Marie Spiridonová měla historickou šanci na svržení bolševiků

Leví eseři nezůstali ve funkcích ministrů dlouho, jejich ministři složili funkce v den podepsání brestlitevského míru 3.3.18, ale v Nejvyšším vojenském výboru eseři zůstali. Když Lenin v 1/1918 protiústavně rozpustil Ústavodárné

shromáždění ( protože ve volbách v 11/1917 se bolševici do ÚS sotva dostali a byli v něm ve výrazné menšině ) Leví eseři mlčeli z důvodu, aby nejednotou nenarušili jednání s Němci v Brestu Litevském.

K protibolševickému povstání Marie Spiridonová, šéfka Levých eserů, vyzvala, když 15.5.1918 bolševický ÚV odmítl „ anglické ultimátum „ a plán protiněmeckého Trockého na společnou akci s Brity ( německý velvyslanec hrabě Mirbach vydíral Trockého, jenž byl bez bojeschopné armády, Trocký neměl přehled ani o jednotkách, kterými disponuje, ani o jejich výzbroji, že přítomnost spojeneckých jednotek v Rusku porušuje podmínky brestlitevského příměří, a požadoval, aby byly české (čsl.) legie odzbrojeny a soustředěny v Archangelsku ).

S bolševiky byli nespokojeni nejen rolníci, ale i dělníci, kteří kritizovali bolševiky za potlačování pravomocí odborů, za represe odborářů, a pro zrušení dělnických výborů v továrnách.

Kolektivismus ( pod jehož záminkou Stalin vyvolal umělý hladomor nejen na Ukrajině, ale i v Kazachstánu ) a stranický fanatismus měly masám pomoci překonat propast mezi revolučním očekáváním a bolševickou realitou : formální znárodnění po puči jen maskovalo neschopnost bolševiků rozvrácené hospodářství řídit, barterová směna zboží a služeb za jiné zboží/služby a přídělové lístky na chleba budily iluzi, že válečný komunismus 1918-1921 je počátkem skutečného rovnostářského komunismu.

V důsledku občanské války však bolševici přišli o 47 % městského proletariátu, byl zničen městský průmysl a šířily se hladomory – proto Lenin, aby jeho diktatura přežila, v 3/1921 na sjezdu Strany nouzově vyhlásil NEP/omezené soukromé podnikání.

Leví eseři odmítli budovat socialismus na znárodnění a kolektivizaci, naopak, podporovali tržní hospodářství, svobodný trh, bojovali za rolnický socialismus s institucí občiny, a nesouhlasili s tím, jak bolševici začali venkov infikovat třídním bojem tím, že zakládali Výbory venkovské chudiny, které vyzývaly venkovskou chudinu, aby se vzbouřila proti majetným rolníkům a obrala je o majetek. Velmi rychle tyto bolševické Výbory začaly majetnějším rolníkům zabavovat obilí ( které bolševici po uchopení moci Stalinem za místního hladu exportovali do zahraničí, aby svoji diktaturu z peněz za vyhlazení vlastních občanů hladomorem financovali ) a nepohodlné rolníky označovat za „ kulaky“.

( Když vypukl hladomor po Stalinově násilné kolektivizaci na Ukrajině, mládežničtí komsomolci hlídali vesnice, aby z hladovějících vesnic nikdo neodešel do nejbližšího města – když se jim to přesto podařilo, Stalin vydal nařízení, že  na ulicích hlady umírajícím vesničanům nikdo nesmí pomoci, protože jsou nepřátele lidu, a lidumilní soudruzi a soudružky jej poslechli a umírající matky s dětmi na dlažbě bez zájmu překračovali ).

Eseři byli silní v Povolží, a za účelem povstání navázali kontakt s čsl. legiemi, které ke 5/1918 byly rozmístěny podél železnice od Povolží na Dálný východ. Věřilo se, že čsl. legionářské jednotky západně od Uralu budou jádrem spojeneckých intervenčních jednotek umístěných v Archangelsku, a že se na pokyn Trockého v rámci spojenecké ofenzívy vrhnou na Němce, a ukončí tak dvouměsíční příměří ( spojenecké jednotky – Britové, US, Francouzi, Srbové a Poláci se v Archangelsku vylodily 3.8.18, a rychle postupovaly k Oněžskému zálivu, po pár měsících však začaly ztrácet sílu, a když 1919 začali dezertovat bělogvardějští vojáci gen.Juděniče / 1862-1933 Francie /, byly ze severu Ruska v 2/1920 evakuovány, následně Archangelsk a severnější Murmansk obsadili bolševici ).

Vedení čsl.legií se však obávalo, že změnou trasy do Archangelska by se legionáři ocitli v pasti bez možnosti návratu na Západ, ve které by byli odzbrojeni a internováni.  Proto jejich velitelé ignorovali veškerá nařízení a požadavky bolševiků, zejména na své odzbrojení, a pokračovali v cestě na východ, odhodláni se v případě nutnosti s bolševickými jednotkami střetnout a probít se ( putinoidní kremelská propaganda české legionáře nenávistně nazývá " BěloČeši, kteří vyvražd´ovali " ruské " občany ", velmi vypovídající - čsl. legionáře pronásledovali bolševici a nacisté, tyto kategorie nadlidí rovněž nenáviděly Beneše ).

Když Spiridonová vyhlásila protibolševické povstání, eseři navázali kontakty s legionářskými jednotkami, které stály před Samarou, a připravovaly se k boji, aby si cestu přes Samaru ( ve které bolševici krátce předtím potlačili povstání anarchistů ) vybojovaly.

8.6.18 byla Samara dobyta první společnou akcí čsl. legií a eserů, jejich další spolupráce pokračovala po celé transsibiřské magistrále.

Leví eseři se v Samaře spojili s pravými esery, které bolševici 14.6.18 vyloučili ze sovětů, v nichž Leví eseři měli stále obrovský vliv, a vytvořili Výbor členů ÚS, Leninem protiústavně rozpuštěným, a za pomoci čsl. legií dobyli i město Ufa ( historickou chybu spáchali menševici, kteří se k bojujícím eserům nepřipojili z ideologických důvodů ) ...

Eseři se domnívali, že svrhnou bolševiky ústavní cestou na 5.sjezdu sovětů, ale bolševici přes noc změnili volební pravidla ( volby navíc zfalšovali ) a vytvořili nejen sověty rolníků, kteří volili esery, ale i sověty vesnické chudiny, které volily bolševiky.

Leví i praví eseři začali navzájem spolupracovat  poté, co je na 5.sjezdu sovětů v MOW Trocký 6.7.18 arogantně napadl s tím, že jde o stranu „ kriminálníků a banditů „ , třebaže pověst eserů byla, na rozdíl od bolševické, bez poskvrnky.  Protože na 5.sjezdu sovětů eseři disponovali třetinou hlasů, eseři 6.7.18 pozatýkali bolševické představitele Čeky a zneplatnili některé výnosy Leninovy vlády.

Protibolševické povstání eserů potlačil jako vždy až Leninem na pomoc přivolaný velitel Lotyšských střelců Joachim Vacietis, všichni delegáti z řad eserů, legálních vítězů voleb z 11/1917, byli pozatýkáni. 

Signálem k protibolševickému povstání eserů bylo zavraždění německého velvyslance hraběte Wilhelma von Mirbacha v den zahájení sjezdu 6.7.1918 ( 30.7.18 Leví eseři zavraždili i polního maršála Hermanna von Aichhorna , vojenského guvernéra Ukrajiny ) s cílem znovuotevřít protiněmeckou frontu.

Vrahem byl 20letý Levý eser Jakov Blumkin /1898-1929 popraven na příkaz Stalina/ oděský Žid, sirotek, jenž ve svých 16 letech vstoupil do Strany socialistů -revolucionářů /eserů ).

6.7.18 byl se svým pomocníkem Nikolajem Andrejevem do rezidence německého velvyslance vpuštěn na padělané doklady. Po zastřelení Mirbacha Blumkin uprchl na Ukrajinu, nevydržel však tlak, vzdal se a stal se čekistou.

Životopisec básníka Osipa Mandelštama /1891-1938 gulag/ uvádí následující historku : “ Jednou večer 1919 seděl Mandelštam v kavárně a všiml si, že zde sedí v té době již pověstný čekista Blumkin, a vepisuje jména mužů a žen, kteří mají být popraveni, na formuláře, které již byly podepsány šéfem Čeky. Mandelštam se zničehonic na něj před šokovanými kavárenskými hosty vrhl, vytrhl mu seznamy, roztrhal je, a utekl „. Před čekisty jej zachránila sestra Trockého.

V Kyjevě Blumkin zorganizoval neúspěšný pokus o vraždu hejtmana Pavla Skoropadského /1873-1945 BER/ ze šlechtické důstojnické rodiny, jenž se po odchodu Němců musel vzdát funkce ve prospěch sociálního demokrata Simona Petljury /1879-1926 zavražděn v PAR/.

Viz můj článek Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog ( zobrazí se rozkliknutím nadpisu v mém Seznanu rubrik - Rusko či zkopírováním nadpisu na Google).

Petljura byl v Paříži zastřelen židovským anarchistou Sholomem Schwartzbardem  /1886-1938 v Kapském Městě, kam odjel 1937, do Palestiny mu Britové nedali víza/, oficiálně z pomsty za pogromy Židů, včetně jeho 14členné rodiny - Petljurovy dvě sestry, jeptišky, které zůstaly v Poltavě, byly 1928 zastřeleny čekisty, jeho jediná dcera zemřela 1941 ve 30 letech /.

Petljuru Schwartzbard sledoval od roku 1925, kdy se seznámil s agentem GPU Michailem Volodinem, chtěl jej zabít již dříve na sjezdu Ukrajinských emigrantů, ale Machno to nedovolil. V procesu v Paříži byl vrah Petljury zproštěn viny ( historici a svědci řešili pogromy ).

Oděský Žid Schwartzbard se ve Francii na útěku před carskou ochrankou usadil spolu se svým bratrem v roce 1910, 1914 oba vstoupili do Cizinecké legie a za statečné chování byli přeřazeni do pravidelné armády.

1917 byl demobilizován pro prostřelené plíce, odjel s manželkou do Ruska, kde do roku 1920 sloužil v mezinárodním sboru Rudých gard, bojoval na Ukrajině proti Petljurovi a Děnikinovi.  1919 byl z Francie za komunistickou propagandu vyhnán jeho bratr Samuel, jenž se však 1920, údajně pro deziluze, vrátil zpět do Paříže, kde se stýkal s ruskými a ukrajinskými anarchisty – emigranty, včetně Machna, Berkmana, Goldmanové.

Na příkaz Trockého se Jakov Blumkin stal 1920 šéfem kontrašpionáže GPU v RA ( jeho šéfem byl Georgij Pjatakov, člen Levé opozice, popraven Stalinem v 1/1937 ) a dostal od Džerzinského ( zavražděn Stalinem 1926) za úkol zavraždit admirála Kolčaka /1874-2/1920 zastřelen v Irkutsku bizarní skupinou eserů-menševiků-bolševiků, která ho zajala v 1/1920, když jel z Omsku do Irkutsku za britskou vojenskou misí vlakem po transsibiřské magistrále poté, co jeho vlak zdrželi čsl. legionáři, kteří se zaručili za jeho bezpečný průjezd /.

V 5/1920 Džerzinský vyslal Blumkina do Persie do provincie Gilan při Kaspickém moři, která byla v rukou proruských bolševiků – Mirza Chána, jenž zde vyhlásil Perskou sovětskou republiku …

Blumkin po svém příjezdu palácovým převratem Mirzu Chána svrhl, a nahradil jej bolševiky kontrolovanými íránskými komunisty, vládu však řídil ruský komisař Abukov, jenž nechal zavřít mešity a zkonfiskoval peníze bohatým ( tím samým scénářem Kreml v osobě šéfa KGB Andropova ovládl v 4/1978 Afghánistán, když zde provedl palácový převrat, skončil ruskou okupací Afghánistánu v 12/1979 ).

Blumkin se stal náčelníkem genštábu Perské Rudé armády, která měla pro Lenina dobýt Teherán  …

V 8/1920 se Blumkin v Baku v utajení účastnil za Perskou sovětskou republiku Kongresu utlačovaných národů, a zajištˇoval bezpečnost opancéřovaného vlaku, který na tento kongres odvážel mj. šéfa Kominterny Grigorije Zinověva, Karla Radka, Béla Kunu a Johna Reeda. Na tomto kongresu bolševici přijali návrh Zinověva, aby Kominterna podporovala protibritská povstání blízkovýchodních národů.

Po svém dobrodružství v Baku Blumkin vystudoval vojenskou akademii v Moskvě, kde se spřátelil s Trockým, kterému pomáhal třídit materiály pro jeho knihu z roku 1923 Vojenské poznámky.

Blumkin s Trockým seznámil svého přítele, básníka ruského venkova, protibolševického Sergeje Jesenina, představitele ruského imažinismu /1895-1925 oficiálně „sebevražda“ oběšením po jednom z alkoholických večírků / v naději, že se Trocký stane sponzorem Básnických listů, do kterých přispíval i Blumkin.

Přátelství s Trockým Blumkina stálo život - 1929, pár měsíců poté, co se setkal s exilovaným Trockým v Istanbulu, jej Stalin nařídil jako trockistu popravit.

Ve svém životopise  Paměti SU diplomata za Stalina z roku 1930 Ukrajinec Grigorij Besedovskij /1896-1963 PAR/, první tajemník bolševické ambasády v Paříži v letech 1927-29, emigrant od 10/1929, napsal: „ Když jsem knihu psal, jako bych chodil po hřbitově – všichni moji přátelé a známí byli zastřeleni „ ( Besedovskij byl dle Michaila Augurského jedním ze dvou diplomatů, které poslala do ciziny jako falešné přeběhlíky OGPU, aby zde šířili dezinformace, tím druhým byl Sergej Dmitrievský, jenž přeběhl rok po Besedovským.  Oba sice psali o Stalinových ukrutnostech, ale současně jej ospravedlňovali, že zločiny vlastenecky páchá pro dobro státu -  s velkou pravděpodobností i sám Augurský a Felštinský byli vysláni na Západ, do Izraele a US, se souhlasem KGB, jinak by se na Západ v první polovině 70.let nedostali, zda i poté s KGB spolupracovali je jiná otázka ).

Důstojník a agent GRU Alexandr Barmin /1899-1987 US/, když jeho spolupracovníci začali podezřele po návratu do MOW mizet, 1937 přeběhl z Atén do PAR za cenu toho, že již nikdy neuvidí matku ani své dva syny.

Poté, co v západní Evropě došlo k sérii vražd Stalinových odpůrců, se přestěhoval do US ( v Kongresu mj. dosvědčil, že US akademik Owen Lattimore /1900-1989 /, odborník na Čínu a Střední Asii, zejm. Mongolsko, za 2.sv.v. poradce Čankajška a Roosevelta, velký přívrženec Stalina a SU, je agent GRU, z čehož jej 1950 obvinil i senátor McCarthy, ale přímé důkazy Allen Dulles /1893-1/1969/, další moskevský agent, „nenašel“ žádné, takže Lattimore byl jen vyhozen ze zamini ).

Alexandr Barmin popisuje přátelství Blumkina a Jesenina, se kterými se seznámil ve vlaku na cestě z MOW do Baku v 5/1924. „ Oba byli 24 hodin denně na mol opilí, zejména Jesenin “. Čekista Blumkin se často po MOW procházel s nejrůznějšími básníky, představiteli imažinismu, mezi které sám sebe řadil.

1929 byl Blumkin hlavním rezidentem/ilegálem bolševiků v Istanbulu, kde formálně prodával hebrejské knihy, které čekisté nakradli nejen z ukrajinských synagog, ale i ze státních muzeí, těmito krádežemi si bolševici financovali vyzvědačské a podvratné aktivity v zahraničí  ( na BV mj. vytvářeli protibritské sítě, např. v Palestině, kde Blumkin vystupoval jako ázerbájdžánský Žid ).

V Istanbulu se Blumkin setkal se svým deportovaným guru Trockým, kterému, místo aby jej zavraždil, dělal poslíčka, posílal Trockého vzkazy Karlu Radkovi /1885 – „ zatřelen na útěku „ z gulagu 1939 /, rovněž židovského původu, jenž ovlivňoval Lenina ve CH exilu ( TGM s oblibou citoval jeho slova O bolševictví : „Leninova taktika připomínala spíše taktiku Ivana Hrozného a znamenala tisíce marně utracených životů “ ), což před GPU a Stalinem neutajil.

Trocký tvrdil, že Blumkina udal Karl Radek, jenž svoji vinu částečně připustil, ale udavačem mohl být kdokoliv z okolí Trockého, jenž byl, stejně tak jako jeho syn, v exilu v drtivé většině obklopen Stalinovými informátory.

Když se Blumkin v MOW setkal s Radkem, šéf zahraniční sekce GPU Michail Trilisser /1883- 2/1940 popraven/, židovského původu, nařídil atraktivní agentce GPU, aby jej svedla a obstarala proti němu důkazy, což učinila.

Když s ní Blumkin nasedl do auta, vrhli se na něj agenti GPU, vypukla automobilová honička s oboustrannou střelbou, Blumkin pochopil, že jej zradila milenka.

Blumkina soudili Jagoda (popraven v 3/1938), Menžinský ( šéf OGPU 1926-1934, kdy jej otrávil Jagoda, jeho nedočkavý nástupce, jak Jagoda před svojí popravou přiznal, oficiálně Menžinský zemřel na „ infarkt „ ) a Trilisser, šéf zahraniční sekce Čeky a OGPU, tj. vyzvědač Kremlu přes Kominternu  ( popraven v 2/1940 nástupcem Jagody Ježovem, třebaže za něj u Ježova orodoval šokovaný šéf Kominterny Georgij Dimitrov  ). Agabekov tvrdí, že trest smrti navrhl Jagoda, Trilisser byl proti a Menžinský byl nerozhodný, takže rozhodl až Stalin, jenž nařídil  Blumkina „ zastřelit „.

Viktor Serge v Pamětech revolucionáře (1941) tvrdí, že Blumkinovi bylo dovoleno, aby během 14 dní napsal své Paměti, které se nikdy nenašly ( byly zkonfiskovány  ), přeběhlík Alexandr Orlov tvrdí, že Blumkin před popravčí četou křičel : „ Atˇžije Trocký  ! „, rehabilitován Blumkin nikdy nebyl.

Britský historik a agent UK tajných služeb Gordon Brooke-Shepard /1918-2004/ tvrdí, že Stalin v 10/1929 vyslal Blumkina do Paříže, aby zde zavraždil Borise Bažanova /1900-1982 PAR/, od 8/1923 Stalinova osobního tajemníka a tajemníka stranického sekretariátu, jenž v 1/1928 jako první bolševický funkcionář zběhl na Západ, a založil tak nový politický status „ přeběhlíka „.

Informace, že byl Bažanov čekisty zavražděn, se stala veřejným tajemstvím v gulazích, zopakoval ji i Solženicyn v knize Souostroví Gulag. Ve skutečnosti informaci o jeho vraždě vypustila GPU, aby mezi nepřáteli Stalina zasela strach ( viz mj. Gordon Brooke-Shepard  The Storm Petrels: The First Soviet Defectors, 1928–1938 (1977), dále Storm Birds, Soviet Post-War Defectors + The Iron Maze, Western Intelligence vs the Bolsheviks ) .

Bažanov uprchl po pečlivé přípravě 1.1.1928 ( v tomto roce byli Zinověv a Kameněv Stalinem vyloučeni ze strany, a 1935 obviněni z vraždy Kirova, kterou v 12/1934 Stalin nastartoval likvidaci svých nejbližších přátel a bolševiků, kteří jej dostali k moci – Zinověv po vraždě Kirova mluvil o Stalinově fašistickém převratu á la Hitler, věděl o čem mluví, viz Stalinův vyjednávač v Berlíně ).

Bažanov si naplánoval obchodní cestu do středoasijských republik a přešel hranice do Íránu. Když se Bažanov dozvěděl, že Írán podepsal s Kremlem dohodu o jeho extradici, svým íránským strážcům utekl a překročil hranice do Indie ( tragikomicky s bolševickým agentem Maximovem, armádním důstojníkem ), odkud se za pomoci UK SIS po dohodě s francouzským 2. odd. vojenského zpravodajství dostal do PAR, protože SIS nesouhlasila s jeho vstupem do Británie.

Wilfred Dunderdale / 1899-1990 /, britský důstojník vojenské zpravodajské služby, jenž Bažanova a Maximova vyslýchal, byl přítelem Iana Fleminga a předlohou pro jeho agenta Jamese Bonda.

Dunderdale do své zprávy napsal, že Maximov se sklony k fašismu není zajímavý, ale Bažanov je vysoce inteligentní, a že z něho dostal 140 stran hodnotných a velmi přesných informací o fungování politbyra a o desítkách bolševických předáků.

Kdyby Bažanov ve Stalinových službách zůstal, mohl udělat závratnou kariéru jako Grigorij Malenkov /1902-1988/, jenž jej nahradil. Bažanov, syn lékaře, však nesouhlasil s brutalitou a nemorálností bolševického režimu, a rozhodl se proti němu bojovat – nejprve tím, že na Západ odnesl nejtajnější dokumentaci Kremlu.

Bažanov byl přítomen schůzi ÚV 26.10.1923, 3 měsíce před Leninovou smrtí, které se zúčastnil Lenin, Stalin a Trocký, na které Lenin navrhl za svého nástupce Trockého, jenž nabídku odmítl s tím, že nepřátelé státu by zneužili toho, že je etnický Žid, a že by v SU vládě židovské etnikum nemělo být vůbec zastoupeno ( v sekretariátu židovské etnikum převládalo, mj. důstojník Lev Mechlis /1889-1953/ zemřel pár týdnů před Stalinem). Bažanův zápis z této schůze objevil až 1990 historik Viktor Danilov. Zápis ze schůze pořízený Bažanovem vysvětlil konečně záhadu, se kterou si ruští historici lámali hlavu – proč Trocký Leninovu nabídku převzít vedení bolševického státu odmítl.

Po Leninově smrti se triumvirát Stalina, Zinověva a Kameněva ideologicky stavil mezi levicového Trockého a pravicového Bucharina.

Bažanov odhalil, jak Stalin při svém puči ve 20.letech odposlouchával své oponenty, četl jejich dopisy a falšoval volby.

Zatímco Trocký a Zinověv Stalinem pohrdali a nepovažovali ho za hrozbu,  Bažanov předpověděl, že Stalin zavraždí oba ( 1980 vydal ve Francii Paměti Stalinova tajemníka ).

V 2/1929 byl ze SU proti své vůli deportován Trocký, v 10/1929 Stalin nařídil Blumkinovi, aby do Istanbulu, kde měl zavraždit Trockého, cestoval přes Paříž a při cestě zavraždil i Bažanova, což se nepodařilo, třebaže se Blumkin postaral o to, aby měl autonehodu, kterou zařídil Blumkinův bratranec a informátor GPU armádní důstojník Arkadij Maximov, jenž s Bažanovem přešel hranice z Íránu do Indie. 1937 Bažanova v garáži nožem napadl jeden španělský komunista.

1940 se Bažanov pokusil vytvořit z ruských válečných zajatců jednotku, která by pomáhala Mannerheimovi bránit FS proti Stalinově agresi z 11/1939. 1941, krátce před napadením SU, však Bažanov, na pozvání nacistů v Berlíně, odmítl nabídku Alfreda Rosenberga a jeho zástupce Georga Leibbrandta stát se Gauleiterem hitlerovci okupované části Ruska.

SU tajné služby spustily operaci Bažanov živý či mrtvý, kterou vedl čekista Georgij Agabekov /1896 - 1937 zavražděn v Pyrenejích /, údajně to byl Agabekov, kdo 1922 lokalizoval tábor Envera Paši, a přispěl tak k jeho zavraždění v 8/1922. 

V letech 28-29 se Agabekov stal po Blumkinovi šéfem blízkovýchodní sekce OGPU, protože uměl persky a turecky. Stejně jako Blumkin přijel do TR na perský pas, předstíral, že je arménským kupcem.

OGPU považovala TR za přátelský stát ( rusko–turecká moskevská smlouva ), Konstantinopol /Instanbul byla rejdištěm všech tajných služeb, bolševické obzvláště, byla jejich základnou pro podvratnou činnost po celém BV, tureckou nabídku na zpravodajskou spolupráci však Kreml odmítl.

Bažanova Stalinovi Agabekov  „ nenašel „ , zato v 6/1930 jako první příslušník bezpečnostních složek, bolševické blízkovýchodní špiónské eso Georgij Agabekov zběhl do Francie. Historik Gordon Brook-Shepherd tvrdí, že z jediného důvodu, protože se zamiloval do nezletilé Angličanky, která ho učila angličtinu, a se kterou se v Bruselu, kam jej Paříž vyhostila, oženil. Agabekov tvrdil, že z politických důvodů, protože bolševická revoluce zdegenerovala do stranické byrokracie a Stalinova autoritářství.

Na Západě žil pod svým pravým jménem Arutjunov a spolupracoval s britskými tajnými službami, 1931 napsal knihu o OGPU „The Russian Secret Terror“ , která vedla k zatčení stovek bolševických agentů v BV zemích a v Persii, v Persii zejména arménských duchovních, a k prudkému zhoršení vztahů mezi Kremlem a šáhem Rezou Pahlavím.

Po celé řadě neúspěšných pokusů o jeho zavraždění ze strany NKVD, byl 1937 zavražděn ve francouzských Pyrenejích.

Pavel Sudoplatov ve svých Pamětech z roku 1997 tvrdí, že jej zavraždil NKVD najatý TR důstojník v záloze, žijící v PAR, vraždu zorganizoval Alexandr Korotkov /1909- 1961/, oblíbenec pluk. NKVD a rezidenta ve Španělsku v letech 36-39 za španělské občanské války, Alexandra Orlova /1895-1973 US/, jenž jako jeden z mála se odmítl 1938 vrátit do MOW, protože věděl, že by byl popraven a s rodinou uprchl do US.

Orlov se „ proslavil „  zejména tím, že veškeré zlaté rezervy Španělské republiky převedl do Kremlu … 

NKVD se jej na příkaz Stalina nesnažila vystopovat, protože Orlov se obával, že bude zavražděn jako Ignace Reiss, proto napsal Stalinovi dopis, ve kterém slíbil, že neprozradí ani jedno tajemství, pokud jej a jeho rodinu ušetří ( proto své paměti Tajná historie Stalinových zločinů vydal až po Stalinově smrti 1953 ).

1937 Korotkov působil na sovětské ambasádě v BER na obchodní sekci pod jménem Alexandr Erdberg, v BER zůstal do 6/1941, spolu s nacisty se podílel na boji proti francouzskému vojenskému zpravodajství /Druhému odd., po válce jako šéf NKVD v BER vypravoval analýzu, proč se NKVD za války dopouštěla chyb, kde své vlastní chyby hodil na jiné, takže NKVD zatkla mnoho agentů, kteří se po válce vrátili do SU, mj. Sándor Rádo, Leopold Trepper ( šéf Rudé kapely, viz můj článek Rudá kapela ve Francii,v Belgii a v Německu - Blog iDNES.cz https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog  ), 

Dalším zatčeným byl Anatolij Gurevič, bolševický agent v řadách španělských interbrigadistů, člen Rudé kapely.

1957 se Korotkov vrátil do BER jako styčný důstojník mezi KGB a STASI ( šéf Markus Wolf ). 1961 dostal v BER „infarkt“, když hrál tenis.

Zpět k Marii Spiridonové a k povstání jejích levých eserů v Moskvě :

Lenin s Trockým opět požádali o pomoc, tentokrát pro Moskvu, velitele pluku Lotyšských střelců Joachima Vacietise, jenž k MOW přesunul svá těžká děla, a Moskvu, stejně jako předtím Petrohrad, pro bolševiky na eserech a anarchistech těžkými děly pluku Lotyšských střelců vybojoval. Vacietis spolupracoval i s Tuchačevským, předával mu informace o německé armádě ( oba byli Stalinem za své služby bolševikům popraveni ).

Reálnou šanci na svržení genocidních bolševiků tak v 7/1918 měli (vedle čsl. legií ) leví eseři v MOW, kteří bolševiky téměř svrhli, což se již nikdy nikomu nepodařilo, kdyby bolševiky opět nezachránil se svým Lotyšským plukem Vacietis ( Leví eseři Spiridonové však umožnili nástup bolševiků k moci, když v 1/1918 jako jediní neprotestovali proti rozpuštění Ústavodárného shomáždění Leninem , a jako jediní socialisté s nimi vytvořili koaliční vládu – mnoho eserů vstoupilo do Čeky, v níž však vystupovali proti trestu smrti a snažili se mírnit bolševické excesy ).

Šéfka Levých eserů Marie Spiridonová, zchudlá šlechtična, byla jednou z mnoha výrazných žen – revolucionářek, které by ruskou revoluci dotáhly do konce, kdyby Revoluci nezastavili bolševici.

Poté, co Leví eseři málem svrhli bolševiky v Moskvě, byla jejich šéfka Marie Spiridonová /1884-9/ 1941/ po několika měsících skrývání v 2/1919 zatčena, proti jejímu zatčení se postavil Zinověv.

27.11.1919 byla odsouzena  „ jen“  na 1 rok do vězení, zatímco všichni ostatní vůdci Levých eserů dostali 3 roky -  Spiridonová byla u ruského lidu/rolníků velmi oblíbená ( jako dobrovolnice v 1/1906 zastřelila carského policejního generála, jenž 1905 brutálně potlačil rolnické povstání ), proto se jí bolševici báli a brzy jí omilostnili.

Spiridonová vzala při procesu veškerou vinu za zavraždění německého velvyslance na sebe. Jeho zavražděním Leví eseři vyvolali mezi moskevskými bolševiky, německou ambasádou sponzorovanými, totální chaos -  bez potíží obsadili sídlo ČEKY a Dzeržinského zadrželi jako rukojmího.  Bolševici sídlo ČEKY strastiplně dobyli až druhý den, načež pozatýkali většinu představitelů Levých eserů.

Po svém propuštění Spiridonová přešla do ilegality a snažila se získat vojáky, dělníky a rolníky  pro socialistickou alternativu k bolševismu, byla však znovu zatčena při celostátním zátahu na Levé esery dne 18.2.1920.

Tentokrát ji na příkaz Džerzinského tajně zavřeli na psychiatrii – na psychiatrii, ve vyhnanství ( carské vyhnanství bolševici přejmenovali na „ místo přikázaného pobytu „ ) a ve věznicích poté střídavě strávila zbytek života.

1937 za Stalinových čistek ve Straně a v Kominterně ji Stalin opět nechal zatknout v uralském městě Ufa, kde měla přikázaný pobyt  - „komické“ je, že nejdříve byla obžalována ze spiknutí proti komunistickému vedení Baškirska, vzápětí však Stalin pozatýkal celou baškirskou vládu, takže její obžaloba byla změněna na „ pokus o svržení Stalina a Vorošilova „ …

25.12.37 byla odsouzena na 25 let vězení ( za cara ji odsoudili  k trestu smrti oběšením, rozsudek změněn na doživotní galeje na Sibiři, odkud ji vysvobodila Únorová revoluce 1917).

Spolu s dalšími 21 Levými esery byla v 9/1941 zastřelena Stalinem spolu se svým manželem Iljou Majorovem /1890-9/1941/, univerzitně vzdělaným profesionálním revolucionářem a delegátem Ústavodárného shromáždění 1917, poté náměstkem komisaře pro zemědělství.

Všichni výše zmínění vězni byli zastřeleni při evakuaci věznice ve městě Orel před postupujícím Wehrmachtem v místním Medvěděvském lese ( bolševici poté tvrdili, že je zastřelili nacisté ), mj. socialista Kristián Rakovský, jenž byl ve 20.letech bolševickým velvyslancem v LON a v PAR, a 1922 vyjednal s Berlínem Rapallskou smlouvu, přes kterou Výmarská republika převzala císařskou štafetu a dál spolupracovala s Leninem.

Rakovský, přítel Trockého ( oba pocházeli ze zámožné rodiny ), tvrdě odsoudil převzetí moci Stalinem, a vytvořil proti němu Levou opozici.

Rakovský 1905 pomohl námořníkům ze vzbouřeného křižníku Potěmkin, kteří prchli do rumunského přístavu Konstance, aby v Rumunsku získali politický azyl. Již 1922 měl konflikt se Stalinem v jeho funkci komisaře pro národnosti – Rakovský požadoval, aby bolševici respektovali právo národů na sebeurčení.

Po vyhoštění Trockého se Rakovský stal klíčovou postavou protistalinského odboje  – 1934 však Rakovský, jenž napadl Stalinovu kolektivizaci, zahájenou 1929, a golodomor na Ukrajině,  kapituloval – byl jako kůl v plotě, všichni jeho přátelé byli zatčeni, nakonec i on sám ( zatímco dnes lidé řeší  „Jak se starat o zubní katáček“ ).

Pod hrozbou dalšího zatčení se Rakovský Stalinovu majestátu podvolil, a stal se komisařem zdravotnictví bez jakýchkoli pravomocí, postavil se proti Trockému, podepsal pochvalnou oslavnou báseň na Stalina, a 1936 svědčil proti odsouzeným v moskevských procesech. Nepomohlo mu to – 1937 byl opět zatčen, a poté, co jej mučením donutili přiznat se ke všem zločinům, byl hlavním prokurátorem Stalina Vyšínským odsouzen ke 20 letům gulagu ( jako na Západě známého diplomata se jej Stalin neodvážil odsoudit k trestu smrti ).