Majakovský za Stalina zemřel dvakrát

Stalin od roku 1928, kdy zrušil Leninovu NEP (1921, drobné soukromé podnikání)  a vyhlásil první pětiletku, vytlačoval proletářskou revoluční rétoriku z kultury ( třídní nepřátelé již byli vesměs v gulazích ), a nahradil ji

socialistickým realismem a pevnou disciplínou v průmyslu i v kultuře, v souladu s linií Stalinových ekonomických priorit – 1931 Stalin zpranýřoval egalitářství a rovné mzdy jako nemarxistický princip, který odrazuje od socialistického soutěžení, a rehabilitoval „buržoazní“ odborníky a technickou inteligenci, kterou potřeboval pro industrializaci země.

Nabíral levicově smýšlející odborníky v zahraničí, a vyzýval je, aby přijeli budovat bolševický svět - mnoho západních kvalifikovaných dělníků, členů KS či Kominterny, či jen levicově smýšlejících mu na tuto nabídku naletělo. Zpět na Západ se již většinou nedostali, zahynuli na popravišti či v gulagu.

Jedním z nich byl Jan Březina ( viz novinky.cz  Českého letce Jana Březinu nezachránil ani Stalinův polibek ) /1914-1938 MOW 24 let/, jenž do Moskvy, zlákán přísliby ruské ambasády, přijel jako 16letý s mladší sestrou a s rodiči v 10/1930.

V Moskvě bylo všechno jinak, žili několik týdnů v hotelu za vlastní peníze, aniž by si jich někdo všiml. Nakonec po zásahu náhody dostali byt na novém sídlišti pro cizince ( aby je NKVD měla pro účely zatýkání pěkně pohromadě, a neviděli, jak uboze bydlí ruští zaměstnanci).

22letý Jan Březina, letec a letecký mechanik, byl 1937 mezi 40 muži expedice Sever 1, která měla za úkol doletět k pólu a založit tam ruskou polární stanici. Šéf expedice akademik Otto Schmidt poslal v 5/37 Stalinovi telegram, že je úkol splněn, ale nebyl – letouny nepřistály na pólu, ale 60 km jižněji. Podařilo se to až 1948 expedici Sever 2.

Zda o tom Březina věděl, je otázkou, ale napsal 1937 knihu Cesta na severní pól, v níž píše, že je Stalin po návratu jednoho po druhém políbil a vyznamenal ( před jejich zatčením Stalin veřejně známé osoby vyznamenával a povyšoval )  – v 2/1938 bylo Březinovi nařízeno, aby se vrátil do Moskvy, 8.3.1938 si pro něj ve 4.00 ráno přišla Stalinova NKVD.

V bytech cizinců pod záminkou jejich kontrarevoluční činnosti se zatýkalo denně, nezatčení příslušníci rodiny byli z bytů jako příbuzní nepřátel lidu, vyhozeni na ulici – Březinovy matky a sestry se ujal soused, rakouský antifašista, se kterým jeho sestra poté žila a 1946 se jim narodila dcera Tatjána, do ČSR se vrátily až po válce ( otec Jana Březiny již na podzim 1938 ).
Jan Březina nevydržel mučení a podepsal přiznání, takže byl okamžitě zastřelen, kdyby se nepřiznal, měl "naději", že bude deportován do gulagu.  Přiznání se vynucovalo nejen mučením, ale i přesvědčováním, že přiznáním projevují věrnost Straně, či že se musí obětovat pro Stranu, protože je zapotřebí zkompromitovat cizí mocnost, anebo hrozili, že zatknou celou rodinu ( která stejně většinou zatčená byla, a když nebyla, vždy přišla o byt i práci ).

Viz kniha Čechoslováci v gulagu ( Dvořák, Formánek, Hradílek ), nejdéle vězněným Čechoslovákem byl advokát Karel Goliath /1901-1985/, spoluzakladatel KSČ, přítel Bohumíra Šmerala /1880-5/1941 Moskva/, se kterým nepřijal bolševizaci Strany, která byla zahájena 1924, ani Gottwaldův bolševický puč ve Straně 1929.

V letech 1924-28 Goliath napsal 3 knihy : Katastrofa leninismu v Evropě, Dnešní stav KSČ – diktatura aparátniků, a Proč nejsem bolševikem, 1927 jako jeden z prvních z KSČ vystoupil.

Po okupaci ČSR nacisty 15.3.39 dostalo Gestapo seznam komunistů určených k likvidaci od KSČ, která Gestapu přenechala seznamy svých členů na stole svého opuštěného ústředí.

Ti, co v 3/1939 před zatčením utekli, se jako Goliath vydali přes Polsko na východ k bolševikům – netušili, že Stalin vyjednává s Hitlerem pakt o neútočení a spolupráci. Všichni, kdo přešli sovětské hranice, byli internováni NKVD, a ti, kdo odmítli spolupráci s NKVD, byli deportováni do gulagů ( z členů KSČ, kteří spolupráci neodmítli, se stali NKVD vrazi, mj. major August Schramm, zavražděn NKVD jako aktér - svědek vraždy Jana Masaryka v 5/1948, kpt. Bedřich Reicin, jako placený funkcionář KSČ specialista na indoktrinaci dětí s přezdívkou  "Kinderfricek", popraven svými soudruhy 1952, či další brutální STB/NKVD vyšetřovatel kpt. Miroslav Pich-Tůma /1911-1/1995, údajně sebevražda oběšením, spíše byl jako nepohodlný svědek před obnovou svého procesu oběšen ).

NKVD se z Goliathe nejprve snažila vymlátit přiznání, že jeho úkolem bylo zavraždit Stalina ( svědčil proti němu křivě novinář Václav Kopecký /1897-1961/, jenž po zákazu KSČ odešel v 10/1938 s Gottwaldem do Moskvy, a jenž se jako spolupracovník NKVD/KGB stal po válce komunistickým ministrem informací a kultury … ), poté po něm NKVD chtěla spolupráci proti Edwardu Benešovi …  Neuspěla, proto byl v létě 1940 převezen do gulagu, dostal 8 let za to, že nesouhlasil s bolševicko-nacistickým paktem, nacisté mu v Protektorátu popravili matku a bratra, do ČSR se dostal až 1955 po 17 letech v gulazích – hned po příjezdu jej čsl. komunisté na 2 roky uvěznili. Protože se domáhal svých práv, byl komunisty umístěn do psychiatrické léčebny v Opavě.

1977 napsal otevřený dopis Solženicynovi, v němž ocenil jeho činnost, ale distancoval se od jeho ruského nacionalismu.

Stalin 1930 rehabilitoval i některé carské instituce, které Majakovský ve svých básních odsoudil, mj. moskevské Velké divadlo, jeho operu a balet.

K ústupu od proletářské rétoriky počátkem 30. let přispěla i Stalinova nová společenská  kasta - novým hrdinou již nebyl proletář s třídním a revolučním politickým pozadím, ale „ stalinistický hrdina socialistické práce  - „, nový sovětský člověk stachanovec ".

Stalin rozjel stachanovské hnutí úderníků, třebaže bylo v rozporu s tvrzením Strany z roku 1930 o hybridním sovětském člověku, v němž se snoubí technické dovednosti carského i bolševického odborníka, zatímco stachanovské hnutí bylo založeno na individualismu jednotlivce dle horníka Andreje Stachanova /1906-1977 upil se k smrti na moskevské psychiatrii /, supermana, jenž dle Stalinovy propagandy  plnil normu zcela sám bez pomoci týmu na 1,400%  ( viz  Rekord Stalinova úderníka byl podvod, Stachanov se nakonec ... www.idnes.cz › zpravy › zahranicni › stachanov-stalin-...   ).

Stachanovským hnutím Stalin zaútočil proti technické inteligenci ( kterou počátkem 30.let vychvaloval ) pod záminkou, že sabotuje výrobní normy ( stachanovce pracující lid neměl rád, stachanovci byli vražděni, aby nezvyšovali normy ), a způsobuje všeobecnou stagnaci v sovětské výrobě, kterou zachraňují stachanovci.

Třebaže RAPP/Asociace ruských proletářských spisovatelů vybízela spisovatele, aby hrdiny jejich románů byli stachanovci, konflikt mezi RAPP a Stranou narůstal - 1932 byla RAPP Stalinem rozpuštěna poté, co její šéf Averbach tvrdil, že Sovětský svaz je stále pouze proletářský, nikoliv ještě socialistický, takže jej Strana obvinila z „ překrucování leninského učení o kulturní revoluci „.

Bolševický spisovatel Leopold Averbach /1903-1937 popraven/, byl Jagodův švagr ( popraven v 3/1938 ), jenž prosazoval proletářskou kulturní revoluci, která by ničím nenavazovala na buržoazní kulturu. Jeho matka byla sestrou v 3/1919  zavražděného Jakova Sverdlova ( vraha carské rodiny ), proto byl prominentním mládežníkem a v 19 letech redaktorem literárního listu Mladá garda, a členem Všeruského svazu proletářských spisovatelů/VAPP, předchůdce RAPP.

Averbach byl jedním ze tří prominentů VAPP, jenž 1923 podepsal dohodu s Majakovským, že budou spolupracovat na odhalování pseudorevolučních literárních skupin, jedním z prvních, na které zaútočili, byl lékař ( povídky o tehdejším Rusku Zápisky mladého lékaře ) a spisovatel Michail Bulgakov /1891-1940/, o kterém Averbach v 9/1924 napsal, že se ani nesnaží své sympatie k proletkultu  předstírat.

S ledvinami nemocný Bulgakov 1938 žádal Stalina dopisem o povolení odjet do zahraničí, Stalin mu neodpověděl, povolení nedostal – protože se Stalinovi líbila jeho hra Dny Turbinových ( dle jeho románu Bílá garda ), nenechal jej popravit, třebaže Bulgakov Stalinův režim nikdy nepodpořil, naopak se mu vysmíval.

Jeho stěžejním dílem je román Mistr a Markétka, který byl zveřejněn až 30 let po jeho smrti v roce 1967 ( spolu s Pasternakovým Doktorem Živagem je nejlepším ruským románem 20. století ).

V 12/1925 se triumvirát Stalin, Zinověv a Kameněv rozpadl, šéf VAPP Illarion Vardin /1890-1941/, se připojil k frakci Zinověva, Averbach a jeho mládežnická údernická skupina založili prostalinskou RAPP ( aniž by Stalina žádali o souhlas ) v čele s Averbachem, jehož dravou iniciativnost a vysoké sebevědomí Stalin nesnášel, a 1929 si v dopise svému zástupci Molotovovi stěžoval na jisté iniciativní mladé komunisty, kteří ve svých klubech drze diskutují, místo aby čekali na instrukce. Viktor Serge o Averbachovi pronesl, že je mládežnický kariérista, demagog a manipulátor.

1929 Averbach rozpoutal štvavou kampaň proti spisovateli politické satiry, kterému Stalin 1927 zakázal publikovat, Jevgeniji Zamjatinovi /1884-1937 Paříž „ infarkt „/, kterého 1931 zahnal do exilu, o který s podporou Gorkého Zamjatin požádal Stalina.

1936 s Jeanem Renoirem Zamjatin napsal scénář k filmové adaptaci Gorkého hry Na dně ( 1902), ve které se satiricky ( poetický realismus) střetává život vyšších a nižších vrstev ( v US byl tento film 1937 vyhlášený v desítce nejlepších zahraničních filmů roku ).

Zamjatin pocházel z rodiny ortodoxního kněze a pianistky, napsal: “ Byl jsem velmi samotářské dítě, většinou jsem ležel nad knihou pod pianem, na kterém moje matka hrála Chopina.“

V Petrohradu vystudoval obor námořní inženýr, a během studií se přidal k bolševikům. 1905 byl zatčen a poslán na Sibiř, odkud utekl zpět do Petrohradu, kde žil v ilegalitě, a ze zábavy začal psát politickou satiru – povídka Provinční mu 1913 přinesla okamžitý úspěch. Pro další povídku Na konci světa (1914) byl pro zesměšňování carské armády postaven před soud. 1916 byl jako námořní inženýr vyslán do Británie, kde dohlížel na stavbu ledoborců a napsal satiru na Brity „Ostrované“.

Zamjatin prohlásil : “ Lituji, že jsem nebyl v Rusku za Únorové revoluce, a znám jen revoluci říjnovou, kdy jsem do Ruska dorazil na lodi s vypnutými světly vedle plujících německých ponorek, po celou dobu plavby navlečený do záchranného pásu. Je to, jako když nikdy nezažijete lásku a jednoho rána se probudíte již 10 let ženatý „.

Po bolševickém puči se mu stále méně líbilo potlačování svobody projevu a tisku. Ve své eseji „Mám obavy „ (1921) napsal :“ Literatura je jen literatura, napsaná blázny, šílenci, poustevníky, kacíři, snílky, rebely a skeptiky, nikoliv státními byrokraty a jejich odpovědnými zaměstnanci.“
1923 se Zamjatinovi podařilo propašovat rukopis své politické satiry o bolševické diktatuře  „My“ do NYC, kde vyšel 1924 ( někteří tvrdí, že jde o polemiku s optimismem vědeckého socialismu H.G.Wellse).
1927 Zamjatin zašel ještě dále : propašoval ruský text ruskému emigrantskému nakladateli Marku Slonimovi /1894-1976/, do Prahy, odkud byly kopie propašovány zpět do Ruska, a kolovaly z ruky do ruky. Zamjatin dostal zakáz publikovat.

Zamjatin zemřel v chudobě, jeho pohřbu v Paříži se účastnila jen hrstka lidí, jeho vydavatel ruský literární kritik Mark Slonim/1894-1976 Francie/ byl mezi nimi. Slonim byl členem Ruské socialistické revoluční strany, odpůrce bolševiků, přítel Cvětajevové, v letech 1922-28 žil v ČSR, poté v Paříži, za války v US.

1927 Averbach rozpoutal štvanici proti marxistickému kritiku a bolševiku Alexandru Voronskému /1884-1937 popraven/, jenž spolupracoval s Trockým, od 1921 vydával čas. Krasnaja Nov ( Rudá panenská půda), a 1923 založil vydavatelství Krug.

Proti rostoucí moci Stalina se spojil nejen s Trockým, ale i s Lunačarským, v 10/1927 na něj Stalin zaútočil, a vzápětí i Averbach. Voronský přišel o práci, v 2/1928 byl vyloučen ze Strany a v 1/1929 bylo oznámeno jeho zatčení.

Jak Strana požadovala, přiznal chyby, poprosil o odpuštění a byl do Strany znovu přijat. Dostal místo bezvýznamného redaktora, dál vystupoval proti Stalinovu socialistickému realismu a podporoval „ ideologicky zmatené „ spisovatele jako Borise Pilnjaka /1894-4/1938 popraven/, Konstantina Fedina /1892-1977/, Vsevoloda Ivanova /1895-1963/, Leonida Leonova /1899-1994/, a uznával talent Isaaka Babela /1894-1/1940 popraven/.

1934 US levičák Max Eastman popsal Voronského boj ve své knize Umělci v uniformě v kapitole Voronský a jeho boj za pravdu.

1935 byl Voronský znovu vyloučen ze Strany, v 2/1937 byl zatčen NKVD, a v 8/1937 popraven.

23.4.1932 Stalin nečekaně RAPP a všechny ostatní literární kluby a hnutí rozpustil – všechny musely vstoupit do jeho nově vytvořeného Svazu sovětských spisovatelů. Strana nařídila přímo umělce podřídit ÚV.

Pád Averbacha přivítalo mnoho prominentních spisovatelů, kteří v jeho RAPP působili s tím, že  „ válka v literatuře vstoupila do vyšší fáze „, např. Nikolaj Tichonov /1896-1979/, jenž se 1944 stal předsedou Stalinova Svazu spisovatelů, ale 1946 byl Stalinem odvolán pro „ přílišnou shovívavost „ k Zoščenkovi a Achmatovové. Pád Averbacha oslavoval s kolegou Pjotrem Pavlenkovem/1899-1951/, jenž se stal členem vedení nového Stalinova Svazu – při oslavě je přistihla Naděžda Mandelštam /1899-1980/, jež jim vyčetla, že oslavují pád svého  „ nejlepšího přítele „ .

Pavlenkov byl na žádost NKVD v 5/1934 u výslechu mučeného básníka Osipa Mandelštama /1891-1938 gulag/, jenž byl zatčen poté, co v 11/1933 napsal tajnou satirickou báseň Stalinský epigram ( Mandelštam napsal i několik oslavných básní na Stalina, mj. Ódu na Stalina ), kterou přečetl jen několika svým přátelům, mj. Achmatovové a Pasternakovi, přesto jej někdo udal.
Když se během mučení začal Mandelštam v křečích svíjet, Pavlenkov se mu smál a křičel na něj, aby se styděl, a poté jej u spisovatelů pomlouval, že nic nevydrží.

Mandelštam a jeho žena byli posláni do interního exilu, v němž byl Osip zatčen podruhé 1938, zemřel již v 12/1938 z vyčerpání v tranzitním táboře při cestě do terminálního gulagu. 

Při zatčení Mandelštama 1938 byl Pavlenkov NKVD požádán, aby zhodnotil Mandelštamovo literární dílo, Pavlenkov ve své písemné zprávě uvedl, že vyjma Ódy na Stalina je Mandelštamovo dílo “ chladné, a zavání protistalinskou konspirací jako dílo Pasternaka “ .

Mandelštamova kauza byla první kauzou, kterou řešil Genrich Jagoda /1891-3/1938 popraven/, jenž se stal po otráveném Menžinském šéfem NKVD.

Mandelštam v epigramu popisuje atmosféru strachu za vlády “ kremelského kavkazského horala – Kavkazana “.  Naděžda Mandelštam později uvedla, že Jagodovi se epigram líbil natolik, že se jej naučil nazpamětˇ a recitoval jej Bucharinovi ( popraven 3/1938 ), jenž u Stalina za Mandelštama orodoval. Tento epigram sehrál úlohu při zatčení syna Lva Gumiljova /1912-1992/ a manžela Achmatovové Nikolaje Punina /1888-8/1953 gulag Vorkuta /.

V 5/1937 Pavlenkov navštívil Pasternaka a vyžadoval, aby podepsal kolektivní otevřený dopis, v němž stalinistická veřejnost jásala nad popravou maršála Tuchačevského a dalších sovětských velitelů, Pasternak však i v době moskevských procesů odmítl.

Pavlenkov se za moskevských procesů /1936-39/ 1937 zastal jen Sergeje Ejzenštejna,tvrdě napadaného šéfem sovětského filmového průmyslu Borisem Šumjatským, a to čistě ze zištných důvodů – chtěl, aby podle jeho scénáře natočil film. Šumjatský byl krátce na to popraven a Ejzenštejn dostal povolení znovu točit – ale jen dle scénářů Pavlenkova.

Z jejich spolupráce vznikl nejlepší sovětský film ze 30. let Alexandr Něvský (1938), jenž v čele Novgorodské republiky porazil švédské vojsko na řece Něvě (15.7.1240) a Livonskou větev Řádu německých rytířů v Ledové bitvě na zamrzlém Čudském jezeře (5.4.1242) na hranicích dnešního Ruska a Estonska.

Pavlenkův filmový projekt o ručním budování Ferganského kanálu (Uzbekistán), dokončeného 1939, se neuskutečnil, rozešli se ve zlém – Ejzenštejn jej nepřizval ke spolupráci na své trilogii o Ivanu IV. Hrozném, a Pavlenko po premiéře 1.dílu v 1/1945 se jej chystal rozcupovat, ale Pavlenkův článek pro list Pravda nevyšel, protože Stalinovi se 1.díl líbil.

Stalin po svém nástupu k moci potlačoval Leninův kult, a rozvíjel svůj vlastní,  proto se mu nelíbila Majakovského báseň Vladimír Iljič Lenin z roku 1924, zaměřená proti uctívání ( nepřetržité průvody před mauzoleem )  a „ obchodování “ s Leninem ( k rehabilitaci Majakovského díla ze strany Stalina nepřispělo ani Brikovo tvrzení, že Majakovský Lenina obdivoval a měl doživotní trauma, že se s Leninem nikdy nesešel , protože Lenin futuristy nesnášel).

Majakovský byl odstraněn z dětských knihoven, a např. jeho poetizovaná historie bolševismu a báseň Co je špatně a co je dobře, byly 1935 odstraněny ze školních učebnic jako „ pedagogicky bezcenné “.
Potrestáni byli i ti, kteří se po smrti Majakovského jeho dílu věnovali, mj. literární teoretik Viktor Šklovský, scénárista Vasilij Katanjan, futurista Nikolaj Asejev, básník Semjon Kirsanov, básník Pjotr Neznamov /1889-10/1941/.

Osip Brik v sérii článků o Majakovském 1932 zašlapal jeho lyriku ve prospěch politických básní s cílem dosáhnout jeho okamžité znovu-uznání, a snažil se (marně) dostat Majakovského i na divadelní scénu.
1932 Osip Brik zkritizoval Gosizdat za to, že odmítl publikovat některé Majakovského básně, dokazující Majakovského oddanost bolševismu, protože Majakovský byl spolutvůrcem bolševického mýtu.

V 5/1934, krátce před sjezdem spisovatelů, se Osip Brik dostal do ostré polemiky s Alexandrem Fadějevem /1901-1956, 1945 román Mladá garda, 1946 na příkaz Stalina zahájil antisemitskou kampaň i na poli uměleckém, za což se stal šéfem Svazu spisovatelů ), kterého obvinil, že se podezřele rychle z prominenta RAPP stal prominentem Svazu spisovatelů ( Brik zemřel v 2/1945 na „infarkt“ (57) ).

Fadějev, dle instrukcí Stalina, prohlásil avantgardní „ proletářskou „ literaturu za zbytečnou, protože třídy již v gulazích zanikly, a za aktuální vyhlásil socialistický realismus. Brik, stejně jako Averbach, mu oponoval, že sovětská literatura ještě není na úrovni socialistického realismu, protože většina spisovatelů se stále ještě nezbavila „ buržoazních přežitků jako je individualismus  „ .

Do roku 1934 si Stalinova Strana hrála na nezaujatou, a dávala v literárních denících prostor i více či méně apolitickým autorům, jako byl Babel, Erenburg či Chlebnikov.

V. Pelcov, jenž později napsal nejuznávanější biografii Majakovského, zašel v obraně Majakovského dále než Brik, a bránil jeho subjektivní metody hyperbolické nadsázky a grotesky, které Fadějev nazval buržoazními.

Nejdále v obraně Majakovského zašel v roce 1934 Bucharin /1888-1938/, jenž se na sjezdu Svazu spisovatelů za Majakovského plamenně postavil, a vyznal se z obdivu k jeho dílu. Bucharin tak vyvolal poslední veřejnou debatu o Majakovském, další se uskutečnila až koncem 80.let za pěrestrojky.

Po roce 1934 Strana stanovila za příklad socialistického realismu Maxima Gorkého /1868-1936/, jenž byl již těžce nemocný, takže pro Stalina nepředstavoval hrozbu, že by přežil svoji užitečnost.

Politicky angažovaná levicová avantgarda, především Majakovský, Stalina sama navedla na socialistický realismus svým přístupem k umění ve stylu průmyslové výroby. Utilitarismus levicové avantgardy vedl k umělci-inženýrovi duše na úrovni švece, truhláře či krejčího ( proslov Ždanova na sjezdu Svazu spisovatelů v 4/1934 ).

NKVD agent a literární kritik Osip Brik začal ve svých článcích opět prosazovat Majakovského až 8 měsíců po tomto sjezdu s tím, že Majakovského Jak se dělají verše jsou neodmyslitelným průvodcem každého začínajícího básníka.

Aby odvrátil hněv Stalina, napsal v 1/1935 článek „Kniha, která musí být napsána „ , v němž uvedl, že LEF pochopila taktiku třídního boje povrchně, a nedokázala podřídit své úzké literární zájmy úkolům revolučního boje „ ( nedostatečně rozvinula koncepci utilitarismu ).

Po smrti Majakovského Stalinovo vedení Svazu proletářských spisovatelů vymazalo Majakovského  jméno ze seznamu sovětské literatury, tisk se o něm nesměl zmiňovat – dokud agentka Čeky/OGPU Lila Briková pod záštitou svého nového bolševického manžela gen. NKVD Vitalije Primakova, zástupce vojenského velitele Leningradu, nenapsala v 12/1935 Stalinovi dopis, ve kterém si na jeho vymázání z literatury stěžovala, požadovala jeho rehabilitaci a zřízení muzea.

Stalin její dopis předal šéfovi NKVD Ježovovi se slovy  „ Soudruhu Ježove, vyřidˇte dopis Brikové. Majakovský byl nejtalentovanější spisovatel, a jeho opomíjení je kulturním zločinem „ ( o půl roku později zatkl jejího manžela, 1937 jej popravil ) …

A Ježov se postaral – média začala velebit emocionálního Majakovského jako Otce socialistického realismu a proletkultu, „inženýra bolševické duše „ .

Dle Borise Pasternaka Stalinem posvěcená kanonizace Majakovského jako státního symbolu Stalinova režimu, utvářejícího se v letech 1928-31, Majakovskému přivodila druhou smrt.

Stalin Majakovského degradoval na pouhého básníka bolševického puče, zcenzuroval či ignoroval Majakovského soukromou lyriku, anebo ji bolševická nakladatelství přeměnila na údernické bolševické slogany.

Majakovský, třebaže psal i satirické verše o prohnanosti bolševiků, se sám ujal role propagandistického básníka Leninova režimu  (veršované agitky), a šéfa levicového avantgardního umění, které za cenu degenerace slova budovalo bolševismus na základě utilitářského postoje k umění, viz báseň 150 miliónů (1919/20), poéma Vladimír Iljič Lenin z roku 1924, ve které z Diktátora Lenina učinil neosobní mýtus vytesaný do kamene.

To samé učinil z Lenina Stalin - pouhý symbol vlastního kultu – portréty Lenina a Majakovského visely všude ( Lenin přišel do módy po roce 1956 po kritice Stalinova kultu osobnosti) .

Gruzínské rodiště Majakovského bylo přejmenováno na Majakovskij, 1937 bylo v Moskvě otevřeno Majakovského muzeum, 1938 po něm byla pojmenována stanice metra, a 1941 futurista Nikolaj Asejev /1889-1963/ za svoji báseň o Majakovském (1940), ve které se snažil oddělit Majakovského od Osipa a Lilly Brikové s tím, že v životě Majakovského Lilly nehrála velkou roli, obdržel Stalinovu cenu.  Briková 1941 v článku tvrdila, že rozhovor, který Asejev v básni popisuje, se odehrál mezi Majakovským a Osipem Brikem, nikoliv mezi Majakovským a Asejevem.

Na Stalinovu rehabilitaci Majakovského nereagovali s nadšením všichni, zejm. redakce listu Pravda, jejíž šéfredaktor Lev Mechlis /1889-2/1953/ 5.12.35 věnoval rehabilitaci Majakovského z dlouhého Stalinova dopisu jen dvě věty, v nichž každá ještě obsahovala tiskovou chybu ( šéfredaktorem byl od 1930, proslul svojí krutostí již za občanské války, za svoji aktivní spoluúčast na likvidaci armádních důstojníků jej Stalin 1939 jmenoval hlavním vojenským politrukem RA, za války byl frontovým politrukem, tj.neformálním velitelem u různých armád, jeho velitelská činnost byla tragická a vojska frontu vždy utrpěla řadu zdrcujících porážek ).

Majakovskij byl velkolepě rehabilitován, zatímco celá politická generace z roku 1918 a veškerá avantgarda z 20.tých let byla 1936 za probíhajících čistek označena za dekadentní buržoazní formalismus, včetně Pasternakova díla ( to samé slovo použili nacisté, přesto se Putin dlouhodobě chystá označit přirovnání sovětského režimu k nacismu za trestný čin, ale historii nemůže znelegalizovat ).

Kampaň proti avantgardě 20.let odnesl Majakovského blízký přítel Vsevolod Mejerchold a skladatel Šostakovič, jenž 1929 složil hudbu k Majakovského hře Štěnice, kterou Mejerchold ve svém divadle uvedl.

„Mejercholdovščina „ se stala synonymem pro formalismus, mj. při kritice Šostakovičovy opery Lady Macbeth v úvodníku stranického listu Pravda z 28.1.36. kritika tvrdila, že formalistická hudba zněla jako zdegenerovaná groteska, která se skutečným uměním nemá co společného „ …

Druhý den po zveřejnění úvodníku se konaly schůze, kritizující formalismus - z Tretjakovské galérie byly odnášeny „ formalistické „ obrazy do sklepních skladů, a v 3/36 byl Mejerchold donucen přečíst projev, který se proslavil jako „ Mejerchold proti mejercholdovščině „, nicméně Mejerchold v tomto projevu i přes stranický zákaz vzdal hold Šostakovičovi, za což sklidil potlesk, ale byl předvolán před ÚV Strany, kde nepodlehl nátlaku, aby se připojil k odsouzení Šostakoviče ( Mejercholdovo divadlo bylo zlikvidováno v 1/1938, Mejerchold byl zatčen v 6/1939, zatčen byl týž den, co na konferenci divadelních režisérů za přítomnosti Stalinova gen. prokurátora Andreje Vyšínského pronesl, že „ jestliže ten marast, co se hraje v sovětských divadech je antiformalismus, zůstanu raději formalistou „ , ve stejný den v jeho bytě NKVD agenti ubodali jeho manželku, popraven byl v 2/1940).

Poté, co byl NKVD gen. Primakov během moskevských procesů zastřelen ( procesy byly odrazovým můstkem k totální propagaci Stalinova kultu osobnosti ), Lili Briková byla jedinou Primakovovou manželkou, která nebyla zatčena, z Ježovova seznamu ji vyškrtl sám Stalin – významný ruský historik Roy Medvěděv * 1925 ( viz mj. jeho knihy Let History Judge + All Stalin´s Men ) uvedl, že to bylo z důvodu, že jak Osip Brik, tak i Lilly Briková  byli po celá 20. a 30. léta prominentními udavači Čeky/NKVD.