Mein Kampf, historické spojení nacismu, arabského nacionalismu a politického islámu

Poté, co autorská práva k 1.1.016 vypršela ( spravovalo je Bavorsko, které vydání knihy bránilo), v Německu poprvé od konce války, 70 let po smrti Hitlera, vyšel 8.1.016 Hitlerův nechutný Mein Kampf

( 1925 1.díl – Hitlerův rasistický světonázor, židovská otázka, expanze na Východ, autobiografické vzpomínky, 1926 2.díl o počátcích NSDAP).

S předpokládaným kritickým vydáním knihy v Německu v roce 012 nesouhlasila Charlotta Knoblochová, viceprezidentka Světového židovského kongresu a bývalá šéfka Ústřední židovské rady Německa.

Bavorská vláda nejprve projekt kritického vydání knihy sponzorovala, v roce 013 se však od projektu distancovala poté, co se Horst Seehofer (CSU) vrátil z návštěvy Izraele, a prohlásil, že „ není možné zpochybňovat legitimitu neonacistické strany/NPD u německých soudů, a současně s vládní podporou vydat Mein Kampf  „.

7.1.016 Jeremy Adler, profesor německé literatury na King´s College v LON, den před vydáním knihy pro list Süddeutsche Zeitung uvedl, že „ také on s kritickým vydáním knihy nesouhlasí, protože nikdy v historii nebyla žádná kniha kriticky vydána jen pro to, aby byl její obsah odsouzen, a že s rasistickou knihou Mein Kampf, plnou lží a zvráceností, nelze bojovat tak, že historici budou komentovat každé její slovo. Kritické vydání Hitlerovy knihy jen přispěje k její reklamě a k Hitlerově propagandě „ , s čímž souhlasí i šéf německé židovské obce Josef Schuster, jenž dodal, že Mein Kampf není „normální „ běžnou knihou, takže její vydání by mělo být i nadále zakázáno, a zejména v dnešní době, kdy rasismus nabírá obrátky, a nové barbarství se rýsuje na obzoru.

Němečtí učitelé volají po školní verzi Hitlerova rasistického politického programu, mnichovští historici pod vedením Christiana Hartmanna, kteří knihu vydali, školní verzi nedoporučují - argumentují tím, že se nacismus nesmí v žádném případě redukovat jen na NSDAP a Hitlera (viz dále) …

Kniha „Hitler, Mein Kampf“ je opatřena poznámkami historiků z mnichovského Institutu současné historie/IFZ , které tvoří dvě třetiny obsahu knihy, má proto 2.000 stran, prodává se zhruba za 1.600 Kč.

Francouzi připravují pro rok 2018 vlastní kritické vydání, které budí stejné rozpaky, protože obsah knihy je v rozporu s německými a francouzskými zákony o zákazu šíření rasové nenávisti a podněcování k rasové nenávisti.

Ve Francii však jisté malé nakladatelství ve vší tichosti vydává každoročně stovky exemplářů Mein Kampfu, které jsou hned rozebrány .

Zastánci jejího vydání tvrdí, že ti, kteří si ji budou chtít přečíst, si ji přečtou na internetu.

Podle šéfa IFZ Andrease Wirschinga bylo kritické vydání nezbytné pro zničení nacistického mýtu. Poznámky historiků nevysvětlují jen obsah, ale podrobně uvádějí, co se stalo, když se Hitler dostal k moci.

Křtu knihy v Mnichově se účastnil i prominentní UK historik Ian Kershaw, jenž kritické vydání naopak ocenil s tím, že Hitlerův spisek má již jen historickou, nikoliv politickou hodnotu.

Ian Kershaw tvrdí, že Hitlerovi Mein Kampf k úspěchu ve volbám nepomohl, četl jej pravděpodobně málokdo, třebaže byl hned rozebrán. Hitlera ve volbách vynesly jeho teatrální psychopatické projevy.

V jiných zemích, pronacistických arabských a ve státech Jižní Ameriky, Mein Kampf již dávno vyšel, tabu není kniha ani v Izraeli.

Historické spojení nacismu, arabského nacionalismu a politického islámu

V Iráku byla kniha od roku 1933 publikována ve formě fejetonů novinářem Junisem Sabawim, obdivovatelem Hitlera ( arabští intelektuálové byli zklamaní versailleským mírovým systémem, kterým si západní mocnosti formou mandátních území rozdělily osmanské dědictví, místo aby arabským „ státům“ , které však neměly pevné hranice, mj. Kuvajt patřil Iráku, Libanon Sýrii, udělily nezávislost).

Arabové byli vyvedeni z míry i Balfourovou deklarací z 11/1917, kterou britská /UK vláda slíbila  „ usnadnit vytvoření národní domoviny Židům na území, o které přišla Osmanská říše při respektování občanských a náboženských práv zdejšího nežidovského obyvatelstva“ , což byl „ zvací „ dopis UK ministra zahraničí Lordu Lionelu Walteru Rotschildovi, šéfovi UK sionistické organizace ( LON potřeboval nejen peníze od US židovského lobby, ale i udržení „položidovského „ Ruska ve válce, i Lenin měl po matce židovské předky, jak napsala jeho starší sestra Anna Uljanová 6 let po jeho smrti Stalinovi, aby jeho židovské kořeny před národem neskrýval – Stalin zahájil tažení proti ruským Židům nejen vzápětí po smrti Lenina, ale i pár let před svojí smrtí, kdy chtěl všechny SU Židy poslat do sibiřských gulagů, Putin, jenž vládne druhým opiem lidu – pravoslavím, nemůže Lenina pro jeho likvidaci víry a carství veřejně opěvovat, Karel Marx dokonce pocházel ze zámožné tradiční rabínské rodiny).

V roce 37 byl Mein Kampf poprvé vydán ( bez Hitlerova souhlasu, Hitler prohlašoval, že tuto knihu napsal jen pro Němce, a nesouhlasil s vydáním v jiných jazycích) v arabštině  v celém znění, ale vliv na Araby z důvodu negramotnosti většiny obyvatelstva neměl žádný, třebaže v této době Židé před nacisty prchali do Palestiny spravované Brity ( a předtím ve 20.letech před Araby do Evropy ), takže nenávist k Židům mezi jejich arabskými, rovněž semitskými bratranci, rostla.

Nacionální socialismus však vyznávaly arabské politické strany, které se k němu veřejně hlásily za 2.sv.v., mj. laická Syrská sociálně nacionální strana/SSNS ( alias Lidová strana Sýrie a Libanonu ), založená v Bejrútu v roce 32 obdivovatelem Hitlera Antounem Saadem, která sehrála klíčovou roli při pučích v Sýrii v roce 49 + v roce 61, do nástupu strany BAAS byla hlavním syrským politickým uskupením, pod jehož vedením Sýrie poskytla útočiště mnoha nacistickým válečným zločincům, mj. Aloisi Brunnerovi, asistentovi Adolfa Eichmanna.

V roce 75 vypukla občanská válka mezi ultrapravicovou SSNS a ultrapravicovým  křestˇanským hnutím Kataeb/Libanonské falangy, založené 1936 Pierrem Džamáílem, obdivovatelem Mussoliniho, které proti nacistické SSNS podpořil Izrael.

V roce 82 SSNS svými milicemi bojovala proti Izraeli v jižním Libanonu, dnes je součástí proAsádovské  „Aliance 8.3“  spolu s proíránským šíitským hnutím Amal + Hezbolláhem.

SSNS byla v 50.letech protikomunistickou stranou, která odmítla „ socialistickou vizi „ prezidenta Násira, a bojovala jak proti KS ( jejíž členy Násir vrhal do kobek žalářů ), tak proti straně BAAS/Socialistická strana arabské obrody, která vznikla v Sýrii + v Iráku -  proto Asád nacistickou SSNS, která má dodnes ve znaku hákový kříž, legalizoval až v roce 05, kdy se okamžitě stala 2.nejmocnější proasádovskou politickou stranou v Sýrii …

Také jádro pozdější strany BAAS (Asádova strana ) se za 2.sv.v. přihlásilo k ideologii nacismu, takže Asádova strana BAAS je dalším BV neonacistickým pohrobkem, podporovaná Kremlem sovětským, i současným Putinovým.

V roce 66 bylo umírněné křídlo ( Michel Aflak) syrské odnože strany BAAS zlikvidováno ve prospěch radikální nacistické frakce, která za zakladatele baasismu považuje syrského spisovatele Zaki Arzouziho, ideologa arabského nacionalismu ( založil Arabskou nacionalistickou stranu), jenž se otevřeně hlásil k nacistické ideologii.

V Iráku byla strana BAAS u moci až do svržení Saddáma Husajna v 3/03, ale její protiamerické sítě, podporované Kremlem, přežily dodnes, viz můj článek Fallúdža 04-US námořní pěchota proti Republikánským gardám ? Mnozí její důstojníci působí v řadách IS.

Další otevřeně nacistickou stranou byla islámistická a protibritská strana Mladý Egypt, založená v Egyptě v roce 33 Ahmadem Husajnem, aby dobyla Súdán ( severní Súdán byl součástí Egypta ), a vytvořila islámistickou Velkoegyptskou říši.

Dle vzoru HitlerJugend ( převzal jej i Putin polovojenskými mládežnickými organizacemi Naši, apod.) Ahmad Husajn zakládal polovojenské jednotky z mladých lidí v uniformách v zelené barvě islámu, které vyvolávaly půtky s provládními milicemi „ modrokošiláčů „ - když se nacistické milice strany Mladý Egypt v roce 37 pokusily zavraždit premiéra, byla strana Mladý Egypt zakázána.

V Iráku nacistickou stranou byla polovojenská organizace Futuwwa/Rytířstvo.

Islámští integristé nacistickou posedlost celosvětovým židovským spiknutím hbitě převzali – v roce 34 syrský islámistický intelektuál Mohamed Rašíd Rida, žijící v Káhiře,  v měsíčníku al-Manar napsal :

“ Chceme-li naši vlast zachránit před židovským jedem, který Židé vypouštějí do řad svých protivníků v zájmu svých britských přátel, kteří jim slíbili Palestinu, musíme učinit to, co učinili naši předci - vyhnat všechny Židy z Arabského poloostrova „ …

Rida byl gurem Muslimského bratrstva založeného v Káhiře v roce 1928 jeho žákem Hasanem Bannou, dědou dnešního švýcarského muslima Tárika Ramadána, jenž tvrdí, že učí umírněný islám, třebaže je zastáncem trestu smrti ukamenováním.

Muslimské bratrstvo a Rida chtěli za peníze německého vyslanectví v Káhiře ustavit na BV ve spolupráci s nacisty protibritský islámistický chalífát, tvrdí v knize Islám a válka nacistického Německa (Cambridge 2014) David Motadel.

Hasana Bannu sponzoroval i Velký muftí Jeruzaléma Amin Husejní/1897-1974/, s patologickou nenávistí k Britům a k Židům, jenž s Třetí říší veřejně spolupracoval ( s Hitlerem se v BER setkal 28.11.41, podruhé se s ním již Hitler setkal nechtěl ), kterého Benjamin Netanjahu na 37. Světovém sionistickém kongresu v 10/015 obvinil, že „ svými rasistickými projevy inspiroval Hitlera ke konečnému řešení židovské otázky  „ .

Bylo tomu spíše naopak – nacistická propaganda využívala islámistického extrémistu Amína Husejního, exilovaného v BER, zejména když maršál Erwin Rommel stál před branami Egypta.

Velký Muftí Jeruzaléma v Rádiu Berlín, které vysílalo v arabštině, denně chrlil nenávistnou protižidovskou propagandu, v níž vybízel k potrestání Židů, viz kniha Hitlerova propaganda v arabském světě z roku 012 US historika Jeffrey Herfa.

Amín Husejn byl iniciátorem zakládání muslimských divizí SS na Balkáně, 21.1.44 v rádiu Berlín prohlásil : „ Korán říká, že Židé jsou největšími nepřáteli muslimů, proto jsem štaˇsten,  že se islám a jednotky SS proti společnému nepříteli spojily na Balkáně – Třetí Říše bojuje za islámskou vizi světa, za konečné vyřešení Judenfrage „ …

Ani ukončení 2.sv.v. neodválo nacistickou ideologii z arabských zemí, Egypt, Sýrie, a Irák do svých služeb najaly tisíce přesvědčených nacistů,válečných zločinců, viz Alois Brunner, kterého si hýčkal nejen Mustafa Tlas, ministr obrany Háfize Asáda, ale i Bašír Asád, kteří měli modernizovat jejich armádní a policejní složky, vojenské zpravodajství a vojenský průmysl.

Příslušníky Gestapa a SS do svých služeb převzal již prezident Násir, především do svého ministerstva propagandy pod vedením univerzitně vzdělaného Johanna von Leers /1902-1965 Káhira/, člena NSDAP a SS, chráněnce Alfreda Rosenberga a Josefa Goebbelse, v Káhiře von Leers žil pod jménem Omar Amin či Mustafa Ben Ali.

Von Leers mluvil plynně anglicky, francouzsky, španělsky a japonsky.

Byl zastáncem islámu a polygamie, a iniciátorem projektu Lebensborn, který realizoval Himmler.

Von Leers vedl propagandistickou válku proti „ žido-křestˇanství“ , prohlašoval , že každý stát, jenž na svém území toleruje tuto skupinu „ moru „ , musí být německými vojsky obsazen, a tento mor vyhlazen …

Von Leers v roce 50 nejprve přes Itálii uprchl do Argentiny, kde byl šéfredaktorem nacistického měsíčníku Der Weg, a kde se stýkal s Adolfem Eichmannem, ale když byl Peron 1955 odstaven od moci, odjel do Egypta, kde konvertoval k islámu, a na doporučení svého přítele, ex Velkého muftího Jeruzaléma Amína Husejního, dostal dobře placené místo na ministerstvu informací prezidenta Násira.

Na tomto ministerstvu von Leers financoval arabské vydání Protokolů Siónských Mudrců, financoval neonacistická hnutí, byl kontaktem na organizaci bývalých členů SS/ODESSA v arabských státech, a dopisoval si s prvními popírači holokaustu, mj. s Paulem Rassinier.

V Sýrii a v Egyptě za Násira skončili mj. následující nacisté – Goebbelsovi podřízení baron von Harder, Werner Witschale, Hans Appler, Franz Buensche, dále členové Gestapa a SS Walter Bollmann, šéf nacistické špionáže v LON před vypuknutím 2.sv.v., poté velitel SS pro boj proti partyzánům a proti Židům na Ukrajině, důstojník Gestapa Franz Bartel, Werner Birgel z velitelství SS v Lipsku, Albert Thielemann , důstojník SS v Protektorátu Böhmen und Mähren, Erich Bunz, major SA, specialista na Judenfrage, Wilhelm Boeckler důstojník SS, jenž likvidoval Varšavské ghetto, doktor Hans Eisele z vyhlazovacího táboru Buchenwald.

K islámu konvertovali další na nacisté, mj. důstojník Gestapa William Boeckler (Abdal Karim), důstojník SS Wilhem Berner, jenž cvičil palestinská komanda v boji proti židovskému státu, velitel Hitlerovy osobní gardy Léopold Gleim, či Joachim Daeumling, šéf Gestapa z Düsseldorfu, jenž byl pověřen reorganizací egyptských vojenských a policejních složek pod vedením Otto Skorzenyho /1908 Vídeň -1975 Madrid/, kterého do Káhiry na pomoc generálu Mohamedu Naguibovi  v roce 53 vyslal gen. Reinhard Gehlen ( viz operace Gladio).

Skorzeny, jenž po válce dostal na starost nacistické finance, které bez vědomí Hitlera od roku 44 přeléval do zahraničí Martin Bormann, uprchl do frankistického Madridu, kde založil spolek Bratrstvo/Bruderschaft, přejmenovaný později na ODESSA/Organizace bývalých členů SS, kterým z nacistických kont poskytoval peníze na usazení v jiných zemích, zejm. v Jižní Americe a v arabských zemích.

Skorzeny v Egyptě působil spolu s s nacistickým generálem Wilhelmem Fahrmbacherem, a s generálem pancéřové divize Oskarem Munzelem.

Skorzenyho bývalý podřízený H. Mann odpovídal v Egyptě za bezpečnost nacistických vědců, kteří pro Násira pracovali na vývoji nekonvenčních zbraní, proto v roce 63 Skorzenyho kontaktoval Mossad, a Skorzeny jako žoldák Gehlenovy organizace, která byla protikomunistická, nikoliv protižidovská, se nechal najmout i pro sbírání informací pro Mossad ( výměnou za slib, že po něm Mossad nepůjde ).

Skorzeny, jenž v mezinárodním měřítku  přes svoji společnost Atlantico obchodoval i se zbraněmi, se stal pro Mossad zlatou studnicí informací ohledně egyptského zbrojního programu.

V roce 1970 Otto Skorzeny s Gerhardem Hartmutem von Schubertem založili ve Španělsku žoldnéřskou organizaci pro boj s komunismem - skupinu Paladin.

Člen Muslimského bratrstva a hlavní ideolog islámistického extrémismu a islámistického státu, spisovatel Sajíd Kutb /1906-1966 popraven oběšením / byl původně zastáncem sekularismu. Kutb pocházel ze zámožné statkářské rodiny z 6 dětí, které k lásce ke Koránu nevedl otec, ale matka. Všichni jeho sourozenci psali knihy s islámistickou tématikou, a spolu s ním byli po neúspěšném atentátu na Násira uvězněni.

Qutb obhajuje násilné ustavení globálního chalifátu, protože muslimové mají dle něho od Alláha právo zavést mečem na celé Zemi Alláhův boží řád.

V roce 1950 Qutb vydal knihu Náš boj proti Židům, v níž vyzývá k vytváření teroristických organizací, byla arabskou obdobou, aniž by to skrývala, Hitlerovy knihy Mein Kampf, a díkuvzdáním samotnému Hitlerovi.

Židy v ní přirovnává ke „ zvířatům se zvířecí krví, kteří předstírají, že mají lidskou krev jen proto, aby mohli vládnout Arabům, ale Alláh nám seslal Hitlera, abychom mohli my vládnout Židům – proto se modleme, atˇnám Alláh sešle dalšího Hitlera, který Židy potrestá tím nejkrutějším trestem „ …

1964 Qutb vydal svůj bestseller Do boje za islámský stát a šaríju „, v níž vyzývá k ozbrojenému boji za kalifát.

V roce 63 vyšel doslovný překlad Mein Kampf v arabštině, přeložil jej jistý Luis Hádž, což byl, jak novináři zjistili, Luis Heiden, důstojník SS exilovaný v Káhiře, jenž konvertoval k islámu.

V roce 96 francouzský popírač holokaustu Robert Garaudy, jenž konvertoval k islámu v roce 82, vydal knihu „Zakladatelské mýty izraelské politiky „, ve které tvrdí, že si holokaust „vymysleli sionisti „ .

Předmluvu ke knize napsala arabská novinářská hvězda Mohamad Heikal, bývalý poradce prezidenta Násira …

Garaudy po vydání knihy slavnostně přiletěl do Káhiry, kde byl triumfálně přivítán  egyptskými náboženskými a politickými prominenty, včetně imámem káhirské Velké mešity Al-Azhar, jenž je jednou z největších duchovních autorit Egypta.

V českém jazyce před 2.sv.v. vyšla kniha Hitlerův Můj boj očima historiků od profesora Bauera, v roce 94 vyšla v pražském nakladatelství Dialog kniha Hitlerův Mein Kampf s podtitulem Z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Jednalo se o vybrané, doslovně přeložené pasáže knihy, doplněné kritickým komentářem.

V 3/00 byl Zítkovým nakladatelstvím Otakar II. vydán Mein Kampf v překladu Slavomíra Michalčíka. Kniha byla vydána v černé vazbě, na titulní straně obálky byl uveden švabachem napsaný název knihy v němčině, jméno autora, a byla zde rovněž znázorněna orlice s hákovým křížem.

Ke knize byl připojen přebal, na kterém bylo uvedeno, že každý člověk má právo vědět, jak vypadala nacistická ideologie : "Nikdo nepochybuje o tom, že nacismus je synonymem zla, a že připravil o život desítky miliónů lidí – kniha byla vydána, aby Mein Kampf přestal být tajemnou knihou".

Kniha obsahovala i dvoustránkovou nakladatelskou předmluvu (podepsanou jako "Redakce"), ve které byl znovu zopakován cíl demytizace knihy.

Přesto byla na jejího vydavatele podána trestní oznámení na základě § 260 TZ o potlačování práv a svobod občanů, trestní oznámení mj. podali senátoři ODA Michael Žantovský a Daniel Kroupa, nevoli vzbudila u židovských organizací, a u krajní levice.

Dne 1. 7. 2000 byl Zítko obviněn z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů, 11. 12. 2000 byl soudem odsouzen ke třem letům vězení s podmíněným odkladem na 5 let, a k pokutě dva milióny korun, v 3/05 byl Nejvyšším soudem ČR zproštěn viny.

Viz  Kauza Mein Kampf www.revuepolitika.cz/clanky/543/kauza-mein-kampf   z 20. 3. 2005 .

Hitler údajně Mein Kampf, politickou platformu NSDAP, nadiktoval svým spoluvězňům Rudolfu Hessovi a Emilu Maurice ( osobní strážce a řidič Hitlera /1897-1972/ ), když byl po pivním puči proti bavorské vládě 11.11.1923 zatčen pro vlastizradu, a odsouzen na 5 let ( omilostněn byl v 12/1924).

Kniha se původně jmenovala „4.5 let boje proti lžím, hlouposti a zbabělosti“,  a byla věnována okultnímu spolku Thule ( s britskými kořeny), a členovi spolku Thule Dietrichu Eckartovi, novináři a členu NSDAP, účastníku pivního puče, jenž krátce po něm záhadně zemřel, příteli Alfreda Rosenberga ( Rosenbergovy rasistické zákony z roku 35), rovněž člena spolku Thule, jenž Hitlera v roce 1919 s Rosenbergem seznámil, oba de facto NSDAP organizačně vybudovali.

Eckart byl jedním z mála lidí, kteří měli na Hitlera vliv, Eckart Hitlera dokázal hypnotizovat, učil jej rétorice, jak má pronášet projevy, a jak vystupovat na veřejnosti všeobecně.

Eckart s Rosenbergem seznámili Hitlera se zetěm Richarda Wagnera, Houstonem Stewardem Chamberlainem /1855-1927/s britsko-německým občanstvím, germanofilem, jenž psal knihy s rasistickým podtextem, a jenž byl ideologickým vzorem Alfreda Rosenberga.

Chamberlain odmítal sociální darwinismus, věřil na vyvolené národy a podlidi. 1.sv.v. Německo, dle Chamberlaina, prohrálo pro židobolševické spiknutí, již během války Chamberlain obviňoval mj. německého průmyslníka židovského původu Walthera Rathenau, že na válce vydělává, třebaže tento zveřejnil důkazy, že na válce prodělává, načež veřejně požádal Chamberlaina, aby nešířil dezinformace, ten však proti Rathenau štval, dokud nebyl Rathenau v 6/1922, tehdy ministr zahraničí, zavražděn.

Jelikož Hitler byl absolutním zbožňovatelem hudebního skladatele Richarda Wagnera jako Chamberlain, stal se Chamberlain Hitlerovým mentorem, a sponzorem jeho strany, do které Chamberlain vstoupil, a byl dopisovatelem jejího listu Völkischer Beobachter, v němž např. před pivním pučem vyzval německý národ, aby se k Hitlerově puči připojil, protože Hitler je jediný ( šílený), jenž svá slova promění ve skutky.

Hitler poté Chamberlaina pravidelně navštěvoval spolu s Alfredem Rosenbergem ( ideolog NSDAP) a Josephem Goebbelsem ( propagandista NSDAP), všichni se od Chamberlaina, jenž ke sklonku života prohlašoval, že jej otrávila UK tajná služba, hodně naučili.

Již v 10/1923 Hitler Chamberlainovi sdělil, že hodlá napsat knihu, která bude základem pro Třetí říši, tak jako Chamberlainova kniha z roku 1899 Die Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts/Základy 19.stol., byly základem Druhé říše ( zatímco filosof Martin Heidegger, sám člen NSDAP, v roce 1939 knihu Chamberlaina označil za Weltanschauung/lživě vykonstruovaný světonázor ).

Hitler antisemitismus již v mládí nasál od Henryho Forda, jehož antisemitský plátek odebíral a hltal. Fotografie Henryho Forda, s nímž později ekonomicky spolupracoval, visela v jeho pracovně.

Poručík v záloze s několika medailemi za statečnost z 1.sv.v. Rudolf Hess ( pozdější zástupce desátníka Hitlera ) byl z jiného politického těsta, i jeho nitky vedou do Británie.

Rudolf Hess, jenž v roce 41 údajně odletěl vyjednat mír s LON, studoval na Bavorské univerzitě geopolitiku pod vedením profesora a armádního generála Karla Haushofera, jenž svého studenta, člena NSDAP, ve vězení pravidelně navštěvoval, a dělal mu přednášky z geopolitiky.

Právě Karl Haushofer/1869-3/46/ je autorem slova Lebensraum ( malé státy nemají právo na existenci, nicméně zdůrazňoval prostor nad rasou, v jeho teorii rasa nebyla důležitá ).

Jeho přednáškám o zahraničních expanzích naslouchal ve vězení pozorně i Hitler, jenž od něho do své knihy zabudoval Haushoferovy termíny jako Lebensraum, prostor pro hloubkovou obranu, přirozené hranice, aj. zejména v kapitole XIV o německé politice ve východní Evropě .

Rudolf Hess nebyl jen pouhým zaznamenavatelem Hitlerových „ myšlenek „, ale Hitlerovi s jeho „opusem“ aktivně pomáhal, což Haushofer po válce připustil s tím, že pologramotný Hitler Hessovu ( Haushoferovu ) geopolitiku  nikdy nepochopil, a Ribbentrop ji Hitlerovi vyložil perverzním způsobem ( Haushofer nejprve prosazoval Nový evropský pořádek euro-africký, od roku 1916 eurasijský, spojenectví Německa s Ruskem ).

Gen. Haushofer často doprovázel Hesse na jeho propagandistických cestách po Japonsku, po válce tvrdil, že jeho geopolitiku z nacistů pochopil jen Hess a baron Konstantin von Neurath.

Gen. Haushofer nebyl nikdy členem NSDAP, a politiku NSDAP mnohokrát kritizoval, což mu vyneslo i krátký pobyt za mřížemi ( + po atentátu na Hitlera strávil 8 měsíců v Dachau, jeho druhý syn a vnuk 3 měsíce ), a to i z důvodu, že udržoval kontakty s levicovým socialistou a zakládajícím členem NSDAP  Gregorem Strasserem, zavražděným v 6/34 v Noci dlouhých nožů pro své ideologické a osobní rozpory s Hitlerem ( Strasser udržoval kontakty s nacionálními bolševiky v NKS, kteří prosazovali konzervativní revoluci ).

Gen. Haushofer měl za manželku poloŽidovku, podle rasových zákonů Alfreda Rosenberga jeho děti tudíž spadly do kategorie „ mischlinge“/míšenci, avšak Rudolf Hess jeho manželce opatřil „ čestný německý status „ , a synovi Albrechtovi, svému příteli a spolužákovi z univerzity,  opatřil dle zákona Na ochranu německé krve a cti Potvrzení o „ německé krvi „ .

Gen. Haushofer často cestoval po Japonsku a Číně, mluvil plynně japonsky, a byl tajným členem okultního spolku Thule ( + založil další okultní spolek Vril ) přes svého mystického guru Georgije Ivanoviče Gurdžijeva /1866 (1877?)  – 1949 po autonehodě v PAR/ řecko-arménského původu, ruského mystika ve službách britské vojenské rozvědky, jejíž šéf, kpt. John G. Bennett, byl Gurdžijevovým žákem.

10.5.41  Hess odletěl údajně vyjednávat s LON ( prof. Haushofer byl přítelem vévody Douglase Hamiltona /1903-1973/, prominentního letce, odpovědného za protivzdušnou obranu severní Anglie a Skotska, příslušníka MI-6, jenž Hesse přes prof. Haushofera, který Hessovi dělal zahraničněpolitického poradce, údajně pozval na své sídlo  …

Je zajímavé, že v roce 36 na OH v BER se lord Hamilton setkal se všemi prominentními nacistickými pohlaváry, ale důsledně se vyhýbal setkání s Hessem a jeho zahraničněpolitickým poradcem prof. Haushoferem – setkal se jen s Albrechtem Haushoferem.

V 3/46 gen. Haushofer ( v britském zajetí ) na svém statku s manželkou údajně spáchali sebevraždu, on vypil arzenik, ona se bizarně oběsila …

Generálův syn Albrecht Haushofer /1903-23.4.45/, spolužák Rudolfa Hesse, byl od roku 35 účastníkem německého odboje proti Hitlerovi, po nezdařeném atentátu proti Hitlerovi z 7/44 byl ve svém úkrytu v 12/44 zatčen, zastřelen jednotkami SS v berlínském vězení 23.4.45.

Albrecht učil geopolitiku na Německé politické akademii, která po nástupu Hitlera přišla o mnoho profesorů, dělal poradce i von Ribbentropovi.

Albrecht Haushofer byl v odbojové skupině konzervativců, kterou vedl pruský ministr financí Johannes Popitz /1884-oběšen v 2/45/, monarchista, jenž usiloval o to, aby po odstranění Hitlera převzal moc syn císaře Viléma II, korunní princ Wilhelm.

Jeho skupina protestovala proti pronásledování Židů, a zejména proti Kristall Nacht z 9.11.38 s tím, že vyhlazovací metody nejsou slučitelné s morálkou, a že ničení židovského majetku vyvolává neúctu k soukromému majetku jako takovému, a že je nutné dbát i o dobrou pověst Německa v zahraničí - Židy bylo možné vyšachovat z německého hospodářství diplomatickými metodami.

Popitz v rámci své skupiny od léta 43, kdy již byla válka prohraná, tajně vyjednával s Himmlerem, kterého přemlouval, aby se připojil k odboji za svržení Hitlera a k vyjednávání se Západem.

Popitz, dlouhodobě sledovaný Gestapem s celou svojí skupinou, byl zatčen den po atentátu na Hitlera, byl odsouzen pověstným lidovým soudcem a kovaným nacistou Rolandem Freislerem, jenž zahynul při US náletu v 2/45.

Himmler Popitze, stejně jako admirála Canarise a jiné, udržoval v KL při životě pro případ vyjednávání se spojenci, jeho „ chráněnci „ byli popraveni, až když sám přišel o moc.

K protinacistické skupině Albrechta Haushofera patřil mj. i Helmuth James, Graf von Moltzke /1907-1/45/, matka byla Jihoafričanka britského původu, Moltzke vystudoval v Británii, byl příslušníkem Abwehru, zatčen byl již v 1/44.

27.1.016 v Den památky obětí holokaustu ( „ osvobození „ Osvětimi-Birkenau ), Izrael zveřejnil dopis z 29.5.1962, ve kterém Adolf Eichmann dva dny před svojí popravou oběšením , kdy mu izraelský Nejvyšší soud zamítl odvolání, žádal izraelského prezidenta Jicchaka Ben-Zvi /1884-1963/o milost s tím, že se necítí vinen  ( žádosti o milost poslala i Eichmannova manželka a jeho bratři, Adolf Eichmann měl 4 syny, nejstarší z nich, Klaus, zůstal přesvědčeným nacistou )  …

Eichmann psal neinventivně, že jako podpluk. SS byl jenom podřízeným úředníkem, jenž konal svoji úřednickou povinnost, vlastní rozkazy nikomu nevydával, což bylo základem jeho obhajoby i před soudem ( jeho obhájcem byl Robert Servatius).

Eichmann, hlavní organizátor Himmlerova holokaustu, napsal, že náplní své práce nebyl nadšený, proto také nikdy nebyl povýšen, a že několikrát požádal o převedení na jinou práci, protože hrůzy holokaustu, metody, které doposud v historii nebyly použity, jej deprimovaly, ale nebylo mu vyhověno.

O tom, že napsal žádost o milost, se vědělo, ale samotná žádost nikdy zveřejněna nebyla.

Adolf Eichmann byl komandem Mossadu unesen z Buenos Aires v roce 1960, 1961 byl ve veřejném procesu s mezinárodní účastí odsouzen k trestu smrti.

Do Argentiny se dostal poté, co uprchl z jednoho severoněmeckého zajateckého tábora. V izraelském vězení napsal Paměti ( 3.400 stran), které byly zveřejněny až v roce 2000 ( „ Monumentální tanec smrti „ ).