Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Váleční zločinci v Hlavní vojenské radě Rudé armády

21. 07. 2017 14:13:26
Stan hlavní vojenské rady/STAVKA, která svojí bezohlednou taktikou vedení války měla na svědomí milióny zbytečně padlých SU vojáků, byl ustaven tajným Stalinovým dekretem ze dne 23.6.41.

" Nepřátelé lidu" z gulagů bojovali v prvních liniích neozbrojeni v trestních oddílech/ Strafbat, stejně jako jejich příbuzní.Proti tankům byli posíláni s holýma rukama či s lopatami, zastavovali je tak vlastním tělem. Během pár dnů na frontě ze Strafbatalionu padlo 90% Stalinových věznů, které si Kreml přičetl k oněm " 20 milionům padlých SU občanů " .

Členové Stavky ( za své válečné zločiny nebyli nikdy postaveni před soud ):

Maršál Semjon Timošenko /1895-1970/, jenž se podílel na vraždách SU důstojníků v letech 36-39, získal titul maršála za svoji útočnou válku proti FS a funkci ministra obrany, kterou v 6/41 převzal Stalin, jenž Timošenka poslal na frontu. V 5/42 v druhé bitvě o Charkov RA pod Timošenkovým velením skončila katastrofálně.

Dalším členem byl vedle nekompetentního Stalina a válečného zločince, nekompetentní Vjačeslav Molotov, rovněž válečný zločinec, jenž podepsal spolu se Stalinem rozkaz k povraždění zajatých PL důstojníků.

Válečný zločinec maršál Kliment Vorošilov, jenž byl za SU agrese proti FS pro neschopnost odvolán z velení, jenž připojil svůj podpis ke Stalinovu , na základě kterého byli popraveni zajatí PL důstojníci a intelektuálové.

Nekompetentní maršál ale lidový hrdina z občanské války Semjon Budˇonnyj /1883-1973/, jenž nevěřil tankům jako bojovým prostředkům, jen koním, a který pro poslušné plnění Stalinových rozkazů upadl se svoji armádou v bitvě o Kyjev do jednoho z největších obklíčení v historii ( 1.5 mil. zabitých a obklíčených SU vojáků ).

Admirál Nikolaj Kuzněcov /1904-1974/, schopný velitel, jehož důsledné ignorování rozkazů nadřízených zachránilo v prvních dnech války SU lodˇstvo ( u Stalina upadl v nemilost v letech 47-51 při procesu s důstojníky admirality).

Kreml o chystané hitlerovské agresi věděl přinejmenším od 21.6.41, kdy Timošenko a Žukov vydali RA rozkaz „ neodpovídat na německé provokace „ ... ( !!! ) Kuzněcov tento rozkaz ignoroval a 21.6.41 uvedl námořnictvo do bojové pohotovosti, takže námořnictvo bylo jediné ze SU vojsk připravené na hitlerovskou agresi.

Sbor „ stálých poradců “ Stavky:

Stalinův byrokrat maršál Grigorij Kulik /1890-1950 popraven/, posílající své vojáky do gulagů pro sebemenší přestupek, jehož naprostá neschopnost se projevila při obraně Leningradu.

Kulik se však jako velitel Polského frontu jako jediný ze SU velitelů v roce 40 postavil proti Stalinovi a NKVD, a požadoval propuštění PL válečných zajatců, které v 9/39 zajala RA, která se zúčastnila tažení proti PL po boku Hitlerovy armády. Stalin a NKVD požadovali popravu všech zajatých důstojníků a PL vojáků v celkovém počtu 150.000.

SU političtí a vojenští představitelé nebyli za své válečné zločiny pro své spojenectví s Anglosasy nikdy potrestáni, v Norimberku hlavní SU žalobce, jenž byl do této funkce jmenován proto, že se na válečném zločinu v Katyni podílel, obvinil z tohoto zločinu nacisty.

Kulik se o jejich osudu se Stalinem 2x pohádal, trval na jejich propuštění, a vymohl alespoň to, že popraveni byli jen důstojníci ( 26.000 osob, Katyňský masakr), vojáci byli propuštěni navzdory protestům Mechlise a Beriji, PL důstojníci byli popraveni o měsíc později, hlavním popravčím byl NKVD kat Vasilij Blochin.

Kulik byl ze svých funkcí odstraněn v roce 46, 1947 byl zatčen poté, co jej Berija na telefonních odposleších přistihl, jak říká, že politici po válce ukradli generálům válečné zásluhy. 1950 byl odsouzen za vlastizradu a popraven.

Válečný zločinec a Stalinův poradce Mechlis :

Jako politický představitel Stavky měl jediný úkol – nedopustit, aby se velitelé rozhodovali individuálně dle situace na bojišti, ale aby slepě plnili rozkazy Stavky. Jeho dalším úkolem bylo psát na velitele kritické zprávy a udání. V této funkci se na Krymu neustále hádal s velitelem Krymského frontu gen. Dmitrijem Kozlovem /1896-1967/, členové Kozlova genštábu nevěděli, čí rozkazy poslouchat,Kozlova či Mechlise.

Kvůli Mechlisovým protirozkazům, které dostával přímo od Stavky, původně úspěšná operace gen. Kozlova skončila fiaskem, RA přišla v důsledku protirozkazů od Stavky o 176.000 vojáků, a gen. Kozlov byl degradován. 14.3.43, když Manstein znovu dobyl Charkov, gen. Kozlov z Charkova ustoupil jako poslední ruský důstojník přes lesy severovýchodně od Mochnačeva.

Již od roku 1944 Stalin a Berija začali likvidovat velitele, kteří o jejich zločinech věděli z první ruky, ty, které Stalin pro jejich veřejné postoje považoval za nebezpečné, a ty, na jejichž popularitu žárlil. Poválečné vojenské přehlídky se za Stalinova života konat nesměly.

Maršál Boris Šapošnikov /1882-1945/, orenburský kozák, jenž jako carský důstojník vstoupil do RA, ale do bolševické strany až v roce 39, v roce 28 nahradil ve funkci náčelníka genštábu Tuchačevského, bolševického Heydricha ( viz můj článek T., bolševický Heydrich ), se kterým se nesnášel, a k jehož popravě udavačstvím přispěl, donášet a udávat musel i na jiné své kolegy, kteří skončili na popravišti – odměnou bylo, že byl jeden z mála lidí, které Stalin oslovoval křestním jménem.

Šapošnikov zaplnil mezery Stalinem/NKVD popravených důstojníků tím, že z gulagů povolal zpět do armády 4.000 důstojníků, které považoval za klíčové pro agresi vůči Finsku (11/39), kterou Šapošnikov zorganizoval, ale o jejímž úspěchu nebyl, na rozdíl od Stalina, přesvědčen ( Stalin podcenil možnosti FS obrany i početní stavy FS armády, rozhodný odpor Finů, molotovovy koktejly, minová pole, palebné léčky, tuhá zima a velké ztráty silně demoralizovaly vojáky RA, viz mé články Ruská „Blitzkrieg“ proti Finsku (1939) I. -

Ruská agrese proti Finsku 1939/40 II. + Finsko III, letecká bitva o Helsinky - + Den Černé stužky 23.8.1939 .

Šapošnikovo postupné nahrazování popraveného důstojnického sboru, třebaže v roce 41 ještě nebylo dokončeno, ušetřilo SU před totální porážkou již v roce 41.

V 8/40 Šapošnikov na svoji funkci náčelníka genštábu rezignoval, protože nesouhlasil se Stalinovým způsobem vedení vojenských operací ve FS, po invazi v 6/41 jej Stalin znovu náčelníkem genštábu jmenoval, ve funkci zůstal do roku 43, kdy údajně ze zdravotních důvodů odešel učit na vojenskou akademii. Za svého nástupce prosazoval gen. Alexandra Vasilevského, jenž se jako komunista 1926 zřekl svých rodičů, protože jeho otec byl kněz.

V 5/42 gen. Vasilevský, třebaže přesvědčen, že Stalinův rozkaz dobýt zpět Charkov je nesmyslný (Stalin podcenil sílu Paulusovy 6.armády + zdecimování vlastního vojska zastavením německého útoku pod Moskvou v 12/41 ), se spolu s gen. Žukovem a náčelníkem genštábu Šapošnikovem Stalinovi nepostavili ( což jim po válce vyčetl Chruščov ), proto Semjon Timošenko poslušně útok zahájil - 6.armáda brzy protiútokem odřízla jednotky Timošenka od zbytku fronty, které se tak dostaly do obklíčení.

Stalin a Stavka svým rozkazem připravila o život 300.000 SU vojáků, Wehrmacht přišel o 20.000 vojáků.

Dalším poradcem Stavky byl maršál Kiril Mereckov /1897-1968/, 1 ze Stalinových velitelů v jeho útočné válce proti FS, jenž se vyjadřoval skepticky k bombardování FS, které požadoval Stalin, 23.7.41 Stalinem zatčený pro údajné spiknutí spočívající v tom, že Mereckov ani jeho přítel gen. Dmitrij Pavlov, velitel Západního frontu, popravený 22.7.41 za průnik německých jednotek na území SU ( třebaže Stalin a Stavka 21.6.41 vydala rozkaz na německé provokace/útok neodpovídat ), nezadrželi německý Blitzkrieg.

Po 2 měsících Stalin Mereckova propustil a odvelel na frontu k obraně Leningradu ( spisy za 2.sv.v. popravených SU generálů byly skartovány za Chruščova v roce 55 ).

Chruščov ve svých Pamětech uvádí, že když se Mereckov vrátil po dvou měsících mučení z podzemních kobek Ljubljanky ( po dvou měsících mučení podepsal NKVD „ doznání „, na základě kterého byli zatčeni další velitelé a v létě 41–v 2/42 oficiálně popraveni za neschopnost zadržet Hitlerovu armádu, aby vina nepadla na Stalina ), nikdo ho nepoznal, jak byl vyhublý na kost, na podlitiny mu byla navlečena uniforma a předveden před Stalina, jenž jej pověřil velením 7. armády.

Poradcem Stavky byl i gen. Pavel Žigarev /1900-1963/do 4/42, kdy byl odvolán, šéf letectva ( SU letectvo, zpustošené již v prvních dnech invaze, se zmohlo na akce proti Luftwaffe teprve v 11/41, když byly 4 letecké divize převeleny na západ z Dálného východu, navzdory zkušenostem ze Španělska, bojová taktika SU letectva v letech 41-42 byla zcela neúčinná, založená na úzké spolupráci velké letecké formace, teprve po roce 42 přešlo na útok malé skupiny 2-4 stíhaček. Gen. Folbin prosazoval za základní frontový bombardér dvoumotorový Petljakov /Pe-2, vynikajícím velitelem byl gardový pluk. Pokryškin, 59 zásahů, jeho heslo „ výška, rychlost, manévr, pal „ se stala základem nové taktiky SU stíhacích pilotů, gen. Ivan Kožedub 62 zásahů, stíhacím esem z ženského pluku byla Lidie Litjvak 12 zásahů za 10 měsíců, sestřelena u města Orel během bitvy u Kursku ve věku 22 let) .

Prosazovatelé strategických bombardérů maršál Tuchačevskij, velitel letectva z rodiny lotyšských rolníků Jakov Alksnis/1897- 7/1938 popraven/, původně ruský sociální demokrat, a gen. Vasilij Chripin / 1893- 7/1938 popraven/ byli ještě před válkou popraveni, proto RA operovala jen taktickými letouny, třebaže v 3/42 gen. Golovanov dostal menší útvar letounů s dalekým doletem.( Anglosasové dodali Stalinovi 18.800 letounů, SU vyrobili do konce války celkem 137.000 letounů, nacisté 100.700 letounů, v 6/41 SU produkce poklesla o 50%, protože celé letecké továrny se stěhovaly za Ural).

Alksnis bolševické letectvo oživil, zpopularizoval padáky nejen mezi SU piloty, kteří k nim neměli důvěru, ale i mezi veřejností (parašutistické spolky). 1929 Alksnis založil první šarašku/leteckou konstrukční kancelář z leteckých inženýrů deportovaných do gulagů, svoji z věznice Butyrka, mj. v ní pracoval významý letecký ing. Nikolaj Polikarpov /1892-7/44 rakovina/, zatčený v roce 29 za údajné neplnění pětiletky spolu se zhruba 500 dalšími leteckými inženýry. Polikarpov byl odsouzen k trestu smrti, po dvou měsících čekání na popravu si jej Alksnis vyžádal do své šarašky.

V 7/37 se Alksnis účastnil procesu s „ antiSU trockisty v armádě“ , sám byl zatčen jako „ lotyšský fašista „ v 11/37.

Dalšími poradci Stavky byli gen. Nikolaj Vatutin /1901-1944/, gen. dělostřelectva Nikolaj Voronov /1899- 2/1968 na operačním stole při operaci údajného mozkového nádoru/, jenž jako bývalý poradce španělské republikánské armády nebyl kupodivu popraven, asi udal hodně kolegů. Účastnil se obrany Leningradu, při které požadoval akci již neexistujícího SU letectva.

V 10/43 se zúčastnil Moskevské konference, kdy Šapošnikov, Vorošilov a Voronov vyjednávali o vojenské pomoci s anglosaskou delegací, zatímco Churchill a US velvyslanec Harriman jednali se Stalinem mj. o vylodění v severní Francii.

Generálové Voronov a Rokossovský vyslýchali maršála Pauluse, 20.3.44 byl Voronov na titulní stránce čas. Time ( Stalin v roce 43 a Putin v roce 07 s tím, že dle redakce „ Putin vrátil zemi stabilitu a vážnost velmoci „ ).

„Poradci“ Stavky byli dále válečný zločinec Anastas Mikojan /1895-1978/, arménský bolševik, jenž spolu se Stalinem a s 5 dalšími členy politbyra v 3/1940 podepsal příkaz k popravě PL válečných zajatců jako nacionalistů a kontrarevolucionářů. Mikojan měl po 6/41 na starosti zásobování RA, jeden z jeho synů zemřel jako letec u Stalingradu.

Krátce před Stalinovou smrtí 1953 byl Mikojan spolu s válečným zločincem Vjačeslavem Molotovem obviněn ze spiknutí, kdyby Stalin včas nezemřel, skončili by oba na popravišti. Přesto byl Mikojan proti odstranění Beriji z funkce, později podpořil Chruščova, jenž jej za podporu odměnil funkcí. 1957 Mikojan odmítl puč Malenkova a Molotova proti Chruščovovi, čímž si utvrdil Chruščovovu přízeň.

V 10/56 Mikojan spolu s ideologem Suslovem odjel na obrněném transportéru do bouřící se Budapešti, aby Kremlu podal zprávu. Oba se postavili proti použití vojenské síly, požadovali ekonomický nátlak, když Andropov /1914-1984/ tanky vyslal, Mikojan přemýšlel o rezignaci.

V 10/64 však Mikojan podpořil puč Brežněva a Kosygina proti Chruščovovi, kterého tak poslal do politického důchodu.

Poradcem Stalinovy Stavky byl i válečný zločinec Lazar Kaganovič /1893-1991,97 let/, ukrajinský Žid, jenž nedokončil ani jednu třídu školy, pro svoji krutost mu Stalin přezdíval Železný Lazar.

Pro Stalina falšoval volby, vraždil rodiny kulaků, a požadoval zatčení Nikolaje Bucharina /1888-3/38 popraven Stalinem/, jenž prosazoval nenásilné začlenění majetnějších rolníků/kulaků do bolševické společnosti, tj. nenásilnou kolektivizaci.

Kaganovič se svojí násilnou kolektivizací a trestními výpravami proti rolníkům byl spolu se Stalinem odpovědný za uměle vyvolané hladomory na Ukrajině a smrt miliónů ukrajinských rolníků nejen v důsledku hladomoru, ale i deportacemi miliónů rodin do gulagů, aby jejich usedlosti mohli kolonizovat ruské rodiny. Svojí ekonomickou politikou byl odpovědný i za poválečný hladomor na Ukrajině 46-47.

Kaganovič neměl vlastní názory, jen Stalinovy, když mu Stalin v roce 41 sdělil, že jeho bratr Michail, komisař leteckého průmyslu, spolupracuje s pravicí, Lazar bratrovi sdělil telefonem, aby spáchal sebevraždu nebo bude zatčen.

Kaganovič spolu se Stalinem, maršálem Vorošilovem, „diplomatem „ Molotovovem, Mikojanem, a Michailem Kalininem, podepsal příkaz k popravě zajatých PL důstojníků a intelektuálů, jejichž vraždy zorganizoval Lavrentij Berija, Gruzínec stejně jako Stalin /1899- 1953 popraven/ - v roce 37 bylo v Gruzii z jeho iniciativy nejvíce zatčených a popravených z celého SU.

Kaganovič nechal zbořit mnohé kulturní památky, zejm. Chrám Krista Spasitele.

Další poradci Stavky : šéf Státního plánovacího výboru Nikolaj Vozněsenský /1903-1950 popraven, jeho poválečná ekon. politika se rozcházela se Stalinovými představami, Vozněsenský byl přítelem Michaila Rodionova /1907-1950 popraven/, a Alexeje Kosygina /1904-1980/, kterého Stalin před svojí smrtí sesadil ze všech funkcí ( mnoho bolševických funkcionářů mělo tudíž zájem na urychlené smrti Stalina ).

Vozněsenský byl protežencem těžkého alkoholika Andreje Ždanova /1896-1947/, taktéž poradce Stavky. Ždanov byl považován za nástupce Stalina ( který jej nahradil Malenkovem poté, co v 6/48 Ždanov nedostatečně ostře odsoudil YU maršála Tita ). Ždanov byl jedním z hlavních podepisovačů seznamů lidí určených k popravě, po válce byl Ždanov iniciátorem čistek proti „ formalistickým „ umělcům (mj. skladatelé Šostakovič, Prokofjev (zemřel záhadně ve stejný den jako Stalin, ,jeho žena byla v 2/1948 odsouzena k 20 letům gulagu za špionáž).

Dalším poradcem Stavky byl Grigorij Malenkov /1902-1988/, byl protežencem Lenina, přízeň Stalina si získal tím, že zdiskreditoval maršála Žukova a že vymazal Leningrad z ruské historie, historicky veliká byla jen Stalinova Moskva. 1957 byl vyloučen z Politbyra a vyhnán do Kazachstánu.

Manstein versus Stavka I.

V březnu-dubnu 42 probíhala fronta po linii Oněžské jezero-Ladoga-Velikije Luki-Ržev-Gžatsk-Orel-Bělgorod-Izjum-Taganrog-Kerč.

Z 242 divizí, jimiž Němci v SU disponovali, soustředili 40% na jižní frontě. Pro novou ofenzívu v roce 42 určil Hitler jako cíl Donbaskou uhelnou pánev + kavkazská ropná pole, úkol, který byl ulehčen květnovými neúspěchy RA při pokusu Timošenkova Jihozápadního frontu o průlom na Charkov (Charkov padl 29.10.41 ), navíc RA znovu 15.5.42 ztratila Kerč ( osvobozenou 30.12.41), 3.7.42 padl Sevastopol na Krymu.

Hitlerova letní ofenzíva začala 28.6.42 od Kurska a Donce ve směru na Voroněž, Stalingrad a Kavkaz. SU fronta byla hravě prolomena mezi Izjumem a Kurskem, průlomem postupovaly pancéřové armády – 4.armáda na Stalingrad,1.armáda na Kubáň a Kavkaz.

Koncem července 42 Wehrmacht překročil řeku Manyč,8.8.42 ovládl ropnou oblast u Majkopu a 25.8.42 severoosetský (Alánie) Mozdok. Další pokusy o průlom na čečenský Groznyj a Baku však RA odrazila na řece Těrek.

Nicméně RA ztratila celý Donbas a musela ustoupit za Don.

12.7.42 byl pod velením gen. Jeremenka zformován Stalingradský front, bezvýchodná situace Paulusovy armády u Stalingradu ( viz můj článek Stalingrad, jak byl zajat maršál Paulus) umožnila RA zahájit v 11/42 útok na celé frontě od Kavkazu po Voroněž. Vojska Severokavkazského a Kavkazského frontu ( gen. Maslenikov + gen.Tˇuleněv ) osvobodila 3.1.43 Mozdok, 21.1.43 Stavropol a 12.2.43 Krasnodar. Wehrmachtu zde zůstalo jen malé předmostí na Tamanském poloostrově.

Voroněžský a Brjanský front ( gen . Golikov + Rejtěr ) obklíčily 13 divizí skupiny B u Ostrogošska a Rossoši, 11 divizí u Kastorného.

23.1.43 byla osvobozena Voroněž,8.2.43 Kursk,16.2.43 Charkov, jehož obranu měl na starosti gen. Hubert Lanz.

Vojska Jihozápadního a Jižního frontu ( gen. Vatutin + gen. Malinovskij, jenž vystřídal gen. Jeremenka) dorazila k Rostovu, Kramatorsku a Luhansku.

Po napadení SU Hubert Lanz se svou 1.horskou divizí 30.6.41 vstoupil do Lvova, kde v místní věznici našli několik tisíc povražděných zkrvavených a tlejících těl politických vězňů, zápach za přetrvávajících veder byl tak strašný, že němečtí vojáci museli mít při vstupu do věznice plynové masky.

Zavraždila je před svým odchodem ze Lvova bolševická NKVD, v níž mnoho jejích příslušníků mělo židovský původ, čehož nacisté využili k antisemitským pogromům, kterých se zúčastnili i někteří místní protibolševičtí občané ukrajinského etnika, které nacisté vyzývali k odplatě proti židobolševickým vrahům ( k tomuto účelů nacisté vylepovali a z letadel shazovali letáky s antisemitskými výzvami Banderova OUN, aniž by je vedení OUN k tomu zmocnilo, protože OUN nebylo primárně antisemitské, ale nacionalistické, bolševici mj. popravili Banderovi otce + několik strýců z matčiny strany, a některé bratry, sestry Bandery a jiné příbuzné bolševici deportovali v dobytčích vagónech na Sibiř ).

Lanz se svou divizí dorazil 1941 přes východní Ukrajinu až k řece Mius v rostovské oblasti. V 5/1942 Lanz bojoval v 2.bitvě o Charkov, a v 6/42 v ofenzívě s krycím názvem Fall Blau, při které byla Skupina armád Jih rozdělena na Skupinu armád A směřující na Kavkaz pod velením maršála Lista a Skupinu armád B směřující na Stalingrad ( skupina spojeneckých armád Don vznikla až v 11/42 během bitvy o Stalingrad, dvě armády rumunské, 1 madˇarská + 1 italská měly chránit německé boky, některé německé divize měly již jen 50% svého stavu ) s hlavním cílem obsazení kavkazských ropných polí v oblasti Baku, což znamenalo překročit Kavkaz a obsadit celé východní pobřeží Černého moře i s Černomořskou flotilou.

Po zahájení ofenzívy 28.6.42 způsobem Blitzkrieg se SU jednotky doslova rozutekly, a musely je zastavovat tzv. zadržovací oddíly, které ustupující a útěkáře popravovali přímo na místě zadržení.

SU pracující nebyli na válku s Německem psychologicky připraveni, byli ukolébáni dlouholetou bolševickou propagandou o síle RA, která německé vetřelce požene od hranic až do BER, viz mj. list Leningradskaja pravda z té doby, který krátce před vypuknutím války tvrdil, že sestřelení němečtí piloti potvrdili, že němečtí vojáci a dělníci nechtějí za Hitlera bojovat, že dělníci v Kielu zapálili zdejší loděnice, a že vojáci FS armády masově dezertují do RA ...

Úryvek z válečného deníků 1. horské divize o chaotických SU útocích :

„ SU kolony útočily ve světle tisíců světlic proti německým liniím. Prapory byly povzbuzovány pronikavými povely velitelů a komisařů. Rudoarmějci postupovali vpřed zavěšeni do sebe proti německým kulometům. Nocí se rozléhalo jejich chraplavé ́úráá ́. Na povel velitelů zahájily německé kulomety a kanóny přímou palbu. První vlny vojáků padly. Kolony rudoarmějců se stáčejí k severu. Avšak i zde narážejí na zátarasy a horské myslivce. Ustoupí, a pak se bez ohledu na ztráty rozběhnou proti německým postavením. Zabíjejí a probodávají vše, co jim stojí v cestě. Proniknou o několik stovek metrů dál a ocitají se v boční palbě německých kulometů. Co není mrtvé, to se potácí, plazí, a klopýtá zpátky do strží .“ .

62. + 64. SU armáda, zakopaná na březích Donu, vydržela neustoupit jeden měsíc. Němci poté postoupili na 56 kilometrů od Stalingradu, kde byla tanková armáda Hermanna Hotha zastavena palbou kaťuší. Dobytí strategicky nevýznamného Stalingradu ( Hitler letní ofenzívu směřoval na kavkazské ropné pole + uhelnou pánev v Donbasu ) bylo svěřeno 6. armádě Friedricha Pauluse a 4.tankové armádě Hotha.

Němci dokázali dobýt 4/5 města, ale v 11/42 podnikla Stavka, když řeky zamrzly na tankové dálnice, protiofenzívu s krycím názvem Uran, při které udeřila na obě křídla 6. armády, kterou tvořily rumunské armády, a prorazila je, takže hrozilo obklíčení celé 6. armády ( 300 000 vojáků).

Maršál Paulus naléhal na Hitlera, aby mu povolil probít se z obklíčení, ale Hitler, alergický na ústupy německých jednotek, to odmítl s tím, že pomoc přijde zvenčí, ale nepřišla ( zatímco Mansteinovy jednotky bojovaly nepřetržitě , armádní skupina A ( von Kleist ) nečinně „ odpočívala „ na Kavkazu. Poté, co Kleist Mansteinovi z loajality k Hitlerovi neposkytl 3.pancéřový sbor + 16.motorizovanou divizi s tím, že si Hitler přeje, aby jistily ropné kavkazské pole, Manstein s Kleistem v době stalingradské krize vůbec nekomunikovali.

( Hitler odmítl jeho radu, když Paulus pro dobytí Moskvy/MOW doporučoval vést hlavní úder severně od běloruských pripjatských bažin, které se pro tanky nehodily, a proto nebyly bráněné. Paulusovu radu využil po jeho zajetí maršál Žukov v operaci Bagration /6-8/44 / vedl hlavní úder, kde jej Němci nečekali – v bažinatém Bělorusku ( současně byl veden úder do Pobaltí ).

Maršál Voronov na Paulusovi požadoval, aby vydal rozkaz ke kapitulaci všech německých jednotek, které ještě ve stalingradském kotli bojovaly, což Paulus odmítl s tím, že je válečným zajatcem, takže jeho rozkazy již nejsou pro německou armádu směrodatné ( viz můj článek Stalingrad, jak byl zajat maršál Paulus ).

Lanz, horský myslivec, se v 8/42 zúčastnil operace Edelweiss/Elbrus ( 1. + 4. Horská divize, 1. divize byla nasazena směrem k vojenské silnici do Suchumi, 4. divize pronikala přímo přes Vysoký Kavkaz ), kdy na Elbrusu 21.8.42 vztyčil německou vlajku, čehož propagandisticky využil Goebbels, Hitler však zuřil, v 12/42 byl Lanz zbaven velení, ale nasazen do služby po zhroucení Stalingradu v 1/43, kdy byl Lanz spěšně povýšen na generála ( právě proto, že se Hitler rozhodl dobýt Kavkaz v létě 42, oslabil 6.armádu gen. Pauluse, která postupovala pomalu, protože benzín byl na příděl, a prioritně jej dostávala armádní skupina A pro dobytí Kavkazu. Koncem července 42 musela Paulusova armáda dokonce zastavit v Kalači, kde byla 8 dní bez benzínu.

Po přídělu se rozjela znovu, po cestě zabila či vzala do zajetí 50.000 rudoarmějců, ale 18.8.42, pouhých 56 km od naprosto nestrategického a bezvýznamného Stalingradu, došel 6.armádě znovu benzín. K počátku 11/42 Paulusova 6.armáda sice kontrolovala 90% města, ale byla bez munice a jídla.

Manstein, kterému v této době padl na východní frontě syn, byl frustrovaný neprofesionálním chováním Hitlera i OKH, které mu ze strachu z Hitlera házelo klacky pod nohy, což německou armádu stálo těžké ztráty na životech a materiálu.

K zadržení valících se rudoarmějců potřeboval k severnímu boku přesunout silné jednotky, ale musel dlouho Hitlera přesvědčovat, aby pro něj uvolnil 6.pancéřovou divizi z 57.pancéřového sboru.

Hitler i 20.12.42, kdy již bylo jasné, že na méně než 50 km od Stalingradu se záchranné jednotky pro SU přesilu nedostanou, stále věřil, že 57. pancéřový sbor, stojící na řece Miškova, jehož části hlídaly letiště Morozovsk a Tacinskaja, nezbytné pro zásobování 6.armády, podnikne novou vyproštˇovací operaci k záchraně 6.armády u Stalingradu, a informoval Mansteina, že týž den dorazí po železnici do Ruska nový prapor tanků Tiger jako posila pro Mansteina, jako kdyby tento prapor mohl bitvu u Stalingradu rozhodnout v Hitlerův prospěch .

Záchranná operace byla možná, kdyby genštáb pozemní armády/OKH záchranu 6.armády od samého počátku nesabotoval – i 20.12.42 OKH odmítlo uvolnit Mansteinovi 16.motorizovanou divizi, 3.pancéřový sbor, 7.pancéřovou divizi či 5. SS tankovou divizi Viking.

Hitler měl ještě koncem prosince 42 šílenou představu, že SS pancéřový sbor, formující se u Charkova, v polovině února 42 urazí 560 km do Stalingradu a vyprostí Paulusovu armádu.

Gen. polní maršál Wolfram svobodný pán von Richthofen /1895- 7/1945 v US zajateckém táboře na mrtvici /, příbuzný Lothara a Manfreda von R., leteckých es 1.sv.v., velitel Luftflotte 4, si do válečného deníku v této době poznamenal : “ Vždy, když jsme s Mansteinem jednali s Hitlerem a s OKH , jsme měli dojem, že čekáme v čekárně blázince „ ... ( viz Downing : The devil ́s Virtuosos )

24.12.42 RA podnikla ofenzívu jak ve Stalingradu tak v jeho okolí, zmocnila se letiště a železniční křižovatky v Tacinskaja, 96 km od Rostova ( 24.tankový sbor gen. Badanova ). 6.pancéřová divize se u Tacinskaja spojila s 11.pancéřovou divizí s rozkazem dobýt strategickou železniční křižovatku Tacinskaja zpět, což se jim podařilo po 5 dnech bojů s Badanovem.

27.12.42 se Manstein od Stalingradu stáhl, aby se sám nedostal do obklíčení, 29.12.42 se RA zmocnila Kotělnikova.

Situace se pro Němce nevyvíjela dobře, 5.1.43 Hitlerovi spojenci vyklidili Morozovsk, letiště nejblíže u Stalingradu, v Čertkovo bylo obklíčeno 10.000 Italů a Němců, v Millerovo, v další strategické silniční a železniční křižovatce, urputně bojovala skupina gen. Fretter-Pico, která Millerovo vyklidila v druhém lednovém týdnu. Mezi Millerovo a řekou Čir stejně urputně bojovala skupina gen. Karla Hollidta /1891-1985/, ustupující k řece Doněc.

Nejméně spolehlivé byly madˇarské jednotky, které utíkaly z bojů ještě dříve než Rumuni a Italové ( nevzdal se pouze Italský horský sbor). Po SU operaci Malý Saturn byly zbytky rumunské armády staženy z fronty a trvale dislokovány v Rumunsku.

Stejně jako to udělal Badanov i další jednotky RA pozice německých spojenců jednoduše obešly a valily se směrem k Rostovu nad Donem.

Mansteinovi bylo jasné, že všechny německé jednotky ( armádní skupina A Kleista + jeho armádní skupina Don) musí být okamžitě, aby nebyly obklíčeny, staženy z Kavkazu do střední Ukrajiny, jak informoval náčelníka genštábu gen. Zeitzlera již 20.12.42, OKH však nic neučinilo.

Velitel armádní skupiny A gen. Kleist totiž již na počátku v 11/42 odmítl převézt pod Mansteinovu kontrolu jakoukoliv svoji jednotku, a OKH, jehož úkolem bylo toto převelení nařídit, nic neučinilo, třebaže Manstein souhlasil stát se velitelem armádní skupiny Don jen pod podmínkou, že bude velet i armádní skupině A.

Oba generálové si byli hodnostně rovni, a OKH nevidělo žádnou možnost, jak jednu armádní skupinu podřídit jiné armádní skupině, a protože Kleist byl zadobře s Hitlerem, OKH raději žádné rozhodnutí nevydalo, takže oba generálové fungovali nezávisle na sobě, dokonce spolu ani nekomunikovali.

Protože Manstein nepřestal na Hitlera naléhat, Hitler 29.12.42 vydal rozkaz k částečnému stažení armádní skupiny A, protože stále nebyl ochoten se Kavkazu vzdát. Když armádní skupina Don byla již boji vyčerpaná, zatímco armádní skupina A se částečně a beze spěchu stahovala z Kavkazu, Manstein to již nevydržel a 2.1.43 v depeši Zeitzlerovi vyjádřil své zklamání nad tím, jak Zeitzler, Kleist a Hitler úmyslně zpomalují stahování z Kavkazu.

V odpovědi na Hitlerovy opakované pokusy omezit jeho operační svobodu a Hitlerovo odmítnutí posílit 4.pancéřovou armádu Manstein 5.1.43 požádal OKH, aby byl zbaven velení, napsal :“ Nebudou-li schváleny moje návrhy a bude-li omezována moje operační svoboda jako doposud, nevidím smysl v tom, abych byl i nadále velitelem Armádní skupiny Don „ Mansteinovy Paměti „ Ztracená vítězství „ strana 386.

Jeho rezignaci OKH nepřijalo, a Hitler povolil stažení 16.motorizované divize z Elisty (Kalmycko).

7.1.43 se 19 km od Mansteinova štábu v Novočerkassku ( 56 km od Rostova ) objevila malá skupina SU tanků, Němci ve zdejší opravárně spěšně opravili několik nepojízdných tanků, ale SU skupina, místo aby Mansteina zajala, zamířila na jih směrem k Rostovu, také část tankového sboru gen. Volského.

Manstein však nevěděl, že Stavka po operaci Malý Saturn chystá ofenzívu na horním Donu proti jednotkám Osy, kdy 2.armáda a 2.madˇarská armáda stále držely pozice z 19.11.42, a zbytky italské 8.armády bránily bok Armádní skupiny B.

Stavka plánovala útok po celé 380 km linii fronty Armádní skupiny B s 5 čerstvými rudými armádami. Nejprve měla být obklíčena a zničena madˇarská armáda, a poté bez Madˇarů „ obnažená“ 2.armáda. Poté se RA měla valit na západ s cílem dobýt Charkov.

Tato operace sice nemířila na Mansteinovo armádní uskupení Don, ale ohrožovala Mansteinův severní bok.

13.1.43 RA zahájila útok podél celého horního Donu, 18.1.43 padla Alexejevka, takže obklíčena byla většina 2.madˇarské armády, italského Horského sboru a části 24.pancéřového sboru. Hitlerova armáda nebyla schopna tento 380km úsek fronty mezi Voroněží a Vorošilovgradem ubránit.

Manstein Hitlerovi navrhl dvě možnosti : a) nasadit všechny posily k zastavení Voroněžského frontu, který by mohl obnažit boky Armádní skupiny Don a 2.armády.

Nevýhodou této varianty bylo, že by odebrala obranu Rostovu, a navíc by se zastavení Voroněžského frontu nemuselo podařit.

b) druhou možností, kterou měl Manstein připravenou již od konce listopadu 42, ale kterou Hitler ani OKH nedokázali pochopit, bylo shromáždit silné útočné síly severně a jižně od průniků RA, které by ve vhodný okamžik udeřily na boky RA. Pro tuto variantu bylo nezbytné okamžitě přemístit dvě pancéřové armády jižně od Rostova z jeho jižního na severní bok.

K 24.1.43 Hitler ani OKH ještě nerozhodli o přemístění Armádní skupiny A, která stále nečinně lelkovala hluboko na Kavkaze, a jejíž přemístění Manstein požadoval již 19.11.42.

Bylo sice v zásadě dohodnuto, že se počátkem ledna 43 stáhne 1.pancéřová armáda, ale nekonečné debaty o každé maličkosti mezi Hitlerem, Kleistem, OKH a Mansteinem toto stažení znemožnily ( Manstein Ztracená vítězství).

Hitler se uraženě odmítl řídit Mansteinovými radami, až rozhodly události samy.

20.1.43 čtyři SU sbory zaútočily mezi řekou Don a 4.pancéřovou armádou s cílem blokovat 57.pancéřový sbor jednou skupinou, zatímco 2.skupina se přesouvala k Rostovu, kde SU tanky obsadily místní letiště.

Armádní skupině A + 4.panzéřové armádě hrozilo uvíznutí v pasti jižně od Donu.

RA východně od města Vorošilovgrad vyvíjela silný nápor i na gen. Karla-Adolfa Hollidta /1891-1985/, jehož armádní skupina spolu se 4.tankovou armádou gen. Hotha měla osvobodit Paulusovu 6.armádu, ale pod tlakem početnější RA musela v 1/43 ustoupit na západ, aby rovněž nebyla obklíčena (v 3/43 byla Hollidtova skupina přejmenována na novou 6.armádu ).

24.1.43 Brjanský front (v této době mu do 3/43 velel gen. Max Rejter ) zaútočil v husté vánici na 2.armádu u Voroněže, která se při ústupu musela několikrát probojovávat z obklíčení.

K 29.1.43 byla na horním Donu totálně zničena armádní skupina B, takže boky Mansteinových vojsk byly obnažené.

Manstein musel v této kritické době přehodnotit priority, jediné jednotky pod jeho velením, které ještě nebojovaly, byly 7. + 11. pancéřové divize, které měly být nasazené západně od Voroněže, kam se přemístˇovaly.

Manstein si uvědomoval, že má-li situaci v regionu stabilizovat, musí 1.+ 4.pancéřovou armádu převézt do Doněcké pánve v „neporušeném“ stavu tranzitem přes Rostov. Proto nouzově odvelel obě pancéřové divize od Hollidtova uskupení k obraně Rostova.

Jakmile 11.divize, považovaná za nejschopnější pancéřovou divizi na východní frontě, pod velením gen. Hermanna Balcka do Rostova po dvou měsících nepřetržitých bojů dorazila, lehce vyhnala rudoarmějce z rostovského letiště. K 23.1.43 se SU jednotky udržely jen v Manučskaja při řece Manyč, odkud však SU tanky mohly vyrážet k jakýmkoliv útokům.

Gen. Balck je z města nedokázal frontálními útoky vyhnat, proto si vymyslel trik, jak je z jejich mezi budovami chráněných pozic vylákat.25.1.43 předstíral pod kouřovou clonou a za palby dělostřelectva gigantický tankový útok na vzdálený konec města.

Sověti generálovu lest neprohlédli, a z obavy o svůj bok poslaly do místa falešných bojů většinu svých tanků. Němci poté převedli svoji dělostřeleckou palbu a hlavní tankový útok do míst, kde se jim nepodařilo frontálně zvtězit.

SU tanky, které vyjely ze svých chráněných městských pozic, byly snadnou kořistí – během několika minut bylo zničeno 20 SU tanků a zabito 600 rudoarmějců, gen. Balck přišel jen o jednoho muže.

Zbylí rudoarmějci prchli, aniž by zničili místní most. Bezpečnost Rostova tak byla pro danou chvíli pro Wehrmacht zajištěna.

Za nerozhodnutého Hitlera rozhodla RA, takže 22.1.43 Hitler konečně vydal povolení, aby některé jednotky 1.pancéřové armády, a 27.1.43 celá 1.pancéřová armáda byla ze Severního Kavkazu odvelena přes Rostov do Doněcké pánve, a týž den bylo její velení svěřeno Mansteinovi.

29.1.43 si Manstein učinil hlavní štáb v městě Stalino ( tak byl 1924 přejmenován Doněck), zima byla velmi krutá, Manstein se bojů neúčastnil, osobně mu nic nehrozilo, třebaže 7.1.43 se ocitl v blízkosti RA na pouhých 24 km. Tíha bojů jednotek, kterým velel, však na něho doléhala nepřímo, psychicky. Do 29.1.43 byly jednotky pod Mansteinovým velením nuceny denně bojovat s efektivnějším nasazením s méně lidmi na obranu celé jižní fronty.

Např. ve dnech od 23.12.42 do 17.1.43 bránila 19.pancéřová divize 40 km sektor naprosto sama, navíc měla za úkol pomoci obklíčené posádce v Čertkovo, o což se několikrát neúspěšně pokusila. Když Čertkovo padlo, dostala se 19.divize do obklíčení u Starobělsku, ale prorazila jej.

Také 11.pancéřová divize byla nepřetržitě v bojích, v podstatě všechny pancéřové divize a divize pancéřových granátníků armádní skupiny Don hasily v rámci „ elastické „ obrany požáry všude, kde bylo na 720km frontě třeba.

Zpravodajská služba Wehrmachtu nedokázala načasování, sílu a cíle úderů u tak velkého množství nasazených jednotek RA na tak rozsáhlé ploše předvídat. SU útoky ze 24.12.42 proti železničnímu uzlu Tacinskaja, kde měl Wehrmacht letiště, a proti rostovskému letišti skutečné cíle RA ještě více zamlžily.

Pro nedostatek zpravodajských informací Manstein intuitivně rozhodoval ve prospěch širších strategických cílů.

K 31.1.43 1.pancéřová armáda dokončila přesun přes Rostov směrem na Ukrajinu, ale Hitler, jenž stále trval na dobytí kavkazských ropných polí, odmítl vydat povolení k přesunu přes Rostov na Ukrajinu 17.armádě. Měla zůstat na Tamaňském poloostrově u města Tamaň (kubáňská oblast) a zapojit se do Hitlerem plánované letní ofenzívy proti kavkazským ropným polím.

Hitlerovo bláznivé rozhodnutí RA umožnilo rozdělit 1.pancéřovou divizi, její úderné divize 13.pancéřová a 50.horská se musely přesunout k Tamani.

Hitlerova neústupnost ve věci kavkazských ropných polí způsobila, že mohutné německé síly nečinně tlely pod Kavkazem u Tamani, zatímco armádní skupina Don urputně bojovala nejen o své přežití, ale i o přežití výše zmíněných jednotek u Tamani.

Kdyby Rostov padl, padla by i armádní skupina A + 4.pancéřová armáda.

Po 10 týdnech úspěšných ofenzívních bojů RA ( operace Uran + Malý Saturn ) Stalinova Stavka své vítězství přecenila a uvěřila, že se jižní fronta Osy zhroutila.

Do zajetí padly statisíce vojáků Osy ( nespolehliví němečtí spojenci svým útěkářstvím či kapitulacemi neustále obnažovali boky německých armád a vystavovali je nebezpečí obklíčení ze strany RA, která je, spěchající k Rostovu, obcházela, mj. Millerovo, Čertkovo či na pravém rameni Donu na řece Aksaj v rostovské oblasti, ale riziko obklíčení zvyšovaly i samotné německé jednotky svojí „ elastickou “ obranou, kdy se pancéřové jednotky sdružovaly do úderných útvarů s cílem zabránit SU průlomu, takže německé jednotky operovaly bez ochrany svých boků, německé pěší divize tak byly zodpovědné za obranu rozlehlých úseků fronty, a v případě závažného útoku sloužily jen jako drát, o který jednotky RA zakoply, a které pancéřové jednotky varoval, že došlo k průlomu ).

Zatímco Manstein neměl žádné zpravodajské informace, zpravodajská sítˇ Stavky v OKW + v OKH ( „Lucy“ ) SU velení utvrzovala ve víře, že je německé uskupení Don před zhroucením, o to více, že její informanti podlehli defétistické náladě německého vojenského velení. V Mansteinově štábu, kde žádná pochmurná nálada nepanovala, jen nervozita před bojem, Stavka žádná tykadla neměla.

Stalin v době, kdy 2.2.43 Stalingrad padl a uvolnil několik SU armád, proto požadoval definitivní úder, ofenzívu od Kurska ve středním Rusku ( Kursk strategická železniční křižovatka ) po Rostov nad Donem (480 km po silnici) , která měla armádní skupinu Don zlikvidovat ještě před začátkem jarní oblevy, znemožňující větší operace na Ukrajině, s cílem osvobodit ještě před oblevou ukrajinský uhelný Donbas.

SU ofenzíva/ Donbaská operace, zahájená 29.1.43 gen. Vatutinem, měla nezdravě ambiciózní cíle :

Nově vytvořený Jižní front gen. Malinovského ( zemřel 1967 ve věku 68 let) měl tlačit na Rostov z jihu a východu čtyřmi armádami ( 2.gardová, 28.armáda, 44.armáda, a 5.úderná ), zatímco Jihozápadní front gen. Vatutina ( 6.armáda, 1.gardová armáda,3.gardová armáda, 5.tanková armáda ) měl prorazit křídla armádní skupiny Don na severu, obrátit se k jihu a dobýt Mariupol na břehu Azovského moře, a současně jihozápadně dobýt přechody přes Dněpr – kdyby narazil na tuhý odpor, jeho jednotky by se nemohly navzájem podpořit) .

Voroněžský front gen. Golikova ( 38. armáda, 60. + 40. armáda, + 3.tanková ) měl postupovat na široké frontě na Kyjev, a dobýt Kursk a Charkov ( zemřel 1980 ve věku 80 let).

Brjanský front generála Maxe Reytera lotyšského původu měl útočit ve směru na Kursk dvěma armádami (13. + 48. armáda, zemřel 1950 ve věku 63 let ).

Úspěch této monstrózní operace zaležel na Jihozápadním frontu gen. Vatutina ( zemřel 15.4.44 v Kyjevě ve věku 43 let), kterému Stavka pro jeho sektor poskytla dvojnásobnou převahu v počtu vojáků ( 325.000 vojáků proti 160.000 ) a čtyřnásobnou převahu v počtu tanků ( 362 tanků proti 100 ) nad Mansteinem.

Manstein bez početní převahy se sice musel spoléhat na každého svého vojáka, že udělá, co má, třebaže měl již k dizpozici 1. + 4. pancéřovou armádu, a některé divize Luftwaffe, dobře vyzbrojené, vedené však neschopnými veliteli ( David Glantz : From the Don to the Dnepr ), přálo mu však počasí. Ve dnech 23.12.42-29.1.43 nastoupila krutá ruská zima s teplotou mínus dvacet stupňů, která z neprostupných řek špíny s kusy plovoucího ledu učinila pohodlné zamrzlé dálnice, po kterých německé jednotky vpadly RA do zad.

Denodenní vánice bránily letecké podpoře, o kterou Manstein postupně přicházel s tím, jak německá letiště, provozovaná v těsné blízkosti fronty, byla zabrána nepřítelem, zatímco RA se svým rychlým postupem sama připravila o vlastní leteckou podporu, když se ocitla mimo její dosah ( rychle postupující gen. Vatutin) .

29.1.43 ( Stalingrad, obklíčený 21.8.42, padl 2.2.43) gen. Fjodor Charitonov, jenž velel Vatutinově 6.armádě ( zemřel v 5/43 v MOW ve věku 44 let), postoupil k ukrajinskému městečku Kupjansk na řece Oskol (levý přítok řeky Doněck) 40 km od ruské hranice, které s pomocí 3.tankové armády na 298. německé pěší divizi dobyl 2.2.43 ( německé divizi se však podařilo probojovat se na německé linie ), + 5.2.43 dobyl ukrajinské městečko Izjum na německé 320.pěší divizi, které se rovněž podařilo z obklíčení probojovat na německé linie ).

30.1.43 1.gardová (elitní) armáda gen. Kuzněcova zaútočila na 19.pancéřovou divizi u městečka Kremennaja v ukrajinské Luhanské oblasti, Kuzněcov jej dobyl následující den.

1.2.43 se část 1.gardové armády pokusila obklíčit důležitou železniční křižovatku Slavjansk, čemuž zabránil včasný příjezd 7. + 3. pancéřové divize.

Obklíčení Slavjansku pro Stavku a udržení Slavjansku pro Mansteina bylo klíčové, proto obě strany stahovaly ke Slavjansku další jednotky.

Mnohé SU jednotky Slavjansk obešly a 6.1.43 obsadily městečko Barvinkovo, ležící na řece Suchyj Torec, 130 km od Charkova, a městečko Lysičansk, odkud vypudily 19. + 27.pancéřovou divizi.

Stavka potřebovala Mariupol, proto vytvořila speciální jednotku „ mobilní fronty „ (55.000 mužů, 212 tanků ) pod velením gen. Michaila Popova ( zemřel 1969 v 67 letech, zatímco gen. Dmitrij Pavlov byl 22.7.41 (43) popraven v moskevské věznici Lefortovo za Stalinovu a svoji nepřipravenost čelit německému útoku, když jako velitel Západního frontu ztratil kontrolu nad situací. Několik dní byl nezvěstný, odjel k vojskům, aniž informoval genštáb vrchního velení, jaká je na jeho úseku fronty situace a kde se sám nachází, Chruščov jej rehabilitoval 1957, popraveni byli i jeho podřízení ze Západního frontu generálové Klimovský, Grigorjev, Korobkov, Kosobucký, Selichov, Galaktionov a plukovní komisaři Kuročkin a Jelisejev ).

30.1.43 Popovovův mobilní front zaplnil mezeru mezi 1.gardovou armádou a 6.armádou, kde z příkazu Stavky před postupem na Mariupol vyčkával pádu Slavjanska.

Voroněžský front gen. Golikova se do ofenzívy zapojil 2.2.43, kdy Golikov vyslal 38. + 60.armádu ke Kursku proti německé 2.armádě, proti které měl Golikov trojnásobnou převahu v počtu vojáků a tanků , a tři armády k Charkovu ( 40., 3.gardovou tankovou + nově zformovanou 69. ).

3. gardové tankové armádě gen. Rybalka ( zemřel 1948 v MOW/53let, jeho tanky dorazily jako první od Mělníka 9.5.45 do Prahy) však zablokovaly cestu silné SS pancéřové jednotky, smíšené ze dvou divizí – SS Panzer divize „ Das Reich „ + „Leibstandarte Adolf Hitler“, + spojené s motorizovanou pěší divizí Grossdeutschland“ .

Jižní front se do ofenzívy zapojil 2.2.43, kdy spolu se dvěma armádami Jihozápadního frontu podnikl v jižní části Donbasu všeobecný útok s cílem vázat co nejvíce německých jednotek.

Zatímco tři armády postupovaly na Rostov (5.úderná, 2.gardová,+ 28. ), 5.tanková armáda generála Romaněnka postupovala na západ k řece Mius ( protéká rostovskou, luhanskou a doněckou oblastí ).

5.2.43 3.gardová armáda generála Dmitrije Leljušenka ( zemřel 1987 ve věku 85 let, z výzbroje jeho armády pocházel smíchovský tank č.23) zahájila boje dům o dům ve Vorošilovgradě (dnešní Luhansk).

Manstein sice vytáhl 1. pancéřovou armádu z Kavkazu, ale 4. pancéřová armáda zůstala k asistenci gen. Karla-Adolfa Hollidta ( zemřel 1985 ve věku 94 let, Hollidt měl vyprostit gen. Pauluse ze Stalingradu, ale aby se sám nedostal do obklíčení, ustoupil na západ, již v 11/43 se nechal odvolat na zdravotní dovolenou, a potom na vlastní žádost odešel do zálohy ) k obraně říční linie Doněc/Don.

Oddělenost těchto dvou pancéřových armád nedávala smysl, jednotlivě by byly záplavou rudoarmějců zničeny, proto Manstein netrpělivě vyčkával na vhodnou příležitost, jak Hitlera přesvědčit, aby obě armády konečně spojil.

Tato příležitost nastala 2.2.43, když se armáda von Pauluse vzdala, a Stavka získala k dalšímu boji proti armádní skupině Don 7 armád uvolněných od Stalingradu. Manstein na OKH požadoval, aby k armádní skupině Don okamžitě převelelo veškeré dostupné posily od armádních skupin A + B, a aby jednotky SS okamžitě rozjely ofenzívu v charkovské oblasti.

Hitler svolal „ schůzi „ a poslal pro Mansteina své soukromé letadlo, které generála převezlo do východopruského Rastenburgu ( v dnešním PL) do Vlčího doupěte/Wolfsschanze, kde Hitler sídlil od útoku proti SU do 11/44.

Manstein chtěl s Hitlerem probrat dvě otázky, za prvé stažení německých vojsk z východní Ukrajiny, a za druhé chtěl Hitlera přesvědčit, aby se vzdal vrchního velení ve prospěch profesionála, anebo alespoň jmenoval kompetentního nového náčelníka genštábu ( viz Manstein Ztracená vítězství , strana 406-407 ).

Manstein se však obával Hitlerova hněvu pro svoji otevřenou až arogantní komunikaci s OKH.

Úvodními slovy Hitlera byl Manstein šokován – Hitler setkání zahájil slovy :

„ Pánové, ke Stalingradu bych chtěl říci toto – já sám nesu odpovědnost za Stalingrad a za dnešní situaci na východní frontě „ , šlo však jen o klasickou Hitlerovu úskočnost, jak odzbrojit generály, což se Hitlerovi podařilo i s Mansteinem ( Alexander Stahlberg Bounden Duty/ Zavazující povinnost, vzpomínky německého důstojníka z let 1932-1945 z roku 90, strana 251 ).

Hitler si v klidu vyposlechl Mansteinovu lamentující logiku, že německé síly nejsou schopny současně udržet své postavení na Donu a v Donbasu, pokud je armádní skupina B mimo hru na Kavkaze. SU jednotky s nově uvolněnými armádami od Stalingradu mohou postoupit k Mariupolu a ještě dále, čímž Německo východní frontu definitivně ztratí, pokud Hitler nestáhne 1.+ 4.pancéřovou armádu z Donu k řece Mius , a nerozmístí je mezi Doněckem a Dněprem.

Hitler si Mansteina bez přerušení vyposlechl, ale se stažením k řece Mius nesouhlasil s tím, že jakékoliv zkrácení fronty uvolní nejen německé, ale i SU jednotky, a že Německo potřebuje doněcké uhlí. Hitler prohlásil, že možná přijde dřív obleva, která Mansteinovi pomůže zastavit SU postup ...

Hitler situaci podrobně rozvedl z politicko-ekonomického hlediska, zpaměti vychrlil i těžební kvóty uhlí, ale vojensko-operační hledisko zmínil jen jednou, když utrousil, že pevně věří, že SS pancéřový sbor z Charkova „ rozsápá „ SU boky ( v té době měl sbor jen dvě divize ).

Teprve když se již frustrovaný Manstein, jenž odjel z fronty na jeden den a půl v rozhodujícím okamžiku bojů, zvedal, Hitler mu překvapivě ústup k řece Mius odsouhlasil.

Manstein se poté osmělil i k druhé otázce, zda by se Hitler neměl vzdát vojenského velení ve prospěch profesionála. Hitler i tuto otázku ležérně odbyl s tím, že má dlouhodobě negativní zkušenosti s německými generály, kterým nelze věřit, mj. uvedl jména generálů Wernera von Blomberga a Walthera von Brauchitsche.

Manstein odletěl zpět na frontu a okamžitě začal přerozmístˇovat německé síly, třebaže tím, že je rozmístil do pozic, do kterých je chtěl rozmístit již v 11/41, podstupoval velké riziko, mj. unavené Hollidtovo armádní uskupení muselo bez ztrát ustoupit k řece Mius a udržet se na její linii bez ochrany 4.pancéřové armády.

Také pěchota od Charkova musela ustoupit k řece Mius bez ochrany 2.SS pancéřového sboru generála Paula Haussera, a bez nejlepších jednotek 1.pancéřové armády musela pěchota udržet postavení na linii řeky Severní Doněc u Lysičanska.

Manstein chtěl pancéřovým jednotkám dopřát trochu odpočinku, aby mohly nasbírat síly pro rozhodující útok, ale tlak SU vojsk, sázejících na svoji početní převahu, narůstal.

8.2.43 gen. Vatutin udeřil jižně od svého předmostí ve Vorošilovgradu/ Luhansku, třebaže Vorošilovgrad nebyl od vojsk Osy zcela vyčistěn, zatímco gen. Malinovskij zaútočil jižně od Donu, pokusil se obejít Rostov a dostat se k řece Mius dřív než ustupující Hollidtovy divize.

9.2.43 40.armáda dobyla ruský Bělgorod, 40 km od ukrajinských hranic, a otevřela si tak cestu na Charkov. 69.armáda dobyla město Vovčansk v charkovské oblasti a 6.armáda vesnici Andrejevku, předměstí Slavjanska, kolem něhož se urputně bojovalo, aniž by byl gen. Vatutin schopen město dobýt ( chybná taktika vedení boje, neschopnost SU vyššího velitelského sboru, špatná komunikace mezi pěchotou, dělostřelectvem, letectvem a tanky , značnou odpovědnost nesli političtí komisaři, kteří se vměšovali do velitelských kompetencí, a svým jednáním bojové úsilí velitelů podkopávali. ).

Navzdory divizím SS se kolem Charkova začal vytvářet rudý kruh.

Mezi Kurskem a Bělgorodem nebyly žádné německé síly stojící za zmínku, a touto mezerou SU armáda rychle postupovala.

Stavka dostávala zprávy o německém ústupu ve všech směrech, zejména 4.pancéřové armády, Stalin si mnul ruce, že když se Hitler vzdává donbaského uhlí, musí být na tom německá vojska velmi špatně.

Stavka došla k závěru, že se německá vojska kompletně stahují za Dněpr, proto 10.2.43 vydala generálu Vatutinovi nové rozkazy - gen. Popov měl obejít Slavjansk a přesunout se na jih, kde měl dobýt železniční uzel u vesnice Grišino, hlavní přísunová trasa pro německé jednotky armádní skupiny Don. 1.gardová armáda dostala od Stavky rozkaz přesunout se od Slavjanska na západ a obsadit přechody přes Dněpr, než je obsadí Manstein.

Také 6.armáda se měla přesunout na západ ke Krasnogradu.

V noci 10.2.43 jednotky gen. Popova přešly přes terén, který německé jednotky považovaly za neprůchodný, takže 11.2.43 Popov německé jednotky, střežící železniční uzel u vesnice Grišino nemile překvapil a železniční uzel dobyl.

Manstein k jeho znovudobytí odvolal 40.pancéřový sbor ze Slavjanska ( 7.pancéřová divize,11.pancéřová divize + SS pancéřová granátnická divize „Viking“ ). Zatímco 7.+11.divize se snažily Popova odříznout, SS divize „Viking“ na železniční stanici zaútočila přímo.

Ani po 4 dnech těžkých bojů se německým jednotkám nepodařilo Popova zneutralizovat, a navíc v noci 13.2.43 se 3.gardové armádě podařilo propašovat podél linií německých spojenců celý 7.gardový jezdecký sbor, který se zmocnil dalšího pro Němce strategického železničního uzlu v Debalčevo, o 120 km východněji, kde zlikvidoval dva celé vlaky posil pro 17 .sbor ( z prvních 200 vlaků ).

Z tohoto důvodu zde musela po několik dní zůstat 17.pancéřová divize, která měla „ odpočívat „ spolu se 4.pancéřovou armádou o 100 km západněji.

14.2.43 se 40.armáda probojovala na předměstí Charkova, zatímco o pár km jižněji 6.armáda obsadila Zmijev, ale kvůli silnému odporu zdejších SSjednotek se neposunula na sever, a musela odbočit jihozápadně na Krasnograd.

Golikovovy tři armády v přesile 4: 1 tak pomalu uzavíraly kruh kolem Charkova, které bránil 2.tankový sbor SS, kterému Hitler nařídil, že jej musí bránit do posledního muže, zatímco Manstein na Hitlerovi požadoval svolení ke stažení z Charkova, aby uvolněné jednotky pomohly bránit jeho levý bok.

Hitler mu nevyhověl, a vydal rozkaz udržet Charkov ( 4.největší SU město), jenž zopakoval gen. Lanz, po pádu Stalingradu velitel Armádní skupiny Lanz, které byl Hausserův elitní 2.tankový sbor SS oficiálně podřízen, stejně jako zbytky italské 8.armády.

(Hausser po odchodu z armády vstoupil 1933 do vojenské organizace veteránů z 1.sv.v. Stahlhelm (Ocelová helma), která byla 1934 začleněna do jednotek SA.

Zde se setkal se svým přítelem, jenž jej představil Himmlerovi, jenž mu nabídl vstup do SS s cílem jednotky SS vojensky vycvičit. Do SS vstoupil 1934, 1937 vstoupil do NSDAP.

Hausser po napadení SU v 6/41 velel SS-Divizi "Reich", v bojích přišel o oko a čelist. Ve velení jej nahradil dřívější velitel pluku "Deutschland" SS-Brigadeführer Wilhelm Bittrich.

Po svém zotavení Hausser zformoval 2. tankový sbor SS, který se na krátkou dobu stal 1. tankovou armádou SS, což zmátlo zpravodajskou službu Stavky. )

Gen. Paul „ Papa“ Hausser, „ otec“ Waffen-SS /1880-1972/ Hitlerův ani Lanzův rozkaz neuposlechl s tím, že nepovede svoje vojáky do druhého Stalingradu, a se svým tankovým sborem se z Charkova 15.2.43 stáhl, což Stavka považovala za další důkaz hroutící se německé fronty, ale Hausser se vrátil k třetí bitvě o Charkov, kdy Charkov krátce znovu obsadil.

(V 5/1945 se Hausser vzdal US jednotkám, v Norimberku, kam byl předvolán jako svědek, hájil úlohu Waffen-SS, o kterých napsal 1953 knihu Waffen-SS im Einsatz/Waffen-SS v akci a 1966 Soldaten wie andere auch/Vojáci jako jiní.

Z US zajetí byl propuštěn 1949, 1951 založil s bývalými veliteli Waffen-SS generály Felixem Steinerem, Otto Kummem a Richardem Schulze-Kossensem veteránskou organizaci HIAG pro bývalé příslušníky Waffen-SS, v jejím čele zůstal až do své smrti 1972. Na jeho pohřeb v Mnichově dorazilo několik tisíc bývalých členů SS ).

Za neuposlechnutí rozkazu ze strany gen.SS Haussera musely padat hlavy, proto byl na příkaz Hitlera odvolán gen. Lanz a nahrazen generálem tankových jednotek Wernerem Kempfem /1886-1964/, jenž při tažení do PL velel Pancéřové divizi Kempf ( Kempfova armádní skupina se při pozdější operaci Citadela v červenci 43 v Kurském výběžku nedokázala probojovat na pomoc 4.tankové armády k Prochorovce, a gen. Kempf byl na rozkaz Hitlera z fronty odvolán).

Lanz plánoval zatknout Hitlera

V době, kdy gen. Lanz velel obraně Charkova, Lanz spolu se svým náčelníkem genštábu generálem Hansem Speidel /1897-1984/( pozdějším náčelníkem genštábu Erwina Rommela /1891-10/44 donucen spáchat sebevraždu po neúspěšném atentátu na Hitlera /, Speidel se zúčastnil červencového puče proti Hitlerovi v roce 44 ), a s pluk. hrabětem Hyacinthem von Strachwitz/1893-1968/ vymysleli plán k zatčení Hitlera, když se tento měl dostavit k setkání s Lanzem v Lanzově štábu v Poltavě s tím, že Hitlerovy SS bodyguardy přemůže Strachwitzův tankový pluk Großdeutschland Panzer regiment. O plánu údajně vědělo vedení armádní skupiny B + maršál Rommel.

Hitler však 17.2.43 při své návštěvě fronty překvapivě neplánovaně navštívil štáb Mansteina v Záporoží, a vynechal štáb Lanze v Poltavě, jenž od té doby spal s revolverem pod polštářem.

V 6/43 gen. Lanz velel krátce horskému pluku na Krymu, poté byl jeho 22.horský sbor pověřen protipartyzánskými operacemi v řecké oblasti Epirus, se kterým na jaře 45 postupně ustoupil přes Jugoslávii do Alp, kde se vzdal US jednotkám.

Němci se mylně obávali, že se spojenci vylodí v Řecku, prošpikovaným partyzánským hnutím, v čemž je utvrzovaly dezinformace britské tajné služby, mj. operace Mincemeat.

Německé horské oddíly v GR a v YU vypalovaly horské vesnice a vyvraždˇovaly jejich obyvatele, aby nepodporovali partyzány ( bigotní katolík a důstojník ze staré školy Lanz, třebaže nebyl nacista, dodržoval směrnici svých nadřízených, že má při každé trestní výpravě zastřelit 50-100 rukojmí z řad civilistů, proto byl souzen v Norimberku .

4 dny před převzetím velení Lanzem velitel 98.pluku horských myslivců podpluk. Josef Salminger, skalní nacista, popravil 317 vesničanů z vesnice Kommeno. Lanz však směrnici horlivě neuplatňoval, a se svými podřízenými veliteli z řad nacistů, zejména s velitelem gen. von Stettnerem, se neustále hádal ohledně jejich brutálního zacházení s civilisty, přesto represálie proti civilistům zůstaly standardní taktikou i za jeho velení, a poté, co partyzáni zavraždili v 9/43 Salmingera Lanz osobně nařídil trestní výpravy ve 20km zóně, kde byl Salminger zavražděn, celkem v této zóně bylo popraveno 200 civilistů ). V 12/43 se Lanzovi podařilo uzavřít tajnou dohodu s šéfem nejsilnějšího partyzánského hnutí v oblasti Epirus EDES generálem Napoleonem Zervas, o minimalizaci útoků proti německým oddílům, jenž jí uzavřel pod tlakem konkurenčního levicového hnutí ELAS ( panzernet.net).

Spojenci se v létě 43 vylodili na Sicilii, 8.9.43 vstoupila v platnost kapitulace Itálie před Spojenci, a italské jednotky, které na řeckých ostrovech plnili úlohu okupační síly, se jim hromadně vzdávaly.

Hlavní velitel italských sil v Řecku, gen. Vittorio Ambrosio, obojetně vyhlásil, aby se italské jednotky nepřipojovaly k Němcům, ale aby neuzavíraly spojenectví ani s partyzány či spojeneckými jednotkami, zatímco gen. Pietro Badoglio souhlasil i s tím, že i po svržení Mussoliniho zůstanou italské armády pod německým velením.

Německé jednotky na italskou kapitulaci reagovaly obsazením italského území, včetně okupovaných území ovládaných italskými jednotkami, a jejich odzbrojením ( celkem bylo podle německých údajů odzbrojeno přes 1.000.000 vojáků italské armády/ panzernet.net).

V roce 1947 byl Lanz za masakr italské 33. Horské pěší divize Acqui na řeckém ostrově Kefalonii ( divize Acqui působila jako okupační síla na ostrovech Korfu, Lefkada, Zakynthos a Cephallonia ) odsouzen v Norimberku ( masakr spáchal Wehrmacht, nikoliv jednotky SS), když na přímý rozkaz Hitlera z 12.000 vojáků popravil 5.000 italských důstojníků ( Lanz se bránil tvrzením, že Hitlerovy rozkazy uposlechl jen částečně, protože nařizovaly popravit všechny italské zajatce, a další popravy jen předstíral - krátce po italské kapitulaci Hitler německým jednotkám rozkázal, aby popravily každého zajatého italského důstojníka ).

11.9.43 došlo na velitelství divize Acqui hlášení, že kapitulace do německých rukou není povolena, zdejší velitel měl tři možnosti: (panzernet.net)

1) Připojit se k německým silám, což by bylo proti nařízení krále, a rovnalo se vlastizradě

2) Vzdát se do německého zajetí s hrozbou deportace

3) Ozbrojený střet s Němci

13.9.43 se německý vyloďovací konvoj přiblížil k pobřeží hlavního města ostrova Argostoli, italské dělostřelectvo zasáhlo dvě vyloďovací plavidla.

Němci předložili ultimátum, které vypršelo bez odpovědi 15.9.43, načež se na italské pozice vrhly německé střemhlavé bombardovací letouny Ju-87 Stuka.

17.9.43 se na ostrově vylodila úderná skupina Wehrmachtu ,,Hirschfeld" majora Haralda von Hirschfelda od III. / 98 a 54. Gebirgsjäger praporu (1. Horská divize) společně s I./724. praporem 104. Horské divize, které, zejména 98. Gebirgsjäger, se v tomto roce ,,vyznamenaly" v několika zásazích proti ,,partyzánům", kdy vyvraždily celé vesnice v Epiru.

I přes pomoc místní řecké partyzánské skupiny ELAS a podpory místních obyvatel se Italům nepodařilo německé jednotky s jejich leteckou převahou odrazit, navíc velitel Gandin stáhl divizi Acqui z hory Kardakata, a Němcům ji tak předložil na zlatém podnosu, 22.9.43 se Italové vzdali.

Masakr (panzernet.net)

Vojáci z Gebirgsjäger italské zajatce popravili ranou z pistole do týlu. Když část bavorských vojáků popravy odmítla, bylo i jim pohrozeno ranou do týlu, nesplní-li rozkaz.

V 10/1943, poté co byl Mussolini osvobozen německými výsadkáři ze zajetí italských partyzánů, a po založení nové fašistické republiky v severní Itálii, dali Němci italským vojákům tři možnosti:

1) boj na německé straně

2) nucené práce na ostrově ( pro ty se rozhodla většina Italů)

3) koncentrační tábory

V 10/44 se německé jednotky z GR stáhly, Lanz se svými horskými myslivci stáhl do Madˇarska, kde se podíleli na operaci Margareta, v Rakousku se 8.5.45 vzdal US armádě.

V Norimberku byl obžalován z vražd na Balkáně/masakr v Kefalonii, ale Italové proti němu nepředložili žádný důkaz, Lanz tvrdil, že k masakru vůbec nedošlo, že vše bylo jen nainscenované kvůli Hitlerovi.

Tvrdil, že bylo zastřeleno zhruba 12 důstojníků, nikoli v 5.000, a že ostatní zajatci byli převezeni do řeckého města Piraeus.

Lanz nepravdivě tvrdil, že italští důstojníci neměli od vojenských úřadů v Brindisi rozkaz bojovat, proto je Němci považovali za vzbouřence/partyzány, kteří nepožívali tehdejší ochrany MP.

Lanz byl odsouzen ke 12 letům vězení, po třech letech z něho vyšel a dal se do služeb strany FDP.

Autor: Andrea Kostlánová | pátek 21.7.2017 14:13 | karma článku: 21.53 | přečteno: 1340x

Další články blogera

Andrea Kostlánová

Polská a finská otázka bolševicko-nacistické aliance

23.8.1939, týden před napadením Polska/PL Německem, byl podepsán sovětsko-něm. pakt o neútočení s tajným dodatkem stvrzujícím, že „ v případě územních změn budou zájmové sféry Německa a SU delimitovány řekami Narva, Visla a San „

14.8.2017 v 14:41 | Karma článku: 15.47 | Přečteno: 616 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Divná bitva o Midway a svými důstojníky nenáviděný maršál Rommel

1943 Kreml vyráběl tolik (vysoce hořlavých) tanků, že objemu SU výroby Berlín/ BER nechtěl uvěřit. Německá výroba tanků měla háček – BER nahrazoval tanky PzIV tanky Tiger a Panther ( vyráběn 42-45 v reakci na SU T-34/76 ),

28.7.2017 v 21:08 | Karma článku: 20.08 | Přečteno: 1470 | Diskuse

Andrea Kostlánová

Jak si Stavka myslela, že Manstein prchá přes Dněpr na Západ ( jaro 1943)

Charkov padl do rukou bolševiků 16.2.43, a Hitler toho měl již dost. Rozhodl se, že navštíví Mansteina na frontě, aby osobně vyhodnotil jeho velitelské schopnosti ( ještě žádného velitele, který utrpěl takové sériové porážky,

23.7.2017 v 20:37 | Karma článku: 20.04 | Přečteno: 1288 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jan Dvořák

Bruselu už došla s teroristy trpělivost - je čas činů, zavelel

Na mimořádném summitu Velké Dvojky k událostem ve Španělsku se klíčové osobnosti EU, kancléřka Merkelová a předseda Rady lidových komisařů Juncker, zplnomocnily k vydání společného stanoviska členských zemí k teroristickému aktu.

19.8.2017 v 12:24 | Karma článku: 29.45 | Přečteno: 993 | Diskuse

Marek Raida

Lídr Starostů Farský přebírá odpovědnost s kulometem

Starostové nasadili těžký kalibr, který ale vzápětí stáhli. Na facebookovém profilu Starostů a nezávislých se na krátký okamžik objevila tato fotografie.

19.8.2017 v 10:37 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 732 | Diskuse

Beata Krusic

Zvrhlý, prokletý, dekadentní ?

Čas od času padne člověku během procházky, nebo obyčejného přechodu přes cestu pohled na tělo nějakého mrtvého zvířete. Pohled na takové tělo není nijak vábný, ale téměř pokaždé si při takové podívané vzpomenu na jednoho člověka.

18.8.2017 v 23:01 | Karma článku: 7.88 | Přečteno: 507 | Diskuse

Jan Dvořák

Utáhne křehká Miroslava Němcová těžké váhy Babiše a Faltýnka?

Poslancům mandátového a imunitního výboru, jemuž předsedá obávaná Mirka Němcová, nestačí osmistránkové zdůvodnění policie k žádosti o vydání „čapařů“ Babiše a Faltýnka, a požadují od policie kompletní vyšetřovací spis.

18.8.2017 v 21:27 | Karma článku: 24.67 | Přečteno: 965 | Diskuse

Bohumír Šimek

Žijeme v divné době

Žijeme v postkomunistické době a postfaktické době. Pokusme se osvětlit, kam jsme to po Listopadu dospěli a co nás dnes tíží?

18.8.2017 v 21:02 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 681 | Diskuse
Počet článků 931 Celková karma 19.28 Průměrná čtenost 1346

Mám doktorát z mezinárodního práva a zahraničněpolitické vztahy jsou mojí vášní. Motto pro můj blog : "Take away that pudding, it has no theme." Winston Churchill

email : kostlannova@email.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.