Západ v obležení Stalinových vrahů IV, Švýcarsko

Stalinovo ministerstvo státní bezpečnosti / MGB v letech 1945-48 organizovalo vraždy Kremlu nepohodlných lidí v Polsku, v Madˇarsku a v ČSR, mj. vraždu Jana Masaryka, a později procesy s Rajkem a se Slánským.

Alexandr „ Sandor „ Radó  „ Dora „  sloužil v RA jako politruk již za Madˇarské republiky rad 1919 Béla Kuny, jenž za podpory Leninových bolševiků svrhl demokratickou republiku vyhlášenou 1918. Když Republika rad po 133 dnech padla, Radó uprchl do Vídně, protože byl nezodpovědný sukničkář, a dáma, u které tu noc spal, jej neprobudila, takže zmeškal poslední termín demobilizace bolševiků. Ze stejného důvodu si kvůli svým rodičům změnil příjmení z židovského Radolffy na Radó.

Ve Vídni během svého univerzitního studia kartografie jako agent Kominterny řídil bolševickou propagandu a vyzvědačskou sítˇ. V Moskvě, kam často jezdil, se zamiloval do německé komunistky Helen Jansen, která pracovala pro Lenina jako sekretářka. Jakmile se 1923 vzali, byli vysláni do Berlína, kde pracovali pro GRU pod krytím svého studia na Berlínské univerzitě. Radó měl na starosti i GRU sítˇ ve švédském městě Haparanda u finských hranic, kde měl kancelář.

Po vystudování pracoval jako zaměstnanec německé kartografické firmy a poté jako kartograf (vyzvědač) u Lufthansy a stockholmské firmy Aerotransport, předchůdkyni SAS, což GRU umožnilo přístup k obranným informacím Švédska.

1932 Radó vydal 1. zeměpisný atlas SSSR, což z něho učinilo kartografického experta ( nikdo se neptal na to, že mu to GRU povolila  -  v zemi, kde byly jiné mapy pro sovětské občany, jiné pro cizince a jiné pro GRU/RA, a kde se vlastnictví mapy rovnalo usvědčení ze špionáže ).

1933 po nástupu Hitlera Radó s rodinou prchl do Paříže, kde za peníze GRU založil kartografickou agenturu Inpress, která poskytovala geografické informace a vydávala mapy. Poskytovala krytí pro 10 agentů GRU – jejích zaměstnanců.

1935 šéf GRU nařídil Radó, aby se přestěhoval do Bruselu, nedostal však vízum, tak se usadil v Ženevě, kde mu GRU založila další kartografické vydavatelství Geopress. V 4/1938 jej GRU nadřízený  z Paříže informoval o tom, že pařížská rezidentura bude uzavřena a bude přesunuta do Ženevy, a Radó jí bude šéfovat, takže bude podléhat přímo GRU ústředí v Moskvě. Radó tak převzal i francouzské sítě GRU, a jeho úkolem bylo je rozšiřovat, verbovat a najímat.

Po vypuknutí války Radó potřeboval radisty, a jejich hledání jej dovedlo k Britovi Alexandru Allanu Foote /1905-1956/, jenž žil ve Švýcarsku.

Dle zprávy CIA a US vojenského atašé byl interbrigadista Foote ve skutečnosti agent MI6, jehož nadřízeným byl podpluk. Sir Claude Dansey /1876-1947/, za 1.sv.v. zpravodajský důstojník ve Francii ( pro SIS pracoval od roku 1900 do své smrti 1947), jenž ve 30.letech založil na pokyn  MI6 ve Švýcarsku zpravodajskou organizaci „Z“ ( které šéfoval s pseudonymem  „Z“) , která fungovala mimo SIS, ale paralelně s ní ( GRU měla paralelní organizace zejm. v US, o kterých běžné GRU sítě neměly tušení ).

Švýcarská/CH kontrarozvědka  ( neutralitu Bernu nacisté zblízka sledovali a Bernu vyhrožovali)  sledovala nejen nepřátelské aktivity vůči Bernu, ale i aktivity těch, kteří porušovali švýcarskou neutralitu, tolerovala však neoficiální zpravodajství, které neporušovalo švýcarské zákony.

Přes německého právníka z Mezinárodní organizace práce a GRU agenta Christiana Schneidera, svého nadřízeného, Sandor Radó 1939 navázal kontakt s významným německým novinářem Rudolfem Roessler/1897-1958/, jenž za Výmarské republiky udržoval kontakty s vysokými důstojníky Reichswehru.

V 1/1933 uprchl z Berlína do CH, kde si založil malé antinacistické nakladatelství, které krylo jeho práci pro Brity a GRU.

Roessler byl pro špionáž pro cizí stát zatčen 2x – v 5/1944 v Lausanne, propuštěn v 9/1944 a v 3/1953, kdy byl obviněn v NSR ze špionáže pro ČSR, propuštěn v 1/1954.

Nacistická kontrarozvědka zaznamenala drtivé úspěchy ve Francii, Belgii a v Nizozemí, koncem roku 1942 Abwehr a Gestapo, očividně s přispěním Gureviče z GRU, prolomily švýcarskou  sítˇ Sandora Radó a skupiny Leopolda Treppera, jenž šéfoval sítím GRU v Belgii a ve Francii, nicméně plné rozkrytí švýcarských sítí NKVD/GRU se Gestapu nikdy nepodařilo.

Leopold „Otto“Trepper /1904-1982 Jeruzalém / byl polský Žid, ve 20.letech žil jako sionista v palestinském kibucu, avšak 1930 jej Britové za komunistickou propagandu ( byl členem ÚV Palestinské KS ) z Palestiny vyhostili, v Paříži myl nádobí, a přes ilegální komunistický spolek Rabcors, který verboval pro práci v GRU, se stal jejím agentem .

1932 francouzská tajná služba pařížský GRU spolek pozatýkala, Trepper uprchl do Berlína, odkud jej sovětská ambasáda poslala na vojenský výcvik do Moskvy, 1935 byl znovu nasazen do Paříže, zakládal GRU sítě i ve Skandinávii.

V Paříži navázal kontakty s židovským obchodníkem, jehož znal z Palestiny, se kterým se dohodl na založení obchodní firmy na výrobu pláštěnek Raincoat Company, obchodní vklad jim poskytla GRU. Měli pobočku v Bruselu a ve skandinávských přístavech, mj. padělali pasy - padělatel pasů byl povinnou výbavou NKVD/GRU poboček.

Firma Raincoat Company Trepperovi poskytovala krytí, obchodní podíl v ní měl i funkcionář belgického zamini, jehož bratr byl ex premiérem Belgie.

Po pádu Francie bylo Trepperovo hlavní sídlo v Bruselu, jeho šéfem byl sovětský vojenský atašé u vichystické kolaborantské vlády ( svého zástupce zde měly i US ).

Sítě Sandora Radó a Treppera  spolu v letech 39-40 udržovaly kontakty přes Anatolije Gureviče /1913-2009/ z židovské rodiny, interbrigadisty a GRU ilegála.

GRU Gureviče  s US milenkou českého původu nasadila do Marseille, Paříže a Bruselu v 7/1939 jako zámožného obchodníka s uruguayským pasem. Trepper jej měl uvést do vyšší společnosti, což se mu podařilo, Gurevič, jenž byl podřízen obchodní sekci sovětské ambasády (obchodní sekce ruských ambasád byly pobočky GRU, jako obchodní sekce čsl. ambasád byly pobočky čsl. tajných služeb), se zapsal na bruselskou Svobodnou univerzitu, účastnil se dostihů, jezdil na koni, nechyběl na žádném plese.

Hned po jeho zatčení Gestapem v roce 1942 začalo rozsáhlé zatýkání.

V 11/1942 Gestapo rozbilo Trepperovu  sítˇ v Belgii, Trepper musel utéci do Francie, ale i zde jej Gestapo vysledovalo, když zaměstnanec jeho firmy Gestapu prozradil jméno zubaře „Monsieura Gilberta“, Trepper byl Gestapem zatčen přímo na zubařském křesle.

Nejen s Židem Gurevičem, ale i s Židem Trepperem Gestapo zacházelo v rukavičkách, a nejen to, Trepper krátce po svém zatčení z vazby Gestapa  „ uprchl „, a znovu se zapojil do odboje, což znamenalo jen jedno : Trepper se stal v Paříži dvojitým agentem. Spisovatel Patrick Marnham 2002 uvedl, že Trepper pravdpodobně udal nejen Stalinova agenta Henriho Robinsona, ale i Jeana Moulina ( viz mé články o francouzském odboji + Jean Moulin, mj. 

Jean Moulin IV, zrada v Caluire - Andrea Kostlánová – Idnes https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog   )

Protože také Gurevič jako Žid zatčení Gestapa přežil, musel spolupracovat jako dvojitý agent, Gestapo od Gureviče dokonce obdrželo radiovou šifru skupiny Sandora Radó, a tak od této doby dešifrovalo zprávy skupiny Radó, které ze Švýcarska Radó posílal do moskevského ústředí GRU ( Gurevič byl po návratu do Moskvy 1944 zatčen a poslán na 20 let do gulagu ).

Koncem roku 1943 Berlín přiměl švýcarské úřady, aby proti síti Radó zakročily – Švýcaři proto 14.10.1943 zatkli 2 Sandorovy radisty - švýcarské manžele Edmonda a Olgu Hamel (dostali 9 měsíců), a Margueritu Bolli.

Sándorovi tak zbyl jediný radista – Alexander Allan Foote, a klíčová spolupracovnice, polská Židovka a komunistka Rachel Duebendorfer ( 1934 se provdala za Dübendorfera, aby získala švýcarské občanství, předtím byla provdána za Němce )  „Sissy“ /1900-1973 NDR/, která Sandorovi předávala Roesslerovy zprávy – do 20.11.1943, kdy byl zatčen i Foote, a Sandorovi neměl kdo vysílat.

Christian Schneider byl švýcarskou policií zatčen 19.4.44 a Rudolf Roessler 19.5.44.  Sandor Radó se svoji manželkou uprchli vlakem do jižní Francie s pomocí manželčina bratra – průvodčího vlaku, kde pár měsíců působili u komunistické partyzánské buňky Nicole ( za což Radó dostal Řád čestné legie), s jejíž pomocí se přemístili do Paříže, kde Radó kontaktoval GRU ( vojenského atašé) a informoval jej o zdecimování své švýcarské sítě. O trochu později dorazil do Paříže i Foote, jehož hlášení vojenskému atašé o důvodech zániku sítě Dora se diametrálně lišilo od zprávy Sandora Radó.

Poté, co Radó spolu s Leopoldem Trepperem a Footem v 9/1944 kontaktovali v Paříži agenta GRU, byli 6.1.45 všichni tři letadlem „ evakuováni „ z Francie přes Káhiru do Ruska (některé zdroje uvádějí, že Trepper v tomto letadle nebyl ).

Při mezipřistání v Káhiře Radó utekl z letadla a požádal na britské ambasádě o azyl – MI5 o něho projevila zájem, ale jeho spis dostal Kim Philby, který jej zadržel, dokud Stalinovo komando nedorazilo do Káhiry. Radó se pokusil o sebevraždu a byl hospitalizován.

30.7.45 jej Egypt vydal na Stalinovu žádost, jenž z něho učinil zločince, Moskvě ( měl sovětský pas, Britové s požehnáním Churchilla vydávali svým bolševickým spojencům všechny, o které Moskva požádala ).

Britský emigrační důstojník na káhirském letišti ve zprávě uvedl, že : „ Vězeň byl převážen nedobrovolně, obklopen sovětským vojenským atašé, plukovníkem, majorem a dvěma policisty, a odmítl podepsat emigrační dokumenty – podepsal je až po výhružce ze strany jednoho člena eskorty „ . Do Moskvy byl Radó odvlečen přes Teherán ( 26.9.45 byl do Moskvy odvlečen další zpravodajský důstojník Konstantin Volkov, unesený v Istanbulu na udání Kima Philby ).

Radó byl 18 měsíců mučen v Ljubljance a poté rychlosoudem odsouzen za špionáž a zpronevěru fondů skupiny Dora k 15 letům gulagu – jeho manželka GRU neuposlechla a zůstala se dvěma syny v Paříži, kde se se Sándorem formálně rozvedla, aby na ni GRU nenaléhala.

Radó nejprve otročil v sibiřských gulazích - měl totiž velkého osobního nepřítele – Lavrentije Beriju.

Za 2.sv.v., aby Berijův zhýčkaný syn, kterého zajímaly jen ženy, nemusel na frontu, jej Berija vyslal do Švýcarska, aby pracoval v síti Sandora Radó.

Mladý Berija utratil většinu finančních prostředků pro skupinu ( z čehož Berija starší obžaloval Sándora Radó ) na svoji zábavu, aniž by pro skupinu jakkoli pracoval, naopak, svým chováním ji výrazně ohrožoval. Sándorovi Radó se po velkém úsilí podařilo, že mladého Beriju ( manžela vnučky Gorkého Marfy ) odvolali zpět do Moskvy – poslali jej na frontu, kde padl.

Sandorovi Radó uškodilo i to, že pracoval pro gen. Jana Berzina, šéfa GRU 1924-35, jehož spolupracovníci byli po jeho popravě v 7/1938 také popraveni.

Po roce byl Radó ze Sibiře přemístěn do městečka Kučino u Moskvy, kde se stal privilegovaným vězněm – pracoval pro geofyzickou observatoř a na sovětských mapách. Přimluvil se za něho jeho přítel z dob Madˇarské sovětské republiky Bela Kuny Ferenc Münnich, ex politický komisař ve Španělsku Rakosiho praporu XIII. Mezinárodní brigády, po válce klíčová  osobnost Moskvy v Budapešti ( po rozdrcení madˇarského povstání 1956 sovětskými tanky se stal postupně ministrem vnitra, obrany a premiérem ).

Radó byl propuštěn po smrti Stalina v 11/1954 v rámci amnestie z let 54-55, a snažil se pro sebe vyjednat sovětské občanství, ale nebylo mu uděleno, odmítl podmínku zůstat v Moskvě a přednášet zde na univerzitě.

Po 37 letech se 1955 vrátil do Madˇarska, kde se stal zástupcem šéfa Kartografického ústavu, 1956 za ním přijela exmanželka se syny, zemřela 1958.

Dle CIA zprávy se prof. Radó povstání 1956 na žádné straně neúčastnil, měl přátele na obou stranách, včetně 1958 popraveného Imreho Nagy ( Nagy, jenž 1918 sběhl z rakousko-uherské armády a vstoupil do madˇarské sekce ruské KS, je podezírán, že byl spoluúčastník vraždy carské rodiny ).

Zatímco jeho přátelé byli po potlačení povstání kremelskými tanky popraveni, Radó GRU sloužil dál, jak dosvědčuje jeho nasazování na diplomatické recepce západních ambasád, na nichž zejména konverzoval s vojenskými přidělenci, ale odmítal se bavit o svém poválečném věznění v ruských gulazích, uvádí autor zprávy CIA z roku 1986 „ Sandor Radó :The jovial and wordly spy „ .

Po potlačení povstání byl Radó Kremlem jmenován šéfem Výboru Varšavského paktu pro mapy a geodézii ( nejen v Rusku, ani v Madˇarsku si cizinci nesměli kupovat mapy ).

Od 1962 vydával v němčině, angličtině a francouzštině kartografický čtvrtletník Cartactual, který byl geniálním sběratelem informací. Za 10 dolarů předplatného odběratelé obdrželi aktualizované mapy s komentáři z veřejných zdrojů. Výtisk zpravidla obsahoval 3 mapy komunistických států a 20 map západních států. Radó na oplátku obdržel informace pro aktualizaci map západních států, a hlavně záminku pro kontakty se západními zdroji, tj. potenciál pro jejich případné rekrutování. Z těchto důvodů Radó jezdil v 60.letech často na Západ, kde za peníze GRU zakládal společnosti pro publikaci map, a účastnil se mezinárodních konferencí ( opakoval svoji osobní historii ze 30.let ) – 1967 se téměř stal místopředsedou Mezinárodní kartografické asociace, ale neuspěl pro svoji minulost vyzvědače.

1973 pod cenzurou KGB Radó napsal své paměti „ Pod pseudonymem Dora“.

Leopolda Treppera /1904-1982 Jeruzalém/, šéfa Rudé kapely GRU ve Francii, Belgii, NL a v Německu, a posléze spolupracovníka Gestapa, šéf vyhlazovací jednotky SMERSH Viktor Abakumov zavřel do Ljubljanky, kde v kobce zůstal až do roku 1955, z jakých důvodů nebyl popraven, věděl jen on sám.

Abakumov získal 1945 pro spolupráci zadrženého Heinricha Muellera z Hitlerova Hlavního stanu, kterého poté bolševici vyvezli do Latinské Ameriky, 1946 Stalin Abakumova jmenoval šéfem Ministerstva pro státní bezpečnost/MGB, aby vyvážil moc Beriji, jenž se sadistického mučitele Abakumova panicky bál.

S Abakumovem byl v 12/1954 mj. popraven pluk. Lichačev z odd. MGB pro vyšetřování mimořádně choulostivých politických vražd, jenž v letech 1945-48 organizoval vraždy Kremlu nepohodlných lidí v Polsku, v Madˇarsku a v ČSR, mj. vraždu Jana Masaryka, a procesy s Rajkem a se Slánským. Viz mj. mé články

Jan Masaryk, hra rozvědek, zbrojní kontrakty I - Andrea ...

Jan Masaryk, hra rozvědek a zbrojní kontrakty II - Andrea ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

). Po propuštění se Trepper dokonce mohl vrátit do Polska k rodině, kde, třebaže byl v domácím vězení, vedl Sdružení polských Židů, 1974 emigroval se souhlasem KGB do Izraele ( v 1.pol. 70.let KGB vypustila desetisíce ruských a polských Židů do US a Izraele, mezi nimi tisíce svých agentů a mafiánů).

1975 Trepper ve Francii publikoval Paměti, ve kterých mj. uvedl, že Radó na rozdíl od něho, si byl jistý, že bude v Moskvě zatčen, proto  před svým útěkem v Káhiře zabezpečil manželku a syny ve Francii.

Alexandr Foote z letadla v Káhiře směrem na „ debriefing „  do Ljubljanky sice neutekl, ale jakmile v Moskvě vystoupil, přišel i o zbylé iluze, ve svých Pamětech napsal : „ Nacistické Německo bylo v porovnání se sovětským Ruskem rájem svobody“ .

1947 Foote utekl ze sovětského sektoru Berlína do britského, když GRU při svém výslechu přemluvil, aby ho poslala na další misi – dostal novou identitu major Granatov a byl jako německý nacista pod jménem Albert Müller odvezen do sovětského sektoru v Berlíně, aby se zde etabloval v nacistickém podzemí pro svoji misi v Argentině.

1949 mu v NYC v nakladatelství Doubleday vyšly paměti Příručka pro špióny ( zemřel zanedlouho – 1956 v 51 letech ). GRU přes své zaplacené novináře a „ experty „  ( včetně Rand Corp. ) knihu okamžitě 1949 komentovala výroky, že jde o lži a dezinformace.

V knize Foote podrobně popisuje, jak Rudá trojka fungovala, včetně kódů a tajných vysílání, jak se ukrývali před švýcarskými i německými agenty, jak GRU rekrutovala a jak skupinu financovala, zveřejnil jako prvý i poválečné  GRU výcvikové metody.

Foote píše, jak se během 9 let práce pro GRU ( od 1938 poté, co se do Londýna vrátil z Madridu a přestěhoval se do Švýcarska ) stále přesvědčoval, jak se bolševické Rusko, vystupující jako spojenec západních demokracií, stále více podobá nacistickému státu.

Dübendorferová byla chytřejší, 1944 přestala s GRU komunikovat, místo toho byla přes Victora Farrella v kontaktu s MI6 ve Švýcarsku – stejně jí to nepomohlo, byla i s Böttcherem v 2/1946 Stalinovými agenty unesena do Moskvy, kde byla 9 měsíců mučena v Ljubljance tak, že z mučení zešílela, a poté poslána do gulagu pro duševně choré, odkud byla propuštěna 1956 ( oficiálně soudruzi uváděli, že byla do roku 1956 vězněna v NDR ). V NDR strávila jeden rok na psychiatrii, aby se zážitky z Ljubljanky vyrovnala.

Rachel Dübendorferovou moskevské ústředí GRU, pro které pracovala od roku 1927 ( stejně jako její celoživotní milenec poddůstojník Paul Böttcher, držitel nejvyššího vyznamenání Třetí říše z roku 1944 ) jako sekretářka v Organizaci práce ( ILO byla personálně totálně obsazená Stalinovými bolševiky ) Společnosti národů,nesnášelo, protože jim, jak Roesslerovi slíbila, nikdy neprozradila Roesslerovo jméno, GRU jej znala jen pod kódem Lucy.