Užiteční idioti ze Západu, podporující bolševiky

Slovo užitečný idiot - levicový intelektuál ze Západu, manipulovaný bolševickým režimem, údajně zavedl Lenin. Užiteční idioti se mylně domnívají, že vědí komu a čemu slouží ( Putinovi užiteční idioti Dépardieu, Seagal, Travolta,

Gerhard Schroeder  mj.,  nejsou intelektuálové ). Kreml s nimi manipuloval, aby jejich režim vychvalovali či přinejmenším mlčeli o jeho zločinech.

1919/1920 se s bolševiky zapletli bojovníci za irskou nezávislost Michael Collins /1890-22.8.1922 zavražděn / a Harry Bolland /1887-1.8.1922 zavražděn /.

Collins, spoluzakladatel IRA a nezávislé Irské republiky ( v té době nikým neuznané ) jako ministr financí Svobodného Irska vyhlásil 1919 pro financování Irské republiky projekt Národní půjčky ( prohlášené Londýnem za nelegální ), v rámci které se vybralo 400.000 liber, z toho 25.000 ve zlatě. Peníze byly uloženy na individuálních účtech správců, zlato měl Collins ukryté v podlaze svého domu až do své vraždy 1922.

Ludwig Martens /1875-1948 Moskva/ z rodiny německého průmyslníka, jenž do 1915 vlastnil ocelárny v Kursku, které mu byly jako německému občanu zkonfiskovány,  se po Únorové revoluci 1917 spolu s Trockým vrátil z US do Ruska, ale v 3/1919 byl Leninem poslán zpět do NYC, aby zde založil neformální/ilegální „ styčnou diplomatickou kancelář bolševického Ruska „ ( US bolševiky diplomaticky uznaly až za FDR 1933, jako poslední je uznal Beneš 1934 ), přes kterou Martens navázal obchodní styky s více než 1000 US firmami, včetně Morgan Guaranty Trust Company of J. P. Morgan.

Kreml 1919/20 nařídil Martensovi, šéfovi této nelegální mise, aby s irským „vyslancem“ Harry Bollandem dohodl „půjčku“ bolševikům výměnou za ukradené carské klenoty, které bolševici dali Bollandovi jako zástavu. Tyto klenoty zůstaly ukryty v Dublinu do 1938, kdy byly předány Éamonu de Valerovi, prominentnímu irskému politiku ze strany Sinn Féin.

Stalin organizoval propagační cesty nejen západních užitečných idiotů -intelektuálů a politiků do Svazu od roku 1929.

1930 navštívil Svaz irský dramatik a socialista z Labour Party George Bernard Shaw /1856-1950/, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1925, a finančně bolševiky podpořil.

Britský spisovatel z rodiny služky, zakladatel moderní science-fiction,  vegetarián H.G.Wells /1866-1946/ byl do Ruska jako socialista pozván již 1920, přijal jej Gorký a Lenin, tlumočila mu Gorkého milenka, nasazena na Gorkého NKVD, NKVD agentka z hraběcí rodiny Mura Budberg /1892-1974 Itálie/, se kterou měl v Rusku poměr, a která za ním po svém rozchodu s Gorkým odjela žít do Británie. 

V knize Russia in Shadow (1920)/ „Rusko v mlze „  líčí otřesné poměry v Rusku za bolševiků,  z knihy vyplývá, že by Lenin možná mohl nějaké komunistické vize uskutečnit, Wells však v realizaci komunismu nevěří. Již ve 20. letech se Wells označil za anti-marxistického socialistu a prohlásil, že "by bylo lépe, kdyby se Marx nikdy nenarodil".  „V bolševickém Rusku se můj pohrdavý odpor k Marxovi a k jeho primitivní filozofii změnil v aktivní nepřátelství.“

O svém setkání s Leninem napsal : „ Brožury a letáky, nechápající psychologii západního dělnictva, obhajující nesmyslné tvrzení, že v Rusku došlo k marxistické revoluci, neodhalují nic ze skutečného Leninova smýšlení .“

Rozhovor, vedený v angličtině, jim nevyšel, Wells se ptal: „Co myslíte, že uděláte z Ruska?“  Lenin : „ Proč v Anglii nevypukla sociální revoluce? Proč nezničíte kapitalismus a nevytvoříte komunistický stát? Proč se nepřipojíte?“ 

Wells Lenina kritizuje, že podlehl utopii o elektrifikaci Ruska, když má Rusko k dizpozici jen mužiky ( netušil, že má Lenin k dizpozici otroky z gulagů ) -  „Vraťte se za 10 let a uvidíte,“ odpověděl Lenin.

Wells brutálního Lenina nazval snílkem ( sám snil o vylepšeném kapitalismu, tzv. kolektivismu s dokonalými lidmi ),  Lenin Wellse maloměštˇákem.  

Se Stalinem se Wells na Stalinovo pozvání setkal 23.7.1934.

Wells Stalinovi nabídl svoji verzi kolektivismu – reformovaný kapitalismus, např. Rooseveltův socialistický New Deal z roku 1933. Stalin ostře namítl, že třídní rozpory mezi kapitalisty a proletáři jsou nepřekonatelné. Wells jej varoval, že Západ primitivní myšlenku třídního boje nikdy nepřijme, Stalin však odmítl jinou metodu boje než totální likvidaci třídních nepřátel v gulazích.

Wellse rozhovor, vedený prostřednictvím tlumočníka, uvedl do rozpaků, nicméně poděkoval za rozhovor a pochválil Stalinovi ekonomické úspěchy jeho diktatury.

Nejdříve opatrně tvrdil, že nejasnosti v rozhovoru mohl zavinit tlumočník, v levicovém časopisu New Statesman rozporuplně prohlásil: " Nikdy jsem nepotkal spravedlivějšího, upřímnějšího a čestnějšího muže než je Stalin ", načež Stalinovo vládnutí zhodnotil jako „ absolutistické, omezující nezávislost myšlení a nesměřující ke skutečné "Kosmopoli"/světovému welfare státu „, který si Wells přál.

Wells byl na SS seznamu intelektuálů a politiků,a to na předním místě, kteří měli být okamžitě zatčeni po invazi do Británie. Wells byl v roce 1934 jakožto prezident Mezinárodního PEN klubu iniciátorem vyloučení německého PEN klubu z této organizace poté, co německý PEN klub odmítl členství osobám neárijského původu.

Stalin, kterého zavrhl zcela, se spolu s Hitlerem stal předobrazem jeho utopického románu, ve kterém analyzuje fašismus, The Holy Terror (1939).

20. století Wells označil za "Věk marnosti" /The age of frustration, a v předmluvě ke knize The War in the Air ( 1941) prohlásil, že epitaf na jeho hrobě by měl znít: "Já jsem vám to říkal, vy zatracení blázni !"  ... 

Jeho posledním dílem byla kniha Mind at the End of its Tether/S rozumem v koncících ( 1945 ), ovlivněna naprosto zbytečným svržením atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Tato jeho poslední kniha je jeho literárním a sociologickým testamentem, mj. píše, že nahrazení lidstva jiným živočišným druhem není špatný nápad.

( O Hirošimě viz mj. mé články Hirošima/Nagasaki, odmytizování oficiální linie - Andrea ...

+  

Hirošima, Nagasaki a dementnost jaderného odstrašení - Blog ...

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

) .

Román Ostrov Doktora Moreaua (1896) je varováním před nepromyšlenými důsledky genetických experimentů -  „ Věřím, že nikoliv výběr těch nejúspěšnějších pro chov, ale sterilizace těch vadných je tou pravou možností jak zlepšit lidskou populaci."

H.G.Wells i Jules Verne jsou společně uváděni jako otcové moderního sci-fi, o 38 let starší Verne neměl Wellse rád, prohlásil: " Knihy pana Wellse jsou velmi zvláštní a velice anglické.  Nevidím žádný důvod, proč by se jeho práce měly srovnávat s mými, jeho příběhy se nezakládají na vědeckém podkladě, já tvořím na základech fyziky, on si vymýšlí. Já se na Měsíc dostávám na dělové kouli vystřelené z děla, on letí na Mars v lodi, kterou zhotovil z kovu a která nepodléhá zákonům zemské gravitace. To je opravdu zábavné ! Ale ukažte mi takový kov ! Ať pan Wells takovou loď vyrobí ! " 

Přesto se ve 20.století uskutečnilo více předpovědí Wellse než Verna, ač mnoho vynálezů, o kterých píše Verne, bylo v jeho době již ve stádiu pokusů či realizace, zatímco Wells předpověděl objevy, o kterých v době jeho psaní nebylo nic známo.

Jednou z jeho předpovědí je tank, který Wells popisuje v povídce Obrněnci/The Land Ironclads (1903) - tanky byly do armádní výzbroje zavedeny Churchillem, a poprvé použity 15.9.1916 v bitvě na Sommě, kde však uvízly v blátě. Wells tehdy osobně kontaktoval Churchilla, a podle jeho návrhu byly vylepšeny pojízdné pásy tak, aby se už nebořily.

Předpověděl výrobu syntetických diamantů v The Diamond Maker (1894, vyráběny od 1955), bezdrátový přenos pohyblivého obrazu v The Crystal Egg (1897, realizováno 1926), objev strategického radioaktivního materiálu v Tono-Bungay a The World Set Free (publikováno 1909 a 1914, realizováno 1933, fyzik Leó Szilárd dokonce prohlásil, že byl k bádání v tomto směru Wellsem přímo inspirován ), moderní bojová letadla a kobercové nálety v A Dream of Armageddon (Sen o Armagedonu, publikováno 1901, první bombardér těžší vzduchu je z roku 1913) .

Eduard Herriot /1872-1957/, francouzský spisovatel ( neplést si jej s britským veterinářem Jamesem H. ), 3x premiér za levicovou Radikální stranu, přítel Einsteina, od 1946 člen Francouzské akademie věd.

Georges Clemenceau/1841-1929/, 2x premiér za Radikální stranu, o něm poznamenal :“ Vesuv se připomíná chrlením lávy jako Herriot, ale jsou i období, kdy, na rozdíl od Herriota, Vesuv není středem pozornosti „ ...

Herriot si bolševiky zamiloval již 1917, Moskvu poprvé navštívil 1922, poté již jako bývalý premiér na pozvání Stalina 1933, kdy se šířila fáma, že byl Stalinem povýšen na plukovníka RA, což ruská ambasáda popřela s tím, že tato hodnost v RA neexistuje, ale karikatury již kolovaly.

Během návštěvy Herriot navštívil Ukrajinu, kde v důsledku Stalinem záměrně vyvolaného hladomoru/ Golodomor  umíraly milióny lidí, avšak Herriot, zmanipulovaný kremelskou propagandou a NKVD figuranty, kteří pózovali jako obézní ukrajinští rolníci, prohlásil, že žádné hladové rolníky neviděl, jen dobře živené, kteří s láskou pracovali ve svých prosperujících kolchozech …

1940 při hlasování o mimořádných pravomocech pro maršála Pétaina, jej podpořil, ale 1942 vrátil Řád čestné legie na protest proti jeho podpoře ultrakolaborantských Milic francouzských dobrovolníků boje proti bolševismu.  Byl vsazen do domácího vězení a Němci jej chtěli deportovat, ale u soudu byl uznán za šíleného a skončil v blázinci.

Během pařížského povstání v 8/1944 byl zatčen, protože se nechal hostit Lavalem i Ottem Abetzem, ale vylhal se z toho.

10 let pracoval pacifista Romain Rolland/1866-1944/ na svém stěžejním románu Jan Kryštof, který vyšel roku 1914, za který 1915 dostal Nobelovou cenu.

Finanční částku s cenou spojenou Rolland věnoval na zmírnění útrap lidí postižených první světovou válkou. Své humanistické a pacifistické názory Rolland projevoval jednak prací v nově vzniklém Červeném kříži, jednak ovlivňováním veřejného mínění esejemi z oblasti politiky a filozofie, a stal se tak známou postavou světové kultury, že po okupaci Francie se nacisté neodvážili Rollanda zatknout, přestože veřejně kritizoval fašismus i Mnichovskou dohodu. Kritický postoj ke Stalinovi Rolland zaujal teprve po uzavření bolševicko-nacistického paktu ze 8/1939, do té doby bolševismus vychvaloval.

Stephen Kotkins napsal vynikající knihu „ Čekání na Hitlera/ Waiting for Hitler, což je 2.díl z třídílné biografie o Stalinovi, jehož bolševické Rusko nepochopil ani Churchill: „  Russia is a riddle wrapped in a mystery inside an enigma.” Na rozdíl od 1.dílu, ve kterém popisuje Stalinův Kreml a všechny jeho rezidenty, ve 2.díle, popisující léta od kolektivizace 1929-41, stalinistický teror prosakuje vším, i jeho „dáčou“ v Soči. Třebaže se Stalin obával, že bude zavražděn a svým bodyguardům nevěřil, pokus o atentát na něj se oficiálně nekonal – přesto jej málem zastřelila bdělá pohraniční stráž, která zahájila palbu na jeho jachtu, když se v ní plavil po Černém moři.

Bolševikům pomohli i anarchisté.

Michail Bakunin /1814-1876/ anarchistické hnutí v Evropě významně ovlivnil, původně byl levicový nacionalista a antisemita, k anarchismu přešel až v 51 letech, 11 let před svojí smrtí.  Navzdory jeho antisemitismu jeho myšlenky převzali i anarchisté židovského původu, dnes Noam Chomský.

1864 se Bakunin po své útěku přes Sibiř a Japonsko do Ženevy setkal s Marxem, a přeložil do ruštiny jeho Kapitál.

Bakunin, zastánce „ pozitivního  individualismu „ (dobrovolná činnost ve prospěch celku), společnosti založené na absolutně svobodných občanských sdružení a federacích ( komunách ), po roce 1865 kritizoval marxismus, zejm.  Marxovu snahu, aby se pracující hlasovacím právem podíleli na buržoazních institucích, a diktaturu proletariátu ( Bakunin prosazoval politický pluralismus  /decentralizovaný komunismus/anarchokomunismus, a za „ politicky použitelný „  proletariát pro revoluci, na rozdíl od Marxe, považoval i lumpenproletariát – negramotné nádeníky, kriminální živly, spodinu společnosti / účel světí prostředky) .

Bakunin sice s Marxem souhlasil, že v budoucí světové revoluci proletariát sehraje rozhodující úlohu, ale jeho favorizovanou třídou bylo rolnictvo – nejen pro svoji tradici rolnických povstání, ale i pro rolnickou obščinu – komunu /samosprávu, v rámci které s půdou kolektivně hospodařili i po zrušení nevolnictví 1861 až do 1917.

Marx a jeho Internacionála kritizovali Bakunina zejm. pro jeho spojení s nihilistou Sergejem Nečajevem ( oba jako uprchlíci ze Sibiře v Ženevě organizovali dovoz zakázané literatury do Ruska ), jenž v boji proti diktatuře prosazoval jakékoliv úskočné a podlé metody ( Nečajev nechal 92 studentů podepsat proticarskou petici, a pak ji předal Ochrance, aby zatčením a deportací studentů na Sibiř, zradikalizoval veřejné mínění ( skončila tam kvůli němu na 5 let mj. Věra Zasuličová ), včetně individuálního teroru ( zavraždil přítele, protože jej podezíral, že je agent Ochranky ), byl vyloučen z Internacionály, dostal 20 let za vraždu, před zatčením utekl do Ženevy, ale byl později Bernem vydán, zemřel ve vězení 1882.

Bakunin však výše zmíněné jednání Nečajeva odsoudil, a varoval před ním své přátele.

Anarchisté sehráli významnou úlohu jak v boji proti carské autokracii, tak za ruské rolnické revoluce 1905, i za občanské války 1919-21, s bolševiky se střetli v 3/1918, postavili se 1921 na stranu kronštadtských námořníků.

Kníže Petr Kropotkin /1842-1921/ byl teoretikem anarchokomunismu a odpůrcem sociálního darwinismu ( Darwinovy úvahy o přírodním výběru a „přežití nejschopnějších“ aplikuje na lidskou společnost ), tvrdil, že „ hlavním faktorem evoluce je vzájemná pomoc „, což je i název jeho knihy.

Otec byl knížetem z dynastie Rurikovců, která Rusku vládla před Romanovci, matka byla dcerou kozáckého generála, a Kropotkin,  na základě četby republikán již od 12 let, po univerzitě sloužil u kozáckého pluku na východní Sibiři ( Irkutsk).

Vojenský nadřízený Kropotkina byl liberál, jenž udržoval styky s místní liberální elitou, jenž byla carem poslána do vyhnanství. Generál mu půjčil i knihu francouzského anarchisty Pierre –Joseph Proudhona, čímž Kropotkina seznámil s anarchismem.

Po odchodu z armády pracoval pro Ruskou zeměpisnou společnost, v jejímž rámci šířil po Rusku anarchismus, takže byl 1872 zatčen, ale s pomocí přátel 1876 uprchl – po útěku si okamžitě dali večeři v nejluxusnější petrohradské restauraci s tím, že v ní je policie hledat nebude, a měli pravdu.

Po večeři odjel lodí do Anglie, poté do Švýcarska, odkud byl po zavraždění cara Alexandra II 1881 s dalšími ruskými revolucionáři vyhoštěn, takže skončil ve Francii, kde byl okamžitě pro příslušnost k Mez. organizaci pracujících zatčen, propuštěn byl až po 4 letech, kdy odjel do Anglie na pozvání anarchisty Henryho Seymoura /1861-1938/ a zámožné Charlotty Wilsonové /1854-1944/, se kterými vydával anarchistický čas. Svoboda.

Wilsonová se 1884 stala členkou socialistické Fabian Society, která 1895 založila prominentní London School of Economics and Political Science.

Fabian Society významně ovlivňovala labouristy, lobbovala za minimální mzdu, jednotný systém zdravotní péče, jejími členy byli mj. George Bernard Shaw, H.G.Wells, v 2.generaci mj. Džaváharlál Néhrú.

Kropotkin se vrátil do Ruska po Únorové revoluci 1917, bolševický puč uvítal jako posun ke komunismu, ale bolševickou diktaturou byl zklamán. Již v 3/1918 ji nazval jakobínskou diktaturou stranického vedení, a předpověděl bolševickému státu tragické konce ( 12.4.1918 bolševici zaútočili na anarchisty ).

Kropotkin zemřel v 2/1921 údajně na zápal plic, jeho pohřbu se zúčastnily desetitisíce lidí s protibolševickými transparenty, byla to poslední demonstrace anarchistů v bolševickém Rusku. Projev na jeho pohřbu přednesla US anarchistka Emma Goldmanová se svým přítelem Alexandrem Berkmanem.

Emma Goldman /1869-1940 Toronto/ z rodiny litevských Židů 1888 emigrovala do US, kde se se svým partnerem a celoživotním přítelem, rovněž litevským Židem, Alexandrem Berkmanem /1870-1936 údajně sebevražda z chudoby a rakoviny/ stala prominentním teoretikem anarchistického hnutí.

Berkman pocházel z bohaté židovské rodiny obchodníka z Vilniusu/Vilno, rodina však žila v Petrohradě, což Židé běžně nesměli.  Když mu bylo 12 let, otec zemřel, firmu museli prodat, a tím přišli o právo žít v Petrohradu.

Berkmana ovlivnil román Turgeněva z roku 1862 Otci a synové, v němž objevil nihilismus, a román Černyševského z roku 1863 Co se má udělat.

Když mu bylo 18 let, zemřela mu i matka, 1888 emigroval s Goldmanovou do US, 1892 se jako anarchista pokusil zavraždit obchodníka Henry Clay Fricka, za což si odseděl 14 let. Po návratu z vězení byl redaktorem anarchistického listu Goldmanové Mother Earth, a napsal Vězeňské paměti anarchisty.

1917 byli Berkman a Goldmanová odsouzeni za spiknutí proti US na 2 roky do vězení a po propuštění byli se stovkami dalších přívrženců bolševiků z US vyhoštěni, do Petrohradu s nadšením přijeli v 1/1920.

Bolševici užitečné idioty Goldmanovou a Berkmana pověřili vytvořením Muzea revoluce, takže tito dva projížděli napříč Ruskem a sbírali pro Muzeum materiál, čímž brzy přišli o iluze  - viděli jen, jak bolševici vraždí a kradou. Ti, kdo s bolševiky nesouhlasili, byli zavražděni jako kontrarevolucionáři a jejich majetek byl rozkraden.  Lenin v rozhovorech vraždy „ kontrarevolucionářů „ obhajoval, stejně jako potlačení svobody tisku.

Dělníci pracovali ještě za horších podmínek než za cara.V 3/1921 vypukly v Petrohradu protibolševické stávky dělníků za větší příděly potravin a větší svobodu dělnických odborů, nepokoje se rozšířily i na námořníky krondštadské posádky, po krvavém potlačení nepokojů si Berkman do deníku zapsal : „ V Rusku vládne bolševický teror a despotismus, veškeré naděje revoluce vyhasly, odjíždím ze země.“

Odjel v 12/1921 do Berlína, kde Berkman bojoval za uvězněné ruské anarchisty, a napsal Ruskou tragédii, 1925 se Berkman přesunul do Francie, kde zveřejňoval Dopisy z ruských věznic, a 1925 zde vydal knihu Bolševický mýtus.

Goldmanová odjela z Ruska 1923, napsala knihu Moje deziluze z Ruska.

Dalším užitečným idiotem byl Viktor Serge Kibalčič /1890-1947/, narozený v Bruselu chudým ruským exulantům.

Jeho otec byl bratrancem po zavraždění Alexandra II popraveného šéfa revoluční organizace Narodnaja volja, matka pocházela z chudého polského šlechtického rodu, která poté, co svému bohatému petrohradskému manželovi porodila dvě dcery, se odjela léčit do Švýcarska naTBC, kde potkala Kibalčiče, se kterým se poté toulala po Evropě  - žili v podnájmech a studovali v knihovnách.

Teprve když jejich mladší syn zemřel na podvýživu, začal Kibalčič pracovat jako učitel.

Když bylo Viktoru Serge 15 let, rodiče se rozešli, a ponechali jej napospas osudu, aby se živil sám  – vstoupil do belgické Dělnické mládeže, stal se anarchistou a překladatelem zakázané anarchistické literatury. 

Ve Francii byl s dalšími anarchisty uvězněn za bankovní loupeže, po propuštění 1917 byl z Francie vyhoštěn – odjel do Španělska, za 1.sv.v. neutrálního, v 7/1917 se pokusil připojit k ruským jednotkám ve Francii, ale byl opět zatčen pro porušení vyhoštění a uvězněn v táboře Fleury, zřízeném během války pro nepřátele státu, kde se poprvé seznámil s bolševismem. Z tábora bolševiky dostal dánský Červený kříž, který je vyměnil za diplomata Bruce Lockharta a další antibolševiky uvězněné bolševickým režimem v kauze „ spiknutí ambasád „ .

Do Ruska se Viktor Serge, zarytý internacionalista, dostal v 1/1919, kde však podporoval nejen bolševiky, ale i anarchisty a esery, a skončil v kroužku komunisty Borise Bugajeva /1880-1934/, jenž psal pod pseudonymem Andrej Běly ( mj. symbolistický román Petrohrad 1916 ).

Bugajev pocházel z prominentní intelektuální rodiny matematika, žil v Paříži, ovlivněn významným filozofem a literárním kritikem Vladimírem Solovjevem /1853-1900/, jenž předpověděl rusko-japonskou válku 1905, a varoval před „ žlutým nebezpečím „ /Čína, Japonsko, které zničí Rusko.

Solovjov ovlivnil Dostojevského, který bratry Solovjovovy popisuje v Bratřích Karamazových.

Bugajev, jenž se dal do služeb bolševiků, se přátelil s básníkem Alexandrem Blokem /1880-1921/, do jehož manželky se zamiloval. Blok, jenž rovněž bolševický puč uvítal, z následné proletářské diktatury, která „ pošlapala veškerou humanitu „, psychicky onemocněl, a nemohl psát. Lékaři doporučili, aby se odjel léčit do ciziny, ale Maxim Gorký marně prosil o povolení k jeho výjezdu Politbyro ÚV – Molotov povolení podepsal, až když byl Blok týden mrtvý.

V Petrohradu byla skupina komunisty Bugajeva ubytována v paláci, a protože nebylo topivo, pálili knihy.

Gorký Viktoru Serge nabídl práci ve svém nakladatelství, Serge však odmítl a začal pracovat pro Zinověva, šéfa III. Internacionály, kritizoval však jeho byrokracii.

Serge se v Petrohradu oženil s dcerou revolucionáře z roku 1905, který byl z Paříže vyhoštěn stejně jako on, připluli do Petrohradu na stejné lodi, 1920 se jim narodil syn, manželka Ljuba dělala krátce stenografku Leninovi.

Serge nejprve s krutostí bolševiků vůči jejich nepřátelům souhlasil, brzy však pochopil, že bolševici likvidují všechny své kritiky, proto pomáhal i lidem, které Čeka dle jeho názoru nespravedlivě pronásledovala.  

1921 kritizoval krutost bolševiků vůči kronštadským námořníkům a 1921 Leninův NEP jako zradu revoluce.

Již 1923 Viktor Serge zkritizoval Stalina a jako první prohlásil formu jeho vlády za totalitní. Přidal se na stranu Levé opozice Trockého, Zinověva, Karla Radka a ekonoma Jevgenije  Preobraženského/1886-1937 popraven, zatčen již 1933/, spolupracovníka Trockého a Bucharina.

Viktor Serge psal a překládal knihy, které byly ve Svazu zakázány, vycházely ve Francii a Španělsku, a investigativní novinařinou se snažil vypátrat, co se stalo se stále rostoucím počtem nezvěstných z řad Stalinových kritiků.

1928 byl Viktor Serge vyloučen z KS a byl zatčen ( jeho nepřátelský postoj vůči Stalinovi v té době kritizoval Stalinův užitečný idiot,  jenž v Moskvě pod dohledem NKVD psal druhou knihu o Stalinovi, Henri Barbusse /1873-1935 v Moskvě na údajný zápal plic, poté, co dopsal Stalinovu autobiografii / ).

Přátelé jej z vězení OGPU po několika měsících sice dostali, ale rodina žila pod dohledem a šikanou agentů OGPU - tchána nikdo nesměl zaměstnat, takže nedostal ani potravinové lístky, nemocnou manželku Sergeho šikanou dohnali k tomu, že musela být hospitalizována na psychiatrii.

Serge byl znovu zatčen 1933 s tím, že jej udala švagrová ( zatčena 1936, v gulagu strávila 25 let ), ale nebyla to pravda, a Serge věděl, že když podepíše doznání, bude hned zastřelen – proto i přes mučení nic nepodepsal, a dostal „jen“ 3 roky gulagu v Orenburgu, kam byla deportována i jeho psychicky nemocná a těhotná žena ( porodila dceru ) a syn.

V gulagu dostávali jen zelnou "polévku" a vodu, Serge těžce onemocněl. Sergeho sestra, tchyně a její dva synové v gulagu zemřeli.

1936 Sergeho, jeho ženu a děti dostal z gulagu a z Ruska socialistický veterán a člen belgické vlády Emile Vandervelde, jenž mu opatřil belgické vízum.

Jeho propuštění požadovali i André Gide,  Georges Duhamel ( 27x navržen na Nobelovu cenu za literaturu ) a Romain Rolland, jenž několikrát v jeho kauze navštívil Stalina, avšak Pierre Laval mu odmítl udělit francouzské vízum.

V zahraničním exilu Sergemu mnozí nevěřili, že není Stalinovým agentem, když jej Stalin vytáhl z gulagu a povolil mu vycestovat do zahraničí ( sovětský pas mu byl odebrán,  Jagoda mu také odmítl vrátit rukopisy).

Sotvaže se Serge 1936 dostal z Ruska, vypukla občanská válka ve Španělsku a začaly stalinské moskevské procesy, v nichž se Stalin zbavoval nejen armádních velitelů, kteří projevili vlastní názor a byli na Stalinův příkaz ve styku s Reichswehrem  (viz mj. Spolupráce Reichswehru s bolševickou Rudou ... - Andrea Kostlánová  https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=398314 ),  ale i posledních Leninových kumpánů.

Viktor Serge nejprve pracoval pro Trockého, ale pro IV. internacionálu odmítl pracovat, považoval ji za sterilní, brzy kritizoval i Trockého. 

Sergeho články, ve kterých svědčil, jak NKVD mučením získává hromadná přiznání, se velké frankofonní listy bály otisknout, aby neurazily komunisty, kteří byli členy protifašistické koalice Lidové fronty ve Francii.

Sergeho svědectví otiskl jen list belgických odborů La Wallonie a menší deník La Révolution prolétarienne.

1937 Serge vydal své dvě hlavní knihy Od Lenina ke Stalinovi a Osud revoluce, 1938 vydal sbírku básní Odboj, které napsal v Rusku, ale byly mu bolševiky zkonfiskovány.

Od roku 1938 byl Serge pařížským dopisovatelem Dělnické strany marxistického sjednocení/DSMS (POUM) španělských protistalinských komunistů, jejíž předáky varoval, že v případě vítězství stalinských bolševiků ve Španělsku pro ně Stalin přes své loutky chystá stejné politické likvidační procesy, které zinscenoval v Moskvě.

Předpověděl správně, viz osud Andrese Nina Perez /1892-1937/,  spoluzakladatele KSŠ a pozdějšího šéfa POUM,  jenž v Rusku pracoval pro Kominternu a Mezinárodní rudé odbory, byl zároveň sekretářem Trockého a jeho Levé opozice, která se postavila Stalinově frakci v KS.

Ve Španělsku Perez založil malou trockistickou Komunistickou levici Španělska, která byla součástí Mezinárodní levicové opozice, ale odmítl Trockého naléhání, aby se  Komunistická levice spojila se Španělským socialistickým svazem mládeže, a naopak se spojil s Blokem dělníků a rolníků – 1935 tak vznikla DSMS (POUM) pravicových komunistů jako alternativa k bolševické Kominterně. 

1937 po květnových nepokojích v Barceloně republikánská  vláda na naléhání stalinistické KSŠ vyhlásila DSMS za nezákonnou – na příkaz španělského rezidenta NKVD majora NKVD Alexandra Orlova ( dnešní Putinův velvyslanec ve Francii je také Orlov ) /1895-1973 US/, jenž řídil španělského republikánského ministra vnitra, bylo vedení DSMS zatčeno, a Andres Nin Perez byl v tajném mučícím středisku NKVD Alcalá de Henares, 35 km od Madridu, pod dohledem Orlova umučen španělskými stalinisty k smrti, jak později přiznalo několik členů KSŠ, včetně ministra školství -  „ za pár dní mučení byla jeho tvář a tělo jen zohavenou živou mrtvolou “ .

Jiná verze tvrdí, že jej zabili příslušníci německé stalinistické mezinárodní brigády či že byl odvlečen do Moskvy, v každém případě byl od svého zatčení nezvěstný. Stalinistická KSŠ tvrdila, že zběhl budˇk nacistům do Berlína, nebo k frankistům do Salamanky ( sídlo Franka ).

Orlov se 1938 odmítl vrátit do Moskvy, protože věděl, že by byl popraven, a přeběhl do US, kde tvrdil, že je pluk., ale byl jen majorem – také Putin nebyl podpluk. KGB, jak uvedl v životopisu, ale jen KGB majorem..

1939 Serge vydal Půlnoc století o deportaci opozice do gulagu v Orenburgu.

1940 po okupaci Francie Serge, jeho partnerka Laurette Séjourné, a jeho syn Vlady Kibalčič, nejprve uprchli do Svobodné zóny /Vichy, kde jim přístřeší v Marseille  poskytl Varian Fry z American Rescue Committee a surrealista André Breton.

Jeho manželka Ljuba zůstala na francouzské psychiatrické klinice ( až do své smrti 1985), a o jejich dceru Jeannine se starali jejich známí, dokud ji Laurette 1942 nepřevezla do Mexika ( Jeannine zde zemřela 2011).

Situace Sergeho bez francouzského víza, s OGPU a Gestapem v patách, byla ve Francii zoufalá ( viz Lion Feuchtwanger Dˇábel ve Francii + můj článek  Francie červen 1940, past na uprchlíky - Andrea Kostlánová – iDnes   https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=347433 ).

Jen díky svým US a mexickým přátelům se společně s Brétonem a antropologem Claude Lévi-Straussem dostali na palubu poslední lodě, která s uprchlíky vyplula z Marseille. Po šestiměsíční plavbě je uvěznili na Martiniku, poté se zastavili u přátel v Dominikánské republice, do Mexika tak přijeli až několik měsíců po vraždě Trockého ( 21.8.40) v Mexico-City.

1941 Serge v Mexiku vydal knihu Hitler Contra Stalin, která Kreml rozzuřila tak, že agenti ruské ambasády nakladatelství koupili, a Serge neměl kde vydávat -  živila jej jeho partnerka.

Sergeho podporovali zveřejňováním jeho článků i US levicoví intelektuálové, mj. Dwight MacDonald /1906-1982/ ze zámožné rodiny, radikální socialista antikomunista.

Dwight MacDonald kritizoval Stalina mj. za to, že v 8/1944 vyzýval Poláky k varšavskému povstání s tím, že jim RA pomůže, které však dal rozkaz jen přihlížet, jak nacisté polské vlastence (především nekomunisty, ale i komunisty )  masakrují , viz mé články o Varšavském povstání, mj.

Varšavské povstání, spojenecká pomoc " jen se souhlasem ...

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

+

Stalin do hry o Varšavu 29.7.1944 vstoupil s obrovskou lží ...

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Kritizoval i spojenecké bombardování Drážd´an (2/45), které si objednal Kreml, viz mj. můj článek Bombardování Dráždˇan (1945) si objednal Kreml - Blog ... kostlanova.blog.idnes.cz › blog

).

V Mexiku žilo mnoho exilovaných levičáků, mj. německý komunista a spoluzakladatel Spartakusbund z roku 1916 Otto Rühle /1874-1943/, odpůrce Lenina i bolševiků,  přítel Trockého v Mexiku.

V den jeho smrti spáchala sebevraždu i jeho 49letá manželka, německá Židovka, spisovatelka a psycholožka Alice Gerstel, * 1894 v Praze, přítelkyně  Mileny Jesenské /1896-5/1944 Ravensbrück/.  Gerstelová Mexiko nesnášela, třebaže se přátelila s Trockým či s členkou KS Mexika malířkou Fridou Kahlo /1907-1954, /.

V Mexiku žili členové španělského exilovaného protistalinského POUM, německý komunista a komisař španělské Mezinárodní brigády, přítel Hemingwaye, Gustav Regler /1898-1963, když si jel do Indie vyzvednout literární cenu/, jenž o španělské občanské válce, po které se distancoval od bolševismu, napsal román Das große Beispiel /The Great Crusade, NYC 1940.

V Mexiku žil rakouský židovský surrealistický malíř a sochař Wolfgang Paalen /1905-1959/, jenž kritizoval freudomarxismus,  francouzský radikální socialista Marceau Pivert /1895-1958/, jenž se stal předákem SFIO ( organizace občanských a odborových sdružení) , která se 1920 odtrhla od KS, 1934 nesouhlasila s „ neakční “  Lidovou frontou ( komunisté a radikální socialisté ), která 1935 podepsala se Stalinem smlouvu o spolupráci. 

V Mexiku se ocitl i francouzsko-polský romanopisec  protistalinský marxista Vladimir Malacki alias Jean Malaquais /1908 WAW-1998 Ženeva/ z židovské rodiny učitele latiny a řečtiny, po maturitě odešel do světa, toulal se po Evropě i Africe. Od roku 1942 byl členem skupiny Komunistická levice Francie/GCF, 1943 musel přes Marseille uprchnout do Mexika, odtud odjel do US, kde získal občanství. 1947 napsal román Planete sans visa o okupované Francii.

Stalinovi bolševici v Mexiku pod vedením mexické KS, kterou řídil Stalinův agent Otto Katz ( psal pod jménem André Simone, od 3/1946 v Praze šéfoval zahraniční rubrice Rudého práva, v 3/1948 se podílel na smrti Jana Masaryka ),Trockého se zdejšími protibolševickými exulanty nazývali fašisty, a když tito měli pod záštitou Mezinárodního revolučního marxistického střediska mluvit na veřejnosti, mítink po stalinsku rozehnal místní zaplacený lumpenproletariát, mnohdy napadení skončili s těžkým zraněním v nemocnici ( Serge a jeho přítel Enrique Gironella z POUM ).

Pokusy o zavraždění protistalinských levičáků  páchala jak NKVD, tak mexičtí stalinisté.

Když se genocidní Stalin stal v roce 1942 spojencem US, byli tito protistalinští revolucionáři kritizováni i US prominentním tiskem …

Serge napsal v Mexiku knihy Dlouhý soumrak (Pád Francie 1940), Případ soudruha Tulajeva ( stalinské čistky, které začaly vraždou Sergeje Kirova 1934), a Paměti revolucionáře. 

V kauze Tulajeva Serge píše, že  „ členství ve Straně se pro bolševiky stalo náboženstvím, a když byli za čistek ze Strany vyloučeni, nemohli se svojí politickou smrtí smířit, bylo to pro ně exkomunikace z církve,  „ Tatíčka „ Stalina stále uznávali, a věřili, že se někde stala administrativní chyba „ .

Serge zemřel oficiálně na infarkt v Mexico City, když  17.11.1947 nastupoval do taxíku  ( jeho přátelé tvrdí, že byl otráven NKVD) – protože byl apatrides bez státní příslušnosti, čímž nemohl být legálně pohřben na žádném mexickém hřbitově, byl pohřben jako „ španělský republikán „.

Pár týdnů po jeho smrti André Malraux, redaktor v nakladatelství  Gallimard, otiskl výňatky z dopisu od Sergeho, napsaného týden před smrtí s tím, že jej Serge podporuje v kauze CHDG.

Malraux se domníval, že Serge chce zavrhnout socialismus a stát se gaullistou, ale jeho známí jej varovali, že se Serge chce jen vlichotit do jeho přízně, aby mu ve Francii vyšly jeho knihy,  protože Serge pár týdnů před smrtí údajně ve svém článku opětovně vyjádřil svoji podporu bolševickému puči, podpořil rozpuštění Ústavodárného shromáždění i Rudý teror, a varoval před US antikomunismem.

Serge již v době, kdy byl užitečným idiotem, ve svém díle Rok I. ruské revoluce, napsaném v letech 25-28, odsuzuje menševiky za podporu  pokračování v 1.sv.v. válce, a velebí Leninovo motto :“ Přeměnit mezinárodní válku ve válku občanskou „ …

Serge ve svých Pamětech přiznává, že část Trockého Levé opozice byla pro zorganizování protistalinského vojenského puče, protože Trockého stále podporovala velká část RA, ale že Trocký nesouhlasil s tím, že vojenský puč by vytvořil vojenskou diktaturu.

Serge psal i o pokusu o revoluci v Číně, kterou koncem 20.let zatrhla Stalinova Kominterna, která čínským komunistům nařídila spolupráci s Kuomitangem/ s Čankajškovou Nacionalistickou stranou, která komunisty nakonec zradila a zmasakrovala. Serge již tehdy podpořil málo známého Mao Ce-tunga.

Jedním z US podporovatelů bolševiků byl komunista Max Eastman /1883-1969 /  a jeho přítel Charlie Chaplin, viz fotografie Chaplina a Eastmana v Hollywoodu v roce 1919.

Chaplin /1889 LON-1977 Švýcarsko/, syn kabaretního zpěváka a tanečnice, která byla v 18 letech přinucena k prostituci v jihoafrických zlatých dolech, kam odjela se svým milencem. Když mu bylo 7 let, otec alkoholik matku /1868-1928/opustil, a Chaplin ve svých 7 letech musel pracovat v továrně.

Rok poté jeho matka porodila třetího syna svému kolegovi z kabaretu, jenž ji po roce také opustil, ale syna George Drydena Wheelera /1892 LON-1957 US/ si vzal s sebou .

1895 se matčino zdraví v důsledku neléčené syfilitidy prudce zhoršilo, trpěla násilnickými psychotickými ataky, bratři /Sydney 1885 LON-1965 Nice, zpěvák/ skončili v sirotčinci, k matce se vrátili až po 18 měsících.

Když bylo Chaplinovi 14 let (1899), matka skončila v blázinci, kde byla i její matka alkoholička , a oba bratři se museli živit sami, již od dětství vystupovali v kabaretech a v cirkuse, 1912, když si svými vystoupeními vydělali na cestu, odjeli do US, kde se k nim v roce 1918 připojil i jejich nejmladší bratr George Dryden, stal se Chaplinovým asistentem, 1936 i US občanem.

1921 si do US přivezli i svoji již dementní matku, která žila nejprve u Sydneyho, poté v luxusním ústavu, kde 1928 zemřela.

Ve 20. letech byl Chaplin v Holllywoodu hvězdou, ale již od roku 1922 na něj právník Edgar Hoover, jenž měl od roku 1919 na starosti sledování cizinců levicového smýšlení, zejména komunistů a jejich sympatizantů, vedl svazek.

Filmový průmysl byl jako „ lidová zábava „ svěřen přistěhovalcům, kteří neměli šanci podnikat v US divadle pro US smetánku, viz všechna velká US filmová studia, založená podnikateli židovského původu.

Hoover měl filmový průmysl prošpikovaný svými agenty, kteří zde odhalovali komunistické sympatizanty, jimiž se to v Hollywoodu hemžilo - taktéž NKVD agenty. 

Chaplin jako tulák, bránící utiskované, jenž natočil během 4 let přes 70 krátkých němých filmů, odmítající US občanství a vysmívající se americkému puritánství, zobrazující ve svých filmech i policejní brutalitu vůči přistěhovalcům, se brzy stal středem pozornosti Hooverových agentů.

Chaplin rychle zbohatnul, ale udržel si nezávislost, protože vlastnil i distribuční střediska svých filmů, proto se nemusel podřizovat restriktivním nařízením, která platila pro velká filmová studia.

První skandál v US konzervativní společnosti s Chaplinem vypukl, když se oženil s 16letou herečkou Mildred Harrisovou, dalším skandálem byl v roce 1924 jeho sňatek s Litou Grey, která mu porodila dvě děti, načež se s ní rozvedl, a která při rozvodu v US premiéře obdržela milión dolarů.

Po vypuknutí světové hospodářské krize v roce 1929 dostalo „individuum“ jménem  Chaplin, vláčené  US tiskem, od Hoovera již veřejnou nálepku „ subverzivní komunistický záškodník „ .

Ve 30. letech Chaplin odmítl přejít na zvukový film, a místo toho natočil Světla ramp (1931) a Moderní doba (1936) – tulák Charlie jako dělník u pásové výroby. Ve 30.letech se Chaplin výrazně levicově zpolitizoval, a jeho obliba u konzumního US publika rapidně klesla.

1940 natočil film Diktátor, ve kterém zesměšnil Hitlera ( matka Chaplinova otce byla Romka ), a ve 40.letech jej US společnost i Hollywood odepsaly jako komunistického sympatizanta ( 1942, když se US a Kreml staly spojenci, Chaplin prohlásil, že „ je třeba vojensky pomoci Rudé armádě „, načež Hoover dozor nad ním ještě zesílil ) a skandalistu, jenž se ženil s výrazně mladšími ženami  ( Jeho poslední manželkou byla Oona O´Neill /1925-1991/, kterou si 1943 za mediální štvanice US tisku vůči své osobě vzal, když jí bylo 18 a jemu 54, měli spolu 8 dětí. Geraldine tvrdila, že otec byl mimo plátno zasmušilý bez smyslu pro humor, pedantský a děti bil za sebemenší prohřešek.  Otec Oony, US dramatik irského původu Eugene O´Neill /1888-1953/, jenž 1936 získal Nobelovu cenu za literaturu, ji za její sňatek vydědil - taktéž vydědil svého mladšího syna, závislého na heroinu, jenž spáchal sebevraždu skokem z okna, zatímco jeho starší syn alkoholik spáchal sebevraždu 1950. O´Neillův otec byl alkoholik,  matka byla závislá na morfiu, taktéž jeho třetí žena. O´Neillův bratr se upil k smrti (40), samotný O´Neill, trpící depresemi, rovněž těžce pil ).

Chaplin v US sváděl marný boj s předsudky a s puritánstvím, 1947 kongresman John Renkin prohlásil : „ Chaplin narušuje samotné morální základy Ameriky. Proto jeho odporné filmy nesmíme pustit na obrazovky, aby je neviděla naše mládež “ .

FBI proti Chaplinovi vzápětí zahájila šetření, a Chaplin byl 1952 jako komunistický sympatizant donucen odjet i s rodinou z US, kam měl zakázáno se vrátit.

Od roku 1953 žil ve Švýcarsku, do US se triumfálně vrátil jen pro převzetí čestného Oskara za celoživotní dílo v roce 1971, krátce před smrtí Hoovera, svého celoživotního nepřítele.

Komunistický aktivista Max Eastman, jímž se stal pod vlivem své 1. manželky, 1917 sehnal peníze pro US komunistu Johna Reeda, aby mohl na podzim 1917 odjet do Ruska, a jeho články o bolševickém puči vydal pod názvem Ten Days That Shook the World.

Eastman a jeho sestra 1919 založili US společnost pro občanská práva a provozovali nakladatelství Osvoboditel, vydávali mj. Hemingwaye a jeho přítele Johna Dos Passos /1896-1970/ze zámožné rodiny se vzděláním z Harvardu, jenž jako dobrovolník spolu s Hemingwayem odjel s US armádou 1917 do Evropy, kde se politicky radikalizoval, což se projevilo při obraně Sacca a Vanzettiho, dvou italsko-US anarchistů, kteří byli obviněni z vraždy a 1927 popraveni.

V roce 1928 strávil Dos Passos několik měsíců v Rusku, poté se angažoval v US komunistickém hnutí.

Během španělské občanské války 1936-39 se spolu s Hemingwayem vrátil do Španělska, ale poté, co zde komunisté v 1/1937 zavraždili jeho přítele José Roblese /1897-1937/, nezávislého levičáka z aristokratické rodiny, překladatele a malíře, jenž vystupoval proti bolševickým emisarům, kteří zásobovali zbraněmi a financemi stalinistickou frakci španělských republikánů a politicky ji řídili, s komunismem skoncoval.

US komunistická novinářka Josephine Herbst vypátrala, že José Roblese byl zlikvidován agenty NKVD pod záminkou, že byl frankistickým špehem, sama ve 40. letech spolupracovala se Stalinovými agenty v US, např. šéfredaktorem komunistického čas. Nové Masy byl spolupracovník NKVD Whittaker Chambers, jenž pro špionáž ve prospěch Stalina mj. získal Algera Hisse, pracovníka US zamini.

Dos Passos svůj pohled na komunistické hnutí radikálně změnil a s Hemingwayem, jenž bezstarostně přijímal stalinistickou propagandu, se rozešel.

Z Dos Passose se stal konzervativní republikán a antikomunista ( jako několik dalších „ přeběhlíků „ od levice k pravici měl 1947 těžkou „autonehodu“, přišel o manželku a jedno oko).

Přítelem z Harvardu Dos Passose byl básník E. E. Cummings /1894-1962/, jenž se po výletu do Sovětského svazu v roce 1931 stal republikánem a antikomunistou.

Také radikální členka US Socialistické strany pacifistka  Helen Keller/1880-1968/ pocházela z velmi zámožné rodiny, a třebaže byla slepá a hluchá, vystudovala Harvard, a stýkala se s podobně smýšlejícími „ socialisty“ –  s Mark Twainem /1835-1910/, Charlie Chaplinem a Alexandrem Grahamem Bell /1847-1922/, vynálezcem telefonu. Vedle socialismu prosazovala eugeniku s tím, že lidé s mentálním či fyzickým postižením jsou náchylnější ke kriminalitě.

Eastman vydával i knihy Claude McKay /1889-1948/, zaníceného komunisty, jenž pobýval v Moskvě v letech 1922-23, a psal odtud velmi pozitivní hodnocení bolševismu – od poloviny 30.let se však stal antistalinistou, takže se v US KS ocitl v izolaci.

Spisovatel a literární kritik Edmund Wilson /1895-1972/ ze zámožné rodiny, jenž ovlivnil Francise Scotta Fitzgeralda /1896-1940/, rovněž ze zámožné rodiny, zemřelého na alkoholismus ( mj. Ztracená generace, Velký Gatsby ), si rovněž pohrával s marxismem.

1922 Eastman vyrazil na poznávací cestu do Moskvy, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak bolševici realizují marxismus v praxi, místo toho sledoval boj mezi Trockým a Stalinem.

1924 se Eastman oženil s ruskou malířkou Jelenou Krylenkovou, jejíž bratr Nikolaj Krylenko, fanatický bolševik,  se za Stalina stal komisařem spravedlnosti, aby pro Stalina organizoval politické procesy, nakonec byl 1938 sám oběšen.

Krylenko byl Leninovým druhem v rakouském a švýcarském exilu, kde se oba vyhýbali branné povinnosti, Krylenko spolu s Leninem, Trockým, Adolfem Joffe /1883-1927 „sebevražda“, nejspíše otráven se zákazem nechat se lékařsky vyšetřit v zahraničí, věrný stoupenec Trockého, jenž na jeho pohřbu přednesl svůj poslední veřejný projev, Joffeho manželka i dcera gulag přežily / a Vladimírem Antonovem Ovsejenkem /1883-1938 popraven/, patřil v 10/1917 mezi hlavní bolševické pučisty.

Eastman se zúčastnil sjezdu bolševiků v 5/1924, načež po 21 měsících pobytu z Ruska 1924 odjel, v západní Evropě poté zůstal 3 roky, a když se 1927 vrátil do US,  psal články kritizující Stalina a stalinistický systém, navázal tak na svůj článek z roku 1925 „Od doby, co Lenin zemřel „ , ve kterém seznamuje veřejnost s Leninovou závětí, jejíž kopii z Ruska propašoval.

Ve své závěti Lenin navrhuje pozměnit strukturu vlády, kritizuje prominentní členy vlády, a požaduje, aby byl Stalin odstraněn z funkce gen.tajemníka Strany. Trockij, kterého Lenin také kritizoval, jménem Politbyra Eastmanův článek odsoudil jako lživý …

Eastmanovy články o bolševickém Rusku, popisující tvrdé pracovní podmínky umělců, nelehký život mládeže, a pronásledování politických aktivistů, rozčilovaly i US komunisty.

1934 Eastman odsoudil bolševickou kulturní politiku, Stalinovu-Bucharinovu kulturní revoluci, a rozebíral podivné „sebevraždy“ literátů v Rusku.

Ani komsomolci nebyli jednotní, např. Vladimír Slepkov a Věra Ketlinská 1929 v Komsomolské pravdě v článku  „ Život bez kontroly“  varovali Stranu, aby nechala mládež na pokoji, aby jí nechala svobodu myšlení, a nesnažila se jí spoutat železnou stranickou disciplínou a slepým podřízením se Straně, protože jinak z mládeže vypěstuje předčasně zestárlé prostoduché soudruhy.

Koncem 20.let s nástupem stalinismu vyvrcholila frustrace komsomolců, kteří byli rozhořčeni již z Leninovy NEP, kterou považovali za zradu revoluce, byli dlouhodobě bez práce a o hladu.

20.9.1924  „se  oběsil“ dvacetiletý komsomolský básník Nikolaj Kuzněcov, z něhož Strana učinila vzor komsomolce s proletářským původem, jenž bojoval v občanské válce.  Kuzněcov však přišel o iluze z bolševismu i z Komsomolu, ze kterého oficiálně vystoupil - Straně se tak jeho smrt ( kterou jistě NKVD zařídila ) nesmírně hodila,  ve stranickém tisku zdůraznila, že takto člověk skončí, odtrhne-li se od Komsomolu.

Straně se hodila i  „ sebevražda „  Sergeje Jesenina z 12/1925, kterou se naplnily její halasné předpovědi, že tak amorální člověk jako třicetiletý Jesenin dopadne velmi špatně.

Stalinovu „ kulturní revoluci za totální podřízení kulturní sféry Straně „ podporoval Bucharin ( popraven 1938), jenž vedl tažení mj.  proti bolševické mládeži, kterou Lenin dostatečně  „stranicky nevychoval“  .

Kritizoval její kouření a alkoholismus ( 30% komsomolců bylo těžkými alkoholiky ), a její promiskuitu v rámci leninistických hesel  Pryč se studem !, Pryč s panenstvím !“, z jejichž propagace bolševici obvinili Jesenina ( 2 dny před jedním z Bucharinových klíčových útoků proti nezřízenému chování bolševické mládeže „ spáchal sebevraždu „  dle Strany stranicky nedisciplinovaný Majakovský ). 

Bolševická medializace skandálního chování Sergeje Jesenina zastínila i ve své době skandální pověst Puškina ( kterého Bucharin dával komsomolcům za vzor ), jeseninščina se stala odborným bolševickým termínem pro nemorálnost, alkoholismus a sexuální nevázanost.

Jeseninovy romantické básně a jeho nepřizpůsobivost Straně Stalin nedokázal skousnout, Jesenin se nekál, naopak produkoval básně s názvy Zpovědˇ chuligána, Chuligánská láska či Opilecká Moskva.

Ve skutečnosti Jeseninovi uškodilo jeho spojenectví s Trockým, jenž jej chránil a vyzdvihoval jako talentovaného stalinisty nepochopeného básníka, zatímco stalinističtí kritici Jesenina nazývali „ maloměštˇáckým jedem“ .

1926 po sérii hromadných brutálních znásilnění, kterých se dopouštěly komsomolské krimigangy, stalinistický tisk z nich obvinil mrtvého Jesenina, jenž oslavoval „ neúctu k ženám „ a psal „ pornografické „ básně , citovaly „ Měl jsem hodně žen, tak se mnou pij, ty špinavá couro. Měl jsem hodně žen, ale se slizkou ohyzdou je to poprvé “ .

Eastman se přátelil s Trockým i v době jeho exilu v Mexiku, překládal jeho knihy, včetně třídilné Historie ruské revoluce, překládal i Puškina.

1940 byl Trocký zavražděn NKVD agentem – španělským komunistou Ramonem Mercaderem /1913-1978 Havana/, jehož pravá totožnost byla odhalena až 1950 podle otisků prstů.

Mercader byl odsouzen ke 20 letům, po propuštění žil v ČSSR, kam jej z Mexika přes Havanu převedl mladý právník z komunistického zamini Oldřich N., mluvící plynně španělsky, pozdější zaměstnanec mezinárodní redakce ČTK.

Po světové hospodářské krizi 1929-33, Eastman kritizoval i Marxe a komunismus, stal se redaktorem čas. Reader's Digest a zastáncem svobodného trhu. V 50.letech psal antikomunistické články do libertářského časopisu The Freeman /1950-2016/a National Review,  podporoval senátora McCarthyho.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 74 Friedrich Hayek odkazuje na Eastmanův životní příběh v knize The Road to Serfdom.