Napoleonova trnitá cesta ke smrti

5.5.1821 po vleklé záhadné nemoci zemřel nejznámější britský zajatec – Korsičan Napoleon I. Bonaparte (51). Napoleon se do chudé rodiny advokáta původem z Itálie narodil již jako francouzský občan na Korsice, ze 13 sourozenců

 přežilo rané dětství 8, jeho nejoblíbenějším sourozencem byl o rok starší bratr Josef /1768-1844 Florencie/.

Matka jej nemohla kojit, dostal tudíž kojnou Camillu Ilari, která měla stejně starého syna, jenž později bojoval jako britský námořník proti Napoleonovi. Napoleon Camillu Ilari pozval na svoji korunovaci a Josefína z chudé šlechtické rodiny Tascher de La Pagerie/1763-1814/ ji obdarovala diamanty ( Josefína měla se svým manželem vikomtem de Beauhernais, popraveným v PAR 1794, syna a dceru ).

Když bylo Napoleonovi 9 let, otec jej s Josefem odvezl do Francie, kde se jako stipendisté vzdělávali na vojenských školách. Po smrti otce (38) ve svých 16 letech předčasně ukončil studia a v hodnosti podporučíka vstoupil do armády.

1786 dostal Napoleon (17) svoji první dovolenou a odjel na Korsiku, kde dostal vysokou horečku, ze které blouznil, pravděpodobně malárii ( bahenní horečku, lékaři netušili, že ji přenášejí komáři, tvrdili, že se získává vdechnutím zápachu z bažin/mal air ), protože jej léčili chininem/ žvýkáním kůry z chininovníku, poznatek, který jezuité získali při kolonizaci Peru ( malárie, AIDS a TBC dodnes lidstvo nejvíce ohrožují ).

Ke svému pluku se vrátil až po 21 měsících v 6/1788, ale již v 8/1788 psal svému strýci, že je nemocný, že má „ opět tu horečku „. V 1/1789 napsal matce, že pluk táboří v blízkosti zapáchajících bažin, a že jej horečka s deliriem stále přemáhá. 1789 napsal příteli: „ Od doby, co jsem byl nemocný, špatně spím, chodím spát v 10 večer a vstávám ve 4 ráno, jím jen jednou denně ve tři odpoledne „.

V 9/1789 po vypuknutí revoluce Napoleon znovu odjel na Korsiku a malárií znovu společně s bratry Josefem a Lucienem onemocněl, všichni tři málem zemřeli. Opakovaná malárie způsobuje chudokrevnost/anémii.

V roce 1790 dostal Napoleon  červenou  kožní vyrážku po celém těle ( objevuje se i u syfilis ), zachovaly se záznamy, že byl léčen na neurodermatitidu  rtuťnou mastí a dusičnanem draselným ( rtutˇtné masti se dávaly i na syfilitidu ), někteří historici tvrdí, že měl svrab, ale svrab se léčil sírovými mastmi, svrabem byl napaden až v bitvě o Toulon.

Narozeniny (21) strávil obsypaný vředy a pomazaný rebarborovou mastí.

21.9.1792 byl Ludvík XVI „ lidem „ sesazen a byla vyhlášena republika, o 4 měsíce později byl král popraven, a začala vláda lidového teroru. Národní shromáždění mj. vyhlásilo, že Korsice nebude udělena nezávislost, a protože Napoleon stranil Francouzům, byl jeho rodinný dům v Ajaccio vypleněn, jeho rodina utekla do Marseilles.

V 7/1793 byl Napoleon (24) opět nemocný, ležel a sepisoval výzvy, aby francouzská města podpořila jakobínskou republiku. Jedním z posledních monarchistických měst byl Toulon, ve kterém kotvily britské fregaty, který republikáni nedokázali dobýt. V 9/1793 byl Napoleon povolán k jednotkám, které město dobývaly, v 9/1793 historie Napoleona nasála a již nepustila.

Během bitvy o Toulon byl Napoleon několikrát zraněn, nejvážnějším zraněním bylo bajonetem propíchlé stehno, rána mu ošklivě zhnisala, a trápila jej po zbytek života – jeho lékař na Svaté Heleně Antommarchi napsal, že si Napoleon na ostrově bolavou ránu několikrát rozřízl, aby z ní vytekl tkáňový mok.

V bitvě o Toulon dostal upocený Napoleon svrab, který byl, vedle syfilitidy, ve vojsku běžnou a vysoce nakažlivou kožní nemocí, roztoči si nevybírali, decimovali i nejvyšší velení a nejvyšší šlechtu, protože Francouzi preferovali kolínskou nad vodou a mýdlem ( dostala jej i Napoleonova manželka 1810-1814 Marie-Louisa Habsbursko-Lotrinská ). Napoleon (24) tak ke své generálské hodnosti získal i sírovou mastˇ.

1795 potlačil roajalistické povstání v Paříži/PAR, 1796 byl Direktoriem vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii.

Během italské kampaně, jejímž velením byl pověřen, byl několikrát upoután na lůžko s vysokou horečkou a silnými bolestmi hlavy, další útok malárie.

Napoleonův „ národohospodářský talent „

Prof. Branda uvádí, že v roce 1795, navzdory ožebračení šlechty a církve, zbylo ve státní pokladně jen 167.000 franků, zatímco k normálnímu fungování státu jich bylo třeba 1-2 milióny franků denně, a k tažení na Rakousko ještě více.

Proto Napoleon povolal do Paříže všechny francouzské bankéře a za financování protirakouského tažení jim slíbil výhodnou protihodnotu. Bankéři mu přislíbili 12 mil. franků, sehnali nakonec jen 3 milióny s roční 40% úrokovou sazbou.

Napoleon se vrhl na všechny, kteří měli nějaké příjmy, od živnostníků počínaje, kterým znárodnil úplně všechno. Všichni museli přispět na jeho zahraniční výboje, aby se vykoupili, a mohli dál svoji živnost provozovat – ( viz můj článek Napoleon II, Svatá Helena a " blahořečení " - Andrea Kostlánová ).

29.6.1797 se Napoleon vylodil v Alexandrii, a sotvaže se svým šéflékařem vystoupili na egyptský břeh, bylo jim jasné, že na egyptské tažení nejsou připraveni. Největším problémem byl nedostatek pitné vody pro vojáky, záhy se přidal mor, úplavice, tyfus, žloutenka, kurděje, pohlavní nemoce, syfilis a chlamydiová infekce/trachom bolestivé vychlípení víček a slepota ( viz mj. můj článek Francouzská egyptská republika 1798 -1801 - Andrea Kostlánová ).

1799 po nevydařeném tažení do Egypta ( viz můj článek  Bizarní Napoleonovo tažení do Egypta - Militaria - Tématický server v ... )  se Napoleon zapojil do politického převratu, který nastolil diktátorský režim,stal se jedním ze tří vládnoucích konzulů.

Když se Napoleon 9.10.1799 spěšně z Egypta vrátil, kde zanechal bez pomoci své vojsko, jeho osobní sluha  Constant Wairy si do svého deníku zapsal : „ Vyhublý, propadlé oči, prořídlé vlasy s pleší na spáncích.

Sluha dále píše, že si Napoleon kousal nehty, jedl hltavě a většinou rukama bez příborů, aby byl s jídlem dříve hotov, poté jej bolel žaludek a zvracel. Víno pil naředěné s vodou, spořádal velké množství čokolády, upíjel se kávou a opíjel ženami, kolik měl nelegitimních dětí nevěděl ani on sám. Kdyby si přivodil syfilis, nikdo by se nedivil.

Od roku 1800 byl doživotním prvním konzulem, o 4 roky později donutil senát, aby jej zvolil francouzským císařem a z těch, co mu poklonkovali, vytvořil novou šlechtu.  

1802 Napoleonův přítel a sekretář Fauvelet de Bourrienne ve svých Pamětech napsal :“ Počátkem roku 1802 Napoleona nesnesitelně bolel pravý bok, nemohl ležet, celé noci jen proseděl v posteli, pravou paží se opíral o židli.“

V 1/1803 Napoleon utrpěl silný epileptický záchvat, když byl v posteli se 16letou Jiřinkou, jejíž řev ve dvě hodiny ráno přivolal k Napoleonově posteli i překvapenou Josefínu, další epileptický záchvat Napoleon dostal 9.9.1804, a v 9/1805 v přítomnosti Talleyranda, kdy se Napoleon válel v křečích na podlaze, načež odjel do Slavkova u Brna (Bitva tří císařů).

O jeho epileptických záchvatech se nesmělo mluvit, jeho sekretář a dlouholetý přítel již ze školních lavic Louis Antoine Fauvelet de Bourrienne (+1834), jenž o Napoleonovi napsal své proslulé Paměti, popírá, že Napoleon trpěl epilepsií, údajně to byly záchvaty zuřivosti.

V 8/1803, kdy Napoleon zvažoval invazi do Británie, dostal urputný kašel, dle lékaře jeho sekretáře Corvisarta vykášlával i krev, což Corvisart kvalifikoval jako zápal plic s tím, že se jeho chronická vyrážka dostala i dovnitř těla. Doporučil mu vtírat si do hrudi směs pudru, olivového oleje a alkoholu, kašel ustoupil, a Napoleon jmenoval Corvisarta svým osobním lékařem.

Napoleonův nový občanský zákoník/Code civil z roku 1804 se stal vzorem pro Evropu ( Republika však utýrala k smrti syna popraveného krále a královny Ludvíka XVII/Ludvík Karel Bourbonský /1785-1795/ byl jako osmiletý uvězněn v Templu, kde na jeho „ převýchovu „ z vůle „ lidu „ dozíral psychickým i fyzickým týráním „zástupce Lidu“, brutální alkoholik švec Antoine Simon, chlapce, kterého násilím naléval alkoholem, utýral po dvou letech vězení, oficiálně zemřel na TBC, jeho 21letá vězněná sestra Marie-Therese-Charlotte byla 1799 vyměněna za francouzské zajatce v rukou Rakušanů, a dostala se tak do rodiny své matky  ).

Když Napoleon 1809 slavil čtyřicátiny, již nebyl bledý a hubený, ale ruměný a zavalitý, silně plešatěl, dle jeho lékařů mu zmizelo ochlupení z celého těla, červené vyrážky po celém těle si lékaři již nevšímali, byla chronická.

1809 se rozvedl s oduševnělou Josefínou, aby se 1810 mohl oženit s 18letou hloupou rakouskou princeznou, která mu měla plodit legitimní děti, a která mu v 3/1811 porodila následníka Napoleona II.

Při porodu málem zemřela, a Napoleon se nemohl rozhodnout, koho má nechat pohřbít – když dítě ještě nebylo venku, a nebylo jasné, zda při porodu nezemře, přikázal nechat naživu matku, která měla rodit další děti, když dítě porodnickými kleštěmi vytáhli, na matce mu již nezáleželo.

Napoleonova cesta z kopce začala tažením do Ruska ( 6/1812-12/1812, když se s carem Alexandrem nedohodl na „ polské otázce „ ).

Za deštivého ruského září 1812, pár dní před bitvou u Moskvy/u Borodina  (7.9.1812, viz můj článek Vítězství v bitvě u Borodina, další Putinova ... - Andrea Kostlánová ) dostal Napoleon bolestivou a těžkou infekci močových cest s horečkou, měl nateklé nohy, nemohl chodit ( dr. Mestivier a dr. Yvan ).

Ve 4.00 ráno, hodinu před bitvou, dostal Napoleon třesavku a průjem, musel zpět na lůžko, těžkým průjmem trpěl po celou dobu bitvy. Při následném ústupu ztratil téměř celou armádu, zbytek nechal na holičkách, sám odjel do Paříže (z Ruska se ze zhruba 600.000 mužů vrátilo 20.000 ).

Napoleon jako vrchní velitel svoji armádu nechal na holičkách přinejmenším dvakrát, v Egyptě a v Rusku, v obou případech se tajně vrátil domů.

Zánětu močových cest se již nezbavil, i na Svaté Heleně měl bolesti při močení. Pitevní zpráva uvádí, že jeho močový měchýř obsahoval močové kameny, a četné vředy na sliznici měchýře.

V 8/1813, jakmile bitva u Dráždˇan pro Napoleona s jeho 120.000 muži vítězně skončila ( bojoval s tchánem a s jeho pruskými a ruskými spojenci v celkovém počtu 170.000 mužů, sázky byly v neprospěch Napoleona, ale podařilo se mu přivézt posily ), Napoleon musel na několik dní ulehnout s těžkým zvracením a průjmem.

17.10.1813 v druhý den bitvy u Lipska ( Bitva národů, k Vídni se přidali i Švédové ), byl Napoleon upoután na lůžko s těžkým zvracením a průjmem.

Po prohře s tchánem a jeho spojenci v bitvě u Lipska byl v roce 1814 vojsky VI. koalice zatlačen až k Paříži, která padla 31.3.1814, a vlastními maršály přinucen abdikovat, a to nikoliv ve prospěch svého syna Napoleona II, ale bezpodmínečně.

Marie Luisa se se synem radostně vrátila k tatínkovi do Vídně, třebaže ji Napoleonovi prodal.

Než abdikaci podepsal, Napoleon, místo aby se zastřelil, se 11.4.1814 rozhodl teatrálně otrávit s tím, že nic nepodepíše  a zajatcem svých nepřátel se nestane.

Vypil silnou dávku opia, která by, dle Armanda Coulaincourta, stačila otrávit dva muže, ale na Napoleona nezabrala, jen zvracel a zvracel, takže museli přivolat doktora Yvana, na kterém Napoleon požadoval „ účinnnější jed „ , ale doktor odmítl s tím, že není vrah.

Napoleon poté po několika šálcích černého čaje usnul a ráno abdikaci podepsal.

Během napoleonských válek zemřelo přes milión francouzských občanů ( 50.000 z nich zemřelo v karibském tažení – jejich smrt Napoleon odbyl tím, že karibské tažení byla chyba ). Napoleonova vojska plenila sousední země jako vojska husitská, Francie se však z feudálního stavovského státu změnila v občanskou společnost s moderní státní správou, třebaže Napoleon zradil principy revoluce nejen vyhlášením císařství, ale i tím, že se postavil na stranu francouzských plantážníků a obnovil otroctví.

Po Vídeňském kongresu 1814/15 byl na základě dohody z Fontainebleau deportován do vyhnanství na italský strov Elba, kam dorazil 4.5.1814 spolu se svým lékařem, vojenským chirurgem Foureau de Beauregard, jehož více než Napoleon zajímali místní dámy a bary.

Po necelém roce v 2/1815 Napoleon z touhy po moci a ze strachu, že bude deportován na vzdálenější ostrov, z Elby uprchl, a na 100 dní znovu obsadil císařský trůn, třebaže na francouzském břehu v Cannes na něj čekal 5. regiment Bourbonů, který jej měl dopravit zpět. Napoleon seskočil z koně, rozpřáhl ruce a teatrálně zvolal : “Zde jsem, zastřelte svého císaře, chcete-li,“ načež vojáci zařvali “Vive l ’Empereur!“, a místo na Elbu jej doprovodili do PAR.

Avšak již v Grasse musel Napoleon slézt z koně a nasednout do povozu, protože trpěl vyhřezlými krvácejícími hemoroidy ( léčili mu je přikládáním pijavic, a když je neměli, horkými koupelemi) . Ani cesta v povozu po vymletých cestách mu nepomohla, více než jeli, odpočívali, Napoleon s vyhřezlými hemoroidy a s chronickým zánětem močových cest byl bez sil i v PAR,chvílemi pracoval, většinou ležel, často jen civěl v křesle.

Mírný Ludvík XVIII doplatil na to, že v armádě neudělal čistky, vojáci masově od Bourbonů sběhli k Napoleonovi, zejména armáda stojící před Paříží, která ji měla před Napoleonem bránit ( Napoleon si s Ludvíkem vyměňovali politicky korektní korespondenci, v níž Ludvík Napoleona žádal, aby restauroval bourbonskou monarchii, a Napoleon jej žádal, aby se zřekl svých nároků na francouzský trůn ).

Pokud měl Napoleon přežít, musel jednat, 12.6.1815 odjel z PAR do belgického Charleroi, aby zde zničil Brity a Prusy, zničil však jen sám sebe.

Po poslední vítězné bitvě u Ligny 16-17. 6. 1815, kterou celou se svými vyhřezlými hemoroidy strávil v sedle, Napoleon 17.6.1815 již nedokázal ze svého lůžka na zámku Fleurus u Charleroi vstát.

18.6.1815 u Waterloo, 20 km jižně od Bruselu, byl tak slabý, že nedokázal ani vydat důležité rozkazy maršálu Grouchy, ten je dostal až po osmé hodině, kdy Napoleon s generály posnídal, třebaže Napoleon vstal již ve 4.00 ráno, a šel se údajně podívat na bojiště. V 10.00 musel ulehnout, probudili jej dle jeho příkazu v 11.00, v 11.30 byla vypálena první rána z děla.

Většinu bitvy strávil u stolku s mapami, ze kterého měl dobrý výhled na bojiště, často ho viděli, jak unaveně odpočívá, hlavu opřenou o rameno. Občas se prošel, ale vždy se ke stolku vrátil. V 15.00 uprostřed bitvy bolest z krvácejících hemoroidů byla tak nesnesitelná, že jej dr. Larrey žádal, aby s ním odjel na farmu v Caillou, aby mu mohl udělat výplachy na zastavení krvácení, na bojiště se Napoleon vrátil v 16.30 ( viz Paměti osobních lékařů Napoleona, kteří jej léčili před odjezdem na Sv. Helenu, doktora Larrey a Corvisarta ).

K 19.00, zejména po příchodu Prusů, Francouzi bitvu již nekontrolovali, k 21.00 již z bojiště prchali. ( viz můj článek  Bitvu u Waterloo Angličané nevyhráli - Andrea Kostlánová - iDNES.cz )

Napoleon se vrátil do Paříže 21.6.1815, ministři požadovali jeho abdikaci, jinak hrozili, že jej dekretem prohlásí za sesazeného, Napoleon tudíž abdikoval.

15.7.1815 po předchozích vyjednáváních s Angličany nasedl na lodˇ, která 24.7.1815 přistála u anglických břehů, ale Francouzům nebylo dovoleno vystoupit, bylo jim řečeno, že budou převezeni do Northumberland, a odtud k doživotnímu vyhnanství na Svatou Helenu v jižním Atlantiku, kam dorazili 15.10.1815.

Ve střežené venkovské usedlosti Longwood House na větrné pláni, 6 km od hlavního města Jamestown, měl Napoleon krásnou vyhlídku na oceán, pevnina však byla daleko - 3 000 km od jihoamerického a 2.000 km od afrického pobřeží.

Když si Napoleon stěžoval, že se mu život na ostrově nelíbí, Británie mu snížila kapesné, přestala mu předávat balíčky s oslovením Jeho císařská výsost, a přiměla členy jeho družiny, aby podepsali přísahu, ve které se zavázali, že s Napoleonem na ostrově zůstanou až do Napoleonovy smrti, aby nemohli vynášet informace o jeho zdejším pobytu.

Napoleon mohl poklidně dožít uprostřed oceánu na své zeleninové zahrádce posypané arzenikovým jedem na krysy ( aby krysy nespásly úrodu arzenikové zeleniny ), kterou často vypleveloval, a na které si nechal postavit i rybníček,  který jej zásoboval čerstvými arzenikovými rybami k obědu, ale místo toho jej plytce uráželo, že jej zdejší guvernér oslovuje „ generále Bonaparte“, nikoliv  „Vaše císařské veličenstvo“.

Napoleon si byl na Svaté Heleně sám sobě nejhorším nepřítelem.

Kdyby nebyl tak narcistický, nevedl by s guvernérem studenou válku, a mohl si vyjednat lepší podmínky pro svůj pobyt, protože všechny návrhy guvernéra gen. Hudsona Lowe nebyly až tak špatné ( viděli se jen 6x, poté se pozuráželi a jednali jen přes prostředníky ), mohl se účastnit zdejšího společenského života, kdyby odpovídal na pozvánky a byl ochoten hosty přijímat – ale na pozvánky a žádosti o audience neodpovídal – místo toho neustále hledal nové důvody svého neúspěchu, oprašoval představu svého triumfálního návratu do Francie, a bavil se tím, že podněcoval hádky ve svém okolí, hádky mezi důstojníky, a hádky jejich manželek  ( viz historik Jean Tulard : Napoléon ou le mythe du Sauveur/Napoleon, mýtus Spasitele  1977  - Ludvík Filip Orleánský prohlašoval, že jeho vláda navazuje na nejslavnější epochu Velké francouzské revoluce - Napoleonovo císařství, třebaže  Francie dodnes neví, jak se k Napoleonově nepotistické (Napoleon,na rozdíl od skromného Colberta, nikdy neopomněl obdarovat své milenky, svoji rodinu a své generály ) a otrokářské diktatuře, kterou vyhlásil krátce po revoluci, při níž se vraždilo ve jménu svobody, rovnosti a bratrství, a k jeho avanturistickým zahraničním tažením, postavit „ , viz mj. pamflet z roku 2014 Le suicide francais/Francouzská sebevražda. ) .

Do roka a do dne se na Svaté Heleně v roce 1816 zhoršilo zdraví všem deportovaným Francouzům, a to v důsledku nepříznivého podnebí ( neustálý vítr a vlhkost ), nevyvážené stravy (potraviny se sem dovážely), a nevyhovujících hygienických podmínek ( které podstatně zhoršovaly zdejší kolonie krys ) – všichni trpěli vážnými střevními problémy, a to i britští vojáci a námořníci se 7% úmrtností.

Gen. Gaspard Gourgaud /1783-1852/ onemocněl těžkými střevními potížemi jako první hned poté, co přijel (jaro/1816), poté Montholon, v 5/1816 onemocněl střevními potížemi Napoleon, zimnice střídala horečku, kterého Barry O'Meara léčil na nespavost, úporné bolesti hlavy a ostrou bolest v boku, do 9/1817 Napoleon střídavě pracoval na svých Pamětech a střídavě se propadal do deprese a apatie.

Vysoce karcinogenní arzenik může být vdechnut (rakovina plic),  pozřen ( rakovina žaludku) či absorbován kůží (rakovina kůže). Je bez chuti a v lidském těle neodhalitelný ( při náhodném kontaktu se do tří dnů vyloučí močí, testy vlasů a nehtů odhalí jen vyšší dávky ), velmi oblíbený u travičů, kteří jej v těle oběti hromadili dlouhodobým podáváním v malých dávkách, aby vyvolal nejprve příznaky charakterizující chřipku ( rýma, bolest v krku ), choleru či žaludeční vřed, a když chtěli nemoc urychlit, podali oběti vyšší dávku.

Chronické podávání vyvolává nejen rakovinu, ale i cukrovku, poškozuje játra, ledviny, centrální nervový systém, snižuje tvorbu krvinek (anémie), člověk je unavený, tmavne a tvrdne mu kůže ( Napoleonovi žloutla kůže a oči ), na chodidlech, dlaních a trupu se objevují tvrdé bradavice ( rakovina kůže ), víčka, tváře a nohy otékají, zvýšené pocení, slinění, česnekový dech, ztráta vlasů, zraku, sluchu, mění se barva nehtů.

V Longwood si pěstovali na arzeniku vlastní zeleninu a ovoce, nelze předpokládat, že by ji myli. Střevními potížemi onemocněla i Bertrandova manželka a Napoleonův sluha Marchand, oba málem zemřeli – Cipriani, Napoleonův údajný nevlastní bratr, štěstí neměl.

Svatá Helena oplývala parazity. Napoleona udržela při životě převařená voda, nepřevařené vody by se nikdy nenapil, ani by se v ní nikdy nevykoupal, v Longwoodu byla voda stojatá, ani koním nedávali vodu z Longwoodu pít. Hůře než francouzští koně na tom byli britští vojáci z tábora Dead Wood, kteří usedlost Longwood střežili – těm  jejich nadřízení dodávali vodu jen ve vědrech, takže trpěli průjmem jako kdyby měli úplavici.

Britský vojenský chirurg námořnictva Barry O'Meara měl v Longwood jednu místnost, Napoleonův francouzský doktor Maingeaud odmítl s Napoleonem na Svatou Helenu odjet s tím, že trpí mořskou nemocí. Meara byl jediný britský doktor, se kterým Napoleon vycházel, dokonce tak, že mu Napoleon redigoval všechny zprávy o svém zdravotním stavu pro guvernéra.  

Od 9/1817 se Napoleonův zdravotní stav zhoršoval, zintenzívňovala se mu bolest v boku, pravá břišní strana byla tvrdší než levá, bylo tam velmi bolavé místo na pohmat, Barry O'Meara Napoleonovi diagnostikoval zvětšená játra /žloutenku ( syfilitickou ?, žloutenkou se tehdy nazýval jakýkoliv gastro-intestinální  problém), „ žloutenku „ mu léčil horkými koupelemi a projímadlem a insekticidem  kalomelem Hg2Cl2, soli na bázi jedovatého chloridu rtutˇného, rtutí se tehdy léčilo všechno ( dnes je konzervantem ve vakcínách ).

Když mu O´Meara v 9/1817 poslal zprávu, že má Napoleon žloutenku, guvernér Hudson Lowe se nesmírně rozzuřil s tím, že O'Meara Napoleonův stav dramatizuje z politických důvodů, aby umožnil Napoleonovu repatriaci pro zhoršené zdraví.

2.8.1818 guvernér Napoleonova lékaře O´Meara vykázal z ostrova, Napoleon na 1 rok zůstal bez osobního lékaře. Dr Barry O'Meara pro budoucího Napoleonova lékaře zanechal podrobnou lékařskou zprávu s datem 9.7.1818, ve které mj. píše :

“Akutní bolest na pravé straně břicha, zvracení a pálení žáhy, chronická zácpa, nechutenství. Bolest břicha na pravé straně je tak silná, že jde pravděpodobně o žaludeční infekci (žloutenku). „

O´Meara píše, že Napoleon, „posetý puchýři a strupy, se podobá člověku, který trpí kurdějemi (vyrážka rozesetá po celém těle je i nejtypičtějším projevem syfilis ) „, zvrací viskózní žlučovitou substanci, a jeho totální slabost umocňuje naprostý nedostatek spánku.“ Koncem května 1818 O´Meara napsal, že Napoleonův jazyk je trvale bílý.

11.6.1818 O´Meara začal Napoleonovi podávat  pilulky „ čisté „ rtuti, a činil tak po 14 dní, ráno a večer, poté místo rtuti Napoleonovi podával kalomel, na který Napoleon reagoval zvracením, proto O´Meara opět nasadil rtutˇ, kterou mu podával do 9.7.1818.

V roce 1818 na ostrově údajně na otravu ( polotrávena byla i komorná Montholonovy manželky) zemřel jeho přítel, sluha a nevlastní bratr Cipriani, jiná verze tvrdí, že naopak s Napoleonem z ostrova utekl ( Ciprianův prázdný hrob, Napoleonovu DNA Paříž odmítá potvrdit ), např. při odjezdu Montholonovy manželky z ostrova, který Napoleon sám nařídil, a která byla jeho milenkou.

Do konce roku 1818 z ostrova odjela většina členů jeho „ císařské družiny“, zůstal jen jeho osobní sluha Marchand, gen. Montholon a gen. Henri Gatien Bertrand /1773-1844/, jenž bojoval s Napoleonem ve všech bitvách, 1808 mu Napoleon propůjčil titul hraběte, 1813 se zasloužil o to, že Napoleonova armáda nebyla v bitvě u Lipska totálně zničena, 1814 byl s Napoleonem na ostrově Elba, ve Francii byl odsouzen k smrti, a třebaže Ludvík XVIII (1814-1824) vyhlásil pro Napoleonovy vojáky v 1/1816 amnestii, vrátil se do Francie až po Napoleonově smrti.

1840 Bertrand spolu s princem Francois Orleánským /1819-1900/, Princem de Joinville, vyzvedl Napoleonovy ostatky ze Svaté Heleny.

16.1.1819 bylo Napoleonovi tak špatně ( bolest v břiše, zácpa, vysoká horečka, bolest hlavy ), že omdléval, hrabata Bertrand s Montholonem se obávali, že noc nepřežije, a vyžádali si návštěvu dr. Johna Stokoe /1775-1852/, vojenského chirurga ze zdejší vojenské základny, jenž, stejně jako O'Meara konstatoval, že má Napoleon žloutenku, ale guvernér stále tvrdil, že Napoleon nemoc simuluje.

Hraběti Bertrandovi Stokoe 18.1.1819 napsal:“ Chronická žloutenka, která se u Napoleona poprvé projevila před 16 měsíci, jej pravděpodobně zahubí, zatím se však není čeho obávat.“

Stokoe dal Napoleonovi směs síranu sodného, hořečnatého a jedlé soli, a protože guvernéru rovněž nahlásil, že má Napoleon žloutenku, nesměl jej již léčit, a byl postaven před vojenský soud. Britská admiralita nechtěla zdravotní zprávy, které by i jen naznačovaly, že zhoršující se Napoleonův stav má souvislost s ostrovním klimatem či s životními podmínkami na ostrově.

Lord Bathurst poté povolil Napoleonově rodině vybrat mu lékaře.

Rodina se radila s několika římskými lékaři, zejména s lékařem papeže Paulem-Baptistem Mucchelli, kteří rozhodli, jak bude Antommarchi Napoleona léčit – dietou z čerstvé zeleniny a ovoce, slanou minerální vodou, a mírnými léčebnými prostředky, jako je (jedovatý) odvar z bolehlavu, a octan draselný ( antacidum proti překyselení žaludku, látka, kterou bylo nabalzamováno Leninovo tělo ). Pokud by ani výše zmíněné Napoleonova střeva neuvolnilo, měly mu být dávány tabletky vyrobené z mýdla, rebarbory, síranu sodného či draselného, rozpuštěné v odvaru pampelišky, a to 3x týdně před večeří.

Žádný z lékařů, ani Antommarchi, se radou římského lékařského koncilia neřídil .

Napoleonova matka a její nevlastní bratr římský kardinál Fesch Napoleonovi poslali korsického anatoma a chirurga  bez praxe, jenž pouze učil anatomii, dr. Franceska Antommarchi, jenž na Svatou Helenu připlul 18.9.1819.

Nabídku přijal bez váhání, protože měl oplétačky s policií ve Florencii, a jakmile se usadil v bývalém pokojíku dr. O´Meara, začal se s každým hádat.

Napoleon jej považoval za arogantního a nafoukaného, bez zkušeností s léčením, takže jej snadno přiměl, aby mu potvrdil žloutenku. Guvernér nad Francouzem neměl pravomoce, proto jeho hlášení o žloutence ignoroval.

Antommarchi diagnostikoval Napoleonovi výrazné zvětšení jater a doporučil mu, aby chodil na procházky a hodně cvičil, Napoleon jeho rady ostentativně ignoroval, přesto se jeho zdravotní stav na 9 měsíců zlepšil ( Forshufvud/zastánci teorie, že jej otrávil hrabě Montholon, tvrdí, že byl Montholon sám těžce nemocný, takže jej přestal trávit ).

V 7/1820 Napoleona po jídle silně bolela jaterní oblast, zvracel, kašlal, nemohl dýchat, měl vysoké horečky, a jak píše ve svých Pamětech Antommarchi, do pravé nohy dostal zánět streptokokového původu/erysipel. Antommarchi stále trval na diagnóze žloutenky, ale dokonce i hrabě Bertrand si do svého deníku poznamenal: „ Tyto příznaky nemají se starým problémem bolesti jater nic společného“, a Montholon si napsal :“ Císařovo zdraví se definitivně změnilo k horšímu, nepohybuje se, má napadený lymfatický systém.“

Guvernér Hudson Lowe ke stavu Napoleonova zdraví poznamenal : „ Hlavně aby nezemřel na infarkt nebo mrtvici, to by vyvolalo spekulace a poškodilo by to naši vládu, atˇsi zemře na nějakou zdlouhavou přirozenou nemoc. „

4.10.1820 Napoleon naposledy vyšel z domu, chtěl uspořádat piknik u zálivu Sandy Bay, kam se vypravil na koni.  Když míjeli dům Williama Dovetona, pozval je k sobě na čaj, Napoleona popsal jako nadmírně obézního. Napoleon poté cestu na koni již nezvládl, ani cestu k Zálivu, a nechal se do Longwood odvézt povozem, kde okamžitě ulehl, a protože si stěžoval na zimnici a ledové nohy, dali mu na ně horké ručníky. Z lůžka již nevstal.

Napoleonův stav se prudce zhoršil -  úporné bolesti hlavy, bušení srdce, třes a záchvaty zimnice, horečka, neprokrvené ledové nohy, suchý kašel, dušnost, intenzívní bolest na pravé straně břicha a v paži, střídavě průjem a zácpa ( lidé žijící v tropech mají střídavě průjem a zácpu, trpí nadýmáním, kolikou/bolestí břicha, bolestí v oblasti jater, neustálou žízní, letargií ), ztrácel sluch a zrak, stával se světloplachým ( otrava arzenikem), zvracel, byl unavený, často trpěl bolením v krku a nachlazením ( syfilitická angína ?). Antommarchi mu předepsal horké koupele a klystýry.

Od 12/1820 Napoleon trpěl velmi bolestivým zánětem močových cest, Montholon v dopise manželce z 5.12.1820 píše: “ Nemoc císaře se zhoršila. Má slabý puls (pod 60) jeho dásně, rty a nehty jsou bezbarvé, „ od 20.1.1821 celé dny jen zvracel, přijímal jen tekutou potravu, ale léčebné odvary Antommarchiho Napoleon odmítal.  Začal mít propadlé oči a mrtvolný vzhled, třebaže stále vypadal velmi obézní.

5.12.1820 gen. hrabě Montholon napsal své ženě do Francie, že se Napolenův zdravotní stav prudce zhoršil, vyčerpaný, otupělý, přestal jíst, omdlévá, kůže mu výrazně zežloutla  – je chodící mrtvolou.

Jeho korsický „lékař- anatom “ mu za účelem vyvolání zvracení podával dávidlo antimonovou sloučeninu tartarus emetic, antimon rovněž účinně zabíjí mikroorganismy, takže mrtvé tělo konzervuje.

Napoleona Antommarchiova drastická léčba ničila, 17.3.1821 zvracející Napoleon v ukrutných břišních bolestech ulehl na lůžko, z něhož již nevstal, třebaže se o to pokusil 1.5.1821. Před sebe si nechal umístit bustu svého jediného legitimního syna, na kterého neustále zíral.

Antommarchi ve svých Pamětech 4 dny před Napoleonovou smrtí píše : “Císař trpí strašlivou bolestí břicha, vysokou horečkou, zvracením krve, pocením ( je nutno jej převlékat několikrát za noc ), tachykardií (zrychlením srdečního rytmu ) „.

Jeho stav se zhoršoval, 2.5.1821 Francouzi v zoufalství přizvali k Napoleonovi 3 britské lékaře v čele Arnottem, kteří mu 3.5.1821 na Arnottův příkaz přes protest Antommarcha klystýrem k vyčištění střev podali koňskou dávku kalomelu ( toto projímadlo mu od podzimu 1820 bylo podáváno pravidelně, 3.5.1821 mu bylo podáno 10 zrnek/(650 mg), Montholon své ženě napsal, že brzy přijede domů, protože Napoleona zabije kalomel ).

Napoleon po klystýru, který vedl k rozsáhlému krvácení do žaludku, upadl do totální netečnosti, ze které se již nevzpamatoval.

Britští lékaři po drastickém klystýru Francouzům oznámili, že se blíží Napoleonova smrt  - v noci ze 4/5.5. 1821  Napoleon upadl do kómatu, zemřel 5.5.1821, smrt konstatoval doktor Antommarchi, a tělo převzal do péče Napoleonův komorník Louis Marchand.

Druhý den 6.5.1821 se do Longwood dostavil guvernér Lowe a francouzský polní maršál markýz de Montchenu /1757-1831/, kteří oficiálně Napoleonovu smrt potvrdili.

Guvernér Sir Hudson Lowe, než odešel, 6.5.1821 pronesl : „Byl největším nepřítelem Anglie, taktéž mým, ale nad jeho hrobem mu všechno odpouštím.      Byl velkou osobností, nad jejímž skonem bychom měli cítit zármutek a lítost.“

V roce 98 prof. J. Thomas Hindmarsh, patolog a toxikolog z Ottawské univerzity, a Philip F. Corso z Univerzity v Yale zveřejnili článek The Death of Napoleon Bonaparte : A Critical Review of the Cause, ve kterém tvrdí, že Napoleonova rakovina žaludku byla teprve v počáteční fázi, takže bezprostřední příčinou smrti bylo vnitřní krvácení vyvolané kalomelem, který Napoleonovi podali tři britští lékaři.

Hindmarsh a Corso tvrdí, že Napoleon zemřel na chronickou žloutenku a žaludeční vřed, který byl před prasknutím, a degeneroval v karcinom, což zásadně zhoršovala léčba antimonem a rtutí.

V britském listu The Journal of the Royal Society of Medicine byla v roce 2004 zveřejněna studie mezinárodního týmu toxikologů a patologů, která prohlašuje, že Napoleonova smrt pramenila ze špatné kombinace „léků“, které mu byly dlouhodobě podávány, a které ve spojení s možným dlouhodobě podávaným arzenikem vyvolaly srdeční zástavu.

V roce 1683 PL lékaři objevili novou žaludeční patogenní baktérii Helicobacter Pylori, která napadá žaludeční sliznici (chronická gastritida).  Protože však svůj výzkum publikovali jen v polštině, ostatní výzkumníci tuto baktérii, která se z přírody dostane do žaludku se špinavou potravou/vodou ( proto ji má v rozvojových zemích 85% lidí ), a která miluje vytváření žaludečních vředů, objevili až o 200 let později.

Forenzní patolog Steven Karch pro BBC prohlásil, že „ Napoleona nezabil arzenik, ale jeho ošetřující lékaři, nejprve O´Meara a poté Antommarchi,  „, kteří mu v posledních měsících života i několikrát denně podávali silný klystýr kalomel na základě rtuti, aniž by ztrátu tekutin/sníženou hladinu elektrolytů něčím nahradili ( mořská sůl byla všude kolem ), proto měl neustálou žízeň . Po klystýrech Napoleon upadal do mdlob.

Kalomel, chlorid rtutˇný, byl vyhlášenou „léčbou„ na pohlavní choroby,zejména syfilis, preventivně jej užívali námořníci, kteří trávili volno v přístavech ve veřejných domech. Na pohlavní nemoce se předepisoval až do 1956, píše o něm Jack Kerouac. Kalomel Napoleona nezabil, ale urychlil jeho konec, protože to bylo to nejhorší, co mu mohli dát pro rozdráždění žaludečních vředů, které měl.

Pravidelné dávky projímadel na prázdný žaludek mu do žaludku provrtaly díru,  třebaže existovaly léky na chronickou gastritidu, např. soda bikarbona/hydrogenuhličitan sodný nebo subsalicylat bismutu.

Záhadou je, odkud historici vzali informaci, že mu byl spolu s kalomelem několikrát denně podáván sirup z hořkých mandlí, které obsahují kyanid. Směs rtuti, kyanidu a arzeniku by mu zdraví nevylepšila. Paměti svědků se zmiňují o hořkých mandlích jen jednou – Napoleon se zeptal, zda je možné na ostrově sehnat hořké mandle, a bylo mu odpovězeno, že nikoliv. Přesto někteří historici uvádějí, že 3.5.1821 dostal Napoleon koktejl z hořkých mandlí a 10 zrnek kalomelu.

Napoleonovými britskými lékaři na ostrově Sv. Heleny byli vojenští chirurgové, včetně dr. O'Meara, nikoliv internisté, nevěděli, jak léčit podpůrně, vyznali se pouze v amputacích končetin a ve střelných ránách. K tlumení bolestí používali výlučně opiový derivát Laudanum. Když u vojáků nebylo co amputovat, ani neměli kulku v těle, byli odkládáni na oddělení „ nemocí „, kde jim byl klystýrem podáván Kalomel nebo přikládány pijavice, o kterých se věřilo, že stimulují tvorbu krvinek k podpoře imunitního systému, a snižují horečku.

Druhého dne byla na Napoleonovu žádost provedena pitva. Pitvy se účastnilo 17 osob, mj. dva francouzští vojenští hodnostáři (hrabě CharlesTristan de Montholon a Henri Gatien Bertrand), zástupci guvernéra Svaté Heleny a 7 lékařů, z nich 6 britských vojenských chirurgů.

Dr Arnott /1771-1855/ viděl Napoleona poprvé 1.4.1821, tj. krátce před smrtí, v roce 1822 publikoval „An Account of the Last Illness of Napoleon“/Zpráva o poslední nemoci Napoleona. Informace v této zprávě se podstatně liší od jeho zprávy, která je uložena v Britské národní knihovně pod názvem „Lowe Papers”, Add. MSS 20,157.

Dr Burton /1784-1828/, jenž odlil Napoleonovu posmrtnou masku, dorazil na Svatou Helenu jako dr. Arnott 31.3.1821. Burton je autorem dopisu, který vysvětluje, proč dr. Antommarchi odmítl podepsat nejen oficiální pitevní zprávu, kterou tak podepsali pouze britští chirurgové, ale i svoji vlastní. Dopis je uložen v “Lowe Papers”, Add. MSS 20,214.

Dr Henry /1791-1860/ byl asistentem Burtona, a na Svatou Helenu dorazil již 5.7.1817. Napoleonovu léčbu i pitvu popisuje velmi podrobně ve zprávě připojené k  “Lowe Papers”, Add. MSS 20,214.

Dr Livingstone/1773-1821/ byl lékařem UK společnosti East India Company na Svaté Heleně, kam dorazil 1815, zemřel zde záhadně 5 měsíců po Napoleonovi ve věku 48 let, stýkal se s manželi Montholonovými a Bertrandovými. Napoleonově pitvě byl přítomen jen krátce, poté se mu údajně udělalo špatně, a odešel.

Dr Mitchell /1783-1856/ byl 2 dny před Napoleonovou smrtí  Arnottem, Shorttem a Antommarchim požádán o konzultaci ohledně Napoleonova stavu, ale nebylo mu povoleno vidět Napoleona osobně. 

Dr Rutledge /1789-1833/ dorazil na Svatou Helenu 1819, podléhal dr. Arnottovi. Pluk. Sirem Thomasem Readem byl pověřen dohledem nad mrtvým tělem Napoleona, dokud nebylo zapečetěno v rakvi.  Rutledge jako jediný písemně zkritizoval Antommarchiovu pitevní zprávu.

Dr Thomas Shortt /1788-1843/, Ir, byl hlavním lékařem na ostrově Svatá Helena, kam přijel v 12/1820, Shortt byl odpovědný za vypracování oficiální zprávy o pitvě.

Albert Benhamou ve své knize L'autre Sainte-Hélene : la captivité, la maladie, la mort et les médecins autour de Napoléon, zveřejnil dosud neznámé britské dokumenty, které potvrdily obvinění, které dr. Shortt, jenž u Napoleona, stejně jako Barry O’Meary, diagnostikoval chronický zánět jater ( Napoleona osobně nikdy neviděl, byl jeho lékaři na dálku konzultován ), vznesl vůči guvernéru ostrova - obvinění, že chce Napoleona sprovodit ze světa, za což byl vyloučen z řad lékařů Královského námořnictva.

Napoleon požadoval, aby se pitvy ujal korsický doktor Antommarchi, jenž z výše zmíněných vojenských chirurgů měl jako anatom k patologii nejblíže.

Po otevření hrudníku vyjmul z těla zdravé srdce, které bylo uloženo do nádoby s lihem, a mělo být dle Napoleonovy vůle předáno jeho manželce Marii-Luise, která jej odmítla přijmout, takže guvernér Napoleonovo srdce nařídil uložit do hrobu spolu s Napoleonovými ostatky. Plíce byly rovněž zdravé.

Poté byl z těla vyňat a otevřen žaludek, jenž byl dle jedné z pitevních zpráv  „ masou vředů “, ostatní zprávy píší o jednom zřetelném žaludečním vředu, žaludek byl naplněn zapáchající tekutinou, která se podobala kávové sedlině.

Dalším ohledaným orgánem byla játra, pouze dva z lékařů, Antommarchi a Shortt, zaznamenali, že játra byla abnormálně zvětšená.

Napoleon si po 6 let neustále stěžoval, že má zvětšená játra, naposledy svoji ostrou bolest v boku popisoval na svých 50. narozeninách v 8/1818, kdy jeho osobní lékař Barry O’Meary konstatoval, že trpí chronickým zánětem jater, za tuto veřejně vyřčenou diagnózu byl guvernérem Hudsonem Lowem odvolán.

Nástupcem vojenského chirurga O’Meary se od 9/1819 stal Korsičan Francesko Antommarchi, kterého na ostrov poslala Napoleonova matka. Antommarchi si vedl deník o stavu pacienta, a rozhovorech s ním, které byly 1825 vydány v Paříži pod názvem Mémoires du docteur Antommarchi.

Ve své pitevní zprávě Antommarchi uvádí nejen počáteční náznaky rakoviny žaludku (které Napoleona nezabily), ale i značně zvětšená játra, což byl červený hadr na býka – guvernéra Lowe, jenž za žádnou cenu nechtěl připustit, že by Napoleon mohl zemřít na jeho ostrově na žloutenku, protože by na vině nebyla genetická choroba (rakovina žaludku), ale za žloutenku by mohl ostrov Svatá Helena.

Guvernér z tohoto důvodu přiměl oba lékaře, kteří zvětšená játra ve svých pitevních zprávách zmínili, aby slova „ zvětšená játra a chronický zánět jater „ ze svých pitevních zpráv vyškrtli – proto Antommarchi svoji pitevní zprávu, jakož i oficiální pitevní zprávu, kterou však francouzská družina přijala jako přijatelný kompromis ( takže byli 12.5.1821 guvernérem přijati „ na skleničku „ ), jak předložit příčinu Napoleonovy smrti veřejnosti, odmítl podepsat ( Antommarchi však vyhotovil soukromou zprávu pro Napoleonovu rodinu s datem 8.5.1821, ve které uvedl „ značně zvětšená játra „ , a žaludeční vřed, kolem něhož byl žaludek nateklý a tvrdý, a léze jeho stěny již hraničila s protržením.

Další jeho pitevní zpráva z roku 1825 je však plagiát, viz  Roland Jeandel „Antonmarchi, dernier médecin de Napoléon : requiem pour un faussaire/Poslední lékař Napoleona, rekviem  pro mystifikátora. Le compte rendu d’autopsie publié en 1825 est un plagiat ! », Médecine/sciences, vol. 22, no 4,? avril 2006).

Při rakovině žaludku lidé hubnou, jsou kostlivci, Napoleon byl obézní i na smrtelné posteli ( vojenský chirurg Walter Henry, jenž byl od roku 1817 na Sv. Heleně se svoji posádkou, si do svého deníku 1817 poznamenal, že byl šokovaný Napoleonovou obezitou ), navzdory tomu, že švýcarští vědci tvrdí, že změřili 12 párů Napoleonových kalhot z nejrůznějších období na Sv. Heleně, které porovnávaly s kalhotami ze smrtelné postele, a měření jim potvrdilo, že k roku 1820 ztloustl na 90 kg, ale 6 měsíců před smrtí zhubl o 10 kg.

Pitevní zpráva však jednoznačně konstatuje, že Napoleon byl obézní i v době své smrti, viz konstatování pitevní zprávy o tuku.

Po dokončení pitvy se lékaři nedokázali shodnout na příčině smrti.

Ve čtyřech samostatných zprávách se shodli pouze v konstatování, že v žaludku byl vřed; Antommarchi jej označil za rakovinový vřed, britští lékaři hovořili o ztvrdlých místech, které mohou vést k rakovině - ani v jednom případě jejich popis nevysvětluje Napoleonovo úmrtí ( smrt v důsledku rakoviny žaludku v té době nastávala masívním vnitřním krvácením, kompletní obstrukcí bránící příjmu potravy, metastází, která  zablokovala životně důležitý orgán , jeho břišní dutina a játra však nebyly pokryté metastázemi  – v žádné pitevní zprávě není o tom ani zmínka ) .

Ačkoliv žádný z lékařů jednoznačně nediagnostikoval rakovinu ( v  žádné z pitevních zpráv se ani neobjevuje slovo „ nádor“, třebaže v té době byl tento pojem dobře zaveden ), všeobecně byl hypoteticky přijat názor, že šlo o rakovinu žaludku, o to více, že byla geneticky obhájitelná - na rakovinu žaludku zemřel jeho děd, otec, bratr Lucien, a 3 z jeho sester, jeho jediný legitimní syn zemřel na rakovinu hrtanu. Rakovinu žaludku jako příčinu smrti uvádí i tým vědců z US, CH a Kanady v 1/07 v článku v National Geographic.  

V roce 1955 švédský stomatolog, expert na toxikologii, Sten Forshufvud /1903-1985/ při pročítání Pamětí Napoleonova komorníka a vykonavatele jeho závěti Louise Josepha Marchanda/1791-1876/, kterého na smrtelné posteli Napoleon povýšil na hraběte ( zástupce urozené šlechty stínal, vlastní šlechtu zakládal ), titul, který mu potvrdil Napoleon III, naopak dospěl k závěru, že podle všech popsaných příznaků vůbec nešlo o rakovinu, ale že byl Napoleon chronicky tráven arzenikem, a to nejen na Svaté Heleně, ale již v ruském Borodino, bitva u Borodina/u Moskvy ze 9/1812 ( viz mj. můj článek  Vítězství v bitvě u Borodina, další Putinova ... - Andrea Kostlánová ), v Lipsku ( bitva z 10/1813) a u Waterloo.

1960 Forshufvud obdržel jeden Napoleonův vlas od Henry Lachouque z muzea Musée du château de Malmaison, a poslal je k analýze šéfovi katedry medicíny Edinburské univerzity, Hamiltonu Smithovi. Historici se mu pro tento jediný vlas smáli, ale k roku 2000 Napoleonova hypotetická otrava arzenikem byla nastolena.

Z 32 příznaků otravy arzenikem se u Napoleona dle Forshufvuda projevilo 22, viz jeho kniha z roku 61 „ Byl Napoleon otráven ?“  Pochvalnou předmluvu k této knize 1961 napsal prof. Henri Griffon, šéf toxikologické laboratoře pařížské prefektury, jenž se však v roce 82 v čas. Historia od Forshufvudovy (+1985) a Weiderovy teze o otravě arzenikem distancoval ...

Forshufvud +Ben Weider sepsali seznam 32 symptomů chronické otravy arzenikem, většina z nich je vágní – mj. bolest hlavy, nespavost, malátnost, světloplachost, deprese, zvýšená teplota, pocení, zvýšená tepová frekvence, nepravidelný puls, ztráta ochlupení, ledové nohy, křeče – všechny měl Napoleon, avšak výše zmíněné příznaky se u něho neprojevovaly v chronologickém sledu, jak by při postupu otravy měly, a scházely u něho příznaky nejtypičtější – hyperpigmentace kůže, bolestivé zasažení periferních nervů končetin, rohovatění kůže, Meesovy proužky na nehtech ( při otravě arzenem či thaliem).

Forshufvud tvrdí, že údajné Napoleonovy vlasy ustřižené v den jeho smrti ( nebyly geneticky testovány, zda jsou skutečně jeho, a v den své smrti měl údajně vyholenou hlavu bez loken ), obsahovaly 13x více arzeniku než bylo běžné, zkoumali i vlasy Josefíny a Napoleonova syna Napoleona II, ale italští vědci v roce 2008 prohlásili, že tomu bylo přesně naopak, protože v Napoleonově době měli lidé v tělech obrovské množství arzeniku z okolního prostředí.

Arzenik se dával do kovových slitin, z nichž se vyrábělo kuchyňské nádobí, byl v práškách na hubení plevele a hlodavců, v lepidlech, v barvivech, ve svíčkách, v mýdlech a v papíru, takže poslední slova Oscara Wilde na smrtelném loži :         “ Budˇ odejdou ty tapety nebo já „  mohou mít i jiný smysl.

Arzenik byl součástí oblíbeného tonika prodávaného v lékárnách na bolesti všeho druhu až do 50. let 20.stol., byl součástí pletˇových krémů a pudrů, taktéž Salvarsanu, jímž se léčila syfilis, kterou údajně Napoleon rovněž trpěl, stejně jako Lenin. 

Po smrti Forshufvuda jeho spoluprácovník, kanadský podnikatel a vášnivý čtenář napoleonské knihovny, Ben Weider, nechal analyzovat další 3 vzorky vlasů v laboratořích FBI (1995), které však rovněž nebyly geneticky testovány, zda jde opravdu o vlasy téže osoby a o vlasy Napoleona  - 2 testy prokázaly, že množství arzeniku odpovídá otravě, 3. test ukázal, že se arzenik nachází nejen na povrchu, ale je jím impregnovaná i vlasová dřeň, kam se mohl dostat jedině z krevního oběhu.

Metodu FBI jako iluzorní zpochybnili Hindmarsh a Corso, když poukázali na to, že dle názoru jiných vědců by se arzenik nedržel u kořene vlasu, kde jej lokalizovali, ale protože jde o kapilární jed, byl by v celém vlasu  – J. Thomas Hindmarsh, Ph. F. Corso : The death of Napoleon Bonaparte : a critical review of the cause  » Oxford University Press, 1998.

Historik Jacques Macé uvedl, že „ koncentraci arzeniku určuje neutronové záření, měří se vyslaný paprsek gama záblesku, metoda, která je u mikroskopické hmotnosti vlasu nesnadno realizovatelná a intepretace výsledků je velmi ožehavá “,  https://www.lesechos.fr/29/07/2015/LesEchos/21989-033-ECH_napoleon-a-t-il-ete-empoisonne--.htm#eRQ5RcsQAb5IWfbj.99

Závěrečná zpráva doktora Pascala Kintze, prezidenta Mezinárodní asociace forenzních toxikologů (TIAFT), uvedla, že ve všech vzorcích vlasů byla prokázána masivní chronická intoxikace arzenikem, navíc komerčním, který se vyskytuje v přípravcích na hubení hlodavců, nikoliv v přírodě, což vylučuje, že by se arzenik dostal do Napoleonova těla z okolního prostředí ( mj. z výparů z tapet, arzenik se přidával do zelené barvy, vypařuje se za vlhka a tepla, z dýmu kamen, z pesticidů vinic,  z konzervačních látek, které byly použity při zaopatřování Napoleonova těla ).

I komerční arzenik má ale háček - krysy byly hlavními obyvateli ostrova ( jsou jimi dodnes), celý ostrov byl zasypán komerčním arzenikem, taktéž usedlost Longwood, v tehdejším LON listu The Times vyšel kreslený vtip, jak si Napoleon nasazuje klobouk, z něhož vyskakuje krysa.

Kintz i jeho kolega Fornix upřesnili, že Napoleon byl dle jejich analýz vystaven působení arzeniku, což však neznamená, že byl tráven.

Tezi, že byl Napoleon chronicky tráven, razantně odmítli lékaři historici Paul Gainiere  + Guy Godlweski, a historik Thierry Lentz, jenž tvrdí, že Napoleon spíše než na otravu arzenikem zemřel steskem po pařížských salónech, protože se strašlivě nudil (Thierry Lentz, Jacques Macé, La mort de Napoléon : Mythes, légendes et mysteres, 2009).

V závěti, kterou Napoleon napsal 3 týdny před svou smrtí, uvedl: “Umírám předčasně zavražděn anglickou oligarchií a jejím najatým vrahem“.

Forshufvudův tým předpokládal, že arzenik byl Napoleonovi podáván od léta 1816 do října 1820 v malých nestejných dávkách, aby se zhoršování jeho zdravotního stavu jevilo jako pozvolná nemoc, aby republikáni ve Francii nebyli pobouřeni.

Forshufvudovým hlavním podezřelým byl „ morálně pružný, závistivý a prolhaný intrikán “ a Napoleonův „netrpělivý“ dědic Charles Tristan,  markýz de Montholon /1783-1853/, negativně popisovaný všemi napoleonskými historiky, ideální podezřelý, nicméně stejní historici Montholonovi věří jediné – že byl přesvědčeným a loajálním bonapartistou ( zajetí v pevnosti Ham sdílel i se synovcem Napoleona, Napoleonem III /1808-1873/, kde spolu sdíleli i společnou irskou milenku, se kterou měl markýz syna *1843, a kterou si nakonec po smrti své manželky Albíny ( 1848 ),se kterou měl dva syny, vzal 1849).

Forshufvud a Weider tvrdí, že byl Montholon agentem vévody d´Artois, bratra Ludvíka XVIII, jenž se pokusil Napoleona zabít v roce 1800, protože Montholon 1812 údajně zpronevěřil peníze na žold vojáků, Bourboni to věděli a vydírali jej.

Markýz de Montholon nebyl agentem Britů ani Bourbonů, protože Britové 14.7.1815 Napoleonovi předložili seznam 10 důstojníků, ze kterých si mohl vybrat tři, kteří jej na Svatou Helenu budou doprovázet, Montholona si tudíž nemusel vybrat.

Montholonova manželka byla Napoleonovou poslední milenkou ( 1816 se Albíně na Svaté Heleně narodila dcera „Helena Napoleone“ , o níž se všeobecně předpokládá, že byla Napoleonovou dcerou ), což gen. Montholon údajně, dle Forshufvuda, špatně snášel (sám měl ale také milenky), zejména když jej Napoleon v minulosti kvůli tomu, že se s rozvedenou ženou navzdory jeho zákazu oženil ( se svatbou Napoleona podvedl, proto měl přezdívku  Lhář ), zbavil generálské hodnosti. Albína s dětmi nakonec z ostrova na Napoleonovo přání odjela, a vražda, dle Forshufvuda, byla pro Montholona jedinou možností, jak se z ostrova dostat.

Dle Forshufvuda markýz Napoleona netrávil jen ze žárlivosti, ale měl i zištný motiv - Montholon byl jedním z hlavních beneficientů Napoleonovy závěti ( Charles-Tristan, markýz de Montholon a Henri-Gatien Bertrand /1773–1844/dostali dle závěti 2 000 000 franků, komorník Louis Marchand 400 000 franků, rakouská manželka dostala jeho v lihu naložené srdce, které odmítla, a jejich společný syn Napoleon II /1811-1832/zdědil Napoleonovy relikvie ).

Montholon však Napoleonovi III financoval prezidentské volby 1848 + 1849, Napoleon III mu peníze vrátil jen částečně, ale je zajímavé, že se Napoleonův synovec postavil proti žádosti jeho synů, aby byl pohřben vedle gen. Bertranda v Invalidovně ( od Ludvíka XIV útulek pro válečné invalidy,vojenské muzeum), je proto pohřben jen v rodinné hrobce.

Podle Forshufvuda používal Montholon k trávení Napoleona arzenik pro likvidaci krys, arzenik dávkoval do sudu s jihoafrickým vínem, které bylo určeno pouze pro Napoleona, ke kterému měl přístup, jiná verze je, že bylo otrávené již při plnění sudu, a další verze tvrdí, že mu arzenik dával do sklenice s vínem či do mandlového sirupu spolu se silným projímadlem.

Montholon si napoleonské historiky rozlítil svými „ extravagantními a lživými „ Vzpominkami na zajetí císaře Napoleona na Svaté Heleně z roku 1847, které se však dají vysvětlit velmi lehce – objednal je v roce 1844 Alexandr Dumas starší /1802-1870/ pro Napoleona III /1808-1873 v UK/, který jimi chtěl snížit vážnost mučednictví svého strýce - Montholonův rukopis Dumas osobně redigoval.

Zatímco francouzští historici Montholonovy vzpomínky ironizují, že jde spíše o vzpomínky Dumase, „ jenž Napoleona I hodnotí ze stejného úhlu pohledu, jakým popisoval své nevšední zážitky ze Švýcarska, „ kdy si po rybolovu dal beefsteak z medvěda „ . Forshufvud a Ben Weider, beroucí tyto Montholonovy vzpomínky za bernou minci, v roce 78 v US a v CAN zveřejnili výsledky svého bádání v knize Vražda na Svaté Heleně, a v roce 82 Weider a David Hapgood v knize Vražda Napoleona/Kdo zabil Napoleona ?

Kniha „Napoleonova záhada rozluštěna“ autorské dvojice René Maury a Francois de Candé-Montholona, přímého potomka generála Montholona, je založena na 37 dopisech mezi generálem a jeho ženou Albine, a na jejím tajném deníku.

Montholon se dle této knihy Napoleona nesnažil zabít, ale naopak dostat jej z ostrova, doufal, že zprávy o jeho zhoršujícím se stavu přimějí Angličany, aby jej převezli do Anglie, kde by byl léčen.

1994 prof. René Maury vydal knihu Napoleonův vrah, aneb Záhada Svaté Heleny, ve které navázal na verzi Napoleonova otrávení hrabětem Montholonem, ale uvádí jiný důvod – žárlivost a pomstu.

Ben Weider na jeho knihu odpověděl revidovaným vydáním své knihy z roku 78 Vražda na Svaté Heleně (95) a novou knihou z roku 97 „ Napoleon, svoboda, rovnost, bratrství „, ve kterých trvá na spolupráci Montholona s vévodou d´Artois.

1999 Weider vydal další knihu s názvem Byl Napoleon otráven ?, ve které tvrdí, že Montholon byl vykonavatelem travičství objednaného britskými a francouzskými monarchisty.

Dánský lékař Arne Soerensen ve své knize Napoleonovy ledviny tvrdí, že Napoleon zemřel na selhání ledvin.

Otazníky vyvolala i exhumace Napoleonova těla o 19 let později, která proběhla před převozem jeho ostatků do Francie v roce 1840, proto někteří badatelé požadují další exhumaci Napoleonova těla.

Osoby, které se 1840 zúčastnily exhumace jeho těla, tvrdily, že tělo bylo zcela zachovalé, Napoleonova uniforma se rozpadla, ale mrtvola nikoliv - arzenik, podávaný dlouhodobě, je toxický i pro mikroorganismy, je tudíž výborným konzervačním činidlem.

Existuje i vysvětlení mnohem jednodušší – po pitvě bylo tělo zašito a předáno komorníkovi, který je vyčistil kolínskou, což rovněž přispělo k jeho konzervaci.

Podle další z hypotéz Britové, aby zatajili, že byl otráven, ještě na Svaté Heleně vyměnili těla, a do Napoleonovy rakve vložili ostatky jeho sluhy a přítele z dětství Jeana-Baptiste Ciprianiho, který mu byl velmi podobný ( byl nelegitimním synem Napoleonova otce, a na Svaté Heleně údajně agentem Britů ).

S touto hypotézou přišel 1969 Georges Rétif de la Bretonne v knize Anglais, rendez-nous Napoléon /Angličané, vratˇte nám Napoleona, a rozvinul ji historik Bruno Roy-Henry, jenž v knize Napoléon, l’énigme de l’exhumé de Sainte-Hélene (Napoleon, záhada exhumovaného ze Svaté Heleny), upozorňuje na rozdíly v uspořádání hrobu a uložení těla při Napoleonově pohřbu a exhumaci.

Na Svaté Heleně byl Napoleon uložen do tří rakví naskládaných na sebe, při exhumaci byly v hrobu 4 rakve, rakev 1821 byla spuštěna na prknech, které při exhumaci v hrobě nebyly, byly tam provazy, které byly v roce 1821 vytaženy, jeho stužka Čestné legie byla v roce 1821 na oděvu, při exhumaci byla uvnitř, na botách chyběly stříbrné ostruhy, jeho proslulé žluté a proděravělé zuby byly při exhumaci perletˇově  bílé, urny s jeho srdcem a žaludkem měly být v rozích rakve, při exhumaci byly mezi nohami.

Jeho oficiální posmrtná maska, kterou odlil Dr Burton /1784-1828 (44) /, neodpovídala Napoleonovým rozměrům, a je možné, že i údajný pramen Napoleonových vlasů byl odstřižen v den smrti Ciprianimu, protože Napoleon měl  v roce 1821 údajně oholenou hlavu.

Podle nich je v chrámu pařížské Invalidovny pohřben Cipriani, jenž byl údajně na ostrově Svatá Helena otráven v roce 1818, a jehož tělo nebylo při pozdější exhumaci v hrobě nalezeno.

Pochybnosti rozviřuje i francouzské ministerstvo obrany, které odmítá podrobit údajné Napoleonovo tělo testu DNA, museli by k tomu dát souhlas Napoleonovi potomci, kteří nemají zájem mýtus o Napoleonovi bořit.