Maxim Gorký a vyhlazovací gulagy

1929 Gorký navštívil Solovecký tábor zvláštního určení (vyhlazovací gulag ), aby vyvrátil zahraniční zprávy o otrocké práci sovětských vězňů, kvůli kterým Británie a US přestaly z gulagů nakupovat bolševické dříví ( viz můj článek

pro militaria.cz „ 50 let od zveřejnění Solženicynova Ivana Denisoviče Šuchova „ ).

V 3/1928 o bolševických vyhlazovacích lágrech informoval US novinář  Isaack Don Levine /1892-1981/, běloruský Žid, jenž do US emigroval v roce 1911,  pracující pro Hearsta, pro kterého pokrýval občanskou válku v Rusku.

Isaack Don Levine spolupracoval s bolševickým špiónem Walterem Krivickým ( v 1/1931 dostal Řád Rudého praporu ), jenž informoval Západ o Stalinových čistkách 1936-39 v knize Ve Stalinových službách, popisuje i gulagy, a s Whittaker Chambersem, jenž zběhl z KS US a pomáhal odhalovat komunistické agenty …

V 9/1939 Don Levine zorganizoval schůzku Chamberse s bezpečnostním šéfem prezidenta FDR, Adolfem Berle, kterému Chambers sdělil, že na ministerstvu zahraničí pracuje kremelský agent Alger Hiss, a na ministerstvu financí kremelský agent Harry Dexter White, autor plánu Morganthau Plan.

Po zprávě Levina o gulazích bolševiky tvrdě odsoudil mj. Thomas Mann a H.G.Wells – mlčel mj. Gorký, Romain Rolland, G.B.Shaw, Upton Sinclair.

1929 po návratu do Moskvy ze Soloveckých ostrovů Gorký napsal článek o vyhlazovacím táboře  „Solovki „ , kterým vyvrcholila jeho kolaborace se Stalinovým režimem.

Gorký článek napsal na objednávku Jagody ( Jagoda se pojistil i pro případ, že by Stalin o moc přišel, proto tajně podporoval Pravou opozici Bucharina a Rykova ( Levá opozice byla pro něj moc puritánská ), na jejíž mejdanech se nešetřilo s alkoholem, vyprávělo se o Západě a nechyběly hezké ženy. Babelovi ( popravený v 1/1940) Jagoda na těchto mejdanech domlouval, aby po zatčení všechno popřel a nepřiznal se ani při mučení – „ Když všechno popřeš, jsme bezradní „ .

V 2/1929 se Jagoda dostal do problému, když Bucharin navrhl Kameněvovi protistalinskou koalici s tím, že Jagoda je na jejich straně. Jagoda okamžitě běžel za Stalinem s tím, že se dozvěděl, že jej Bucharin pomlouvá, ale Stalina nepřesvědčil.

Již 1936 byl Jagoda jako nepohodlný svědek nahrazen Ježovem ( popraven ze stejného důvodu 1940, zorganizoval Stalinovy Moskevské procesy ), 1937 zatčen, a 1938 popraven spolu s Bucharinem.

Gorký v článku píše, že " v táboře s milými dozorci a s důstojnými podmínkami ( z tábora byla udělána Potěmkinova vesnice ) se sociálně nebezpeční jedinci mění v sociálně užitečné kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře " ( každý vězeň, se kterým se Gorký setkal, pěl chválu na Stalina).

Solženicyn popsal Gorkého návštěvu dle vyprávění spoluvězně v Souostroví Gulag :

„ Zpráva se dostala na Solovky a rozbušila srdce vězňů, stráže začaly zmateně pobíhat. Ruský spisovatel číslo jedna jim to vytmaví! Ten jim to ukáže! Očekávali od Gorkého téměř všeobecnou amnestii. Na nohou bylo i vedení tábora: ukrývalo neřádstvo a stavělo Potěmkinovy vesnice - obléklo vězně do čistých šatů, zřídilo "kolonádu" k dětské kolonii, vroubenou jedličkami bez kořenů.

Pouze v Kemu došlo k nedopatření:  na Popově ostrově nakládali vězňové v pytlích parník,  a tu se objevila Gorkého družina ! Kam schovat t muže v pytlích? Tu ostudu v holém terénu? Celý humanistův zájezd ztrácí smysl, jestliže je teď uvidí. No, samozřejmě, on se vynasnaží je nevidět - Utopit v moři? - budou sebou mrskat… Zakopat do země? To nestihneme. Velitel stráží zavelí: "Nechat práce! Přitisknout se jeden k druhému! Ještě víc! Sednout na zem! „ A přehodil přes ně plachtu. "Kdo se pohne - toho zabiju!" Bývalý nosič Gorký vystoupil po lodních schůdcích, obhlížel před odplutím krajinu celou hodinu, a nevšiml si ničeho.

To se stalo 20.6.1929 - prominentní spisovatel se vylodil v Zálivu blaženosti, po boku mu stála jeho snacha celá v kůži: černá kožená čapka, kožený kabátek, kožené jezdecké kalhoty a úzké jezdecké boty : živý symbol OGPU bok po boku s ruskou literaturou.

Obklopen velitelským sborem GPU Gorkij prošel po chodbách několika ubytoven, všechny dveře byly dokořán, ale on do žádných nevstoupil. Na ošetřovně postavili do dvou špalírů lékaře a ošetřovatelky v čistých pláštích, Gorkij jim nevěnoval pozornost a odešel.

Pak ho čekisté USLONu nebojácně vezli na Sekyrku. Proč by ne ? V korekcích je lidí málo a hlavní věc - žádná bidýlka ! Na lavicích seděli zloději a všichni - četli noviny! Nikdo z nich se neodvážil stěžovat si, ale něco přece jen vymysleli: drželi noviny vzhůru nohama ! Gorkij přistoupil k jednomu z nich a mlčky noviny obrátil do správné polohy. Všiml si! Dovtípil se! Zastane se nás!

Pak přijeli do dětské kolonie. Každý má vlastní postel s matrací, všechny děti jsou spokojené. Najednou jeden čtrnáctiletý chlapec povídá: " Poslechni, Gorkij! Všechno, co vidíš, není pravda. Chceš znát pravdu? Mám ti ji říct?" Ano, přikývl spisovatel. (Ty kluku jeden, pročpak ohrožuješ právě nabytý blahobyt literárního patriarchy …  palác v Moskvě, statek u Moskvy …).

Bylo nařízeno, aby všichni odešli – děti, a dokonce i doprovázející Gepeuáci.

A chlapec půldruhé hodiny starci všechno vyprávěl, Gorkij vyšel z baráku a plakal. Posadili ho do kočáru, a jelo se na oběd do vily velitele tábora.

 Děti se vhrnuly zpátky do baráku. "Pověděls mu o komárcích?" - "Pověděl." - "O bidýlkách taky?" - "Taky!" - "A jak shazují se schodů? O pytlech? O nocování ve sněhu?" Všechno, všechno, všechno pověděl ten pravdymilovný chlapec!!! A my ani neznáme jeho jméno.

22.6., už po rozmluvě s chlapcem, Gorký zanechal v "Pamětní knize", která byla pro něho pořízená, následující zápis: "Nejsem schopen vyjádřit své dojmy několika slovy. Nechci, a také se stydím (!) upadnout do šablonovitých pochval podivuhodné energie lidí, kteří jsou bdělými a neúnavnými strážci revoluce.

23.6. Gorkij odjel, sotva jeho parník vyplul, chlapce zastřelili ( Znalče srdcí, znalče lidí ! Jak jsi tam mohl chlapce nechat ?! ). —Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag

( 11.12.19 khodorkovskycenter.com zveřejnilo fotografie dětí z gulagů, které byly odebrány z rodin „ nepřátel státu „ , tj. jejichž rodiče byli zatčeni, popraveni či deportováni do gulagů,  a o kterých píše i Solženicyn V souostroví gulag. Pod fotografiemi nebyla jména, jen čísla – RA při osvobozování nacistických vyhlazovacích táborů ukazovala děti z těchto táborů s vytetovanými čísly, ale sovětskými dětmi z gulagů se nechlubila. Diktátor Putin při letošních demonstracích proti jeho režimu hrozil, že úřady budou odebírat demonstrujícím děti ... ).

Spisovatel Oleg Volkov, solovecký vězeň, ve své knize  Ponoření do tmy píše:

„ Byl jsem na Solovkách, když tam přivezli Gorkého. Nafoukaně se nesl po cestičce podél velitelství ( aby ne! poslali loď jen pro něj, vodili ho za ruce, pobíhala okolo něj celá družina ). Díval se jenom tam, kam mu ukázali, besedoval s čekisty, oblečenými do úplně nových trestaneckých úborů, vcházel do kasáren dozorců, odkud stihli vynést stojany se zbraněmi a schovat rudoarmějce ... A on vše chválil!

Jednu verstu od místa, kde Gorkij s nadšením hrál roli významného turisty a pouštěl slzu, dojatý lidmi, kteří se pasovali do role vykonavatelů humánního úkolu převychovat prací zbloudilé oběti kapitalistických přežitků, — jednu verstu odtud vzdušnou čarou bili zvlčilí dozorci vší silou holemi trestance, zapřažené po osmi a deseti za saně naložené kládami, udřené polské vojáky. Po zablácených cestách museli vyvážet dřevo. K Polákům se chovali obzvláště nelidsky „ . — Oleg Volkov, Ponoření do tmy

Gorký vedl i skupinu spisovatelů, kteří napsali pověstnou knihu vychvalující otrockou práci  „Stalinův Bělomořský  kanál „, který otroci vyhloubili k 8/1933, kdy se konalo jeho slavnostní otevření.  Gorký (OGPU) mj. v knize píše :“ Jsem velice potěšen i šokován – od 1928 jsem sledoval, jak OGPU převychovává lidi – udělala výbornou práci. Blahopřeji !“

Gorký se v této době nechal zneužít i pro kampaň za boj proti sabotážím, kdy Stalin zabavoval ukrajinským rolníkům veškeré obilí, aby je mohl za dolary vyvážet do zahraničí. Gorký měl za úkol zapojit do kampaně proti sabotážím i děti, aby bojovaly nejen s plevelem a hlodavci, ale aby udávaly i své rodiče a prarodiče, všechny, o kterých vědí, že Stalinovým komandům nevydali veškeré obilí.

Gorký proto dětem připomínal mýtus Pavlíka Morozova /1918-1932 /, vesnického šéfpionýra, údajného fanatického stoupence kolektivizace, zatímco jeho otec, šéf místního sovětu, byl odpůrcem násilné kolektivizace.

Protože byl pionýr, Pavlík Morozov udal svého otce, celou rodinu a celou vesnici OGPU za to, že otec ukryl bochník chleba před bolševickým komandem, které přišlo zabavit obilí a veškeré potraviny, a že jako šéf místního sovětu falšoval dokumenty o tom, jak vesnice plní státní dodávky. Bylo to Stalinovo tažení za podporu celonárodního udávání, cenilo se zejména udávání v rodině a mezi přáteli.

Ve skutečnosti Pavlík nebyl pionýr, ale údajně místní flákač, kterým pohrdala celá vesnice, otce udal za to, že opustil matku a odstěhoval se ve vsi k jiné ženě.

Otec byl po procesu se skupinou Morozov a spol.  poslán do gulagu, a Pavlíka někdo zabil ( existuje několik verzí, kdo jej zabil – děda či zabiják OGPU Spiridon Kartašov ve spolupráci s Pavlíkovým nevlastním bratrem Ivanem Potupčíkem, kandidátem Strany, aby se Pavlík stal mučednickou legendou, a mohl vzniknout tento mýtus Pionýra Udavače ).

1930 se Gorký zastal avantgardních umělců, a 1931 se veřejně postavil za Kameněva (popraven 8/36), Bucharina (popraven 8/36), Rykova (popraven 3/1938) a spisovatele Michaila Bulgakova/1891-1940 údajně na onemocnění ledvin / a Borise Pilňaka /1894 – popraven 4/1938/. Pilňak pocházel z rodiny Povolžských Němců, po univerzitě začal vydávat romány, které se líbily Gorkému i Lunačarskému.

Poté, co se Stalin 1924 zbavil Lenina ( 1924 zavražděný Stalinem, nabalzámovaný Dzeržinským, jenž se s Leninem nesnášel, Dzeržinský musel zemřít 1926 i z důvodu, že věděl, jak Lenin zemřel ) , začal Svaz sovětských spisovatelů  Pilňaka napadat kvůli jeho cestám po Evropě i za to, že se nevěnuje „ sovětským „ námětům – proto Pilňak 1925 napsal povídku Nezhašený měsíc o záhadné smrti Michaila Frunzeho /1885-1925/, organizačně zdatného velitele RA, který 1925 převzal po Trockém komisariát vojenství, a jenž byl považován za možného nástupce Lenina.

Otrávený Frunze trpěl od léta 1925 bolestmi břicha, bál se však operace, nakonec jej Stalin a Mikojan přiměli, aby se nechal operovat 2x – dostal větší dávky narkotik  než bylo normální, všichni lékaři, kteří jej operovali, zemřeli za stalinského teroru po 1934.

Protože se hned po smrti Frunzeho spekulovalo, že jej otrávil Stalin, Pilňak si tímto námětem nepolepšil, celý náklad časopisu, ve kterém povídka vyšla, byl OGPU zabaven, a vydavatelé se museli veřejně omluvit.

1929 byl Pilňak vyloučen z vedení Svazu spisovatelů za to, že v zahraničí vydal svou „ kontrarevoluční“ knihu Mahagon, v níž popisuje návrat trockisty do ruského města 10 let po revoluci, v němž se setkává s komunisty zklamanými byrokratizací a stalinizací země. Pilňak ještě procestoval US a Japonsko, 1932 se vrátil a již cestovat, jako všichni ostatní, včetně Gorkého, nesměl.

Lékař a spisovatel  Michail Bulgakov z doby lékařské praxe za cara vydal „ humorné „ Zápisky mladého lékaře ( o všudypřítomné syfilis, TBC, záškrtu a černém kašli ).

1929 Bulgakov v dopise požádal Stalina o povolení k emigraci ( v cizině žili všichni jeho bratři ), povolení nedostal, ale všechna jeho díla byla zakázána a nesměl publikovat.  Stalin jej nepopravil jen z důvodu, že měl v oblibě jeho hru Dny Turbinových ( Bulgakov Stalinův režim nejen nepodporoval,  přímo se mu vysmíval ).

Bulgakov se poté soustředil na své stěžejní dílo satirický román Mistr a Markétka, který psal od 1928 – publikován v Moskvě v cenzurované verzi byl až 1966 v čas. Moskva, v necenzurované verzi ostudně až 1973.  Mistr a Markétka je spolu s Doktorem Živago považován za nejlepší ruský román 20. stol., list Le Monde jej vyjmenovává mezi stovkou nejvýznamnějších knih 20.stol.

Na jaře 1932, když se Gorký vrátil ze svého posledního zimního pobytu v Itálii, se musel po boku Stalina účastnit oslav k 15.výročí bolševického puče, který ve 20.letech kritizoval. Jeho rodné město Nižnij Novgorod bylo 1932 za odměnu  přejmenováno na Gorkij ( do roku 1990 ).

Gorkého v jeho domácím vězení zpočátku navštěvoval Stalin, a Gorký, stejně jako za vlády Lenina, se zastával pronásledovaných lidí.

Romain Rolland, příznivec Stalina, ale nikoliv jeho represivní politiky, Gorkému poslal dopis, ve kterém jej žádal, aby u Stalina intervenoval v kauze zatčeného spisovatele Viktora Serge /1890-1947/, označeného za „ anarchotrockistu“ - Serge byl marxistou, kritizoval byrokracii Kominterny, a připojil se k Levé opozici proti Stalinovi.

Krátce zatčen byl 1928, v 3/1933 byl zatčen opět, 3 měsíce strávil v kobce Ljubljanky v samovazbě s tím, že jeho bývalá sekretářka a švagrová  Anita Rusaková ( zatčena 1936) učinila doznání, že ve spojení s Trockým chtěli svrhnout Stalina.

Serge věděl, že podepíše-li přiznání, bude zastřelen, proto nic nepodepsal, třebaže ani nevěděl, že Rusaková nic takového nepřiznala.

Když nic nepřiznal, byl odsouzen k administrativnímu exilu na 3 roky do hladové orenburgské oblasti na Urale. Serge nemohl mít zaměstnání, protože odmítl podepsat podporu generální linii Strany, a byl tudíž v dokumentech označen za „ nežádoucího „ . 

Veškeré jídlo, které měl, dostával v balíčkách od své duševně nemocné manželky, a peníze mu posílal Rolland z prodeje Sergeho knih ve Francii, Serge Rollandovi posílal své rukopisy. Druhý rok ve vyhnanství mu však OGPU příjem pošty značně odstřihla, takže paradoxně přežíval z vyplácení poštovního pojistného za ztracené balíčky, konfiskované OGPU …

Manželka se synem Vladimírem / *1920 - 2005 Mexiko, Vlady Kibalčič Rusakov, malíř – otcovo jméno Serge bylo jen uměleckým pseudonymem, jmenoval se Kibalčič/ se k němu v Orenburgu připojila po roce, ale poslal ji zpět do MOW, aby byla blíže lékařům – v MOW porodila jejich druhé dítě dceru, syn zůstal se Sergem – jedli jen zelnou polévku a sůl, po roce Serge těžce onemocněl , svoji „ léčbu“ v nemocnici popsal jako „ koncentrák“ .

Gorký obhajoval  i  Jevgenije Zamjatina /1884-1937 PAR/ a Šostakoviče, a zorganizoval schůzku Šolochova /1905-1984/ se Stalinem, která Šolochova zachránila před zatčením ( nositel Nobelovy ceny z roku 1965, čtyřdílná epopej Tichý Don o donských kozácích od 1.sv.v. do občanské války, sám byl synem kozáka, a manželka pocházela taktéž z kozácké rodiny, 1932-1959 další epopej socialistického realismu Rozrušená země o kolektivizaci zemědělství na Donu, za 2.sv.v. byl válečným dopisovatelem - romány Škola nenávisti 1942, Bojovali za vlast 1943, povídka z 2.sv.v. Osud člověka, kterou napsal 1957, byla zfilmována ).

Šolochov vstoupil do RA již v 15 letech, 1932 se stal člen KS, od roku 1934 byl členem vedení Svazu SU spisovatelů, 1939 se stal členem Akademie věd …

V létě 1933 Gorký ještě na žádost Stalina napsal do novin pochvalné řádky na Stalina ( „ Železná vůle Stalina, Kormidelníka Strany, velkolepě napravuje všechny deviace od správného kurzu „ )  …

Poté následoval Gorkého strmý pád.