Únorová revoluce 1917 a zcela neschopní západní spojenci

Spojenci byli v Rusku reprezentovaní neschopnými diplomaty, jejichž jediným krátkozrakým cílem bylo udržet ruské jednotky za každou cenu na frontě, aby na sebe vázaly Němce.

Snobský francouzský velvyslanec u Prozatimní vlády historik Maurice Paleologue /1859-1944/ byl zarytý monarchista, jenž na Prozatimní vládu hleděl svrchu a nesnažil se s ní spolupracovat, ale byl, spolu s londýnským listem The Times, jediný,  jenž z tehdejších západních diplomatů v Petrohradu  správně předpověděl, že únorová revoluce povede k další revoluci, zatímco západní vlády únorovou revoluci přivítaly jako prostředek k udržení ruských jednotek na frontě.

US ministr zahraničí Robert Lansing /1864-1928/ tvrdil, že Washingtonu poskytuje záminku pro vstup do války, protože ukázala, že jde o válku proti absolutismu, proti čemuž se Wilson ohradil a Lansinga chtěl vyhodit, ale také Wilsonův poradce pluk. Edward House /1858-1938/ chtěl, aby Wilson Prozatimní vládu bezvýhradně podpořil jako LON a PAR, ale Wilson Prozatimní vládu odmítl podpořit, protože jej US velvyslanec v Petrohradu David Francis varoval, že jde o „ lidovou „ vládu ...

US velvyslanec David Francis byl dle britských historiků naprostým idiotem – dle britského  generálního konzula Lockharta  „ Guvernér Francis „  s mimořádně vyvinutým smyslem pro obchod, whiskey, doutníky a karetní hry, byl zcela bez inteligence, nebyl schopen rozlišit  sociálnědemokratického revolucionáře od brambory, a vůbec nechápal, kdo v Rusku po pádu cara bojuje s kým " .

Dle prominentního US historika Arthura Stanley Linka byly hlavním důvodem, proč US vstoupily do války, hospodářské zájmy, které je s Ruskem již delší dobu spojovaly.

Již před vypuknutím války Wilson s Ruskem navázal rozsáhlou obchodní spolupráci, 1913 car vyslal do Washingtonu speciální obchodní delegaci ( viz William A. Williams : American-Russian  Relations, 1781-1947 ).

Wilson nabídl funkci velvyslance v Petrohradu průmyslníku Charlesi Crane /1858-1939/, expertu na Rusko, do kterého Crane giganticky investoval, a kde podnikala zejm. Westinghouse Co., ale arabista Crane ( antisemita, byl později stoupencem Hitlera ) funkci odmítl, a Wilson se poté zdráhal zahájit s Ruskem obchodní jednání, třebaže jej do jednání tlačil David Francis, kterého nakonec funkcí velvyslance pověřil.

Francis neustále zdůrazňoval, že Rusko vlastní milióny akrů úrodné zemědělské půdy, má nekonečnou rozlohu lesů a nevyčerpatelné zásoby železné rudy a ostatních nerostných surovin, nemluvě již o vodních zdrojích. Rusko bylo, dle Francise, první cenou války.

( Wilson poté Francise neodvolal, ani když mu nabízel svoji rezignaci z důvodu, že udržoval přátelský vztah s Matildou de Cramm, se kterou se setkal 1916 na lodi při jejím návratu z US do Ruska, kde její dva synové byli námořní kadeti – stala se jeho velmi atraktivní učitelkou francouzštiny, třebaže spojenci Matildu a jejího manžela Dr. Ludwiga Edgara de Cramm podezírali ze špionáže pro BER ).

Západ naprosto chybně vyhodnotil carovy vojenské možnosti – 1914 vojenské zpravodajství tvrdilo, že do roku 1916 bude ruská armáda vládnout na bojišti , a varovalo před ruskou dominancí na kontinentu.

1917 měla ruská armáda jen vázat německé jednotky, nic víc - v Rusku však vládl hlad, hladověla i armáda, ruská vojenská byrokracie byla neschopná vést válku účelně, průmyslová výroba se zcela zastavila.

1.4.1916 si na ruskou vojenskou byrokracii, která bránila ruské armádě fungovat, francouzský velvyslanec Paleologue stěžoval u ruského premiéra B.V. Stürmera, jenž slíbil, že situaci prošetří, Paleologue ale o něm poznamenal, že je to „ vlastizrádný intrikán „ .

V 5/1916 dorazili k carovi dva francouzští ministři, a naléhali na něj, aby splnil svůj slib, a vyslal do Francie 400.000 vojáků. Car slíbil, náčelník genštábu Alexejev odmítl s tím, že může poslat jen dvě brigády po 10.000 mužích, jednu ke stávající ruské jednotce ve Francii, druhou do Řecka, když Francie na oplátku Rusku dodá další kulomety.

Britská vojenská delegace do Petrohradu nedorazila, HMS Hampshire byl potopen německou minou.

Kdyby spojenci v létě 1916 nedodali zbraně, ruská armáda by zkolabovala již tehdy, třebaže nečekaná a dobře naplánovaná ofenzíva gen. Brusilova v Haliči z 6/1916 rakousko-uherskou armádu zpočátku překvapila.

Generálové však varovali, že hlad v Rusku, všeobecný nedostatek všeho a rostoucí ceny vyvolají v Rusku lidové nepokoje.

Když byla rozdrcena rumunská armáda, musela její bojiště převzít ruská, která již nefungovala - „ moldavská delta Dunaje se stala hrobem říše Romanovců“ , komentoval ruskou situaci David Lloyd George, také britský/UK velvyslanec poslal v 2/1917 depeši, že ruská armáda mele z posledního, což potvrdil i petrohradský gen.konzul Sir Lockhart.

O hemofilika careviče Alexeje /1904-zavražděn bolševiky 1918/, se duchovně staral alkoholik a hypnotik ( „léčitel“ ) Grigorij Rasputin /1869 -zavražděný/utopen v 12/1916/, u dvora od 1909, kdy zraněného careviče „vyléčil“ hypnotismem.  Rasputin poté v rozhodnutích ovlivňoval i carevnu, které se dvůr bál a jako Němku ji podezíral ze zrady.

Svým skandálním životem alkoholika a sexuálního maniaka Rasputin diskreditoval carskou rodinu.  V 12/1916 jej zavraždili vojenský lékař Stanislav Lazovert, nadporučík Sergej Sukotin , antisemitský poslanec a bohatý statkář Vladimir Puriškevič, kníže Felix Jusupov /1887-1967 PAR/, synovec cara velkokníže Dmitrij PavlovičRomanov /1891-1941, tím, že odešel do emigrace, se zachránil před bolševiky, měl jediného syna Pavla *1928 / a velkokníže Nikolaj Michajlovič Romanov /1856-1929 Francie, sestra jeho manželky byla manželkou italského Viktora Emanuela III, z Jalty utekli před bolševiky 1919 na palubě UK bitevní lodi HMS Marlborough. ). Do paláce Felixe Jusupova Rasputina vylákala slavná herečka Věra Alexejevna Corelliová, schůzku s ní Rasputin nemohl odmítnout.

Muži jej opili, ale cyankali na alkoholika neúčinkovalo, několikrát ho střelili, bodali nožem a stále žil, nakonec jej svázali a ještě živého jej vhodili pod silný led do Něvy.  Palácové spiknutí proti Rasputinovi z 12/1916 Rasputina dalece přesáhlo – velkovévodové chtěli od sebe carský pár oddělit, protože se báli, aby ambiciózní carevna cara politicky neovlivňovala.

Únorová buržoazní revoluce 1917 smetla cara

V 2/1917 se situace v Rusku prudce zhoršila, zima byla velmi krutá, nebylo čím topit, ani čeho se najíst. Kritici cara požadovali reformy všeho druhu, car však neučinil nic, zato carevna mu posílala dopisy, „ aby byl Petrem Velikým i Ivanem Hrozným, a všechny své kritiky nemilosrdně rozdupal „ .

V 2/1917 došlo v Petrohradě k několika rozsáhlým demonstracím, mj. ženy demonstrovaly proti malým potravinovým přídělům, feministky za občanskou rovnost.

Ve stejné době se konaly demonstrace střední třídy a inteligence v Kyjevě – za národní nezávislost na Rusku s transparenty Atˇ žije  svobodná demokratická republika !

23.2.17 došlo k největší společné demonstraci 36.000 žen z Putilovy továrny/zbrojovky v Petrohradu, dělníků a vojáků, ženy s náctiletými dětmi převažovaly, a nižších středních vrstev, za zvýšení přídělů potravin, poklidně demonstrující davy nesly transparenty s nápisy „Krmte děti a braňte vlast !“, „ Potraviny rodinám vojáků, bránících svobodu a světový mír !“  „ Chceme chleba !“ ( již od vypuknutí války 1914 ceny potravin stouply na dvojnásobek, a již v této době úřady zabavovaly rolníkům část úrody, kterou sklidili navíc, aby se najedla i města ).

Demonstrující zaplavili hlavní třídu Něvský prospekt, plnou krámků a butiků, lemovanou stojícími tramvajemi, které kvůli davům nemohly jezdit.

Na autentických fotografiích se všichni směrem na fotografa smějí (viz autentické fotografie Jakova Steinberga), jde o úplně jiné fotografie než pozdější bolševické fotky propagandistické, plné zloby a třídní nenávisti … Demonstrující mávali i na obávané kozáky a ti pozdravy opětovali, i petrohradská policie byla zcela pasívní, protože se domnívala, že jde jen o obyčejnou demonstraci proti nedostatku potravin.

V noci úřady vyvěsily po Petrohradu plakáty ujištˇující, že zásob obilí je dostatek …

Druhý den opět demonstrovaly ženy, policie zahradila mosty, aby se do centra nedostali dělníci předměstských továren Vyborgu, ti však přecházeli zamrzlou řeku Něvu, a do demonstrací se zapojili – tentokrát byli kozáky obklíčeni, ti však své biče ani šavle nepoužili.

Večer Alexandr Protopopov v Radě ministrů tvrdil, že nejde o organizované demonstrace, že brzy utichnou. Protopopov měl pravdu, že nebyly šéfy revolučních stran organizované, ti ani nevěřili, že demonstrace budou mít nějaký smysl, a přeli se mezi sebou, zda vytvořit sověty/rady dělníků jako v roce 1905 či ústavodárné shromáždění jako Francouzi v roce 1789 nebo revoluční vládu, kterou požadovali bolševici, kteří však v tomto období neměli žádné slovo, protože jejich petrohradský výbor byl uvězněn, a jeho zástupce Alexandr Chljapnikov, nevěděl, co dělat  - brzy se ale ze sibiřského vyhnanství vrátil Stalin, a zmocnil se funkce petrohradského šéfa Strany.

Další variantou bylo, že moc převezme Duma, což chtěl její šéf Michail Rodzianko, nebo alespoň vytvořit vládu, která by byla Dumě zodpovědná.

Alexandr Kerenský, když se vrátil ze zasedání Dumy, v níž byl poslancem za trudoviky (umírněné socialisty populisty), a dorazil na setkání s militantní skupinou advokáta Nikolaje Sokolova, kde byli i někteří bolševici, mj. Maxim Gorký ( ani Gorký demonstracím nevěřil, a mínil, že by se všichni měli vrátit do práce ), se od Sokolova dozvěděl, že někteří poslanci panikaří a chtějí se dohodnout s carem, zatímco princ Nikolas Golicyn, šéf vlády, si nepřipouští žádné nebezpečí.

Car demonstrace ignoroval, dozvěděl se o nich od své ženy, protože byl v Mogilevu u svého genštábu, větší rozum než on měla carevna, dle jeho odpovědi na její dopis : “ Píšeš  mi, že mám být pevný a rozhodný, ale já v Mogilevu psychicky odpočívám a nějakými demonstracemi se nezabývám. Je zde klid, žádní ministři, žádní poslanci, kteří neustále žvaní a nedokážou mlčet. Scházíš mi.“  

Cara unavovaly neustálé interpelace poslanců Dumy, kterou musel zřídit po revoluci z roku 1905, zabýval se jen zahraničněpolitickými záležitostmi, které považoval za rodinnou věc, protože byl spřízněn s anglickým, dánským, německým a rumunským dvorem, a deptala jej hemofilie jeho syna Alexeje.

Car, když obdržel dopis od šéfa Dumy, jenž požadoval, aby pro záchranu situace vytvořil vládu národní důvěry, prohlásil :“ Neotesanec Rodzianko mi zase píše hlouposti, nebudu na jeho dopis odpovídat „ … Rozzuřený Protopopov žádal ministerskou radu, aby nechala šéfa Dumy Rodziankova zatknout …

Rusko žilo, nadšené z očekávání lepších zítřků, jako ve snu, 25.2.17 demonstrace zesílily,  již bylo slyšet výkřiky Pryč s carem!, a  transparenty Pryč s monarchií, atˇ žije demokratická republika ! )  a jízdní policie je odpoledne přijela rozehnat – nikdo z demonstrantů však neustoupil, ani před kozáky. Jeden z vojáků zamířil na řečníka – než stačil vystřelit, kozák jej srazil šavlí, další kozáci se připojili a rozehnali policisty, demonstranti nevěděli, co si mají myslet.

25.2.17 car na radu svých rádců rozpustil poradní Dumu.

26.2.17  (11.3. v E.)  gen. Sergej Šabalov obdržel od cara telegram, aby demonstrace v této kritické fázi války „ ukončil“  –  gen. Šabalov se rozčiloval, jak si to car představuje, když by chtěli chleba, rozdal by jim chleba,  ale oni  požadují Pryč s carem! Jak má splnit tenhle požadavek ? Nezbývá než střelba. Princ Golicyn však nařídil střílet jen do ledu, ne na demonstranty, přesto bylo zastřeleno 40 lidí ( Trockij ve své knize z roku 1932 Historie ruské revoluce uvádí 200 zastřelených )  a 150 zraněno, i přes to, že se v noci vzbouřil Pavlovský gardový pluk, který rozkaz střílet do demonstrantů odmítl.

Když jim kpt. Laškevič rozkaz předal, ozvalo se jednohlasně podezřelé Hurá! “Co to má znamenat ?“ zeptal se Laškevič, a voják  Martov mu odpověděl: „ Je to náš signál, abychom neuposlechli vaše rozkazy „ , a protože Laškevič trval na splnění rozkazu, Martov jej zastřelil.

Ještě v noci sice Ochranka pozatýkala stovky osob s tím, že ráno armáda s demonstranty definitivně skoncuje, ale vojáci se přidávali ke stávkujícím, jejichž  milice obsazovaly strategická místa ve městě, mj. sídlo Dumy v Tauridském paláci, policejní ústředí, městskou zbrojnici, ze které si odnesli 40.000 pušek, viz svědectví básníka Alexandra Bloka ( sociální aspekty dezercí vystihuje zpovědˇ jednoho ruského vojáka zdravotnici :“ Vůbec jsme si neuměli představit, jak až si bohatí žijí. Teprve když nás ubytovali v jejich konfiskovaných palácích, jsme žasli, jaké drahé věci mají na podlaze i na stěnách, hezké, ale nepotřebné k životu“ ... ( Sofia Fedorčenko Národ ve válce  1930 ).

Vojáci bez svých důstojníků, zato s bubeníky v čele, se poté vydali k carskému Zimnímu paláci, který padl bez jediného výstřelu, viz přímé svědectví  francouzského diplomata hraběte Louis Charles Pineton de Chambrun /1875-1952/, 1. tajemníka francouzské ambasády v Petrohradu od 1914, svědka ruské revoluce. Také carská flotila, kotvící v přístavu, padla do rukou revolucionářů, a začala Zimní palác ostřelovat .

Mezitím dav odpoledne dorazil k Tauridskému paláci, ve kterém poslanci Dumy nevěděli, jak se zachovat – nakonec menševici Nikolas  Čcheidze, gruzínský šlechtic, a Matvěj Skobelev vyšli demonstrantům vstříc a potřásli si s jejich vůdci rukama, to bylo vše – nevěděli, co dělat.

Z poslanců věděl, co dělat pouze trudovik ( umírněný populistický socialista ) Alexandr Kerenský, jenž se pasoval na vůdce socialistické opozice vůči buržoazním kolegům ( kadetům)  – vrhl se k vojákům, kteří na poslance bezradně civěli, a přikázal jim, aby zatkli ministry, obsadili telefonní ústředny a nádraží ve městě. „ Bože, konečně se někdo rozhodl !“ zazněl výkřik z davu.

Poté, co šéf Dumy Michail Rodzianko prohlásil, že je nutno starý systém nahradit novou vládou, dorazila revoluční skupina vedená menševiky Gvozděvem a Chrustaljov-Nosarem, bývalým šéfem Petrohradského Sovětu z roku 1905, která se prohlásila za nový Sovět.  Gvozděv a Chrustaljov-Nosar poté vyslali do továren emisary, aby si dělníci zvolili své delegáty a vyslali je na noční zasedání do Dumy sálu č.13.

Se zpožděním se do sálu 13 dostavil bezradný bolševik Alexandr Chljapnikov, jenž protestoval proti tomu, že v revolučním výboru jsou jen profesionální revolucionáři, ale žádní dělníci, a požadoval vytvořit místo Sovětu rovnou revoluční vládu - v rozhodném momentě, kdy se zakládal Petrohradský sovět, bolševici tak únorovou revoluci, ke které nikterak nepřispěli, již rozkládali.

Menšina poslanců z Dumy ( „loajalisté „ ) , tvořená menševiky hlavního proudu, populistickými umírněnými socialisty a sociálními revolucionáři (esery) tvrdila, že jde o buržoazní revoluci, a proto požadovala vytvořit legální vládu v Dumě, která by byla ideální, kdyby do ní vstoupili i socialisté.

Socialisté se však nechtěli kompromitovat účastí ve vládě, která za podmínek, kdy v západní Evropě ještě nevypukla socialistická revoluce, nedokáže socialistickou revoluci uskutečnit  –  proto odmítli vstoupit do nové vlády s tím, že ji jen podpoří, když jim tato zaručí jisté ústupky pro pracující.

Třetí, nejmenší skupinu v sále číslo 13, tvořila extrémistická levice  ( zradikalizovaní menševici – Konstantin Jureněv, Trockij, anarchisté  a  bolševici ).

Levicoví extrémisté považovali za absurdní, aby lid vrátil kontrolu nad věci veřejnými Dumě, když je v pozici, kdy věci veřejné může řídit sám, proto odmítli svoji účast na budoucí „ buržoazní „ vládě .

Carovi loajalisté ( liberálové) tak vyhráli, ale car udělal dvě chyby  –  nereagoval na výzvy šéfa Dumy Rodzianka, a odmítl přijmout demisi premiéra Nikolase Golicyna.  

Dohnal tak liberály k tomu, aby vytvořili Prozatimní výbor, který měl obnovit v zemi pořádek a zajistit spolupráci mezi jednotlivými orgány moci, protože Rusko upadlo do chaosu – většina ministrů utekla, skrývali se i policejní důstojníci.

Ministr války Bělajev disponoval pouze 1.500-2.000 muži, se kterými bránil budovu admirality,  a stále doufal, že přijedou posily ( kolovaly zvěsti, že vojáci Petrohrad opustili, aby jej mohli triumfálně dobýt, jako byla dobyta Budapeštˇ v roce 1848/49,  a že strýc cara velkovévoda Mikuláš, bývalý velitel armády, již s vojsky pochoduje na Petrohrad ).

27.2.17 se tak v petrohradské Dumě vytvořily 2 výbory – liberálové vytvořili Prozatimní výbor, socialisté vytvořili Prozatimní výkonný výbor Sovětu dělnických poslanců ( jeho šéfem se stal menševik Čcheidze, místopředsedy Kerenský a Skobelev, tajemníky Sokolov, Gvozděv a Griněvič ),  a na návrh bolševika Chljapnikova, jenž  změnil názor a výbor přestal odmítat,  vyzvali stávkující, aby si v továrnách a ve vojenských útvarech zvolili do Sovětu své delegáty ( následně byl Petrohradský Sovět kolonizován Chljapnikovými bolševiky, kteří si z jeho kanceláří učinili kanceláře své Strany a odborů, a postupně si Sovět přivlastnili, když připravili o vliv jeho pravé zakladatele – nezávislé revolucionáře  jako byl Sokolov či Kapelinský ).

Následující den však Pavel Miljukov Sovětu oznámil, že moc převzala Duma a že byla vytvořena Prozatímní vláda s premiérem knížetem Grigorijem Lvovem, a navrhl, aby se dva členové Sovětu na nové vládě podíleli – hlasováním 13: 8 Sovět tento návrh zamítl, ale vládu uznal za legitimní za podmínky, že uskuteční program demokratických a sociálních reforem.

Vedení Dumy však trvalo na tom, aby do vlády vstoupili  Čcheidze  a Kerenský, Čcheidze odmítl, Kerenský do vlády vstoupil, a zabránil davu v lynčování dvou zatčených ministrů, když dav okřikl, že „ revolucí se chtěli osvobodit, nikoliv dělat to, co dělali jejich utlačovatelé „ – tato slova zopakoval o několik měsíců později, když mu jeho okolí vyčítalo, že nezatkl Lenina.

27.2.17 záleželo na tom, jak se k revoluci postaví carův genštáb. – gen. Michail Alexejev cara informoval, že pověřil gen. Nikolaje Ivanova, aby v Petrohradu obnovil pořádek – ale ten bouřící se jednotky již neovládal ( vojáci prohlásili, že budou za své velení uznávat jen Petrohradský sovět ).

Gen. Michail Alexejev tvrdil, že pro záchranu dynastie je nutno obětovat cara a zachránit jeho bratra velkovévodu Michala (carevič byl hemofilik) .

Svolal proto do svého štábu generály, kteří z jeho iniciativy poslali carovi dopis ( ze 7 generálů dopis odmítl podepsat jen gen. Alexej Evert ), aby abdikoval .

Car ve prospěch svého bratra abdikoval 2.3.17 ( v E. 15.3.17) . Jeden z generálů poznamenal :“ Opustil své carství opovrženíhodným způsobem, tak jak by to udělal velitel pouhé roty „. Car si však týž den do svého deníku poznamenal : “ Odjíždím ze Pskova se zlomenou duší  –  vidím kolem sebe jen samou zradu a zbabělství „ … 

V době, kdy o moc soupeřila Duma s Petrohradským sovětem ( který ještě bolševici neovládali ), car Mikuláš II, vydíraný generály, postoupil 2.3.1917 trůn svému bratru, jenž druhý den abdikoval ( podle nepřesného reformovaného starořímského juliánského kalendáře, proto v 16.stol. papež Řehoř XIII zavedl přesnější gregoriánský, Rusko ale zůstalo jako vždy pozadu – tentokrát o 13 dnů, dle gregoriánského kalendáře tudíž abdikoval 15.3.17) , a předal moc Prozatimní vládě ( kterou formálně jmenoval car ) knížete Georgije Lvova z rodu Rurikovců z Konstitučně ústavní strany (kadeti), ke které se připojil po revoluci z roku 1905 /1861-1925 PAR, na podzim 1918 zatčen a převezen do Jekatěrinburgu,  kde byl propuštěn pod podmínkou, že nikam neodjede, kníže však okamžitě odjel do Omsku, které bylo v rukách čsl. legionářů, odtud odjel do US žádat Wilsona o pomoc proti bolševikům, žádnou nedostal, tak odjel do PAR, kde organizoval pomoc ruským emigrantům, kteří proudili z Ruska, sám zemřel bezdětný v chudobě, za manželku měl prapravnučku Kateřiny Veliké, napsal Paměti/.

Prozatimní vláda knížete Lvova měla válku dovézt do vítězného konce.

21.3.17 carskou rodinu nechal v Carském Selu zatknout gen. Lavr Kornilov /1870-1918/ ( v 7/1918 byla zavražděna bolševiky za postupu čsl. legií na Jekatěrinburg noci ze 16. na 17. 7.1918 ve sklepě Ipaťjevova domu, ve stejném roce bolševici zavraždili i carova bratra Michala, vězněného v Permu, a carevninu sestru Alžbětu ).

Nový ministr zahraničí Pavel Miljukov  a vláda jako celek se domnívala, že revoluce ve vojácích a občanech probudí vlastenecké cítění, které se projeví i na frontě  bojem za vlast – Miljukov napsal, že Prozatimní vládu Západ podpoří, přinejmenším jeho levicová část,  Prozatimní vládu však podpořila nejen levice  – UK premiér Lloyd George nadšeně provolával, že „ svržením cara ruský lid poskytl Západu a jeho vojenskému úsilí nejlepší službu „ , list The Times ze 16.3.17 svržení cara označil za zlomový bod války ve prospěch spojenců, protože ruský lid se chopí zbraní ve prospěch spojeneckého válečného úsilí.

Prezident Wilson z důvodu rozsáhlé obchodní spolupráce s carem Prozatimní vládu nepodpořil.

Situaci v Rusku pochopil jen francouzský velvyslanec historik Paleologue s tím, že  „ svržení cara je pro Rusko počátek velkých potíží „ , i diplomat  hrabě Louis de Robien z Petrohradu varoval Paříž /PAR  před  těmi, kdo převzali moc, protože nikdo o nich ani o jejich úmyslech nic neví.

Francouzská vláda stále frustrovanějšího Paleologa nakonec vyměnila za Josepha Noulense, jenž dorazil v 7/1917, a byl k protagonistům únorové revoluce ještě kritičtější než Paleologue. Kerenského označil za žvanila neschopného žádné akce.

Prozatimní vláda okamžitě po svém ustavení zrušila veškerou cenzuru tisku a svobody projevu, a učinila tak z Ruska do bolševického puče jednu z nejsvobodnějších zemí na světě ( třebaže znovuzavedla trest smrti ). 

Vyhlásila občanskou rovnost a zrušila většinu administrativních a právních diskriminací neruských národů a lidí nepravoslavného vyznání, a umožnila návrat do Ruska politickým vězňům, včetně nacionalistům a revolucionářům, a vyšlapala tak bolševikům cestu k jejich puči a genocidě vlastních občanů.

Návrat politickým vězňům umožnila i opačným směrem – z ruských věznic a ze Sibiře nacionalistům  a anarchistům neruské národnosti do jejich domoviny na Ukrajině, v Polsku, Litvě apod.

Z dlouhého exilu na Západě se vrátil i přírodovědec a anarchokomunista ( prosazoval libertářský komunismus bez jakékoli donucovací moci, odmítal násilí v jakékoliv formě ) kníže Pierre Kropotkin /1842-1921/, jenž podpořil Kerenského vládu, ale ministerskou funkci nepřijal.

Chování bolševiků po puči Kropotkin zkritizoval, a spolu s anarchistkou Emmou Goldmanovou a Alexandrem Berkmanem odsoudili chování Lenina, jenž již v 3/1918 anarchisty pozatýkal a zahnal do ilegality. Kropotkin odmítl státní pohřeb a požadoval, aby mu na pohřbu nebyla hrána Internacionála, která zní  „ jako když vyjí vyhladovělí vlci „ ...

Nejzkušenějšími nacionalisty s dlouhodobou historií v ilegalitě a s největší diasporou emigrantů na Západě byli Poláci, PL však bylo v roce 1917 pod německou okupací, takže nejaktivnějšími nacionalistickými skupinami byli v tomto roce Ukrajinci a Finové.

Kerenskij v roce 1905, kdy vstoupil do Strany socialistů-revolucionářů / eserů, kteří byli v 1. a v 2. Dumě významnou politickou stranou ( poté se přidal k umírněným trudovikům/Strana práce, kteří se 1906 od radikálnějších eserů odtrhli ) podepsal petici 217 veřejných petrohradských činitelů  ministrovi vnitra na protest proti uvěznění delegace petrohradských intelektuálů, která navštívila předsedu vlády a ministra vnitra v předvečer Krvavé neděle 9. 1.1905, a snažila se je odvrátit od chystané represe proti demonstrantům, brutálně byla potlačena  i stávka horníků ve zlatých dolech na řece Leně.

V Dumě svobodný zednář Kerenský patřil k nejostřejším kritikům carského režimu, carovy ministry nazýval zbabělci, ovládanými Rasputinem, po únorové revoluci se stal místopředsedou Petrohradského sovětu.

V březnu-dubnu 1917 Prozatimní vláda uzákonila základní svobody, všeobecné hlasovací právo, vyhlásila všeobecnou amnestii a zakázala diskriminaci na základě rasy, náboženství či sociálního původu. Uznala právo PL a FS na sebeurčení, a prohlásila, že dodrží spojenecké závazky a bude pokračovat ve válce, třebaže dezerce vojáků z armády začala být masová.

Po vzoru Petrohradského sovětu vznikaly sověty vojáků  ( bolševici vyzývali, aby si každá jednotka zvolila sovět/radu  ze svých zástupců )  a továrenských dělníků po celém Rusku  ( továrny a pluky se tak v důsledku intenzívní bolševické propagandy staly katalyzátory bolševického puče, např. silné odbory měla továrna na lokomotivy v Charkově, kde se šéfové a inženýři stali jen loutkami,  nálepka  „ kontrarevolucionáře “  stačila k odvolání jakéhokoliv nadřízeného dělnickým sovětem ).