Cena „míru za každou cenu" - Polsko několikrát prodané

Utopie spojenectví Předválečné zhoršování vztahů Polska/PL s Francií Poláci, stejně jako Beneš, se až nezdravě spoléhali na spojenectví s Francií, třebaže osobní nevraživost mezi Pilsudským /1867-1935/ a gen. Weygandem /1867- 1965/

narostla do obludných rozměrů.

Francouzsko-polská/PL vojenská spolupráce během bitvy o WAW v 8/1920 byla korunována rozsáhlým ústupem sovětských/SU jednotek z PL, ústupem přímo historickým – bolševici unikátně ustoupili o 600km na severu a o 400 km na jihu.

Weygand se vrátil do Paříže/PAR jako hrdina, třebaže jak sám přiznal ve svých Pamětech, PL genštáb jeho rady naprosto ignoroval a o situaci na frontě jej záměrně neinformoval, takže až z novin se dozvěděl, že Poláci zvítězili. Když vystoupil z vlaku v PAR, vůbec nevěděl, proč jej jásající davy vítají jako Hrdinu od WAW.

Vojenský pakt mezi Varšavou/WAW a Paříží/PAR z roku 1921 byl vyvrcholením vzájemných námluv, dle kterého měly oba státy koordinovat i svoji zahraniční politiku.

1925 však bylo jasné, že tento pakt nevydrží, protože WAW velmi nelibě nesla, že v rámci locarnských dohod z roku 25 PAR ( ministr zahraničí Aristide Briand ) podepsala tzv. Rýnský garanční pakt, garantující francouzsko-německé  a francouzsko-belgické hranice dle Versailleské mírové smlouvy. Dle názoru Pilsudského a Becka měly být především garantovány východní hranice Německa s PL.

Poté, co se pluk. Beck po Pilsudského vojenském puči z roku 26 stal PL ministrem zahraničí, vztahy PL s PAR se výrazně zhoršily.  Beck Francii nedůvěřoval, takže PL představitel u Společnosti národů důsledně vystupoval proti francouzským zájmům, na což doplácela PL pracovní síla ve Francii, která se stala terčem útoků francouzských fašistů ( viz můj článek o francouzském „romantickém“ fašismu ).

Na odzbrojovací konferenci v Ženevě z 2/32, svolané Společností národů, si Německo prosadilo rovnoprávnost ve zbrojení, což WAW rozlítilo, protože byl zpochybněn hlavní princip Versailleské mírové smlouvy a byly ohroženy PL západní hranice. Francie navíc v roce 33 podepsala Čtyřstrannou smlouvu s Británií/UK, Itálií, a s Německem, dle pluk. Becka, aby německý apetit zamířila na PL.

Tzv. německo-polský pakt o neútočení/Deutsch-Polnischer Nichtangriffspakt/ Pakt Piłsudski-Hitler, nebyl pakt, smlouva nebyla svým obsahem standardní, aby paktu odpovídala, šlo jen o memorandum, přesně se nazývající Prohlášení mezi Německem a Polskem o nepoužití násilí/ Erklärung zwischen Deutschland und Polen über den Verzicht auf Gewaltanwendung ze 26.1.34, podepsaný jen na PL ambasádě v BER ministrem zahraničí Konstantinem von Neurathem/1873-1956/ a PL velvyslancem Jozefem Lipským/1894-1958 US/.

Základem PL-německé deklarace byla jen deklarace Hitlera-Lipského z 15. 11.33 o odmítnutí síly v PL-německých vztazích, ale odmítnutí použití síly nebylo doplněno zárukami o neměnnosti hranic.

PL se touto deklarací snažilo zmírnit pro sebe nepříznivé dopady výše zmíněné Čtyřstranné smlouvy a intenzívní nacisticko-bolševické spolupráce mezi Hitlerem a Stalinem.

Nejen Putinova komise pro falšování dějin z přelomu 08/09, ( její výklad dějin musely převzít školské osnovy), jejímž vedením Putin pověřil Medvěděva, lživě tvrdí, že Stalin musel podepsat pakt s Hitlerem, protože s Hitlerem podepsalo tajný pakt, namířený proti SU, PL. Skutečnost byla přesně opačná, než co podpluk. KGB Putin tvrdí -  jak napsáno výše, nešlo o žádný PL-německý pakt, obsahující ujednání proti SU, naopak, PL uzavřelo opravdový pakt o neútočení již v roce 32 se SU, a po podepsání Deklarace o neútočení s BER v 1/34, gen. Beck odjel v 2/34 na přání Stalina do MOW, kde odsouhlasil prodloužení PL-SU paktu do roku 45.

Poté, co pluk. Beck při své návštěvě v MOW prohlásil, že pokud se Kreml nepřestane vměšovat do otázky litevské oblasti kolem Vilna, kterou PL okupovalo, WAW neprodlouží platnost smlouvy SU-PL paktu o neútočení ( Litvinov/1876-1951/ prodloužení těchto paktů v 4/34 vyjednal i s pobaltskými státy a s FS ), Kreml ustoupil, a již potřetí se na PL žádost tohoto vměšování výslovně zřekl ( předtím ve smlouvách z roku 21 + 26 ), takže 5.5.34 Litvinov a PL velvyslanec Lukasiewicz podepsali protokol, kterým prodloužili platnost SU-PL paktu o neútočení do 31.12.45, jak dohodl Beck v MOW v 2/34.

Francouzský ministr zahraničí usiloval o „ východní Locarno“ /uzavření smlouvy o vzájemné garanci hranic mezi Německem, SU, PL, CSR a pobaltskými státy, Německo a PL ji však odmítly ( „ západní Locarno“ tvořily 3 smlouvy podepsané v roce 25 – Rýnský pakt (UK,F, Belgie, BER + Itálie si vzájemně garantovaly hranice, UK + F garantovaly hranice francouzsko-německé a belgicko-německé ), arbitrážní dohoda mezi BER, F, Belgií, PL a ČSR + francouzsko-PL a francouzsko-čsl. dohoda o vzájemné pomoci. Spojenecká smlouva s Francií z 25.1.24 byla Benešovi vnucena Francií poté, co se PAR dostala do mezinárodní izolace po svém obsazení Sárska v roce 23 z důvodu, že ji Výmarská republika odmítala platit válečné reparace. Násilné vymáhání reparací odsoudily anglosaské státy i Beneš. Smlouva byla doplněna garanční smlouvou z 16.10.25,  garance však neměly žádnou hodnotu, protože francouzský přesun přes Rýn na pomoc ČSR byl vázán na souhlas signatářů Rýnského paktu ...

Arbitrážní dohoda mezi BER, PL a ČSR do Rýnského paktu nebyla   začleněna, takže hranice Německa, PL a ČSR zaručeny nebyly.

Zajištěni paktem o neútočení se Stalinem a společnou deklarací s Hitlerem, Poláci 13. 9.34 vypověděli smlouvy o ochraně národnostních menšin ( což bylo nejen porušení deklarace Společnosti národů, ale i Versailleské mírové smlouvy ), kterých mělo PL hojně, mj. Ukrajinci, Češi (těšínští i volyňští), Litevci, Rumuni, Němci, Židé.

Ministr zahraničí Beck při odjezdu ze Ženevy prohlásil: „. Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu, a připomíná svoje přání mít společnou hranici s Maďarskem „ .

Pilsudského PL tak rozbilo Malou dohodu.

Druhý den si Pilsudský odhlasoval novou ústavu, která byla v naprostém rozporu s ústavou z roku 21, jež kopírovala francouzskou ústavu 3. republiky.

V 10/34 byl v Marseille zastřelen YU král Alexandr I. a francouzský premiér Louis Barthou, čímž byl prozápadní spojenecký systém totálně destabilizován.

Vrahem krále byl bulharský revolucionář Veličko Kerin, stříleli však i ustašovci ( budoucí válečný zločinec Ante Pavelič/1889-1959Madrid/ organizátor z Říma, pomáhal mu ex-rakousko-uherský důstojník Georg Percevic, ani jednoho Mussolini nevydal.

Balistická expertíza kulky, která zasáhla Barthoua, stanovila, že šlo o kulku z pistole francouzské policie, informace byla zveřejněna až v roce 74 .

Pilsudský nepřišel na francouzskou ambasádu kondolovat, zatímco na jugoslávské byl.

Ve Společnost národů byla poté (16.11.37) přijata Úmluva o prevenci a trestání terorismu, kterou podepsalo 25 států, ratifikovala ji jen Indie.

V roce 35 pluk. Beck odmítl nátlak francouzského ministra zahraničí, aby PL po vzoru Francie (1932 + 1934 + 2.5.35 ), která  11.1.34 nejprve s Kremlem uzavřela dohodu o hospodářské spolupráci, a teprve poté dohodu o přátelství a bratrství, ratifikována byla až 1936 poté, co Hitler 1936 obsadil demilitarizované pásmo v Porýní a přeměnil tak Versailleskou mírovou smlouvu v cár papíru, uzavřelo smlouvu o spolupráci na věčné časy s Kremlem (do uzavření smlouvy se Stalinem o vzájemné pomoci v případě napadení PAR 1935 dostrkala jen Beneše – 16.5.35 ji s Kremlem podepsal, třebaže Beneš diplomaticky uznal SU po nátlaku Francie teprve 9.6.34 -  18.9.34 SU za francouzského sponzoringu  a prohlašování premiéra Barthoua o mírumilovnosti bolševické povahy vstoupil do Společnosti národů, třebaže od Rapallské smlouvy z roku 22 Kreml tajně spolupracoval s německou armádou, a 14.12.39 byl ze Společnosti národů vyloučen pro agresi vůči FS ).

Později socialistická PAR usilovala rozšířit svoji bilaterální smlouvu se Stalinem na trilaterální s LON, což Chamberlain nejprve odmítl, od 5/39 nebyl proti.

Beck nazval francouzsko-SU pakt za spojeneckou zradu na Polsku. PL list Warszawski-Dziennik napsal, že Francie tímto paktem nahradila WAW v politickém systému Evropy Kremlem.

V 5/35 zemřel socialista maršál Jozef Pilsudski.

PL se začalo sbližovat s fašistickým režimem Mussoliniho, do španělské občanské války 36-39 zaměřeného protiněmecky. Proti Anschlussu Rakouska v 3/1938 PAR protestovala neslyšitelně, WAW dělala, že jí Anschluss nezajímá, Beck byl na návštěvě v Římě.

Poprvé přímo se PAR a WAW střetly v čsl. otázce, kdy si WAW od 4/38 začala dělat veřejné nároky na část čsl. území, o kterém 1920 rozhodla tzv. velvyslanecká konference, a navíc na Prahu ukazovala jako na „ kremelskou filiálku „ , narážela na smlouvu se Stalinem, kterou Beneš 1935 podepsal pod nátlakem PAR.

WAW se připojila k Hitlerově požadavku na plebiscit v Sudetech 21.9.38 , protože WAW požadovala plebiscit v Těšínsku se silnou PL menšinou ( dnes má 56% historického území ČR, 44% PL ), PL územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda. PAR byla zásadně proti, ale vystoupit proti PL ostřeji se neodvážila, protože PL potřebovala jako spojence pro případnou válku s Německem.

V 9/38 PL velvyslanec v PAR Lukaciewicz francouzskému zamini oznámil, že v případě německého útoku PL Praze na pomoc nepřijde, protože vůči Praze nemá žádné spojenecké závazky, následovalo 30.9.38 ultimátum Benešovi ( v PL se konaly volby ) na vydání Těšínska, načež PL armáda Těšínsko  2.10.38 vojensky obsadila, aniž čsl. armáda zasáhla.

Stalinova touha spojit se s Hitlerem vyšla najevo již 4 dny po Mnichovu, 3.10.38, když tajemník německé ambasády v MOW informoval BER, že si Stalin z Mnichovské dohody ( rozlícený, že nebyl do Mnichova pozván ) vyvodil určité závěry se vstřícnějším postojem k Hitlerovi.

Spojenecký postoj Británie a jakou cenu měly její spojenecké záruky, o které PL tak usilovalo

12.10. 1938  US velvyslanec v UK Joseph Patrick Kennedy /1889-1969, otec JFK, Roberta a Teda K., velvyslanec v UK v letech 37-40 / informoval US ministra zahraničí (Papers Relating to the Foreign Relations of the United States, svazek I, 1938, strana 85-6 ), že UK ministr zahraničí Lord Halifax mu řekl, že LON zamýšlí posílit svoji protivzdušnou obranu, a až tak učiní, bude mu jedno, koho Hitler napadne, zejména budou-li to státy ve střední  a jihovýchodní Evropě.

To samé Halifax zopakoval v dopise z 1.11.38 Siru Eriku Phipps, UK velvyslanci v PAR s tím, že německá expanze tímto směrem je normální z hlediska geografického i ekonomického.

Prominentní kritik politiky appeasementu Robert Vansittart /1881-1957/ přišel o funkci 1.tajemníka ministra zahraničí, kterou až do konce války obsadil Sir Alexander Cadogan/1884-1968/, jehož deníky jsou cenným zdrojem historických informací.

Cadogan byl také  kritikem appeasementu, ale uznával, že dokud LON nepřezbrojí , nic jiného než appeasement mu nezbývá, a proto ani on neměl problém s Hitlerovým obsazením střední Evropy.

Cadogan doporučoval revidovat Versailleskou mírovou smlouvu, která se , dle něho, podobala spíše kapitulační než mírové smlouvě, ale byl Edenem odmítnut s tím, že by BER narostla křídla.

Cadogan nesouhlasil, a do svého deníku si zapsal : “ Dokud se bude Německo cítit ukřivděno, bude zbrojit a hýčkat si revanšismus.“

Dále si poznamenal :“ Nelze říci, že naše dosavadní politika byla neúspěšná, protože žádnou politickou strategii nemáme, jen čekáme, co se stane příště.“

18.6.43 si do deníku napsal :“ Již před katyňským masakrem SU vláda celá léta masakrovala vlastní občany po 10.000 denně, přesto jsme v roce 41 padli do Stalinovy náruče, proto si nemyslím, že by katyňský masakr naší morálce přitížil. Krev ruských civilistů křičí hlasitě do nebe jako krev Poláků, jak vůbec Poláci dokáží žít po válce vedle Rusů ? A jak my můžeme s Rusy jednat o potrestání nacistických válečných zločinců, když Rusové mají na rukách stejnou krev ?“

(Přesto si Cadogan stanovil za úkol „ přemluvit londýnské Poláky, aby souhlasili se ztrátou svých východních území ve prospěch Kremlu .)

O SU diplomatech si v 1/45 do deníku poznamenal :“ SU diplomaté jsou ti nejpodlejší a nejpodlézavější Židé, které jsem kdy v životě potkal“ .

O Jaltě z 2/45 Cadogan tvrdil, že je druhým Mnichovem – „ obě smlouvy vážně poškodily práva menších států, které se nemohly bránit vůči svým predátorským sousedům. Obě smlouvy odrážely jen vojenská fakta, obě vypadaly na papíře lépe než ve své brutalitě v terénu“…

Cadogan byl 1. UK představitelem u OSN /46-50/, a byl frustrovaný ze SU diplomatů, kteří museli každé slovíčko, které vypustili z úst, konzultovat s Kremlem a nesměli se stýkat s ostatními diplomaty. Cadogan si do svého deníku zapsal :“ Jak člověk může diskutovat s břichomluvnou loutkou ?“

Churchillovi o fungování OSN řekl, že je neuvěřitelné, jak se akce Kremlu po válce podobají akcím nacistického Německa v předvečer války, oba státy neuvěřitelně lžou, i když jsou při lži přistiženi.

Cadogan byl v diplomatických kruzích pozitivně hodnocen pro svoji přímost a charakter, když jej Churchill 1952 učinil předsedou rady guvernérů BBC, Cadogan odmítl s tím, že na to nemá kvalifikaci. Churchill mu řekl :“ Nepotřebujete kvalifikaci, jen charakter.“

UK veřejné mínění bylo v roce 38 rozděleno, někteří Chamberlaina „Mírotvůrce“ za odvrácení války milovali jako německý národ svého mírotvorného Hitlera, jiní tvrdili, že se Mnichovu šlo vyhnout, a další ústupky se již Hitlerovi nesmí povolit.

Politickou opozici vůči politice appeasementu vedl Churchill /1874-1965/ z Konzervativní strany, jenž varoval před německým zbrojením od roku 35. Třebaže Churchill podpořil mezinárodní intervenci proti bolševikům v letech 1918-19, po Mnichovu vyzýval k velké západní koalici se Stalinem ...

Humorný aristokrat Churchill, silný pijan a kuřák, a Hitler, navenek asketický maloměštˇák, vegetarián a abstinent, měli hodně společného – oba trpěli střídavě eufórií a depresemi, oba byli vášnivými řečníky, oba milovali obrazy, oba vyšli na politické pódium ze zákopů 1916, a oba nenáviděli bolševiky, se kterými se paktovali.

Ve 20.letech byl Churchill všemocný, zatímco Hitler vykukoval z popelnice, ve 30.letech si role přehodili,  a 1940 se čelně střetli, když byl Churchill v den Hitlerovy invaze do Francie jmenován 10.6.40 premiérem.

Hitler se přes proněmecké či appeasementové politiky všemožně snažil, aby s ním Británie uzavřela „mírovou „ smlouvu s tím, že Británii miluje, viz sestry Mitfordovy ( do posledního okamžiku se bál odstartovat první výstřel proti UK, Göring jej musel, třesoucího se, ujištˇovat, že Luftwaffe ovládne Británii během několika hodin ), avšak Churchill, jenž na rozdíl od ostatních Britů četl Mein Kampf, vůči desátníkovi vedl nemilosrdnou válku.

Když berlínský rozhlas oznámil smrt Hitlera, jenž o Churchillovi prohlásil, že je „ duševně vyšinuté opilecké pras … , Churchill utrousil :“ Důvod ke smrti měl velký “.

Maxim Litvinov v 9/38 navrhoval akci na pomoc ČSR v rámci Společnosti národů, ale Stalin během celého podzimu 38 mlčel.

Spojenecký postoj Francie, která byla ve vleku Británie

Také premiér Eduard Daladier/1884-1970/ byl velmi překvapen, když se z Mnichova vrátil domů, a lidé ho vítali květinami a nadšenými pokřiky, že zachránil mír. Očekával, že na něj pro jeho zradu Československa budou házet kameny.

Na rozdíl od Daladiera, byl francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet /1887-1973 / přesvědčeným „ pacifistou „ a appeasementistou, a podepsal s „von“ Ribbentropem smlouvu, dle které měly obě země spolu konzultovat každou drobnost společného zájmu na způsob Chamberlainovy-Hitlerovy dohody z Mnichova ze dne 30.9.38.

Ribbentrop dohodu s Georgem Bonnetem /1889-1973/ považoval za francouzskou rezignaci na její spojenecké smlouvy se středoevropskými zeměmi, což Bonnet oficiálně popřel ve své diplomatické nótě z 1.7.39, avšak ve svých Pamětech „Le Quai d’Orsay sous Trois Republiques „ z roku 61 spíše potvrdil Ribbentropovu verzi. Napsal v nich, že francouzsko-německá smlouva mohla být prvním krokem ke Spojeným státům evropským, a že Hitlerova invaze do PL byla zbytečná, protože PL otázka mohla být vyřešena na další mnichovské konferenci  …

24.10.38  Ribbentrop PL velvyslanci Jozefu Lipski /1894-1958/ sdělil, že BER chce PL navrhnout skvělou dohodu na vyřešení všech sporů.

Ribbentrop navrhl a) zrušit status Gdaňska jako svobodného města a navrátit město Říši s tím, že veškerá dosavadní PL práva budou zachována, včetně práva PL na silniční a železniční spojení Koridorem vedoucího do Gdaňska a Východního Pruska, který byl dán PL po 1.sv.v., aby získalo přístup k moři, ale který  přetˇal spojení mezi Německem a Východním Pruskem. Zde si Beck nebyl jistý, jak vykládat slovo Korperschaft/ korporace, které Ribbentrop a později i Hitler použili, zda mysleli společnou správu Gdaňska

b)       PL se připojí k Protikomunistické Kominterně oplátkou za německou garanci jeho západních hranic a prodloužení Deklarace o neútočení na dalších 25 let.

PL ministr zahraničí Beck nesouhlasil se změnou statusu Gdaňska, ale povolil jednání o vylepšených možnostech Německa při využívání PL koridoru ( PL nemohlo BER povolit ani menší německý koridor v PL koridoru, protože by BER mohl PL přístup k moři kdykoliv zablokovat ).

30.10.38  německý velvyslanec v MOW hrabě Friedrich von der Schulenberg /1875-11/44 oběšen jako účastník spiknutí proti Hitlerovi, počítal, že v nové vládě bude ministrem zahraničí, měl 1 dceru, která se 1908 narodila v Praze/, informoval německé zamini, že se setká s Molotovem, aby dosáhl co nejrychlejší urovnání SU-německých neshod.

4.11.38  Göringův úřad žádal znovuobnovit dodávky SU surovin, nejlépe v dvojnásobném objemu ( rusko-něm. obchodní dohoda z roku 35 měla vypršet v 12/38, jednání o jejím prodloužení stagnovalo, proto 22.12.38 do MOW dorazila něm. obchodní delegace vedená Juliusem Schnurrem ).

Jak PL usilovalo o britské/UK záruky

V 12/38 se k UK vládě dostaly zprávy o tom, že Hitler plánuje útok proti NL, Belgii, CH, Francii, a plánuje bombardovat LON.

Tuto informaci dodal LON admirál Canaris přes protinacistickou skupinu konzervativního monarchisty Dr. Carla Friedricha Goerdelera /1884-2.2.45 oběšen ve věznici Plötzensee ve stejný den jako Popitz, věděli o vyjednávání Himmlera se spojenci v létě 43, protože jej do tohoto vyjednávání sami přemluvili /.

Goerdeler byl v letech 30-37 starostou Lipska, kde spolu s Popitzem chránili Židy před arizací, po svém zatčení 21.7.44  Popitz na Gestapu vypověděl :

“ Nemám nic proti tomu, aby Židé zmizeli z německé ekonomiky, ale z hlediska morálky nemohu souhlasit s násilím proti nim „ . Dalším členem Goerdelerovy skupiny, která plánovala puč proti Hitlerovi v souvislosti s okupací ČSR a s útokem proti PL, byl gen. Hans Paul Oster z Abwehru /1887-9.4.45, zatčen 21.7.44 /. Údajně jej nechal Himmler popravit po nalezení Canarisova deníku 4.4.45, ale také Oster věděl o vyjednávání Himmlera se spojenci.

Gen. Hans Paul Oster nazýval Hitlera „ten idiot“  a svého přítele z NL ambasády, vojenského atašé,  informoval o přesném datu invaze Wehrmachtu do NL.

Goerdeler byl ve spolku s několika německými generály a diplomaty, mj. Ulrichem von Hassell /1881-9/1944 popraven, jeho syn Wolf byl velvyslancem NSR u OSN /, gen. Beckem, ale i  s Hjalmarem Schachtem.

Hitler jejich skupinku nazýval „ přeintelektualizované kruhy „, aneb jak by řekl Miloš Zeman, „ berlínskou kavárnou“.

Goerdeler v 4/38, kdy se svojí skupinou plánoval vojenský puč proti Hitlerovi, navštívil LON, kde Halifaxe přemlouval, aby nesouhlasil s okupací čsl. Sudet, ale současně chtěl Sudety pod německou kontrolu (Rakousko a Sudety patřily dle Goerdelera Německu, PL a ČSR by si ponechaly jen samostatnost ), takže Halifaxe zmátl.

Goerdeler se s několika generály snažil zmařit i Fall Grün/obsazení Československa, v 6/38  s ním gen. Beck konzultoval, zda by měl rezignovat na svoji funkci náčelníka genštábu, aby zabránil útoku na ČSR.

V létě 38 se Goerdeler několikrát setkal s US diplomatem Owenem Youngem ve CH, a naléhal, aby US vláda pomohla PL Židům, kteří nedobrovolně uvízli ( zhruba 11.000 lidí ) na německo-PL hranicích, když je Němci vyhostili a PL nepřijali, v 11/38 jej informoval o tom, že Kristallnacht inicioval osobně Hitler.

Ve Švýcarsku Goerdeler jednal i s emisarem Daladiera.

V 12/38 se Goerdeler opět v LON setkal s vládními zmocněnci, přeháněl počet antihitlerovců  mezi prominenty v Německu i svoje možnosti zorganizovat převrat. Především však Brity odradil svým nacionalistickým slovníkem – požadoval návrácení Gdaňska, PL koridor, anexi Rakouska, německou východní Afriku a obří finanční půjčku pro postnacistickou vládu, což zopakoval 16.3.39  v rozhovoru s Youngem, kdy požadoval svolání mezinárodní konference o těchto oprávněných německých požadavcích, které by se , dle něho, Hitler odmítl zúčastnit, a Goedelerova skupina by jej svrhla.

Goerdelerův nápad s mezinárodní konferencí stál za Rooseveltovou/FDR výzvou k Hitlerovi a k Mussolinimu ze 16.3.39, aby nerozpoutávali válku výměnou za Rooseveltův slib mezinárodní konference, jejímž výsledkem bude nový mezinárodní pořádek.

3.1.39 SU velvyslanec v BER Alexej Merekalov/1900-1983/ z praxí ve službě VChK/Čeka-OGPU, kterého do diplomatických služeb přivedl Malenkov-Molotov, informoval Wilhelmstrasse o SU přání zahájit novou éru SU-německých obchodních vztahů – začala intenzívní jednání, která však v 2/39 zkrachovala. BER sice lačnil po SU surovinách, ale nemohl dodat SU zboží, po kterém lačnil Kreml ( viz memorandum něm. zamini z 11.3.39 ).

Merekalov byl náhle odvolán v 5/39 spolu s Litvinovem, k diplomacii se již nevrátil, Stalin jej převedl do Všesvazového masného institutu. V BER jej vystřídal Škvarcev. ( viz http://militera.lib.ru/research/bezymensky3/10.html ).

12.1.39 Stalin před celým diplomatickým sborem pronesl srdceryvný projev na obranu Hitlera, svým pozitivním hodnocením Hitlera šokoval svět.

LON list News Chronicle 19.1.39 informoval o „ sbližování Stalina s Hitlerem“, bez komentáře Stalinův projev, opěvující Hitlera, převzal Stalinův list Pravda.

25.1.39 labouristický Daily Herald přinesl zprávu o tom, že je BER přesvědčen, že „ v případě evropského konfliktu zůstane Stalin neutrální „, že na cestě do MOW je německá obchodní delegace, zmocněná i k politickým jednáním.

26.1.39 Ribbentrop přijel na oficiální návštěvu do WAW k 5.výročí německo-PL deklarace o neútočení, kdy opět gen.Becka přemlouval k přijetí výše zmíněných nacistických návrhů, a lákal jej na rozšíření PL území na východě na úkor SU/Ukrajiny, a sliboval mu PL hranice sahající až k Černému moři, ale Beck na tuto nabídku nepřistoupil.

Shodli se jen na tom, že odejde-li Společnost národů z Gdaňska, žádná strana nepřikročí k jednostranné akci.

V 2/39 bylo oznámeno, že MOW bude prodávat ropu a suroviny pouze německým, italským a jim spřáteleným firmám (!) Poprvé ve své historii SU přestal prodávat ropu soukromým zahraničním firmám …

10.3.39 Stalin přednesl dlouhý protibritský projev na 18.sjezdu KSSS s tím, že slabost demokratických mocností je očividná již z důvodu, že opustily systém kolektivní bezpečnosti a vyměnily jej za politiku neintervence a neutrality, čímž dávají najevo, že chtějí mezinárodní agresory nasměrovat na jiné oběti.

SU se však nenechá vyprovokovat, a bude i nadále vůči Hitlerovi a vůči všem  provádět mírovou politiku/politiku appeasementu.

Stalin poprvé od Anschlussu Rakouska veřejně promluvil o vztahu SU k BER s tím, že pro SU-německý konflikt nejsou žádné důvody.

O 5 dní později, v noci ze 14/15.3.39 Hitler přepadl ČSR pod záminkou, že Praha nebude Slovákům bránit v nezávislosti. 

Představitelé Ludové strany, která se zmocnila vlády na Slovensku, tajně vyjednávali s nacisty o vyhlášení slovenské nezávislosti, proto v noci na 10.3.39 Emil Hácha /1872-27.6.45/, jenž 30.11.38 přijal funkci prezidenta  po abdikaci Beneše na nátlak svého okolí, vyhlásil stanné právo a sesadil slovenskou autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem, moc na Slovensku převzala československá armáda.

Hitler slovenským předákům sdělil, že budˇ  si jeho jménem zažádají o samostatnost nebo Slovensko dá do užívání Madˇarům, proto Slováci 14.3.39 vyhlásili Slovenský stát, zatímco Madˇarsko si z ČSR odlomilo zbytek Podkarpatské Rusy ( již  2.11.38 si Madˇarsko se souhlasem Hitlera a italského ministra zahraničí hraběte  Galeazzo Ciano /1903-1944/ na základě vídeňské arbitráže přivlastnilo  část jižního Slovenska ),.a získalo tak vytoužené hranice s PL.

Hitler si v noci ze 14/15.3.39 předvolal na červený kobereček do BER prez. Háchu, kde ho seřval za sesazení Tisa  a vyhrožoval mu bombardováním Prahy, jestliže nepodepíše pro Hitlerovu armádu zvací dopis. Hácha se několikrát při Hitlerových výhrůžkách zhroutil, osobní lékař Hitlera jej dopoval sérem neznámého obsahu.

Nakonec Hácha podepsal, čímž vznikl protektorát Böhmen und Mähren. Hácha se mylně domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy.

Historici píší, že Mnichov a okupace Československa byla výsledkem politiky appeasementu Chamberlaina a Daladiera, jak tvrdila i SU propaganda, ale největším provozovatelem appeasementu nejhoršího ražení byl Stalin.

Když Ubuové vládli Británii

Hitlerovo obsazení zbytku  ČSR vyvolalo u LON vlnu nevole, veřejné mínění požadovalo, aby LON zaujal pevné stanovisko,  přesto nenapravitelný appeasementista  Chamberlain, navzdory tomu, že v parlamentu zalitoval, že Hitler nedodržel slovo, prohlásil, že UK a francouzské mezinárodní záruky nelze uplatnit, protože se ČSR rozpadlo v důsledku vnitropolitické nestability, takže Chamberlain bude vůči Hitlerovi stále uplatňovat mírovou politiku.

Chamberlainovi vlídný postup proti Hitlerovi překazil rumunský velvyslanec Virgil V. Tilea, jenž 16.3.39 UK vládu spěšně informoval, že Rumunsko obdrželo od Hitlera ultimátum, aby s Říší podepsalo dohodu, že se stane jejím satelitem.

Zda Tilea jednal z vlastní iniciativy či se souhlasem krále Karla, není známo. Němci potřebovali rumunská ropná pole, smlouva o jejich využívání ve prospěch BER byla podepsána 23.3.39.

Tleova informace se rozšířila po celém LON, a veřejnost požadovala, aby Halifax Hitlera zastavil, proto Lord Halifax poradil Chamberlainovi, aby do svého projevu  vložil větičku, že „ Británie nebude pasívně přihlížet, pokusí-li se jedna evropská mocnost ovládnout Evropu, projev Chamberlain pronesl 17.3.39 v Birminghamu.

18.3.39 se UK vláda rozhodla navrhnout společnou deklaraci spolu s PAR, PL a SU, která by Hitlera zastrašila tím, že „ jestliže Hitler ještě někoho napadne, signatáři deklarace uskuteční společnou konzultaci „.

Stalin 18.3.39 navrhl uspořádat mezinárodní konferenci v Bukurešti pro sladění pojmu „ konzultace „, kterou Chamberlain odmítl jako předčasnou, zatímco 19.3.39 francouzský velvyslanec trval na „ konzultaci ohledně akcí, které by mohly podniknout „ ...

Čeho chtěl Stalin schůzkou v Bukurušti dosáhnout, není s přihlédnutím k jeho anglofobii jasné, ale vzhledem k tomu, že se již přinejmenším od roku 35 vtíral Hitlerovi s paktem o neútočení, je pravděpodobné, že chtěl touto schůzkou Hitlera přitlačit ke zdi, aby s ním pakt o neútočení konečně podepsal.

LON však Stalinovi nedůvěřoval a Hitlera nechtěl provokovat, proto schůzku odmítl, také z důvodu, že jednání se Stalinem si nepřály ani mnohé UK kolonie a neutrální státy, PL vláda odmítla i jen společnou deklaraci se Stalinem.

Britové nejprve jen chtěli, aby Stalin poskytl garance PL a Rumunsku pro případ, že budou napadené Hitlerem, což vypadalo, že odpovědnost za jejich obranu chtějí přesunout na Stalina ( vojenské závazky vůči Rumunsku měla PAR v rámci Malé dohody/ 1921-1939 /, taktéž vůči ČSR + YU ).

Poté, co se Stalin začal sbližovat s BER, byly UK a PAR ochotny uzavřít s MOW spojenecký vojenský pakt, ale Stalin jeho uzavření oddaloval nejrůznějšími nepřijatelnými požadavky, zejm. požadoval, aby LON a PAR přijaly definici „ nepřímé agrese „, tj. Stalinovo právo vstoupit do pobaltských zemí, pokud se Stalin bude domnívat, že tyto státy, které v 6/39 podepsaly  pakt o neútočení s BER, jakýmkoliv způsobem ohrožují Stalina. 

LON a PAR byly ochotny na tuto podmínku přistoupit jen v podobě tajného dodatku, ale Stalin trval na tom, že definice nepřímé agrese musí být v textu smlouvy.

20.3.39 Kreml v oficiálním komuniké, určeném pro uši BER, popřel, že nabídl PL a Rumunsku záruky pro případ jejich napadení s tím, že jej tyto země o záruky nepožádaly.

16.4.39 se Göring setkal s Mussolinim, aby s ním projednal pakt s Kremlem, podle německého memoranda ze schůzky Duce by pakt s Kremlem  „ vřele uvítal “, protože mají s Rusy stejný cíl – boj proti plutokracii.

Dle deníku Mussoliniho zetě hraběte Ciano Hitler tlačil na uzavření vojenského paktu s Mussolinim, který Mussolini neustále odkládal, protože italská armáda nebyla na světový konflikt připravena. Proto byl hrabě Ciano zděšen Göringovým sdělením, že se německý útok proti PL blíží.

Německo „ pakt „ s PL jednostranně ukončilo 28.4.39 poté, co PL odmítlo obnovené německé požadavky na úpravu vzájemných hranic v německý prospěch ( zejm. Gdaňský/PL koridor/PL Pomořansko, kterým Němci poté, co koridor ztratili, přišli o spojení s Východním Pruskem, které tak muselo být zajištˇováno 6 vlaky denně, zboží se převáželo lodní dopravou stejně jako před 1.sv.v., návrat koridoru požadovaly již před Hitlerem všechny německé vlády. ).

Jako oficiální důvod ukončení paktu  BER uvedl polsko-britské komuniké z 6.4.39 o poskytnutí britských záruk ohledně Gdaňsku. Hitler ve svém projevu v Reichstagu z 28.4.39  překvapivě vypustil své vždypřítomné brutální výpady proti SU, na což upozornil gen. Beck.

Beck ve svém projevu v PL Sejmu 5. 5. 39 na německou akci prohlásil:  " My Poláci neznáme pojem mír za každou cenu. V životě lidí existuje pouze jedna věc, která se nedá koupit, a tou je čest! ".

( Gen. Beck, jenž 1.9.39 vyzval LON + PAR, aby splnili své spojenecké závazky vůči PL, kteří však jen vyhlásily formálně Německu válku, odjel do Rumunska za zbytkem vlády poté, co 17.9.39 Stalin vtrhl do PL.

Rumunské úřady jej internovaly v hotelu v Brašově, kde napsal své Paměti/ „Závěrečná zpráva „. V této době na podzim 39 s ním uskutečnil rozhovor PL novinář Melchior Waňkovicz /1892-1974 PL/, jenž napsal :“ Beck byl zamknut ve zlaté kleci luxusního hotelu v Brašově, se svými spolupracovníky měl vyhrazeno celé patro. Kdykoliv z pokoje vyšel, šli mu v patách hordy spojeneckých, německých a rumunských agentů. Povídali jsme si od 17.00 do dvou hodin do rána. Beck vyzdvihl spojeneckou smlouvu s UK, to, že madˇarská vláda odmítla nechat projít německé jednotky přes madˇarské území, a souhlas rumunské vlády přijmout PL vládu, a udělit Polákům právo rezidenční a tranzitní ( na žádost LON, který si nepřál, aby gen. Beck žil v LON ). S těmito zeměmi by PL mohlo vytvořit koalici, ČSR  by v ní nebylo.

Beck prohlásil, že jej nezajímá, že Lloyd George /1863-1945/ prohlásil PL za „ reakcionářskou zemi, která si nezaslouží pomoc „, a že Lord Halifax/1881-1959/chce oprášit Curzonovu linii. Místo toho vyzdvihl, že když UK král pronesl projev v rozhlasu, hrála se UK, francouzská a PL hymna.

Zeptal jsem se ho, zda počítal s tím, že Hitler proti PL zaútočí – Beck odpověděl, že jednal s Hitlerem několikrát, ale že Hitler s diskusí vždycky vycouval, je snadno ovlivnitelný a ovládá jej Ribbentrop. 

Gen. Beck zemřel v Rumunsku v 6/44 v 50 letech údajně na TBC, jeho syn Andrzej/Andrew, jenž s matkou ve svých 13 letech  pokračoval přes Rumunsko, Itálii a Francii do UK zemřel 2011 v US, kde šéfoval Pilsudskému institutu ).

6.5.39 se hrabě Ciano, Mussoliniho zetˇ,  setkal s Ribbentropem a snažil se útok na PL oddálit přinejmenším o 3 roky, ale k jeho šoku Musssolini, jenž si do roku 39 udržoval vůči Hitlerovi zdravý odstup, nakonec s vojenským paktem souhlasil. Pakt byl s velkou pompou podepsán 22.5.39 („Ocelový pakt“) a pro Mussoliniho stal osudným.

Mussolini za vyjednání paktu vyznamenal místo Göringa Ribbentropa, takže Göring nesnášel Ribbentropa ještě více.

Agresívní povahu paktu vyjadřovala preambule, na které Hitler trval : „ Smluvní strany budou ve všem jednat společně, aby si zajistily svůj Lenbensraum“, zatímco jádrem paktu byl článek III :“ Druhá smluvní strana přijde druhé straně v konfliktu na pomoc s veškerou svojí vojenskou silou na zemi, na moři i ve vzduchu „, který Mussolini po vypuknutí konfliktu nedodržel, stejně jako na konci války nedodržel článek V, který smluvním stranám zakazoval uzavřít separátní příměří „ .

16.4.39 v den setkání Göring-Mussolini, se stahoval kruh nad Litvinovem, jenž tento den přijal UK velvyslance a znovu mu nabídl tripartitní pakt o vzájemné pomoci ( UK,PAR,SU), který by byl zajištěn vojenskou dohodou a vojenskými garancemi, a mohlo by se k němu připojit PL, kdyby chtělo.

Litvinov, ministr zahraničí v letech 30-39, do této své poslední nabídky paktu se Západem vsadil nejen svoji kariéru. Litvinov /1876-1951 údajně na infarkt při výslechu NKVD, Litvinova vnuka Pavla KGB nutila, aby jako náctiletý donášel KGB na své rodiče, což odmítl /.

Litvinova nabídka vyvolala v PAR a v LON konsternaci.

Avšak ještě předtím, než Západ Litvinovu nabídku odmítl, Stalin měl svoji stranu vybranou.

Jeden den po Litvinově nabídce SU velvyslanec v BER Merekalov navštívil Weizsaeckera na něm.zamini a nabídl BER politickou spolupráci.

Weizsaecker v memorandu napsal : “ Velvyslanec prohlásil, že Rusko v diplomacii vždy sledovalo přímý kurz bez ohledu na ideologii, proto bez problémů spolupracuje s Itálií. Současný antagonismus ve vztazích mezi BER a Západem nehodlá Rusko využít, naopak, chce s BER podstatně zlepšit svoje vztahy“ .

1.5.39 byl Litvinov na vojenské přehlídce v blízkosti Stalina, 2.5.39  UK velvyslanec navrhl jednat o variantě UK návrhu paktu, a 3.5.39 se v listu Pravda objevila nenápadná věta : “ Litvinov byl na svoji žádost uvolněn z funkce, nahradil jej Molotov“ (osobní přítel Stalina ) ...

Litvinovo náhlé odstranění všichni správně pochopili jako prudký obrat v SU zahraniční politice – Litvinov prosazoval systém kolektivní bezpečnosti, posílení pravomocí Společnosti národů, orientaci SU na Západ.

Churchill 4.5.39 Chamberlaina ve svém projevu odsoudil, že Litvinovu nabídku nepřijal. „Východní frontu proti nacistům může udržet jen Rusko,“ prohlásil.

5.5.39 se SU chargé d´affaires v BER Astachov setkal s Juliem Schnurrem, a zeptal se ho, zda odstranění z funkce Žida Litvinova  přispěje k zlepšení vztahů s BER, a vyzval k obnově obchodních jednání přerušených v 2/39, uvedl ve svém memorandu Schnurre.

7.5.39 francouzský velvyslanec v BER francouzské zamini informoval, že Rusové jednají s nacisty o paktu, jehož důsledkem by bylo 4.rozdělení Polska.

Navzdory mrazivým vztahům mezi WAW a PAR  PL ministr obrany Tadeusz Kasprzycki /1891-1978 CAN, až do roku 44 byl držen v Rumunsku jako polit. vězeň / uzavřel 19.5.39 s gen. Gamelinem francouzsko-PL vojenský protokol ke staré smlouvě o vzájemné vojenské pomoci z roku 1921, ve které se PAR zavázala, že Polsku poskytne leteckou podporu bombardováním jejího nepřítele, a že na svých hranicích v případě války německou armádu po 15 dnech ( které PAR potřebovala  pro mobilizaci ) zadrží tím, že zahájí mohutnou protiněmeckou ofenzívu ...

Ze znění protokolu vyplývá, že ani francouzský genštáb na francouzskou pomoc PL nevěřil, a že předpokládal, že jediné co Francie pro PL udělá, bude povzbuzování, aby bojovala co nejdéle.

Proto francouzský genštáb neměl připravené žádné válečné plány, žádnou strategii bojů. Francouzský ministr zahraničí Bonnet podmínil ratifikaci vojenského protokolu z 19.5.39 uzavřením politického protokolu o francouzsko-PL spojenectví, protože nevěřil, že LON půjde kvůli Gdaňsku do války ( potvrdily mu to genštáby  obou zemí ).

Na papíře v UK záruce z 31.3.39  ( která byla vázána na společnou pomoc s Francií ), stejně jako v  PL-UK tajné dohodě o vzájemné pomoci ze 6.4.39 Británie přislíbila PL pomoci „ všemi jí dostupnými prostředky „.

V tajném výkladovém protokolu k ní připojeném, na rozdíl od toho, co Chamberlain + Halifax hlásali v parlamentu, stálo, že „ UK uznává, že německý útok proti Gdaňsku představuje hrozbu vůči PL nezávislosti“ ...

Avšak spojenci Polsko zradili, v 4/39 se v LON setkali zástupci jejich genštábů, kteří přijali tajné ujednání, že bude-li PL napadeno Hitlerem, LON i PAR přijmou jen defenzívní strategii ...

WAW si nedělala o vojenských možnostech PAR iluze, gen. Beck vojenský pakt s PAR cynicky okomentoval :“ Neděláme si iluze, dobře víme, že jde o jednostranné spojenectví – v případě napadení Francie PL přijde Francii na pomoc, protože je to v jeho zájmu, ale recipročně to neplatí „ ...

Viz francouzské heslo „ Nebudeme umírat za gdaňský koridor „ -  autorem tohoto hesla, které se ve Francii radostně ujalo, byl pronacistický socialista a mluvčí francouzských pacifistů ( za pacifistu se považoval i Hitler ) Marcel Déat ( v 6/45 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, 1955 spokojeně zemřel v Itálii, viz mé články o Vichy ), jenž 4.5.39 napsal článek s tímto nadpisem v čas. L´Oeuvre.

Heslo se líbilo i Hitlerovi, jenž PAR nabídl výměnu – PAR nechá Hitlerovi Gdaňsk, a Hitler se přestane zajímat o Alsasko-Lotrinsko.

Přesto PL genštáb věřil, že vojenský protokol podepsaný s PAR 19.5.39 znamená, že PAR od defenzívní strategie, při které by jen bránila Maginotovu linii, upustila, a skutečně by zaútočila přes nedokončená německá opevnění/Siegffriedova linie.

Bylo to i logické, takový útok by německé armády rozdělil, zatímco defenzívní strategie by znamenala jen vyčkávání, až po PL Wehrmacht zaútočí na Francii (psychologie defenzívní strategie byla ve francouzských vyšších vojenských kruzích hluboce zakořeněna, stále měly na očích obrovské francouzské ztráty z 1.sv.v, v níž na bojištích zahynula celá jedna generace potenciálních otců, kterou generálové ve vlnách nesmyslně posílali do nekonečných již předem prohraných útoků ).

Francouzsko-PL politický protokol, kterým Gamelin podmínil vojenský protokol z 19.5.39 , byl podepsán až 4.9.39, tři dny po německém útoku na PL, přesto se žádná velká francouzská ofenzíva proti Wehrmachtu nekonala , což Gamelin vysvětlil tím, že  francouzská armáda nejdříve musela podniknout opatření proti možnému útoku ze strany Itálie ...

Jak byl Stalin posedlý spoluprací s Hitlerem

Po uzavření Paktu BER-Tokio proti Kominterně 25.11.36 ( SU uzavřel pakt s Japonskem v roce 41 ), žárlivý Stalin posílil své spojenectví s PAR, a rozjel přes Litvinova ve Společnosti národů křižáckou výpravu za kolektivní bezpečnost a jednotnou frontu proti fašismu, a intervenoval ve Španělsku. Všechny tyto kouřové clony, o které se Litvinov pravděpodobně snažil v dobré víře, měly jen zapůsobit na Hitlera a přinést úspěch Stalinovým tajným vyjednáváním o nacisticko-bolševickém paktu, který Stalin neúspěšně navrhl Hitlerovi přes Litvinova již v roce 35 ( viz kniha In Stalin´s Secret Service ).

Stalin Hitlera obdivoval, že z Německa učinil nejsilnější velmoc, Stalin nevěřil v sílu demokratických států, hledal si sobě rovného mezi diktátory.

Proto Ježov, šéf OGPU, prohlásil, že pro SU je možný jen jeden kurz – po oběžné dráze s Hitlerem.

Na německo-japonském paktu z 11/36 ani neuschl inkoust, a Stalin již v 12/36 pověřil tajným jednáním mimo diplomatické kanály mladého Davida Kandelaki, šéfa SU obchodní delegace v BER, kterého si historici často pletou se Stalinovým druhem z mládí stejného jména, jenž byl profesionálním vrahem ve Stalinově gangu  – živil se loupežemi pro Stalina, nakonec jej Stalin, když se stal profesionálním revolucionářem, nechal zavraždit.

Kandelaki se k Hitlerovi vetřel přes Hjalmara Schachta, se kterým si v 12/36 domluvil schůzku za účelem jednání o dalším rozšíření obchodu mezi SU a BER, na což mu Schacht odpověděl, že podmínkou pro takové jednání je okamžité ukončení SU agitace mezi něm. komunisty.

Göring, jenž byl v této době hlavním ovlivňovatelem Hitlera, životně nutně potřeboval obnovit obchodní smlouvu s Kremlem, která měla vypršet v roce 38.

Kandelaki se svým NKVD politrukem Friedrichsonem odjel do MOW na poradu ke Stalinovi, a v 1/37 se vrátil se do BER s papírem, navrhujícím zahájení jednání mezi BER a MOW, přičemž na papíru byla i věta, že to není poprvé, co MOW navrhuje BER jednání ( Stalin pověřil zahájit jednání o paktu s BER i Richarda Sorge přes jeho přítele něm. vojenského atašé v Jap. pluk. Otta, viz můj článek Richard Sorge, vyzvědač, jenž ztratil zájem o ... - Andrea Kostlánová

O 6 měsíců později Stalin nechal postřílet SU armádní velitele pod záminkou, že vyjednávali s nacisty …

V roce 37 SU-německé jednání postoupilo na vyšší úroveň, jednáním byl již pověřen Georgij Astachov, SU chargé d´affaires v BER ( SU velvyslanec Merekalov odjel do MOW v 5/37).

Neprosakovaly jen informace o tajných jednáních Kremlu s BER, ale i o tajných jednáních mezi LON a Kremlem – početní bolševičtí krtkové v LON příslušné dokumenty posílali na SU ambasádu v LON, a ta je okamžitě telegrafovala BER.

Dokumenty zdaleka neposkytovali jen vysoce postavení členové cambridgské pětky v čele s Kim Philby, jenž se dokonce stal šéfem MI5, ale i bolševický krtek v dešifrovacím odd. UK zamini kpt. ve výslužbě John/Francis Herbert „King“, Ir, jenž nenáviděl Brity a potřeboval peníze.

Mj. to znamenalo, že Molotov věděl o všem, co mu UK či francouzský velvyslanec přišli říci,s předstihem ( viz Donald Cameron Watt, "Francis Herbert King. A Soviet Source in the Foreign Office," Intelligence and National Security, vol. III).

22.3.39 Hitler anektoval litevskou Klajpedu/Memelburg – oficiálně Hitler vydíráním Litvu přiměl, aby mu přístav s německou menšinou odstoupila. Hitler přijel do přístavu lodí, ale měl celou dobu mořskou nemoc, takže přísahal, že na lodˇjiž nikdy nevstoupí ( byl tak průkopníkem vládních letů ).

PL se obávalo, že anektuje i Gdaňsk, proto vyhlásilo částečnou mobilizaci v PL Pomořansku/Koridoru, což Hitlera i anglosaské spojence velmi naštvalo.

22.3.39  PL ministr zahraničí Beck učinil protinávrh – přes UK velvyslance ve WAW Sira Howarda Kennarda navrhl tajnou PL-britskou dohodu o konzultacích, a 24.3.39  PL velvyslanec v LON v letech 34-45 Edward Raczynski /1891-1993/, pozdější prezident PL exilové vlády, UK vládě navrhl smlouvu o vzájemné pomoci.

Téhož dne ministr zahraničí gen. Beck svolal na zamini velvyslance a řekl jim, že PL, které má spojence, musí před Hitlerem narýsovat červenou linii, a že touto červenou linií je Gdaňsk, důležitý pro PL zájmy.

25.3.39  gen. Beck řekl německému velvyslanci ve WAW, Hansi Adolfovi von Moltke /1884-3/43 Madrid/, že Polsko německé požadavky ( stále stejné) z 21.3.39 nepřijímá, načež Hitler 25.3.39 vydal příkaz gen. Keitelovi s tím, že PL, až se naskytne vhodná příležitost, musí být rozdrceno tak, že se z porážky již nikdy nevzpamatuje. Západní/Pruské PL z roku 1914 bude připojeno k Německu a jeho PL obyvatelstvo bude přesídleno. Prozatím je nutné zabránit PL–britskému spojenectví, ukončil Hitler.

UK historik A.J.P.Taylor /1906-1990/ z toho podivně usoudil, že Hitlerovým cílem byla dohoda s PL, ne jeho zničení, viz jeho kniha The Origins of the Second World War, LON, 1961, strana 210.

Chamberlain 27.3.39 prohlásil, že polská pomoc Londýnu a Paříži/PAR při obraně Rumunska není jistá, ale že PL má pro Západ nesmírnou cenu pro vytvoření 2.fronty proti Německu na východě.

Také je nutné zabránit PL-německému spojenectví, prohlásil Halifax, a proto by měla být PL k odstrašení Hitlera poskytnuta jednostranná záruka.

Okupaci PL a Rumunska západní spojenci nedokáží zabránit, prohlásil Halifax, načež Chamberlain zdůraznil, že by západní mocnosti mohly těmto zemím pomoci alespoň tak, že pozdrží německá vojska na Maginotově linii  ...

29.3.39  Ian Colvin, berlínský dopisovatel listu News Chronicle, dorazil do LON s informací, že „ Hitler proti PL zaútočí každým okamžikem „.  Goerdeler roztrušoval  katastrofické scénáře, aby UK vládu přiměl k pevnému postoji vůči Hitlerovi, a touto zprávou, kolující po LON, přinutil Chamberlaina, aby týž večer vydal prohlášení na podporu  PL „.

30.3.39 se Halifax otázal PL velvyslance Raczynského, zda by PL přijalo UK záruku pro zajištění PL nezávislosti.

Gen. Beck, jenž 5 dní předtím odmítl Hitlerovy požadavky, na tuto nabídku okamžitě kývl, ale netušil, že je jen kosmetická pro veřejnost, a nevěděl, že se UK vláda rozhodla tuto záruku poskytnout jen za podmínky, že PL nebude „ hloupě tvrdohlavé v otázce Gdaňsku „, a bude-li se při napadení vojensky bránit.

Gen. Beck také nevěděl, že 31.3.39 Chamberlain UK vládě oznámil, že „ to bude Británie, kdo rozhodne o tom, zda vůbec a kdy je PL nezávislost ohrožena „ …

Odpoledne Chamberlain v parlamentu přečetl sáhodlouhý projev o tom, že každý spor lze vyjednat mírovými prostředky. Avšak bude-li PL napadeno a bude-li se vojensky bránit, UK, stejně tak Francie, učiní vše možné, co je v jejích silách, aby PL pomohla.

Konec appeasementu to však nebyl. Britská záruka PL měla jen Hitlera odstrašit od další agrese, a přimět ho, aby svého dosáhl jednáním s PL…

1.4.39 na Svátek všech bláznů  Geoffrey Dawson /1874-1944/, redaktor listu TheTimes ve svém úvodníku napsal, že se „ britská záruka nevztahuje na PL hranice, jen na PL nezávislost „ ( do svého deníku si poznamenal, že takto zhruba mu to Chamberlain a Halifax vysvětlili ) …

PL ministr zahraničí gen. Beck zuřil, veřejně UK vládu odsoudil a rozhodl se zrušit svoji cestu do LON, ale Raczynski jej přemluvil, že úvodník listu The Times neodráží britskou politiku.

Ve dnech 4.-6.4.39 gen. Beck dorazil do LON, kde se mu podařilo vyjednat místo jednostranné záruky tajnou smlouvu o vzájemné vojenské pomoci mezi UK a PL ( viz The Origins of the Second World War, London, 1997, strana 413-433.].

7.4.39 Itálie hrdinně napadla neozbrojenou Albánii, takže se italského napadení obávalo i Řecko, zatímco Rumunsko Hitlerovy vyděračské podmínky pro „ mírovou “ smlouvu přijalo 23.3.39, kdy BER převzal kontrolu nad rumunským hospodářstvím (ropnými poli + zemědělstvím, aby Německo přežilo případnou spojeneckou námořní blokádu ).

LON a PAR tudíž rozdaly vojenské záruky i Rumunsku a Řecku, aby se již Hitlera nebály, že oba státy zachrání, a aby se naopak Hitler bál tyto státy pro záruky spojenců napadnout.

Řecko, které Itálie napadla v 10/40, ale Řekové ji zahnali zpět do Albánie, Británie potřebovala ze strategického hlediska – pro své námořní základny ve Středomoří ( Řecko bylo zeměmi Osy napadeno v 4/41 ).

Ještě v 4/39 Goerdeler v LON naléhal, aby se LON a PAR tvrdě postavily proti Hitlerově plánu zaútočit  proti PL, což německé generály, dle Goerdelera mínšní, přiměje svrhnout Hitlera, než aby riskovali světovou válku ( k čemuž něm. historik  Klaus-Jürgen Müller poznamenává, že to bylo jen Goerdelerovo zbožné přání, a že byl naopak frustrovaný, že generálové nechtěli Hitlera svrhnout, třebaže na ně naléhal ) .

Ulrich von Hassell si do svého deníku poznamenal, že na něj Goerdeler denně naléhá, aby svrhl Hitlera, a že mu Goerdeler připomíná nezodpovědného Wolfganga Kappa/viz Kappův puč. Hassel pesimisticky poukazoval na to, že armáda nereagovala ani na Noc dlouhých nožů z 6/34, ani na kauzu Blomberg-Fritsch z 2/38.

Goerdeler rovněž informoval, že rozsáhlé zbrojení dovedlo německou ekonomiku na pokraj kolapsu, čemuž LON nechtěl věřit, ale bylo to pravda – jen obří ekonomická pomoc Kremlu (rudy, ropa)  a masové plenění okupovaných zemí, Rakouska, Protektorátu a PL, BER na přelomu 39/40 zachránilo před ekonomickým krachem ( Jiní historici tvrdí, že LON a PAR uvěřili politicko-diplomaticko-vojenskému rozboru Goerdelera tak, že po napadení PL věřili, že když je BER před ekonomickým krachem a vzpourou generálů, bude to jen krátká válka ).

6.5.39  Goederdeler varoval, že si Hitler se Stalinem chtějí rozdělit nejen PL, ale celou střední a východní Evropu.

V 8/39 Goerdeler kontaktoval gen. Walter von Brauchitsch /1881-1948/ a informoval jej, že v případě německého útoku na PL nepůjde o omezenou válku, jak tvrdí Hitler, ale o válku celosvětovou, v níž Německu vyhlásí válku i LON a PAR.

Proto Goerdeler von Brauchitschovi doporučil, aby svrhl Hitlera, ten odpověděl, že věří Hitlerovi, že půjde jen o omezenou válku.

Když Hitler zjistil, že uzavření bolševicko-nacistického paktu z 23.8.39 nezastavilo LON a PAR v jejich podpoře PL, odložil plán Fall Weiss/invazi do PL.

Když Hitler stanovil plán útoku na Francii na 12.11.39 ( hustě sněžilo celý listopad ) von Brauchitsch  se 5.11.39 snažil Hitlera  přesvědčit, aby termín útoku odložil s tím, že „ je to nemorální, protože německá armáda je na tom ještě hůře, než na tom byla v roce 1918 „ , což Hitlera rozzuřilo a nazval Brauchitsche nekompetentním amatérem, nicméně plán útoku na Francii odložil.

Po schůzce s Hitlerem generálové Brauchitsch a Halder Goerdelerovi sdělili, že puč nemohou provést, atˇsi najde jiné generály, kteří mu Hitlera svrhnou.

Halder Goerdelerovi sdělil následující důvody proti puči: 1) gen. Erich Ludendorff zahájil v 3/1918 německou jarní ofenzívu ( měla být zahájena před příjezdem US vojáků na frontu ), která byla příčinou porážky Německa v 11/1918, přesto většina Němců považuje Ludendorffa za národního hrdinu, kdežto iniciátory listopadové revoluce, kteří podepsali příměří v Compiegne, národ považuje za zločineckou bandu/“ listopadové zločince“ – takže i kdyby Hitler neúspěšně napadl Francii, stejně by národ Hitlera podporoval.

Armáda proto nemůže proti Hitlerovi podniknout nic, dokud Hitler nebude v očích národa zdiskreditován.

2) drtivá většina mladých důstojníků jsou přesvědčení nacionální socialisté, kteří by se k puči nepřipojili

3) Hitler je rozený vůdce, není nikdo, kdo by ho nahradil, a je třeba mu dát šanci, zda dokáže Německo vyvést z anglosaského područí

4) čelem před nepřítelem se voják nebouří.

Gen. Halder přesto i nadále zůstal ve styku s pučisty gen. Beckem (gen.Beck se v létě 38 veřejně před důstojníky postavil proti okupaci ČSR, takže jej Hitler vyhodil a nahradil jej gen. Halderem) a gen. Hansem Osterem.

Goerdeler v 1/40 tak zůstal na puč sám s von Hassellem, a s náčelníkem genštábu armády do léta 38 armádou uznávaným Ludwigem Beckem /1880-20.7.44 donucen spáchat sebevraždu zastřelením se, měl se stát prozatimní hlavou státu/, s monarchistou Johannem Popitzem /1884-2/1945 ve stejný den jako Goerdeler/, a s gen. Friedrichem Olbrichtem /1888-21.7.44/, kterému 17.5.43 napsal, že již má dost výmluv všech generálů, kteří puč stále odkládají na „správný psychologický moment „, a že se pokusí sám mírumilovně přemluvit Hitlera, aby pro svoji vojenskou a politickou neprofesionalitu rezignoval ( což mu přátelé velmi rozmlouvali).

V 7/43 Goerdeler napsal dlouhý dopis maršálu Güntherovi von Kluge /1882-8/44 zastřelen či spáchal sebevraždu, třebaže nebyl aktivním účastníkem spiknutí/, ve kterém jej přemlouval k puči proti Hitlerovi s tím, že nezúčastní-li se puče, je obyčejným zbabělcem – Kluge mu na dopis neodpověděl, puče se neúčastnil, ale podrobně o něm věděl, protože náčelník genštábu  armádní skupiny Střed  Henning von Tresckow /1901-21.7.44 sebevražda/ byl jeden z jeho hlavních organizátorů.

Kluge dostal ke svým 60.narozeninám v roce 42 od Hitlera 250.000 říšských marek, Hitler si takto generály kupoval.

Po vpádu nacistů do PL Goerdeler, jenž byl v kontaktu i se Švédskem ( Marcusem Wallenbergem + Svenem Hedinem) hlásil, že gen. Franz Halder/1884-1972/, (náčelník genštábu OKH, odvolán pro neshody s Hitlerem) a admirál Canaris jsou zděšeni německou vojenskou brutalitou v PL.

V 12/41 v reakci na genocidu Židů Goedeler zaslal něm. vládě memorandum, ve které ji vyzval, aby místo genocidy Židy deportovala do CAN či Jižní Ameriky.

Hitler reagoval na PL-britské dubnové sblížení ve svém projevu v Reichstagu 28.4.39, kdy zrušil PL-německou deklaraci o neútočení z 1/1934 a britsko-německou námořní dohodu z 6/1935.

Poprvé zveřejnil své požadavky vůči PL a oznámil, že je PL nepřijalo, a že již nikdy PL svoji mírovou nabídku nezopakuje.

Navzdory obrovskému tlaku ze strany LON gen. Beck desátníku Hitlerovi odpověděl svým projevem v parlamentu 5.5.39, kdy prohlásil, že PL si mír přeje, ale ne za každou cenu, že nedovolí, aby PL bylo odtrženo od Baltského moře, a že se PL své nezávislosti nevzdá bez boje. Je ochotno s BER dále vyjednávat, ale nikoliv v neprospěch PL.

Vedoucí Beckovy kanceláře Michal Lubienski/1896-1967 LON/ poté odjel do BER za Göringem, dalším prosazovatelem  „ mírového „ vyřešení sporu s PL, ale Göring jej nepřijal, PL se tak již nepodařilo jednání s BER obnovit ( Lubienski chtěl pravděpodobně navrhnout PL-německé kondominium, rozdělit Gdaňsk na půl , a kompromis by Beck připustil i ve sporu kolem projektu německé dálnice napříč Koridorem, jen měla vést jižněji, kde žilo více Němců, Hitler by však na kompromisy nikdy nepřistoupil, jeho požadavky se musely plnit v celém rozsahu).¨

LON stále mystifikoval PL vládu, že své spojenecké závazky dodrží.

V 5/39 přijeli do WAW zástupci UK letectva a jednali s velením PL letectva, kterému slíbili, že bude-li PL napadeno a bude-li Německo bombardovat PL vojenské objekty, budou Britové stejným způsobem bombardovat Německo ... Kdyby snad náhodou Luftwaffe bombardovala i civilní objekty, což MP zakazuje, britské letectvo svolá summit s francouzským letectvem, a obě letectva se zamyslí nad tím, co učiní dále ...

20.5.39 se německý velvyslanec Schulenberg setkal s Molotovem, jenž mu řekl, že obchodní jednání lze obnovit pouze na předem dohodnuté nezbytné politické bázi.

Když se Schulenberg zeptal, co míní nezbytnou politickou bází, Molotov odpověděl, že na ní se budou muset dohodnout obě vlády.

Ve stejném měsíci, navzdory Anschlussu Rakouska a okupaci ČSR, Chamberlain s Halifaxem stále provozovali appeasement a věřili, že se podaří přimět PL, aby Hitlerovi jeho požadavky splnil a uzavřel s ním smlouvu o bratrství, jak Halifax sdělil při své návštěvě PAR 22.5.39 socialistovi Daladierovi a proněmeckému Bonnetovi s tím, že pevně doufá, že se Gdaňsk brzy stane německým městem, načež by Vatikán zprostředkoval německo-PL smlouvu o přátelství …

29.6.39 byl těžký alkoholik Andrej Ždanov/1896-1948 infarkt,odstraněn/, jenž odpovídal za SU kulturu ( dozor nad socialistickým realismem v literatuře a v umění ) autorem podivného článku v listu Pravda z 29.6.39, v němž 8 týdnů po odvolání Litvinova uvedl datum, kdy se Politbyro definitivně rozhodlo uzavřít pakt s Hitlerem.

Odehrály se i Chamberlainovy námluvy s Hitlerem, tajná jednání s Hitlerem do UK tisku prosákla v 22.7.39.

Britsko-německý pakt o neútočení navrhl Chamberlainův poradce a jeho nejbližší přítel Sir Horace Wilson, s tím, že by po jeho uzavření LON odvolal své záruky PL, Rumunsku a Řecku ( žádný UK dokument o těchto jednáních „nepřežil“ ).

Hitler na tento UK návrh odpověděl, až když měl jistotu podepsání paktu se Stalinem, a požadoval, aby ještě před zahájením jednání s LON  PL splnilo všechny Hitlerovy požadavky.

V 7/39 navštívil WAW gen. Edmund Ironside, gen. inspektor ozbrojených sil Británie, s úkolem vyzvědět, co Beck a PL armádní velitelé hodlají učinit se situací v Gdaňsku, který byl přeplněný německými vojáky, kteří předstírali, že jsou po zuby ozbrojenými německými turisty na výletě ( viz Putin a jeho vojáci převlečeni za civilisty na Krymu v roce 014 , který Putin vojensky obsadil koncem února a anektoval 18.3.14, a na ruští vojáci na východní Ukrajině ), a kteří po městě ukrývali neustále sem proudící zbraně.

Poláci odpověděli, že jakýkoliv útok na Gdaňsk Německo spojí s celkovým útokem na PL, a že odpoví přiměřeně hrozbě, čímž UK generála nepotěšili, o to více, že v 7/39, kdy již bylo jasné, že Hitler na PL zaútočí, PL armáda předala UK a francouzské armádě šifrovací klíč k německému šifrovacímu stroji Enigma, který rozluštili tři PL matematici. Vedle jiného tento PL průlom umožnil Britům vyvinout ve středisku v Bletchley Park dešifrovací stroje (projekt Ultra), které byly spojeneckou tajnou zbraní v boji proti Hitlerovi.

V létě 39 Poláci rovněž vyjednávali o poskytnutí značné UK půjčky na přezbrojení PL armády britskými zbraněmi, jejíž poskytnutí však nechtělo povolit UK ministerstvo financí, nakonec UK vláda přislíbila úvěr ve výši 8 mil. liber pro nákup UK zbraní – za většinu těchto peněz Poláci nakoupili UK letouny, které měly být PL dodány z francouzských přístavů přes rumunské přístavy, ale byly naloženy na lodě pozdě, takže musely být odvezeny zpět.

Francie s Británií/UK  šly ve své politice appeasementu vůči Hitlerovi a Stalinovi ještě dál, a navzdory tomu, že jim zpravodajská služba fungovala, Daladier a Chamberlain požadovali na Stalinovi, aby s nimi uzavřel pakt o vojenské pomoci proti Hitlerovi, Stalin však trval na jedné podmínce – PL vláda musí se Stalinem podepsat smlouvu o volném průchodu vojsk RA napříč Polskem.

PL bylo proti Hitlerovi a Stalinovi samo, ale zatímco se socialistická vláda v PAR před tyrany třásla, PL tvrdě odmítlo Hitlerovy i Stalinovy požadavky ( Stalin požadoval průchod přes jeho území, aby na něm 17.9.39 zůstal s oficiálním souhlasem PL vlády, která se však poučila z historie - všechny armády, které PL prošly, již v něm zůstaly ).

Francouzská socialistická vláda do WAW vyslala svého generála, aby WAW „ přemluvil „ k poskytnutí svého území RA, a když WAW odmítla ( zatímco Beneš se spojencům ve všem podřídil, splnil i jejich přání, aby ČSR své pohraničí v roce 38 po Mnichovu vojensky nebránilo, to samé francouzský genštáb požadoval na WAW v 9/39 – aby se nebránilo a kapitulovalo ), Daladier a Chamberlain jí vyčetli, že rozpoutala 2.sv.v., protože LON a PAR zabránila podepsat pakt se Stalinem.

Daladier s Chamberlainem chtěli zabránit nacisticko-bolševickému paktu ze 8/39 za každou cenu, proto v létě 39 opět vystupňovali nátlak na WAW, aby se dohodla se Stalinem a povolila RA pobyt na svém území ( stejným způsobem do dohody se Stalinem po vypuknutí 2.sv.v. tlačili Beneše a PL exilovou vládu ) - gen. Beck nátlaku částečně ustoupil v tom, že jednání se Stalinem již „100%“ nevylučoval, načež mírové duo Daladier-Chamberlain vyslali počátkem 8/39 za Stalinem dvě vojenské delegace na pomalé obchodní lodi do Leningradu, že již pro RA vydobyli legální pobyt v PL, a jednání mohou začít ( společná francouzsko-UK delegace nemohla cestovat přes Německo a PL, ani nemohla přijet provokativně na vojenské válečné lodi, navíc UK válečné lodˇstvo mělo jen dva hlídkové a protiponorkové letouny Sunderland Flying Boats, a nechtělo riskovat, že o ně přijde.)

Stalin vojenské delegace však 12.8.39 zpražil, že přišli pozdě, že již podepisuje pakt s Hitlerem ( Politbyro o paktu s Hitlerem rozhodlo daleko dříve, viz list Pravda z 29.6.39 ).

Teprve tehdy si gen. Joseph Doumenc, uvědomil, že s nimi Stalin po celou dobu hrál komedii, a že PL souhlas s pobytem RA na PL území byla jen záminka k oddálení nechtěného paktu před podpisem paktu s Hitlerem, což vyplynulo i z toho, že Stalin jednáním s vojenskými delegacemi UK a PAR pověřil hloupého maršála Vorošilova/1881-1969/, takže bylo od počátku jasné, že mu na výsledcích jednání nezáleží.

Vorošilov postrádal intelekt, UK-francouzská delegace postrádala důstojníky vyšších hodností, logickým UK zmocněncem pro vyjednávání byl gen. Ironside, generální inspektor UK ozbrojených sil, jenž nemohl být misí pověřen z důvodu, že v ruské občanské válce (1918-21) byl velitelem UK a PL jednotek ve válce proti bolševikům.

Francouzská delegace měla alespoň plné politické pravomoci k jednání, protože PAR byla Stalinovým spojencem dle smlouvy z roku 35, britská neměla žádné z důvodu, že LON mohl seriózně jednat o paktu až po vyřešení sporu kolem Stalinova termínu „ nepřímé agrese „, tj. Stalinova požadavku na předání pobaltských států pod Stalinovu kontrolu – bez vyřešení tohoto problému nemohl UK ministr zahraničí Halifax přijet do MOW.

7.8.39 Stalin vydal Vorošilovi příkaz, že musí bezpodmínečně nově vyžadovat nejen „ průchod“  přes PL a pobaltské státy, ale i svobodný „průchod“ přes Rumunsko, takže jednání byla 17.8.39 přerušena  ( 15.8.39 BER odsouhlasil Stalinovi všechny požadavky, a bylo domluveno podepsání paktu 23.8.39 ).

Tj. PAR a LON měly získat od těchto států souhlas, aby mohly být Stalinem okupovány  -  WAW samozřejmě odmítla s tím, že nevěří, že Rusko bude s Hitlerem bojovat, a jakmile RA vstoupí na PL území, již z něho neodejde.

Francouzský socialistický tisk zkrachování tripartitního paktu se Stalinem v 9/39 brilantně komicky a vyčítavě komentoval : „ Nejenomže si PL nechtělo nechat pomoci od svého východního souseda, ale PL, tím, že kvůli němu zkrachovalo podepsání britsko-francouzského paktu se Stalinem, ještě zbavilo spojence i Francii „ ...

Jednání Kremlu se Západem měla jen donutit Hitlera k co největším ústupkům v paktu, což potvrdil SU chargé d´affaires Georgij Astachanov, jenž ve své zprávě z 12.8.39 komisariátu zahraničních věcí hlásil, že „ Němci jsou SU jednáním s vojenskými delegacemi UK a Francie vyplašeni a slibují cokoliv, jen aby vojenské dohodě zabránili. Jsou dnes připraveni ke gestům, která pro ně byla před 6 měsíci vyloučena – slibují vzdát se Pobaltí, Besarábie a východního Polska, nemluvě již o Ukrajině. Je to jen minimum, co by nám dali, jen aby si zajistili náš slib, že se nepostavíme proti jejich válce v PL „, napsal Astachanov ( po uzavření SU-německého paktu byl Astachanov v 12/39 zatčen – před svým postem v BER byl 1.tajemníkem SU velvyslanectví v LON, Stalin odstraňoval ty, kteří věděli podrobnosti o tom, jak pakt s Hitlerem ze své iniciativy horlivě uzavíral, byl zastřelen nebo zemřel v gulagu 1942 ).