Lži kolem tajného protokolu sovětsko-německého paktu o neútočení

Tajný protokol k paktu byl dle německých dokumentů dohodnut v Kremlu s Ribbentropem v noci ze 23./24.8.39, mj. uváděl, že PL bude rozděleno uprostřed, takže Rusové dokonce dostali i pravý břeh Visly s polovinou WAW, + BER uznal „

 „ právo „ Kremlu na pobaltské státy, FS, a rumunskou Besarábii .

Německo-SU hranice v PL a Litvě/demarkační linie  z 23.8.39 a z 28.9.39 se lišila, list Pravda novou demarkační linii, smluvně upravenou 22.9.39, ukázal na mapce 23.9.39, zahrnující již i řeku Pisa, očividně proto, aby Hitlerovi připomněl, že se od demarkační linie Wehrmacht odchýlil ( BER vyžadoval Stalinovu invazi hned 1.9., a když Stalin vyčkával, jak se zachovají spojenci PL, Wehrmacht vstoupil i na území, která Hitler daroval Stalinovi) .

V tajném protokolu Stalin původně přenechal Litvu Hitlerovi, v německo-SU smlouvě o přátelství a společných hranicích z 28.9.39 však Hitler Stalinovi přiznal téměř celou Litvu ( kromě přístavu Memelburgu/Klajpeda + Wilna/Vilno ) výměnou za postoupení části „Stalinova „ PL, který Stalin získal v tajném protokolu, a za 7 miliónů dolarů ve zlatě, které se Stalin Hitlerovi zavázal vyplatit ( ropou a obilím ).

Nová německo-SU hranice  (Ribbentrop-Molotovova) z 28.9.39 v podstatě sledovala Curzonovu linii ( kdežto pakt ze 23.8.39 PL rozdělil na dvě poloviny ), WAW rozdělila na západní a ruskou východní ( mapku nových hranic přinesl list Pravda ze 23.9.39). Nacističtí a bolševičtí generálové se sešli v Brestu-Litevském, třásli si rukama, plácali se po zádech, fotili se, společně hodovali a pili. Kameramani zde natočili pro německý filmový týdeník i společnou vojenskou přehlídku …

Také nová smlouva o přátelství a hranicích měla tajný protokol, který specifikoval bolševicko-nacistickou spolupráci při potlačování PL odbojového hnutí ( po Řecku 2. nejrozsáhlejší v Evropě, 800.000 partyzánů ) jak proti nacistům tak proti SU okupantům ( viz přihlížení RA Varšavskému povstání/VP a poválečná spolupráce bývalých Gestapáků a konfidentů Gestapa s NKVD, STB aj. genocidními orgány )…

Za tímto účelem se na území PL okupovaném nacisty konalo několik schůzek mezi Gestapem a NKVD, na kterých se jejich účastníci dohodli o postupu a o tom, jak se budou navzájem informovat o provedených opatřeních -  PL odboj jako jediný v Evropě měl jednu raritu – byl institucionálně organizovaný – zemská vláda, zemský parlament +  zemská armáda/AK), viz Documents on German Foreign Policy, svazek VIII, Washington, London, 1956, dok.č. 160.

NKVD, jejíž vojska šla v patách RA, začala zcizené PL okamžitě legalizovat, uspořádala v něm SU styl „voleb“ – jedno místo jeden kandidát schválený NKVD, pomáhali ji PL „ revolucionáři „ z řad místních mladých Židů ( avšak drtivá většina PL Židů byla hluboce věřící a s NKVD nespolupracovala ).

Nově „ zvolení“ PL zástupci východního PL, které Kreml nazýval západní  Ukrajinou a západním Běloruskem,  poté požádali Kreml o připojení k SU a bylo jim vyhověno 1. + 2.11. 39 ( naprosto stejně „ legalizoval „ ukradený Krym v 3/2014 Putin ), kdy se automaticky stali SU občany ( což Nejvyšší sovět oficiálně schválil 28.11.39). Bylo zrušeno soukromé vlastnictví a zahájena kolektivizace PL vesnic, náboženství bylo zesměšňováno jako kapitalistický přežitek.

NKVD podporovala PL komunisty a levičáky všeho druhu, jejichž centrum bylo ve Lvově. Vedla je PL levicová aktivistka a tajná členka ukrajinské KS spisovatelka Wanda Wasilewska /1906-1964/, jejímž manželem byl Ukrajinec ( jejího 1. manžela „ omylem „ zastřelila NKVD při domovní prohlídce).

Na podzim 1940 Wasilewska organizovala levicovou oslavu 85. výročí smrti  básníka Adam Mickiewicz (1798-1855), jenž byl bolševiky v době SU okupace předkládán jako „ předchůdce polského komunisty „, třebaže po krvavém potlačení největšího PL povstání v 1/1863 Rusy vlastenec Adam Mickiewicz Rusy strašlivě nenáviděl ( Rusové PL vlastenecké v okovech deportovali na Sibiř ).

Poté, co PL exilová vláda nepřistoupila  na Stalinovo tvrzení, že PL důstojníky v Katyni popravili nacisté,  Stalin v 4/43 s ní přerušil diplomatické styky a učinil nedobrovolnými SU občany všechny Poláky, které NKVD zatáhla na SU území.

Jen několika tisícům z nich se podařilo vrátit se hned po válce do PL v rámci dohody o výměně obyvatel, jiní se vrátili v období destalinizace ( Chruščovův projev z 2/56 ), drtivé většině Poláků však SU úřady návrat znemožnily tím, že jim odmítly vydat pasy, a menšina z nich, která v SU našla partnera/partnerku,  „dobrovolně“ zůstala s tím, že do PL nebude moci jet ani na návštěvu.

NKVD současně zahájila masové deportace třídních nepřátel z východního PL do sibiřských gulagů, zhruba 1.250.000 osob, z toho 51% etnických Poláků, 33%  ortodoxních Židů (majitelé obchodů), zbytek byli  „ nebezpeční“ Ukrajinci a Bělorusové.

Toto vysoké číslo však zahrnuje i Poláky, Ukrajince a Bělorusy, kteří se dobrovolně přihlásili „ na práce do SU ve své profesi „  a do RA, aby se vyhnuli deportacím, zatímco NKVD statistika, zveřejněná v 1. pol. 90.let, vykazuje jen 320.000 deportovaných ( vykazuje jen etnické Poláky, Židy, Ukrajince a Bělorusy NKVD nepovažovala za PL občany ), v drtivé většině šlo o PL inteligenci a důstojníky důchodce, policisty, kleriky, deportovali každého, kdo měl kontakty na Západě, včetně filatelistů. Deportováni byli „ kulaci“ , tj. každý, kdo vlastnil i jen 1 koně a 1 kravku.

Na jaře 40 byli deportovány i rodiny v Katyňském lese postřílených PL důstojníků.

Na ruský sever ( Archangelsk, Murmansk ) či na Sibiř si mohli vzít jen pár věcí, aby mohli pracovat jako dřevorubci, tj. sekyry a některé kuchyňské nádobí ( věci byly vezeny v oddělených vagónech ), všechno ostatní po nich zdědily ruské rodiny, které jejich nemovitosti a byty obsadily. Deportováni byli jako Židé do Osvětimi – nacpáni jako sardinky v otevřených dobytčích vagónech, ve kterých cestovali několik týdnů s minimálním přídělem chleba a vody. Ve vagónech byla díra v podlaze, která sloužila jako toaleta.

V Kazachstánu a v Uzbekistánu dřeli a hladověli ve státních kolchozech – nejhorší byly gulagy na Kolymě ( sever SU Dálného východu ), kde v dolech těžili zlato, ale i na ruském severu v Murmansku a v Archangelsku i statní zdraví muži nepřežili těžkou práci v lese déle než tři měsíce ( v dolech na Kolymě většina  nepřežila ani měsíc, bolševici neměli na nervový plyn, vraždili prací ), proto se zraňovali, aby se dostali na marodku, kde si odpočinuli a kde dostali i o trochu větší porci „jídla“/voda ze slupek od brambor.

Kolymu mj. přežil mladý Polák židovského původu Janusz Bardach /1919-2002 US/, jenž po válce vystudoval v MOW medicínu, po válce žil v PL a nakonec emigroval do US, kde se stal známým plastickým chirurgem a napsal paměti Člověk člověku vlkem (2000).

Staří, nemocní a děti předškolního věku umíraly již při transportu, další umírali, když nedokázali plnit normy, kdy se jim zkracoval i tak malý příděl jídla ( chleba na 450 g na den) , umírali na vyčerpání a hlad, a navíc byli za trest nahnáni do zvláštních baráků, kde v mrazech leželi na holé podlaze – ledaže by měli vedoucího  směny „ zdatného ve falšování pracovních výkazů/ tufta či tuchta “, metoda, která byla uplatňována v celé SU ekonomice, proto SU statistiky byly zcela nevěrohodné.

V továrnách se pracovalo od 7. ráno do 7. večer, mezi směnami byla jen půl hodina na to, aby si odpočinuly motory strojů, den co den, rok co rok stejná robotická práce, lidé se stávali roboty. Nejhorší byly noční směny, kdy lidé usínali a stroje je mrzačili.

Kreml samozřejmě k tajným protokolům  nezveřejnil ani jeden dokument, protože až do roku 89, kdy jejich existenci odsoudil Nejvyšší sovět SU, jejich existenci popíral. V roce 89 Kreml „ našel „ jen kopii tajného protokolu, originál tajného protokolu byl v prezidentskom archívu Kremlu  „ nalezen“ až mnohem později.

Uzavřením paktu ze 23.8.39 byla šokována nejen mezinárodní veřejnost, ale především  zahraniční komunističtí předáci, kteří nevěděli, co s načatým antifašismem – až do napadení SU 22.6.41 platila proto pro komunistický odboj zásada neutrality vůči okupantům, stažení do měst a vesnic se zákazem Němcům škodit ( mj. Stranu uposlechl Julius Fučík /1903- 9/1943 BER/, třebaže proti paktu s Hitlerem měl v soukromí výhrady, a odstěhoval se ke svým rodičům na venkov do Chotiměři u Domažlic, do odboje jako uvědomělý komunista se za osvobození SU zapojil až po 22.6.41, v odboji působil po dobu 10 měsíců, od 6/41 do 4/42, jeho propagandistická probolševická činnost a Národní revoluční výbor inteligence, za které v ilegalitě zodpovídal, se vlasti nevyplatila s přihlédnutím k rozsáhlým výpovědím na Gestapu, která Fučík se svojí proletářskou spojkou Jaroslavem Klecanem učinili, v jejichž důsledku byl mj. v 5/42 zatčen Vladislav Vančura, šéf spisovatelské  sekce výše zmíněného Fučíkova Výboru inteligence, popravený 1.6.42.)

V den podepsání nacisticko-bolševického paktu 23.8.39 , WAW dala opožděně souhlas k jednání se Stalinem o průchodu RA přes PL území a Daladier sezval Výbor národní obrany, a chtěl velmi opožděně odpovědět na 2 otázky : a) může Francie vymazání PL a Rumunska z mapy světa jen přihlížet ? b) jakým způsobem se Francie může Hitlerovi a Stalinovi postavit ?

Třebaže všem bylo jasné, že politika appeasementu mírového dua Chamberlain-Daladier definitivně skončila, PAR 23.8.39 vyhlásila jen částečnou mobilizaci, a její velvyslanec společně s UK velvyslancem naléhali na WAW, aby nevyhlásila žádnou mobilizaci, protože dle nich vyhlášení mobilizace bylo roznětkou k 1.sv.v. ...

PL vláda kvůli nátlaku spojenců tak plnou mobilizaci nevyhlásila, jen částečnou prostřednictvím pošty, branci a záložníci dostali povolávací rozkaz na korespondenčních lístcích  ...

Putinova/Medvědedova komise pro falšování dějin v 6/09 pověřila historiky ministerstva obrany, aby vysvětlili, kdo 2.sv.v.skutečně rozpoutal – dle webu Putinova ministerstva obrany to bylo jednoznačně PL, které odmítlo Hitlerovy oprávněné požadavky, potvrdil pluk. Sergej Kovaljov. Nejvyváženější prohlášení učinil Vladimír Ryžkov *1966, poslanec v Dumě v letech 93-07. Ryžkov byl šéfem Republikánské strany, kterou Kreml odmítnutím registrace nepřipustil v roce 05 k volbám. Ryžkov z vypuknutí války obvinil pacifistickou politiku LON-PAR a SU-německý pakt o neútočení.

Putinova TV 23.8.09 odvysílala dokument, ve kterém tvrdila, že gen. Beck byl německým agentem, jenž plánoval společně s BER a s Japonskem útok proti SU, že PL-německá deklarace z 1/34 o nepoužití síly měla tajný protokol, platný na dobu 10 let, viz můj článek Cena „míru za každou cenu „, který tuto lež vyvrací ( PL podepsalo pakt o neútočení se SU v 7/32, a po podepsání Memoranda z 1/34 odjel Beck v 2/34 do MOW, kde podepsal prodloužení smlouvy o neútočení na dalších 10 let ).

Naopak, Kreml v roce 39 odmítl uzavřít s WAW spojeneckou smlouvu s tím, jak uvedl 10.5.39 Beckovi náměstek Potěmkin, že Kreml bude v případě války dodržovat přísnou neutralitu ( ruským lžím se již nelze ani smát). SU velvyslanec Šaronov na jaře 39 prohlásil, že Kreml by zvážil pomoc Polsku, pokud by o tuto pomoc PL požádalo ( pozvalo Rudou armádu/RA do PL ), což není žádná nabídka spojenecké smlouvy.

Dalším otřepaným komickým argumentem prokremelských historiků je, že anexí východního PL a pobaltských států si Stalin posílil SU sebeobranu proti Hitlerovi, že musel pro obranu Kremlu kontrolovat hlavní přístupové cesty do SU – severní přes pobaltské státy, jižní přes Ukrajinu a severovýchodní přes PL (jsou zde pohraniční bažiny Polesí, které Stalin po válce nechal vysušit).

Třebaže se zcizení území zdálo být Kremlu prospěšné, ve skutečnosti tomu bylo naopak: nové německo-SU hranice z 28.9.39 přivedly německé armády podstatně blíže k Moskvě. Němci se zmocnili bývalého východního PL během 14 dnů v červnu-červenci 41, současně i pobaltských států. Kdyby zaútočili o pár týdnů dříve, mohl Hitler uskutečnit v MOW vojenskou přehlídku Wehrmachtu.

Stalin navíc jen nechal na základě tajného protokolu  17.9.39 RA napochodovat do východního PL ( Hitler chtěl, aby tak učinil společně s BER 1.9.39, ale to se zdálo i Kremlu moc trapné, raději počkal, jak se bude situace vyvíjet, zda PL přijde na pomoc Francie, že nepřijde brzy poznal, původně vyhlásil útok na 13.9., ale ještě si raději opět počkal, až Hitler ovládne WAW, kterou tvrdil, že ovládne do 16.9., kapitulovala až 27.9.39 ), ale od té doby pro obranu tohoto území Stalin neučinil vůbec nic, třebaže byl šokován bleskovou porážkou Francie.

Stalin nevyužil časový náskok k opevnění tohoto území, naopak nařídil zbourat staré SU opevnění, které by mohlo přinejmenším pozdržet nějaké německé jednotky, aniž by postavil nové , a Hitlerovi tak odstranil všechny překážky pro invazi do SU.

Před uzavřením paktu s BER měl Stalin ještě starosti s Japonskem, ale Žukov za cenu obrovských ruských ztrát Japonce porazil, a 16.9.39 s nimi podepsal příměří. Navíc kremelský krtek v Tokiu Richard Sorge /1895-1944 / Kreml informoval, že Japonsko bude na válku připraveno minimálně až za 2 roky, a na SU nehodlá zaútočit ( když Sorgeho Japonci zatkli a chtěli jej vyměnit za japonské důstojníky, Stalin, jenž Sorgem pohrdal, jej nechal Japonci popravit. )

Podle deníku bulharského bolševika  Georgije Dimitrova /1882-1949/, šéfa Kominterny, Stalin  po vypuknutí války prohlásil, jen atˇse Británie, Francie a Německo vzájemným bojem vyčerpají, on za tímto účelem bude pomáhat oběma stranám. O PL prohlásil, že je fašistickým státem, který utlačuje Bělorusy a Ukrajince, proto není nic špatného na tom, když mu SU v rámci šíření socialismu, zcizí území ( SU vláda byla pro Bělorusy a Ukrajince ještě horší než polská. SU bolševici násilně venkov kolektivizovali, a  používali hladomor ke zlomení odporu rolníků ( viz uměle vyvolaný ukrajinský golodomor 32-33 s milióny obětí, jejichž statky a vesnice obsadily ruské rodiny).

Proč Stalin nedbal na varování  SU vojenské rozvědky, FDR, Churchilla a Richarda Sorge z Tokia, že se Hitler chystá 22.6.41 napadnout SU, nelze spolehlivě odhadnout, protože ruské archívy zůstaly nepřístupné, z čehož je očividné, že toho měl Kreml na svědomí více, a je možné, jak tvrdí spisovatel Suvorov, že zaútočit na německá vojska se naopak chystal Stalin, a Hitler jej jen předběhl.

Před 70.výročím napadení PL, v předvečer své návštěvy v Gdaňsku, kam byl pozván spolu s jinými státníky, místo aby se omluvil za přepadení PL a masakry Poláků, Putin napsal článek do Gazeta Wyborcza ( viz můj článek Putin, Mistr dezinformací, a jeho "omluva" Polsku - Andrea Kostlánová

31.8.09, připomněl WAW, že se podílela na mnichovské dohodě okupací čsl.Těšínska, zmínil, jak Poláci „ povraždili „ SU válečné zajatce v letech 1919-20, kteří ( zhruba 17.000) zemřeli v provizorních lágrech na všeobecně rozšířený hlad ( řádil zejména v bolševickém Rusku ) a všeobecně rozšířené nemoce, kdy v PL a na Ukrajině vypukl tyfus, kdežto Kreml PL válečné zajatce svázané s rukama za zády popravil střelou do týlu, a ty, co ještě dýchali, dobíjel ranou do spánku.

Adam Michnik, zakladatel a šéfredaktor listu Gazeta Wyborcza, v článku listu odpověděl Putinovi téhož dne. Uvítal Putinovo prohlášení, že si přeje lepší vztahy s PL ( Putin téhož podzimu 09 pozval do Smolenska PL vládní delegaci, čímž PL dekapitoval nejen o vládu a genštáb, ale i o pamětníky masakru, viz můj článek Smolensk, nekonečné polské psychodrama - Andrea Kostlánová - iDnes ), a připomněl Putinovi, že třebaže anexe sporného těšínského území byla ze strany Poláků nemorální, nová PL vláda na tomto území Čechy nepostřílela, ani je nedeportovala do gulagů, jak to učinila ruská bolševická vláda s Poláky a s pobaltskými národy v letech 1919-1946.

24.8.39 dohadování o francouzském angažmá pokračovalo ve vládě. Proněmecký Georges Bonnet z Radikálně socialistické strany /1889-1973/ navrhoval okamžitě vypovědět smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s PL, a splnit Hitlerovi všechna přání.

Pouze premiér Paul Reynaud /1878-1966/ z Demokratické aliance požadoval smlouvu s PL dodržet ( v 6/40 se postavil i proti kapitulaci, uprchnout se mu nepodařilo, skončil v KL Sachsenhausen, po válce se neshodl s CHDG, požadoval vytvoření Spojených států evropských ), a vojensky intervenovat, napadne-li Hitler Gdaňsk.

Zvítězila zbabělost, a PAR doporučila PL vládě „ splnit Hitlerovy požadavky „, což gen. Beck odmítl s tím, že „ nebude druhým Háchou, a s Hitlerem vyjednávat nebude „ ...

25.8.39, když bolševicko-nacistický pakt o neútočení Hitlerovi požehnal napadení PL, UK vláda podepsala s PL dohodu o vzájemné pomoci, přičemž její podpis v 17.00 byl úmyslně načasován s doručením dopisu Mussoliniho Hitlerovi, do kterého Mussoliniho přemluvil britský/ UK velvyslanec v Římě.

V dopise Mussolini psal, že Itálie není na válku se západními mocnostmi vojensky připravena, a nebude připravena, dokud z Německa neobdrží gigantické množství surovin a výzbroje.

Hitler v důsledku těchto dvou událostí smlouvy a dopisu zrušil rozkaz zahájit válku proti PL 26.8.39, rozkaz, který však včas nedorazil německé jednotce na PL-slovenských hranicích, která začala s Poláky bojovat a musela ustoupit.

Chamberlain zrušení rozkazu považoval za výhru, a ještě v této době naléhal na Becka, aby přijal Hitlerovy požadavky.  Vyjednavačem mezi LON/Halifaxem a Göringem byl švédský obchodník Birger Dahlerus /1891-1957/, s bohatou německou manželkou, osobní přítel Göringa , a poručník Göringova nevlastního syna. Dahlerus dokonce vyjednal Göringovu tajnou návštěvu v LON, ale Hitler další vyjednávání zakázal.

O zahájení války 26.8.39 rozhodla vojenská konference v Obersalzbergu  6.8.39, 7.8.39 Dahlerus ve svém domě hostil Göringa a 7 UK obchodníků ( Charlese Spencera, A. Holdena, Stanley Rawsona,Briana Mountain, Chalese Maclarena, T. Mensforth a Sira Roberta Renwicka), kteří se snažili přesvědčit Göringa, že UK dodrží své spojenecké závazky vůči PL.

25.8.39 Göring poslal Dahleruse do LON, aby Londýnu rozmluvil smlouvu s PL, s tím, že si BER přeje uzavřít smlouvu s UK, ale Halifax odpověděl, že přes Dahleruse nebude jednat, nicméně Dahlerus přiletěl do LON opět 27.8.39 a setkal se s Chamberlainem i Halifaxem, Horace Wilsonem i Cadoganem, kterým doporučil, aby splnili Hitlerovy požadavky vůči PL za PL., Chamberlain naznačil, že PL by maximálně možná přistoupilo na vrácení Gdaňska .

29.8.39 o půlnoci se Ribbentrop setkal s UK proněmeckým velvyslancem Nevillem Hendersonem, kterému Ribbentrop zopakoval 16 požadavků, které BER na PL požaduje splnit, aby byl udržen mír.

Henderson si stěžoval, že Ribbbentrop úmyslně mluvil příliš rychle, takže Henderson všechny nezachytil, a navíc mu Ribbentrop odmítl dát kopii těchto požadavků. Kopii mu předal Dahlerus, jenž jí dostal od Göringa, a Henderson ji předal PL velvyslanci Lipskému, jenž o Dahlerusovi nikdy neslyšel.

Gdaňsk měl být vrácen Německu (zpočátku BER požadoval jen exteritoriální dálnici a železnici Koridorem), PL vláda by si zde uchovala svá práva, v PL koridoru se měl uspořádat plebiscit, ale Poláci, kteří zde žili od roku 1919 by nehlasovali, zato všichni Němci, i kdyby v něm nežili, by hlasovali ( podle pruského sčítání lidu z roku 1910 v Pomořansku/Koridoru žila PL většina ). PL by byl zaručen přístup k moři, národnostní menšiny by si oba státy vyměnily. Británie by za tuto úmluvu mezinárodně ručila.

UK vláda prohlásila, že jde o „ rozumné požadavky „ , a doporučila Beckovi, aby je přijal, ten prohlásil, že PL je připraveno jednat, ale nikoliv proti PL zájmům.  

Londýnu se pouze nelíbila zmínka o zplnomocněnci, což připomínalo prezidenta Háchu, jenž v BER podepsal souhlas s Protektorátem, protože UK vláda tušila, že se to nebude líbit UK veřejnému mínění ( jedním ze 16 požadavků bylo, aby ještě před 1.9.39 do BER dorazil PL zplnomocněnec, vybavený všemi potřebnými zmocněními k podpisu ).

30.8.39  se Lipský ohlásil u Ribbentropa, jenž se jej zeptal, zda má požadované zplnomocnění k podpisu, když Lipský odpověděl, že žádná nemá, třebaže na něho britský/UK ale proněmecký velvyslanec Henderson naléhal, aby si je opatřil, že si jen přišel převzít německé požadavky,  Ribbentrop jej vyhodil a německý rozhlas oznámil, že PL německé požadavky nepřijalo.

Iniciativy se opět poslední den míru chopil Dahlerus, jenž odpoledne téhož dne přemluvil Göringa, aby se ještě jednou sešel s Hendersonem, což Göring učinil, u schůzky byl i Sir George Ogilvie-Forbes, poradce a chargé d´affaires UK velvyslanectví, jenž v Norimberku uvedl, že Göring si byl naprosto jistý, že PL bude rozdrceno během několika hodin po invazi.