Zahraniční politika bolševiků - dualisticky podvratná, nikdy spojenecká

Bolševické vedení se k zahraniční politice opatrnicky nevyjadřovalo, Lenin s Trockým stále očekávali, že vypukne světová dělnická revoluce vyspělejšího západoevropského dělnictva, která od Ruska odvrátí případnou zahraniční

intervenci, a jakmile budou dělníci u moci, poskytnou zaostalému Rusku technickou a ekonomickou pomoc.

Komunisté  Rosa Luxemburgová ( polská Židovka z rodiny obchodníka, jejím manželem byl anarchista Gustav Lübeck, vystudovala jako Lunačarský Curyšskou univerzitu ) s Karlem Liebknechtem ( právník z poslanecké rodiny ) Lenina zklamali, nejenže ostře odsoudili Leninův bolševický puč a rozpuštění Ústavodárného shromáždění v 1/1918, ale také tím, že tvrdili, že německý proletariát není na revoluci připraven, což se projevilo během neúspěšného pokusu komunistů o státní převrat v Berlíně ( lednové povstání spartakovců 1919, spartakovci se odtrhli od sociální demokracie a založili komunistickou KPD), se kterým Luxembourgová nesouhlasila, byla pro vyjednávání s vládnoucí sociální demokracií, Liebknecht byl pro ozbrojený puč.

Třetí den povstání, 8.1.19, nařídil říšský kancléř Friedrich Ebert z SPD ministru obrany Gustavu Noske z SPD, aby jeho oddíly Freikorps proti stávkujícím komunistům, kteří Berlín zablokovali barikádami, zakročily ( Ebert a Noske jsou obviňováni, že tím, že Freikorps legalizovali, vydláždili cestu nacistům, Ebert zemřel 1925, Noske byl nacisty 1933 jako člen SPD zbaven veřejných funkcí a 1944 po atentátu na Hitlera uvězněn Gestapem v KL Ravensbrück ) ...

3 dny po potlačení komunistického pokusu o puč byli Luxembourgová a Liebknecht 15.1.19 údajně ubiti k smrti, dle oficiální verze příslušníky ultrapravicových Freikorps ( viz můj článek Rosa Luxembourgová trochu jinak ), litevský revolucionář Leo Jogiches, jenž se pokoušel její vraždu objasnit, byl sám zavražděn v 3/1919.

Znetvořené tělo, nalezené v márnici, které nešlo identifikovat, bylo prohlášené za Liebknechtovo, údajné tělo Luxembourgové bylo nalezeno až o 6 měsíců později v řece. 

Když Freikorps zbavili Kreml obou nežádoucích komunistů, kteří Lenina kritizovali a nedokázali úspěšně završit komunistický puč v Berlíně, kterým mělo být korunováno založení Komunistické Internacionály,  Kreml v 3/1919 přes svoji loutku Béla Kohna/Kuna z rodiny židovského notáře, vyhlásil alespoň Madˇarskou sovětskou republiku /Madˇarská republika rad, v době, kdy byla v Moskvě s velkou pompou založena III.Internacionála „ Kominterna „  (  teatrálnost nebyla na místě, ustavujícího sjezdu se zúčastnilo jen 35 organizací, předsedou byl zvolen Zinověv, jenž ve III. Internacionále navzdory nereprezentativnímu vzorku delegátů viděl „ zárodek Mezinárodní sovětské republiky „ ).  Po jejím potlačení Kohn emigroval do Kremlu, kde se stal funkcionářem Kominterny a šéfem krymského revolučního výboru, který organizoval Rudý teror na Krymu, byl Stalinem popraven 1938.

V 4/1919 ruští bolševici vyhlásili Bavorskou sovětskou republiku /Bavorskou republiku rad (ovládala pouze Mnichov a okolí. ). První Republika rad ( Mnichovská ) byla vyhlášena 7.4.19 anarchisty a radikálními socialisty, šéfovali jí zámožný židovský anarchista a pacifista Gustav Landauer /1870-1919/ a socialista, dramatik a básník, Ernst Toller /1893-1939 NYC/, zanikla o týden později, kdy ji nahradila kremelská  „Druhá republika rad“, v čele s komunistou Eugenem Levinem /1883-1919 popraven oddíly Freikorps/ ze zámožné petrohradské židovské rodiny, vystudoval právo na univerzitě v Heidelbergu.

2.sjezd Kominterny se konal v 7/1920 v době bolševické extáze, kdy Trockého RA stála před Varšavou ( na každé bolševické ambasádě byl jeden kominternista ).
Na její sjezd do Moskvy dorazil za velké mediální propagandy mj. německý právník a komunista s věčným motýlkem na krku z bohaté židovské rodiny, jenž v letech 1916-17 žil s Karlem Radkem, Leninem  a Zinověvem ve CH, Paul Levy /1883-1930/, jenž se stal po zavraždění Luxemburgové a Liebknechta šéfem KSN, ze které vyhnal ultralevici.

Proto na 2.sjezdu Kominterny v Moskvě Levy hrozil, že se svojí delegací KSN ze sjezdu odjede, neodjede-li německá ultralevice.

Levi kritizoval bolševický pučismus, který se projevil nejen při bolševickém puči v 10/1917, ale i při Madˇarské a Bavorské republice rad, kdy se bolševici chopili moci bez jakékoliv podpory širší veřejnosti, a odsoudil představitele Kominterny – Karla Radka, Béla Kunu, a Zinověva  za to,  že podpořili puče v Německu a v Itálii.

Lenin ho poté nechal vyloučit z KSN, když se mu jej předtím nepodařilo uplatit přes bolševickou služebnici Kláru Zetkinovou /1857-1933 MOW/, přes kterou Levymu poslal dopis s tím, aby veřejně přijal své vyloučení za porušení discipliny, načež jej Lenin nechá znovu do Strany přijmout, což Levy odmítl, vrátil se do SPD a dál tvrdě kritizoval bolševiky, později i Hitlera, Röhma, Rosenberga a Fricka. Stal se poslancem Reichstagu, ale v 2/1930 „ vypadl z okna „ svého bytu v 5. patře ...  Nekrolog mu napsal Albert Einstein - když za něj Reichstag držel minutu ticha, komunističtí a nacističtí poslanci ostentativně z Reichstagu odešli  …

2. sjezdu KI se dále účastnil Ital Giacinto Serrati /1872-1926/, jenž zkritizoval Kominternu za to, že vyhlásila socialisty ( až na nacionální socialisty ) za úhlavní nepřátele bolševiků, jak 1920 vytyčili Lenin se Zinověvěm v 21 podmínkách pro přijetí do KI, kterými dokonali rozkol v západoevropských socialistických stranách.

Kominterna se západoevropskými levičáky se stala loutkou a nástrojem země, kde zítra znamenalo předevčírem  -  země hladu, zimy ( v Petrohradu pro nedostatek paliva bylo zavřeno 64% továren ), nemocí, kde za bolševiků, na rozdíl od samoděržaví, nebyly léky ani na běžné nemoci, navíc vypukl tyfus a cholera,  v zemi otrocké práce a bolševického teroru proti všem občanům ( o 100 let později viz článek novinky.cz Obyvatelé ruské vsi si udělali brigádu, uklízeli lidské kosti z bolševických gulagů po tání sibiřského permafrostu ).
Bolševici učinili z Ruska jeden velký hřbitov, přesto se jim propagandou a dezinformacemi podařilo přesvědčit levicovou veřejnost, že vytvořili novou pokrokovou humánní a blahobytnou společnost  …

Navzdory tomu je Lenin dodnes nejen v Rusku falešnou ikonou, jeho sochy rozseté po RF, jsou nejžalostnějšími sochařskými „ díly „ , viz jeho nechutná několikametrová socha uprostřed lesa u jezera Razliv u Petrohradu ( 3 hodiny cesty vlakem je Vyborg, který Stalin vojenskou agresí odzcizil Finsku ), kde se Lenin 1917 skrýval před zatčením.

Bolševická kinematografie se propagandisticky pyšnila záběry z 2.sjezdu KI a ukazovala Levyho, Serratiho, Francouze Marcela Cachina /1869-1958/ a Louise-Oscara Frossarda /1889-1946/, jenž se s bolševiky rozešel v roce 1923.
Cachin původně podporoval Kerenského, nakonec se stal zakladatelem FKS (SFIC), vstoupil s ní do KI a stal se zapřisáhlým bolševikem, jenž zatleskal bolševicko-nacistickému paktu ze 8/1939. V roce 1957, rok před smrtí, byl prvním cizincem, jenž obdržel Řád Lenina.

Protože se Lenin s Trockým chystali zničit kapitalistické státy přes komunistické puče, Trocký svoji funkci komisaře pro zahraniční vztahy, kterou převzal ihned po zmocnění se Zimního paláce, nebral vážně – proč by měl navazovat diplomatické vztahy se státy, které budou bolševiky zničeny - proto se místo navázování diplomatických vztahů věnoval bolševickým „ Wikileaks“ -  zveřejnil všechny tajné smlouvy uzavřené mezi carem a západními státy ( pro WikiLeaks s Juliem Assangem, zatčeným v 4/2019 v LON, Putin tudíž čerpal z Trockého iniciativy ).

Když Stalin Trockého, jenž stál v čele protistalinské Levé fronty, 1925 sesadil z funkce ministra pro armádu a námořnictvo, v 10/1926 jej odstranil z Politbyra, v 10/1927 z ÚV KS a v 11/1927 jej ze Strany vyloučil, takže Trocký v 1/1928 odešel do exilu do Alma-Aty, a v 2/1929 z donucení do zahraničního exilu, západní ministerstva zahraničí, zejména britské, Stalina vnímala jako stabilního rozvážného vůdce, jenž se vrátí ke klasickým diplomatickým metodám, a skončí s érou nepředvídatelnosti za „ fanatického bolševika „ Trockého ( Londýn, ve vleku US, na rozdíl od Paříže, nebyl proti spolupráci s bolševiky, o Rooseveltovi ani nemluvě, Paříž, a tudíž i Beneš, se naopak od roku 1920 účastnili ekonomické blokády bolševického Ruska, které spolu s Berlínem vystupovalo proti versailleskému mírovému uspořádání – bolševici chtěli zpět Polsko a Finsko ).

Ani Lenin neměl v úmyslu normalizovat vztahy se západními zeměmi ( pouze s Německem ) – byl Mistrem v zákeřnosti:  prosadil v 11/1917 dekret o míru, který byl návrhem všem válčícím stranám k uzavření míru, dokud v 3/1918 neuzavřel v Brestu Litevském separátní mír s Německem a 1922 Rapallskou smlouvu s Německem, která dostala oba státy z mezinárodní izolace.

I poté se Lenin hrubě vměšoval do vnitřních záležitostí Německa, viz jeho Bavorská sovětská republika a Leninova podpora protivládnímu povstání v Hamburku v 10/1923, což znamená, že Leninova zahraniční politika byla „dualistická „ ( oficiální snaha o spolupráci a paralelní podvratná činnost prostřednictvím Páté kolony ), nikoliv spojenecká.

Kremelská dualistická zahraniční politika se prohloubila, když západní státy ( Británie, Francie, Itálie ) 1924 diplomaticky uznaly bolševický stát ( Beneš bolševický stát diplomaticky uznal jako předposlední až v 6/1934, monarchistická Jugoslávie, s příbuzenskými svazky srbské dynastie k vyvražděným Romanovcům, odmítla bolševiky uznat i v této době, proto byl král Alexandr s francouzským ministrem zahraničí Barthou, hlavním spojencem Beneše, v 10/1934 zastřelen v Marseille ).

V této době se internacionální povaha Kominterny pro organizování světové proletářské revoluce stala jen fasádou pro prosazování čistě ruských zájmů, proto spolu se západním uznáním bolševického státu začala prosazovat i kontakty s nekomunistickými dělnickými organizacemi, zejm. s britskými odbory.

Kreml tak diplomatické uznání ze strany labouristické vlády využil k upředení kontaktů s britskými odbory, zejm. s Konfederací britských odborů/TUC, spolupráce se kterou v roce 1925 vyvrcholila vytvořením společného sovětsko-britského odborového výboru ( za ruské občanské války britská veřejnost kritizovala vojenskou intervenci proti bolševikům s heslem Hands Off Russia !, „ rudí „ labouristé  a TUC požadovali na vládě, aby britské jednotky repatriovala z Ruska, byl to první a poslední pokus britské levice přimět vládu, aby ustoupila ze své politiky, neparlamentními prostředky ) …

Když počátkem roku 1926 začali stávkovat britští horníci, Kreml se rozhodl tento smíšený výbor dál provozovat, třebaže tento výbor trockistická / Levá opozice kritizovala pro jeho oportunismus a požadovala jeho zrušení. Pro Kreml však tento výbor představoval jednu z mála skulinek, kterými unikal totální diplomatické izolaci.

Dualistická taktika dostala Kreml v tomto případě do pasti v 5/1926, kdy TUC vyhlásila ze solidarity k horníkům generální stávku, kterou Kreml musel nechtěně podpořit.

Po neúspěchu stávky Kreml TUC obvinil ze zrady dělnické věci a vyhlásil ekonomickou pomoc pro britské horníky, načež konzervativci požadovali vyhostit všechny sovětské občany, a usilovali o přerušení diplomatických styků s Kremlem.

1925 smlouva z Locarno sblížila Londýn s Německem, a hrozila Kreml naprosto izolovat. Německu se otevřela cesta do Společnosti národů, kterou Kreml považoval za hlavní protibolševické rejdiště.

Již Leninovo Rusko se tak intenzívní subverzí, zejména přes Kominternu a nejrůznější spolky Přátel Ruska ( viz dnešní Pátá kolona v ČR, která s ruskou ambasádou spolupracuje zcela veřejně bez zábran ), vměšovalo do vnitřních záležitostí jiných států -  nejagresívněji za španělské občanské války 1936-39.

Na podzim 1926 se Kreml pokusil odvrátit nejhorší  a „ dualistickou „ taktiku revidoval – vyslal do Londýna zkušené diplomaty Ivana Majského a Leonida Krasina, a výrazně zredukoval podvratné aktivity Kominterny na britském území.

Bylo však již pozdě, mezinárodní izolace Kremlu prudce rostla s tím, jak rostl vliv Západu ve Výmarské republice.

V 4/1927 čínská policie na žádost Londýna uskutečnila úspěšnou razii na sovětském zastupitelském úřadě v Pekingu ( Čankajšek se svými bývalými komunistickými spojenci již nechtěl mít nic společného ). V 5/1927 britská vláda provedla razii v budově sovětského obchodního zastupitelství, odkud si odnesla celou řadu kompromitujících důkazů o podvratných aktivitách bolševiků v Británii, což jí umožnilo ukončit diplomatické vztahy s SU.

Politická roztržka s Londýnem nastala v době, kdy byla v plném proudu obchodní jednání, založená na štědrých úvěrech od Midland Bank, ale Stalin se bál, že jsou úvěry léčkou, aby mu svázaly ruce, proto je Kreml využíval velmi málo.

Sovětské směnky byly na Západě silně podhodnocovány, což vyhovovalo nejen britským firmám, ale i zkorumpovaným nejvyšším moskevským funkcionářům, kteří si přivlastňovali rozdíl. Rozsáhlé podvody z důvodu vlastního obohacení provozovali i členové obchodních delegací. Ruské směnky, které banky nechtěly přijímat, se stávaly předmětem černého obchodu s vysokými odměnami za jejich proplacení ( Lenin odmítl proplácet carské státní dluhopisy, přičemž zahraniční investoři vlastnili přes 50 % ruských státních obligací a majetek v podnicích či v ruských akciích ).

V 9/1927 se Kremlu nepodařilo vyjednat obchodní dohodu s Paříží a sovětský velvyslanec v PAR Christian Rakovski /1873- 11.9.41 společně s Marií Spiridonovou a jejím manželem zastřelen v lese u města Orel, popravou všech vězňů bolševici „ evakuovali „ věznice před postupujícím Wehrmachtem /  byl prohlášen za nežádoucí osobu/persona non grata.

To byl poslední diplomatický neúspěch, který si Kreml mohl dovolit ( do doby než navázal spolupráci s Hitlerem )  – ministra zahraničí Čičerina proto nahradil jeho zástupce „Maxim Litvinov„ ( pravým jménem Meir Henoch Wallach ) z rodiny bohatého židovského bankéře /1876-12/1951 zavražděn /, jenž prosazoval spolupráci se Západem a začlenění bolševického státu do evropského systému.

Navzdory bohatství své rodiny Litvinov vstoupil do sociální demokracie, utekl z carského vězení do CH, stal se redaktorem čas. Iskra, 1903 přešel do Leninovy bolševické frakce a vrátil se do Ruska, odkud po zatýkání bolševiků po revoluci 1905 znovu utekl, tentokrát do Paříže, kde pod identitou uruguayského obchodníka se zbraněmi nakupoval pušky, taktéž v Belgii, v BER a v Rakousku-Uhersku, a pašoval je do Ruska přes FS a černomořské přístavy.

1907 se v Londýně konal sjezd bolševiků, zatímco ostatní delegáti byli ubytováni v noclehárnách, Litvinovi se Stalinen Strana najala dům, protože to vyžadovali.

1908 byl Litvinov zatčen, když u něho francouzská policie našla bankovky, které byly Stalinem a jeho kumpány uloupeny ve velké bankovní loupeži v Tbilisi 26.6.1907. Litvinov byl deportován, odjel do Londýna, kde se oženil s dcerou židovského univerzitního profesora a přítele H.G.Wellse.

Den po bolševickém puči byl Litvínov dosazen do funkce bolševického zplnomocněnce pro Británii ( stejně jako Bruce Lockhart pro bolševický stát ), 1918 byl v LON zatčen, protože veřejně kritizoval úmysl Británie zapojit se do protibolševické intervence  -  ve stejnou dobu byl Kremlem uvězněn i Lockhart, aby za něj mohl být Litvinov vyměněn, což se stalo, koncem roku 1918 se Litvinov vrátil do Moskvy, a byl poslán s mírovými návrhy do Švédska, a třebaže byl později vyhoštěn, stačil vyjednat mnohostrannou smlouvu o výměně válečných zajatců, čímž signatáři dohody de facto uznali bolševickou vládu.

1921 se Litvinov stal zástupcem komisaře pro zahraničí Georgije Čičerina, jenž s kapitalisty původně nechtěl uzavírat žádné smlouvy ( dokud se na Západě nezačal „léčit„ ), zatímco Litvinov ano, aby pro Kreml vyjednal manévrovací prostor.

Polyglot a umělecký sběratel Čičerin /1872-1936 údajně na rakovinu/ pocházel ze šlechtické rodiny carského diplomata, financoval ruské menševiky, s Leninem jej v zahraničním exilu sblížila až 1.sv.v., za protiválečnou agitaci byl v Británii zatčen ( Lenin byl za protiválečnou agitaci placen Berlínem ).

Propuštění Čičerina zařídil první lidový komisař zahraničních věcí ex menševik Trockij výměnou za britské občany, zadržované v Rusku ( byl mezi nimi i UK velvyslanec baron George Buchanan /1854-1924/, přítel cara, jenž jej marně varoval, aby revoluci odvrátil ústavní reformou, o které nechtěla slyšet carevna, britským dvorem mu bylo vyčítáno, že nezajistil výjezd carské rodiny z Ruska, Buchanan však nebyl součástí výměny, z Petrohradu s rodinou odcestoval v 12/1918 ).
Po svém návratu v 1/1918 se Čičerin oficiálně přidal k bolševikům, byl členem Trockého delegace na jednáních o míru v Brestu-Litevském.
Po rezignaci Trockého se Čičerin stal ministrem zahraničních věcí. Účastnil se Janovské konference 4-5.1922 o hospodářské obnově Evropy, protože Kreml potřeboval bankovní půjčky, jinak by ji bojkotoval.

Konference byla zahájena 10.4. a na Kremlu bylo požadováno, aby uznal dluhy předchozích vlád (Kreml naopak chtěl zaplatit ztráty, které mu způsobila intervence a blokáda), proto Čičerin pro jistotu 16.4.1922 podepsal s Německem Rapallskou smlouvu, na bezmezné spolupráci s Berlínem spočívala jeho zahraničněpolitická linie  –  neváhal veřejně zkritizovat každého bolševického prominenta, jenž si dovolil protiněmeckou poznámku.

Čičerin byl strůjcem bolševické čínské politiky se zaměřením na Východočínskou železnici, Mandžusko a Mongolsko, prosazoval spolupráci s Čankajškem, kterou blokovala Británie. Čičerin Británii nenáviděl tak, že když RA stála 1920 před WAW, navrhoval Leninovi, aby z britských dělníků vytvořil dobrovolnickou jednotku RA.

O bolševické diplomacii v Číně přeběhlík a diplomat Besedovskij  uvádí, že první fázi čínské  „ revoluce“ charakterizovaly nankingské incidenty, za Čičerina to byl incident z 3/1927, kdy během Velkého pochodu na sever Národní revoluční armády byli ve městě postříleni cizinci – uprchlíci z Ruska před bolševiky ( Japonci spáchali nankingský masakr 13.12.1937, když město dobyli a povraždili 300.000 civilistů, další incident se odehrál 9.12.1939, kdy na bojišti proti Japoncům 3.000 čínských vojáků beze stopy zmizelo) .

Besedovskij píše, že tyto masakry vyprovokoval čínský generál, kterému za to obrovskou částkou zaplatil bolševik Borodin, jenž s ním byl nespokojený a povzdechl si, že kdyby tuto operaci provedl Budˇonnyj, byly by masakry rozsáhlejší.

Cílem těchto provokací bylo znevěrohodnit Čankajška v očích Anglosasů, aby v odvetu vyhlásili represálie, které by Stalinův tisk propagandisticky využil. Když angloamerické síly v odvetu bombardovaly Nanking, Stalinův tisk lživě napsal, že při nich zahynulo 6.000 Číňanů.

Kreml hledal za Čankajška náhradu a vybral si Van Tsin Vei, kterého měl zpracovat Stalinův osobní přítel Lominadze a nový kominternista na ambasádě  – Van Tsin Vei byl však jen mírumilovným byrokratem, jenž neměl na to, aby vedl krvavý masakr, proto bolševici od plánu upustili. Kremlu se však přes své agenty podařilo Čankajškovu stranu vnitrostranickým bojem rozvrátit.

Z Leninových služeb Čičerin přešel do služeb Stalina.

Čičerin byl homosexuál ( viz Russian Review z 4/1971 baron Alexander Meyendorff  Můj bratranec Čičerin ) a svoji homosexualitu  „ si léčil „  střídavě v Berlíně  ( během svého „ léčebného“ osmiměsíčního pobytu v sanatoriu  v Berlíně 1926-1927 napadl 1927 Bucharina z Pravé opozice ( podporovala Leninovu NEP z 1921 ) pro jeho protiněmecké výroky  ( Bucharin byl vyloučen z Politbyra 1929, když se postavil proti Stalinově kolektivizaci ), a na Francouzské Riviéře Čičerin v rámci "léčby" strávil dokonce rok a půl 1928 -1/1930.

Na Francouzskou Riviéru mohl odjet „ se léčit „ až poté, co Stalinovi 1927 doporučil  „ co největší spolupráci se Západem „, aby do Ruska přilákal západní investory  –  tuto politiku Politbyro okamžitě radostně schválilo se Stalinovou poznámkou, že „ soudruh Čičerin má větší znalosti o západních investičních kruzích než kdokoliv z nás „  ( ojedinělý případ, kdy Stalin připustil, že někdo má větší přehled než on ) ...

Z Francouzské Riviéry Čičerin v dopise napadl Stalinova nejvěrnějšího slouhu Klimenta Vorošilova pro jeho výpady proti Výmarské republice ze dne 1.5.1929. 

Po návratu z Riviéry byl nahrazen Litvinovem. Po své smrti byl vymazán z povědomí veřejnosti, zmínil jej až Slovník sovětské diplomacie z roku 1950, který mu věnoval 52 stran, Litvinovi 92 stran a Molotovovi 292 stran.

Litvinov byl stoupencem Briand-Kellogova paktu z roku 1928 se zákazem použití síly v mezinárodních vztazích, signatáři však tento pakt neratifikovali  – Litvinov nabídl tzv. Litvinův/Moskevský protokol, ve kterém se signatáři jen přihlásili k dodržování pacifismu Briand- Kellogova paktu. Protokol byl podepsán v 2/1929 v Moskvě Kremlem, PL, Rumunskem, Lotyšskem a Estonskem, později se k němu připojila Litva, FS, Persie a Turecko.

Přímý přístup ke Stalinovi měl jen ministr zahraničí, neměli jej ani Stalinovi oblíbenci ze zamini Boris Stamonjakov a diplomat židovského původu Nikolaj Krestinskij /1883-3/1938, do roku 1927 stoupenec Trockého, zatčen 1937 /.

Poté, co se spolupráce Kremlu s nacistickým režimem rozjela na plné obrátky, se nacistická média vysmívala Litvinově židovskému původu, Litvinov, stoupenec spolupráce se Západem, nikoliv s nacistickým Německem, byl Stalinem odvolán v 5/39, 3 měsíce před podepsáním bolševicko-nacistického paktu.

Molotov „vyčistil“ zamini od Židů ( Molotov prohlásil, že drtivá většina velvyslanců a pracovníků zamini byla židovského původu, takže „ vyčištění bylo skutečně třeba " ) a veřejně se orientoval na Hitlera.

Litvinov byl v domácím vězení, Stalin jej ještě využil po napadení SU, kdy z něj do roku 1943 učinil velvyslance v US, kde Litvinov vyjednal dohodu o půjčce a pronájmu.

1946 při dalších antisemitských čistkách jej Stalin poslal do důchodu, Litvinov prodělal 3 infarkty, pravděpodobně ani on nezemřel přirozenou smrtí, třebaže jeho britská manželka ( dostala se zpět do Británie až 1972 ) s dcerou tvrdí, jak jej Stalin až do jeho vydechnutí s láskou opečovával - některé prameny uvádějí, že byl otráven.
Bolševik arménského původu a jeden ze šesti příkazců katyňského masakru Anastas Mikojan /1895-1974/ (jeho synem byl letecký konstruktér Ivan Mikojan ), tvrdil, že do Litvinova auta 31.12.1951 úmyslně nedaleko jeho dači najelo nákladní auto ministerstva vnitra, a že Litvinov zraněním podlehl ( viz stejné nehody několika bývalých Putinových spolupracovníků ). O dlouhověkosti Mikojana lidová tvorba uváděla : „Od Iljiče do Iljiče bez infarktu, bez mrtvice „ (sloužil Leninovi, Stalinovi, Chruščovovi i Brežněvovi).

Litvinův vnuk Pavel Litvinov *1940, fyzik a sovětský disident, se oženil s Majou, dcerou spisovatele a disidenta Lva Kopeleva.

25.8.1968 byl Pavel Litvinov jedním z 8 protestujících na Rudém náměstí proti okupaci Československa, za což byl odsouzen k 5 letům vyhnanství v zabajkalské Čitě, po propuštění 1974 odjel do US ( v této době KGB pouštěla na Západ s disidenty i své agenty ).

Jeho syn Dima Litvinov je aktivistou Greenpeace, známý z kauzy arktické třicítky, která byla v roce 2013 zadržena ruskými úřady a obviněna z pirátství po pokusu obsadit ropnou plošinu Gazpromu v Pečorském moři.

Ve svém životopise Paměti SU diplomata za Stalina z roku 1930 Grigorij Besedovskij /1896-1963 PAR/, první tajemník SU ambasády v Paříži v letech 1927-29, emigrant od 10/1929 ( údajně byl na Západ jako emigrant vyslán OGPU ), uvádí, že  nejdůležitějším Stalinovým komisariátem byl komisariát obchodu, který musel při prodeji SU obilí postupovat velmi tvrdě, Stalina zajímalo jen obilí a zlato ( 1930 Stalin zakázal soukromý prodej a nákup zlata ).

Zásluhy každého diplomata Stalin posuzoval jen podle toho, jak výnosně dokázal obilí prodat a ušetřit na jeho přepravě a skladování. Zároveň Kreml obilí ze zahraničí nakupoval, ale jen v minimální výši, aby MOW nezemřela hlady.

Besedovskij zdůrazňuje, že Stalinovi mohli velvyslanci hlásit jen to, co chtěl slyšet, kdyby některý velvyslanec řekl pravdu, byl by hned odvolán a zatčen pro korupci, proto měli velvyslanci na kremelském dvoře svůj kontakt, který je informoval, jaká teorie je u Stalina v daný týden v módě, a podle ní sepisovali své zprávy.
Např. když Besedovskij napsal, že pařížské ulice zaplavili policisté v počtu 20.000, aby z nich vyhnali 2.000 dělníků, byl okamžitě odvolán do MOW a stranicky disciplinárně potrestán, protože měl napsat, že v pařížských demonstracích proletariát vyhrává.

Z archívu FB skupiny Bolševický teror a antisovětská hnutí odporu, správce Tomáš Novák :
Vasilij Semenovskij /1884-1937/ byl šlechtic, za politické aktivity byl vyloučen z gymnázia, z carského vězení utekl do Švýcarska a stal se profesionálním horolezcem.
1918 vstoupil do rakouské KS, od roku 1920 byl zaměstnancem sovětské ambasády ve Vídni, 1928 založil Spolek proletářského turismu, stal se prvním sovětským horolezeckým mistrem sportu, provázel německé horolezecké výpravy na Kavkaze, 1931-35 pracoval v Německu, 1935 se vrátil do Moskvy jako referent Litvinova zamini, 1937 byl členem expedice v Pamíru, po svém návratu byl v 11/37 zatčen pro založení „fašistické teroristické organizace turistů a horolezců“, při mučení se ke všemu přiznal, takže byl v 2/38 popraven ( Tomáš Novák FB skupina Bolševický teror a antisovětská hnutí odporu ).