Jak si Stavka myslela, že Manstein prchá přes Dněpr na Západ ( jaro 1943)

Charkov padl do rukou bolševiků 16.2.43, a Hitler toho měl již dost. Rozhodl se, že navštíví Mansteina na frontě, aby osobně vyhodnotil jeho velitelské schopnosti ( ještě žádného velitele, který utrpěl takové sériové porážky,

Hitler neponechal ve funkci, ještě  v den Hitlerova příjezdu jedna SU divize z 1.gardové tankové armády obsadila Pavlograd. ).

Rozlícený Hitler dorazil do Mansteinova štábu v Záporoží hned druhý den po pádu Charkova 17.2.43 se zhruba 120člennou družinou, včetně gen. Jodla + Zeitzlera, třebaže ruské jednotky stály podél Dněpru a SU tanky stály 75 km od Záporoží. Blížeji k frontě Hitler nikdy nebyl.

Hitler si nazlobeně vyslechl Mansteinovo zhodnocení situace , a poté na Mansteina zaútočil, že kvůli Mansteinovým ústupům celá fronta ztratila jakoukoliv soudržnost, a je proděravělá ( obránci Charkova byli přiděleni pod Mansteinovo velení až 13.2.43, do této doby spadali pod armádní sbor B, včetně gen. SS Haussera).

Manstein Hitlerův útočný výlev vůči své osobě přijal s ledovým klidem, a po jeho skončení Hitlerovi nevzrušeně vysvětlil svůj plán protiútoku, ale Hitler jej neposlouchal, a jen zuřivě štěkal, že Charkov musí být SS tankovým sborem okamžitě dobyt zpět.

Manstein oponoval, že přednější jsou přechody přes Dněpr, které nemohou být chráněny současně s útokem proti Charkovu, a kdyby se jich zmocnili Rusové, byla by odříznuta i 1.pancéřová armáda a armádní skupina Hollidt (pod Mansteinem), zatímco odkladem útoku proti Charkovu se nic neohrozí.

4.pancéřová armáda musí proto zaútočit u přechodů přes Dněpr ještě než začnou jarní oblevy, které operace z nemožní.

Manstein také uvedl, že se SS pancéřový sbor teprve shromaždˇuje u Krasnogradu a nejdříve bude moci zaútočit až po 19.2.43, takže rozhodnutí, na co nejprve zaútočí, je rovněž možno odložit.

Hitler mu zuřivě oponoval a naštvaně odjel zpět do BER, Mansteina však neodvolal a po třech dnech mu naznačil, že s ním možná souhlasí ( Hitler svoji pověst, jak svým „ mikrovelením“ dokáže zhatit i nadějné operace, potvrdil zejména v létě 42 a v létě 43 na východní frontě).

18.2.43 SU jezdecký sbor (kavalérie) u Debalčeva stále vyčkával, stejně tak Popov v Griškino, zatímco armádní sbor Hollidt, který během 9 dní ustoupil o 160 km, zaujal pozice na řece Mius, těsně před SU jednotkami.

V noci 18.2.43 Třetí gardový mechanizovaný sbor překročil řeku Mius, a zaujal pozici 29 km za frontou, německé jednotky tento sbor s pomocí oblevy, která jim poskytla čas, okamžitě vytlačily a obnovily frontovou linii, ještě než dorazily SU posily.

U Charkova se SS pancéřová divize Totenkopf pro náhlou oblevu zabořila do bahna, a nebyla schopna se pohnout, útok bez ní na Charkov nebyl možný.

Jestliže obě dvě divize 2.SS pancéřového sboru nebyly schopné udržet Charkov, mohly jej logicky dobýt jen za pomoci třetí jednotky.

Manstein proto žádal o posily pro okamžitý útok proti RA v blízkosti přechodů přes Dněpr, kde se brzy dala čekat obleva, a Hitler vydal 2.SS pancéřovému sboru rozkaz, aby co nejdříve zaútočil jihovýchodně od Krasnodaru.

19.2.43 jednání s Hitlerem pokračovala v přítomnosti gen. Kleisteho, kterého Hitler ke Kleistově nelibosti informoval, že ode dneška je jeho Armádní skupina A jen zásobárnou jednotek Armádní skupiny Jih, na kterou 12.2.43 byla přejmenována Armádní skupina Don spolu s armádní skupinou B.

Hitler na schůzce přede všemi zúčastněnými napadl oba generály, že každý z nich mu soukromě doporučuje něco jiného, zatímco na veřejnosti oba vyzývají ke společné akci. Oba generálové pak museli přede všemi hájit své postoje, takže se oba dva pohádali, zatímco Hitler jim k hádce spokojeně přenechal prostor, aby nad nimi měl vrch. Jejich hádku poté ukončil slovy :

„ Pánové, přestaňte se přede mnou hádat, alespoň všichni vidí, jak je nutné, abych to byl já, kdo všechno nakonec definitivně rozhodne „ ( Stahlberg Bounden Duty (/Zavazující povinnost ).

Manstein byl sice Hitlerovým psychologickým úskokem naštvaný, ale slavil politické vítězství - během 8 dnů bylo leteckým výsadkem z Tamaně přepraveno pro Mansteinovy potřeby 50.000 mužů a do 6.3.43 dalších 100.000 mužů.

Mělo to však háček – vojáci byli beze zbraní a výstroje.

Manstein sice svoji armádní skupinu uvedl do velkého nebezpečí tím, že všechny své pancéřové jednotky soustředil v zadních liniích a na veliké rozloze, pěchota tak bez jejich pomoci neustále ustupovala, přesto si však, jak Manstein instinktivně předvídal, udržela soudržnost a nerozpadla se.

Soustředění pancéřových jednotek v zadních liniích bylo nezbytné pro maximální efektivitu jeho protiútoku, a touto taktikou Stavku přiměl k přesvědčení, že se německá fronta v tomto sektoru po SU ofenzívě z 19.11.42 definitivně zlomila ( prchly jednotky madˇarské, rumunské a italské ), a že přesun německých vojsk a techniky za německé linie znamená, že prchají přes řeku Dněpr na západ.

Těch několik německých pancéřových jednotek, které se přesouvaly na východ, Stavka označila za zástěrkové jednotky, které mají odvézt pozornost před německým přesunem na západ.

Proto Stavka totálně chybnou strategií posílala své zubožené jednotky stále více dopředu s úkolem pochytat „ustupující„ německá vojska, takže k 19.2.43 byla  RA na zdejším úseku maximálně roztažená a vysunutá, a v důsledku vyčerpání před fyzickým kolapsem, protože Stavka své vojáky  nemilosrdně hnala do bojů ve dne v noci s tím, že je nutno pochytat každého ustupujícího Němce, a ty, které nelze pochytat, je nutno hnát až do Berlína, třebaže RA byla na tomto úseku téměř bez pohonných hmot.

Do 20.2.43 byly tankové sbory Armádní skupiny Jih soustředěny ve třech skupinách. 2.SS pancéřový sbor ( divize Leibstandarte Adolf Hitler,Das Reich + Totenkopf ) byly soustředěny u Krasnogradu.

1.pancéřová armáda ( 3.pancéřový sbor – 3. + 19. pancéřovou divizi, která byla zdecimována z Čertkova, a 40.pancéřový sbor – 1. + 11. pancéřová divize + SS pancéřová granátnická divize Viking ) zůstala před skupinou Popov + 6.armádou gen. Chatritonova, ale byla připravena k útočným operacím i u Grišino.

4.pancéřová armáda byla soustředěna 80 km jižně od Pavlogradu ( 48.pancéřový sbor – 6. + 17. pancéřová divize , + 57.pancéřový sbor ).

Mezitím RA v rámci rozkazů Stavky postupovat dál na západ proudila 150 km mezerou mezi těmito pancéřovými sbory, a Manstein čekal na vhodný okamžik k úderu – když přišel, zaskočení vojáci RA se rozutekli do lesů a svoji polorozbitou neudržovanou vojenskou techniku zanechali nepříteli. Ruští velitelé, přesvědčeni propagandou STAVKY, že Němci totálně ustupují, dávali svým jednotkám rozkazy k dalšímu postupu na západ, takže kolony přesunujících se nepřipravených rudoarmějců byly pro pancéřové divize snadnou kořistí.

Jen málo velitelů z 2.sv.v., jestli vůbec někdo, by na Mansteinův plán přistoupilo, většinou by jen ustoupili, ale Manstein v nebezpečí, které postupoval, viděl naopak možnost protiofenzívy.

Mimořádné je už jen to, že operační rizika kvůli svému plánu Manstein podstupoval celé tři měsíce před jeho zahájením, kdy své jednotky vysílal do pozic, které byly ještě nebezpečnější než klasický ústup, o to více, že SU průniky přerušily životně nezbytné zásobovací uzle ( Debalčevo, Grišino, Sinelnikovo ), a německá pěchota proti mnohonásobné SU přesile neměla na rozlehlém území žádnou či jen nepatrnou tankovou podporu.

Tankové jednotky  čelily stejným nebezpečím a výzvám jako pěchota, navíc i strategickému problému – Manstein potřeboval, aby si tankové jednotky před protiútokem odpočinuly,  musel je však jako „ hasiče“ nasazovat do útoků při každém kritickém okamžiku (Debalčevo, Grišino, Slavjansk, Charkov ), přestože 16.motorizovaná, 19.pancéřová, 23.pancéřovaná a 27.pancéřová divize byly na pokraji fyzického zhroucení.

Taktéž 3.pancéřová, 7.pancéřová,11.pancéřová + SS divize Viking musely z role obránců nastoupit do role útočníků, třebaže byly na pokraji svých sil.

Manstein tak musel neustále vyhodnocovat priority mezi stabilitou na frontě a budoucím protiútokem, který si naplánoval již poté, co byl jmenován velitelem Armádní skupiny Don, ale pro který nejprve musel získat politický souhlas psychicky labilního Hitlera. Manstein tak bojoval dvě války – se Sověty a s Hitlerem, kvůli kterému se neustále musely měnit plány, protože zničehonic rozhodl, že tento či onen kousek území bude bránit ta či ona jednotka.

Neměnila se jen Hitlerova nálada, ale i počasí, zejména náhlá obleva kolem 19.2.43 umožnila armádní skupině Hollidt rozdrtit SU Mechanizovaný sbor, který pronikl německou obranou na řece Mius ještě předtím, než k ní dorazily německé posily, zatímco u Charkova byla náhlou oblevou zablokována SS pancéřová divize „Totenkopf“, což Mansteinovi poskytlo argument v jeho při s Hitlerem.

Manstein předvídal nejen ruskou ofenzívu, ale i z protiřečících si zpravodajských informací odtušil i její slabé stránky, zejména nedostatečnou výdrž SU útoku ( SU armády vedly útočné operace nepřetržitě po 3 měsíce, rozkazy Stavky byly čím dál nezdravě ambicióznější, takže do nepřetržitého boje Stavka, mezitím co zapíjela kaviár, zapojila všechny jednotky. Během zimy 42/43 tak RA za cenu velkých ztrát na životech posunula frontu o 700 km na západ - Stalin si životů svých vojáků naprosto nevážil, př. v roce 42 NKVD poslala přes svého agenta něm. genštábu dezinformaci, že RA plánuje hlavní ofenzívu, která má odlehčit Stalingradu, u Rževa, kde Žukov uskutečnil neúspěšnou ofenzívu, která stála životy desetitisíců jeho vojáků, Žukov se nikdy nedozvěděl, že Stalin Němce záměrně na jeho vojáky navedl ).

Manstein 22.3.43 udeřil proti Voroněžskému frontu a dobyl zpět Bělgorod a Charkov. Fronta se pak ustálila na Donci. Hitler po pádu Stalingradu vyhlásil totální mobilizaci, aby doplnil řady vojáků a zvýšil válečnou výrobu.

Výsledky operací z přelomu 42/43 byly jednoznačné : 4 nepřátelské armády byly zcela zničeny ( 6.Paulusova,2.madˇarská, 3. rumunská a 8.italská), další velké útvary (2.německá,4.pancéřová a 4.rumunská) utrpěly nenahraditelné ztráty. Na středním úseku museli Němci vyklidit předmostí u Děmjanska, Rževa a Vjazmy, čímž se definitivně zřekli útoku na MOW ( třebaže ani útok na MOW nebyl vyloučen v této fázi po nějaké strategické chybě Stavky – i po Stalingradu byla německá vojska v Rusku stále dobře vyzbrojena ).

V 1/43 prolomila vojska Leningradského a Volchovského frontu ( gen Govoroch + Mereckov ) obklíčení Leningradu, přestože „ silnice“ po Ladožském jezeře, která Leningrad spojovala se zbytkem Ruska, byla permanentně bombardována.

I kdyby si spojenecké síly Osy udržely taktickou soudržnost, stále by nad celým armádním uskupením Jih viselo strategické nebezpečí obklíčení, včetně jejich předpolí v Tamani.

K 19.2.43 byly SU síly rozloženy podél Dněpru s možností kdykoliv zaútočit na jeho přechody v Dněpropetrovsku a v Záporoží, které tehdy Wehrmacht bránil velmi nedostatečně. Severně a jižně od Charkova byly rozsáhlé úseky, které německá vojska vůbec nebránila, ani nemonitorovala vyjma nepravidelného leteckého pozorování. Terénem, který Němci považovali za neprůchodný, RA prošla tím, že jednotky států Osy obešla. Jednotky RA se náhle objevovaly na bocích či překvapivě útočily zezadu v terénu, který byl pro německé jednotky „ neprůchodným „ ( Debalčevo, Grišino, u dněperských přechodů), Manstein se musel spoléhat na to, že německá pěchota tyto překvapivé údery zvládne.

Kdyby Stavka nezaváhala, byly by poslední zásobovací trasy pro všechny tři Hitlerovy hluboce předsunuté armády (Hollidtův armádní sbor, + 17. a 1. Pancéřová divize ) přerušeny. Navíc jakýkoliv boj o přechody přes Dněpr by nevyhnutelně do bojů začlenil 4.pancéřovou armádu, což by znemožnilo Mansteinovu protiofenzívu.

Válka tak mohla pro BER skončit koncem února 43 na přechodech přes Dněpr.

Mansteinova protiofenzíva  (třetí bitva o Charkov )

Stavka i frontoví velitelé byli přesvědčeni, že je německá armáda totálně na ústupu.

Velitelé, kteří byli frontě nejblíže, mj. generálové Popov a Kuzněcov, však dobře věděli, že Němci neustupují, a již ne totálně, ale jejich informace se ke Stalinovi nikdy nedostaly, protože se gen.Vatutin rozhodl tyto informace ignorovat ( Vatutin v 11/42 vedl jako velitel Jihozápadního frontu hlavní protiúder u Stalingradu, v bitvě u Kurska odrazil německou ofenzívu proti jižnímu úseku, v 11/43 jako velitel 1. ukrajinského frontu osvobodil Kyjev, 29.2.44 byl na své inspekční postřelen údajně vojáky UPA, 14.4.44 ve věku 42 let zemřel na sepsi).

Proto 20.2.43 dostala 6. a 1. gardová armáda rozkaz pokračovat co nejrychleji směrem na západ, třebaže 19. + 20.2.43 SU letecký průzkum zaznamenal velkou koncentraci 2.SS pancéřového sboru + 4.pancéřové armády.

Přesto Vatutinův náčelník genštábu gen.S.P.Ivanov podepsal a Stalinovi odeslal operační vyhodnocení situace ze strany Vatutinova genštábu s tím, že vysoká koncentrace německých pancéřových vojsk je důkazem jejich totálního stahování z fronty ( Ericson: Cesta do Berlína(/Road to BER, strana 50) ...

20.2.43 Luftwaffe zachytila rádiovou konverzaci mezi nejvyšším velením a skupinou gen. Popova, jenž si stěžoval, že již dlouhou dobu nedostali žádné zásoby, a že SU tankové armádě 19 km od Záporoží došel benzín, což Mansteinovi potvrdilo jeho odhad, že po třech měsících útočných operací je RA v jeho sektoru na dně svých možností.

Jeho plán počítal s tím, že 1.pancéřová armáda zničí armádní skupinu Popova, a z Grišino postoupí na sever k řece Doněc, aby zajistila jižní břeh mezi Slavjanskem a Andrejevkou.

4.pancéřová armáda +  2.SS pancéřový sbor podniknou soustředěný útok na oblast kolem Pavlogradu. 4.pancéřová armáda měla zaútočit severně ze svého nástupiště východně od Záporoží.  2.SS pancéřový sbor měl zaútočit jihovýchodně od ukrajinského Krasnogradu.

Cílem operace nebylo dobýt území ( k jehož držení neměl dostatek pěchoty ), ale zničit na tomto území SU vojska.

20.2.43 SS pancéřová divize Das Reich za pomoci 15.pěchotní divize ( která byla před 10 dny vlaky na východní frontu dovezena přímo od pobřeží Atlantiku) překvapivě udeřila na vyčerpaná SU vojska, rozptýlená na velké rozloze, ze svého nástupního prostoru jižně od Krasnogradu, a valila se k jihu na Pavlograd, při cestě obsadila Novomoskovsk, bojovalo se u Sinelnikovo.

Pancéřová divize Totenkopf číhala na severu.

23.2.43 zahájila svoji ofenzívu 4.pancéřová armáda. 48.pancéřový sbor se 24.2.43 spojil u Pavlogradu s pancéřovým sborem SS, a chystal se druhý den opět pokračovat na severovýchod.

24.4.byla skupina Popova vytlačena z Grišino a chaoticky, za útoku 40.pancéřového sboru, ustupovala na Barvenkovo.

21.2.43 se vzdala SU kavalérie u Debalčeva a byl zničen 3.gardový mechanizovaný sbor, který pronikl frontovou linií řeky Mius.

Stavka pravděpodobně o tomto zvratu na frontě neměla ani tušení ( Glantz : „Od Donu k Dněpru „ ), a  gen. Vatutin pokračoval ve vydávání hloupých rozkazů „ Přesuňte se co nejrychleji na západ „ – jedinou změnou bylo, že požadoval urychlit přesun jednotek sousedních armád, několika divizím bylo nařízeno, aby se přemístily z levého na pravý bok fronty, ale Vatutin tvrdošíjně odmítal převelet svůj front z útočných pozic na obranné, takže jednotlivé SU formace chaoticky své akce měnily na obranné, až když zjistily, že mají hitlerovská vojska v zádech, ale bez frontové koordinace ze strany velení neměli šanci vést účinnou obranu.

Některé SU divize, když zjistily, že, odříznuté, bojují proti Němcům samy, opustily svoji výzbroj ( pro tanky stejně již neměli palivo ) a rozutekly se severovýchodně směrem k řece Doněc.

21.2.43, gen. Golikov, jednající bez rozkazů shora očividně ze své vlastní iniciativy ( Ericson: The Road to BER, strana 52), přesměroval svoji 69. + 3.tankovou armádu z postupu na jih směrem na Krasnograd na pomoc 6.armádě, ale 23.2.43, poté co narazil na silný odpor motorizované divize „Grossdeutschland“ , je Golikov z obrany stáhl a  opět je přesměroval na postup na západ směrem na Kyjev.

Kdyby se s Vatutinem od prvého dne Mansteinovy protiofenzívy soustředili na obranu, mohly se události vyvíjet jinak a nepadlo by tolik SU vojáků.

Sověti vyslali od Charkova směrem na jih proti divizi Leibstandarte Rybalkovu obří 3. tankovou armádu, která svými těžkými tanky zaútočila 24.2.43.

Hausser nařídil divizi Leibstandarte, aby ustoupila s cílem vylákat RA dále na jih, což se mu podařilo. Jakmile se SU jednotky ocitly v nechráněné krajině, zahájila na ně Luftwafe útoky střemhlavými bombardéry Stuka, a tankové sbory SS je začaly obkličovat.

Poté co Manstein izoloval většinu 6. armády a téměř zničil skupinu Popova a 1.gardovou armádu, Manstein tyto skupinu definitivně zlikvidoval 25.2.43, kdy SS Das Reich +  SS Totenkopf udeřila severně od Pavlogradu, kdy se k nim současně z pravé strany připojil  48.pancéřový sbor.

Zbytky skupiny gen. Popova zůstaly zablokovány u Barvenkova, kde je dorazil 40.pancéřový sbor ( prchající rudoarmějce postřílel kulomety z kulometných hnízd ).

Gen.Vatutin zcela selhal a nepodnikl v prvních dnech Mansteinovy protiofenzívy žádné kroky k odražení protiofenzívy, teprve po 5 dnech devastujících útoků pancéřových sborů gen.Vatutin přiznal německou protiofenzívu, a 25.2.43 nařídil Jihozápadnímu frontu, aby ve všech sektorech přešel do defenzívy, což měl s Golikovem učinit již první den útoku.

Teprve 25.2.43 přiznal svoji zoufalou situaci i ve zprávě pro Stavku, ve které žádal o posily, Stavka měla volných 7 armád od Stalingradu, ale pro selhání gen. Vatutina na Mansteinův útok zareagovala až po sedmi dnech.

Povýšení nezkušeného Vatutina umožnily popravy zkušených SU důstojníků během moskevských procesů 36–39 v době probíhající občanské války ve Španělsku, kterým padli za oběť nejen SU armádní důstojníci, kteří v rámci Stalinovy linie spolupracovali s Reichswehrem či se vrátili ze Španělska, ale i funkcionáři Kominterny, rovněž zejména ti, kteří se vrátili ze španělské fronty.

1939 Vatutin plánoval SU agresi proti PL společně s Hitlerovými generály, v roce 1940 pod velením Žukova Vatutin uloupil rumunskou Besarábii, za což byl Stalinem povýšen na generála a jmenován šéfem operační sekce SU genštábu, na což Vatutin neměl bojové zkušenosti, jen předváděl stranický fanatismus a byl Stalinovým oblíbencem …

Manstein se úmyslně vyhýbal kardinální britské chybě v bitvě na řece Sommě v 11/1916, kdy Britové vymysleli plán bitvy do nejpodrobnějších detailů s intrikami na každém kroku, takže v bitvě s měnícími se podmínkami velitelé vůbec neměli možnost k manévrování a flexibilitě, a bitvu prohráli.

SU ofenzívu v zimě 42/43 Stavka vedla velice agresívně, později již tak agresívně operace neplánovala a chovala se konzervativněji, ale v zimě 42/43 si vytyčila přehnaně ambiciózní cíle.

Kdyby byla skromnější, její armády by sice nedobyly tak velké území, ale byly by odpočinutější a Mansteinovu protiofenzívu mohly zastavit.

Po skončení války byl gen. Vatutin hodnocen jako dobrý útočník, zatímco většina SU velitelů se přímým útokům vyhýbala, poté co byl 30. 6. 41 jmenován velitelem Severozápadního frontu se předvedl zejména tím, že vyhledával a povyšoval své talentované podřízené, které poté posílal do útoků.

Když se nepodařilo prolomit Voroněžský front, Wehrmacht se soustředil na Stalingrad a Vatutin byl jmenován velitelem nově vytvořeného Jihozápadního frontu, který sehrál klíčovou roli v SU protiofenzívě a následném obklíčení německé 6. armády u Stalingradu, kdy v 12/42 Vatuninovy jednotky obklíčily a zničily 2/3 italské 8. armády (130 000 mužů) a přispěly tak k neúspěchu Mansteinovy operace Zimní bouře, která měla pomoci 6. armádě.

Vatunin v 2/44 podlehl zraněním, když jeho auto na Ukrajině přepadla jednotka UPA, v 3/44 zemřeli i jeho dva bratři (část jeho příbuzných dnes žije v ČR).

27.2.43 Waffen SS vyčistily oblast Lozovaja vedle Barvenkovo, a Stavka teprve s týdenním zpožděním vydala první rozkazy, týkající se Mansteinovy protiofenzívy – všechny zbytky SU jednotek 6. + 1. gardové armády se měly okamžitě stáhnout za Doněc, a jejich ústup měkla jistit Rybalkova 3.tanková armáda, která se měla přemístit na jih proti Mansteinově boku ( gen. Pavel Rybalko "zemřel" /byl jako nepohodlný svědek likvidován v MOW v roce 48 (53 let)).

Protože 3.tanková armáda nepřetržitě v těchto dnech bojovala proti SS pancéřové divizi Leibstandarte Adolf Hitler, a byla tudíž na pokraji svých sil, její přemístění na jih, aby bojovala s 2.SS pancéřovým sborem, bylo nesmyslné rozhodnutí, které nepřineslo nic než její sebevražednou likvidaci.

28.2.43 se do ofenzívy zapojil 3.pancéřový sbor, který dobyl Slavjansk, a poté vyčistil oblast na východě mezi Slavjanskem a Vorošilovgradem /Luhanskem, severně od Doněcku.

Manstein nezaváhal, a nařídil 2.SS a 28.pancéřovým sborům, aby postupovaly na sever na Charkov. Navzdory několika dnům, kdy teploty vystoupily nad nulu a učinily z cest rozbahněné peklo, a navzdory odporu 3.tankové armády, oba pancéřové sbory bez asistence pěchoty dorazily na dostřel Charkova k 5.3.43.

Až do 5.3.43 nebyly žádné SU síly stojící za povšimnutí ani v oblasti mezi Zmijevem a Vorošilovgradem.

Stalinovy armády 6. + 1. gardová existovaly již jen podle jména, nebyly schopné dalších bojů, a zatímco jejich vojáci většinou zvládli prchnout severovýchodně za řeku Doněc ( zajato jich bylo jen 9.000, padlo jich 35.000 ) , jejich těžká výzbroj zůstala Hitlerovi na jižním břehu ( 676 tanků, 579 kusů polního dělostřelectva, 600 aut, obrovský počet kulometů a houfnic, zatímco Mansteinovy ztráty byly malé ).

Zatímco Manstein jihozápadní frontu ovládl a vyčistil zdejší prostor, Golikov, místo aby se zapojil do bojů proti Mansteinovi, pokračoval v postupu na západ do Kyjeva.

K 5.3.43 bolševická 69. + 40. armáda byly 80-120 km od Charkova, a protože Manstein vyřadil z bojů obří Rybalkovu 3.tankovou armádu, byly obě zranitelné, a Charkov v podstatě nechráněný.

Počasí již bylo hlavním faktorem, počínající obleva proměnila proudy u Charkova do obtížně překonatelných překážek, proto Manstein nenařídil, jak bylo běžné u těchto operací obkličování z východu ( východně od Charkova bylo bahnité peklo ), ale pancéřové sbory instinktivně poslal na sever a západ od Charkova do oblouku ve směru hodinových ručiček.

Kdyby zůstal Doněc zamrzlý, RA by za sebou nezanechala tolik těžké výzbroje, na druhou stranu při tání, kdy tající ledové kry ničily všechno kromě pevných mostů, je německá vojska nemohla přes Donec pronásledovat.

Kdyby teploty klesly dříve, Manstein by svůj protiúder nemohl realizovat, protože, jak řekl teoretik války von Clausewitz ( „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky“ ), „ Nepřítel není to jediné, co na bojišti dokáže porazit armádu „ , ale především „ klima bojiště - strach, nervozita, stress, emoce, nejistota, nečinnost, počasí“ .

7.3.43, kdy se ochladilo, dal Manstein rozkaz k útoku na Charkov, hlavní úder vedl z jihu 2.SS pancéřový sbor se svými třemi divizemi, zprava podporovaný 48.pancéřovým sborem (do kterého byla začleněna i 6.+ 11. Pancéřová divize ). Ze západu na RA tlačilo Kempfovo armádní uskupení se svým Provizorním sborem Raus (167.,168. + 320.pěchotní divize + motorizovaná  divize GrossDeutschland ).

SS divize Das Reich + Leibstandarte AH postupovaly 6.3.43 na Valki, 7.3.43 se setkaly s divizí SS Totenkopf, která zlikvidovala  3.tankovou armádu.

Téhož dne 48.pancéřová divize zahájila dvoudenní boj o Taranovka, jižní bok Golikova se začal hroutit, Valki padla 7.3.43, načež se Hausser obrátil proti vedlejšímu Ljubotimu, zatímco Provizorní sbor Raus poslal divizi Grossdeutschland do mezery mezi 69. armádou a zbytky 3.tankové armády, protože Manstein chtěl oddělit 69. + 40. armádu od obránců Charkova.

SU velení znovu prokázalo svoji neschopnost koordinovat jakoukoliv smysluplnou obranu.

8.3.43 byl Ljubotin obklíčen, padl 9.3.43, Hausser se přesunul na severovýchod a pokračoval ve štěpení SU armády. Jižně od Charkova, podél řeky Mže, 58.pancéřový sbor, chránící bok WaffenSS, zaměstnával několik SU jednotek.

Teprve 9.3.43 začaly od Stavky přijíždět posily, které měly zablokovat přístupy do Charkova.

10.3.43  tři divize ze 40.armády podnikly neefektivní útok z Bogoduchova, a snažily se obnovit spojení se 3.tankovou armádou. Tento útok Grossdeutschland divize odrazila levou rukou, protože tanky T-34 nebyly pro německé Tigery, jejich pancéřování a 88-ti milimetrový kanon, žádným konkurentem.

Gen. Hausser znovu neuposlechl rozkazy ( poprvé neuposlechl rozkaz Hitlera neustupovat z Charkova ), nepočkal na jednotky Wehrmachtu, a přes rozkaz držet tanky mimo Charkov (Manstein Haussera důrazně varoval, aby se neangažoval v pouličních bojích dům od domu jako Paulus ve Stalingradě), vyslal dvě divize na předměstí Charkova.

Grossdeutschland obsadila Bogoduchov 11.3.43. Jeden sbor z německé 2.armády spolu s armádní skupinou Střed udeřil na severní bok 40.armády.

10. 3.43 vyčistily Leibstandarte a Totenkopf při své postupu k Charkovu město Dergači ( 20 kilometrů severně od Charkova), čímž na Charkov uvolnily obě hlavní silnice.

Stavka poslala k Charkovi další tři armády ( 1.tankovou, 21. + 64.armádu ), ale měly dorazit až koncem března, tj. s křížkem po funuse, a neuspěla ani dostat do města elitní jednotky NKVD.

13.3.43 se situace RA podstatně zhoršila. SS Totenkopf obsadila Rogan, a přetˇala hlavní zásobovací linie pro obránce Charkova.

3.tanková armáda byla ve městě zcela odříznuta, divize Grossdeutschland vrazila klín i mezi 69. a 40.armádu, takže všechny tři SU armády byly v Charkově zcela izolované a bojovaly jen o vlastní přežití.

Sbor 2.armády společně z Prozatímním sborem Raus doslova rozkouskoval 40.armádu, zatímco 3.tanková armáda se rozpadala pod tlakem 2.SS pancéřového sboru a 69.armáda prchala směrem na Belgorod, pronásledovaná  divizí Grossdeutschland, zatímco divize Totenkopf se chystala Charkov s Rybalkovými bojovníky uzavřít.

Proto Stalin 15.3.43 neochotně souhlasil, aby Rybalko se svoji zdecimovanou armádou město opustil, takže začaly nájezdy prchajících skupin rudoarmějců na obranné pozice vytvořené divizí Totenkopf podél řeky Doněc východně od města  (Waffen SS měly k 15.3.  11.500 mrtvých, odplata během Hausserovy krutovlády nad dobytým Charkovem na zajatých vojácích/zhruba 20.000 + na civilistech byla nemilosrdná).

Stavka současně vyslala několik čerstvých jednotek, aby zablokovaly prostor mezi Charkovem a řekou Doněc, protože si chtěla udržet předmostí na západním břehu – zatlačit zpět SU jednotky na druhou stranu řeky se snažily 2.SS a 48.pancéřový sbor, posílený hrstkou pěchotních divizí. Zahnat RA zpět se jim podařilo až 26.3.43.

18.3.43  2.SS pancéřový sbor  a divize Grossdeutschland zaútočily proti 69.armádě u Belgoroda, který týž den dobyly.

Gen. Vasilij Kazakov /1898-1968/neměl žádné tanky, pod stovku děl a každá z jeho divizí měla pod 1.000 mužů, překročil proto Doněc a čekal na posily, kdy mu Stavka slíbila 3 armády.

S pádem Belgorodu Manstein svoji operaci prohlásil za skončenou, 23.3. začala jarní obleva, která zdejší operace znemožnila. Armáda Jih, díky Mansteinovi, opět stála na stejné linii, kterou držela na začátku jarní ofenzívy z roku 42, poté co byla SU zimní ofenzívou 42/43 téměř zničena (znovudobytí Charkova mělo význam jen pro zvýšení sebevědomí německých vojsk, zejm. gen. Haussera ).

Ještě koncem února 43 byla Stavka přesvědčena, že dosáhla totálního vítězství – z omylu ji vyvedla Mansteinova překvapivá protiofenzíva mezi řekami Dněprem a Doněc, během které šest SU elitních armád lehlo popelem (40.,69.,3.tanková.,Šestá, 1. gardová, + armádní skupina Popova) .

Stavka se po Mansteinově protiútoku celé jaro 43 chovala velmi pasívně jako „ ovečka“.

Manstein poté ve své další spěšně plánované ofenzívě Citadela/Zitadelle chtěl Stavku překvapit nečekaným tankovým útokem v Kurském výběžku nedaleko rusko-ukrajinských hranic, ale Hitler mu překvapivý blitzkrieg zakázal s tím, že se operace musí připravit do nejmenších podrobností, a poskytl tak Stavce čas k přemýšlení a přípravě.

Také Stalin chtěl ještě před Kurskem zahájit rozsáhlou ofenzívu, ale Žukov to odmítl s tím, že hloubková obrana bude spolehlivější, třebaže stejně krvavá jako riskantnější útok.

Maršál Žukov bitvu u Kurska (Manstein ji zahájil 4.7.43)  předvídal , a prohlásil, že to bude rozhodující bitva východní fronty, souhlasili s ním Alexandr Vasilevský a Alexej Antonov.

Manstein byl důstojníkem staré školy genštábu, znal cenu flexibilního velení, při kterém se musí improvizovat, podřízeným velitelům nebyly udíleny „ neoficiální rady“ , které dle genštábu zabíjely individuální iniciativu a vyvazovaly z odpovědnosti, což neznal Stalin ani Stavka, kteří praktikovali mikromanagement, styl řízení, při kterém vedení detailně řídí a kontroluje práci podřízených ( SU důstojníky, kteří prošli německým výcvikem – disciplína, iniciativa a odpovědnost, které důstojníku poskytují jistotu v době nejistoty na bojišti, nechal Stalin v moskevských procesech popravit).

Mansteinův štáb svým velitelům neudílel příliš specifické rozkazy, a jejich taktické vykonání ponechával na jejich uvážení, rozkazy, pokud to bylo možné , udílel osobně, aby si učinil přesnější obrázek o bojišti a o tom, co daný velitel potřebuje. (  Hitler byl samozřejmě na stejné vlně jako Stalin, takže mikromanagement byl jeho koníčkem , např. gen. von Bock si do svého diáře zapsal: „Máme zaútočit na Minsk, třebaže jeho obsazení není důležité a třebaže tento krok od nás nepřítel očekává, takže sem soustředí další jednotky“ ).

Bock trval na přímé trase tankových jednotek na MOW, nechtěl se vrhat do bitev o města, ve kterých ruské jednotky dle jeho názoru měl zničit další sled s pěchotou, Hitler však trval na zničení veškeré SU armády ještě předtím, než tankové divize vjedou hlouběji do ruského vnitrozemí.

Gen. Bock k Hitlerovu názoru hněvivě poznamenal: „Zdržením a odkloněním našich tankových divizí přijdeme o naší největší šanci dobýt MOW.“

6. 12. 41 za mrazů mínus 30 čerstvé ruské posily zahájily pod velením Žukova rozsáhlý protiútok po celé délce moskevské fronty – vyčerpaní vojáci Wehrmachtu ustoupili na celé frontě, bojovou techniku, kterou nemohli vzít s sebou, zničili ( prchající rudoarmějci ji přenechávali nepříteli).

O pár dní později vydal BER rozkaz k zastavení všech útočných operací, gen. von Bock si do válečného deníku zapsal: „Již v 8/41 jsme mohli být bez námahy v MOW, ještě za letního počasí, kdy nepřítel mohl být zcela rozprášen. Vrchní velení učinilo strašlivou chybu, když moji armádu odklonilo z přímé cesty na MOW. Nyní všichni za tuto strašlivou chybu zaplatíme.“

Rozkaz neútočit na Vitebsk, ale pomáhat při likvidaci obranných kapes RA vydal gen. Bock, jenž se z Poznaně přemístil do Kobrynu v brestské oblasti, velmi neochotně.

Další Hitlerovo nečekané rozhodnutí, které zaskočilo nejen Hitlerovy generály (proti byl gen. Bock, Guderian i von Rundstedt), ale i Stalinovy generály, bylo další odklonění tankových divizí (Gerd von Rundstedt, Ewald von Kleist, Heinz Guderian) armádní skupiny Střed, tentokrát směrem ke Kyjevskému kotli na pomoc armádní skupině Jih, kdy tankové divize skupiny Střed vpadly SU obráncům Kyjeva 23. 8. 41 nečekaně do zad (což předpokládal maršál Žukov, jenž se marně snažil Stalina přesvědčit, aby se SU jednotky stáhly za Dněpr).

Mansteinův velitelský talent se projevil již v tažení proti Francii ( armádní skupina B měla 29 divizí, její tři tankové divize dostaly za úkol vlákat spojenecké jednotky do léčky tím, že předstíraly hlavní útok přes Belgii a NL, aby obešly Maginotovu linii, zatímco hlavní úder se ve skutečnosti dle plánu von Mansteina (1887–1973) odehrál přes Ardeny, které spojenecké velení považovalo pro tanky za neprostupné.

Plán navrhl gen. Erich von Manstein (1887–1973), přičemž většina německých generálů plán odmítla jako příliš riskantní, ale podpořil jej gen. Gerd von Rundstedt (1875–1953) a Hitler, což bylo rozhodující. Spojenci sice měli mírnou převahu v mužích a v tancích, ale BER měl naprostou převahu v letectvu, spojenci navíc neměli jednotné velení.

Manstein proslul překvapivými údery – 2.SS pancéřový sbor + 4.pancéřová armáda čekaly na RA, až tato s velkým hurá postoupí a padne do léčky.

Postup na západ jim nařídila Stavka, která nevěřila tomu, před čím ji frontoví důstojníci varovali – před nebezpečným postupem.

V Norimberku byl Manstein spojenci obžalován ze 17 zločinů proti lidskosti, odsouzen byl jen za jeden menší „ symbolický „ zločin, protože Sověti jej za něco odsoudit chtěli.

Manstein naopak veřejně několikrát vystoupil na podporu SU válečných zajatců ( R.T.Paget : Manstein, his Campaigns and his Trial, LON 1951) , které Stalin již v roce 41 odepsal jako „ zrádce „ s tím, že SU váleční zajatci neexistují, jen zrádci“  - proto začaly vznikat ruské dobrovolnické divize v rámci SS ( v 1. roce zajetí, jenom proto, že se jich Stalin zřekl, jich na hlad a mráz zemřely 3 milióny; Stalin vydal zákaz ústupu za jakýchkoliv okolností a všechny, kteří by se chtěli vzdát, dostali za úkol postřílet zezadu politruci ).

Dnes se genštáby obávají i možností psychotroniky, viz studie US armády „The Fire Support Mission Area Analysis“, která vychází z odborné antologie  „The Iceland Papers“ (1977), " vědeckých studií o paranormálních a nezvyklých psychických jevech, které lze zneužít při vedení vojenských operací..