a Belgie,  v bitvě o Francii jeho vojska prorazila Maginotovu linii, za což byl povýšen na polního maršála, a stal se velitel armádní skupiny Sever, která do konce září 41 postoupila 900 km hluboko do SU vnitrozemí, a obklíčila Leningrad ( Hitler mu v té době v 9/41 k 65. narozeninám daroval 250.000 říšských marek ).

Třebaže Hitler jeho postup zdržel rozkazem, aby některé jeho jednotky vypomohly Armádní skupině Střed, Hitler o generálu von Leeb prohlásil, že „von Leeb je senilní, a místo aby bojoval, tak se jako přesvědčený katolík jen modlí, takže s ním válku nevyhraje“, zatímco von Leeb nebyl ochoten nechat si poroučet od „ pohovkového generála „ , proto v 1/42 požádal o uvolnění z funkce, a bylo mu vyhověno, velení po něm převzal gen. von Küchler.

Po odchodu do důchodu von Leeb ku svému statku u Mnichova  požadoval ještě nemovitost na venkově, Hitler mu ji obratem daroval, měla cenu 660.000 říšských marek.

2.2.41 se gen.von Bock setkal s Hitlerem, a naivně se jej ptal, zda si je jistý, že po porážce RA dokáže ruské vedení přimět k uzavření míru, Hitler jej ujistil, že ano.

V 4/41 armádní skupina B, rozmístěná v PL, byla přejmenována na armádní skupinu Střed, levobok chránil gen. Wilhelm Ritter von Leeb, pravobok gen. Gerd von Rumstedt.

Měla původně sledovat Napoleonovu přímou trasu na MOW, ale Hitler krátce před invazí trasu změnil směrem na Minsk a Smolensk, v nichž měly být zlikvidovány jednotky RA, načež měla společně s armádní skupinou Sever zničit poslední zbytky SU jednotek v pobaltských státech, tj. na MOW měla armádní skupina Střed táhnout až po zničení veškerých západních jednotek RA ( Hitler se chtěl vyvarovat Napoleonovy chyby : Napoleonova vojska byla zničena, protože Napoleon nezničil ruskou armádu ).

Von Bock trval na přímé trase, aby jeho vojska dorazila do MOW ještě před zimou, ale Hitler si nedal říci, nepřesvědčil jej ani Guderian, a způsobil tak neúspěch celého východního tažení.

22.6.41 německá vojska ve 3.15 ráno bez vyhlášení formální války vpadla do SU. Do hodiny od útoku průzkumné jednotky a tankový sbor gen. Heinze Guderiana překročily řeku Západní Bug (velitelem 3.pancéřové divize byl gen. Walter Model ), a objížděly město Brest-Litevsk ( viz můj článek Jak Rudá armádě nedůstojně ustupovala až k Moskvě, militaria.cz   Jak Rudá armáda nedůstojně ustupovala až k ... - Militaria ).

Třetí tankové skupině velel gen. Hermann Hoth /1885-1971/, jenž přispěl k úspěchu obkličovacích bitev v prostoru Minska, Smolenska, Vjazmy, v 7/41 dobyl Vitebsk ( nechyběl ani v tankové bitvě u Kurska, Hitlerem byl zbaven velení při porážce u Kyjeva, v 4/45 měl odzbrojit jednotky vlasovců/ROA v Krušných horách, což neučinil, protože mu zbylo jen pár praporů – po válce dostal 6 let za válečné zločiny, psal knihy o vojenských dějinách ).

Hothova tanková skupina jela na běloruské Grodno ( početná židovská komunita) , ležícím na hranici tří států (PL, Litvy, Běloruska) na řece Němen, aby zajistila důležité přechody přes řeku, zatímco průzkumné jednotky se již dostaly na východní břeh řeky Desna.

22.6.41 v 7.00 ráno gen. Bock odletěl ze svého sídla v Poznani/Posen na velitelský štáb XIII. pěchotního sboru gen. Ericha Jaschke /1890-1961/- jeden z 882 nositelů Rytířského kříže Železného kříže s dubovými listmi ( nejvyšší nacistické vyznamenání za statečnost, zřídil jej Hitler v 9/39 ), který byl udělován jen za mimořádnou odvahu, byl zajat Američany v 5/45, propuštěn v roce 47.

Jaschke generálu Bockovi podal hlášení o postupu Wehrmachtu, poté gen. Bock navštívil Guderianovo předsunuté velitelství, ale zastihl v něm jen Guderianova náčelníka štábu pluk. Kurta Freiherr von Liebensteina, protože Guderian již několik hodin předtím přejel řeku Bug s 18.pancéřovou divizí.

Gen. Bock se zde z hlášení dozvěděl, že bolševické neasfaltované silnice jsou pro německou techniku naprosto nevhodné, takže některé tankové kolony musely být přesměrovány, což způsobilo četné dopravní zácpy na strategických křižovatkách, přesto byl první den invaze mimořádně "úspěšný".

2.den invaze přejel přes řeku Bug i gen. Bock, a sledoval z německého štábu dělostřelecké ostřelování Brest-Litevska, jehož obránci se nechtěli vzdát, a  lehké to neměl ani Guderian na jihu, pouze gen. Hoth projel se svými tanky přes pobaltské státy a Bělorusko tak rychle, že von Bock kontaktoval gen. Waltera von Brauchitsche, a požádal jej, aby Hoth Minsk jen objel, a zaútočil rovnou na Vitebsk, aby se mohlo co nejrychleji pokračovat na trase k MOW.

Von Brauchitsch změnu odsouhlasil, ale zavrhl ji Hitler, jenž požadoval obklíčit a zničit ruské jednotky v Minsku.

Gen. von Bock si do svého diáře zapsal : „ Máme zaútočit na Minsk, třebaže jeho obsazení není důležité, a třebaže tento krok od nás nepřítel očekává, takže sem soustředí další jednotky“.

Bock trval na přímé trase tankových jednotek na MOW, nechtěl se vrhat do bitev o města, ve kterých ruské jednotky dle jeho názoru měl zničit další sled s pěchotou, Hitler však trval na zničení veškeré SU armády ještě předtím, než tankové divize vjedou hlouběji do ruského vnitrozemí.

Gen. Bock k Hitlerově názoru hněvivě poznamenal : “ Zdržením a odkloněním  našich tankových divizí přijdeme o naší největší šanci dobýt MOW „ …

Rozkaz neútočit na Vitebsk, ale pomáhat při likvidaci obranných kapes RA vydal gen. Bock, jenž se z Poznaně přemístil do Kobrynu v brestské oblasti, velmi neochotně.

7.7.41 Guderianovy tanky projely přes Dněpr, poslední překážku před Smolenskem, ale opět na rozkaz BER/Güntera von Klüge/1882-8/1944/ Guderian musel své jednotky stáhnout zpět na západní břeh, ale gen. Bock na von Klüge brzy vymohl, aby se Guderian mohl vrátit zpět na druhý břeh, načež si stěžoval na von Klügeho v BER u vrchního velení, von Klüge však jen tlumočil názory Hitlera.

11.7.41 si von Bock zřídil štáb ve městě Borisov u řeky Berezina, z něhož odjížděl na inspekce, v 9/41 dokonce letěl s Albertem Kesselringem nad MOW.

Další Hitlerovo nečekané rozhodnutí, které zaskočilo nejen Hitlerovy generály ( proti byl gen. Bock, Guderian i von Rundstedt), ale i Stalinovy generály, bylo další odklonění tankových divizí  ( Gerd von Rundstedt, Ewald von Kleist, Heinz Guderian ) armádní skupiny Střed, tentokrát směrem ke Kyjevskému kotli na pomoc armádní skupině Jih, kdy tankové divize skupiny Střed vpadly SU obráncům Kyjeva 23.8.41 nečekaně do zad ( což předpokládal maršál Žukov, jenž se marně snažil Stalina přesvědčit, aby se SU jednotky stáhly za Dněpr ).

V 9/41 bylo jejich obklíčení dokonáno, když se německým tankovým jednotkám podařilo přejet přes Dněpr přes pontonový most ze člunů, načež 13.9.41 Stalin nedostatečně rychle reagujícího maršála Semjona Budˇonného z velení odvolal, 19.9.41 se SU jednotky stáhly z Kyjeva, avšak do již obklíčeného kotle, nový velitel gen. Michail Petrovič Kirponos mohl jediné  – padnout v boji, což 20.9.41 učinil. Dalším velitelem se stal Semjon Timošenko.

Poměr sil byl 544.000 německých vojáků proti 627.000 SU vojáků, kteří, pokud nepadli, byli zajati ( Němci měli 27.000 mrtvých + 5.000 pohřešovaných ).

Hitler si svým překvapivým rozkazem sice zajistil drtivé vítězství u Kyjeva, takže se armádní skupině Jih otevřela cesta do uhelného Donbasu, a dál na Kavkaz, ale armádní skupina Střed byla podstatně zdržena v postupu na MOW - německé jednotky se od 10/41 utápěly v ruských podzimních plískanicích na silnicích jen dle jména, na kterých se vojáci po kolena brodili v bahně.

Jak bolševické Rusko získávalo technologii na „ Ošklivém „ Západě :  v roce 1928 bylo v SU jen 28.000 automobilů, v tomto roce se Henry Ford rozhodl, že zde postaví automobilku, smlouva byla podepsána v roce 29 – když byla ve městě Gorkij  postavená s produkcí 140.000 vozů ročně, Stalin ji znárodnil, přejmenoval ji z Ford na GAZ, a začal z ní chrlit vojenské nákladní automobily GAZ, po válce i „ luxusní“ modely Volha.

Ford dále v MOW postavil automobilku pro malé vozy MZMA, Fordovy montážní továrny ve Stalinově SU zahrnovaly závody v Uljanovsku/UAZ, v Oděsse/OAZ + Pavlovo/PAZ.

I druhou automobilku Stalinovi dle kontraktu z roku 29 postavil US průmyslník, Arthur J.Brandt, a to v MOW pod názvem ZIL/Závod imeni Lichačev ( ex carská továrna AMO), původně BBH-ZIL, BBH dle tří US průmyslníků, kteří se podíleli na jejím založení Brandt, Budd + Hamilton Foundry, s produkcí 30.000 vojenských automobilů ročně ( v 60.letech další automobilku postavila firma Fiat/závodTogliatti ).

BBH-ZIL měl montážní haly v Mitišij/MMZ, Mjas/Ural Zis, Dněpropetrovsk/DAZ, Kutajsi/KAZ, + Lvov/LAZ.

Další automobilku Stalinovi postavili Němci v Minsku/MAZ, Hercules Motor Co. Stalinovi postavila automobilku v Jaroslavi/YaAz.

Automobilky, které Kremlu postavil Západ, Kremlu poskytly techniku, se kterou dojel od severního Vietnamu po Afghánistán, raketomety použité proti Izraeli byly nainstalovány na podvozku  GAZ-69 z automobilky v Gorkém, stejně tak mj. protiletadlové kulomety z 2.sv.v. + raketomety, od roku 44 M-8,M-13,M-31 na podvozku GAZ-63, což je přesná kopie US vojenského nákladního auta o 21.5 tunách.

Gorkij závod vyráběl i podvozky pro samohybná děla SU-76 ze závodu Uralmašzavod, který byl postaven a vybaven US a německými firmami.

Po válce Gorkij závod vyráběl raketomety BM-31 - Avraham Šifrin z tehdejšího SU ministerstva obrany (později emigroval)  US obchody se Stalinem okomentoval : “ US obchodníci, kteří Stalinovi postavili automobilku na řece Kama pro nákladní automobily, by měli být zastřeleni jako zrádci „.

Vyvraždˇování Židů

Bezprostředně po dobytí Kyjeva ještě v 9/41 začaly jednotky SS Einsatzgruppen za vydatné pomoci místních přisluhovačů vraždit kyjevské Židy, v nedaleké rokli Babij Jar bylo ve dnech 29-30.9.41 zastřeleno přes 33.771 Židů, přičemž utrpením byl již jejich samotný pochod do této rokle ( šli 3 km pěšky, kdo již nemohl, byl zastřelen ).

Byli vyvražděni na rozkaz vrchního velitele SS a policie na Ukrajině Friedricha Jeckelna z Waffen-SS/1895-2/46/, jenž byl jako válečný zločinec odsouzen a popraven v lotyšské Rize, nařídil popravy přes 100.000 Židů, Slovanů a Romů.

Nevěděli, že budou pochodovat do rokle, protože si na místo, kde se měli před pochodem pod hrozbou zastřelení shromáždit, s sebou měli vzít osobní doklady, peníze, cennosti, a „ teplé oblečení „  ...

Po strastiplném příchodu do rokle, si museli vykopat vlastní hroby, před samotným zastřelením se museli svléci do naha.

Zkušenosti s masovým vražděním měl Jeckeln již z 27-28.8.41, kdy nařídil postřílet 23.600 Židů v Kamenec-Podolský, čili Babích Jarů byly desítky, stejně jako masových hrobů se zavražděnými PL důstojníky a představiteli PL inteligence á la Katyň.

Jednotkami SS, SD a Einsatzgruppen byli postříleni Židé mj. z ghetta u litevského Vilniusu (Paneriai/Ponary, přes 100.000 lidí), z Pevnosti IX v Kaunasu, Malý Trostenec u Minsku ( i vyhlazovací tábor) , Drobickij Jar ( rokle u Charkova) , Bronnaja Gora u Baranoviči, a v Rumbula ( předměstí Rigy + železniční stanice ) .

V Rumbula bylo židovské ghetto, 11.000 jeho obyvatel bylo na rozkaz Jeckelna postříleno v lese Bikernieki 30.11.41, z ghetta museli jít pěšky 10 km, mnozí nepřežili samotnou cestu.

30.11.41 dorazilo do rižského ghetta i 1.000 Židů deportovaných z BER, které se Jeckeln bez předchozího souhlasu BER/RSHA rozhodl postřílet společně s lotyšskými Židy, kteří měli uvolnit místo v ghettu německým Židům, což však bez souhlasu z BER odmítl učinit šéf bezpečnostní policie Lotyšska dr. Rudolf Lange, jenž z tohoto důvodu své lidi z Akce stáhl.

8.12.41 se konalo vraždění přežilých Židů z rižského ghetta ( 14.000 lidí), i zde se museli za silných mrazů vysvléci donaha, a pak dlouhé hodiny čekali na svoji kulku ( ušetřeni prozatím byli mladí muži a mladé ženy, kteří ještě mohli vykonávat těžké práce v německých továrnách, ti byli postříleni při likvidaci rižského ghetta na podzim 43).

Jeckeln měl propracovanou metodu, jak živé postřílet do naskládaných vrstev ( Jeckelnova „ sardinková metoda „ ), aby s těly již nikdo nemusel hýbat - nazí si museli lehat na vrstvy již postřílených těl, nejdříve muži, poté ženy a děti.

Komanda z technických důvodů používala ruské či finské samopaly s 50 náboji, oběti padaly obličejem k zemi, poté je střelci dobíjeli kulkou do týla.

12členné Jeckelnovo komando, které si osobně vybíral ze svých řidičů a bodyguardů, střílelo po obou stranách vykopaných jam od 8.00 ráno do 19.00. Jeckelnovi „ roboti „  zvládli postřílet 12.000 lidí denně, včetně žen a dětí, jejichž úzkostný křik a sténání nevnímali, samopaly nabíjeli po 50 ranách – účinnost Jeckelnovy metody překonala vyhlazovací metody vyvraždˇovacích táborů.

Oběti se nepokusily o odpor, což je bizarní - šly několik km na popravu, poslušně se svlékly, stály několik hodin nazí, nebránily se.

Ani během války ani po válce nebylo o vyhlazování Židů v nacisty okupované Evropě nic uváděno, zejména ne v médiích ruského a anglosaského tisku, ale ani v médiích tisku skandinávského, švýcarského, či židovského, např. v Contemporary Jewish Record/CJR vydávaném US Židy  ( viz můj článek Holokaust, největší poválečné tabu ) zmínili, že Židé přišli o pracovní povolení, že jsou zavíráni do ghett, či že pracují v lágrech na východní frontě, to je všechno.

První zmínka o „deportovaných“ západoevropských a středoevropských Židech do lotyšských ghett je až z 2/43, kdy list CJR cituje The Manchester Guardian ze 30.10.42, který uvádí, že při deportacích ze západní a střední Evropy byli lotyšští Židé „deportováni“ dál na východ, okupovaný nacisty.

List The MG cituje zprávu od svého „ zvláštního dopisovatele“, jenž jednak dezinformuje, že jsou lotyšští Židé na práci „deportováni“ dál na východ (třebaže již byli vyhlazeni ), a jednak až moc podrobně popisuje život v ghettech, jednotlivé sekce, transporty z Evropy, policejní postupy.

Teprve CJR z 12/43 zmiňuje vyhlazování Židů, poté přicházely zprávy od těch, které před ghetty či z ghett někdo zachránil – ti vyprávěli, jak lotyšští pomocníci SS ( byli mezi ně najímáni i pachatelé obecné kriminality ) do ghett, kde v jednom holém pokojíku žilo až 10 vyhladovělých a nemocných lidí, jen tak pro radost denně stříleli, přičemž při této „ zábavě „ zabili stovky lidí denně, vtrhávali do ghett, znásilňovali ženy, a ubíjeli kohokoliv, kdo se jim dostal pod ruku.

Avšak žádná za války publikovaná zpráva nezmiňovala velké masakry a vyhlazování Židů.

Až dlouho po válce byli mnozí ze „svědků“, kteří přeběhli na Západ ( z pobaltských zemí většinou do Švédska), z nichž mnozí napsali Paměti, identifikováni jako pomocníci SS, policie, či ruské NKVD.

O holokaustu neinformovala ani bolševická propaganda, o zvěrstvech páchaných na Židech poprvé letmo informovalo Informační byro SU komisariátu zahraničí 19.12.42, a poté již nikdy.

29.9.41 gen. von Bock na poradě se svými veliteli zdůraznil, že MOW je nutné dobýt před 7.11.41, před vojenskou přehlídkou v MOW, a před ruskou zimou.

30.9.41 tak začala operace Tajfun, Bock byl přesvědčen, že jeho armádní skupina dorazí do MOW nejpozději do 4 týdnů, ale přepočítal se, protože Hitlerovo zdržení tankových divizí Stalinovi umožnilo přesunout do oblasti mezi Smolenskem a MOW posily, které německou armádu početně převyšovaly 2:1.

Vůči lepší bojové taktice a výcviku Wehrmachtu ( získaném na SU základnách ve 30.letech ) však početní převaha RA nepomohla ( taktika RA spočívala v zadržování německých tanků taktikou přejetých lidských těl, pod tanky se vrhali uvěznění bolševici z gulagů, aby Straně dokázali svoji lásku k ní, že byli uvězněni neprávem, Strana jim však stejně nevěřila, a nedala jim ani pušky – do 1.linie šli proti německým kulometům s lopatami ).

3.10.41 Guderianovy jednotky dobyly město Orel, a jejich tanky se konečně dostaly na dlážděnou silnici vedoucí k MOW ( 290 km).

Další oddíly 2.pancéřové divize objely město Bryjansk, a směřovaly na město Karačevsk. Gen. Bock nařídil Guderianovi, aby útočil na město Tula, ale během několika hodin jeho rozkaz anuloval Hitler s tím, že má zaútočit na německými jednotami obklíčený Bryjansk ( obklíčená byla i Vjazma) .

Von Bock marně argumentoval, že cesta na Tulu je volná, a že by Tula mohla být dobyta během pár hodin.

O týden později se jeho jednotky na ruských „silnicích „ brodily bahnem říjnových lijáků, postup armádní skupiny Střed se zastavil, ruské bahno na silnicích zvládala jen pásová vozidla, která se však pohybovala šnečím tempem /3 km za den, zatímco jejich spotřeba paliva se se zpomalenou rychlostí úměrně zvyšovala  …

Němečtí vojáci celý den jen vyproštˇovali svá vozidla z bahna, které ztížilo i zásobování, rovněž tak sabotáže proti železnicím a silničním německým konvojům  formujícího se partyzánského hnutí.

Přesto u Bryjansku a Vjazmy RA utrpěla těžké ztráty, 650.000 SU vojáků padlo do zajetí, a poté již proti Bockově armádní skupině Střed již nikdy neměla početní převahu ( Bock u těchto měst ztratil 35.000 mužů ).

Teploty v říjnu 41 prudce klesly, Guderian požadoval dodání teplého oblečení a nemrznoucí směsi do pohonných látek, zásobování, včetně munice, však vázlo, a Hitler začínal být netrpělivý – navzdory váznoucímu zásobování požadoval rychlý postup na MOW.

Zatímco předvoje Hothovy 4. pancéřové armády se bez obtíží dostaly do měst Kaluga a Malo-Jaroslavec (64 km od Moskvy/MOW), Guderianovy tanky z jihu postupovaly mnohem pomaleji, nepodařilo se jim dobýt město Tula (zbrojovka) , 165 km jižně od MOW, takže jej musely objet, a na MOW postupovaly přes Stalinogorsk (dnes Novomoskovsk).

V této době stranické funkcionáře v MOW zachvátila panika a prchali z Moskvy, místo aby se připravovali k její obraně ( většina vlády byla evakuována do Kujbyševa, 800 km jihovýchodně od MOW).

Další členové strany opuštěné byty a obchody rabovali, takže muselo být vyhlášené stanné právo. MOW opouštěli především funkcionáři, kteří si za úplatky pořizovali propustku z města vyjet, zatímco obyčejní civilisté na „ evakuaci „ neměli nárok ( viz jak „ evakuace „ probíhala v Leningradě ), a museli stavět obranné valy.

Maršál Semjon Tymošenko /1895-1970/ byl zbaven velení ( v kariéře stoupal v době moskevských procesů 36-39, při SU útoku na Polsko, kdy Kreml v dohodě s Hitlerem vpadl bránícímu se PL do zad, velel Ukrajinskému frontu, na maršála byl povýšen poté, kdy po SU útoku na FS 30.11.39 bez vyhlášení války, za který byl SU vyloučen ze Společnosti národů, přiměl FS k přijetí tzv. moskevského míru 1940 ).

Velení poTymošenkovi převzal maršál Georgij Žukov /1896-1974/, jenž organizoval obranu Leningradu, a jenž třesoucího se Stalina, schovaného pod víkem truhly, ujistil, že MOW nepadne.

Čím hlouběji k MOW von Bockova vojska postupovala, tím urputnější obranu musela překonávat – moderní bojová technika Wehrmachtu již nejela po dlážděných silnicích, ale musela být vyproštˇována z kráterů, do kterých silnice přeměnilo ruské dělostřelectvo. Krátery byly plné bahna, takže armádní skupina Střed se znovu zastavila.

21.10.41 jednotky 9. armády dobyly Kalinin (Tver), důležitý silniční a železniční uzel, ležící na trase mezi Petrohradem (485 km ) a MOW (170 km).

Od listopadu se bahno změnilo v led, takže kolony se daly do pohybu, ale teploty spadly na mínus 20 - mínus 30, vojáci Wehrmachtu neměli zimní uniformy, a jejich tvrdé boty přispívaly k omrzlinám ( zatímco ruští vojáci si ve svých válenkách libovali).

20.11.41 si von Bock přesunul své velitelství blíže k MOW, odkud dalekohledem viděl na její předměstí.

O pár dní později německé jednotky překročily kanál MOW-Volha, a dosáhly moskevského předměstí Chimki, ale brzy musely po těžkých bojích ustoupit.

4.12.41 německé tanky dorazily na západní předměstí Moskvy Kuncevo, zatímco několik Guderianových jednotek objelo město Kolomna, 119 km od MOW, a dosáhly břehu řeky Moskvy, a současně se 3. pancéřová armáda znovu probojovala do čtvrtě Chimki.

6.12.41 za mrazů mínus 30 čerstvé ruské posily zahájily pod velením Žukova rozsáhlý protiútok po celé délce moskevské fronty – vyčerpaní vojáci Wehrmachtu ustoupili na celé frontě, bojovou techniku, kterou nemohli vzít s sebou, zničili.

O pár dní později vydal BER rozkaz k zastavení všech útočných operací, gen. von Bock si do válečného deníku zapsal: „ Již v 8/41 jsme mohli být bez námahy v MOW, ještě za letního počasí, kdy nepřítel mohl být zcela rozprášen. Vrchní velení učinilo strašlivou chybu, když moji armádu odklonilo z přímé cesty na MOW. Nyní všichni za tuto strašlivou chybu zaplatíme“ …

Do 13.12.41 německé jednotky ustoupily od MOW o 80 km, 18.12.41 byl von Bock odvolán z velení armádního uskupení Střed ze „ zdravotních „ důvodů, ve skutečnosti byl odvolán poté, co BER požádal, aby jeho vyčerpané jednotky mohly od MOW ustoupit.

Spolu s ním bylo odvoláno zhruba 40 dalších vysokých důstojníků.

V 1/42 gen. von Bock nahradil ve velení armádního uskupení Jih generála Waltera von Reichenau, jenž oficiálně zemřel na infarkt (58), jiní tvrdí, že s ním v Rusku spadlo letadlo, a že to byl atentát ze strany říšských bezpečnostních služeb ( PL odboj v té době v akci Reichenau rozšířil dokumenty, že Reichenau spolupracuje s protihitlerovskými generály ).

Antisemita von Reichenau v 10/41 vydal ve funkci velitele armádní skupiny Jih ( se souhlasem svého nadřízeného Gerda von Rundstedta )  pověstné nařízení o tom, že Židé budou budˇ hromadně postříleni Wehrmachtem nebo k tomuto účelu vydáni jednotkám Einsatzgruppen, kterým se Wehrmacht stal spolupachatelem genocidy na Židech ( třebaže jeho švagrová, slezská hraběnka, ukrývala ve svém berlínském bytě svého milence židovského původu, a pomohla k útěku mnoha židovským rodinám, což Reichenau věděl, a varoval ji, že ani on ji nebude moci před Gestapem ochránit ).

Reichenau vstoupil do NSDAP v roce 32, s Hitlerem jej seznámil jeho strýc, zuřivý nacista, po Hitlerově nástupu k moci se stal Reichenau Hitlerovým ministrem války a prostředníkem mezi NSDAP a armádním velením, které se generála Reichenau pro jeho šíření nacistické ideologie štítilo – generálové byli ochotni bojovat za větší německý Lebensraum, ale ideologie NSDAP byla armádním důstojníkům, v drtivé většině monarchistům, naprosto lhostejná.

Právě Reichenau přesvědčil Göringa + Himmlera, že se musí zbavit Ernsta Röhma a jeho SA oddílů, chtějí-li, aby armáda Hitlerovu vládu podpořila ( Noc dlouhých nožů z 6/1934 ). Reichenau se měl stát po uměle vyvolané rezignaci von Fritsche jeho nástupcem, ale generálové Ludwig Beck a Gerd von Rundstedt odmítli pod straníkem NSDAP sloužit, takže Hitler musel do funkce jmenovat von Brauchitsche.

Jak se Hitler zmocnil kontroly nad armádou

Počátkem roku 38 vypukla ze strany Göringa-Himmlera předem připravená aféra generálů Blomberg-Fritsch.

V 1/38 se gen. Werner von Blomberg oženil, načež NSDAP na základě padělaných dokumentů označila jeho manželku za bývalou prostitutku, takže musel odstoupit z funkce ministra války.

Stejné představení Göring-Himmler ( Himmler výrobou „kompromatu“ u obou generálů pověřil Reinharda Heydricha ) zorganizovali u šéfa genštábu gen. Wernera von Fritsche, kterého označili za homosexuála, aby se jej zbavili, protože nedostatečně tleskal Hitlerovým přípravám na válku.

Von Brauchitsch byl vrchním velitelem německé armády v letech 38-41, předtím jako vojenský velitel Východního Pruska se nesnesl se zdejším Gauleiterem /stranickým vůdcem Erichem Kochem, kdy bránil proti NSDAP represím Židy, protestanty a katolíky, a později se nesnesl s Himmlerem, kterého podezíral, že svými jednotkami SS chce nahradit armádu.

Hitler von Brauchitsche do roku 38 uplácel finančními půjčkami ( měl milenku) , ale von Brauchitsch, jenž souhlasil s Hitlerovým zbrojením, stejně jako gen. Ludwig Beck nesouhlasil s Anschlussem Rakouska a s okupací ČSR, a postavil se spolu s dalšími generály proti Hitlerově plánu obsadit Francii již v 11/1938 (!), kdy Hitlerovi přečetl jejich nesouhlasné prohlášení, což Hitlera velmi rozzuřilo, a nazval von Brauchitsche přede všemi „ nekompetentním „.

Při tažení do PL neměl von Brauchitsch žádnou skutečnost moc, (der) Blitzkrieg nikdy nebyla oficiální doktrínou Wehrmachtu, a nebyla ani vojenskou teorií, vůči PL nebyla použita, pancéřové divize byly roztroušené mezi pěchotu, a neměly samostatnost rozhodování jako při tažení na Západ, von Brauchitsch neměl o pancéřových divizích ani před tažením na Západ žádné valné mínění.

Diskreditací těchto dvou generálů se Hitler zbavil i dalších důstojníků, které nepovažoval za loajální, a nahradil je svými stoupenci, přes které začal ovládat armádu. Po porážce u MOW v 12/41 se Hitler zbavil i gen. Walthera von Brauchitsch/1881-1948 na zápal plic v UK zajetí/, kterého při své rezignaci doporučil do funkce gen. Fritsch ( zemřel v 9/39 při obléhání Varšavy, kulku údajně sám vyhledal, Fritsch se odmítl účastnit předválečného puče proti Hitlerovi s tím, že je Hitler Německu souzen, jak řekl Ulrichu von Hasellovi, jenž jej k účasti na puči přemlouval ).

Hitler se poté prohlásil za vrchního velitele sám, a začal se účastnit porad genštábu, při kterých se mu gen. Keitel neodvážil odporovat, a na kterých se Hitler často přirovnával k Napoleonovi.

Von Brauchitsch zbytek války strávil v loveckém zámečku „Tři trubky/Drei Röhren „ v Brdech, v 7/44 se nechvalně proslavil, když veřejně odsoudil atentát na Hitlera, za což se později omluvil generálu Halderovi s tím, že „ musel „ , aby ochránil jednoho svého příbuzného, historik Ian Kershaw von Brauchitsche popisuje jako „ bezpáteřního, jenž se spolu se svým přítelem Keitelem Hitlera bál „  ( Keitel ani Brauchitsch neprotestovali, když Hitler trval na tom, že musejí Wehrmachtu nařídit, aby střílel bolševiky se stranickou legitimací a politruky na potkání, třebaže oba generálové toto nařízení zmírňovali vydáním řady vedlejších instrukcí, např. že je mají střílet, jen když jejich protiněmecké cítění bude skutečně „ prokázáno „) .

Také gen. von Bock v soukromí odsuzoval ukrutnosti páchané vůči civilistům, ale u Hitlera přímo nikdy neprotestoval, jen jednou nechal svého podřízeného napsat formální stížnost na chování Einsatzgruppen ( NKVD fotografie ze svých akcí a gulagů nepořizovalo ).

Bělorusko,Barbarossa

Jeho synovec Henning von Tresckow se jej marně snažil přimět, aby se zapojil do vojenského odboje proti Hitlerovi – když se jeho štábní důstojníci chystali zavraždit Hitlera při Hitlerově návštěvě Bockovy armádní skupiny, von Bock atentát zmařil, ale atentátníky nenahlásil.

V roce 44 jej konspirátoři proti Hitlerovi znovu kontaktovali, ale von Bock znovu  odmítl se k nim připojit s tím, že žádné spiknutí proti Hitlerovi, které nepodpoří Himmlerovy jednotky Waffen-SS, nebude úspěšné.

Hitler gen. von Bocka nesnášel i z důvodu, že von Bock podporoval Ruské osvobozenecké hnutí, Hitler nechtěl dovolit, aby vznikla protibolševická Ruská osvobozenecká armáda (1943), k jejímuž vytvoření vyzval v 12/42 gen. Andrej Vlasov, jenž nedobrovolně padl do zajetí v 5/42 po udání starosty jedné ruské vesnice, ale v zajetí začal s Němci spolupracovat. Hitler tvrdil, že Rusové jako slovanští podlidé nemohou být spojenci Němců ( „ podlidé z východu“ však Hitlerovi zachraňovali německé hospodářství – 5 miliónů mladých pracovních otroků, které z východu v dobytčích vagónech dovezl, v německých továrnách na pracovní podmínky zemřelo ), přesto první ruské dobrovolnické divize v rámci SS začaly vznikat v 12/43, až v 11/44 pak ze SU válečných zajatců, kterých se Stalin již v roce 41 zřekl s tím, že je pokládá za vlastizrádce ( v 1. roce zajetí jich na hlad a mráz zemřelo 3 mil. ,Stalin vydal zákaz ústupu za jakýchkoliv okolností, a všechny, kteří by se chtěli vzdát, dostali za úkol postřílet zezadu politruci), vznikla Vlasovova Ruská osvobozenecká armáda/ROA.

V 6/42 von Bock v čele armádní skupiny Jih zahájil ofenzívu, která ruskou frontu u města Kursk, správního střediska středoruské Kurské oblasti, rozdělila na několik  bojištˇ .

Von Paulusovy pancéřové divize obsadily Voroněž po obou stranách Donu, Kreml vytvořil Voroněžský ( dříve Bryanský) front pod velením gen. Nikolaje Vatutina /1901-4/1944/, jehož jednotky se von Bock rozhodl zničit předtím, než se posune dál do ruského vnitrozemí směrem ke Stalingradu( Volgograd), což Hitlera rozčílilo.

Povýšení Vatunina umožnily moskevské procesy 36-39 v době probíhající občanské války ve Španělsku, kterým padli za obětˇ nejen SU armádní důstojníci, kteří v rámci Stalinovy linie spolupracovali s Reichswehrem či se vrátili ze Španělska, ale i funkcionáři Kominterny, rovněž zejména ti, kteří se vrátili ze španělské fronty.

1939 Vatunin plánoval SU agresi proti PL společně s Hitlerovými generály, v roce 1940 pod velením Žukova Vatunin uloupil rumunskou Besarábii, za což byl Stalinem povýšen na generála, a jmenován šéfem operační sekce SU genštábu, na což Vatunin neměl bojové zkušenosti, jen předváděl stranický fanatismus, a byl Stalinovým oblíbencem.

Jeho operační neschopnost se projevila zejména před 22.6.41, den, na který nedokázal RA připravit ( po skončení války byl naopak hodnocen jako dobrý útočník, zatímco většina SU velitelů se přímým útokům vyhýbala ), poté co byl 30.6.41 jmenován velitelem Severozápadního frontu se předvedl zejména tím, že vyhledával a povyšoval své talentované podřízené, které poté posílal do útoků.

Když se nepodařilo prolomit Voroněžský front, Wehrmacht se soustředil na Stalingrad, a Vatutin byl jmenován velitelem nově vytvořeného Jihozápadního frontu, který sehrál klíčovou roli v SU protiofenzívě a následném obklíčení německé 6.armády u Stalingradu, kdy v 12/42 Vatuninovy jednotky obklíčily a zničily 2/3 italské 8.armády ( 130.000 mužů), a přispěly tak k neúspěchu Mansteinovy operace Zimní bouře, která měla pomoci 6.armádě.

Vatunin v 2/44 podlehl zraněním, když jeho auto na Ukrajině přepadla jednotka UPA, v 3/44 zemřeli i jeho dva bratři ( část jeho příbuzných dnes žije v ČR).

15.7.42 Hitler von Bocka obvinil z neúspěchu operace Braunschweig ( Fall Blau, kdy skupina A měla překročit Kavkaz a obsadit ropná pole Baku, skupina B měla chránit její boky podél Volhy ( zahrnovala i divizi italskou, madˇarskou a rumunskou ), porážka skupiny B u Stalingradu donutila skupinu A ustoupit z Kavkazu, v rukou Němců zůstal jen Kursk + Kubáň ), protože von Bockovi se nepodařilo prolomit linie Voroněžského frontu, a poslal jej do nedobrovolného důchodu - novým velitelem armádní skupiny Jih jmenoval gen. Maxmiliána von Weichse /1881-1954/, držitele Rytířského kříže Železného kříže s dubovými listmi.

Bock (64), jeho 2. manželka a nevlastní dcera zahynuly 4.5.45 v autě na cestě do Kielu, po zásahu od britské stíhačky.

6.armáda von Weichse měla dle Hitlera dobýt Stalingrad a pokrýt 800 km fronty, na což von Weichs poukázal jako na nereálné, ale nebyl Hitlerem  vyslyšen. Weichsovy obavy se naplnily, když v operaci Uranus byly zničeny rumunské divize, které měly chránit boky jeho jednotek, které se ocitly odříznuté uvnitř Stalingradu. Jakmile von Weichs navrhl ústup 6.armády, byl u Hitlera odepsán, jeho jednotky byly postupně začleněny do nové armádní skupiny Don, které velel Manstein.

V 2/43 byl von Weichs převelen na Balkán/GR + YU, „ podbřišek“ Wehrmachtu, kde v čele armádní skupiny F bojoval proti partyzánům ( za to byl po válce obžalován z válečných zločinů ), a kde měl zabránit spojenecké invazi.