Jak Stalin vyhladil ruskou uměleckou avantgardu

V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. 7.11.1920 za občanské války a hladomoru ( který Stalina inspiroval, aby ve 30. letech na Ukrajině vyvolal naplánovaný hladomor ) byla v Petrohradu na počest

III. Internacionály odhalena maketa věže ze skla a železa Vladimira Tatlina /1885-1953/ z rodiny šlechtice a básnířky, sympatizující s revoluční skupinou Narodnaja Volja – po 1945 byl Tatlin obviněn z antikomunismu a přišel o práci.

Leninovi se avantgardní umění Majakovského a konstruktivistů nelíbilo, také odmítal termín „ proletářské literatury a umění „ s tím, že vrchol buržoazní kultury nemůže proletariát s nízkou kulturní úrovní překonat.

Představitelé umělecké avantgardy od Vladimíra Majakovského /1893-1930/ přes Sergeje Prokofjeva /1891-1953/, Kazimíra Maleviče polského původu  /1879-1935 údajně na rakovinu, NKVD jej 1930 obvinila ze špionáže ve prospěch Polska /, Vsevoloda Meyerholda /1874-2/1940 popraven/, Vasilije Kandinského /1866-1944 Francie /, Alexandra Rodčenka /1891-1956/ po Ejzenštejna  ( viz můj článek Sergej Ejzenštejn ve službách sociální ... - Andrea Kostlánová  ) bolševickému puči bouřlivě tleskali ( v ČSR levicoví intelektuálové vystřízlivěli až 1929 po Gottwaldově puči v KSČ, viz také Černá kniha komunismu ).

Všichni se stali marxisty na univerzitách (zejména německých, Curyšské a Petrohradské ), které jsou vždy nejslabším článkem jakéhokoliv nedemokratického režimu.

Představitel ruského symbolismu Vjačeslav Ivanov /1866-1949 Řím / vystudoval historii a filozofii u významného historika středověku Paula Vinogradoffa /1854-1925 Paříž, honorárního profesora mnohých západních univerzit /, právo a ekonomiku na německé univerzitě, a archeologii na univerzitě v Římě. 1924 mu bolševici povolili vystěhování do Itálie, kde vstoupil do Ruské katolické církve.

Když Ivanov ovdověl, dvořil se od roku 1910 básnířce Anně Achmatovové /1889 z nižší šlechty-1964/, čerstvě provdané za důstojníka a vlivného básníka Nikolaje Gumiljova /1886-1921/, a přesvědčoval ji, aby Gumiljova opustila, ta s ním naopak v roce 1912 měla syna Lva ( pozdějšího vlivného historika a antropologa, propagujícího eurasijství ). Gumiljov ji však pro jinou ženu / šlechtičnu Annu Engelhardtovou sám opustil, a 1918 přijel z Paříže, aby se s ní rozvedl, což učinil.

Zpáteční výjezdní povolení do Paříže již nedostal, a protože se veřejně netajil, že je antibolševikem, a 1920 založil bolševiky neschválený Všeruský svaz spisovatelů – byl v 8/1921 v rámci teroru proti intelektuálům zatčen Čekou z důvodu příslušnosti k monarchistické petrohradské vojenské organizaci s cílem svrhnout bolševiky ( Čekou smyšlené spiknutí Tagancev, celkem popraveno 800 intelektuálů ), a spolu s dalšími 61 petrohradskými intelektuály popraven o 3 týdny později v Kovalevském lese ( ve 30.letech byl stalinisty zatčen i jeho syn Lev a druh Achmatovové ).

Achmatovová Ivanovovi nikdy neopustila, že v soukromí při čtení jejích básní slzel, ale ve svém literárním salónu její verše kritizoval. Jeho salón navštěvoval mj. filozof Nikolaj Berdˇajev  a básník Alexandr Blok /1880-1921, pocházel z intelektuální rodiny profesorů, v 5/1917 byl jako stenograf jediným svědkem u výslechu těch, kteří znali Grigorije Rasputina, k překvapení všech bolševický puč přijal jako „ východisko z apokalypsy „ , ale již 1918 bolševiky obvinil, že pošlapávají veškeré principy humanity / .

Achmatovová se 1918 znovu provdala za orientalistu a překladatele Vladimíra Šilejka /1891-1930 TBC/, a po rozvodu s ním v roce 1926 žila se spisovatelem  Nikolajem Puninem /1888-1953/ z rodiny vojenského lékaře, kterého Lunačarský 1918 jmenoval do vysoké funkce, třebaže byl jeho bratr bělogvardějcem.

Stalinem byl Punin zatčen poprvé ve 30.letech, ale propuštěn poté, co Achmatovová, třebaže se s Puninem již rozešla, poslala Stalinovi petici, ve které žádala o jeho propuštění, a zachránila mu tak život ( 1935 Stalin, na oplátku, zatkl jejího 23letého syna ).

1949 byl Punin zatčen podruhé za protisovětskou činnost, když prohlásil, že většina Leninových portrétů je nevkusná. Tentokrát mu nikdo nepomohl, protože většina ruských intelektuálů již byla vyhlazena. Zemřel vysílením v gulagu na Vorkutě 1953, 5 měsíců po Stalinově smrti.

Syn Achmatovové Lev Gumiljov /1912-1992/ byl zatčen 1935, strávil v gulazích celé mládí (1938-1956), s přestávkou 1945, kdy táhl s RA na Berlín, opět zatčen byl 1949.

Aby vymohla propuštění syna, Achmatovová napsala na Stalina chvalozpěv, což sice nepomohlo k jeho propuštění, ale zabránilo to jejímu zatčení, které již bylo přichystané, ale Stalin příkaz nepodepsal.

Syn jí do smrti vyčítal, že se více nesnažila, aby jej z gulagu dostala.

Své pocity ze zatčení syna a politického teroru vyjádřila ve sbírce básní Requiem/Odcházíme budovat světlejší zítřky .

Lev Gumiljov, inspirující se u panslávistů Konstantina Leontijeva a Nikolaje Danilevského, se stal propagátorem ruského eurasijství -  z ruského etnika, posíleného vazbami na stepní turkické národy ( Tatary, Kazachy) a Mongoly, se stalo superetnikum s vedoucí úlohou mezi slovanskými národy, jehož nepřítelem na Západě je katolická církev, a ve světě Židé.

Varlam Šalamov /1907-1982/, autor Kolymských povídek, byl poprvé zatčen 1929 za účast na protistalinských demonstracích, dostal 3 roky v gulagu, podruhé byl zatčen 1937, celkem v gulazích na Kolymě strávil 18 let.

Kolymské povídky byly vydávány v zahraničí v letech 1954-1974, v Rusku až 1987.  Varlamov v nich popisuje osudy miliónů „ zeků/muklů „, kteří prošly peklem bolševických gulagů, v nichž bolševici zabíjeli prací, hladem a mrazem ( dnes jsou z gulagů opuštěné trosky, v nichž vládne stejný mráz a vichr ) …

Tisíce zatčených byly zadržovány v moskevských klášterech, které se staly detenčními středisky obehnané ostnatým drátem, desetitisíce byly zastřeleny již při výjezdu z Moskvy v Butovském lese, kde je dnes pamětní deska z let 1937-1938, kdy moskevské procesy vrcholily.

V sibiřských oblastech mezi Magadanem a Irkutskem vede pomyslná magistrála z kostí zde zavražděných lidí. V roce 1919 bylo gulagů již 20, o rok později jich bylo již 100 - každým rokem jejich počet rostl. Ještě v 80. letech v nich bylo internováno 10.000 politických vězňů, poslední gulag „ Perm-36 „ na Urale byl zavřen až v roce 1988.

Alexej Tolstý /1883-2/1945/, syn hraběte Nikolajeva Tolstého, příbuzného Lva Tolstého, byl silně vázaný na matku, která byla příbuzná spisovatele Turgeněva. Alexej byl jejím 4. dítětem a jeho matka se ještě před porodem přestěhovala k chudému milenci, za což ji církev a aristokratická smetánka odsoudila  – Alexej považoval za svého otce svého otčíma, a se svým skutečným otcem a se svými třemi staršími sourozenci se odmítal stýkat, třebaže jej otec v závěti finančně zaopatřil, takže mohl studovat v Petrohradu.

Tolstý, vychováván jako ateista a antimonarchista, byl cynikem a pokrytcem, ve svých románech kritizoval malost provinční šlechty, ale prestižní literární salóny aristokracie a velkoprůmyslníků, kteří jej sponzorovali, rád navštěvoval.

Bolševiky pohrdal, chlubil se, že by Leninovi a Trockému vyřízl jazyky, kdyby se mu dostali do rukou, bojoval na straně bělogvardějců, a s nimi byl i evakuován z Oděsy do Paříže, kde o sobě tvrdil, že je monarchista, a kde bez ostychu používal titul hrabě.

1923 se na jednu z Leninových výzev vrátil do bolševického Ruska, OGPU agenti „ soudruha hraběte „ přesvědčili, že v Rusku bude Někdo, ne jen obyčejný ruský emigrant  ( při příjezdu jej jako hrdinu vítaly naaranžované davy ) -  ruská šlechta si v Paříži vydělávala taxikařením či v krejčovských salónech, hraběnky v restauracích pracovaly jako servírky.

Jeho pařížský přítel Ilja Erenburg o něm napsal, že jeho osobní filozofie byla mělká, a shrnovala ji věta, kterou Tolstý pronesl v Paříži: „ Největším utrpením pro mne je, když musím městem procházet s prázdnými kapsami, a nemohu si koupit, co bych chtěl.“

Erenburg napsal: „ Aby si naplnil kapsy, byl schopen jakékoliv lži, zrady a hanebnosti, a toho Stalin využil  -  jen z mála rodin vzešel takový literární talent, jakým byl Tolstý, ale jen málo rodin kleslo tak hluboce, jako Tolstý.“

Leninova klika se ucházela o talentované umělce a spisovatele, kteří by „ kulturu „ bolševického režimu reprezentovali v zahraničí.

Tolstý neskončil v gulazích ani za Stalinova režimu  ( také Stalin za světové hospodářské krize 1929-33 nalákal do Ruska na kvalifikované pozice v rámci budování socialismu důvěřivé exulanty, kteří skončili i s rodinami v gulazích ) , naopak ve chvalozpěvu přirovnal Stalina k Petrovi Velikému, za což dostal Stalinovu cenu a stal se předsedou Svazu spisovatelů, 1937 za největších Stalinových čistek se stal členem Nejvyššího sovětu a 1939 členem Akademie věd.

Literární historik prof. Gleb Struve /1898-1985 US/, bělogvardějec, v roce 1941 popsal Tolstého jako jednoho z nejtalentovanějších ruských spisovatelů 20.stol., jenž však postrádal to hlavní, co ostatní ruské klasiky spojovalo : smysl pro morálku a společenskou odpovědnost ( Alexej Tolstý se nejprve oženil s dcerou lékaře, kterou a svého ročního syna opustil pro jinou ženu , o syna neprojevoval zájem, ani když tento jako malé dítě umíral na meningitidu, nepřijel ani na jeho pohřeb.  Po pár letech si našel další partnerku  – 17letou baletku, malá dcera z předchozího vztahu skončila u tety, měl další a další milenky, dalšího syna, o kterého se nestaral ).

Za 2.sv.v. byl členem zvláštní státní komise /42-47/, která sbírala fakta o vyhlazování lidí na nacisty okupovaných územích ( aby nevyčnívaly jen Stalinovy genocidy ).

Sergej Prokofjev /1891-1953/

Prokofjev po bolševickém puči emigroval na Západ se souhlasem Lunačarského /1875 – 1933 Lunačarský záhadně zemřel ve francouzském Mentonu, kterým 1933 projížděl vlakem ze Společnosti národů na svůj nový post velvyslance ve Španělsku. Ve Společnosti národů zastupoval Kreml poté, co se jej Stalin 1929 zbavil a odvolal jej z funkce lidového komisaře školství /. Bolševické Rusko poprvé navštívil po 10 letech v roce 1927.

Ruská asociace proletářských hudebníků  Prokofjeva odsoudila za „ kontrarevoluční skladby, hraničící s fašismem“, Stalin spolek zrušil v roce 1932, stejně jako Ruskou asociaci proletářských spisovatelů.

Prokofjev za světové hospodářské krize 1929-33 žil v US, kde hudbou rodinu neuživil, proto se 1936 jako naivní idiot natrvalo přestěhoval do Moskvy, kde začínaly Stalinovy monstrózní procesy.

Musel komponovat jen proletářskou hudbu, která pro Stalina stále nebyla dost proletářská, všichni kolem něho byli popraveni, mj. Vsevolod Meyerhold /1874-2/1940/, avantgardní divadelní režisér  (futurismus, konstruktivismus) , guru Sergeje Ejzenštejna.

Stalin Meyerholdovo divadlo zrušil 1937 s tím, že se mu chce zvracet z jeho buržoazního formalismu, načež nemocný Stanislavský k údivu všech Meyerholda požádal, aby vedl jeho divadlo. Když Stanislavský v 8/1938 zemřel, jeho posledním přáním bylo : „ Starejte se mi o Meyerholda, je mým dědicem v divadle „ . Meyerholda si najal i Prokofjev.

17.6.39 Meyerhold pronesl hlavní projev na sjezdu sovětských divadelních režisérů, a to za přítomnosti hlavního Stalinova prokurátora Andreje Vyšinského. Jeho projev nesměl být zveřejněn, protože oponoval Stalinovi a jeho socialistickému realismu, prohlásil : “ To,  co co se dnes hraje v ruských divadlech, je hnus. Je-li toto antiformalismus, budu raději formalistou „ …

Byl zatčen hned po svém příjezdu z Moskvy do Petrohradu 20.6.39, a týž den „ neznámý pachatel „ ubodal k smrti jeho ženu ( stejný modus operandi používá Putin, viz seznam zastřelených, ubodaných, železnou tyčí umlácených, přejetých a otrávených Putinových kritiků „ neznámým pachatelem „ ) .

65letý Meyerhold po krutém mučení ze strany NKVD ( podrobnosti o tom, jak jej brutálně mučili, popsal v dopise  „premiéru“  Molotovovi, dopis byl zveřejněn až po pádu komunismu ) přiznal, že je britský a japonský agent, jen aby jej již odsoudili k trestu smrti – odsouzen a zastřelen byl 1.2.1940.

Ve zločinech Stalin pokračoval i po válce, v 2/1948 Ždanov dekretem obvinil mj. Prokofjeva, Šostakoviče a Chačaturjana z buržoazního formalismu a zakázal jejich díla, Prokofjev byl zadlužen a bez příjmů. Vzápětí byla zatčena jeho žena Lina, a po roce výslechů odsouzena na 20 let do gulagu ( propuštěna po smrti Stalina 1953, 1974 jí bylo povoleno emigrovat ).

Prokofjev údajně zemřel po krvácení do mozku, příčina smrti nebyla objasněna, zdravotními potížemi trpěl od návratu do Moskvy. Zemřel týž den jako Stalin, a v den Stalinova pohřbu jej z technických důvodů málem nedokázali pohřbít. Jeho pohřbu se účastnilo jen 30 lidí, mj. Šostakovič, žádná zmínka o jeho smrti nebyla ani v novinách.

Ani Dmitrij Šostakovič /1906-1975/ nebyl po několika udáních ( udavačství Stalin povýšil na stranickou povinnost, zejména v rámci rodiny a přátel ) ušetřen strachu ze zatčení, když jeho operu 1936 v době zahájení Velkého teroru navštívil Stalin se svými pochopy Ždanovem, Molotovem a Mikojanem, a chovali se při ní jako by byli v maštali -  smáli se tam, kde neměli, rozhazovali kolem sebe jídlo a lahve.

Druhého dne list Pravda uveřejnil zdrcující kritiku opery : „ Jen bahno, žádná hudba „ … V ten samý den mu zatelefonoval vojenský velitel Petrohradu maršál Tuchačevský a blahopřál mu k opeře, která je dle jeho názoru vynikající ( v 5/1937 byl 43letý Tuchačevský zatčen, v 6/1937 byl se 7 dalšími vojenskými veliteli popraven s odůvodněním, že se během svých služebních cest na Západ spolčili s bělogvardějskými agenty, 1 z generálů nevydržel mučení a spáchal ještě před procesem sebevraždu ).

1939, krátce před sovětským napadením Finska, petrohradský tajemník Strany a Stalinův slouha Andrej Ždanov pověřil Šostakoviče, aby zkomponoval skladbu, při které bude RA vítězně pochodovat Helsinkami.

RA však Helsinkami vítězně nepochodovala, protože si na finské obraně vylámala zuby, a Šostakovič se k této skladbě nikdy nehlásil. Když Hitlerova vojska začala obléhat Leningrad, Šostakovič se přihlásil k domobraně, byl ale odmítnut pro krátkozrakost.

Šostakovičovým nejvýznamnějším „ válečným“ příspěvkem byla jeho Sedmá symfonie z 12/1941, kterou začal psát v Leningradě, dokončil ji v Kujbyševě ( dnešní Samara), kam byla jeho rodina evakuována ( evakuováni z Leningradu byli jen Stalinovi prominenti, a ti, kteří mu ještě mohli být užiteční ).

Šostakovič sice nepotvrdil, že ji skládal k poctě obránců Leningradu, ale Stalin, který úmyslně nechal obležený Leningrad vyhladovět a vymřít zimou, tak učinil s tím, že tuto vlasteneckou symfonii Šostakovič složil ke zvýšení vlastenecké morálky obránců města.

Leningradská symfonie brzy zněla i v Londýně a v NYC, ale její nejzávažnější premiérou byla premiéra v obleženém Leningradě, kde jí zahrál Rozhlasový orchestr, v té době již pouze 14členný, takže jeho dirigent Karl Eliasberg /1907-1978/ najal každého, kdo uměl hrát na nějaký nástroj. 

Eliasberg byl 1944 jmenován zasloužilým umělcem, ale zároveň se jej Stalin zbavil - byl pověřen dirigovat provinční orchestry. Eliasberg se přesto do města ještě 3x vrátil, aby s původním záložním orchestrem, s těmi, co ještě žili, dirigoval Sedmou symfonii  – v roce 1961, 1964 a 1975.  Eliasberg prohlásil :         “ Nikdo nemá právo zapomenout na minulost “ …

Sám Eliasberg zemřel v naprostém zapomnění, stejně jako Prokofjev,  –  teprve petrohradský starosta Sobčak, pozdější obětˇ majora KGB Putina ( hodnost podplukovníka si Putin vymyslel ), uložil jeho ostatky na reprezentativnější místo.

Na jaře 1943, v době, kdy se RA z útěků vzchopila, se rodina Šostakoviče přestěhovala do Moskvy, a Kreml požadoval vítěznou triumfální skladbu – místo toho dostal ponurou Osmou symfonii, kterou Kreml později nazval Stalingradskou, když jí předtím ostře zkritizoval jako „ kontrarevoluční „ ( symfonie byla až do roku 1956 zakázána ).

Ždanovština  = za 2.sv.v. Ždanov prosazoval ideologickou očistu Strany, aby Kreml přes ideologii lépe kontroloval klíčová ekonomická ministerstva, regionální stranické bossy a prominentní technokraty, kteří za války slavili úspěchy ( za nimi stál pragmatik Malenkov ) , a Kreml se obával jejich nezávislosti. Tato klíčová ministerstva se však proti Ždanovi postavila, takže Malenkov vyhrál, a Ždanov 1946 odešel provádět ideologickou očistu do kultury.

Dekretem nastolil tzv. Ždanovu doktrínu, že v sovětské kultuře je možný jen jeden konflikt – mezi dobrem a zlem,.

Zavedl přísnou cenzuru, zejména nad Annou Achmatovou /1889-1966/, a zcela vyřadil z veřejné tvorby satirika Michaila Zoščenka /1894-1958/, jenž jako mnozí jiní umělci přišel o veškeré příjmy a nebyl mu přiznán ani důchod.

1947 Ždanov přešel k čistkám v řadách umělců, které obvinil z antikomunismu.

1948 byl Šostakovič s mnoha jinými skladateli, mj. Sergejem Prokofjevem, gruzínským skladatelem Aramem Chačaturjanem /1903-1978/, obviněn z buržoazního prozápadního formalismu, z individualismu a dekadence  – z antiproletářské hudby ( Šostakovič uvedl : “ Říkali, proč jsi na začátku války, když jsme byli přepadeni, zkomponoval optimistickou symfonii, a v době vítězného zlomu symfonii plnou chmur ?! Znamená to, že jsi na straně fašistů !“ ).

Všichni obvinění se museli před ÚV veřejně omluvit a kát se za svoji buržoazní dekadenci, a jejich díla byla zakázána, čímž přišli o dosavadní privilegia a pravidelný finanční příjem. Jejich kolegové, aby sami nebyli označeni za buržoazní formalisty, je museli odsoudit.

Obviněn byl i Nikolaj Mjaskovský /1881-1950/ polského původu, starý mládenec, jenž se nejen neomluvil, ale na ÚV ani nepřišel. O dekretu Ždanova prohlásil, že „ není historický, ale hysterický „. Šostakovič, jenž byl u něho, když umíral, o něm řekl, že byl „ nejšlechetnějším a nejskromnějším člověkem, kterého znal „ a Mstislav Rostropovič jej nazval „ pravým ruským intelektuálem se smyslem pro humor, jenž se v mnoha aspektech podobal Turgeněvovi „ … ( zatímco další skladatel, který byl na Ždanově seznamu, ale byl z něho odstraněn, šlechtic Dmitri Kabalevský /1904-1987/ Stalinův socialistický realismus přijal, a dostal za to Stalinovu cenu ).

Stejně jako Prokofjev, i Šostakovič v této době očekával zatčení, naivně spal na chodbě u výtahu, aby při příchodu tajné policie nebyla ze spánku vyrušena jeho rodina.

Šostakovič však nebyl zatčen, protože Stalin 1949 potřeboval vyslat skupinu umělců na Kulturní a vědecký kongres světového míru do NYC.

Šostakovič si v NYC kalich ponížení vypil do dna – musel pronést Kremlem napsaný projev, hlas se mu zadrhoval a projev nedokončil, byl dokončen v angličtině místním rádiem. 

Přítomný Nikolas Nabokov /1903-1978/, ruský skladatel ze šlechtické rodiny a od 1939 US občan, se Šostakoviče veřejně zeptal, zda podporuje to, že bolševici nedávno zakázali hudbu Igora Stravinského, kterého Šostakovič obdivoval a byl jím při své tvorbě ovlivněn. Šostakovič, jehož rodina zůstala v Moskvě, musel odpovědět kladně, a toto ponížení Nabokovovi nikdy neodpustil.

Igor Stravinský /1882-1971 NYC/, jehož otec byl přítelem Čajkovského, žil od roku 1910 trvale v cizině  – ve Švýcarsku, 1920-1939 ve Francii, poté v US. Na koncertu v Praze se setkal i s TGM a Benešem. Stravinský si rád „ vypůjčoval „ od jiných autorů, a výpůjčky předělával k obrazu svému – za úpravu US hymny byl i zatčen.

Nabokov poté napsal, že Šostakovič není svobodným člověkem, jen kremelským a bolševickým slouhou, což Šostakovič potvrdil vzápětí nato, když po příjezdu do Moskvy musel na Stalina složit oslavnou kantátu.

Albert Camus /1913-1/1960/

Camus, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1957, se narodil v Alžírsku do chudé francouzsko-španělské rodiny, 1933 vstoupil do KS, ale po roce z ní pro názorové neshody vystoupil.

List The Guardian 5.12.19 přinesl informaci o knize Giovanniho Catelli*1965  The Death of Camus (2019) s tím, že Camus byl zavražděn KGB, údajně na příkaz z roku 1957 ex ministra zahraničí Dmitrije Šepilova /1905-1995/ v odvetu za protisovětskou rétoriku  ( Šepilov zamini do 2/1957 převzal po Molotovovi, po Šepilovi nastoupil Andrej Gromyko),  konkrétně za protisovětský článek publikovaný ve francouzském listu Franc-Tireur v 3/1957.

Agentům KGB trvalo tři roky, než se jim naskytla vhodná příležitost – 46letý Camus zemřel při autonehodě v 1/1960, když jeho nakladatel Michel Gallimard  ztratil kontrolu nad řízením a naboural do stromu. Camus zemřel okamžitě, Gallimard o pár dní později.

Camus v článku odsoudil krvavé potlačení protiruského povstání Madˇarů na podzim 1956. Nejen to -  Camus veřejně podporoval a vychvaloval Borise Pasternaka.

Giovanni Catelli  s tímto tvrzením přišel v roce 2011, kdy v listu Corriere della Sera napsal článek o tom, že v jedné poznámce v deníku básníka a překladatele z ruštiny a z angličtiny Jana Zábrany /1931-1984, viz mj. Stránky z deníku z roku 1968/ Zábrana píše, že smrt Camuse nebyla náhodná, ale že byl zavražděn KGB. Catelli mluvil i se Zábranovou manželkou Marií.

Jeho kniha obsahuje i svědectví z druhé ruky nechvalně známého francouzského advokáta Jacques Verges /1925-2013/, svého času spolupracovníka ruských tajných služeb. Catelliho kontaktoval italský advokát Giuliano Spazzali s tím, že mu Verges řekl, že autonehoda byla zinscenovaná KGB a že vyšetřování nehody bylo ze strany francouzské policie velmi odbyté.

Dle vyšetřovatelů k nehodě došlo kvůli prasklé pneumatice či nosné nápravy, k jejich údivu na dlouhém úseku zcela rovného, přehledného a širokého terénu bez jakéhokoliv provozu.

Zábrana ve své poznámce z roku 1980 (?) píše : “ Velmi dobře informovaný člověk s kontakty na prominenty mi řekl, že nehodu připravila KGB. Na pneumatiku nasadili něco, co jí při velké rychlosti nakonec prořízlo. Onen člověk mně odmítl říci svůj zdroj, ale uvedl, že je naprosto spolehlivý „ …

Dle Spazzaliho měl Verges i důkaz, ale neřekl jaký. Byl zcela přesvědčený, že nehodu KGB připravila za tichého souhlasu francouzské tajné služby, protože Camus zasahoval do zkvétajících vztahů mezi CHDG a Kremlem ( CHDG, autor protiamerického projektu „ atlantického valu od Uralu po Atlantik „ – de Gaullovi se nelze divit, FDR jej za 2.sv.v. nejen zcela ignoroval, ale snažil se jej z politické scény vytlačit, z Francie FDR zamýšlel vytvořit „ spojenecký protektorát „ s dolarovou měnou, viz mé články o CHDG + můj článek 

www.militaria.cz › clanky › valky-a-valecnici › f-d-roo...

www.militaria.cz › clanky › valky-a-valecnici › f-d-roo...

).

Catelli uvádí, že dcera Camuse tuto teorii odmítla.

Camus, představitel existencialismu, třebaže se s ním rozešel, zemřel 4.1.1960 v autě svého vydavatele Michel Gallimarda /1917-1960/ ( oba byli členy protinacistického odboje, byli ve stejné odbojové skupině  ), když tento ztratil kontrolu nad řízením a naboural autem do stromu, Gallimard zemřel o 5 dní později v nemocnici.

Camus  je mj. autor románu Cizinec z roku 1942 ( jenž v Alžíru bezmyšlenkovitě zastřelí na pláži Araba, jenž proti němu instinktivně vytáhl nůž, a poté čeká v cele na soud ), či románu Mor z roku 1947, který vypukne v alžírském městě Oranu. Jeden z hrdinů lékař Bernard Rieux najde před svojí ordinací mrtvou krysu - úhynem krys ve městě začne morová epidemie a město se změní v hermeticky uzavřený mikrosvět.

Vojáci dohlíží na to, aby se z oploceného města nikdo nedostal, kdokoliv se o to pokusí, je zastřelen. Dovnitř proudí pouze zásoby potravin a zdravotnický materiál - začíná boj mezi obyvateli a epidemií, kdy se ukážou povahy lidí v pravém světle.