Gorkého strmý pád

Na podzim 1933 Gorký do Sorrenta již vyjet nemohl, Kreml mu nedovolil ani účast na Mezinárodním sjezdu spisovatelů, ve vládním tisku se začaly objevovat kritické články proti Gorkému. Ustala i korespondence mezi ním a Jagodou.

Gorkého korespondence s Jagodou byla zvláštní hrou, zatímco Gorký např. k 15. výročí založení bolševické politické policie/moskevské Ljubljanky Jagodovi okázale blahopřál k hrdinství OGPU soudruhů, Jagoda mu stále posílal ryze osobní „ lyrické „ dopisy, zakončené „ Objímám vás a líbám „ . Jagoda si v nich hrál na unaveného strážce revoluce, jenž musí neustále někoho zatýkat, a Gorký, jenž věděl, že dopisy čte Stalin, Jagodu velebil za neúnavnost v potírání kontrarevolucionářů.

V roce 1933 začal Gorkého společenský vliv upadat, svědčí o tom jeho spor s Fadějevem – Gorký vybral do Almanachu 3 povídky Isaaka Babela, kterého si vážil. Babel 1905 jako jedenáctiletý jediný přežil pogrom na Židy/300 mrtvých, když jej ukryla křestˇanská rodina. Povídkový román Rudá jízda líčí jeho zážitky z Buďonného armády ve válce proti Polsku (1920). Zatčen byl v roce 1939, v 1/1940 byl zastřelen ve vězení Butyrka.

Fadějev všechny tři povídky odmítl jako špatné s tím, že pro Stranu je Bábel nepřijatelný, což by si ještě v roce 1932 vůči Gorkému nedovolil.

Přesto Gorký do Almanachu propašoval dvě protistalinské satiry dramatika Nikolaje Erdmana /1900-1970/, ( kterého Stanislavský srovnal s Gogolem ),  spolupracovníka Vsevoloda Mejerholda, a to Bajky o Stalinovi, a dramaturga Vladimíra Masse /1896-1979/, za které byli oba okamžitě 1933 uvězněni, zbaveni občanských práv a posláni do vyhnanství.

1941, spolu s ostatními odsouzenci, jel Erdman v trestní jednotce přímo do 1.linie, ale díky zásahu Lavrentije Beriji byl z transportu vyveden a přidělen do uměleckého klubu komisariátu vnitra /NKVD, kde tvořil na objednávku NKVD např. i Šostakovič.

O Gorkém média přestala psát, jako kdyby neexistoval ( jako svého času o Majakovském ), tak se Gorký sarkasticky připomenul – v 11/1933 v dopise moskevskému šéfovi Strany Lazaru Kaganoviči Gorký požadoval, aby byly všechny kostely dány sochařům jako ateliéry.

Poté, co Stalin v 12/1933 zavraždil Lunačarského, jenž by se v mezinárodních institucích, ve kterých zastupoval Kreml, nepřenesl přes rostoucí spolupráci Stalina s Hitlerem ( Putin již 19 let pracuje na falzifikaci bolševicko-nacistického paktu ze 8/1939, kterým Stalin rukou společnou a nerozdílnou rozpoutal 2.sv.v.,  a s Hitlerem si rozdělil Polsko –  Putinovi falzifikátoři dostali za úkol vytvořit z tohoto útočného paktu pakt na záchranu světového míru ), Stalin vystupňoval nátlak na loajalitu Gorkého  – v důsledku toho, přestože Gorký nebyl členem KS, přednesl Gorký na 1. všesvazovém sjezdu spisovatelů 1934 velice neochotně hlavní referát O „sovětské „ literatuře, a byl zvolen předsedou Svazu sovětských spisovatelů, třebaže tuto funkci odmítl, ale byla mu OGPU/NKVD „ přiřazena“  ( již během příprav tohoto sjezdu se Gorký dostal do názorového konfliktu s Kremlem, OGPU/NKVD se snažila, ale navzdory dílčím úspěchům nedokázala z Gorkého učinit Stalinova dvorního propagandistu ).

Jagoda na Stalinův příkaz údajně otrávil oba své šéfy - Dzeržinského (1926) i Menžiského ( 5/1934, při „ procesu“ tuto vraždu nepřiznal ), a když nastoupil na jejich místo do čela NKVD, nechal v 12/34 zastřelit Kirova ( při „ procesu“ vraždu Kirova rovněž nepřiznal ), načež jménem Stalina rozpoutal teror proti kontrarevolučním živlům ve Straně, „kteří Kirova zavraždili“, třebaže Kirova zastřelil NKVD zmanipulovaný manžel jedné z jeho milenek, a zahájil tak Stalinův Velký teror ( Kirov podpořil Stalina, za což byl 1926 odměněn funkcí šéfa Strany v Leningradu – jedním z jeho úkolů bylo budování bezcenného kanálu z Baltského do Bílého moře pomocí otrocké práce vězňů z gulagů. Ve 30. letech však Kirov požadoval zmírnění represí, na sjezdu Strany 1934 při volbě do ÚV proti Kirovovi hlasovali jen 3 poslanci, proti Stalinovi 292 (nejvíce ze všech).

Po Kirovovi přišel na řadu Gorký.

Stalin měl rád symboly a předzvěsti, vedl si notýsek, v němž svým neoblíbencům a jejich rodinným příslušníkům a přátelům určil den smrti a způsob smrti mnoho let dopředu. Před stanovenou smrtí si s nimi pohrával jako kočka s myší, zejména je povyšoval a vyznamenával.

Gorký, jenž se marně snažil o návrat do Itálie, se stal pro Stalina přítěží, proto Stalin přikročil k poslední fázi svého pohrávání si s obětí – k brutalitě.

Smrt syna Gorkého

Gorkému za velmi podivných okolností náhle zemřel 11.5.1935 syn Maxim Peškov /1896-1935/, jenž pro něj ( a pro „ strýčka „ Jagodu ) dlouhodobě pracoval jako sekretář, dokud jej po příjezdu do Ruska nenahradil v této funkci Krjučkov z OGPU, jenž zároveň Gorkého hlídal.

Gorkému řekli, že Max zemřel na „ zápal plic“ poté, co celou noc pil vodku a pivo s Krjučkovem, již tehdy však kolovaly informace, že byl otráven, což tvrdila i jeho matka Jekatěrina, a později dcera Marfa, provdaná za Beriju mladšího, ve svých Pamětech.

Neoficiální verze navíc tvrdí, že osudného dne Max alkohol nepil, protože se mu udělalo špatně  ( viz The last years of Gorky M.Yu.dvoris.ru  + spisovatel Gustav Herling-Grudzinsky /1919-2000/ článek "Seven Deaths of Maxim Gorky" ).

Prof. Levin uvedl, že Maxe léčili správně, a že vůbec nechápe, na co zemřel …

Stalin, aby Gorkého „ utěšil“ , pro něho okamžitě zorganizoval výlet luxusní říční lodí po Volze s NKVD posádkou  – Gorký však neviděl hladomorem vylidněné vesnice podél Volhy. Timoša v šoku ze smrti svého manžela nechtěla Jagodu, svého milence, ani vidět, a ten naštvaně vystoupil hned na první zastávce. Pro Gorkého byl výlet strašlivým utrpením, na lodi bylo nedýchatelno.

Po smrti Maxe Jagoda v létě 1935 zorganizoval oficiální cestu Timoši a Jekatěriny Peškové do Paříže, odkud se Jekatěrina rozjela do Sorrenta, kde měl Gorký stále zadlužený dům i majetek. Gorký se Sorrenta nikdy zcela nevzdal, věřil, že se do Itálie vrátí.

Jekatěrina Pešková ve svých Pamětech píše, že jela do Sorrenta umořit dluhy Gorkého, že jí na to Jagoda dal 2.000 dolarů, zatímco Timoša jela na přání Jagody za Budbergovou do Londýna, aby Muru přemluvila, aby jí vydala pověstný archív Gorkého ( 1 plný kufr ), kterého se chtěl zmocnit Stalin (otázkou je, zda jej měla přivézt Stalinovi či Jagoda ve své zamilovanosti zašel tak daleko, že jej chtěl vrátit Gorkému, Jagoda byl sesazen 3 měsíce po smrti Gorkého, zatčen byl o půl roku později ). Osud Gorkého archívu je záhadou dodnes.

Do Londýna Timošu na příkaz Jagody vyprovázel známý malíř Pavel Korin / 1892-1967/, student Leonida Pasternaka, jenž ve 20.letech zachránil z kostelů mnoho cenných ikon a fresek. 1925 se Korin účastnil pohřbu moskevského patriarchy Tichonova /1865-1925/, funkce, kterou 1721 zrušil Petr Veliký, která byla obnovena v 11/1917, a opět zrušena bolševiky 1925. Obnovil ji až Putin se svým KGB/FSB patriarchou Kirilem v roce 2009 … 

Korin se rozhodl namalovat veledílo Rekviem pro Rusko, protože dle něho Rusko se zničením pravoslavné církve zemřelo, a na pohřbu maloval jeho účastníky, většinou poslední ještě v Rusku žijící a neuvězněné příslušníky aristokracie a dosud neuvězněné disidentské kněze. Korin na svém díle pracoval 40 let.

Jagoda dokonce nebránil soudruhu hraběti Alexeji Tolstému, aby ve stejnou dobu nevyjel na Mezinárodní sjezd spisovatelů  do Paříže  – Tolstoj nakonec, jak se dalo čekat, místo do PAR cestoval s Timošou do LON, ale nedala mu šanci, tak se jí definitivně zřekl, načež svoji partnerku se svými dětmi vyměnil za svoji 26letou sekretářku, se kterou se oženil a učinil ji hraběnkou, když předtím opustila proletářského manžela spisovatele Nikolaje Barševa /1888- 3/1938 popraven/.

Mura poslala Gorkému dopis, ve kterém jej informovala o iniciativě Timoši,  kufr jí však nedala, měla s ním vlastní plány. Timoša se vrátila do Paříže, odkud odjela za Jekatěrinou do Sorrenta, kde prodali Gorkého vilu a urovnaly za peníze NKVD jeho dluhy.

Setkali se i s některými dřívějšími přáteli, kteří však prohlásili, že jsou zbolševizované , a odmítli se s nimi bavit - obě se vrátily do MOW 13.7.1935.

V 6/1935 byl na návštěvě u Stalina stoupenec bolševického Ruska spisovatel Romain Rolland s manželkou ( Rolland Stalinovy zločiny omlouval „ budováním lepší společnosti „ ) . Ubytovat ho chtěli všichni ruští spisovatelé, i Gorký, Rolland ale prchl do hotelu Savoy, kde měl apartmán o několika pokojích.

28.6.1935 jej přijal Stalin, a celé dvě hodiny trpělivě naslouchal jeho stížnostem, což bylo u Stalina neuvěřitelné, ale návštěvě Rollanda přikládal obrovský propagandistický význam.

Rolland začal stížností, že Stalinovy univerzity přijímají jen studenty s dělnickým původem, poté požadoval propuštění Viktora Serge, odsoudil Stalinovy masové popravy jeho kritiků i domnělých spiklenců, a protestoval proti nedávno přijatému ruskému zákonu, který umožnil odsuzovat a posílat do gulagů již 12leté děti …

Stalin pospával, vágně se ospravedlňoval třídním bojem, a monolog Rollanda po 2 hodinách ukončil stručným: „ Uvidíme se u Gorkého „ .

Rolland poobědval s Bucharinem ( zatčen v 2/1937, byl mj. proti násilné kolektivizaci) a ocenil jeho inteligenci, byl ale zaražen jeho poznámkou, že „ v bolševickém Rusku je všechno pouze relativní, musíme neustále manévrovat a přizpůsobovat se „ , čemuž Gorký vážně přikývl.

Když Bucharin dostal informaci, že na oběd s Rollandem přijíždějí Stalin s Molotovem, Vorošilovem a Kaganovičem, zvedl se od stolu, a Gorký jej na rozloučenou políbil na čelo.

Program Rollandovi organizoval Jagoda, Stalin Jagodovi neodsouhlasil, aby ke Gorkému na setkání s Rollandem přišli i Pasternak a Šostakovič. Jagoda Rollandovi vyprávěl o „rekreačních“ gulazích, a dokonce mu „ tajně „ umožnil přečíst jeden rukopis Sergeho, který Sergemu zkonfiskoval při jeho zatčení s tím, že mu při odjezdu dá kopii, ale místo toho mu dal kytku.

Rolland o Jagodovi prohlásil, že je „ enigmatickou osobou, černé nazývá bílým a bílé černým „ , také si zapsal, že jej Timoša přesvědčovala, že je Jagoda hodný člověk, zatímco Jekatěrina Pešková, která mluvila francouzsky, Rollandovi v soukromí řekla, že je Jagoda zlý člověk, jenž sabotuje její činnost ve prospěch politických vězňů v Rusku v Červeném kříži, a že ani Gorký si nepřeje, aby se politicky angažovala.

Uvězněný Kameněv psal Gorkému zoufale varovné dopisy, ale Gorký za přítomnosti OGPU Krjučkova Rollandovi tvrdil, že ke spiknutí knihovníků skutečně došlo – když Rolland na oplátku Gorkému vyprávěl o Stalinově kriminální minulosti – vykrádání bank, Gorký jej nemohl přerušit, ale Rolland ve svých Moskevských poznámkách píše, že „ v očích Gorkého jasně poznal strach „ .

Úkolem Gorkého bylo přesvědčit Rollanda /1866-1944/, aby se natrvalo přestěhoval do SU jako komunista Henri Barbusse /1873- 8/1935 MOW otráven/ - Gorký neměl Barbusse rád, nestýkal se s ním, Barbusse mohl libovolně cestovat na Západ, protože pracoval ve všech proruských organizacích založených Kremlem v zahraničí, včetně v Kominterně, 1932 se stal šéfem Světového kongresu proti imperialistickým válkám a 1933, v době, kdy Stalin navazoval styky s Hitlerem, Světového výboru proti válce a fašismu, v němž působil i investigativní a antifašistický novinář židovského původu Egon Kisch, interbrigadista, od 1939 v exilu v US/Mexiku, pravděpodobně jako kosmopolita a interbrigadista zavražděn bolševiky v Praze dne 31.3.48 ( „infarkt „), ministra zahraničí Jana Masaryka bolševici zavraždili 10.3.48.

Henri Barbusse s francouzským otcem a anglickou matkou byl přítelem Alberta Einsteina. Jako pacifista byl nadšený Leninovým bolševickým pučem a již 1918 se ve svých 45 letech přestěhoval do MOW, stal se členem Leninovy Bolševické strany a oženil se s Ruskou. 1923 vstoupil i do FKS, psal propagandistické romány na objednávku Kremlu, v nichž vyzýval ke zničení kapitalismu.

Krátce před svojí smrtí Barbusse pro Jagodu napsal opěvující knihu Stalin, jejíž autorství si Jagoda přivlastnil.

26.8.1935 se Barbussovi udělalo špatně poté, co vypil sklenici vína, a byl převezen do nemocnice, kde vzápětí zemřel ( Barbusse nepatrně koketoval s trockismem, čímž naštval nejen Stalina, ale i FKS ). Dr. Levin opět podepsal úmrtní list uvádějící jako příčinu smrti „ zápal plic „  jako u Maxe Peškova.

Rollanda se samozřejmě Gorkému přemluvit nepodařilo, a ani se o to moc nesnažil.

Rolland o Gorkém ve svých Moskevských poznámkách napsal :“ Mám ho rád, ale velice jej lituji  - se svým unaveným úsměvem je ve Stalinově Rusku velmi osamělý, třebaže nikdy ve svém domácím vězení není sám. Myslím si, že kdyby se mnou Gorký mohl být o samotě, objal by mne a plakal dlouho a beze slov  „ …

Rolland Gorkého vystihl zcela přesně : “ Gorký psychicky trpí. Má morální výčitky, a zoufale se chce vrátit do Itálie “.

Gorký miloval Capri, kde napsal své nejlepší práce, na Capri se v jeho domě setkávali lidé, kteří by se v životě nikdy nesetkali, např. Dzeržinský a Ivan Bunin ze šlechtické rodiny/1870-1953 PAR/, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1933 ( navržen byl i Gorký, Stalin zuřil, že „ idiot Gorký“ cenu nedostal ). Gorkého věrná ošetřovatelka  Čertková potvrdila, že se Gorký v bolševickém Rusku cítil tak zoufale, že nemohl psát.

Rolland píše : „ Gorký se utopil v naaranžovaných lidových ovacích, opil se svojí popularitou, nechtěl vidět, a přesto viděl utrpení a nelidskost režimu. Tedˇ má výčitky svědomí. Je to velký slaboch – nechal se zamknout v domě, do kterého jej nastěhovali. Krjučkov z OGPU jej hlídá 24 hodin denně, je jediným prostředníkem mezi ním a vnějším světem. Stalinův režim jej korunoval vavříny, ale zavřel do klece „ …

Poslední den návštěvy jeli s Rollandovými ve dvou autech na nádraží mj. Bucharin a Jekatěrina Pešková, která seděla vedle Rollanda, a řekla mu, co sám poznal – „ Gorký je v domácím vězení, Krjučkov mu čte veškerou korespondenci „ .

„ Krvavý Skrček „ Ježov v 9/1936 nahradil Jagodu, jenž se pod jeho vedením přiznal k vraždě Gorkého, ale nikoliv k vraždě Maxe Peškova  - Jagoda se přiznal i k vraždě Dzeržinského (1926), Kujbyševa (1/1935), ale nikoliv k vraždám Menžiského (5/1934), Kirova (12/1934) a Ordžonikidze (2/1937), po vraždě kterého byl v 5/1937 zatčen -  Gruzínec Ordžonikidze společně se Stalinem a arménským bolševikem Anastasem Mikojanem tvořili „Kavkazskou kliku „.

Dle obžaloby Jagoda pověřil vraždou Maxe Krjučkova, jenž Maxe opil, a nechal jej přes noc na lavičce v haleně, aby dostal zápal plic ( o OGPU laboratořích, v nichž se vyráběly jedy, obžalovací spisy mlčely).

Když zápal plic dostal, převezli jej do nemocnice, kde ignorovali doporučení prof. Speranského a řídili se jen instrukcemi dr. Levina ( kterému věřil Gorký ) a V. Vinogradova ( pozdější osobní lékař Stalina ), jenž dle obžaloby ostatní lékaře přesvědčil, aby Maxovi podali fatální dávku laxativ, čímž jeho smrt urychlili.

7 dní po smrti syna Gorkého, nad Moskvou 18.5.35, při jednom z propagandistických letů havarovala první prototypová verze obřího dopravního letadla Tupolev ANT-20, pojmenovaná  „Maxim Gorký“, pilotovaným osvědčeným Tupolevovým zalétávačem Gromovem.

Stroj byl doprovázen stíhačkou, dvoumístným R-5 a dalším Tupolevovým obřím letounem ANT-14. Dle oficiální verze pilot stíhačky Blagin narazil do křídla letadla „ Maxim Gorký“, které poté spadlo u moskevského letiště. Zahynula jedenáctičlenná posádka, 36 vybraných pracovníků a úderníků z aerodynamického institutu CAGI, včetně několika jejich rodinných příslušníků  – ale Gromov vyvázl živý.

Všechny Stalinovy noviny psaly „ Tragický konec Maxima Gorkého „ …

Po této symbolické hrozbě Gorký, jenž se začal obávat o život svých vnuček, obvinil na příkaz Stalina svého chráněnce Pilňaka z „literárního výtržnictví a z neúcty ke čtenáři “, třebaže jej předtím s Lunačarským ( zavražděn v 12/1933 ) označil za jednoho z nejlepších ruských spisovatelů.

Nejenom to : Gorký, Averbach a NKVD major Semjon Firin /1898-1937/, zástupce šéfa severních gulagů a vedoucí výstavby Bělomořsko-baltického kanálu, byli 1935 spoluautoři knihy, která výstavbu tohoto bezcenného mělkého kanálu, která fungovala jako vyhlazovací nástroj pro třídní nepřátele, vychválila do nebes, aby Stalinovi před svojí smrtí byli ještě užiteční.

Po pádu Jagody ( dle obžaloby s Bucharinem plánoval puč proti Stalinovi ) byl odstraněn i Averbach, popravený v 8/1937, 3 měsíce po svém zatčení. Pilňak byl zatčen 2 měsíce po popravě Averbacha, 1938 byl Pilňak popraven za  „špionáž pro Japonsko“ …

Averbach byl zatčen spolu s dramatikem Vladimírem Kiršonem /1902-1938/ ( jenž jediný Averbacha po veřejném ponížení, když Stalin 1932 rozpustil Averbachův prostalinský RAPP, jehož byl Kiršon tajemníkem, neopustil ), popraven byl spolu se Semjonem Firinem /1898-1937/a mnoha prominenty z oblasti kultury.

V 12/1935 Stalin v listu Pravda zveřejnil svoji odpovědˇ na dopis Lily Brikové, která si stěžovala na to, že ( její ex partner ) Majakovský upadl v zapomnění. Dal jí za pravdu, že Majakovský ( kterého Stalin v 4/1930 zavraždil ) jako propagátor bolševické diktatury nesmí být zapomenut ( Majakovského Stalin počátkem 30.let zakázal ), a nařídil všem médiím, aby Majakovského tiskla a oslavovala .

Neradoval se z toho Bucharin, jenž prosazoval Pasternaka, ani Gorký, jenž Majakovského údernickou poezii nesnášel. Gorký obvykle komentoval všechny Stalinovy mediální iniciativy, tentokrát mlčel, ale o 2 dny později napsal dopis básníkovi Surkovi, v němž ironicky komentoval hudbu údernické nenávisti poezie Majakovského, protože věděl, že se Stalin o jeho komentáři hned dozví.

V 4/1936 Gorký napsal v listu Pravda statˇ O formalismu, v níž zkritizoval „ hrozivou nevzdělanost „ sovětských spisovatelů, zejména Alexandra Fadějeva /1901-1956 po nástupu Chruščova podlehl alkoholu a údajně se zastřelil/, člena ÚV a předsedu Svazu sovětských spisovatelů v letech 46-54 ( 1945 román Mladá garda, za který dostal Stalinovu cenu, a který se stal povinnou četbou ).

1949 byl Fadějev s dalšími členy vedení Svazu spisovatelů spoluautorem článku O jedné protivlastenecké skupině divadelních kritiků, který aplikoval Stalinovo tažení proti kosmopolitismu v umělecké sféře.

Stalin mu poslal na Krym dopis, v němž mu ironicky sdělil, že je „ velmi zaneprázdněn „, a popřál mu hodně zdraví, na což mu Gorký odpověděl obšírnou zprávou o stavu svého zdraví, a napsal, že chápe jeho zaneprázdněnost, a proto jej informuje o stavu SU literatury s tím, že mezi SU spisovateli převažují zbabělci a lháři bez vzdělání, a že přijede za Stalinem do Kremlu mu říci, jak situaci zlepšit.