Stalinova čistka dětí a jeho pokus vyvolat 1937 monstrproces v Praze a v NYC

Utvrzování Stalinovy moci bylo provázeno bezprecedentní politickou destabilizací - Stalinovi však pomohla světová hospodářská krize 1929-33. Kapitalisté potřebovali sovětské trhy, komunisté potřebovali kapitalistické technologie –

traktory a jinou zemědělskou techniku.

4.9.1929 začaly akcie na burze v NYC padat a 29.10.29 se US trh zhroutil. Do roku 1933 průmyslová výroba v US klesla o 46%, o 41% v Německu a o 23% v Británii. Nezaměstnanost v US dosáhla 25%, mezinárodní obchod poklesl o polovinu.

Světová hospodářská krize byla pro Stalina požehnáním, Stalin za technickou asistenci nabízel vysoké částky, sázel na podnikatelskou chamtivost, a stoprocentně souhlasil s mrtvým Leninem:” Prodají nám lana, na kterých je oběsíme “ …

Stalinovi se však nedařilo nalákat kapitalisty na chamtivost – třebaže mj. usiloval o obchodní dohodu s Paříží tím, že uznal carský dluh.

Stalin proto odhodil přetvářku, a začal na technické pomoci pracovat způsoby, které mu vyhovovaly – zločineckými ( viz padělání dolarů od roku 1928 či 1945 vykradení nacistických bankovních sejfů se státními dluhopisy Výmarské republiky ). 

Poté, co 1928 zahájil vyjednávání o poskytnutí vysokých německých půjček ( Výmarská republika nechtěla, aby Západ poskytl Stalinovi úvěry, Stalin prohlásil, že Berlín chce Rusko izolovat, aby si monopolizoval vztahy se Západem ) a o německých investicích, provokativně zatknul 53 německých inženýrů, kteří v rámci smluvní pomoci pracovali v severokavkazských dolech Šachty, a zinscenoval s nimi v Moskvě v 5/1928 vykonstruovaný proces pod záminkou, že buržoazie používá jako metodu třídního boje sabotáže – konkrétně byli němečtí inženýři obviněni, že ve spolupráci s bývalými vlastníky sabotují těžbu uhlí.

Byl to Stalinův první významný loutkový proces od  Leninova  procesu se Socialistickou revoluční stranou v roce 1922 ( Marie Spiridonová, kterou bolševici střídavě zavírali do věznic a blázinců, a nakonec ji s dalšími politickými vězni zastřelili v 10/1941 ).

Proces zorganizoval terorista z Rudého teroru z občanské války, čekista Jefim Jevdokimov /1891-2/1940 popraven /, a to proti vůli svého nadřízeného Vjačeslava Menžinského, šéfa Čeky, kterým se stal po Stalinově otrávení Dzeržinského 1926.

Menžinský, jenž s procesem nesouhlasil, Jevdokimovi zablokoval kariérní postup, a tím rozhodl o svém osudu  -  Menžinský byl otráven v 5/1934, protože Stalin plánoval politické procesy ve velkém “ říšském “ stylu po vzoru Hitlerova procesu s údajnými pachateli Reichstagu z 7/1933 - Jevdokimov byl Stalinem povýšen na gen. tajemníka Strany Severního Kavkazu.

S procesem nesouhlasil ani Bucharin ( po nátlaku sabotáže potvrdil, popraven v 3/1938), premiér Alexej Rykov (popraven v 3/1938) a šéf odborů Michail Tomský (  po zatčení 1936 “spáchal sebevraždu “  ).

V procesu Šachty byl souzen a 1929 popraven i zetˇ Petra Iljiče Čajkovského inženýr a podnikatel Nikolaj von Meck /1863-1929/.

11 německých inženýrů dostalo trest smrti, zbytek vysoké tresty v gulazích, Berlín byl zděšen, že jej Moskva o procesu neinformovala a jeho občany nevyhostila, šokován byl celý Západ.

Německý velvyslanec  v Moskvě Ulrich von Brockdorff – Rantzau /1869-9/1928 náhle zemřel na dovolené v Berlíně / byl, na rozdíl od velení Reichswehru,  proti vojenské spolupráci se Stalinem,  a tudíž proti Rapallské smlouvě z 1922, která vojenskou spolupráci Reichswehru se Stalinem odstartovala.

Brockdorff – Rantzau byl přítel ministra zahraničí Georgije Čičerina /1872-7/1936 MOW, měsíc po vraždě Gorkého/, se kterým jako ministr zahraničí  dohodl Berlínskou smlouvu z 4/1926, ve které se oba státy zavázaly k neútočení a neutralitě.

15.3.1928 po provokativním zatčení německých státních občanů Berlín zmrazil bilaterální obchodní a úvěrová jednání s Kremlem.  

Sovětský velvyslanec v Berlíně Nikolaj Krestinský /1883-3/1938 popraven/ 17.5.1928 poslal Stalinovi dopis, ve kterém žádal o propuštění alespoň jednoho německého inženýra, a to Franze Goldsteina – Stalin zuřil, a odepsal :” Místo, abyste s Němci přerušil veškeré styky, tak se s nimi bratříčkujete ! “.

Stalin poté tvrdil, že objevil ještě jedno německé sabotážní spiknutí, a to v Doněcké uhelné pánvi, podpořené Poláky.

Po zahájení neočekávaného procesu Šachty v 5/1928 německý velvyslanec lamentoval, že na lavici obžalovaných sedí jen Němci, Stalinovi spojenci ( britští inženýři byli jen vyslechnuti a propuštěni ).

V době procesu se v Německu konaly volby, které vyhráli sociální demokraté, do Říšského sněmu se dostali i komunisté. Zákaz NSDAP, který platil od jejího mnichovského puče z 11/1923, byl zrušen, ale NSDAP dostala jen 2.6% hlasů.

Genštáb Reichswehru během procesu Šachty doporučil na štábní studium do Berlína 8 sovětských důstojníků, a Němci chtěli svých 6 pozorovatelů  na sovětských vojenských manévrech, včetně generála von Blomberga.

Vorošilov na pokyn Stalina nabídku Reichswehru přijal.

Stalin procesem Šachty odstartoval tažení proti technické inteligenci – technickou inteligenci potřeboval v gulazích v šaraškách ( vědecké a konstrukční kanceláře v gulazích ), aby pracovala pro Stalinovu industrializaci 24 hodin, aniž by se rozptylovala rodinou.  Procesy s technickou inteligencí byly za podpory dělníků (zaměstnavatelé jim vypláceli nízké mzdy ) organizovány po celém Svazu, 1930 se konal proces s Průmyslovou stranou.

Stranický list Pravda v 8/1928 napsal :” Budeme se muset spolehnout na vlastní síly bez pomoci zahraničí “ , což byla falešná iluze, mj. Rudá armáda by bez německé vojenské technologie skončila u kavalérie Budˇonného.

S procesem Šachty začaly čistky na středních školách mezi studenty – ti, kteří nebyli fanaticky agresívními komsomolci, byli vyloučeni, na střední školy a univerzity se dostávala jen třídně a stranicky prověřená mládež, aby z ní nevyrostli inženýři “sabotéři “ …

Mnozí se Stalinem nesouhlasili, např.  Leninův ministr financí Grigorij Sokolnikov  (zavražděn ve vězení na příkaz Stalina v 5/1939 ), jenž prosazoval tržní mechanismy a byl proti státnímu centrálnímu plánování. Sokolnikov za sebou žádnou frakci, která by ho podpořila, neměl, ale kdyby se spojil s Rykovem, mohli nabídnout alternativu ke Stalinovi.

1928 se konal i jiný zinscenovaný proces : s britsko-finskou špionážní sítí v Leningradu, který měl Leningrad očistit od nestalinistů ( hlavním soudcem byl stalinista Andrej Vyšínský, hlavním prokurátorem stalinista Nikolaj Krylenko jako později při moskevských procesech, špionážní sítˇ Stalinovi ve svém projevu potvrdil Bucharin, jehož manželka byla nejlepší kamarádkou Stalinovy manželky Naděždy Allilujevové  – až do její vraždy v 11/1932 (31 let)).

Poté, co byli v 10/1928 z ÚV vyloučeni Trocký a Zinověv, byl Trocký, jenž Stalinem hluboce opovrhoval jako bezvýznamným pěšákem, v 1/1929 poslán do interního exilu v Kazachstánu, když se, na rozdíl od Zinověva a Kameněva, odmítl kát a odmítl přerušit své styky s Levou opozicí, čímž si o několik let prodloužil život, protože byl 1929 zahnán do emigrace v Turecku, odkud žádal o víza do západní Evropy.

Na rozdíl od monotónního Zinověva byl Trocký vynikajícím polemikem, dokázal rozdělit své nepřátele, ale i cynikem, všem svým oponentům se vysmíval. 1930 jeho stoupenci v gulagu Pečora/Pečorlag, pobočný tábor gulagu Vorkuta (až do 1959!), vystoupili v lágru stávkou na jeho podporu, načež byli všichni zavražděni GPU, viz Isaac Deutscher: The Prophet Outcast (1963) - Trotsky 1929-1940.

Stalin ( stejně jako Rykov ) Trockého intenzívně nenáviděl již od bolševického puče 1917, který Trocký pro Lenina zorganizoval a řídil, zatímco Stalin se během puče ani neukázal.

Protože se Trocký, Zinověv a Kameněv nedokázali spojit, vyhrál boj o moc po smrti Lenina Stalin, kterého neskolilo ani jeho vlastní zdraví – 1907 na tyfus zemřela Stalinova 1. manželka Jekatěrina Svanidze ve věku 22 let, 1909 dostal v exilu tyfus Stalin, na který zemřel jeho starší bratr Giorgij, kterého nikdy nepoznal. Jakov Sverdlov se svojí TBC sdílel se Stalinem v exilu jednu místnost ( Sverdlov, hlavní organizátor vyvraždění carské rodiny, zavražděn v 3/1919 ).

1921 Stalinovi chirurgicky odstranili appendix, měl i žaludeční vředy. Doktor Rozanov uvedl, že Lenin vyžadoval podrobnou zprávu o Stalinově zdraví. Když si Stalin stěžoval na bolest, Rozanov mu dal koňskou dávku chloroformu, stejnou, kterou 1925 podal Frunzemu, jenž krátce po operaci zemřel.

Po operaci z 5/1921 Politbyro Stalinovi nařídilo odpočinek na Severním Kavkazu v Nalčiku, v 12/1921 byl Stalin opět nemocný ( nedařilo se jej otrávit ).

Stalin si začal razit cestu k nekontrolované moci od okamžiku, kdy byl zvolen gen. tajemníkem Strany a Lenin dostal první infarkt.

Politické procesy z Leninovy éry měly jisté meze, Lenin razil pravidlo, že straníci nikdy nesmí dostat trest smrti, aby Strana nedopadla jako Velká francouzská buržoazní revoluce z roku 1789 ( jakobínská hrůzovláda 1793-94).

Straníci za Lenina mohli být zatčeni, vyloučeni ze Strany, posláni do exilu, mohli navždy ztratit práci (nikdo je nesměl zaměstnat), ale nesměli být ( veřejně ) popraveni.

V létě 1928 Sokolnikov a Kameněv citovali Bucharina, že jako vždy totálně opilý šéf odborů Michail Tomský, spojenec Rykova a Bucharina, zašeptal na Stalinově dáče v Soči stejně opilému Stalinovi do ucha :” Brzy tě naši dělníci pověsí !” 6.7.1928 byla do moskevského ústředí OGPU vhozena bomba.

Na Mussoliniho byl v této době spáchán již 4. pokus o atentát, naposledy jej těsně minul jistý teenager v Bologni. Stalinovi bodyguardi byli Litevci, v letech 1931-52 jim šéfoval carský desátník a bolševický negramotný OGPU gen. Nikolaj Vlasik /1896-1967/. Po smrti (vraždě) Stalinovy druhé manželky Allilujevové, se Vlasik stal správcem/majordomem Stalinova domu.

Světlana Allilujevová jej v Pamětech popisuje jako “ hloupého despotu, vulgárního a arogantně nestydatého zkorumpovaného jedince ( druhý Stalin) , jenž byl tak zpitý svojí mocí, že umělcům nařizoval, jak musí vypadat umělecká díla, aby splnila vkus soudruha Stalina “ ( Světlana chtěla studovat dějiny umění, ale Stalin jí to zakázal ) … 15.12.1952 byl Vlasik zatčen a zařazen mezi obžalované v kauze Spiknutí lékařů, po Stalinově smrti byli lékaři propuštěni, Vlasik byl obžalován ze zneužití moci a zpronevěry, v roce 2000 byl zcela rehabilitován Putinem, “ hluboce věřícím KGB majorem “…

Vlasikova manželka tvrdila, že Vlasik byl převědčen, že Stalinovu smrt zařídil Berija.

Na jaře 1931 na zvláštním zasedání Politbyra Stalin Leninovo pravidlo porušil, a navrhl trest smrti i pro členy Strany.

V té době proti Stalinovi vznikaly nejrůznější opoziční bolševické skupiny - násilná kolektivizace, hladomor, rolnická  povstání a dělnické stávky v továrnách, nespokojená byla i armáda, jejíž modernizace ve spolupráci s Reichswehrem byla hospodářským chaosem ohrožena.

Svým návrhem na trest smrti pro bolševiky Stalin reagoval zejména na skupinu bolševika Martemjana Rjutina /1890-1/1937 popraven/, kauza Rjutin.

Rjutin, učitel a novinář, pocházel z estonské rodiny proticarských rolnických povstalců, kteří byli deportováni na Sibiř. Jejich syn se stal bolševikem, 1927 kandidátem do ÚV (bez hlasovacího práva). Spolu s Bucharinem, Rykovem a Nikolajem Uglanovem /1886-5/1937 popraven/  byl Rjutin proti násilné kolektivizaci.

Hlad a bída mas našly ozvěnu u řadových členů Strany, kteří museli být popraveni – cestu Stalinovi ukázal Hitler, když v Noci dlouhých nožů z 30.6.1934 oddíly SS zlikvidovaly oddíly SA.

Rjutin Stalina rozzuřil, když v 12/1929 poslal Politbyru zprávu, ve které zkritizoval Stalinovu kolektivizaci ( Stalin úrodu rolníků vykupoval za minimální ceny a poté ji draze za valuty prodával “kapitalistům” na Západě ). Rjutin byl přeřazen na bezvýznamnou stranickou pozici, ale na rozdíl od Bucharina aj. odmítl svoji kritiku kolektivizace a Stalina odvolat.

Rjutin s Uglanovem byli na podzim 1930 vyloučeni ze Strany jako členové  Pravé opozice, kterou vedli přesvědčení bolševici Bucharin a Uglanov ( když Rjutin o Stalinovi poznamenal, že Lenin věděl, proč chtěl Stalina zbavit funkce gen.tajemníka Strany, Bucharin a Uglanov jej stranicky okřikli ).

 V 3/1932, v době, kdy noviny směly psát jen o Stalinových ekonomických “úspěších” , Rjutin napsal 200stránkovou kritiku Stalinova vedení ( Rjutinova platforma měla kolem 40 členů, Bucharin nebyl jejím členem ), ve které Stalina označil za největšího agenta provokatéra všech dob, jenž zničil Stranu, a označil ho za hrobníka Leninovy revoluce.

Kritizoval adventuristické tempo Stalinovy první pětiletky, za kterého se propadly mzdy dělnické třídy, jejichž další pokles způsobily vysoké daně a inflace.

Brutální vyvlastnění půdy na venkově přineslo hladomor a vylidnění vesnic ( které na Ukrajině a v Kazachstánu zabrali nově příchozí soudruzi z Ruska ). 

Rjutinova skupina se zavazovala ke svržení Stalina, byli však všichni zatčeni a popraveni ( viz GRU gen. Berzin ). Od ostatních opozičních skupin se lišila tím, že byla kompletně vymazána z dějin a neprodyšně uzavřena v sejfech KGB, takže 1990 o ní nikdo nic nevěděl.

Rjutin byl nejprve za Jagody ( popraven 3/1938) odsouzen  “ jen “ k 10 letům vězení na Urale, ale 1937 za Ježova ( popraven v 2/1940) byl postaven znovu před soud, a znovu za stejnou věc  ( 2x za stejnou věc nesoudili ani Římané ani nacisté )  odsouzen k trestu smrti, popraven byl týž den spolu se svými syny ( 22 a 19 let ), aby se Stalinovi nemstili - jeho manželka zahynula v gulagu v Karagandě, přežila jen dcera.

Se Stalinovým návrhem z jara 1931 rozšířit trest smrti i na komunisty, nesouhlasil jediný člen Politbyra – Sergej Kirov /1886-1.12.1934 zavražděn/, kterého podpořil Bucharin  ( člen Politbyra a šéf Kominterny do 1929, zůstal jen členem ÚV ).

Stalin ustoupil, a Rjutin a jeho protistalinská skupina byla prozatím  “ jen “ uvězněna.

1.12.1934 byl zavražděn populární sukničkář Kirov, 1.tajemník Strany v Leningradu, pár měsíců před svojí vraždou strávil dovolenou jako každé léto se svým vrahem Stalinem a s jeho dcerou Světlanou v Soči.

Na 17. sjezdu Strany ( jaro 1934) charismatický Kirov ( 48let, 1 dcera ), zdatný řečník a “čistokrevný”  etnický Rus, vystoupil na pódium, a byl přivítán takovým spontánním potleskem, že Stalin zrudnul vztekem – potlesk této intenzity se hodil jen pro gen. tajemníka. Publikum vítalo Stalinova perspektivního nástupce, jenž neváhal Stalina veřejně kritizovat a veřejně s ním polemizovat, což ohrožovalo Stalinovu autoritu.

Ve svém projevu požadoval celonárodní třídní usmíření, propuštění všech politických vězňů, kteří se postavilli proti Stalinově kolektivizaci a překotné industrializaci.

Delegáti sjezdu se pro politiku třídního usmíření vyslovili tím, že Kirova zvolili do vlivného Sekretariátu ÚV, v němž se Stalin opět ocitl v menšině, lidi, které dosadil za ty, které zavraždil, ještě nedosáhli statusu jeho loutky.

Stalin Kirova vyzkoušel ještě na dovolené v Soči, Kirov zkouškou neprošel, když odmítl Stalinovo “ srdečné pozvání” , aby se z Leningradu přestěhoval do Kremlu ke Stalinovi, aby jej měl Stalin pod kontrolou. Dle Alexandra Orlova, významného OGPU/NKVD rezidenta, kterému informaci řekl šéf NKVD Jagoda, se Stalin v Soči definitivně rozhodl, že Kirov musí zemřít.

Jagoda vraždou Kirova pověřil svého petrohradského NKVD důvěrníka  a zástupce petrohradského šéfa NKVD Vanju Záporožce (Záporožcův petrohradský NKVD šéf Medvěd o chystané vraždě nevěděl ), jenž se snažil odstranit Kirova ještě při jeho cestě do Kazachstánu, kam odjel po návratu ze Soči.

Za finálního střelce Záporožec vybral 30letého Leonida Nikolajeva, jenž byl jako potížista čerstvě vyloučen z KS a přísahal pomstu vládě. Nikolajev měl nízké IQ, byl důvěřivý a snadno manipulovatelný – Záporožec mu namluvil, že Kirov je milencem jeho nevzhledné beztvaré ženy, třebaže si Kirov namlouval jen atraktivní herečky a primabaleríny, obstaral mu pistoli a nařídil mu, aby Kirova zastřelil ve Smolném institutu, kde pracoval Kirov i Nikolajevova manželka.

Nikolajev se Kirova nejprve pokoušel zastřelit při jeho pravidelných procházkách v parku, ale byl jeho dvěma bodyguardy zastaven, když se dostal příliš blízko, byl prohledán, našel se u něj revolver, který byl zastrčen v otvoru na boku aktovky, aby ji nemusel otevírat, a mapka s nákresem Kirovových procházek. Na příkaz Záporožce NKVD Nikolajeva propustila, ale byl znovu Kirovovým bodyguardem Borisovem 15.10.34 zatčen, tentokrát na mostě, jenž mu podruhé odebral týž nabitý revolver, který mu NKVD opět vrátila. Borisov si u NKVD stěžoval, a varoval Kirova, že se jej někdo pokouší zabít.

Navzdory logice byla ostraha Smolného institutu podstatně zeštíhlena, byla odvolána i hlídka u vchodu – jen Kirovovův NKVD bodyguard v civilu Borisov stál u vchodu jeho kanceláře.

GRU přeběhlík Alexandr Barmine ve svých Pamětech píše, že “ odvolání ochranky tak vysokého stranického funkcionáře bylo bezprecedentní “ , o to více, potvrzuje ruský historik Roy Medvěděv v knize  “Atˇposoudí historie, počátky a následky stalinismu” , když na Kirova bylo po 17.sjezdu spácháno několik pokusů o atentát.

1.12.1934 Nikolajev prošel prázdnou vrátnicí Smolného institutu, a aniž by mu v tom někdo bránil, vyběhl schody do 3.patra, kde v kanceláři bez bodyguarda Borisova k němu zády sedícího Kirova střelil do zátylku ( kde byl Kirovovův  NKVD bodyguard Borisov není jasné, očividně byl zavražděn ještě před střelbou ( oficiálně  “vypadl z nákladního vozu“ , kterým jej NKVD krátce po vraždě převážela do vazby).

Nikolajev po zásahu Kirova zkolaboval, NKVD, “ přivolaná “ místním elektrikářem Platanovem, jej musela ze Smolného institutu vynést.

Stalin okamžitě požadoval “potrestat všechny viníky a zrádce, kteří nezajistili ochranu Kirova “ ( stejným směšným způsobem postupuje Putin, viz mj. vražda Borise Němcova, v ranějším období, když byl nějaký prominent zavražděn nebo došlo k teroristickému činu, byl Putin v zahraničí ).

NKDV důstojníci, kteří “ nezajistili “ ochranu Kirova, byli odsouzeni na 10 let do gulagů – ve skutečnosti tam byli jen přesunuti jako ostraha gulagů.

Byl zatčen nejen Nikolajev, ale i jeho 85letá matka, bratr, sestry, bratranec, manželka, která byla popravena 3 měsíce po jeho popravě – roční syn Marx skončil v sirotčinci, a jediný přežil.

Nikolajev byl Jagodou mučen, aby přiznal, že vůdci spiknutí jsou Zinověv s Kameněvem, ale Nikolajev byl po zastřelení Kirova psychicky vykolejený a nepřiznal nic.

28.12.1934 byl Nikolajev a jeho 13členná “ fašistická kontrarevoluční skupina”  odsouzena vojenským tribunálem gen. Vasilije Ulricha k trestu smrti, který byl okamžitě vykonán ( současně s touto skupinou bylo týž den popraveno dalších 104 politických vězňů za “ spoluúčast na fašistickém spiknutí , a v následujících měsících tisíce politických vězňů ).

Komuniké KS nejprve v první verzi uvádělo, že Nikolajev jednal na příkaz fašistických mocností (  “ Estonska, Polska, Berlína, Londýna “  ) , od kterých obdržel peníze přes jednoho nejmenovaného leningradského konzula.

V druhé verzi, pár dní po popravě Nikolajeva a “ jeho “ skupiny, komuniké KS informovalo, že “ soudruh Stalin Nikolajeva osobně vyslýchal, a došel k závěru, že Nikolajevovi dali revolver do ruky vůdci protistalinské opozice, vedeni Kameněvem a Zinověvem “ , načež všichni straničtí prominenti, jeden po druhém, z vraždy Kirova ve svých projevech obvinili opozici, a vyzvali ÚV, aby byl nemilosrdný a Stranu od fašistů a kontrarevolucionářů  vyčistil.

Zinověv a Kameněv se však ani po mučení k vraždě Kirova nepřiznali, takže náměstek Jagody Agranov musel Stalinovi napsat, že  bez jejich přiznání nedokáže jejich příkaz k vraždě Kirova prokázat. Proto byli v 1/1935 v úvodním procesu s “moskevským teroristickým centrem“ odsouzeni   “ jen “  za “ spoluúčast na zločinu tím, že svými protistalinskými aktivitami vyvolali atmosféru násilí “ – Zinověv byl odsouzen k 10 letům gulagu, Kameněv k 5 letům.

Po vraždě Kirova popravám bolševiků na základě jejich mučením vynuceného přiznání již nic nestálo v cestě, začal stalinský teror - Stalin týž den, kdy byl   Kirov zavražděn, dekretem s okamžitou účinností novelizoval trestní zákoník – dle Stalinovy novely všechny politické vraždy podléhaly vojenským tribunálům, které v tajném procesu bez advokátů musely do 10 dnů vynést rozsudek okamžité popravy.Současně byla prezidentu Sovětského svazu odebrána pravomoc udělovat milost.

Stalin začal likvidovat své nejbližší přátele a soudruhy, kteří mu dopomohli k moci, a to, jak píše Viktor Kravčenko, po stovkách – NKVD je v noci vytáhla z bytů a bez soudu hromadně popravila.

Po zkušenosti, že se Zinověv ani Kameněv ani po mučení v 12/1934 nepřiznali, Stalin 8.4.1935 snížil dekretem trestní odpovědnost dětí na 12 let, které i ve výši trestu měly být souzené jako dospělí, včetně trestu smrti. Smyslem tohoto dekretu bylo, aby NKVD mohla získávat přiznání na základě hrozby, že ze stejných činů obviní i jejich děti.

V 8/1936 za prvního moskevského procesu byli Kameněv se Zinověvem opět postaveni před soud a jejich předchozí obžaloba byla rozšířena : zavraždili nejen Kirova, ale vytvořili i teroristickou organizaci, která měla zavraždit Stalina a vyvraždit celé Politbyro - během výslechů jmenovali po mučení další spiklence : Bucharina, Rykova, Radka, Pjatakova, Serebrjakova, Sokolnikova a Tomského.

Ježov jim jejich situaci vysvětlil : Budˇ se veřejně při svém procesu přiznají a Stalin je omilostní, nebo budou souzeni s veškerou opozicí v tajném procesu vojenským tribunálem a popraveni.

Zinověv a Kameněv Stalinovu nabídku odmítli.

Za týden Ježov přišel s jinou hrozbou – pokud se nepřiznají, budou s nimi souzeni i jejich děti.

Zinověv a Kameněv obrátili – slíbili, že se veřejně přiznají, když Stalin ušetří jejich životy i životy jejich rodin. Naivní Kameněv při setkání se Stalinem ještě Stalinovi dával podmínky pro své přiznání : že již žádní další Leninovi spolupracovníci nebudou souzeni, že na jejich procesu nikdo nebude odsouzen k trestu smrti, rodiny žádného z obviněných nebudou perzekuovány, a do budoucna Stalin zruší trest smrti pro straníky.

Stalin na jeho požadavky odpověděl :” To se rozumí samo sebou !”

Atˇ již Kameněv Stalinovi uvěřil či neuvěřil, na procesu přiznal : “ Spolu se Zinověvem a Trockým jsem organizoval a řídil toto spiknutí, byl jsem vedený bezmeznou nenávistí, závistí a chtíčem po moci.”

Ve svém závěrečném projevu Kameněv zmínil své děti : “ Chtěl bych říci pár slov svým dětem, mám dva syny, jeden je pilotem, druhý mladým pionýrem. Atˇ již bude můj rozsudek jakýkoli, považuji  … “ Kameněv se odmlčel, a dokončil : “ V každém případě jděte s lidem tam, kam vás vede Stalin.”

Zinověv učinil stejné přiznání, navíc se přiznal, že byl hlavním organizátorem vraždy Kirova ( Zinověv měl 1 syna Stefana, kterému v době rozsudku bylo 22 let).

Rodina Kameněva, pro jejíž Stalinem slíbenou záchranu se Kameněv přiznal, samozřejmě dopadla špatně :

17letý syn Jurij Kameněv byl popraven v 1/1938, 33letý vojenský pilot Alexandr Kameněv byl popraven v 7/1939 ( v sirotčinci přežil jeho 8letý syn Vitalij Kameněv /1931-1966/ ). Matka obou popravených synů Olga Kameněvová, 1.manželka Kameněva, skončila v gulagu, byla NKVD zastřelena 11.9.41 v lese u města Orel spolu s dalšími 165 politickými vězni, mj. s Marií Spiridonovou, jež 1919 vedla úspěšné vojenské povstání proti bolševikům – bolševiky na poslední chvíli zachránil bývalý carský lotyšský střelecký pluk ( pluk. Joachim Vacietis ),  který jim vybojoval i Říjnový puč, za což jej Stalin v 7/1938 popravil.

Kameněv nezmínil svého třetího syna Vladimíra Glebova /1929-1994/, s jehož matkou Tatˇjánou Glebovou se oženil 1928, syn přežil v sirotčinci, Tatˇjána byla deportována do gulagu, se synem se setkala až o 20 let později, zemřela 1980.

Kameněv se Zinověvem a spol. byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936. Těsně před smrtí Zinověv na popravčí vykřikl : „Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“  Měl pravdu, aniž by si to odborná veřejnost uvědomila.

Proces se Zinověvem a Kameněvem ( s 16 obviněnými, mezi kterými byl i Ivan Smirnov, signatář Pjatakovy Platformy 46 ) byl zahájen 19.8.1936, čekalo se na smrt Gorkého ( 6/1936). Pět obžalovaných ze 16 byli NKVD agenti, kteří měli žalobu proti zbývajícím žalovaným utvrdit.

Předsedajícím soudcem byl jako vždy NKVD gen. Vasilij Ulrich/1889-1951 “infarkt” /, prokurátorem Andrej Vyšínský /1883- 11/1954 NYC /. Ulricha Stalin jmenoval šéfem vojenského kolegia Nejvyššího soudu 1926, zbaven funkce byl až 1948, poprav se osobně zúčastňoval, některé osobně vykonal, mj. v 7/1938 zastřelil GRU gen. Berzina.

Etnický Polák Vyšínský jako právník Prozatimní vlády v 7/1917 vydal zatykač na Lenina a jeho kumpány. K bolševikům se přidal až 1920 jako Stalinův stoupenec – byl jedním ze strůjců hladomoru na Ukrajině, 1935 se stal gen. prokurátorem, když jeho předchůdce Ivan Akulov byl zastřelen, s citátem, že “ hlavním důkazem je přiznání obžalovaného “.

Během procesů obžalované oběti ponižoval a napadal ( Stalin procesy tajně sledoval, tak aby se bavil ),  po popravě Leonida Serebjakova v 2/1937 získal jeho byt. Od 1940 dohlížel na okupaci pobaltských republik ( 1953 byl v US obviněn z její organizace ), byl Stalinovým prokurátorem i v Norimberku, po Stalinově smrti se stal sovětským zástupcem při OSN, 1954 rezignoval a zakrátko zemřel.

Se Stalinovým režimem kolaborující zjevně zastrašený Jurij Pjatakov / 1890-1/1937/ přijal úlohu “ hlavního svědka  s radostí “ …  Pjatakov Ježovovi sdělil, že “ klidně zastřelí svoji bývalou manželku, skutečnou nepřítelkyni lidu, jen aby Stalinovi dokázal svoji loajalitu “ …

Pjatakov byl v 10/1923 autorem prohlášení tzv. Platformy 46, která odmítla ekonomickou politiku Strany a autoritářství Stalina. Týden před jejím zveřejněním Trocký vyzval k zásadnímu obratu v politice Strany.  

Platformu 46 mj. podepsal Vladimír Antonov-Ovsejenko, spolupracovník Trockého, 1925 neoficiální vyslanec v Praze, kam jej Stalin vystrnadil, aby nezasahoval do bojů o moc, gen. konzul v Barceloně 1936-37, kde se účastnil všech NKVD zločinů, v 8/1936 podpořil Stalinův proces se Zinověvem a Kameněvem článkem v Izvěstijích, ve kterém oba nazval “fašistickými sabotéry, kteří musí dostat trest smrti”,  o rok později Stalin Ovsejenka povolal z Barcelony do Moskvy, kde byl zatčen - jako diplomat byl popraven bez soudu 1939, před popravou si svlékl sako a boty, které věnoval spoluvězňům, stříleni byli jen ve spodkách /.

V 9/1926 Stalin pohrozil vyloučením ze Strany Trockému, Zinověvovi, Kameněvovi, Sokolnikovi a Pjatakovi, kteří 4.10.26 podepsali prohlášení, že porušili stanovy Strany a zavázali se k rozpuštění svých stranických frakcí, nikoliv však k loajalitě vůči Stalinovi, kterého kritizovali dál.

1929, když se Pjatakov veřejně kál a odsoudil Trockého, stejně jako jiní prominenti, byl opět přijat do Strany ( Rok kání - Rok obratu), a odměněn funkcí zástupce šéfa komisaritátu těžkého průmyslu ( Ordžonikidze).

Pjatakov prohlásil: “ Strana vyžaduje, abyste během 24 hodin změnili vaše názory, a přinutili jste se věřit, že bílá je černá a naopak.”

Krátce po popravě Kameněva a Zinověva a 14 dalších byl zatčen i hlavní svědek Pjatakov – jeho šéf Grigorij Ordžonikidze se jej marně snažil ze Stalinových chapadel vyrvat,  ale Ježov mu ukázal přiznání Pjatakova, že spolu s Trockým usiloval o svržení bolševického režimu, a umožnil mu konfrontaci s Pjatakovem, jenž před Ježovem, svým mučitelem, prohlásil, že se přiznal zcela dobrovolně.  Pjatakov i na vlastním procesu vystupoval jako hlavní svědek s úkolem očerňovat spoluobžalované, nadále věřil, že je to výměnou za jeho život - role vyžadovala intenzívní týmovou práci s NKVD vyšetřovateli, k nimž chodil na zkoušky a učil se svoji roli zpaměti.

V 1/1937 byli souzeni Pjatakov, Sokolnikov, Karel Radek a 15 dalších, že spolu s Trockým, svým bývalým bohem, chtěli v Rusku zrestaurovat kapitalismus. Pjatakov a 12 dalších byli popraveni, Radek a Sokolnikov dostali 10 let – ( Radek, se dle novináře a spisovatele Liona Feuchtwangera provinile usmál na své spoluobžalované, že dostal jen 10 let, - byl zastřelen NKVD při údajném pokusu o útěk z gulagu Věrchněuralsk 19.5.1939, Sokolnikov byl v témže gulagu údajně ubit spoluvězni o 2 dny později 21.5.1939, pravděpodobnější je, že byli oba zastřeleni či ubiti NKVD ).

O měsíc později v 2/1937 po lednové popravě Pjatakova dostal “infarkt“, tvrdil Ježov,Ordžonikidze, krátce před projevem, kterým chtěl proti popravám straníků na stranické schůzi protestovat.

Lion Feuchtwanger byl jeden ze zahraničních novinářů, kteří proces pokrývali, napsal : ” Proces byla dokonale sehraná divadelní hra, všichni obžalovaní byli vykrmení a elegantně oblečení, bez jakýchkoliv známek stresu. Uvolněně usrkovali čaj, v kapsách sak měli noviny. Proces působil jako liberální uhlazená debata vzdělaných lidí s jediným cílem : s maximální přesností vysvětlit, co se stalo.”

Byli však i ti, co se nepřiznali ani po krutém mučení, např. Alexandr Šljapnikov /1885-9/1937/.

Po smrti otce musel od 13 let pracovat jako soustružník v továrně, aby uživil rodinu, 1908 uprchl před zatčením do západní Evropy, kde pracoval jako dělník.

1916 se tajně vrátil do Ruska a za Únorové revoluce 1917 spolu s Molotovem a Petrem Zalutským /1881-1/1937 popraven jako příslušník protistalinské Levé opozice/ vedli petrohradský bolševický výbor, dokud se nevrátili větší šéfové z exilu  (Lenin a spol.)  či ze Sibiře (  Kameněv a Stalin v 3/1917 ). Zalutský 1917 prosazoval tvrdou linii proti Kerenského vládě, na rozdíl od Kameněva a Stalina, a byl podpořen Leninem, jenž se vrátil v 4/1917.

Po návratu Lenina a jeho skupiny byl Šljapnikov odsunut do pozadí, stal se šéfem dělnických odborů, spolupracoval s odborovým předákem Sergejem Medvěděvem /1885-9/1937 popraven/, byl komisařem práce, později obchodním přidělencem ve Francii.

Již od Leninova puče kritizoval autoritativní chování komunistů vůči dělníkům a jejich odborům ( 1921-22 je bolševici násilím podřídili vůli Strany/Lenina ), a stal se vůdcem dělnické opozice 20.let.

Šljapnikov vydal Paměti Sedmnáctý rok, protože však nehleděl na oficiální stranický výklad historie, Strana knihu zakázala.

1930 jej Politbyro donutilo, aby přiznal své politické chyby, kterých se dopustil při psaní svých Pamětí, což nebylo to samé, když se ostatní přiznávali k politickým chybám, které napáchali od 1917.

1933 byl vyloučen z KS, a po vraždě Kirova byl v 1/1935 deportován do interního exilu ( carskou instituci, kterou bolševici zachovali pro komunistické represe)  v Astrachani, kde byl po příjezdu zatčen. Šljapnikov se k žádným protistátním činům nepřiznal, ani nikoho neudal, byl proto popraven ještě před zahájením procesu.

Jeho manželka byla odsouzena na 8 let do gulagu a jejich tři děti byly od sebe odtrženy a zavřeny do sirotčinců.  1948 byly všechny tři děti, kterým bylo pod 20 let, znovu i s matkou zatčeny a poslány do sibiřského gulagu, jen dceři byl rozsudek změněn na vyhnanství v Krasnojarsku. Všichni byli propuštěni až 1955.

Putin a moskevský starosta Lužkov se v roce 2002 pokusili před Ljubljankou znovu vztyčit obří sochu šéfa Čeky Dzeržinského, která byla stržena po srpnovém “probolševickém” puči 1991.

Putin v noci alespoň na hlavní bránu vyvěsil Dzeržinského pamětní desku, třebaže ani po pádu komunismu se příbuzní v archívech Ljubljanky nedopátrali, co se stalo s jejich rodinnými příslušníky, kdy, kde, a jak zemřeli – FSB je otevřela jen částečně pro badatele ( a Putin je znovu zavřel, aby zločineckou organizaci znovu obnovil).

Po smrti Lenina v podzemních kobkách Ljubljanky, která byla určena pro politické vězně a jejich výslechy, mučení a popravy,  nejprve skončili marxističtí idealisté a leninisté, přátelé a podporovatelé Lenina.

Před výslechy byli vězni nejprve psychicky a fyzicky zdeptáni odepřením spánku  – výslechy probíhaly jen v noci a po celou noc, přes den spát nesměli. V rámci předvýslechového týrání bylo do jedné malé kobky na 14 dní nacpáno 60 lidí, anebo byla kobka tak malá, že v ní vězeň mohl jen stát s rukama při těle.

I popravy v Ljubljance byly brutální – klečící vězeň ve spodním prádle byl střelen do zátylku automatickou pistolí malé ráže, takže oběti byly stříleny ne jednou, ale několika ranami než zemřely. Přihlížející lékař pak vyplnil úmrtní list a speciálně najatá uklízečka umývala od krve popravčí místo.

V předvečer Velkého Stalinova teroru v 12/1936 Stalin vyhlásil 2.ústavu ( zneplatnil Leninovu ), kterou si právně zajistil totalitní kontrolu nad Stranou ( KS stála nad státem a rodinou ), a moskevskými procesy 1936-39 pošlapal občanská práva a osobní svobody v ústavě formálně vyjmenované ( až 1977 ji nahradila Brežněvova ústava, 1993 Jelcinova, 2020 Putinova neústavní ústava ).

K roku 1937 Stalin ztratil důvěru i mezi sovětskými zahraničními špióny. Stalin měl dvě zahraniční zpravodajské OGPU/NKVD sítě, druhá sítˇ špehovala vlastní agenty, a nakonec prohlásil, že nevěří nikomu, čímž uvedl NKVD do rozpaků. Každý OGPU okrsek měl svého vlastního Jagodu ( jenž jako prominentní komunista se svojí tříčlennou rodinou bydlel ve 12pokojové vile se služebnictvem ), především OGPU hlídala dělníky v továrnách – kde byla továrna, byla pobočka OGPU.

Nikdo pro Stalina neudělal tolik, co homosexuální šéf NKVD Nikolaj Ježov /1895-2/1940 popraven/.

Částečný seznam obětí Ježova tvořilo všech 80 členů Válečného výboru, vytvořeného 1934, většina členů Stalinova ÚV a Stalinovy Kontrolní komise, většina členů Výkonného výboru Sovětů, Rady lidových komisařů, Rady pro práci a obranu (gulagy), představitelé Kominterny a členové Kominterny, zejména interbrigadisté ze Španělska, všichni šéfové OGPU a jejich zástupci, desítky velvyslanců a dalších diplomatů, všichni šéfové regionálních a autonomních sovětských republik, 35.000 armádních důstojníků, téměř celá redakce stranického listu Pravda a listu Izvěstija ( v listu Izvěstija nebyly informace a v listu Parvda nebyla pravda ), stovky spisovatelů, hudebníků, divadelních režisérů, většina šéfů a funkcionářů Mladé komunistické ligy.

Kumulativní efekt, kterého Ježov za 26 měsíců ve funkci dosáhl, stál Ježova hlavu.

Stalinova čistka dětí

V 1/1935 NKVD předložila Politbyru zprávu o delikvenci mládeže.

Po deportacích, popravách a hladomoru z let 1932-1933 se po bezútěšné komunistické krajině potulovaly houfy dětských sirotků a dětských bezdomovců. NKVD ve zprávě varovala, že tito potulní sirotci šíří kriminalitu, nemravné chování a nemoce.

Stalin vydal příkaz, aby NKVD proti nim zakročila ( stejně Stalin zatočil s válečnými sirotky, s válečnými vdovami a s válečnými invalidy po skončení války – v letech 1945-46 je NKVD násilím deportovala  do gulagů, aby nešpinili ulice žebráním, proto Putinovy jízdy Nočních vlků v čele s Foldynou a spol. jsou tragickou parodií ).

8.4.1935 list Izvěstija zveřejnil dekret Stalinovy vlády, podepsaný prezidentem komunistického Sovětského svazu Michailem Kalininem ( jeho žena byla Stalinovým rukojmím v gulagu, aby Kalinin podepsal vše, co Stalin nařídil ) a premiérem Molotovem s názvem Opatření pro boj se zločinností nezletilých – dekret Putinem milovaného Stalina zavedl trest smrti pro děti od 12 let ( proti čemuž protestoval Romain Rolland - komunistický Peking 24.12.2020 oznámil, že sníží trestní odpovědnost na 12 let ) za přestupky krádeže ( kradly zejména jídlo ) po vlastizradu …

Komunistická NKVD na základě tohoto dekretu deportovala do gulagů v dobytčích vagónech statisíce dětí a další statisíce popravila.

V době honu NKVD na sirotky po zatčených, popravených a deportovaných obětech komunistického násilí Stalin vylezl ze své ulity a před kamerami se stavěl do role ochránce malých dětí – v novinách se objevovaly fotografie Stalina mezi dětmi ( stachanovců ), kterým rozdával zlaté hodinky a líbal je na čelo, zatímco děti výše zmíněné střílel a deportoval jako trockisty, fašisty a agenty Západu.

O popravách a deportacích sirotků se svět dozvěděl až v 2/1939, kdy byl Stalin nucen zatknout některé místní funkcionáře NKVD poté, co začaly unikat informace, že NKVD 8-15leté děti mučila, aby je donutila k přiznání, že jsou kontrarevolucionáři, fašisti, vlastizrádci, agenti Trockého a Západu, a úmyslně je na 8-9 měsíců, po které noční výslechy trvaly, dávala do cel přeplněných pachateli nejhorší obecné kriminality.

Tito Stalinovi místní NKVD příslušníci dostali za mučení dětí 5-10 let gulagu, ale dekret samotný Stalin nikdy nezrušil, hodil se mu ještě po válce.

Stalinova OGPU/NKVD pracovala zločinnými metodami i po celém Západu. Walter Krivický ve svých Pamětech uvádí, že byl v 5/1937 svědkem telefonického rozhovoru šéfa zahraniční sekce NKVD Abrama Sluckého ( uškrcen  svými stranickými kolegy a NKVD nadřízenými v 2/1938 ) s Ježovem, kdy po skončení hovoru Krivickému řekl, že si Ježov a Stalin myslí, že “ můžeme v Praze zatýkat lidi jako v Moskvě.  Pražská policie snad na naši žádost Grylewicze zatkne, ale Stalin po nás nemůže chtít, abychom zinscenovali podobné procesy jako v Moskvě i v Praze, ve Španělsku a v US, navíc v Praze proti nám stojí legionáři, kteří s námi 1918 bojovali ” …

Stalin však chtěl, proto NKVD v 10/1938 zinscenovala “ moskevský “ proces v Barceloně s představiteli dělnické protistalinské strany POUM, které jako  “ trockisticko-fašistické konspirátory “ obvinila ze špionáže a z přípravy zavraždit vůdce republikánské vlády.

Bývalý šéf KSN a pozdější trockista Grylewicz uprchl před Hitlerem do Prahy, kde byl zatčen okamžitě po popravě maršála Tuchačevského 12.6.1937.

Čsl. policista, jenž jej zatkl, jej na stanici konfrontoval s kufrem, který Grylewicz před mnoha měsíci nechal v domě svého přítele, a od té doby jej neotevřel.

Po otevření na policii zjistil, že v kufru vedle jeho soukromých věcí jsou radikální letáky se třemi padělanými pasy. Večer přišel jiný policista a Grylewicze konfrontoval s negativem filmu, který obsahoval německý plán ze 17.2.1937 na okupaci čsl. Sudet s ručně napsanou poznámkou neviditelným inkoustem. Policista na něj vyštěkl : “To jste psal vy, že ?!”

Policista Grylewiczi sdělil, že negativ byl nalezen v jeho kufru. Grylewicz si vyžádal přítomnost dvou řadových policistů a označil věci, které jsou jeho, a věci, které mu do kufru propašovali agenti NKVD.

15.7.1937 byl Grylewicz převezen do jiné věznice, a 22.7. byl vyslýchán dalšími vyšetřovatelem, jenž potvrdil jeho verzi o NKVD agentech. Grylewicz byl propuštěn 15.11.1937 poté, co vyvrátil bod po bodě vzneseného obvinění.

NKVD se v Praze monstrproces vyvolat nepodařil, což bylo pro Stalina důkazem, že čsl. “fašističtí” trockisté a legionáři se spojili proti Kremlu – kdyby se v Praze tento proces podařilo NKVD vyvolat, Stalin by Evropě podal důkaz, že moskevské procesy nejsou vykonstruované.

Po Praze se NKVD stejně neúspěšně snažila vyvolat proces v US s US vlastizrádci v NYC, zde však US prominentní komunistka a univerzitní profesorka Juliet Stuart Poyntz, jež měla sehrát úlohu obětního beránka jako Grylewicz v Praze, po skončení NKVD marné snahy 1937 zmizela, a byla od té doby nezvěstná ( poté, co absolvovala jeden proces jako spřátelený zahraniční pozorovatel, byla šokována tím, co viděla a slyšela, a po návratu do US moskevské procesy označila za zinscenované, načež byla NKVD agenty zavražděna ).