Polská otázka po roce 1939 se řeší dál, jen Hitlera vystřídal Stalin

Nejprve anglosaští spojenci nutili Varšavu/WAW vyjednávat s Hitlerem, poté se Stalinem. Hlavní překážkou pro uzavření dohody polské/PL vlády s Kremlem po 6/41, do které exilovou vládu tlačili anglosaští spojenci, bylo, že Kreml

neuznával PL-SU hranici, která byla nastolena Rižskou smlouvou z 18.3.21.

Další lží, kterou šíří ruská propaganda a její čeští trollové, je, že Pilsudský se odmítl řídit Versailleskou mírovou smlouvou a její Curzonovou linií (1919) , stanovující východní PL hranice, a východní PL okupoval, takže Sovětský svaz/SU, který spolkl Ukrajinu, jen zajistil Ukrajině to, co jí patří.

Pilsudský okupoval „ jen“ oblast Vilna. Východní Halič (Lvov,Ivano-Frankivsk,Ternopil) byla Versailleskou mírovou smlouvou na 25 let svěřena PL, poté, co bolševici napadli Ukrajinu, Pilsudský podepsal vojenskou smlouvu s Petljurou, protože PL vždycky chtělo, aby byla Ukrajina jako nárazníkový stát mezi PL a RF nezávislá, kdežto Kreml chtěl vždy z Ukrajiny mít vazalský stát.18.3.21 rižská smlouva mezi PL a Kremlem udělila Východní Halič Polsku, což bylo mezinárodně potvrzeno 15.5.1923. PL tudíž Východní Halič neokupovalo.

Britský/UK ministr zahraničí Anthony Eden chtěl dohodu s Kremlem PL exilové vládě vnutit za každou cenu, proto jistý kompromis předjednali gen. Sikorský a SU velvyslanec v Londýně/LON Ivan Majský/1884-1975/, ve skutečnosti byl tento kompromis vypracovaný v Moskvě/MOW UK velvyslancem Sirem Stafford Cripps a Molotovem.

Kreml se v dohodě zavazoval nulifikovat veškeré územní změny od roku 38 ( včetně rozporcování ČSR mnichovskou dohodou + německo-ruské rozdělení PL ze 8/39 ), avšak výslovně neuznal předválečné PL hranice, proto 3 členové PL vlády na protest proti této dohodě rezignovali na své vládní funkce. Obě země navázaly diplomatické vztahy.

Sikorský kompromisní dohodu s Majským 30.7.41 v LON ( 4.12.41, kdy stáli Němci před MOW,  byl Sikorský spolu s Andersem a PL velvyslancem Stanislaw Kotem u Stalina, a podepsal s ním za přítomnosti Malenkova dohodu o přátelství a spolupráci, Žukovova operace k zatlačení Němců od MOV se odehrála 6.-7.12.41, v západním tisku byla zastíněna útokem na Pearl Harbor 7.12.41 ) za přítomnosti Churchilla, Edena a tajemníka SU velvyslanectví Novikova podepsal jen z jediného důvodu – potřeboval vytvořit co největší PL armádu pro poválečné obnovení PL v jeho předválečných hranicích, proto byla 14.8.41 k PL-SU dohodě podepsána ještě vojenská dohoda o vytvoření PL vojenského sboru na území SU ( zatímco PL generálové Sikorský a Anders nesouhlasili s podřízením PL vojenského sboru Kremlu, podpluk. Ludvík Svoboda se podřídil, viz můj článek o Andersovi Polská a finská otázka bolševicko-nacistické ), kdy si Kreml zachraňoval tvář tím, že „ všechny PL válečné zajatce amnestoval“, třebaže se žádného zločinu nedopustili.

Andersova armáda v SU (41-42) se úspěšně rozrůstala, třebaže mnoho PL vězˇňů z gulagů jednak nebylo propuštěno z důvodu „ potřebnosti pro SU hospodářství „  nebo proto, že byli příliš vyčerpaní/nemocní, aby cestu do náborových středisek podnikli, a  mnozí, kteří cestu podnikli, zemřeli krátce po příjezdu, decimovaly je i malárie a tyfus.

Gen. Anders vedl se SU vedením neustálé spory – odmítl poslat PL divize na SU frontu jednu po druhé, jak byly vytvořeny s tím, že zakládá armádu, ne divize, a jednak pro nedostatečné příděly potravin, PL vojáci byly z gulagů kost a kůže, navíc musel Anders živit i PL civilisty. Dalším spor byl veden o to, kdo je PL občan – Kreml trval na tom, že to jsou jen etničtí Poláci ( třebaže Kreml sovětskými občany učinil šmahem všechny ty, kteří žili na RA okupovaném území ), nikoliv Židé, Bělorusové a Ukrajinci s PL občanstvím.

V 7/42 Kreml pozatýkal všechny PL delegáty, kteří byli PL velvyslanectvím v MOW vysláni po celém SU, aby PL občany lokalizovali, poskytli jim uniformy a jídlo, a poslali je do náborových středisek. Všechny obvinil ze špionáže ( pár z nich zpravodajskými důstojníky bylo ), po anglosaském zásahu ti, kteří měli diplomatickou imunitu, byli propuštěni, ostatní zmizeli beze stopy.

Andersovi se nakonec podařilo navzdory Kremlu 70.000 PL podvyživených vojáků evakuovat i s PL civilisty  ( 42.000 ) do Íránu ve dvou etapách, opět mnoho z nich zemřelo během transportu či po příjezdu do Íránu.

Poté, co Kreml pozatýkal PL delegáty,  se PL- ruské vztahy prudce zhoršily, Poláci navíc protestovali proti tomu, že bolševici východopolská města přejmenovávali na ruská, a trvali na nedotknutelnosti hranic z roku 39, bolševici komicky obviňovali Poláky, že chtějí anektovat „ SU východopolská území “, a odsuzovali snahy Sikorského, za podpory Churchilla, vytvořit Středoevropskou federaci ve spojení s ČSR, ve které by byla i Litva, ze které Kreml 1940 učinil SU republiku  …

V době, kdy se Kreml chystal přijmout kapitulaci z rukou maršála von Pauluse u Stalingradu ( Paulus se 31. 1.43 vzdal jako jednotlivec, ale odmítl vyzvat vojáky ke kapitulaci s tím, že vojsku již nevelí, a kapitulaci nikdy nepodepsal, tu podepsal  velitel jižní kapsy generálmajor Fritz Rosske, velitel 71. pěchotní divize, vojáci pod velením gen. von Strikera se vzdali 2.2.43, posledních 10.000 vojáků v podzemí se vzdalo až počátkem 3/43 ), Stalin odvolal ze služební cesty po Stalingradu  zpět do MOW svoji ideologickou novinářku Wandu Wasilevskou /1905-1964/ a jejího ukrajinského manžela spisovatele Oleksandr Kornejčuka /1905-1972/, kteří měli mediálně pokrývat kapitulaci Pauluse ( Polka Wasilewká vystudovala filozofii a PL jazyk, otec byl socialista ), a dle jejích Pamětí jí sdělil, že musí v MOW vytvořit PL středisko s názvem Svaz PL vlastenců s listem Svobodné PL, jehož 1. číslo mělo vyjít 1.3.43, protože vztahy Kremlu s PL vládou se prudce zhoršují – Wasilewská, která opoziční PL centrum v MOW dlouho navrhovala, byla nadšena.

Současně s Wasilewskou Kreml nasadil do útoku proti PL Zemské vládě a Zemské Armii krajowe/AK  vedení PL Dělnické strany v nacisty okupované WAW, které o týden dříve navrhlo AK „ jednotnou frontu „, za kterou požadovali své představitele v genštábu AK , a jednání o poválečné PL vládě – AK všechny jejich návrhy odmítla.

( 31.12.43 hrstka radikálních PL socialistů a komunistů, vedená  Edwardem Osobka-Morawski/1909-1997/ bez předchozího souhlasu Kremlu, který nakonec svůj souhlas dal, ustavila ve WAW Zemský národní výbor/Krajowa Rada Narodowa, KRN), zatímco 1.1.44, s tím, jak se RA blížila k PL hranicím, vznikla antikomunistická Národní rada obrany /Rada Obrony Narodowej).

V době, kdy Sikorski se Stalinem v 12/41 podepisoval Deklaraci o přátelství, skupinka PL bolševiků, kteří, na rozdíl od šéfů PL komunistů z Kominterny, přežili stalinské čistky, protože seděli v PL žalářích a po Stalinově vpádu do východního PL dostali speciální výcvik od NKVD/Kominterny, pod vedením Dimitrova, šéfa Kominterny, sepsala politický manifest PL bolševiků /Polska Partia Robotnicza – PPR, který měl mj. rozdělit PL Socialistickou stranu.

Úkolem této skupiny bylo dostat se seskokem do německé části okupovaného PL, 1. pokus o výsadek v 9/41 se nezdařil, letadlo se zřítilo při startu u Vjazmy, bolševik Jan Turlejski nepřežil, podařil se až 2.výsadek ze 27.12.41, kde byl u WAW vysazen Marceli Nowotko, po něm Pawel Finder, v roce 43 Gomulka, jenž však členem moskevské skupiny nebyl.

16.12.41 byl u Stalina Anthony Eden, aby vyjednal UK-SU spojenectví, jenž do SU dorazil ze severu na UK válečné lodi,  kterému Stalin, jenž 12 dní předtím podepsal smlouvu se Sikorským, bez mrknutí oka sdělil, že absolutní podmínkou jakéhokoliv SU spojenectví s UK jsou PL-SU hranice z 6/41, a že PL může získat Východní Prusko + hranice na Odře. Dále že Kreml dostane nejen pobaltské státy, FS a Rumunsko, ale i celou východní Evropu, zatímco Británie bude mít západní Evropu, což Eden považoval za „ rozumné“ …

Churchill s Rooseveltem/FDR se Stalinovými požadavky nejprve nesouhlasili, protože byly v rozporu s Atlantickou chartou, kterou v 8/41 podepsal s FDR, která stanovila, že po válce nebudou žádné změny hranic. LON však v 1/42 utrpěl vážné ztráty (pád Singapuru/Japonci, v severní Africe, + tři německé bitevní lodě Scharnhorst, Gneisenau + křižník Prinz Eugen v mlze oklamali UK lodˇstvo a podařilo se jim dostat se z Brestu přes Kanál do německých přístavů), proto Churchill na FDR naléhal, aby přijal UK-SU smlouvu se Stalinovými požadavky, na což FDR kývl v 4/42.

V 5/42 přijel do LON Molotov dohodu vyjednat, ale Churchill trval na tom, že sféry vlivu budou zmíněny jen ve vzájemných dopisech, ne ve smlouvě, s čímž nesouhlasil Molotov,  ale 26.5.42 náhle změnil stanovisko a podepsal s LON jen dohodu o vojenském spojenectví po dobu 20 let, když mu 24.5.42 Stalin telegrafoval, že „ neexistence dohody nám dává volnou ruku ( i ve střední Evropě ), otázku hranic rozhodne vojenská síla “.

Po zastavení Wehrmachtu u MOW v 12/41 Stalin ( jenž ve svém opožděném rozhlasovém projevu po 22.6.41 plačtivě oslovil národ „bratři a sestry“, viz můj článek Jak Rudá armáda nedůstojně ustupovala až k Moskvě, Militaria.cz ) rozjel agresivní diplomacii, která na dohodu se Sikorským nebrala žádný ohled.

V 1/42 UK vláda gen. Sikorskému sdělila, že Stalin požaduje mj. Lvov a Vilno, na což Sikorski odpověděl, že „ je nějakým ústupkům přístupný, ale že rozhodně nezahrnují tato dvě města“.

PL exilová vláda jakoukoliv dohodu s bolševiky považovala za zradu národních zájmů, gen. Sikorský si zvrat ještě sliboval od plánované schůzky, kterou měl mít v Káhiře s Vyšínským, ale již k ní nedošlo .

13.4.43 německý rozhlas oficiálně oznámil nálezy masových hrobů PL důstojníků v Katyňském lese u Smolenska s tím, že byli v roce 40 zavražděni bolševiky, načež PL vláda, která odmítla Stalinovo tvrzení, že byli zavražděni nacisty, požádala Mezinárodní Červený kříž, aby zahájil vyšetřování tohoto masakru ( o to samé Mez. Červený kříž  požádala i nacistická vláda ), čímž Stalina rozlítila k nepříčetnosti.

Anthony Eden 24.4.43 Sikorskému sdělil, že Stalinovou podmínkou pro nepřerušení diplomatických styků je odvolání vyšetřování a veřejné prohlášení, že PL důstojníky zavraždili nacisté. Sikorský Edenovi sdělil, že na vyšetřování nebude trvat ( které stejně SU zablokoval), ale že nemůže prohlásit, že masakr spáchali nacisté, protože má nezvratné důkazy, že to byli bolševici.

25.4.43 Stalin poté, co odvolal SU velvyslance z Washingtonu, Kanady a LON,  přerušil diplomatické styky s PL exilovou vládou z důvodu, že „kolaboruje s nacisty „, a se Sikorským Stalin již nikdy nechtěl jednat ( Sikorski byl zavražděn 4.7.43 při pádu letounu na Gibraltaru, čsl. pilot Prchal měl jako jediný záchrannou vestu, a jako jediný přežil, při vyšetřování však nic neprozradil ).

Tato diplomatická roztržka mezi SU a PL vládou se vůbec nehodila do plánů anglosaským spojencům, kteří Stalina potřebovali pro své válečné úsilí.

Anglosaští spojenci neměli v úmyslu, aby jim Stalinem tabuizovaná PL vláda v LON exilu ohrozila jejich spojenectví se Stalinem ... ( viz můj článek Smrt generála Sikorského, záhada 2.sv.v. ).

Ráno 4.7.1943 s letadlem Liberator II Al523 přiletěl z Káhiry na UK kolonii Gibraltar gen. Sikorský.

Ve 23.00 bylo letadlo připraveno k odletu, aby odvezlo gen. Sikorského, jenž den předtím prováděl inspekci PL vojska v Tobruku, a připíjel si s jeho velitelem gen. Andersem, zpět do LON.

Gen. Sikorský se rozloučil s gibraltarským guvernérem, a do letadla vstoupil se svojí dcerou Sofií (31), s kurýrem Armii Krajowe/AK , jenž se z PL dostal v 2/43 a jenž informoval o zatčení gen. Stefana Roweckého „ Grota“ , šéfa vojenského odboje/Armiji krajowé  v PL, se šéfem PL genštábu  gen. Tadeuszem Klimeckým, a se dvěma UK poslanci, důvěrnými přáteli Winstona Churchilla. V letadle ještě cestoval poradce indického místokrále, a jeden UK plukovník.

Ve 23.07 letadlo opožděně ( odstartovalo později než mělo) nastartoval český VIP pilot Edvard Prchal /1911-1984/, jenž se Sikorským neletěl poprvé.

Přesně 16 vteřin po startu ve výši sotva 60 m se letadlo ke zděšení přihlížejících svědků na letišti zřítilo do moře. O šest minut později k místu zřícení dorazily záchranné čluny, ale vytáhly jen pilota Prchala, jenž neměl ani škrábnutí, a jenž byl jediný, jenž měl na sobě plovací vestu ( Prchal až v roce 50 s pomocí Britů uprchl z ČSR do US, a do konce svého života popíral jakoukoliv možnost sabotáže, s novináři nekomunikoval, vyšetřovatelům tvrdil, že nemohl nabrat výšku, protože byla zaseklá ovládací páka, vyšetřovatelé vyloučili sabotáž, ale pád letadla nevysvětlili ), zatímco v roce 50 bývalý náměstek US ministr zahraničí Sumner Welles /1892-1961/ prohlásil, že „ Američané nebyli k vyšetřování pozváni, třebaže o to žádali, a že o sabotáž zcela jistě šlo “ .Wellese v 4/50 senátor McCarthy obvinil ze spolupráce s Kremlem ( Welles, propojený s rodinou FDR, byl Rooseveltovým mužem na zamini, Cordella Hullla nemohl FDR pro jeho silné politické zázemí odstranit, Welles 23.7.40, v době, kdy LON ze všech sil usiloval o spojenectví se Stalinem, odsoudil SU anexi pobaltských států jako agresi a  okupaci, v roce 43 se jej Hull konečně zbavil, když Welles jako bisexuál si neuhlídal sexuální skandál, a musel rezignovat) .

Nad letadlem se uzavřely vlny Atlantiku, a gen. Sikorský zmizel ze šachovnice zájmů velmocí – a nejen generál, ale i jeho aktovka s tajnými spisy ...

Později se podařilo nalézt tělesné pozůstatky několika osob, včetně těla gen. Sikorského ( tělo jeho vdané dcery se nenašlo, jen její náramek, nenašlo se ani tělo druhého pilota, dle verze „ únosu“ z letadla oba jistý PL důstojník viděl v roce 45 v SU gulagu, verze únosu z letadla, zmizela generálova aktovka ), a ještě později se ve vzdálenosti půl km od gibraltarské skály podařilo z mořského dna vytáhnout zbytky letounu.

Druhého dne ráno dojatý hlas hlasatele Volá Londýn oznámil nacistickou okupací trpícím Polákům smrt milovaného generála. V londýnském rozhlase rozechvělým hlasem promluvil i Winston Churchill :“ Lituji jenom, že to nemohu říci polskému národu v jeho řeči „ ...

O několik hodin později strhávalo Gestapo z varšavských zdí tisíce malých smutečních oznámení : „ Svaté paměti Wladyslav Sikorski premiér vlády Rzeczypospolité, vrchní velitel polské branné moci, zahynul ve službě vlasti v noci ze 4. na 5.července 1943. V hlubokém smutku, s modlitbou za klid duše zesnulého spojuje se v nerozbornou jednotu do dalšího boje a vítězství Národ „ .

Moskevský list Izvěstija, tiskový orgán bolševické vlády, napsal :“ Gen. Sikorski byl velkým státníkem a stoupencem polsko-sovětské spolupráce „ , „ přesto“  bylo z komunistických učebnic jméno „ gen. Sikorský „ vymazáno.

Německý rozhlas oznámil okupované Evropě další "zločin" Winstona Churchilla : “ Churchill obětoval polského generála, aby potěšil své bolševické spojence „ ...

Britská oficiální dokumentace k případu Sikorski doposud nebyla zveřejněna, protože Britové dle svého tvrzení neví, kde dokumentace je, zda je uložena v tajných archívech IS, či v sejfu ve švýcarské bance ...

Původní polská vyšetřovací komise britskou verzi, že nedošlo k sabotáži, odmítla potvrdit ( v roce 91 PL experti na základě počítačem provedené simulace vyloučili nehodu a přiklonili se k sabotáži, již 1943 se spekulovalo, že do systému někdo nasypal písek či cukr, letadlo v noci nikdo nehlídal, vedle Sikorského letadla stálo onu noc mimořádně letadlo SU velvyslance Majského, v roce 08 provedená pitva vyloučila generálovo zastřelení či uškrcení, detailně o kauze pojednává David Irving, „Accident. The Death of General Sikorski „, London, 1967.

Se Sikorským výjimečně neletěl agent IS, jenž jej vždycky doprovázel, zato se po boku jeho letadla ve spolupráci s UK tajnou službou pohybovali dva agenti NKVD, Philby, šéf UK kontrarozvědky pro oblast Gibraltaru, + SU velvyslanec Majský, jehož letoun byl na gibraltarském letišti neobvykle přítomen, třebaže běžně užíval jiná letiště, a jenž se odmítl se Sikorským na Gibraltaru setkat, třebaže se o to místní guvernér snažil.

Gen.Anders /1892-1970 LON/ byl při odletu gen. Sikorského tak nervózní, že k němu musel být přivolán lékař, a nemohl svého vrchního velitele ani doprovodit na letiště.

Jako mladík byl Anders častým hostem rodiny litevského velvyslance v Petrohradu Vytautase Stommy z litevské šlechtické rodiny /narozen 1868 ve vyhnanství na Sibiři, kam byl poslán jeho otec, účastník proticarského povstání z roku 1863 - 1947 v sibiřském gulagu, do kterého byl deportován po anexi Litvy ze strany Kremlu/. Také litevský velvyslanec v Praze pocházel ze stejné rodiny.

(Bolševici s nově vzniklou Litevskou rep. 1920 uzavřeli smlouvu o přátelství na věčné časy, znovu potvrzenou 10.10.39, aby ji mohli vojensky napadnout 15.6.40 a anektovat ji v 8/40).

Andersovi se líbila velvyslancova pohledná sestřenice Julie Grudzinská /1894-1992/sestra pozdějšího gen. Grudzinského, provdaná Szumkowski (Waclaw S.). Grudzinští byli hrabata.

Julie Grudzinska  se aktivně účastnila protinacistického odboje, pro spojence pracovala ve Vídni, kde s manželem žila /Reichsratstrasse 7 ( měla syna a dceru, dožila s nimi v US ).Také druhá sestra gen. Grudzinského Irena /1904-1995/měla dvě děti, u kterých v US dožila.

V roce 44 Julie pomohla svým příbuzným z Litvy (rodina Stomma ), kteří utíkali před postupující RA / dvě rodiny s malými dětmi, nejdříve je schovávala v horách, a poté, co jim opatřila falešné dokumenty a falešné potravinové lístky (museli si dávat pozor, aby u sebe neměli více potravinových lístků, než u sebe mají Rakušané ), je ukrývala ve městě St. Pölten.

Gen.Antoni Grudziński /1897 Vilnius,  - 1981 zavražděn v LON, bezdětný/.

Také on byl, stejně jako Anders, za své zásluhy v PL-SU válce z roku 1920 proti bolševikům vyznamenaný Stříbrným křížem vojenského řádu Virtuti Militari ( gen. Anders měl Kříž stříbrný i zlatý ).

Grudzinski byl zástupcem velitele 1.PL tankové divize gen. Stanislawa Maczeka /1892-1994 Edinburg ve věku 102 let/. Po přepadení PL nacisty a bolševiky bojoval jako velitel jediné PL obrněné jednotky proti oběma agresorům, za což dostal Zlatý kříž řádu Virtuti Militari.

Německému XXII. Pancéřovému sboru způsobil těžké ztráty v bitvách u Jordanowa , Wiśniczi , Lancuta a Rzeszowo. Když RA 17.9.39 vpadla bránícímu se Polsku do zad, musel dle rozkazu přerušit boje s Němci, a bojovat s RA.

Další kříž řádu Virtuti Militari dostal na podzim 1940 v LON za boje ve Francii.

Po vylodění spojenců v Normandii v čele 1.PL tankové divize osvobozoval Francii, Belgii a Nizozemí, nejtěžší boje svedl o NL město Breda, kde padlo mnoho PL vojáků  ( za což byli PL velitelé 1946 „ dočasnou prokremelskou vládou národní jednoty „ zbaveni PL občanství a generálských hodností s tím, že jako zločinci bojovali v cizí/v UK armádě – PL vláda toto rozhodnutí zrušila  až v roce 71, ale potají, nebylo zveřejněno, viz Stanislaw Maczek : Z pódia do žumpy,  Ed.  III (I národní).  Lublin: Vědecká společnost Katolické univerzity v Lublinu, 1990, s. 249-293.   ).

Nizozemské království se však jako bolševici a komunisté nezachovalo, a několik NL měst PL generálům udělilo doživotní čestná občanství, a z toho plynoucí doživotní penze ( po demobilizaci, zbaveni vojenských výhod, si PL důstojníci v Británii museli najít zaměstnání, např. gen. Maczek pracoval v Edinburgu v restauraci PL emigrantů ).

Zemřel sice v Edinburgu, pohřben je však dle svého přání na hřbitově PL vojáků v nizozemském městě Breda, stejně jako gen. Anders zemřel v LON, ale dle svého přání je pohřben na hřbitově PL vojáků v italském Monte Cassino.

V roce 75 gen. Grudzinský u příležitosti 30. výročí konce 2.sv.v. navštívil své bývalé vojáky v US, kde se ostře vyjádřil na adresu tehdejší PL „ lidové“ kolaborantské vlády, kolaborující se SU okupanty.

V 5/78 byl jmenován místopředsedou Komise pro vojenskou arbitráž .

1.12.81  (84)  jej v LON přejela motorka, když přecházel silnici, řidič se ještě vrátil a přejel jej podruhé, nebyl nikdy vypátrán, zato 13.12.81 Jaruzelski, agent GRU, a rovněž ze šlechtické rodiny, provedl vojenský puč a vyhlásil vyjímečný stav.

V roce 97 Jaruzelski tvrdil, že vojenský puč z 12/81 mu odsouhlasil tehdejší  Reaganův viceprezident Bush Senior v rozhovoru s emisarem Jaruzalského gen. Eugeniuszem Molczykem /1925-2007, rovněž od roku 45 agentem GRU/s tím, že vojenský puč je menším zlem než SU invaze ( třebaže Jaruzelski údajně o invazi Kreml přímo žádal, trio Jaruzelski, kardinál Stefan Wyszinski /1901-5/1981, Lech Walesa)  ...

Smrt gen. Sikorského jednání spojenců o PL otázce v nadcházejícím setkání v Teheránu se Stalinem podstatně usnadnila ( nejdřív si Stalin PL rozdělil s Hitlerem v 8/39, a v 11-12/43 s anglosaskými spojenci v Teheránu ).

Proto navzdory slibům FDR nebyl na konferenci do Teheránu ani do Jalty přizván ani jeden PL delegát, a ani FDR ani v jeho područí Churchill na těchto konferencích neprotestovali proti Stalinovu tvrzení, že PL exilová vláda není „zákonnou“ vládou lidu, a nenamítali nic proti loutkové PL vládě podstrčené Stalinem v létě 44 (od vraždy premiéra Sikorského Stalin za jedinou PL „ zákonnou „ vládu prosazoval PL bolševiky, lublinský výbor v čele s Boleslavem Bierutem ) ...

Po zavraždění Sikorského v 7/43 Stalin na teheránské konferenci v 11/43 předložil návrh, aby osa PL-SU hranic ležela mezi Curzonovou linií, která byla vyznačena státy Dohody + US v roce 1919 na versailleské mírové konferenci jako polsko-sovětská hranice (Grodno, Brest, řeka Bug), a linií řeky Odry, protože dle Stalina PL vláda rižskou smlouvou z roku 1921 vnutila Kremlu nespravedlivé hranice, kdy si anektovala území dle Stalina většinově osídlené Bělorusy a Ukrajinci  ( viz začátek článku o Východní Haliči, která byla Versailleskou mírovou smlouvou na 25 let svěřena PL, poté, co bolševici napadli Ukrajinu, Pilsudský podepsal vojenskou smlouvu s Petljurou,protože PL vždycky chtělo, aby byla Ukrajina jako nárazníkový stát mezi PL a RF nezávislá, kdežto Kreml chtěl vždy z Ukrajiny mít vazalský stát. 18.3.21 rižská smlouva mezi PL a Kremlem udělila Východní Halič Polsku, což bylo mezinárodně potvrzeno 15.5.1923. PL tudíž Východní Halič neokupovalo ), které Stalin svojí spojeneckou invazí do PL po boku Hitlera v 9/39 „osvobodil“, přičemž ty, kteří mu svůj majetek nechtěli přenechat dobrovolně, okamžitě zastřelil, zbytek „ osvobozených „ deportoval do gulagů.

V 12/43 byla podepsána smlouva o čsl.-SU přátelství, vyžadovaná na Benešovi FDR/Churchillem, kterou Benešův velvyslanec  a agent NKVD Zdeněk Fierlinger bez mandátu vlády z vlastní vůle na přání Stalina z 5 let v textu prodloužil na 20 let – Beneš jej přesto neodvolal, třebaže Fierlingerovo odvolání požadovala celá exilová vláda, včetně Jana Masaryka, s tím, že na to není vhodná doba, že jej odvolá později ( Beneš netušil, že Fierlinger, jenž v létě 44 veřejně proti Benešově zahraniční linii blahopřál šéfovi lublinského výboru/nelegální Stalinově PL vládě, dostal jako šéf sociální demokracie za úkol provést v Praze v režii NKVD puč z 25.2.48, když sociální demokracie nepodala demisi, protože se údajně o demisi ministrů jiných politických stran dozvěděla až s křížkem po funuse, a podpořila tak NKVD – Gottwaldův bolševický puč ).

Posledním pokusem o „sblížení“ postojů v otázce hranic Polska byla jednání v Moskvě v 8/1944, na která přijela i PL delegace z LON  (Grabský a Romer)  s premiérem Stanislavem Mikolajczykem /1901–1966/, jenž převzal funkci premiéra po zavraždění Sikorského ( v roce 1947 po Stalinem zfalšovaných volbách musel Mikolajczyk z PL podruhé utéci, tentokrát přes UK ambasádu do Washingtonu).

K době jednání představitelů  PL exilové vlády v MOW vypuklo 1. 8. 44 Varšavské povstání/VP ( tvrzení, že bylo vyhlášeno k podpoře jednání Mikolajczyka v MOW je kontroverzní, viz příští článek ).

Další kolo jednání s PL delegací se konalo v 10/1944 za návštěvy Churchilla v Kremlu, za FDR se jednání účastnil US velvyslanec v SU W. A. Harriman, „nejlepší přítel sovětského lidu“ (a nejlepší přítel bratra levicové Eleanor Roosevelt, zatímco jeho žena Mary byla nejlepší přítelkyní Eleanory), třebaže se Harriman proslavil citátem, že se Stalinem „se nedá obchodovat, protože bez mrknutí oka poruší všechny sliby, které učiní“.

PL bolševici z Výboru pro národní osvobození dle instrukcí Kremlu kladli zástupcům exilové vlády nesplnitelné podmínky, mj. si nárokovali většinu míst v budoucí vládě, nestačil jim ani kompromis  půl na půl.

Zástupci PL exilové vlády, bytˇzrazeni svými anglosaskými spojenci, však na hranici na Curzonově linii nepřistoupili, třebaže jim dr. Oskar Lange, PL ekonom přednášející na chicagské univerzitě a často jezdící do Kremlu, ,, „důrazně“ domlouval, aby tak učinili.

Nečestný postoj Roosevelta/FDR /1882-4/45/ k polské otázce

Zatímco Churchill v 11/43 v Teheránu odkýval návrh Stalina, aby východní PL hranice vedly po Curzonově linii, ( 1919 ji navrhly samy státy Dohody), a uznal tím fakticky hranice ze 9/1939 vzešlé ze Stalinova přepadení Polska 17.9.39, FDR v Teheránu lhostejně prohlásil, že „vzhledem k nadcházejícím US prezidentským volbám v roce 1944, aby neměl problémy s voliči PL původu, nehodlá v Teheránu PL hranice řešit“.

Přesto těsně před US volbami „unikly“ do US médií pro US voliče polského původu informace o tom, že FDR před svým odjezdem do MOW přijal premiéra Stanislava Mikolajczyka, a „podpořil ho v jeho požadavcích“ – když byl znovuzvolen, ztratil FDR o Poláky zájem, a na Mikolajczykův telegram se žádostí o podporu, poslaný hned po jednáních v MOW v 10/1944, FDR odpověděl až po US prezidentských volbách 17.11.44 v neprospěch PL exilové vlády.

Za hranice z roku 1921 se FDR odmítl zaručit – v telegramu velmi striktně odpověděl, že „vláda USA podpoří každou dohodu, kterou exilová vláda uzavře s Kremlem“ ( stejně dopadl i Beneš, jehož lidé museli po příchodu na čsl. území schválit 5. 4.45 na zasedání v Košicích Košický vládní program, kterým Stalin právně zakotvil závislost ČSR na Kremlu, a který byl Benešovi za potlesku FDR vnucen Kremlem na jeho moskevských jednáních s Gottwaldem koncem roku 44 – jednání v Košicích vedl agent NKVD, pozdější člen KSČ, sociální demokrat Zdeněk Fierlinger /1891-1976/, jenž sociálnědemokratický protinávrh vyloučil z jednání, takže se jednalo jen o návrhu KSČ, v letech 45-46 byl NKVD agent Fierlinger, Benešův osudový muž, předsedou čsl. vlády, jenž plnil příkazy ruské ambasády ).

Teheránská konference (28.11-3.12.44 ), stejně jako Jaltská, byla fraška, všechna spojenecká rozhodnutí byla učiněna již na 1. Quebecké konferenci v 8/43, kdy FDR s Churchillem se dohodli, že Stalinovi ve všem ustoupí, aby si zajistili jeho spojenectví.

Churchill měl jediný cíl – zabránit druhému „ brestlitevskému míru z 3/1918 „ mezi Němci a bolševiky, zatímco FDR chtěl především Stalinovu pomoc proti Japonsku.

Anglosaští náčelníci genštábů sice nechtěli zajít tak daleko jako zašel gen. James Burns /1885-1972/, šéf Rooseveltova SU protokolu, jenž Stalinovi odsouhlasil poválečné šéfování celé Evropě, jen když se RA zapojí do války s Japonskem, přesto však odsouhlasili Stalinovu nadvládu nad východní Evropou, a doporučili Evropě, aby poté, co se US jednotky v Evropě vylodí, se se Stalinem dohodla na kompromisním mírovém řešení, protože US nehodlají SU nadvládu v Evropě zpochybňovat.

Gen. James Burns strávil se SU velvyslancem Andrejem Smirnovem v 4/43 v Teheránu hezké chvilky, dle jeho zprávy ze služební cesty o něj bylo dobře postaráno i v SU – ještě  v den svého příjezdu 18.4.43 na ruské ambasádě shlédl film o Stalingradu, ruský velvyslanec jej hostil na svém letním sídle v Darbanu,den co den spolu na ruské ambasádě obědvali, po večeři jej na ruské ambasádě bavili ruští umělci, 22.4.43 gen. Burns přiletěl do MOW, 23.4. navštívil  Leninovo muzeum, přátelsky rozmlouval  s Molotovem a Mikojanem, večer zhlédl ve Velkém divadle operu Démon, 24.4. v sobotu jej kremelští vzali do cirkusu, v neděli na balet s velmi častým a oplývajícím občerstvením.

27.4. se s ruskými hostiteli projel lodí po moskevsko-volžském kanálu, večer byla recepce na US anbasádě, kterou pro Burnse pořádal admirál Standley, promítán film Sun Valley, jenž se Mikojanovi velmi líbil. 28.4.43 navštívil továrnu číslo 45 na výrobu leteckých motorů, jejíž šéf Komaroff jej pozval na oběd.

Večer byl na koncertě v Čajkovského síni, po koncertu si prohlédl i Čajkovského muzeum.29.4. navštívil muzeum RA s ukořistěnou nepřátelskou výzbrojí a továrnu č.30 na výrobu automatických zbraní, 30.4. navštívil Tretjakovo muzeum a  leteckou továrnu č.28, jejíž šéf jej hostil na večeři, večer ještě zvládl operu.

1.5. se bavil motocyklovými závody v MOW speciálním parku, poté pro něj bolševici uspořádali banket, a v 19.00 ještě bylo setkání s kremelskými činovníky v obřím bazénu v továrně Stalin.

2.5. balet, banket, Muzeum RA tentokrát jinak, banket, na kterém byly obě primabaleríny, které uměly jen trochu anglicky, 4.5. návštěva Stalinovy automobilky a banket pořádaný jejím šéfem, večer divadlo a recepce v Kremlu.

5.5. návštěva Podolska a vzorového tábora s obézními válečnými zajatci, večer balet Labutí jezero, při kterém Stalin ukápl slzu.

6.5. banket pořádaný Mikojanem s účastí i UK velvyslance, 7.5.43 banket, na kterém bylo přítomno 14 bolševických dam, 8.5. promítání filmu na US ambasádě, banket, koncert, 9.5. fotbalový zápas, kterého se zúčastnilo 30.000 lidí ( NKVD v převleku za „ lidi „ ), banket, 11.5. večer banket, 12.-13.5. den na frontě, 15.5. film Edison na US ambasádě,koncert.

16.5. celodenní výlet po řece, 19.5. zápas boxu,21.5.divadlo, 22.5. výlet v autokoloně do města Tula, prohlídka nemovitosti spisovatele Lva Tolstého v doprovodu jeho pravnučky Sofie, která mluvila plynně anglicky, banket do 2 hodin do rána, 23.5. návrat do MOW, banket v Kremlu u Stalina, film Moskevská mise.

25.5.koncert, 26.5. balet, setkání s kpt. Golikovem, partyzánem, 27.5. výlet kolem MOW, film, 28.5. rozhovor s Mikojanem, vojenský koncert, 29.5. výlet do Novosibirsku, speciálním vlakem do města, a z něho na dáču prominentů na řece Ob ( kam jezdí i podpluk. KGB VVP ), 30.5. návštěva Krasnojarska, 31.5.návštěva Jakutska, odjezd na Aljašku.

Na konferenci ministrů zahraničí v MOW v 10/43, Cordell Hull /1871-1955/ nejen nepodpořil UK návrh Edena a Churchilla na vytvoření Východoevropských federací, které by SU nadvládu znemožnily, ale ještě Rusům přislíbil okupační zónu v Německu sahající k Labi – Stalin se smál a srdečně si s Hullem potřásal pravicí. Hull ve svých Pamětech z roku 48 napsal :“ Řekl jsem si, že Američan se Stalinovou osobností a přístupem by mohl v US dosáhnout vysoké vládní funkce „ ... ( svazek II, strana 1311).

V Teheránu, kde chtěl Churchill  PL otázku již s definitivní platností vyřešit, aby stále neohrožovala anglosaské spojenectví se Stalinem, Churchill přistoupil na Stalinův návrh z 12/41, a navrhl vykompenzování Kremlem ukradených východopolských hranic Východním Pruskem ( z Východního Pruska Stalin požadoval nezamrzající přístav Königsberg, který pojmenoval na Kaliningrad ) a posunutí PL hranic na západ na řeku Odru na úkor Německa, za což mu Stalin mohutně zatleskal ( Anglosasové předpokládali jen rozšíření  předválečného PL Horního Slezska, nikoliv území táhnoucí se na sever ke Štětínu ).

 FDR prohlásil, že třebaže s Churchillem souhlasí, nemůže k novým PL hranicím zaujímat veřejné stanovisko před prezidentskými volbami, když Američanů PL původu je kolem 7 miliónů, na což Stalin odpověděl, že to chápe. FDR dále Stalinovi řekl, že kvůli Polákům ani kvůli pobaltským státům válku Stalinovi nevyhlásí, ale že US veřejné mínění by po ruském „ osvobození „ preferovalo „ referendum“ než přímou okupaci.

FDR dokonce prohlásil, že „ stejně věří, že tyto národy se chtějí k SU připojit tak jako tak „ ( !) Stalin  odpověděl, že v případě referenda nebude toto referendum pod žádnou mezinárodní kontrolou.

FDR s Churchillem odsouhlasili Stalinovi i rumunskou Bukovinu a Besarábii.

Za pomoc vůči Japonsku Stalin požadoval jižní Sachalin a Kurily.

Churchill se snažil získat Stalinův souhlas s druhým pomocným vyloděním spojenců na Balkáně, ale Stalin nesouhlasil, ani FDR.

Drtivou většinu jednacího času v Jaltě, v maškarádě pro světovou veřejnost, tak zabraly plané diskuse o „polské otázce“, o hranice Polska/PL, kdy Stalin odmítl PL vrátit jím okupovaná východní území, a o proruské /prozápadní orientaci příští polské vlády, kdy Stalin trval na vládě jím ustavené z PL bolševiků.

V době Jalty Stalin  PL již přes místní NKVD pohůnky pevně ovládal, zatímco US usilovaly o jediné – zajistit si Stalinovu účast ve válce proti Japonsku, jakmile BER kapituluje, proto FDR nerozčiloval Stalina „nějakými“ Poláky, kteří v době Jalty již byli mrtví či v gulazích.  FDR( zemřel 12.4.45 ) proto vystupoval na straně Stalina proti Churchillovi.

Pod SU okupací byly Stalinovy sliby o uspořádání svobodných voleb v PL jen výsměchem, o to více, když Stalin v terénu již založil přes bolševický Výbor národního osvobození nové „ lidové „ orgány státní moci, které již oznamovaly polským malorolníkům, že jim budou rozděleny velkostatky Radziwillů (emigrovali do US), Potockých, Tyszkiewiczů, a dalších, kteří všichni ze svého londýnského exilu sponzorovali PL exilovou vládu.

22.7.44 vznikl PL národní výbor pro osvobození/Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego, PKWN).

V 1/44, kdy již RA na několika místech překročila PL hranice, Churchill v UK parlamentu informoval o důsledcích Teheránu pro PL s tím, že nová hranice bude pro PL velmi „ výhodná „, třebaže PL nové hranice zamítlo.

Proto Churchill tlačil na premiéra Stanislaw Mikolajczyka, aby nové hranice přijal. Třebaže Mikolajczyk nakonec jednání se Stalinem o hranicích na Curzonově linii z 7/1920 Churchillovi odkýval, prohlásil, že s novými hranicemi nemůže během probíhající války veřejně souhlasit, protože by jej Poláci svrhli, a měl pravdu, nedovolili by si to ani PL komunisté z Polska Partia Robotnicza –PPR.

Proto navrhl, aby byly nové hranice založeny na právu na sebeurčení v lidovém hlasování -  Lvov a Wilno by zůstaly polské, byla zde drtivá většina Poláků, což Stalin přes Churchilla zamítl.

Mezitím FDR sledoval vlastní linii, a v 4/44 nechal do MOW na „ soukromou „ cestu  vycestovat dva levicové Američany PL původu, které mu dohodila SU ambasáda ve Washingtonu., a sice proruského prof. Oskara Lange /1904-1965/, socialistu a přítele vlastizrádkyně Wandy Wasilewské , jenž se stal US občanem v roce 43 ( Wasilewská jej chtěla v PL bolševické vládě učinit ministrem zahraničí, což odmítl s tím, že je US občanem, Lange se domlouval s Wasilewskou před SU ambasádu ),  stýkal se však i s US SOE , o svých jednáních se Stalinem a Molotovem a s představiteli PL lidové SU vlády informoval US zamini, jednal tudíž za zády zákonné LON vlády jako neoficiální prostředník mezi US vládou/FDR a budoucí PL bolševickou vládou.

2. návštěvníkem MOW byl Otec Stanislaw Orlemanski, fanatický populista, jenž se svými farníky podporoval Berlingovu lidovou armádu. SU ambasáda jej vybrala z jasného důvodu – jako katolík mohl narušit antikomunistickou jednotu PL katolíků.

Mikolajczyk navštívil US počátkem června 44, FDR jej tlačil do dohody se Stalinem o PL hranicích, protože stejně již byly dohodnuty bez PL v Teheránu,  s tím, že alespoň  podpoří PL požadavek na Lvov (jak FDR, jenž zemřel v 4/45 dodržel slovo - dnes je ukrajinský, a 60 km od PL hranic).

Mikolajczyk se v US na nátlak FDR setkal i s levicovým prof. Oskarem Langem, se kterým si neměl co říci. Když se vrátil do LON, Mikolajczyk pokračoval v rozhovorech o nových hranicích  s Lebeděvem, SU velvyslancem, jenž již nebyl tak vstřícný po jeho příjezdu, jako byl před jeho odjezdem, a jen mu sdělil, že o hranicích již nebude diskutovat, PL vláda je musí přijmout tak, jak je požaduje Stalin. Mikolajczyk prohlásil, že takové hranice podepsat nemůže, ale Churchill s FDR jej znovu 26.7.44 přes Egypt a Teherán poslali za Stalinem do MOW.

Na cestě v Egyptě jej zastihla informace, že Stalin diplomaticky uznal PL výbor národního osvobození  /PKWN, který bolševici ustavili v Chelmnu, a který 2.7.44 vydal svůj politický manifest zkoncipovaný v Kremlu.

Mikolajczyk se Churchilla otázal, zda má nějaký smysl, aby ještě jel do MOW, Churchill na jeho cestě do MOW trval.