Albert Londres : To již není člověk ani Francouz, ale komunista

První Máj bolševici a nacisté vyhlásili za státní svátek  ... 4 dny po rozpuštění Ústavodárného shromáždění se 10.1.18 konal 3.všeruský sjezd sovětů, na němž bolševičtí delegáti již převládali, a dali jasně najevo, že tvrdě

potlačí jakýkoliv odpor proti své diktatuře.

Anarchista a vůdce námořníků z kronštadtské posádky (30 km od Petrohradu) Železňakov na sjezdu za všeobecného potlesku prohlásil : „ Jsme připraveni zastřelit ne pár, ale stovky nebo i tisíce lidí, a pokud bude třeba, tak i milión “ (anarchisté odmítali volby i parlamentní instituce, a proti Ústavodárnému shromáždění se jako jediní stavěli od samého začátku, neúčastnili se ani voleb do sovětů ).

Fritz Platten /1883-1942/, švýcarský komunista z bigotně katolické rodiny, spoluzaložil Komunistickou Internacionálu a zorganizoval Leninovu cestu ze Švýcarska zpět do Ruska. 14.1.1918 v Petrohradu zachránil Leninovi, se kterým seděl vzadu v autě, život, kdy při pokusu o atentát na něj ve spršce střel zatlačil Leninovu hlavu k podlaze automobilu, Lenin vyvázl bez škrábnutí, Platten měl kulku v ruce. Platten byl zatčen Stalinem v rámci jeho čistek v Kominterně 1938, 1942 byl popraven. Jeho manželka Berthe Zimmermann /1902-1937/, rovněž švýcarská komunistka, která 1923 ze Švýcarska emigrovala do Moskvy, byla Stalinem popravena již v 12/1937.

V Moskvě šéfovala nejtajnější sekci Kominterny, která byla nelegální – sekci kurýrů a mezinárodních styků - jejím nadřízeným byl NKVD zpravodajský důstojník Jacob Mirov-Abramov /1895-1938 popraven i s manželkou, reportérkou TASS ve Španělsku / z rodiny židovského obchodníka z Litvy, vystudoval v Berlíně, člen bolševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany.

Účastnil se bolševického puče i polsko-sovětské války 1919-1921 pod velením Trockého, organizoval pomocnou německou brigádu, od 1922 pracoval na sovětské ambasádě v Berlíně, kde dozoroval pobočku Kominterny, která z Berlína prováděla špionáž ve střední Evropě.

1935 jej Stalin vyšachoval ze všech významných funkcí a 1936 jej poslal jako agenta GRU do Španělska. Po návratu byl jako většina interbrigadistů zatčen a krutě mučen – podepsal přiznání a povinně udal svého ex nadřízeného bolševika Osipa Pjatnického /1882-1938/, šéfa mezinárodního oddělení Internacionály, z chudé rodiny židovského krejčího v Litvě, jenž v 10/1937 poté, co se v ÚV jako jediný postavil proti Stalinovým masovým čistkám, které zpochybnil s tím, že žaloby jsou směšné, a neodvolal svá slova, když byl požádán, aby odvolal, byl vyloučen z ÚV a ze Strany, a zatčen NKVD.

Leninova partnerka a sekretářka Naděžda Krupská, kterou Stalin nenáviděl, se po bolševickém puči stala náměstkyní komisaře pro školství Anatolije Lunačarského /1875-1933, syn politika, radikalizoval se na univerzitě v Curychu, kde se setkal s Luxemburgovou, 1901-2 ve vyhnanství na Sibiři, 1903 se přidal k frakci bolševiků.

14.4.1918 bolševický tisk oznámil Leninův propagandistický „ kulturní „ projekt – všechny sochy a památky na počest carů, jejich „ přisluhovačů „ a carství měly být strženy a zdemolovány, a místo nich měly být vybudovány „ díla“ oslavující bolševickou revoluci Vladimíra Iljiče Uljanova alias „ Lenina“  ( nejvíce mramorových a bronzových soch Lenina bylo po genocidě ukrajinských rolníků a inteligence vybudováno bolševiky na Ukrajině – celkem 5.500, v Rusku  jich bylo „ jen 770“, v Bělorusku 600 ).

Lunačarský se proti rozboření carských/ruských kulturních památek rázně postavil, a 1929 dokonce prosazoval přechod od azbuky na latinku.

Proto Stalin 1929, kdy se již plně chopil moci, Lunačarského z funkce lidového komisaře vyhodil, a poslal jej jako polyglota ( dopisoval  si s Bernardem Shaw, Wellsem a Rollandem ) zastupovat Kreml u Společnosti národů.

1933 se jej Stalin konečně zbavil - jmenoval jej velvyslancem ve Španělsku a zavraždil jej ve vlaku, když vlak projížděl Francií. Jméno Lunačarského bylo vymazáno z historie Strany, jeho spisy byly zakázány – o Lunačarského proletářské kultuře list The NYC Times z 6/1919 napsal, že „Rudí ničí dětské duše systémem amorálnosti „.

Krupská, tajemnice ÚV ze zchudlého rodu nižší šlechty, v rámci proletářské kultury založila mládežnické organizace Komsomol a Pionýr, ve své funkci na ministerstvu setrvala až do své smrti v 2/1939.

Bolševici v 12/1917 uložili každému analfabetu povinnost naučit se číst a psát ( nutné pro přiblížení se Západu ), od 4/1918  bylo sebevzdělávání pro všechny povinné ( papír byl úzkoprofilovým zbožím, předčítalo se ), od 12/1918 musel každý, kdo číst a psát uměl, naučit číst a  psát několik analfabetů, a od 12/1919 hrozil trestní postih každému, kdo analfabetům neumožní zúčastnit se kurzů gramotnosti ( za cara chodilo do školy každé páté dítě, za bolševiků chodili všechny děti povinně od 8 do 17 let, od 1/1921, kdy byl nedostatek všeho zboží a potraviny nebyly vůbec, od 8 do 15 let  ) ...

Na rozdíl od cara a později Stalina, Leninovi bolševici nikomu nevnucovali azbuku, která byla dominantním vektorem Velkého Ruska.

Leninovi internacionální bolševici naopak odhodili šovinismus a podpořili romanizaci/latinku ( Lunačarský ), úspěšně i u severokavkazských a turkických národů, viz román První učitel od Čingize Aitmatova z roku 1962 o rudoarmějci, jenž se trochu naučil číst a psát v RA, a 1924 založil školu v kirgizské vesnici, kde jej obyvatelé zpočátku jako představitele bolševiků nenáviděli, protože na jaře 1918 bolševici kirgizské vesnice konfiskacemi oloupili o všechno obilí a potraviny. Postupně se i vesničané začali podílet na zakládání čtenářských klubů a knihoven.

Zneužívání psychiatrie bolševiky bylo praktikováno již za Lenina, viz prominentní politička Marie Spiridonová, kterou střídavě věznili a zavírali na psychiatrii.

První Máj

Stávka dělníků v Chicagu, v drtivé většině německých přistěhovalců, společnosti McCormick Harvester ( vynálezce žacího stroje ) proti propouštění zaměstnanců a následné demonstrace za 8hodinou pracovní dobu místo zavedené 12 hodinové,  které vypukly 1.5. 1886, a které byly po výbuchu bomby rozehnány střelbou , stojí za počátkem oslav tzv. Prvního Máje, Svátku práce. Za výbuch bomby a zavraždění policistů byli popraveni 4 anarchisté, třebaže pádný důkaz policie neměla.

1889 přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů 1. květen za oficiální Svátek práce. Postupně se k oslavě tohoto Svátku přidali bolševici a nacisté, kteří jej vyhlásili za státní svátek, a také katolická církev, která jej roku 1955 zasvětila sv. Josefu, dělníkovi.

NSDAP/Nacionálněsocialistická německá dělnická strana vyhlásila tento den státním svátkem již v roce 1933, a všechny následující roky pronášel Führer 1.5. projev.

V Polsku byl 1. květen státním svátkem jen za nacistické a sovětské okupace.    

V Generálním gouvernementu (nacisty okupovaná část Polska) státní svátek Prvního Máje vyhlásil Hans Frank 1940, to samé učinili bolševici, okupující východní PL. Za nedodržení státního svátku se posílalo do nacistických KL a do bolševických gulagů. Účastníci a organizátoři Prvního Máje nosili portréty Stalina a Hitlera.

V 5 + v 6/1918 bolševici znárodnili podniky, které měly kapitál nad 500.000 rublů a začali na venkově násilně konfiskovat obilí. Masové represe doprovázely Leninův projekt násilného převzetí moci bolševiky od samého počátku, Lenin masové represe mnohokrát obhajoval na ÚV Strany.

6.-7.7.1918 se leví eseři pokusili o státní převrat, v 8/1918 začala zahraniční protibolševická intervence.

Urickij, stejně jako mj. Trockij, Bucharin /1888-1938/, Smirnov a Džerzinskij /1877-1926/, šéf OGPU, nesouhlasil s brestlitevským mírem, který nařídil podepsat Lenin ( nelze bojovat na dvou frontách, ve skutečnosti slíbil mír Berlínu), na protest proti jeho podepsání odešel z ÚV Strany, a spolu s německo-polským bolševickým internacionalistou Karlem Radkem /1885-1939/ vytvořili opoziční skupinu „ Levých komunistů „ , kterou 7. mimořádný sjezd bolševické strany z 3/1918 zavrhl.

Teprve v 5/1918 po vzpouře čsl. legií a vypuknutí občanské války se Urickij „ nechal uprosit „ , a do ÚV se vrátil.

Karl Radek v KSN vystupoval proti Rose Luxemburgové a Karlu Liebknechtovi, kteří jeho bolševickou linii kritizovali ( proto byli v 1/1919 zavražděni, viz můj článek Rosa Luxemburgová trochu jinak - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=397195 ).

Aby byla obnovena židovská čest, byl v 8/1918 Urickij zastřelen mladým kadetem Leonidem Kannegisserem z bohaté židovské rodiny v odvetu, že popravil jeho přítele – vrah byl mučen a popraven, zatčeni a popraveni byli i jeho přátelé a někteří příslušníci jeho rodiny, rodiče utekli do Polska.

Leonid Kannegisser byl přítelem básníka Sergeje Jesenina /1895-1925 zavražděn bolševiky, které kritizoval / a členem protibolševické skupiny, kterou vedl jeho bratranec Maxmilian Filoněnko a Boris Savinkov /1879-1925, kdy jej 1924 bolševici vylákali zpět do Ruska, byl umučen v Ljubljance, dle oficiální verze vyskočil z okna/.

Boris Savinkov byl člen Teroristické brigády Strany socialistů-revolucionářů, 1904 zorganizoval vraždu ministra vnitra a 1905 se pokusil zavraždit Mikuláše II. Poté, co jej někdo udal, byl zatčen, odsouzen k trestu smrti, později omilostněn.

Když se 1909 pokusil zavraždit vrchního velitele ruského námořnictva, byl znovu odsouzen k trestu smrti, podařilo se mu však utéci do Paříže, kde vydával Deník teroristy ( 2017 vyšel v Paříži Savinkův román o revoluci z roku 1905, které se aktivně účastnil,  „To, co nebylo „ /Ce qui ne fut pas, 496 stran, který v letech 1912-13 vycházel ve formě fejetonů v listu Strany socialistů-revolucionářů ).

Za 1.sv.v. Savinkov sloužil jako dobrovolník ve francouzské armádě, stal se asistentem ministra války v Prozatímní vládě, po bolševickém puči organizoval v Moskvě protibolševický odpor – v 7/1918 zorganizoval protibolševická ozbrojená povstání v Jaroslavi, Rybinsku, Muromu.

Během bolševické války proti Polsku 1919-1920 ve Varšavě za souhlasu maršála Pilsudského organizoval protibolševické jednotky z válečných zajatců RA, a spolu s ruským spisovatelem Dmitrijem Merežkovským /1866-1941/ z bohaté úřednické rodiny zde vydával noviny Za svobodu.

Merežkovský byl 9x nominován na Nobelovu cenu za literaturu, 1911 byl carem obviněn z terorismu.

Prozatímní vládu pro její neefektivnost Merežkovskij označil za příčinu, po které přijde bolševická tyranie, Merežkovskému pomohl v 12/1919 uprchnout z Petrohradu filozof Anatolij Lunačarskij, jenž mu obstaral propustku.

Merežkovskij prohlásil: „ Lenin vyhlásil diktaturu proletariátu, existuje však jen jedna diktatura, a to diktatura Lenina a Trockého „ ...

Z Varšavy Merežkovský uprchl do Paříže, navštívil i Mussoliniho v Itálii.

V prvních dnech nacistického vpádu do Bolševického Svazu v 6/1941 Merežkovskij údajně promluvil v německém rozhlasu, – mj. uvedl, že „ se bolševici nikdy nezmění, a že Rusko bylo bolševikům vždy jen záminkou k dobytí celého světa, což je pravý cíl, o který usilují „ – Merežkovskij ve svém údajném projevu přirovnal Hitlera k Johance z Arku, a vyzval jej k protibolševickému tažení.

Historici však pochybují, že Merežkovskij v německém rozhlasu byl, protože žádný ze svědků, který tuto skutečnost uvedl, jeho projev neslyšel, odkazovali jen na jistý psaný projev z roku 1943, kdy byl Merežkovský již 2 roky po smrti - šlo o mýtus nacistické propagandy, založený na jeho projevu z posledního narozeninového večírku, kdy v jedné větě zmínil Hitlera i Johanku z Arku. Merežkovskij zemřel v 12/41 v Paříži.

Albert Londres /1884-1932 požár na parníku/

Londres byl francouzský spisovatel a zakladatel investigativní žurnalistiky, odsuzoval mj. kolonialismus a otroctví, nositel několika ocenění za novinářskou práci.

Na Balkán 1930 odjel napsat investigativní článek o teroristických akcích tzv. Bulharských Komitadjis – členů výboru z Interní makedonské revoluční organizace, sponzorovaných Kremlem, které bojovaly proti Osmanské říši ( Les Comitadjis - Le terorisme dans les Balkans ).

Článek, ve kterém odhalil bolševický skandál, nepředal, zemřel 1932 na oceánském parníku MS Georges Philippar, když se z Číny vracel do Francie.  

Zjistil, že se bolševici vměšovali do záležitostí Číny, dodávali zbraně a drogy Mao Ce-tungovi, genocidnímu spoluzakladateli KS Číny ( viz životopis Londrese od Pierre Assouline), jenž za podpory bolševiků 1928 zorganizoval Rudou armádu dělníků a rolníků pro občanskou válku s Kuomitangem /Nacionalistickou stranou Číny o moc v nové republice vyhlášené 1911 po svržení čínského císaře. Během tzv. Dlouhého pochodu /1934-35/ 9.000 km, během kterého Mao pozabíjel své odpůrce, se stal šéfem KS Číny.

Poznámky k tomuto skandálu se nikdy nenašly, byly zničeny při požáru lodi, ale věděli o nich dva lidé, kterým obsah poznámek svěřil - pár Lang-Villar, oba brzy zemřeli při letecké nehodě …

Londresovi zápisky o Rusku ( „V sovětském Rusku“ )

„Již ve vlaku mne jedna ruská dáma politovala, že jedu do Petrohradu, kterého se zmocnili bolševici a připravili jej o veškerou civilizovanost. Bolševické jednotky za zvuku Třetí Internacionály vraždí své třídní nepřáte a srkají polévku, kterou nabírají ze špinavého vědra, z plechovek na holení.  Za zvuku IV. Internacionály asi budou běhat po čtyřech a pod V. Internacionálou budou štěkat.

Bolševismus není anarchie, je to absolutistická monarchie jen s tím rozdílem, že se monarcha nenazývá Mikuláš II, ale Proletář I.

Leninova laboratorní morčata jsou ruští občané. Již jich zabil statisíce, a další masakry jsou na obzoru, což mu nebrání v tom, aby se svou kočkou na klíně a vzezřením krutého Asiata dál nesnil  …

Byl jsem u nasládlého komisaře zahraničí Čičerina, jenž má kolem sebe družinu zhruba 60 poskoků židovského etnika, kteří vyklouzávají a vsouvávají se do dveří jako úhoři. Jeden z nich se ke mně žene s napřaženou rukou : „ Konečně Francouz! Já jsem Pascal .“ – Francouz !  Je to člověk, jenž je ochoten pro bolševismus vytrpět cokoliv, hlad, špínu, mučení i popravu, protože to již není člověk ani Francouz, ale komunista.