Den Rudé armády, další falzifikace dějin

28.1.18 Leninova vláda vydala dekret, kterým zřizovala Rudou armádu/RA ( mělo v ní sloužit 300.000 " dobrovolníků " z řad dělníků a rolníků ). Trocký se snažil o vybudování profesionální armády s carskými důstojníky, což sabotoval

Stalin, jenž je jako „ kontrarevolucionáře“  popravoval.

Leninův Dekret o zřízení RA prohloubil rozpory v ÚV, v němž Zinověvova frakce Levých komunistů nesouhlasila ani s uzavřením separátního míru s Trojspolkem ( Bucharin nazval Leninův separátní mír hanbou Strany, která prodá vlast, jen aby se udržela u moci, Zinověv jej nazval zradou německého proletariátu, Marie Spiridonová, šéfka Levých eserů, volala, že světová revoluce stojí nad Leninovou touhou udržet se u moci, a vyzvala k teroristickým akcím vůči Leninovým bolševikům, prosazujícím německý imperialismus ).

Výše zmíněné frakce nesouhlasily s vytvořením armády z důvodu, že hlavním posláním Strany je realizovat světovou revoluci, takže nelze uzavírat mír s Němci či vytvářet vlastní armádu ( Leninovi bolševici se nedrželi marxistického mainstreamu ). Počátkem února 1918 vedle sebe v Mogilevu existovala Stavka a Vojenský revoluční štáb, se kterým jediným bolševik Nikolaj Krylenko /1885-7/1938 popraven /, Leninem pověřený  frontovými záležitostmi, komunikoval.

Vytvoření RA bylo i proti původním Leninovým teoriím – ještě 1917 ve svém spisku Stát a revoluce tvrdil, že socialismus musí nastolit dělnickou kontrolu nad výrobou a samosprávu nad byrokracií, musí potlačit stát jako takový, armádu i policii ve prospěch dělnické samovlády ( zároveň si protiřečil s diktaturou proletariátu, diktatura bez represívního aparátu … ). V realitě si lhář Lenin pořídil nejen represívní tajnou politickou policii proti všem ruským občanům ČEKU (12/1917), ale i RA (3/1918), a významně posílil stát znárodněním všech podniků (1918)…

Dekretem z roku 1919 vyhlásil i povinnou poslušnost občanů vůči jediné Straně v zemi, která stojí nad vlastí a rodinou, kterou Stalin dovedl k dokonalosti zavedením povinného udávání všech proti všem, zejména rodinných příslušníků a přátel, čehož si Strana cenila nejvíce ( viz slavná fotografie z tribuny nakloněného Lenina s čepicí, jak promlouvá k vojákům z 5/1920, z níž byli za Stalina vyretušováni Zinověv s Trockým )  …

Nejen Trocký, i carský gen. Bonč-Brujevič naléhal, aby si bolševici pořídili profesionální důstojníky, kdyby se nepodařilo s Němci separátní mír uzavřít, ale Nikolaj Krylenko se obával druhého Kornilova, jenž půjde proti Němcům i jejich spojencům bolševikům.

Mezitím, co Krylenkův Vojenský revoluční štáb organizoval jednotky proti kyjevské Radě, byl na vlastním práhu ohrožen PL legionářským sborem  „ 1.sbor „  gen. Jozefa Dowbor-Musnicki /1867-1937/.
Dowbor-Musnicki se svojí jednotkou v roce 1915 vyhnal Rusy z PL osad kolem průmyslového Bobrujska v Mohylevské oblasti ( v Bobrujsku se 1917 nacházel výcvikový tábor čes. legionářů, které v něm navštívil TGM ), a od té doby se souhlasem Varšavy a Vilniusu oblast kontroloval, dokud ji po brestlitevském míru neobsadili Němci. S běloruským obyvatelstvem, které Rusy nemělo v lásce, vycházel dobře.

V ruské armádě v roce 1917 sloužilo zhruba 700.000 Poláků, kteří za souhlasu ruské Prozatimní vlády začali vytvářet vlastní PL sbory za vytvoření svobodného Polska.

V 8/1917 PL Vojenský výkonný výbor jmenoval gen. Dowbor-Musnicki velitelem Polského 1.sboru v Rusku. Zakládání dalších PL jednotek zkomplikoval bolševický puč, ale gen. Dowbor-Musnicki dokázal i za všeobecného chaosu vytvořit k 1/1918 ještě 3 další PL divize v Bělorusku.

25.1.18 gen. Dowbor-Muśnicki odmítl sloužit pod bolševickým velením, odmítl svoji PL jednotku rozpustit a opevnil se v městečkách zhruba 100 km jižně od Mogileva, což vedlo ke střetům nejen s bolševickými Rudými gardami, ale i s probolševickými Lotyšskými střelci pluk.Joakima Vacietise.

31.1.18 gen. Dowbor-Musnicki musel ustoupit k Bobrujsku a Slutsku, kde jej obklíčili Němci.

Když 10.2.18 brestlitevská jednání s bolševiky ztroskotala, Dowbor- Musnicki se 18.2.18 přidal k německému útoku proti bolševikům a dobyl Minsk, 19.2.18 gen. Bonč-Brujevič telegramem informoval Lenina a Krylenka, že kvůli německému postupu přesouvá štáb na východ ( Revoluční polní štáb ustupoval tak, že skončil o 400 km východněji ve městě Orel ).
Lenin mu nařídil, aby okamžitě se zbývajícími generály Stavky ( B-Brujevič + 4 další generálové ) přijel k němu do Petrohradu. S Leninem se setkali 22.2.18, kdy se Němci blížili ke Pskovu.

Na příkaz Lenina carští generálové obešli rozhádaný Vojenský revoluční výbor i Krylenka, a začali s Leninem pracovat na uzavření příměří s Německem, které neodpovědělo na radiodepeši Leninovy vlády z 19.1.18, že je bolševická vláda připravena přijmout jakékoliv německé podmínky pro uzavření separátního míru, a valili se na Pskov.

23.2.18, kdy přišlo 48hodinové ultimátum od německého vrchního velení v Brestu-Litevském ( přes polovinu času ultimáta vypršelo v době, kdy jej kurýr dopravil do Petrohradu ), Lenin vydal dekret Socialistická vlast je v nebezpečí, v němž vyzval k taktice spálené země, a muži byli do bolševické armády sbíráni přímo z ulic, atˇ chtěli či nechtěli - oficiálně onoho dne, který se od roku 1922 slaví jako den RA (Putin z něho učinil Den obránce vlasti ), do RA vstoupilo  „dobrovolně“  60.000 mužů z Petrohradu a 20.000 z MOW, ve skutečnosti byli sbíráni z ulic, nakládáni do vlaků a posíláni na Pskov a Narvu v rámci 1. pluku RA, aby 6.Lotyšskému střeleckému pluku pluk.Vacietise a Rudým gardám pomohli postupující Němce zastavit, žádná bitva se však nekonala, naopak, viz, jak Revoluční polní štáb o 400 km ustoupil, Němce zastavila jen Leninova vlastizrádná spolupráce s nimi.

Nové německé podmínky byly devastující a bezpodmínečné, zejm.  zřeknutí se PL, pobaltských států, Běloruska, Besarábie, stažení všech jednotek a Rudých gard z FS a z Ukrajiny a okamžité uzavření mírové dohody s ukrajinskou Radou ( tím bolševici přišli o 71% uhlí, o 68% surového železa, a o většinu nejúrodnější půdy, přišli také o území, které získali v bojích proti atamanovi Kaledinovi, protože je budˇobsadili Němci nebo je získala pod kontrolu Ukrajinská Rada Němci podporovaná ), okamžitá demobilizace veškerých bolševických vojenských jednotek, německé síly si ponechají veškeré území, které okupují od 18.2.18 až do ukončení bolševické demobilizace, a  postup německé armády bude ukončen až podepsáním dohody.

Smlouva zavazovala Sověty, aby na svém území nestrpěli vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem, což se týkalo českých legionářů. Německé armády byly přesunuty na západní frontu.

Trocký, mluvící plynně německy, s Němci proti své vůli na příkaz Lenina v 3/1918 brestlitevský mír vyjednal - viz můj článek Brest-litevský mír - Militaria - Tématický server v oboru vojenství www.militaria.cz › clanky › miscellanea › brest-litevsky-mir .

Třebaže 9.2.18 jednání s Německem v Brestu-Litevském zkrachovala, když Trocký prohlásil, že Sovětské Rusko nikdy podmínky Trojspolku nepřijme, ale ani si nenechá vnutit boj – když se německé vrchní velení vzpamatovalo z údivu, že Trocký zamýšlí ukončit válku jednostranně, vojska Trojspolku 18.2.18 zahájila postup po celé východní frontě a 28.2.18 vkročila na Ukrajinu jako spojenec ukrajinské Rady, a stála na linii řeka Narva – jezero Peipus, což je poslední přirozená bariéra před Petrohradem, nepočítají-li se Pulkovské výšiny.

Přes odpor Trockého ( tvrdil, že německé podmínky jsou stejně devastující jako válka a že bolševici přijdou o pověst v zahraničí ) a Zinověvovy Levé frakce v ÚV, vč. Bucharina, a navzdory hlasování v ÚV, ve kterém jen 7 z 15 bylo pro podepsání ( Trocký a 3 další se zdrželi hlasování, včetně šéfa ČEKY Džerzinského, jenž ideologicky souhlasil se Zinověvovou Levou frakcí v ÚV !  ) bolševici na příkaz Lenina, nerespektujícího rozhodnutí ÚV ( Lenin si opatřil souhlas několika členů Všeruského ústředního výkonného výboru, a týž den v noci 23.2.18 telegrafoval do BER, že bolševické Rusko podmínky přijímá) , brestlitevský mír 3.3.18 podepsali ( berlínské instrukce Lenina, Stalin byl nejprve proti podepsání, ale Lenin jej přesvědčil, že nepodepsání znamená pád bolševické moci, takže nakonec hlasoval pro podepsání ).
Bolševičtí signatáři vstoupili na německé území ve Pskově v noci 24.2.18, kde byli přijati s pohrdáním jak ze strany místních Němců, tak ze strany ruských úřadů.

Ze Pskova jim cesta do Brestu-Litevského trvala 4 dny, a když byla dohoda podepsána, demarkační linie, rozdělující obě strany, ležela zhruba 140 km západně od hlavního města Petrohradu, takže Leninova vláda přijala opatření k jeho obraně  – do čela výboru na obranu Petrohradu byl postaven Sverdlov, jenž měl stejné pravomoce jako Vojenský revoluční výbor, a gen.Bonč-Brujevič se svými carskými generály dostal povolení vzkřísit carskou Stavku (!).

Všem bylo jasné, že osud Petrohradu je v rukou Němců, Leninova vláda se ve městě necítila bezpečně o to více, že Lotyšský střelecký pluk, který od počátku vojensky jistil bolševický puč, z města odešel, a zůstal jen Lotyšský střelecký prapor v paláci Smolnyj, který se tak stal nejbezpečnějším místem ve městě ( ruští vojáci byli demobilizováni a již na cestě domů, nejzkušenější námořníci byli posláni na jiná bojiště, v Petrohradě zůstali jen námořníci opilci pod velením alkoholika Dybenka ).

Bolševický Leninův režim přežil jen díky spolupráci s německým nepřítelem - na západní frontě 640 km dlouhé měli bolševici během německé ofenzívy jen 20.000 mužů, schopných a ochotných bojovat, a jak plynul čas, jejich ochota se snižovala. Z toho klasickou jednotkou byl pouze Lotyšský pluk pluk. Vacietise.
Na severní frontě měli 4.000 mužů u Narvy, 2.000 u Pskova, a 2.000 v Karelské úžině, z toho klasickou jednotkou byl jen 6. Tukukumský lotyšský střelecký pluk, ostatní jednotky byly jen chaoticky uspořádané bandy bez jednotného velení ( Earl F. Ziemke: The Red Army, 1918-1941 ). Všudepřítomní Rudí gardisté byli sice všehoschopní, ale bylo jich jen 150.000.

4 dny po podepsání brestlitevského míru Němci 7.3.18 podepsali oficiální spojenectví s Finskem, včetně dodávek vojenského materiálu.

Bílí ( protibolševičtí ) Finové si našli vůdce v bývalém carském generálu baronu Carl Gustaf Mannerheimovi /1867-1951 Lausanne/ ( viz mé články o bolševické agresi vůči FS, mj. Finsko III, letecká bitva o Helsinky - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog ),  jenž měl k dizpozici elitní bojovou jednotku 27. Jäger Battalion/ Königlich Preussisches Jägerbataillon Nr. 27, vycvičenou Němci, FS vojáků, kteří v letech 1915-18 sloužili v německé armádě jako dobrovolníci ( Němci v ruském Finském velkovévodství rekrutovali tajně přes zdejší vlastenecké kruhy, ochotné bojovat za nezávislost FS  – rekruti z řad studentů jezdili do Německa přes Švédsko, většina z nich byli skauti, proto výcvik podstoupili ve skautských uniformách ).

Leninova bolševická diktatura byla mezinárodně zcela izolována, spojenecké ambasády a vojenské mise se stáhly do Vologdy ( 1 z nejstarších měst RF, 1147 ), 500 km severozápadně od MOW, poté po železnici do bělomořského přístavu Archangelsk, z něhož mohli v nejhorším z Ruska odjet.
Do MOW naopak přijel nový německý velvyslanec, hrabě Wilhelm Mirbach, aby kontroloval dodržování brestlitevského míru Leninovými bolševiky.

29.3.18 německé a rakouské jednotky za podpory svých ukrajinských spojenců vstoupily do Poltavy, a 9.4.18 do Charkova.
Anton-Ovsejenko se rozhodl, že bude se svými 20.000 muži Donbas bránit, ale Lenin mu nařídil zastavit jakékoliv protiněmecké akce - Němci tak získali bez boje Donbas a vstoupili 8.5.18 do Rostova, načež Berlín Leninovu vyslanci sdělil, že dále postupovat nebudou.

6-8.3.18 Bolševická strana upořádala svůj 7. sjezd, aby zaujala stanovisko k brestlitevskému míru ještě před minisjezdem sovětů ( jen 106 delegátů , z nichž 47 mělo hlasovací právo ), který se měl konat v MOW kvůli ratifikaci brestlitevské dohody.
Leví komunisté znovu proti dohodě zaútočili, světový proletariát nemůže mít pravidelnou armádu, musí bojovat jen stranickou propagandou a partyzánským bojem/ polní armádou ( kterou s pohrdáním odmítl Trocký jako anarchistickou gerilu, zatímco Levým komunistům s jejich volnou organizací gerilový boj vyhovoval ).

Trocký, jenž původně hlásal heslo „ Ani mír ani válku „ , však delegáty ovlivnil, když prohlásil, že z hlediska cti a reputace by měla Strana pokračovat ve válce, ale že je nutné odložit veškerý osobní egoismus, nárokující si čest, a hlasovat pro ratifikaci, čímž si od Lenina, za hněvu Stalina, vysloužil křeslo komisaře obrany.

Deklarace o válce a míru, tj. o ratifikaci brestlitevské dohody, byla přijata 30 hlasy, obsahovala však i bolševický tajný dodatek o tom, že se Strana zavazuje nasadit veškeré obyvatelstvo do boje pro Němcům v duchu ruských tradic vlastenecké války ...

14.-16.3.18 se konal 4.všeruský sjezd sovětů, na kterém si Lenin obstaral většinu hlasů bolševiků pro ratifikaci brestlitevské dohody. 80 Levých komunistů odmítlo hlasovat, stovka dalších byla proti ratifikaci. Eseři hlasovali proti ratifikaci, a na protest proti Leninovu prosazení dohody s Němci odešli z vlády.

Po podepsání brestlitevského míru bolševiky jednotky Dowbor-Muśnického zůstaly ještě 3 měsíce v Bělorusku jako pořádková síla německých okupačních jednotek.
V 5/1918 byl Dowbor-Muśnicki donucen podepsat s Němci dohodu o odzbrojení a rozpuštění svého sboru do 7/1918.

Vrátil se do PL, kde byl za tuto dohodu nacionalistickými kruhy kritizován, ale Dowboru-Musnickimu se podařilo uchovat jádro sboru pro příští PL armádu, která byla po skončení války v 11/1918 vybudována kolem jádra 1. polského sboru a jeho důstojníků.

V 1/1919 byl Prozatimní PL vládou jmenován vojenským velitelem historické provincie Velkého Polska - Velkopolských sil  ( VelkoPolsko bylo jako provincie Poznaňsko součástí Německého císařství ), které v 12/1918 zahájily boj proti německým okupantům - do 6/1919, kdy se musely bránit ukrajinským nacionalistům i ruským bolševikům, kteří spolupracovali s Němci.
Dowbor-Musnicki v armádě zavedl politickou neutralitu, levicové a pravicové důstojníky propustil, s genštábem neudržoval přátelské vztahy.