Sovětská agrese vůči Polsku 17.9.39

Z ruských archívních dokumentů, které byly dány k efemérnímu nahlédnutí historikům v letech 89-90 vyplývá, že sovětská/SU agrese vůči Polsku/PL ( za agresora byl Společností národů označen již v 12/39 poté, co v 11/39 napadl

Finsko, viz mé články o Finsku Finsko III, letecká bitva o Helsinky - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová  ) měla na naléhání Hitlera začít již 9.9.39, ale útok byl odložen na 17.9.39, takže se má zato, že Stalin čekal na uzavření smlouvy o příměří  s Japonskem - SU-jap. boje byly ukončeny 13.9.39, smlouva byla podepsána o 3 dny později, nebo čekal, jak se zachovají spojenci, zejména Francie, či spíše čekal na pád WAW, což byl ten pravý důvod – 16.9.39  BER infomoval MOW, že WAW brzy padne, asi v noci 16.9., ale  obránci WAW Stalina převezli, a WAW bojovala dál, zatímco Stalin a Molotov ve 2.00 ráno 17.9.39 informovali německého velvyslance, že RA napadne PL v 6.00 ráno .

Polskému velvyslanci v MOW /37-39/ Waclawu Grzybowski /1887-1959/, předal diplomatickou nótu ve 3.00 ráno Molotovův náměstek Vladimír Potěmkin /1874-1946, svědci válečných událostí kolem Stalina „umírali“ krátce po válce /, stejného znění, kterou Molotov nechal rozseslat všem zástupcům diplomatického sboru, ve které se uvádělo, že „ protože WAW kapitulovala a PL vláda přestala existovat ( ani jedno tvrzení nebylo pravdivé ), SU vláda již nepovažuje spojenecké smlouvy s PL za platné „ ...

PL velvyslanec odmítl nótu převzít, ale byla již poslána na PL ambasádu v době, kdy mluvil s Potěmkinem.

17.9.39 RA zákeřně vpadla PL armádě, bránící se proti německé přesile, do zad. Molotov týž den v rozhlasovém projevu s radostí v hlase oznámil, že „ PL stát přestal právně existovat, a to oprávněně, protože území PL státu se stalo hrozbou pro SU „, pravděpodobně si přečetl prohlášení cara, jenž při konečném dělení PL 1795 pronesl to samé.

Nacisticko-bolševickou tezi o neexistenci PL státu však vyvrátila britská/UK a pařížská vláda, které diplomaticky uznaly PL exilovou vládu v LON.

List The New York Times  v článku Ruská zrada 18.9.39 napsal :“ Poté co nacisté obětˇ zabili, bolševici jako hyeny hodují na zbytcích ( ve skutečnosti si Kreml zcizil 52% území PL). Po přerozdělení PL bude následovat přerozdělení Rumunska ( Kreml 1940 zcizil Rumunsku Besarabii/východní část historické Moldávie, ale ještě dříve 30.11.39 napadl FS ), a Kreml poruší všechny dohody, ke kterým se zavázal. Takto si Stalin představoval svoje ve 30.letech deklarované protifašistické angažmá – dnes mu mohou věřit jen idioti “ .

Londýnské The Times 18.9.39 v článku Stalin ukázal svoji pravou tvář napsaly : “Stalin zavádí novou diplomacii s alternativními fakty, když místo „ zabrání „ ruská propaganda  používá  slova „ ochranu menšin „ a „ nastolení pořádku „. Stalin bombarduje školy a ruská propaganda vyřvává, že školy bombarduje v rámci „ ochrany míru „. Je to hanebná cynická bolševická diplomacie, která z diktatury Strany dělá lidovou demokracii.Překvapeni ruskou agresí jsou jen ti, kteří naivně věřili Stalinově vyhlašovanému antifašismu navzdory tomu, že oba režimy, bolševický i nacistický, mají shodnou totalitní identitu „ .

PL je okupováno na západě nacisty, na východě bolševiky dle bolševicko-nacistického paktu o neútočení ze 8/39, v obou částech jsou Poláci masově popravováni, okupanti se snaží vymazat PL kulturu ze škol uzavíráním škol a univerzit. PL jazyk byl jako úřední jazyk zakázán, všechny ulice ve WAW dostaly německá jména.

Zatýkání, vraždy, deportace, rabování, plenění národních kulturních památek i přírodního bohatství je nerozlučnou charakteristikou obou okupantů.

Jak nacisté nakládali s Poláky nejvýstižněji  v roce 40 vyjádřil PL generální guvernér Hans Frank v rozhovoru pro německý list Völkische Beobachter ze 6.2.40 :

„ V Praze každý den na zdech úředně vyvěšují seznam popravených, třeba jen i sedmi lidí. Kdybych já chtěl denodenně na plakátech oznamovat, kolik bylo zastřeleno Poláků, nestačil by mi na to ani PL prales „ ...

Völkische Beobachter /BER 19.9.39 napsal : „ SU válečné úsilí dokazuje, že německá a ruská strana jednají dle vzájemných dohod a že se ve všem shodují. Brzy spolu vytyčí nové hranice území, které se kdysi jmenovalo PL, a bylo jen Versailleskou mírovou smlouvou uměle vytvořeným státem. Německo a Rusko zavedou v PL Nový Řád, a svojí vzájemnou spoluprácí zajistí Evropě trvalý mír „.

Japonský list The Osaka Maimichi 19.9.39 s názvem „Rusové si odtrhli velkou část PL „ napsal : „RA nebývale rychle sevřela východní PL od Polocka na severu po Polský Kamenec na jihu. Berlín/BER územní zisky RA potvrdil s tím, že do východního PL RA vkročila s jeho plným souhlasem, takže ruskou agresi lze považovat za vojenskou pomoc nacistickému Německu. Kdoví, na čem se obě strany tajně dohodly ve svém paktu o neútočení.Rusko tak páchá jasný akt agrese pod průhlednou záminkou ochrany Ukrajinců a Bělorusů „ ( nebolševické Ukrajince a Bělorusy v dobytčích železničních vagónech deportovalo do sibiřských gulagů, mohli si vzít max. 100 kg majetku v uzavřeném kufru či v krabici  – zvláštní režim, mj. bez nároku na jakýkoliv kufr, platil pro „ kontrarevolucionáře , tj. pro pravičáky, trockisty, socialisty, menševiky, soc. demokraty, anarchisty, křestˇanské demokraty, katolíky, nacionalisty, členy studentských organizací, ex carské důstojníky, vojáky, policisty, vězeňskou stráž ).

Bolševická propaganda tvrdila, že ze 13 mil. lidí ve východním PL je 7 mil. Ukrajinců, 3 mil. Bělorusů a 1 mil. Poláků, třebaže dle sčítání lidu z roku 38 zde mj. žilo 5.5 mil. Poláků, 4.5 mil. Ukrajinců a 1.1 mil. Bělorusů.

„Zánik“ PL oplakal i italský list Corriere Della Sera z 19.8.39.

Francouzský list Le Figaro byl zbabělejší a 18.9.39 napsal : „ Má Francie a Británie vyhlásit válku Berlínu a Moskvě ? Oběma státům by vyhlášení války vyhovovalo, proto není třeba pospíchat „ …

PL velvyslanec v MOW poté přes PL ambasádu v Bukurešti informoval PL vládu, která samozřejmě nevyčkávala v doutnající WAW ( stejně jako Stalin a jeho vláda nevyčkávala na podzim 41 v MOW ), ale i s celým diplomatickým sborem již byla přestěhována na PL-rumunské hranice poblíž mostu přes Dněstr, který se po oznámení SU agrese proti PL, kterou bylo PL definitivně  zlikvidováno a rozděleno mezi nacisty a bolševiky, rozhodla překročit na své cestě do pařížského exilu, aby z něho pokračovala v boji proti oběma okupantům.

Nacistická a bolševická propaganda PL vládu nařkly z toho, že utekla i s vrchním velitelem PL vojsk maršálem Edwardem Smigly-Rydz ještě v době, kdy PL armáda proti nacistům bojovala.

Ve skutečnosti do chodu PL vlády opět zasáhli spojenci, protože francouzský velvyslanec na PL vládu naléhal, aby se z hranic okamžitě přemístila do Rumunska a poté do PAR, třebaže maršál Edward Smigly-Rydz (někdy psán Rydz-Smigly) /1886- 12/41/ se odmítl do Rumunska přemístit s tím, že bude za PL bojovat, dokud nepadne – gen. Faury jej však přiměl, aby do Rumunska odešel s tím, že ve Francii vybuduje novou PL armádu ( ve Francii žilo přes 25.000 PL imigrantů, většinou horníků ) ...

Francouzský velvyslanec a francouzský generál však PL vládě neřekli, že je rumunská vláda na silný tlak BER internuje. Rumunská vláda povolila odjezd jen PL prezidentovi Ignacy Moscicki, protože jako vědec pracoval před 1.sv.v. ve CH, a měl duální PL-CH občanství, a dále 35.000 PL důstojníků, kteří odjeli do Francie po železnici přes Jugoslávii a Itálii, která jim, Berlínu navzdory, poskytla skupinovou slevu na jízdné – to samé učinilo Madˇarsko.

Admirál Horthy /1868-1957 Portugalsko/  v 9/39 nepovolil tranzit německých vojsk přes Madˇarsko (Slovensko), a stejně jako rumunská vláda i Horthy poskytl azyl několika tisícům PL jednotek, a umožnil jim tak odjet do Francie ( Horthy také odolal německému tlaku na vydání madˇarských Židů, proto šli do plynu jako poslední až po jeho svržení na podzim 44, zato Slovenský stát Hitlerovi za zplynění slovenských Židů ještě zaplatil ).

V 10/44 se Horthy pokoušel vyjednat mír s postupující RA, byl proto unesen a převezen do Německa. Nová madˇarská vláda, vedená Ferencem Szalasi /1897-1946 /, šéfem pronacistické strany Šípových křížů, poté Židy shromáždila a do PL vyhlazovacích táborů deportovala. Během deportací madˇarské Židy zachraňoval švédský představitel Červeného kříže s kontakty na US zpravodajskou službu z prominentní rodiny Raoul Wallenberg /19012-1947 ?/, jenž jim vystavoval švédské pasy.

Po „ osvobození „ Budapešti byl zatčen NKVD a stal se nezvěstným, Kreml popřel, že by věděl, kdo to je, až koncem 50.let přiznal, že zemřel v SU vězení oficiálně na „ infarkt „, stejně jako ruský představitel u OSN Vitalij Čurkov, jenž na „ infarkt „ zemřel 20.2.17 ...

Někteří bývalí SU Židé, jimž se podařilo ( mnohým za pomoci KGB ) v 70.letech emigrovat,  uvedli, že se s ním v různých poválečných věznicích setkali.

V roce 01 Aleksandr Jakovlev, šéf Komise pro rehabilitaci obětí stalinské éry, uvedl, že  Wallenberg byl NKVD zatčen jako špión a zemřel “za nejasných okolností „ ve vězení.

PL jednotky bojovaly v Norsku na jaře 40, ve Francii v 5-6/40, 20.000 PL vojákům se podařilo evakuovat se do UK, 20.000 z nich bylo internováno ve CH, další tisíce přijely do UK z Rumunska na lodích, přičemž byli se souhlasem rumunských úřadů registrováni jako židovští uprchlíci, směřující do UK Palestiny.

Nejdůležitější byli PL letci, kteří se zúčastnili letecké bitvy o Anglii ( v 9/40 tvořili 20% RAF) , a třebaže LON se obával komunikačních potíží, protože většina z nich nemluvila anglicky, problémy nebyly.

Nejvíce se proslavila PL Kosciuszko Squadron/letka 303, která měla nejvíce zásahů ( jednotlivec s největším počtem zásahů v této letce byl čsl. pilot ).

Gen. Tadeusz Kosciuszko /1746-1817 CH/ byl hrdinou US války za nezávislost  1776, střídavě žil v PAR, kde studoval, a v US, jako pevnostní inženýr stavěl opevnění US West Point v  NYC 1778 -80, byl vůdcem PL protiruského povstání v roce 1794 ( Kateřina II ), kdy Rusům pomohli proti PL-litevskému vojsku Prusové, povstání skončilo bitvou o WAW předměstí Praga, kde Rusové zmasakrovali 20.000 WAW civilistů,  po smrti Kateřiny II nový car Pavel, jenž Kateřinu nenáviděl, Kosciuszka propustil z petrohradského vězení, skončil v exilu ve CH poté, co jej s ovacemi nepřijala ani nová US vláda, třebaže se sblížil s Thomasem Jeffersonem (lidská práva ), a než odjel zpět do PAR, celý svůj US majetek svěřil Jeffersonovi,aby za něj vykoupil svobodu otroků, včetně Jeffersonových – Jefferson se nakonec funkce exekutora jeho vůle vzdal, a převedl ji na jiného exekutora, ten však rovněž Kosciuszkovou vůli nesplnil  …

Až do 6/41 byly PL ozbrojené síly jedinými, kteří aktivně bojovaly po boku Británie proti BER.

Po kapitulaci PL (27.9.39) již o PL ve francouzském tisku nepadla žádná zmínka, a to byla chyba. Noviny nepsaly o nové německé vojenské strategii, na kterou mj. již několik let poukazoval pluk. CHDG/de Gaulle, a která byla jednou z příčin francouzské porážky 1940.

30.9.39 byla v PAR a pod dohledem PAR utvořena nová PL vláda, nikoliv ze stoupenců Pilsudského, kteří dle přání Francie zůstali internováni v Rumunsku, ale z profrancouzských osobností (Wladyslaw Raczkiewicz prezident, Rackiewicz však po puči Pilsudského zastával vysokou funkci, nesnášel se však s gen. Beckem, gen. Wladyslaw Sikorski premiér, puč Pilsudského 1926 odsoudil a byl v opozici, také nový ministr zahraničí August Zaleski /1887-1972/se nesnášel s Beckem, proto byl Jozef Beck až do své smrti v 6/44 v Rumunsku internován).

Problém byl v tom, že šéfové meziválečných opozičních politických stran tvořili v exilové vládě většinu, a provozovali vendettu proti členům předválečných vlád.

Na přelomu roku 44/45 PL ozbrojené síly na Západě čítaly 200.000 mužů, což byla po Rudé armádě/RA, US a UK armádě 4. největší armáda.

Maršál Edward Smigly-Rydz na obálce čas. Time v 9/39 ( v roce 43 byl na titulní stránce Stalin ).

Před svým překročením rumunských hranic vydal maršál Rydz-Smigly rozkaz ke kapitulaci (27.9.39) s tím, aby PL vojáci bojovali proti nepříteli, jen když se jej tento bude snažit odzbrojit, a aby se všichni, co mohou, přemístili přes Rumunsko a Madˇarsko do Francie – tento rozkaz však k mnohým jednotkám nedorazil. Rozkaz přivezl jeden důstojník, jenž přiletěl z Rumunska a přistál ve WAW.

Po třech týdnech německého obklíčení ve WAW nebyla ani voda, ani jídlo. Poslední PL jednotka, bránící WAW, byla svým velitelem rozpuštěna 5.10.39. Poláci tak proti nacistům bojovali 5 týdnů, stejnou dobu jako daleko lépe vyzbrojení Francouzi a Britové v květnu-červnu 1940 …

Němci zajali 500.000 PL vojáků, většinu řadových vojáků propustili, důstojníky internovali ve zvláštních zajateckých táborech.

PL jednotky se většinově vzdaly Rusům, třebaže i s nimi urputně bojovaly, netušily, že RA armáda má rozkazy všemi prostředky zabránit tomu, aby se PL vojáci přes Rumunsko a Madˇarsko přemístily do Francie.

Např. velitel Lvova gen. Wladyslaw Langner /1897-1972/ se vzdal Rusům (Němci, jakmile se přiblížila RA, obklíčení Lvova „zrušili“ a odešli ), jeho zplnomocněnci podepsali kapitulaci se zmocněnci gen. Timošenka /1895-1970/, v níž se uvádělo, že Langner a jeho vojáci budou po kapitulaci propuštěni – místo toho byli jeho muži zatčeni NKVD a deportováni do koncentračního tábora ve východoukrajinském Starobělsku.

Langnerovi bylo umožněno jet do MOW, kde se na nejrůznějších institucích domáhal jejich propuštění, a všechny tyto bolševické instituce mu řekly, že jeho muži již byli propuštěni. Vratil se do Lvova, a zjistil, že byl obelhán, proto na nic nečekal, a uprchl přes Rumunsko do Francie.

Řadoví PL vojáci nakonec byli propuštěni, třebaže je Stalin a NKVD chtěli původně všechny postřílet ( bylo jich přes 250.000), ale důstojníci prošli pečlivým sítem, ti, co nevypadali na kolaboraci s NKVD, byli postříleni, ostatní byli posláni do koncentračních táborů (v bývalém východním PL, v dnešní  západní Ukrajině a v západním Bělorusku)  ve Starobělsku, jihovýchodně od Charkova, nebo do Kozelsku jižně od Smolenska v západním Rusku.

Policisté, četníci + někteří soudní úředníci byli posláni do KL Ostaškovo, severně od Smolenska.

40.000 vybraných PL důstojníků bylo předáno nacistům oplátkou za to, že nacisté vydali Stalinovi Ukrajince a Bělorusy, kteří sloužili v PL armádě.

Po vtržení do PL se Kreml s BER dohadovaly na znění deklarace, kterou chtěl Stalin světu vysvětlit, proč musel napadnout PL. Německé dokumenty uvádějí, že Molotov navrhoval prohlášení, že RA přišla  osvobodit  Bělorusy a Ukrajince od nacistů, což nebylo pro BER přijatelné, proto Molotov světové veřejnosti v deklaraci vysvětlil, že „ RA přijela, aby Bělorusům a Ukrajincům poskytla pocit bezpečí, a PL lidu dala naději na lepší život „ ...

Pobaltské státy

Stalin nejprve v září-říjnu 39 přinutil pobaltské státy, aby s ním podepsaly kosmetické smlouvy, které RA povolovaly vstup a pobyt na jejich území, v 6/40 po kapitulaci Francie je rovnou  obsadil ( SU měl již pověst mezinárodně uznaného agresora ze 30.11.39 pro svoji agresi vůči FS,které Hitler postoupil Stalinovi v paktu ze 8/39, když mu FS dobrovolně neodevzdalo své území, aby mohl získat další vojenské a námořní základny „ nutné k obraně JEHO SU území „ – tak jako PL a ČSR byly zrazeny západními spojenci, FS bylo spojenci zrazeno rovněž, zatímco neutrální státy Švédsko a Norsko odmítli umožnit spojencům dopravit FS pomoc přes své území  ).

Vzhledem k tradičnímu řádění NKVD v těchto státech ( popravy, gulagy, deportace ) není divu, že pobaltské národy vítaly německé jednotky jako osvoboditele před NKVD nejen třídním terorem ( nacisté se v této fázi soustředili jen na likvidaci pobaltských Židů, takže ti zase vítali RA, bolševiků zde moc nebylo ).

Proto někteří dobrovolně vstoupili do německé armády a jednotek SS. Když se RA 44/45 vrátila, deportovala do sibiřských gulagů zbytek pobaltských třídních nepřátel i s kojenci, a do jejich nemovitostí nastěhovala Rusy ( proto jsou zde dnes tak velké ruské menšiny ), a ze zbytku původních obyvatel se stali SU občané.

Nakonec spojenci poslaly jednotky ( včetně polských ) do severního Norska, aby nacistům zabránily ovládnout přístavy, přes které byla do Německa dovážena železná ruda z „ neutrálního „ Švédska.  Hitler však byl o jeden krok napřed a zaútočil současně na DK i Norsko, takže expediční sbor musel být evakuován, a utrpěl těžké ztráty ( zejména Poláci).

FS tak muselo v 3/40 podepsat „ mírovou „ smlouvu se SU, v němž mu podstupovalo část FS území, které dobylo zpět v létě 41 po napadení SU. V omezené míře poté zůstalo ve sféře SU vlivu.

Francouzské vměšování se do PL záležitostí

Když PL vláda uprchla do neutrálního Rumunska, byla na příkaz krále Karla internována, přičemž francouzská vláda svému spojenci nepomohla ani jedinou diplomatickou demarší. PAR byla ráda, že se legální cestou zbavila plukovnické vlády, především gen. Becka, proto spěšně zorganizovala útěk z Rumunska vlakem opozičním prominentům, především gen. Sikorského ( 1943 zavražděného  Anglosasy/Rusy ) a frankofila Zaleského, kteří se usadili v PAR.

Přiznává to ve své zprávě francouzský gen. Faury, jenž píše o „ PL prominentech, kterým jsme pomohli k útěku, a o jiných prominentech, jejichž útěk jsme pozdrželi „ .

25.9.39 prezident  aristokrat a vědec Ignacy Moscicki /1867-1946 CH, kde žil od 12/39/ ustanovil ještě před odjezdem do Rumunska v souladu s ústavou svého nástupce -  gen. Boleslawa Wieniawa-Dlugoszowského/1881-1942 US/, svobodného zednáře a osobního poradce Pilsudského, jedné z nejbarvitějších osob tehdejšího PL, bohéma, milovníka žen, koní a umění, proslulého svými citáty, jenž se znal s advokátem Felixe Dzeržinského, zakladatele teroristické Čeky/GPU/NKVD, proto byl propuštěn 1918 z ruského vězení v Murmansku, kam byl poslán jako člen Polské vojenské organizace.

( Po Piłsudského smrti byla v PL dvě mocenská centra – kolem prezidenta  a kolem generálů, jejichž hlavou byl PL maršál a svobodný zednář nejasného původu Edward Rydz-Śmigły /1886-1941 WAW/, jenž byl vrchním velitel PL armády, včas na přání anglosaských spojenců nemobilizoval, 2 týdny po německé invazi dal Rydz-Smigly rozkaz k ústupu do jihovýchodního PL v naději, že tam vznikne koncentrované středisko odporu a bude možné vyčkat příchodu britské či francouzské pomoci, ale místo spojenců přišla Stalinova RA).

 Rydz-Smigly z rumunské internace v 12/1941 uprchl zpět do PL, zařadil se do odboje, ale brzy na to nečekaně zemřel, údajně na infarkt.

26.9.39, den poté, co prez. Ignacy Moscicki ustavil svého nástupce, Daladier PL velvyslanci v PAR Lukasiewiczovi oznámil, že s nástupcem Moscického z klanu Pilsudského kategoricky nesouhlasí. Důvod Daladier uvedl ve svém telegramu s tím, že gen. Boleslaw Wieniawa-Dlugoszowský je dle generála Weyganda vůči PAR nepřátelský již od roku 1920.

Moscicki tudíž jmenoval svým nástupcem frankofila Wadyslawa Raczkiewicze, kterého PAR „odsouhlasila“ 30.9.39.

Raczkiewicz poté jmenoval svým premiérem dalšího frankofila – gen. Sikorského, jenž se pro chatrné zdraví Raczkiewicze stal mužem číslo jedna PL exilové vlády a vrchním velitelem PL ozbrojených sil.

29.9.39 se v LON znovu objevil švédský obchodník a Göringův přítel Dahlerus, a jednal s Chamberlainem a Halifaxem o Hitlerových „ mírových „ návrzích, v nichž Hitler požadoval absolutní vazalství PL vůči BER, opětovné připojení k Německu Východního Pruska, vrácení německých kolonií nebo finanční kompenzaci za ně, a vyřešení židovské otázky, kdy bude PL použito jako vývrtka, která všechny  evropské Židy spláchne.

Dahlerusova mise byly Brity odmítnuta, do LON byl vpuštěn ještě 2x v 10/39, poté mu UK vláda odmítla vydat vstupní vízum.

V 10/39 PAR nabídla frankofilní PL exilové vládě exil ve francouzském městě Angers, zajistila jí přístup k rozhlasu a tisku, poskytla jí ochranku. Do Francie bylo na lodích z Rumunska převezeno PL vládní zlato (74 tun) + 100 tun dalších cenností, včetně uměleckých děl.

Na základě vojenské dohody francouzsko-PL ze 4.1.40 mohl Sikorský vytvořit ve Francii  PL armádu, která byla pod velením francouzského vrchního velitele. Bylo třeba zorganizovat převoz 32.000 PL vojáků z Madˇarska + 9.000 PL vojáků z Rumunska.

Hlavním cílem PAR bylo zabránit návratu na politickou scénu gen. Beckovi, kterého francouzská tajná služba v Rumunsku neustále sledovala. Proto byl v PAR internován gen. Stefan Dab-Biernacki /1890-1959LON/, bývalý druh Pilsudského, jenž byl kritizován za to, že své vojsko v 9/39 opustil,když ustupovalo za Vislu, aby sám přes Madˇarsko uprchl do PAR. Později byl internován i v LON.

Debakl francouzské armády a zejména její kapitulace PL exilovou vládu znechutila na míru nejvyšší, také prez. Zaleský na nátlak Pétaina, aby PL také kapitulovalo, 17.6.40 odpověděl :“ My nejsme národem, který kapituluje“ ( PL vláda nekapitulovala, ale uprchla, 16 dní poté, co BER zaútočil na PL ze západu, provedl Kreml útok z východu. Invaze skončila 6. 10.39 rozdělením území Polska mezi Německo a Kreml. V Brestu-Litevském poté Wehrmacht a RA uspořádaly společnou vojenskou přehlídku a mejdan velitelů, stoly se ohýbaly pod jídlem a pila se vodka ). Pétain podepsal kapitulaci 22.6.40.

6 dní před francouzskou kapitulací, 16.6.40, LON navrhl PL vládě evakuaci do Británie. Gen. Kukiel vydal rozkaz k evakuaci, potvrzenou gen. Sikorským, jenž s prezidentem dorazil do LON 17.6.40 k jednání s Churchillem.

V jeho nepřítomnosti evakuaci PL vojsk řídil gen.Sosnkowski. Sikorský, věrný spojenec Francie, byl přesvědčen, že se PAR jako spojenec o evakuaci PL vojsk postará, a vyčlení pro ně část svých lodí, ale byl těžce zklamán.

Gen. Sosnkowský se o pár kocábek musel s Pétainem, admirálem Darlanem a gen. Weygandem tvrdě pohádat a neuspěl, řekli mu, že žádné lodě pro PL vojsko nejsou ( třebaže loděmi byly ucpány francouzské přístavy v Bretagni i celé pobřeží Atlantiku, ani jedna nebyla dána k dizpozici Polákům, takže ti museli spoléhat jen na britskou pomoc  ), a nejen to – spojenecká PAR přerušila i rádiové vysílání v polštině.

Sosnkowski ve své zprávě z 5.7.40 napsal :“ 19.6.40 jsem z jednání s francouzskou stranou nabyl přesvědčení, že PAR nechce PL vojsko evakuovat, naopak, že mu chce zakázat, aby opustilo Francii „ …

PL velitelé již svým jednotkám doporučovali, aby se v malých skupinách pokusili přejít do Švýcarska/CH, anebo se dostat přes Středozemní moře na BV. Díky těmto radám padl velký počet PL vojáků do rukou Němců, anebo byli internováni ve CH (13.022 vojáků ). V Německu uvízlo 20.283 vojáků, v okupované zóně ve Francii uvízlo 6.500 vojáků, v neokupované zóně 13.438 vojáků, do Anglie se podařilo díky UK lodím přepravit 27.083 vojáků.

Problém s PL pokladem (historik Stéphane Courtois )

18.6.40 mělo být 57 tun polského zlata na příkaz francouzského ministra financí převezeno z Nevers, kde bylo uloženo, lodí do US. Avšak po podepsání příměří lodˇzměnila kurz, a místo do US odplula na příkaz Pétaina do Francouzské východní Afriky. Po podepsání příměří Pétainem francouzská vláda rovněž zrušila úvěr, který PL vládě poskytla v roce 39, takže PL exilová vláda se ocitla bez jakýchkoliv finančních prostředků.

Teprve gen. Charles de Gaulle/CHDG se 27.10.41 zavázal jménem Francouzského národního výboru navrátit PL vládě zlato, o které ji připravil kolaborující vichystický režim, za kterým však CHDG po válce udělal tlustou čáru a téma Vichy tabuizoval – média psala o hrdinném francouzském odboji, nikoliv o tom, jak většina národa kolaborovala ( viz mé články o Vichy + de Gaullovi ).

Poválečná evropská propaganda se však nezmiňovala ani o holokaustu, dalším tabu, viz můj článek, ani o Varšavském povstání/VP, které bylo rovněž tabu pro spojence Západu i Východu – např. významný film Frédérika Rossifa Od Norimberku k Norimberku, mnohokrát ve Francii odvysílaný v TV, mj. v 11/89, který odmítá fatalismus a dokumentuje 2.sv.v.z pohledu individuálních odbojových akcí, se ani slůvkem nezmínil o VP, takže několik PL účastníků VP zaslalo protestní dopis vedení Antenne 2.

Michel Henri vyjádřil názor spojenců PL na VP metaforou „ v řeckém dramatu VP byli tři herci, Němci, Rusové a Poláci, zatímco anglosaští spojenci vystupovali v roli veřejných komentátorů VP „. ( viz knihu  Halik Kochanski, The Eagle Unbowed, Poland and the Poles in the Second World War, Penguin Books, U.K., 2012).