Majakovský pod pantoflem čekistky a užiteční idioti Stalina ve Francii

Vladimír Majakovskij /1893 -1930 zavražděn bolševiky z OGPU, oficiálně „ spáchal sebevraždu „, Stalin na jeho hrobě zaplakal jako Putin nad hrobem svého bývalého šéfa Sobčaka, kterého nejprve zdiskreditoval, a poté, co Sobčak,

favorit prezidentských voleb 2000, z francouzského sanatoria pro duševně choré, kam jej Putin umístil, se nečekaně vrátil, poslal na onen svět, když Sobčak na svého bývalého podřízeného na volebních mítincích zíral s ústy dokořán /.

Majakovský se narodil v Gruzii, kterou miloval, viz jeho rozhovor z roku 1927, který poskytl pražskému listu Prager Press: „ Pokud byl někdy na zemi ráj, musel být v Gruzii „.

Narodil se v rodině polesného z rodiny záporožských kozáků, matka byla Ukrajinka. Když otec, vzdálený příbuzný spisovatele Grigorije Danilovského,1906 zemřel na otravu krve poté, co si prst propíchl rezavým hřebíkem, matka se s dětmi přestěhovala do Moskvy.

Od 14 let byl Majakovský přesvědčeným marxistou ( jeho matka neměla na školné, aby mohl studovat na klasickém gymnaziu ), roznášel letáky pro Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranu, v 16 letech se podílel na propašování aktivistky z vězení, a byl na 11 měsíců uvězněn na samotce v moskevském vězení Butyrka. Po propuštění zůstal Majakovský přesvědčeným levičákem, ale z Dělnické strany vystoupil, a začal se věnovat svému vzdělání.

Majakovského ovlivnil futurista David Burljuk /1882-1967/ ze zámožné rodiny ukrajinských kozáků, jenž studoval i v Mnichově, a po bolševickém puči přes Sibiř a Dálný východ uprchl do US.

K futuristické skupině Burljuka se 1910 připojil symbolista Vladimír Chlebnikov /1885-1922 oficiálně na otravu krve / a 1911 Majakovskij, když oba studovali na moskevské Stroganově akademii průmyslových umění, kterou navštěvovala i Majakovského starší sestra Ludmila, a na které Burljuk dával Majakovskému 50 kopějek denně na jídlo, aby „proboha“ psal a nezemřel hlady.

Poprvé Majakovskij publikoval v roce 1912 v Manifestu ruských futuristů  Políček obecnému vkusu (???????? ????????????? ?????), 1913 byl z akademie vyloučen.

1915 Majakovskému přišel povolávací rozkaz na frontu, ale na frontu se mu nechtělo, tak se přihlásil na petrohradskou Vojenskou školu branců.

Se zámožnými manželi podnikatelem a literárním kritikem Osipem /1888–1945/ a Lily Brikovými /1891 v bohaté židovské rodině Kaganových -1978/ se Majakovský přes svoji přítelkyni Elsu poprvé setkal na jejich dáče u Moskvy 1915, poté jej Elsa /1896-1970/ pozvala k manželům Brikovým do bytu, kde se Majakovský zamiloval do její sestry Lily, která se za svého dlouholetého přítele z dětství Osipa provdala 1912 ve svých 21 letech.

Jejich otec byl zámožný advokát, matka učitelka hudby. Sestry Kaganovy by mohly být v Orwellově Animal Farm vyobrazeny jako Mollie, plytká a sobecká osoba, která jde za tím, kdo jí nabídne více.

Byly nejen bohaté, ale i hezké, o to, aby směli pořídit jejich portréty, soupeřili významní umělci - jejich portrét od sochaře a fotografa Alexandra Rodčenka /1891-1956/ byl na obálce levicového čas. LEF, Rodčenko byl ovlivněn kubismem a futurismem, přátelil se s Vladimírem Tatlinem /1883-1953/, zakladatelem ruského konstruktivismu/funkcionalismu ( umění nemělo být nezávislé – samo pro sebe, mělo sloužit funkci, a jako takové mělo být technicky dokonalé ).

Dalším portrétistou sester Kaganových byl Alexandr Tyšler/1898-1980/ z gruzínsko-židovské rodiny, ovlivněn surrealismem, a David Šterenberg /1881-1948/ z židovské rodiny, jenž vystudoval malířství v Paříži, ovlivněn Paulem Cézanne a kubismem. Šterenberg měl, na rozdíl od výše zmíněných, velký problém s bolševickou představou umění, od 30.let byl z veřejného prostoru vykázán.

Portréty sester Kaganových namaloval i David Burljuk, francouzský malíř kubismu a zakladatel purismu Fernand Léger/1881-1955/, Henri Matisse /1869-1954/ i Marc Chagall /1887-1985/, bělorusko-francouzský malíř židovského původu s vlastním stylem skládajícím se z expresionismu, symbolismu a kubismu.

Sestry Kaganovy chodily na balet, hrály na piano, mluvily plynně německy a francouzsky. Obě vystudovaly architekturu a fotografii, mladší Elsa se po bolševickém puči provdala za francouzského důstojníka André Trioleta, 1918 s ním odjela do Francie, brzy se rozvedla a odjela na Tahiti, odkud posílala dopisy svému příteli Viktoru Šklovskému /1893-1984/, představiteli ruského formalismu ( 1918 se účastnil pokusu o svržení bolševiků, nebyl popraven jen na přímluvu Gorkého s tím, že bude bojovat v RA, bratra však bolševici 1918 popravili, 1919 za hladomoru zemřela jeho sestra, 1937 Stalin popravil i jeho druhého bratra. 1921, kdy bolševici začali masově vyhlazovat intelektuály, uprchl přes Finsko do Berlína, ale 1923 se vrátil do Ruska, kde pracoval jako filmový scénárista).

Šklovskij ukázal její dopisy Gorkému, a ten Else doporučil, aby je vydala – Elsa se tak stala ( úspěšnou) spisovatelkou, 1944 jí byla udělena Goncourtova cena.

1929 se rozvedená  a s OGPU spolupracující Elsa provdala za komunistického básníka homosexuála Louise Aragona /1897-1982/,  kterého zcela ovládla, stejně jako Lily Majakovského ( Lily Briková spáchala sebevraždu v 87 letech, když byla po úrazu upoutána na lůžko ) ...

Aragon spolu s André Bretonem a Paulem Éluardem /1895-1952/ vstoupil do FKS 1927, ve které zůstal i poté, co počátkem 30.let na protest proti bolševické brutalitě z ní jiní vystoupili, mj. Breton a Éluard, jenž měl od 2/1917 ruskou manželku, která se 1928 stala celoživotní partnerkou Salvadora Dali ( Éluard do FKS znovu vstoupil za zprostředkování Aragona jako účastník protinacistického odboje, jen on sám ví, co měl během své odbojové činnosti na svědomí, protože po válce pěl na Stalina chválu jako na Boha, Milan Kundera uvedl, že byl v šoku, když Éluard Stalina veřejně pochválil za popravu svého přítele pražského historika a spisovatele Záviše Kalandry /1902-1950, jenž byl po kritice Stalina ve 30.letech z KSČ vyloučen, tudíž v rámci bolševicko -nacistického paktu o spolupráci 1939 zatčen Gestapem a vězněn v KL až do 1945, 8.6.1950 byl v procesu s Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Oldřichem Peclem odsouzen k trestu smrti a popraven, o 2 roky později zemřel i Éluard , Stalinovi komunisté se vysokého věku nedožívali ).

Od roku 1928 byl komunistickým sympatizantem Bertold Brecht /1898-1956 NDR/, jenž vymodeloval proletářské politické divadlo Erwina Piscatora /1893-1966/, 1928 v něm Brecht uvedl Dobrého vojáka Švejka.

Brecht žil od 1/1933 v emigraci - střídavě v Rakousku, ve Švýcarsku, v ČSR, ve Francii, po vypuknutí 2. sv. v. odjel přes Moskvu a Sibiř do emigrace v US, do východního Berlína se vrátil 1948, kde ve svých 58 letech, jak bylo pro kritiky režimu tradicí, zemřel v 8/1956 „na infarkt“ krátce poté, co podpořil povstání německých dělníků proti sovětským okupantům ze 17.6.1953 / Aufstand des 17. Juni, začalo 16.6.53 stávkou stavebních dělníků a 17.6. se přeměnilo v národní povstání proti německé bolševické vládě  )  „.

1931 Elsa s Aragonem, oba již agenti OGPU, navštívila bolševické Rusko, které Aragon opěvoval v básni Rudá fronta (1931).

1935 se bolševickou brutalitou a pracovně vyhlazovacími tábory/gulagy zabýval Světový kongres spisovatelů na obranu kultury, na kterém Aragon jako jediný gulagy chválil jako veřejně prospěšná zařízení  ( viz reakci z roku 2020 jistého pana profesora ML pod mým článkem :“ Neměli by práci, tak je odvezli do gulagů, kde jim práci zajistili „ ) …

V 8/1939 Aragon jako šéfredaktor L´Humanité zatleskal bolševicko-nacistickému paktu a vyzval Anglii a Francii, aby podepsali smlouvu o spojenectví s Kremlem, který se za pár dní chystal napadnout s Hitlerem Polsko ...

Po vydání tohoto článku byla FKS zakázána jako extrémistická, načež se Aragon pro jistotu na několik dní ukryl na chilské ambasádě u svého komunistického přítele Pabla Nerudy /1904-1973/, držitele Stalinovy ceny z roku 1953 a Nobelovy ceny za literaturu z 1971.

Po napadení Francie 1940 prokázal statečnost a byl vyznamenán ( básnická sbírka Les yeux d’Elsa z roku 1942 ). S Elsou uprchl do Svobodné Pétainovy zóny, v níž oba na příkaz Kremlu založili komunistický Comité national des écrivains /Národní výbor spisovatelů, který pod jeho vedením hájil stalinistickou linii  – 1945 odsoudil na Stalinovo přání maršála Tita a vychválil stalinistického bolševika Maurice Thoreze, jenž z něj na oplátku 1950 učinil člena ÚV.

Když v roce 1953 u příležitosti Stalinovy smrti týdeník FKS Les Lettres francaises zveřejnil Picassovu kresbu mladého Stalina s knírem, byl nucen se veřejně omluvit stalinistům, kteří tento portrét odsoudili jako neúctu ke Stalinovi.

Poté Aragon napsal oslavný článek na Stalina, stejně i Stalinův užitečný idiot Frédéric Joliot-Curie /1900-1958/, a mnozí další francouzští levičáci.

Je s podivem, že dcera zámožného otce ( Pierre Curie /1859-1906 srazil ho koňský povoz / a polské vlastenky Marie Curie-Sklodowské /1867-1934 leukémie z ozáření/, která izolovala polonium a radium ( Nobelova cena za fyziku a chemii 1903 + 1911), Irene Joliot-Curie /1897-1956, leukémie z ozáření, 1956 byla vystavena nadměrné dávce, údajně i s manželem, jenž zemřel 1958, oba dostali 1935 Nobelovu cenu za chemii, 1940 ukryli výsledky své práce v Londýně, možná na sovětské ambasádě, účastnili se protinacistického komunistického odboje ) byla i s manželem aktivní stalinistkou ( 2.dcera Marie Curie-Sklodowské Eva /1904-2007/ byla novinářkou, provdala se za US diplomata Labouisse, jenž pracoval pro UNICEF, napsala životopis své matky Madame Curie 1938).

Přes svoji práci pro FKS (Kreml) Frédéric Joliot-Curie šéfoval vývoji prvního francouzského jaderného reaktoru, zbaven všech funkcí byl až 1950. Stal se poté až do své smrti předsedou Světové rady míru, zástěrkové organizaci ruských tajných služeb, 1951 dostal Stalinovu cenu.

Stalina ani Stranu Aragon nikdy neodsoudil, ani sovětskou agresi vůči NDR ( východoněmecké dělnické povstání ze 17.6.1953 -  potlačeno sovětskými okupačními vojsky ), Polsku ( poznaňské povstání z 28.6.1956,  jeho krvavé potlačení osobně řídil sovětsko-polský generál Stanislaw Poplawski,jenž 1944 na příkaz Kremlu přešel z RA do polské armády ) a Madˇarsku ( říjen 1956), naopak, lhal, že se vzbouřila  „jen“  maďarská aristokracie a buržoazie, jejichž „ fašistický „ puč byl potlačen dělníky, kterým pomohla RA …

Komunistický Národní svaz spisovatelů se však v důsledku těchto kremelských agresí rozpadl.

Ve své veršované biografii Roman inachevé Aragon přiznává osobní krizi způsobenou odhalením zločinů stalinského režimu (1956), ale až 1966 deník FKS propůjčil disidentům, když v L´Humanité odsoudil procesy proti intelektuálům, zejména v 2/1966 proces se spisovateli Andrejem Sinjavským ( dostal 7 let v gulagu, po propuštění 1973 podlehl vydírání KGB a emigroval do Paříže, kde 1997 zemřel ) a Juliem Danielem ( 5 let gulagu ), kteří byli 1965 zatčeni, protože zveřejnili své satirické texty v zahraničí, byli obviněni z protisovětské propagandy, čímž odstartovali disidentské hnutí.

Sinjavský /1925-1997/, jehož otec byl šlechticem, kterého bolševici v gulazích připravili o duševní i fyzické zdraví, byl chráněncem Borise Pasternaka.

Julij Daniel /1925-1988/ z židovské rodiny se 1942 v 17 letech přihlásil na frontu jako dobrovolník, byl demobilizován 1944, kdy byl těžce raněn. Po propuštění z gulagu odmítl na přání KGB emigrovat.

Jaderný fyzik Andrej Sacharov /1921-1989/ se v roce 1967 obrátil na šéfa KGB Andropova, aby oba spisovatele z gulagů propustil, ten odpověděl, že budou propuštěni v říjnu na všeobecnou amnestii – lhal, netýkala se politických vězňů.

Proces proti Sinjavskému a Danielovi odsoudili i spisovatelé Heinrich Böll, Günter Grass, Hannah Arendt, Graham Greene aj.  Aragon se po jejich odsouzení spolu s filozofem Jeanem-Paul Sartre odmítl zúčastnit 10. sjezdu Svazu sovětských spisovatelů.

V 5/1968 Aragon ( napsal předmluvu k románu Milana Kundery La Plesanterie Žert ) tleskal studentským ( KGB) nepokojům v Paříži, ale sovětskou agresi proti ČSSR z 21.8.1968 odsoudil, přesto až do své smrti 1982 zůstal členem ÚV FKS.

Lily Brik /1891-1978/

V první den setkání s manželi Brikovými Majakovský v jejich bytě 1915 recitoval svoji ještě nevydanou báseň Oblak v kalhotách, a věnoval ji své hostitelce Lily - „ Byl to nejštˇastnější den v mém životě,“ napsal Majakovský ve své autobiografii, Lila se stala jeho životní láskou, je však otázkou, zda Lily sdílela pro Majakovského stejnou vášeň.

Bohatý podnikatel Osip Brik mu báseň vydal, načež se Majakovský nastěhoval do ulice nedaleko bytu Brikových, z něhož pro své přátele futuristy učinil literární salón, a každou svoji další báseň až do roku 1928 věnoval Lily Brikové, přičemž věnování zabudoval přímo do textu, což Brikovou velmi popuzovalo, třebaže v bolševickém roce Nula /1917 a Jedna /1918 byli nerozluční, a to nejen z důvodu, že se po bolševickém puči jako boháči potřebovali přátelit s aktivisty režimu, ale i z důvodu, že se zamilovaný Majakovský nastěhoval k nim do jejich bytu, a stěhoval se s nimi do všech dalších bytů, které postupně sdíleli.

Ve svých Pamětech Lila Briková napsala, že Majakovskému věnovala svoji přízeň, protože byl z Majakovského nadšen její manžel Osip, literární kritik, jenž jí nabádal, aby tak nadaného bolševického básníka po bolševickém puči neodmítala.

V Pamětech píše: „ Volodˇa se do mne zamiloval velice agresívně, dva a půl roku jsem neměla od jeho vytrvalých útoků a zbožňování mne samotné ani chvíli klidu. Pochopila jsem hned, že je géniem, ale nesnášela jsem ho, nesnášela jsem jeho výšku, kdy se za námi lidé na ulici ohlíželi. Nesnášela jsem hlučné lidi, Volodˇa byl nejen hlučný, byl přímo zamilovaný do svého hlasu a jeho vášní bylo recitovat vlastní básně. Nedbal na svůj vzhled, donutila jsem ho nosit kravatu a vycházkovou hůl, a navštěvovat zubaře.  Nesnášela jsem jej tak intenzívně, že jsem nesnášela jméno Majakovský „ .  

Lily Bryk prožívala svůj vztah s Osipem a Majakovským ve stylu revolucionáře Černyševského, jenž vybízel k volným manželstvím. 1918 Majakovský napsal scénář pro film Spoutaní filmem, ve kterém si zahrál s Lily Brikovou, film byl totálním propadákem.

Salón Lili Brikové nenavštěvovali jen umělci, kteří se podíleli na „ výrobě“  sovětské „ kultury „, ale i prominentní bolševici a čekisté. Boris Pasternak prohlásil, že byt Brikových byl oddělením NKVD ( Brikovi si udrželi nejen obrovský byt, ale za hladomoru ani nikdy nehladověli, naopak, jezdili s Majakovským opalovat se k moři na Jaltu ).

Byl to švédský životopisec Majakovského Bengt Jangfeldt, jenž napsal, že Boris Pasternak /1890 židovského původu -1960 / byt Briků nazýval „ oddělením Čeky/NKVD „ ( o Rusku v letech 1905 -1921, a jak tato doba tragicky postihla ruskou inteligenci, Pasternak napsal dramaticko-romantický příběh Doktor Živago, který byl v Rusku zakázán, vyšel 1957 v Itálii, takže Pasternak byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, a 1958 si nesměl vyzvednout Nobelovu cenu za literaturu, kterou za tento román dostal.

Po Moskvě tehdy kolovala historka, jak Sergej Jesenin /1895-1925 „ sebevražda“ – „ mistrovsky přesnou ranou se zcela opilý střelil do srdce “ /, představitel ruského imažinismu/metaforismu, na dveře Brikových křídou napsal  :“ Myslíte si, že zde žije jazykovědec Brik ? Ne, žije zde práskač a čekista Brik  ! „ . ( Osip Brik byl agentem Čeky od roku 1920, Lily od roku 1922, jak bylo potvrzeno studiem ruských archívů v 9O.letech ).

Jelizaveta Lavinská, přítelkyně Brikových i Majakovského, ve svých Pamětech napsala, že do bytu Brikových docházeli prominentní čekisté, zejména zástupce masového vraha Jagody masový vrah Jakov Agranov /1893-1938 popraven jako svědek Stalinových zvěrstev, inscenoval vykonstruované politické procesy proti ruské inteligenci ve 20. + 30. letech /, a Zachar Volovič /1900-1937 popraven jako svědek Stalinových zvěrstev/, oba židovského původu.

Lila Briková s Agranovem udržovala poměr, což potvrzuje i baletka Maja Plisecká /1925-2015 Mnichov, kde žila od roku 199O / ve svých Pamětech ( její otec byl ve 30.letech sovětským gen. konzulem v Norsku, 1938 byl zatčen a popraven, matka byla deportována do kazachstánského gulagu v Akmolinsku určeného pro ženy, jejichž muži zradili Stalina, Maji se ujala její teta baletka).

1920 měl Majakovský poměr s vdanou Jelizavetou Lavinskou, se kterou se seznámil u Brikových, která jako on pracovala pro satiristický čas. ROSTA, 1921 se jim narodil syn  Nikita-Gleb Lavinský /1921-1986/,pozdější sochař, kterého Majakovský, stejně jako svoji později narozenou dceru, za svého potomka neměl možnost oficiálně uznat, protože Lavinská již měla dceru Jelizavetu a také syn se narodil „ v manželství „ .

Až její dcera v dokumentárním filmu Jeden musí z kola ven z roku 2013 ukázala rodinné fotografie, dosvědčující, že Majakovskij navštěvoval jejich rodinu ( obě Majakovského děti byly vzhledově jeho kopiemi ), 1941 odešel Nikita-Gleb Lavinský na frontu jako radiotelegrafista .

Lila Briková měla na oplátku 1922 románek s bolševickým ředitelem jisté sovětské banky, což Majakovský nesl velmi těžce, a 1923 napsal o její nevěře a o konci jejich vztahu báseň „ O tom „ . 

Majakovský mohl, na rozdíl od ruských občanů, cestovat po Západě, poprvé vycestoval do Berlína a Paříže 1922, kde od umělců vybíral peníze na oběti povolžského hladomoru ...

Majakovský mohl vyjíždět za hranice, protože v 6/1920 se Osip Brik stal členem ČEKY, Brikův přítel židovského původu Roman Jakobson /1896 židovského původu -1982 US/ uvedl: “ Že je Osip členem ČEKY jsem se dozvěděl v 12/1921 od Bogatyreva, jenž mne navštívil v Praze, a že Pasternak mu řekl, že je děsivé, když zajde k Brikovým, a Lily oznámí, že se bude večeřet, až se Osip vrátí z ústředí ČEKY. V 12/1922 jsem se setkal s Brikovými v Berlíně, kde Osip prohodil, že v bolševické tajné policii člověk přijde i o poslední kapku sentimentality, čímž se mi zhnusil. “

Jakobson, představitel strukturalismu, byl jedním z nejvýraznějších představitelů lingvistiky 20.století, od 1920 žil jako člen sovětské diplomatické mise v Praze, funkci však opustil a věnoval se lingvistice, od roku 1933 byl univerzitním profesorem v Brně, na začátku války dramaticky přes Německo, Dánsko a Švédsko uprchl do US ).

Berlínské dadaistickému hnutí DADA ( dadaistická satira nesmysl povýšila na umění - dadaisté tvrdili, že titul „ umělec“ je urážka, protože termín „umění „ anuluje rovnost mezi lidmi, preferovali slovo tvůrce a tvořivost)  bylo politicky agresivnější než dadaismus v Curychu a v Paříži.

Richard Huelsenbeck se do Berlína vrátil z Curychu v roce 1918, a s Raoulem Hausmannem a Franzem Jungem založil dadaistický Club Dada. Dalšími zakládajícími berlínskými dadaisty byli mj. John Heartfield, jeho bratr Wieland Herzefeld a Goerge Grosze.

Mnozí berlínští dadaisté byli členy KSN, zejm. Grosze + Heartfield, kteří podepsali 13 bodů berlínského dadaismu, mj., že jde o mezinárodní revoluční organizaci tvůrců a intelektuálů z celého světa, založené na radikálním komunismu … „  ( surrealistická revoluce ) .

S berlínskými dadaisty spolupracoval Majakovský, zejména plakáty „ Okna ROSTA „  o velikosti 3 mx3 m , na kterých informoval o nejnovějším politickém dění, od 1923 byl v čele LEF/Levicová fronta umění  ( fotomontáže, kinomontáže – režiséři Eisenstein + Vsevolod Pudovkin/Matka ), utilitaristicko-figurativní umění jako prostředek promlouvání k masám.

1925 na své propagační cestě po US, Kubě a Mexiku ( kniha esejí Jak jsem objevil Ameriku ) žil Majakovský 3 měsíce s překladatelkou ruského původu Elli Zibert, která mu porodila dceru Patricii /1926 NYC- 2016 NYC, Patricia Thomson napsala přes 20 knih, že je dcerou Majakovského Rusové odtajnili až po rozpadu Svazu 1991.

Majakovský ji viděl jen jednou – 1928 v Nice, její matka se hned po porodu provdala za Thomsona, jenž ji adoptoval – Patricia měla 1 syna, kterého pojmenovala po svém nevlastním otci George, se kterým 1991 navštívila RF, a přijala jméno Jelena Vladimírovna Majakovskaja.

1925 spáchal z technického hlediska neuvěřitelnou „ sebevraždu “ režimu nepřizpůsobivý bohémský básník Sergej Jesenin/1895-1925/, jenž se 1922 oženil s o 17 let starší US tanečnicí Isadorou Duncanovou /1877-1927 Nice, „ autonehoda“ /, která 1922 přijela do Moskvy podpořit bolševismus.

Majakovský  bolševiky definovanou  „ jeseninštinu „ ( destruktivní individualismus - alkoholismus, sexuální promiskuita, jenž převáží nad politickou angažovaností ) rozcupoval a snažil se ji oddělit od Jeseninova díla ( není proto logické, aby o 5 let později následoval Jesenina a přesnou ranou se střelil do srdce ).

Alexandr Fadějev/ 1901-1956/, člen ÚV, od 1946 šéf Svazu spisovatelů, jenž  byl 1949 s dalšími členy vedení Svazu spisovatelů spoluautorem článku O jedné protivlastenecké skupině divadelních kritiků, kterým přisluhoval Stalinovu antisemitismu ( Kremlem nazývaným „ kosmopolitismem „)  začal po Chruščovově kritice Stalinova kultu osobnosti ještě více pít, a rovněž „spáchal sebevraždu“ .

Poté, co se Majakovský 1926 vrátil z propagandistické cesty po Americe s úkolem propagovat diktaturu Kremlu, začal bolševický režim tvrdě kritizovat ( báseň z roku 1926 Rozmluva o poezii s výběrčím daní ), nejprve jejich ekonomickou politiku, kdy ve své satiře heroický patos stachanovců mísil s uštěpačnou ironií , útočil i na cenzuru a povinnou linii socialistického realismu, Lunačarský stál přesto stále za ním ( Stalin Lunačarského zbavil funkce lidového komisaře v 9/1929, zavraždil jej ve vlaku, když Lunačarský 1933 projížděl Francií, aby se ujal funkce velvyslance ve Španělsku ) …

Majakovský se od Lily Brikové nedokázal nikdy odpoutat – když v roce 1926 dostal v Moskvě státní byt, manželé Brikovi, oba agenti Čeky/OGPU, se na oplátku nastěhovali k němu, aby Majakovského měla OGPU pod dohledem, bydleli v Majakovského bytě až do svého rozvodu v 1/1930 ( Majakovský byl zavražděn v 4/1930) .  Majakovský, jenž s jejím manželem Osipem, Ejzenštejnem a Borisem Pasternakem v letech 23-29 vydával časopis Levicová umělecká fronta /LEF, svůj byt přeměnil v redakci LEF.

1926 byla Lila Briková produkční dokumentárního filmu Židé a půda o židovských kolchozech ve Svazu (  Kreml usiloval o židovské finance ze zahraničí ) se scénářem od Majakovského a Šklovského, 1928 natočila parodii o „ buržoazní „ kinematografii Skleněné oko.

V roce 1928 přivezl Majakovský Lily auto značky Renault, které koupil v Paříži za své honoráře  ( viz Glossary: Osudy osudových Rusek www.mbglosy.com/2015/05/osudove-rusky.html ).

Majakovský věnoval Lily, která mu až do jeho smrti organizovala život, řadu svých lyrických básní, od roku 1928 však básně věnoval jen 22leté ruské emigrantce Tatˇáně Jakovlevové, se kterou jej v Paříži 1928 seznámila sestra Lilly Elsa Trioletová. Jakovlevová pracovala jako modelka pro Chanel, Majakovský se do ní bláznivě zamiloval a na kolenou ji prosil, aby se s ním vrátila do Ruska, což Jakovlevová odmítla, a proto neskončila v gulagu. Majakovský jí věnoval básně Dopis soudruhu Kostrovovi o podstatě lásky a Dopis Tatˇáně Jakovlevové.

Někteří věří, že agentka OGPU Elsa Trioletová Majakovského s modelkou Jakovlevovou seznámila jen z důvodu, aby jej Brikovi odtrhli od Američanky Ellis Jones, která mu 1926 porodila dceru Patricii, kterou mu 1928 při jeho návštěvě Paříže přivezla ukázat. Majakovského vášeň pro mladičkou modelku však Trioletovou a Brikovy nepříjemně překvapila.

Majakovský byl Jakovlevovou posedlý, a koncem roku 1929 se marně snažil získat povolení vycestovat do Paříže, aby se s Jakovlevovou oženil ( o 4 měsíce později zemřel ).  Lila Briková mu v tom zabránila přes čekistu Jakova Agranova, svého milence, a snažila se Majakovského přesvědčit, že se Tatjána bude vdávat za jiného.

Po svém návratu z Paříže 1928 měl Majakovský ještě dvě „příležitostné“ milenky, studentku Natálii Brjuchaněnkovou /1905-1984/ a již vdanou herečku Veroniku Polonskou /1908-1994/, která se odmítla rozvést, a na toto téma vedla s Majakovským bouřlivé diskuse, nakonec se 2 dny před jeho smrtí kvůli její neochotě rozvést se, rozešli.

Brjuchaněnková uvedla, že Majakovský stejně snil jen o Jakovlevové, a vymýšlel způsoby, jak se k ní do Paříže vrátit, ale proti čekistce Brikové neměl šanci.

Majakovský před smrtí napsal dvě protibolševické satirické komedie Štěnice (1928, kdy vystoupil z organizace Nová (Stalinova) Levicová fronta umělců i z jejího časopisu s tím, že přišel o iluze ze Stalinovy kulturní revoluce z roku 1928 ) a Horká lázeň (1929), obě zaměřené proti byrokracii a pokrytectví bolševické společnosti.

Hra Štěnice ( lidská chamradˇ)  o tom, jak se sen o budoucí nové komunistické společnosti „ zemském ráji „ , ve kterém „ananasy porostou 6x ročně z kořenů kopru „,  rozplynul, a zbyla jen nechutná společnost bolševická, není jen satirou na NEP, ale i na kýčovitost bolševického „umění“.

Stalinovi kritici tyto divadelní hry rozcupovali ( čekistická taktika spočívala ve vyvolání hněvu lidu proti oběti, aby lid vraždu oběti přijal klidně ).

Když se Majakovský po svém návratu z Paříže 1928 vymkl bolševikům z kontroly, byl v 4/1930 odstraněn ( což bylo i přání gen. OGPU Primakova, jenž se chtěl s Lily oženit ).

Lily se po svém rozvodu v 1/1930 ( skončil její manžel po 10 letech u Čeky v gulagu, aby se gen. Primakov mohl s Lily oženit ? ) a krátce po smrti Majakovského ( 4/1930 ) provdala za generála kozáckých bolševických jednotek Vitalije Primakova/ 1897-1937/, účastníka útoku na Zimní palác, po smrti Lenina odklizeného ve funkci voj. atašé do Japonska a Afghánistánu, a začala spravovat Majakovského literární pozůstalost, jejímž výlučným dědicem byla.