Šílenství leninismu, politický řád budovaný na třídě, nikoliv na lidskosti

Intelektuál Grigorij Sokolnikov, přítel Bucharina, židovského původu /1888 -5/1939/, byl umlácen ve věznici NKVD příslušníky, kam byl na 10 let odsouzen po svém zatčení 1936 – takto, umláceni ve vězeňských kobkách, umírali

Stalinovi diplomaté a jiné mezinárodně známé osobnosti, které Stalin nemohl poslat do gulagu.

Sokolnikov, spolu se Zinověvem a Kameněvem, byl proti Leninovu ozbrojenému puči 1917, zrealizovaném Trockým, v Leninově vládě byl komisařem financí a členem Politbyra.

Stalin Sokolnikova v 1/1926 z komisariátu financí vyhodil, a jmenoval jej zástupcem šéfa Státní plánovací komise, přestože věděl, že Sokolnikov na státní plánování nevěří. V 5/1927 byl Sokolnikov členem sovětské delegace na Světové ekonomické konferenci v Ženevě, svolané Společností národů (1920-1946) – Sokolnikov vystudoval ekonomii na Sorbonně a mluvil francouzsky ještě lépe než Bucharin) .

V 12/1927 Stalin Sokolnikova, svého kritika, ale znalce kapitalistických trhů, překvapivě znovu přijal do ÚV a učinil z něho šéfa ropné společnosti Oil Trust, která významně naplňovala státní pokladnu. 1929 byl Sokolnikov poslán jako velvyslanec do Londýna, aniž by uměl anglicky.

Stalin nejprve s pomocí Kameněva , geniálního intrikána,  a  Zinověva odstavil Trockého z funkce lidového komisaře vojenství ( Trocký se připojil k bolševikům až  2.7.1917, již v 9/1917 se stal šéfem Petrohradského sovětu a připravoval Leninem nařízený vojenský puč, který Zinověv s Kameněvem odmítli, takže Lenin žádal, aby byli ze Strany vyloučeni ) , poté za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal z Politbyra Zinověva, a poté s Kameněvem z Politbyra vyhnal Trockého, a zcela Politbyro ovládl ( Stalin zaútočil na Trockého pro jeho podporu světové revoluce, Stalina komunismus nezajímal - přivedl tím teoretika Zinověva a Kameněva do rozpaků, kteří Trockého podpoře světové revoluci tleskali - jen teoretik Bucharin souhlasil, že Stalinovu tezi o socialismu v jedné zemi " ideologicky rozvine " ).

1927 Stalin prosadil vyloučení Trockého a Zinověva ze Strany, Trockého pak v 1/1928 vyhnal do vnitřního exilu v Kazachstánu, taktéž Kameněva se Zinověvem, Trockého, jenž se, na rozdíl od Zinověva a Kameněva, odmítl veřejně kát i podepsat prohlášení, že již nebude veřejně kritizovat Stalina, vypověděl ze země.  

Zinověv ( 1 syn Stefan *1914) z exilu v Kaluze v dopise, který zveřejnil list Pravda v 5/1928, prosil Stalina o znovupřijetí  do Strany, za což jím Trocký pohrdal. V 6/1928 po tomto veřejném ponížení Stalin Zinověvovi a Kameněvovi vrátil členství ve Straně.

Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení KS byl Bucharin, jeho spojenec do roku 1928, jenž se postavil proti kolektivizaci vesnic.

Bucharin marně přesvědčoval Stalinovy slouhy Ordžonikidzeho,Vorošilova a Kalinina, aby pomohli sesadit Stalina z funkce gen.tajemníka Strany.

Ke Stalinovi Bucharin nepředstavoval politickou alternativu, neměl mocenskou základnu, kterou měl autoritativní Alexej Rykov z rodiny “ kulaků” , nejvýznamnější prosazovatel Leninovy NEP a třídního usmíření, jenž předsedal schůzím Politbyra.

Rykov, třebaže těžce pil ( koloval vtip, že si Trocký ve své závěti přál, aby jeho mozek byl uchován v alkoholu, mozek měl být věnován Stalinovi a alkohol Rykovovi ) , byl talentovaným organizátorem, uměl spojovat lidi, což Kameněv dokázal jen v menší míře, a Zinověv a Trocký to neuměli vůbec.

Rykov však, místo aby podporoval protržního Sokolnikova, podporoval Stalina v jeho boji proti “Židům” Trockému, Kameněvovi a Zinověvovi, které nenáviděl   - po jejich .procesu 1936 byl Stalinem zatčen i Rykov (popraven v 3/1938 ), šéf Rady lidových komisařů, funkci, kterou 1924 převzal po Leninovi  ( do 1930, kdy nastoupil Stalinův slouha Molotov ) a šéf odborů Tomskij ( po svém zatčení 1936 spáchal “ sebevraždu “ve vězení ) – udal je po svém zatčení na přání NKVD Kameněv, jenž nenáviděl Bucharina. Dle své NKVD výpovědi Kameněv uvedl, že před ním Bucharin a Sokolnikov prohlásili, že v Politbyru místo Stalina chtějí Zinověva a Kameněva.

Michail Kalinin /1875-1946/, ruský a sovětský  „prezident“ v letech 1919-1946, starší bratr spisovatele  Fedora Kalinina /1882-1920/, přítele Lunačarského, komisaře pro vzdělání  ( zavražděn NKVD ve vlaku na francouzském území, oficiálně dostal „ infarkt „ )  a lékaře a spisovatele Bogdanova ( 1908 vydal scifi Cesta na Mars ), kterého Lenin 1908 jako svého konkurenta vyhnal ze svého okolí - za své hlavní asistenty jako náhradu za Bogdanova přijal Zinověva a Kameněva. 1909 byl Bogdanov zbaven členství v ÚV, čímž se bolševici rozštěpili na leninovce a bogdanovce, 1912 na sjezdu v Praze Kameněv a Zinověv podpořili Lenina, aby své bolševiky oficiálně odtrhl od menševiků ( již v 10/1917 Lenin Kameněva se Zinověvem prohlásil za zrádce revoluce, protože byli proti ozbrojenému puči a 5.11.17 rezignovali na své funkce, protože chtěli vyjednávat s dělnickými odbory, zatímco Lenin chtěl dělnické odbory rozdrtit silou .

Bogdanov byl přítelem Gorkého ( otráven v 6/1936, aby ještě v létě mohly začít procesy s Kameněvem a Zinověvem ), zemřel 1928, kdy si při svých lékařských pokusech s krevní transfúzí „omylem“  aplikoval do žil krev infikovanou malárií a TBC.

Kalinin pocházel z chudé rolnické rodiny, Stalina poznal přes jeho budoucího tchána revolucionáře Allilujeva.

1912 byl Kalinin delegátem pražské konference bolševiků, kde byl podezírán, že je agentem Ochranky, agentem však byl spolupracovník Lenina Roman Malinovsky /1876-1918/, nejlépe placený agent Ochranky, kterého za agenta 1913 označil vůdce menševiků Julius Martov /1873-1923 v chudobě v německém exilu /, ale Lenin tomu odmítl věřit.

V 4/1917, Kalinin, stejně jako většina bolševiků ( mj. Kameněv,Zinověv ), chtěl spolu s menševiky podpořit Prozatimní vládu, což Lenin odmítl, a byl proti ozbrojenému povstání proti Kerenského vládě. Od podzimu 1917 byl Kalinin starostou Petrohradu ( Zinověv šéfem Petrohradského sovětu ), kterým zůstal i po Leninově puči.

Ve funkci ruského prezidenta Kalinin nahradil Sverdlova, vraha carské rodiny, jenž v 3/1919 záhadně zemřel - Sverdlov byl budˇ umlácen nebo otráven ( Paměti Chruščova 2006, Arkadi Vaksberg From Hell to Heaven and Forth, Stephen Kotkin Stalin 2014 ).

Po smrti Lenina se Kalinin ve frakčním boji o Leninovo nástupnictví postavil na stranu Stalina.

Chruščov v Pamětech píše :“ Nevím, jaká byla jeho pracovní náplň za Lenina, ale za Stalina jenom podepisoval Stalinovy dekrety, bylo nám ho líto „  ( Kalinina Stalin vydíral – nepodepíše, jeho žena v gulagu zemře ) …

3.11.1937 NKVD popravila ukrajinskou intelektuální elitu ( petrohradskou již 1918 ), mj.  byli popraveni dramatik a prozaik Mykola Kuliš, veterán RA, a Les Kurbas, nejvýznamnější ukrajinský divadelní a filmový režisér 20.stol.

5.3.1940 byl Kalinin jedním z 5 sovětských komunistických nevzdělaných prominentů ( Vorošilov, Molotov, Kaganovič, Mikojan ), kteří na příkaz Stalina podepsali příkaz k popravě 27.500 polských důstojníků a intelektuálů, dle NKVD  „ nacionalistů a kontrarevolucionářů „, kteří byli pozatýkáni poté, co Stalin spolu s Hitlerem ( Stalin 17.9.39) vpadl do zad Hitlerovi se bránící polské armádě.

Postřílení 27.500 polských intelektuálů bylo jen částí katyňského masakru ( stříleli je 2 měsíce , březen-květen 1940, mezi zavražděnými byl například bratr premiéra polské exilové vlády generál Franciszek Sikorski, Xawery Czernicki či Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy ), další masové vraždění polských intelektuálů NKVD provedla 1941.

Masové hroby byly objeveny nacisty v 4/1943, Kreml lhal, že Poláky v Katyňském lese postříleli Němci, a třebaže již na norimberském procese bylo prokázáno, že vraždila NKVD, Kreml lhal až do 1990, kdy komunistický zločin přiznal Gorbačov.

Kalinin byl mezi dělníky oblíbenější než Stalin, jeho manželka Jekatěrina /1882-1960/ pocházela z estonské rolnické rodiny. Zastávala různé vedoucí pozice v továrnách, do svého zatčení 1938 byla členkou Nejvyššího soudu.

Kalininova manželka Stalina za jeho brutální politiku se svými přáteli kritizovala, informátoři NKVD ji udali, byla zatčena 25.10.1938 a obviněna z trockismu. Byla mučena ve vězení Lefortovo a v 4/1939 odsouzena k 15 letům gulagu, ze kterého byla propuštěna krátce před smrtí manžela 1946.

Stalin šílenství leninismu, permanentní válku s celým světem, vystupňoval ad infinitum. Budování Leninova politického řádu na třídě, nikoliv na lidskosti, bylo genocidní.  

Od roku 1928 se rolník se třemi kravkami stal náhle třídním nepřítelem a nepřítelem státu.

Komunistický režim vykořistˇoval milióny rolnických domácností, které mu obstarávaly obilí pro vývoz do kapitalistických zemí – což bylo mnohem více než Bucharinových 3-4% „ kulaků „ , které podléhali reklasifikaci na třídního nepřítele ( zatímco komunističtí prominenti, navzdory svojí ideologii, holdovali západnímu soukromému kapitálu ).

„ 1930 sedm miliónů nepřátel bolševického státu skončilo v gulazích – rolníci, kteří „chamtivě“ lpěli na svých třech kravkách, profesoři, kteří se drželi nekomunistických vědeckých pouček, inženýři, kteří postrádali vizi o výhodách pětiletého plánu, a "zločinečtí"  dělníci, kteří požadovali vyšší mzdy. Všichni tito sovětští občané se měli v gulazích naučit výhodám kolektivizace pod dohledem ozbrojených OGPU dozorců, kteří je naučili pracovat pro Sovětský svaz v kolektivu 24 hodin denně a zadarmo „ , Walter Krivický Paměti.

18.4.1931 komunistický Výbor pro galeje a obranu rozhodl o vybudování Bělomořského kanálu , spojující Bílé moře s Baltským, a o jeho dokončení do 20 měsíců  - stavbu měla na starosti OGPU a její gulagy. 500.000-700.000 mužů a žen kácelo zasněžené lesy v krutých mrazech či v létě v mračnech komárů, vyhazovali do povětří skály, které ženy na kolečkách odvážely v neschůdném terénu.

Stalin osobně na parníku Anochin s Jagodou po boku přihlížel ceremoniálu otevření kanálu, kdy bylo na amnestii z 500.000 -700.000 propuštěno 12.484 „ zločinců „, kteří byli ihned po propuštění OGPU znovu zatčeni a posláni budovat další komunistický kanál – moskevsko-volžský.

Šéfem OGPU staveb kanálů byl Firin. Při slavnostním otevření svého druhého kanálu již nebyl – byl OGPU zatčen a popraven. Všichni zatčení a popravení byli vymazáni ze všech fotografií, registrů a archívů – přestali právně existovat.

Odmítnutí trhu a prosperity rolníků bylo sebezničující. V letech 1928-33 rolníci proti OGPU bojovali se zbraní v ruce, pole nikdo neobdělával, ani po miliónech rolníků deportovaných do gulagů. Genocidu rolníků přehlušovala halasná sovětská propaganda.

Svojí násilnou celostátní kolektivizací ( o kolektivizaci Stalin rozhodl 1927, probíhala v letech 1928-38, rolníci v kolchozech byli přejmenováni na kolchozníky ) Stalin zničil zemědělství ( z vývozce obilí se Stalin stal dovozcem ), vyhubil polovinu dobytka . Počet koní klesl z 35 mil. na  17 mil.,  počet dobytka ze 70 mil. na 38 mil., počet ovcí a koz  klesl ze 7.5 mil. na 2 mil., počet koní z 22 mil. na 2 mil.

Stalin svojí diktaturu vybudoval na hladomoru , kdy čekisté a komsomolci brutálními metodami konfiskovali rolníkům úrodu, kterou rolníci již nechtěli státu odprodávat za směšné částky, které stát stanovil , aby s jejich úrodou mohl výnosně obchodovat na Západě a prodávat ji “ kapitalistům”.

Hladomor byl i za občanské války 1918-21, a poté po válce 1945-47, 1932-33 byl zejména na Ukrajině, v Povolží, Sev. Kavkazu a v Kazachstánu ( na hlad zahynulo min. 7 mil. lidí, nejprve byly snězeny všechny psy a kočky, poté polní myši a ptáci, poté se jedla kůra ze stromů a koňský trus, ve kterém někdy našli i celá zrna obilovin)  .

Ani v době hladomoru, kdy se v Leningradu a jinde tvořily několikadenní hladové fronty, se Stalinovi komunisté z Politbyra nestyděli prodávat obilí za valuty do kapitalistické ciziny.

V 11/1928 Bucharin řekl Stalinovi :” Nechci s tebou bojovat, protože by to poškodilo Stranu, označil by si nás za zrádce leninismu, ale my bychom tě označili za organizátora hladomoru.”

Stalin nazval rolníky venkovskými boháči (kulaky), kteří se obohacují na úkor dělnické třídy, a musí být proto jako třída likvidováni – Politbyro o jejich likvidaci vydalo nařízení 30.1.1930 ( ale ani většina chudých rolníků Stalinovu kolektivizaci nepodpodpořila ) – 2 milióny s kolektivizací nesouhlasících rolníků bylo i s rodinami “ dekulakizováno “, tj. dobytčími vagóny ( od sovětských komunistů okopírovali nacisté ) deportováno do gulagů již 1929 ( ostnatým drátem obehnané lidské skládky ) – masové deportace rolníků ( ale i nomádů ze stepí ) do sibiřských a kazachstánských gulagů skončily až 1933 ( jako minimální počet deportovaných rolníků se uvádí 6-8 mil. ).