Od antického materialismu k rudé dialektice, aneb četli komunisté Marxe ?

Zdá se, že si komunisté Marxe nikdy neprostudovali ani nepřečetli, bolševiky by Marx neměl rád, tak jako neměl rád socialistické radikály a puče jakéhokoliv druhu.

Démokritos ( 5/4.stol. př.n.l.)

Z jeho rozsáhlého díla se zachovalo málo, protože jeho skepticismus a determinismus již za jeho života odmítal Platón a později křesťané, takže se přestalo opisovat. Jeho mechanistický atomismus je předchůdcem pozdějšího materialismu, jeho představy o povaze světa se však od pozdějšího materialismu podstatně lišily.

Cílem poznání byla pro něho vyrovnaná mysl, které nelze dosáhnout leností ani hromaděním majetku. V Démokritově etice stojí na prvním místě uměřenost: „Člověk se má zaměřit na to, co je možné, a být spokojený s tím, co má.“

Poznání dělil Démokritos na rozumové a smyslové, které smysly přijímají z předmětů. Rozlišoval primární vlastnosti, které příslušejí věcem samotným (tíhu, hustotu, tvrdost), od sekundárních, které jim přisuzujeme my podle toho, jak je vnímáme ( barva, teplota, vůně, chuť… ).

Jeho smýšlení o společnosti bylo typicky antické ( starověké Řecko, Řím od 8. stol. př.n.l. do zániku Říše římské, vyvolaným stěhováním národů germánských a slovanských ve 4. – 7. stol. n.l. ) – svoboda a rovnost se nevztahovala na ženy a otroky. Bohatí mají půjčovat chudým a pomáhat jim, protože tak vznikají dobré vztahy, a ne závist a nenávist -  „Lépe žít chudý v demokracii než bohatý pod tyranem.“  Démokritem se nejvíce zabýval Aristoteles, třebaže Démokrita kritizuje.

Démokritos ze západního myšlení nadlouho zmizel, byl objeven až v renesanci. Na téma porovnání Démokrita s Epikúrem napsal disertační práci Karel Marx.

Na Démokritovy myšlenky navázal Epikúros ze Samu i Lucretius Carus.

Epikureismus je filozofický směr založený 310–306 př. n. l. řeckým filozofem Epikúrem, materialistou, jenž vycházel z Démokritova  atomismu .

Epikúros založil v Athénách školu, Zahradu Epikúrovu, proto jsou epikurejci nazýváni „zahradními filozofy“.  Třebaže Epikúros pocházel ze zámožné rodiny, žil prostě, nesouhlasil s platonismem ( nauka o idejích, duši a vůli, aristokrat Platón, Sokratův žák, založil v Athénách školu Akademii, která existovala přes 800 let a stala se vzorem pro pozdější evropské univerzity, po Sokratesově popravě musel Platón z Athén uprchnout ).

Titus Lucretius Carus /1.stol. př.n.l./, římský aristokrat, básník a filozof, autor konceptu Tří dob – kamenné, bronzové a železné ( v díle De natura rerum popisuje, jak se lidská společnost vyvíjela, jaké používali nástroje, jak válčili , obdělávali půdu,tvrdil, že lidé nestojí nad zvířaty, poukazoval na intelekt savců, měl za to, že k používání ohně došli lidé náhodou v důsledku lesního požáru, – jeho teorie Tří dob byla oficiálně potvrzena až v 19.stol.

Lucretius došel k nesprávnému závěru  pouze v kosmologii, když napadl tehdejší pevně zavedenou teorii, že je Země kulatá - tvrdil mj. Aristoteles, Platón, Erastothenes vypočítal její obvod ).

Zachovala se od něj jediná báseň De natura rerum / O povaze věcí/světa, didaktické zamyšlení o principech epikureismu. Aby trpký epikureismus římským čtenářům zpřístupnil, zveršoval jej - pestrý a hojný text ( 7.400 veršů ) svůj didaktický rámec dalece překonal, zvuky se dmou, obrázky nabíhají, text si žije svůj vlastní život : není to jen filozofický traktát, ale přímo epické divadlo.

Verše připomínají, že svět je pouze hmotou, každá věc, tělo i duše, je jen výsledkem setkání atomů ( na rozdíl od Lucretia Epikúros ponechal prostor pro svobodnou vůli s tím, že trajektorie atomů jsou nevyzpytatelné ), tělo i duše jsou tak odsouzeni k zániku. Život má nabízet klid a radost, člověk se má osvobodit od pověr, strachu, a náboženství. I jeho dílo bylo ve středověku až do renesance  „ pohřbeno“ v jednom německém klášteře  ( jistě i z důvodu, že De rerum natura se tehdejšímu římskému establishmentu zásadně nelíbilo, císař Augustus ( 1.stol. př.n.l. ) veršovaný spis považoval za „ rušivý a trapný „, a ještě více ateistický spis odsoudili křestˇané ).

Lucretius byl tak z literatury a filozofie vymazán, navíc byl obětí mnoha pomluv, mj. že jej manželka trávila afrodiziakem, takže spis napsal během svých halucinací, během kterých údajně spáchal i sebevraždu.

Stephen Greenblatt v knize Quattrocento z roku 2013 popisuje znovuobjevení Lucretia a jeho dynamiky atomů v roce 1417 v době renesance italským humanistou Poggio Bracciolini.

De rerum natura položilo základy modernímu materialismu. Bylo propagováno mj. Michelem de Montaigne, Giordano Brunem, Williamem Shakespearem a Thomasem Hobbes.

V roce 2017 však Greenblattovu knihu a její „ hollywoodskou verzi „ rozcupoval filozof Pierre Vesperini v knize Lucrece, Archéologie d´un classique européen.

Vesperini tvrdí, že Lucretius ani tak nebyl vášnivým žákem Epikurea, byl jen obratným básníkem, jenž pracoval pro ctižádostivého zaměstnavatele, jenž chtěl ve společnosti zaujmout trochou řecké filozofie. Lucretiova báseň De rerum natura proto není žádným filozofickým manifestem.

Dle Vesperiniho Lucretiova báseň na žádném indexu nebyla a Lucretius nikdy z knihoven nezmizel. Četli ho, opisovali ho a studovali po celý středověk, takže jeho báseň podvratná nebyla, stejně jako Poggio Braccioloni, jeho znovuobjevitel, nebyl žádný extrémista. Nebyla tudíž žádná Lucretiova revoluce.

Přesto v roce 1516, 100 let po „znovuobjevení „ Lucretia, synod odsoudil De rerum natura jako „ obscénní a psychicky škodlivé dílo s jedinou myšlenkou – že duše není nesmrtelná.“

Počátkem 17.stol. tudíž atomisté, naturalisté a materialisté ještě riskovali hodně, jak dosvědčuje poprava Giordana Bruna v Římě 1600 a upálení Giulia Cesare Vaniniho v Toulouse 1619.

Karel Marx

V roce 2018 se ve Francii na akademické půdě slavilo 200. výročí narození teoretika komunismu Karla Marxe (5.5.1818). Francouzští intelektuálové v souvislosti s Marxem obvykle řeší i události z května 1968, studentské nepokoje zorganizované KGB.

Ve francouzském Treves, v němž se Marx narodil a žil do svých 17 let, se konaly pompézní oslavy.

Do Marxova rodiště se 5.5.2018 vrátila i socha Karla Marxe, přímo do historického centra města, což se líbilo ne všem. Od roku 2015, kdy Čína městu sochu nabídla, probíhal veřejný spor, zda tento čínský dárek přijmout či nikoliv - městská rada 13.3.2017 drtivou většinou rozhodla kladně ( koalice radikální levice/Die Linke, sociálních demokratů a konzervativců ), navzdory nesouhlasu místních Zelených ( u kterých nepředstavoval problém Marx, ale dárek komunistické Číny ) a ultrapravicové proputinovské AfD, pro kterou naopak představoval problém prozápadní Marx, nikoliv genocidní Čína.

Radnice v Treves ve skutečnosti neměla jinou možnost než sochu přijmout, protože Treves každoročně navštíví 150.000 čínských turistů.

Polemika se přenesla i do sousedního Německa, ve kterém organizace, hájící památku obětí komunismu, v návratu sochy po 30 letech od pádu Berlínské zdi viděly uctívání člověka, jehož myšlenky sloužily jako katechismus komunisticko-bolševických zločinců.

Město Treves, aby odpůrce sochy uklidnilo, požádalo Čínu, aby jimi nabízená bronzová socha byla zmenšena – na místo původních 6.30 m „jen“  na 5.50 m, včetně podstavce, a aby nešlo o sochu propagandistickou, ale naučnou, která by vybízela k veřejnému zamyšlení nad Marxovým dílem a odkazem.

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier k výročí 200 let narození Marxe prohlásil : “ My Němci bychom neměli Marxe ani přeceňovat ani vykazovat z naší historie. Není třeba se ho bát, ani mu stavět sochy ze zlata.“

Francouzská TV o autoru Kapitálu ( 2.díl zůstal nedokončený ) odvysílala několik dokumentů, mj. dokument Le Phénomene Karl Marx, ve kterém ekonom Thomas Piketty a slovinský filozof Slavoj Žižek vysvětlují, proč Marxovo dílo pomáhá pochopit podstatu dnešního světa, ve kterém probíhají nové formy odcizení a vykořistˇování.

Další dokumenty odvysílané ve francouzské TV : De Marx aux marxistes (Peter Dörfler ) či Karl Marx, penseur visionnaire,  v němž se mj. čtou dopisy jedné z Marxových dcer Eleanory.

Tragédií věčného vyhnance Marxe bylo, že nedokázal uživit rodinu, živil ji jeho zámožný přítel Bedřich Engels, jenž na jeho pohřbu v Londýně 1883 pronesl i pohřební řeč.

V roce 1908 Karl Kautsky ve spise Tři zdroje marxismu předkládá tezi, kterou později převzal Lenin : že Karel Marx sloučil anglické, francouzské a německé revoluční myšlení v jedno ( anglickou politickou ekonomii, německou revoluční filozofii a francouzské radikální politické myšlení, které vyvrcholilo v buržoazní revoluci 1789, či v celoevropský revoluční rok 1848).

Ve Francii se Marx poprvé setkal s předáky dělnického hnutí a s dělnickým hnutím jako takovým, o kterém doposud jen četl a psal.

Druhé císařství a Třetí republika, taktéž efemérní Druhá republika a Komuna, jej překvapily a ovlivnily natolik, že některé své teorie revidoval.

Město Treves bylo k Republice připojeno 1797, francouzská přítomnost do města přinesla Všeobecnou deklaraci lidských práv a moderní občanský zákoník. Francie měla auru osvícení a revolučních tradic, mladý Marx na lyceu studoval řečtinu a latinu, ovládal hebrejštinu, francouzsky po celý život mluvil a psal.

I na univerzitě v Berlíně někteří jeho profesoři obdivovali francouzskou revoluci. Marxovo intenzívní prožívání francouzské revoluce v mládí bylo zdrojem jeho posedlosti francouzským Osvícením, Buržoazní revolucí, a zdrojem jeho vášně pro spisovatele Diderota a hraběte Voltaira.

Po Třech Slavných Dnech ( třídenní revoluční epizoda z července 1830, která vyústila v restauraci „ červencové „  monarchie 1830-1848 )  se znovu na povrch prodraly  vzpomínky na Velkou francouzskou buržoazní revoluci z roku 1789, které vedly k založení novojakobínského hnutí a ke zrodu dělnického socialismu, živeného revolučním utopismem.

Sama červencová monarchie se podobala revoluci z roku 1789, poslední francouzský král Ludvík Filip, hrabě Orleánský ( od té doby jsou francouzští monarchisté rozděleni na legitimisty, kteří prosazovali vůli Karla X, jenž 1830 při nuceném odchodu z trůnu abdikoval ve prospěch svého 10letého vnuka hraběte Chambord, ale sněmovna, ovládaná buržoazií, odmítla jeho nástupnictví potvrdit, a prohlásila trůn za prázdný, a orleánisty, když se po tomto rozhodnutí sněmovny k moci dostal Ludvík Filip, hrabě Orleánský, jenž se však, stejně jako Ludvík XVI 1791-92, musel vzdát titulu král francouzský a přijmout titul král Francouzů ).

Revoluční kvašení bylo intenzívní i z důvodu, že červencová monarchie byla velmi liberální, měla svobodu tisku, proces před porotou a od 1841 zákaz práce dětí. Paříž se proto stala sídlem politických exulantů z celé Evropy. Přijala liberály i radikály proudící z Ruska, z Polska, z Německa.

Němečtí „revolucionáři“, třebaže byli pod policejní kontrolou, měli v Paříži desítky organizací, tiskové centrum, kavárny, v nichž se setkávali.

V tomto evropském revolučním kotli, ve kterém kvasila historie, se v říjnu 1843 usadil Marx, aby v Paříži vydával časopis Annales franco-allemandes.

Pařížská revoluční atmosféra byla katalyzátorem Marxova revolučního myšlení, zejména od srpna 1844, kdy se stal společníkem zámožného Bedřicha Engelse. Spolu studovali, četli, psali, diskutovali v kavárnách, po nocích pili a plnými doušky si užívali pařížského nočního života.  Marx se stal profesionálním alkoholikem a těžkým kuřákem, zničil si játra a v pozdějších bolestech každého, včetně Engelse, hrubě urážel.

Marxovou oblíbenou literaturou v žádném případě nebyla literatura socialistická, miloval francouzské romány ( Eugene Sue, George Sand), rád četl ekonomy (Pierre Le Pesant de Boisguilbert ), fyziokraty, kteří zatracovali města a oslavovali venkov (Antoine Destutt de Tracy a Jean-Baptiste Say ), viz Marxovy Rukopisy z 1844, a liberální historiky ( Francois Guizot a Augustin Thierry), které považoval za objevitele třídního boje.

1845 Marx a Engels založili knihovnu  „ nejlepších francouzských socialistických spisovatelů “,  které Marx překládal do němčiny, mj. utopického socialistu Charlese Fourier, Saint-Simona, Etienne-Gabriel Morelly.

Pod pruským tlakem francouzská vláda Marxe v únoru 1845 vyhostila. Marx  skončil v Bruselu, kam za ním později přijel Engels, jemuž se z rozverné Paříže nechtělo.

Ve svém bruselském exilu Marx studoval Pierre - Joseph Proudhona /1809-1865/, se kterým se Marx s Engelsem v Paříži setkali - zatímco Proudhon jim nevěnoval žádnou pozornost, oni jej považovali za nejvýznamnějšího francouzského socialistu, jenž však sám sebe nazýval anarchistou, a později libertariánským socialistou.  

Proudhon, jenž pocházel z velmi chudé rodiny, je zakladatelem mutualismu (vzájemnost, anglický termín poprvé použil Charles Fourier, jenž doporučoval zakládat družstva a o výdělky se dělit ). Za práci má člověk, dle Proudhona, obdržet odměnu ztělesňující „množství práce potřebné k výrobě zboží“.  Pokud obdrží méně, jedná se o vykořisťování či krádež.

Na rozdíl od komunistů mutualisté podporují svobodný trh, a to bez jakýchkoliv státních intervencí  - ekonomický anarchismus ( věřili, že státní zásahy vytváří sociální nerovnosti, odmítají nadvládu státní moci nad jednotlivcem ). Proudhon odmítá i soukromé vlastnictví, prosazuje sdružení samostatně hospodařících rodin ( federalismus ).

Proudhon jako novinář psal cynické a bojovné články, které se líbily francouzským dělníkům, anarchokomunisté ( Petr Kropotkin ) kritizovali jeho obhajobu peněz, Michail Bakunin jeho obhajobu individualismu : „ Proudhonovi mutualisté si komicky představují společnost jako výsledek svobodné dohody svobodných jedinců na sobě naprosto nezávislých bez ohledu na to, z jakých sociálních vrstev pocházejí “ .

Ve svém díle Co je to vlastnictví ? z roku 1840 Proudhon prezentuje svou slavnou tezi o vlastnictví coby krádeži. Na rozdíl od Marxe  Proudhon nežádá naprosté zrušení soukromého vlastnictví, ale jeho univerzalizaci ( velké podniky mají patřit všem, v malých podnicích má být pozice majitele rovná s pozicí jeho zaměstnanců ). Soukromé vlastnictví je zločinem jen tehdy, umožňuje-li si individuálně přivlastnit statek, který byl vytvořen kolektivně. Práce je podle Proudhona jediným legálním způsobem nabytí vlastnictví.

1846 Marx s Engelsem napsali Proudhonovi, zda by s nimi nechtěl založit komunistický deník,  Proudhon však odmítl s tím, že si rád články přečte, sám však přispívat nebude ( Proudhon nepodporoval revoluce, jen pasívní odboj ).  

Zhrzený Marx s Engelsem začali Proudhona veřejně kritizovat, Marx jej napadl ve svém pamfletu z roku 1846 Bída filozofie, ve kterém Marx Proudhonovi vyčítá slabost teorie, šarlatánství a maloměštˇáctví. Marxův  pamflet však neměl velký ohlas.

Únorovou revoluci z roku 1848 Marx s Engelsem uvítali jako „ triumf demokracie v celé Evropě “ , v březnu 1848 se oba zúčastnili německé revoluce, a po její porážce v červnu 1848 podpořili buržoazní republiku proti „ nestoudným“ roajalistům.

Ve svém londýnském exilu 1850 Marx napsal 3 články o Druhé republice, které později vyšly pod názvem Třídní boj ve Francii ( zvolení Ludvíka Napoleona Bonaparta považuje za státní převrat ze strany nespokojených rolníků ).

1851 luterán Ludovít Štúr /1815-1856/ varoval před komunismem ( v únoru 1848 byl publikován Komunistický manifest, napsaný v němčině Marxem a Engelsem z iniciativy mezinárodní dělnické organizace Svaz komunistů, kterým Svaz chtěl představit veřejnosti svůj program, Manifest byl vydaný v Německu, v Anglii a v US ).

Štúr varuje, že „ komunismus činí z lidí egoisty, likviduje vývoj, mění lidskou společnost na skleník/dílnu, kde všichni jednotlivci pracují mechanicky jako stroje “ ( Štúr byl panslavista, jeho politickým testamentem je dílo Slovanstvo a svět budoucnosti z roku 1851, psané německy, v němž navrhuje politické splynutí s carským Ruskem, navrhuje všem Slovanům konvertovat k pravoslaví, odmítl západní parlamentní demokracii ve prospěch samoděržaví, a zavrhnul svobodné  tržní hospodářství, navrhoval občinu ).

Převrat z 2.12.1851 Marxe překvapil, napsal k němu 18.Brumaire Ludvíka Bonaparta, který vyšel v květnu 1852 v New Yorku. Ve spise ukazuje, jak třídní boj ve Francii vytvořil podmínky pro to, aby moc převzala taková groteskní figurka jako byl Ludvík Napoleon ( viz Victor Hugo : Napoleon Malý, Dějiny jednoho zločinu ).

Na rozdíl od Huga Marx nevykresluje jen povahovou charakteristiku Napoleona Malého, ale snaží se vyřešit hádanku bonapartismu : jak v době politického patu může převzít moc osoba bez politického formátu, dobrodruh obklopený dobrodruhy, a jak tato osoba dokáže uvést do rovnováhy nesmiřitelné sociální skupiny, a obhájit klíčové zájmy buržoazie.

Francouzské Druhé císařství Marxe nezajímalo, jeho zájem o Francii obnovila až Pařížská komuna, vyhlášená 28.3.1871, jejíž meze, ačkoliv jí přál úspěch, okamžitě poznal, a která, na rozdíl od toho, co tvrdily novinové články, nebyla marxistická, a již vůbec ne Marxem kontrolovaná.

Mezinárodní asociace pracujících ( I. internacionála ), aby uvedla na pravou míru  dezinformace a mýty, šířené kolem Komuny, pověřila Marxe vypracováním historie Komuny - vzniklo tak dílo Občanská válka ve Francii, jedno z nejlepších Marxových děl, satira, chvalozpěv a analýza v jednom.  Marx se v něm pomstil i Adolfu Thiers, kterého vylíčil jako monstrózního trpaslíka. 

Komunu v odpovědi na otázky, které položil ve spise 8. brumaire Ludvíka Bonaparta, Marx charakterizuje jako sociální republiku, která se pokusila rozbít instituce státní moci moderního státu, na kterých spočíval bonapartismus  – stálou armádu, policii, justici a církev.

Až knihou Občanská válka ve Francii Marx nepatrně vstoupil do podvědomí francouzské veřejnosti, zatímco jeho Bídu filozofie znalo jen pár jeho známých, a jeho články o Francii do francouzštiny ani přeloženy nebyly. Zato však jeho pověst šéfa Internacionály a údajného okultního našeptávače Komuny přitáhly k jeho osobě v letech 1871-1883 pozornost tisku i policie.

Psalo se o něm, že ještě předtím, než vytvořil Internacionálu, manipuloval s francouzskými Svobodnými zednáři, kteří měli dle jeho příkazu zavraždit Thierse a španělského krále. Novináři uváděli, že je agentem pangermanismu, sponzorovaný Bismarckem.

Třetí republika byla pro Marxe a Engelse obtížným oříškem  – buržoazní, zpočátku ultrareakcionářský režim, na druhé straně v porovnání s evropskými monarchiemi, režim s rozsáhlými občanskými svobodami, který francouzským socialistům, psal Marx,  „ umožňuje se rozvíjet a připravovat se na boj prostřednictvím tisku, veřejných schůzí a sdružení „ .

Ze 7 Marxových manželských dětí přežily jen 3 dcery, většinou jeho děti zemřely do 1 roku, Marx měl i jednoho nemanželského syna s rodinnou služkou, jehož otcovství na sebe vzal Bedřich Engels, jenž jej hned po narození umístil do sirotčince.

Marxovy tři dcery se provdaly za francouzské socialistické aktivisty : druhorozená Laura za novináře Paula Lafargue (1868), Jenny za novináře Charlese Longuet (1872) a Eleanor ( 25) 1880, kdy dal otec po 9 letech k zásnubám konečně souhlas, se zasnoubila s o 17 let starším novinářem  a komunardem Prosperem-Olivier Lissagaray /1838-1901/, jenž napsal Historii Pařížské komuny, a poté se 1871 k Marxově rodině v Londýně jako uprchlík připojil, a třebaže absolutně nesnášel Paula Lafargue a Lauru, žil s Marxovou rodinou až do roku 1880, kdy se všichni vrátili do Francie.

1881 zemřela Eleanořina matka, která s jejím zasnoubením nesouhlasila, Eleanora , která Marxovi dělala sekretářku, se s Lissagarayem 1882 nakonec rozešla. Od 1884 do své smrti žila s britským socialistickým spisovatelem Edwardem Avelingem, jenž žil v odloučení od své zámožné manželky, která se nemohla přenést přes jeho ateismus ( říkalo se, že si ji vzal pro peníze, manželství skončilo její smrtí v roce 1892).

1897 těžce promiskuitní Aveling Eleanor opustil a tajně se oženil s mladičkou herečkou, ale poté, co zjistil, že má těžce nemocné ledviny, se znovu přistěhoval k Eleanoře, která až 1898 zjistila, že se znovu oženil. Eleanor se údajně otrávila kyanovodíkem, Aveling (43) byl vyšetřován policií, zda ji neotrávil on. Aveling zemřel v důsledku své těžké nemoci o 4 měsíce později (48).

Paul Lafargue /1842-1911/

Jeho otec vlastnil kávovníkové plantáže na Kubě, 1851 se rodina trvale vrátila do Bordeaux. Nejprve byl proudhonistickým anarchistou, po seznámení s Marxem, když 1865 musel z Paříže z politických důvodů uprchnout do Londýna, se dle svých slov stal „ ortodoxním marxistou“,  a bránil Marxovo učení proti jakémukoliv reformismu ze strany sociálních demokratů.

Marx se s Lafarguem v písemné korespondenci neustále hádal, a tvrdil, že Lafargue žádným marxistou není, stejně tak jako marxisty nejsou žádní radikálové usilující o násilné převzetí moci.

Lafargue se v Londýně  v podstatě vetřel do Marxovy rodiny, financované Engelsem, jenž posléze financoval i jeho, zejména po smrti Marxe, kdy se Lafargue stal Engelsovým společníkem, jenž mu odkázal veškerý svůj majetek.

Po Pařížské komuně 1871 Lafargue uprchl do Madridu.

Jeho nejznámější prací je kniha Právo na lenost (Le Droit a la paresse) z roku 1880 ( Marx zemřel 1883 jako apatrides, státní bezdomovec ), kde odmítl levicový koncept „práva na práci“. Dle jeho názoru práce člověka ničí, za zdroj lidského pokroku označil lenost a z ní pramenící kreativitu.

Roku 1911 spáchal Lafargue (69) sebevraždu spolu se svou manželkou Laurou (66) z důvodu, že již socialistickému hnutí nemají co nabídnout ( v prvních třech letech manželství se jim narodily 3 děti, všechny zemřely jako batolata ).

Jejich sebevražda vyvolala mezi socialisty nevoli, smrt odsouhlasil jen Lenin s tím, že když už nemají komunismu co dát, nemá smysl, aby žili, a omlouval je i Adolf Joffe, jenž 1927 spáchal sebevraždu na protest proti vyloučení Trockého z KSSS.

Charles Longuet /1839-1903/, proudhonista, posléze komunard, zahnaný 1871 do londýnského exilu, kde se seznámil s Marxem, se 1872 oženil s jeho nejstarší dcerou, měli 6 dětí, 2 synové zemřeli jako batolata. 1880 se Marxova rodina po politické amnestii vrátila do Paříže, kde Marxova nejstarší dcera v 37 letech zemřela na rakovinu, 2 měsíce po ní zemřel Karel Marx.

Marx a Engels nesázeli na proletářské radikály ( Marx může za marxisty asi jako Nietsche za nacisty ), ale na umírněného politika a novináře Georga Clemenceau, protože pevně věřili, že k socialistické republice vede cesta jen přes vůdce á la Clemenceau /1841-1929/. Clemenceau jako poslanec usiloval o amnestii pro komunardy, bránil kpt. Dreyfuse, později byl 2x francouzským premiérem za Radikální stranu.

Za francouzsko-pruské války 1870 se Clemenceau podílel na obraně Paříže, kterou Prusové začali obléhat v srpnu 1870. V říjnu 1870 se Pařížané vzbouřili po zprávě, že se v Metách maršál Bazaine vzdal Prusům, a že prozatimní vláda vyslala konzervativce Adolfa Thierse vyjednávat o příměří s Bismarckem.

1916 Clemenceau jako první navrhl přesun Čsl. legionářů na Rusi do Francie tzv. "Severní cestou" , kterou T. G. M. nejprve přijal ( první se uskutečnil z Archangelska 15. 10. 1917 ), ale později změnil na trasu přes Sibiř.  1919 byl na  něj anarchistou spáchán atentát, který o vlásek přežil. 1920, ač velice oblíbený, odmítl kandidovat v prezidentských volbách a stáhl se do ústraní.

1880 se Marx setkal s Julesem Guesdem, kterému diktoval teoretický program Dělnické strany, aby francouzské dělníky vyvedl „ z frazeologické mlhy na terén reality „ .

Marx a životní prostředí

Lze Marxe zařadit mezi „ ekology „ , např. Platona a Gándhího ?

Marx velmi brzy z ohleduplného postoje vůči přírodě přešel na postoj produktivistický, v němž se jakákoliv hodnota odvíjí jen od pracovní síly.

Alexandr Novakovsky /1915 Petrohrad-1994 Norsko/ byl uznávaný profesor z univerzity v Glasgow ( mj. napsal Was Stalin really necessary ? 1965, The Stalin Phenomenon 1993, Economic History of the USSR 1969, Glasnost in Action 1989 ). Novakovsky uvádí, že Marx věřil, že kapitalismus problém výroby vyřešil, a budoucí výrobní společnost proto nebude muset řešit problém využívání zdrojů, tj. že se socialismus nebude muset ohlížet na ekologické svědomí.

Již od 20.let 19.stol. snižování úrodnosti půdy, znečištˇování ze strany rozrůstajících se městských aglomerací, deforestace kontinentů a malthusiánské obavy z přelidnění planety vyvolávaly ekologické obavy jak v Evropě tak v USA. Tyto obavy v letech 1820-30 v Británii vyvolaly giganticky zvýšenou poptávku po hnojivech. První lodˇ s peruánským ptačím hnojivem guáno dorazila do Liverpoolu 1835, nejprve dováželi kolem 2.000 tun, 1847 již 220.000 tun hnojiva.

Po napoleónských válkách pěstitelé z bojištˇ kolem Waterloo a Slavkova zoufale sbírali kosti, mleli je na kostní moučku a sypali ji jako hnojivo na svá pole ( Putinova úderná jednotka Nočních vlků místo propagandistických a zastrašujících jízd by měla hledat v RF kosti nikdy nepohřbených rudoarmějců  - Stalinovi bolševici vykupovali kosti na polích a v lesích tlejících rudoarmějců za pár kopějek od vesničanů, a mleli je na kostní moučku, ze které vyráběli hnojivo).

Marx pod vlivem agrochemika Justuse von Liebiga, prosazovatele používání průmyslových hnojiv, kritizoval „ kapitalistické vykořistˇování půdy, ničení živin v půdě a neschopnost půdu regenerovat „ ( nezažil bolševicko-komunistické drancování půdy) .

V analýze kapitalistického pronájmu pozemků v Kapitálu píše: „ Velké pozemkové vlastnictví snižuje počet zemědělců na minimum, zatímco počet proletariátu ve velkých městech roste. Je tak nenapravitelně narušena složitá rovnováha sociálního metabolismu ( vztah člověka k přírodě přes práci ), založeného na přírodních zákonech života. Plýtvání půdním bohatstvím ze strany velkokapacitního zemědělství, zesílené nadnárodním obchodem, je nekonečné. „

Marx pod vlivem Liebiga, nespokojeného, že člověk půdu jen vysává, v Kapitálu poukazuje na iracionalitu moderních kanalizačních systémů, píše :“ V Londýně úřady nenapadlo nic jiného než kanalizační systém 4,5 mil. lidí zavést za obrovských nákladů do Temže.“

Podle Marxe, ovlivněného Liebigem, by měl být fyziologický odpad, stejně jako odpad průmyslový a odpad vzniklý z konzumace, znovu recyklován ve výrobě, aby byl metabolický cyklus kompletní.

Marx poukazuje na vykořistˇování kolonií, kterým metropole kradou půdu a přírodní zdroje, aby si jimi zajistily svoji vlastní industrializaci. Již 150 let Anglie nepřímo krade půdu Irsku ( Kapitál ).

Marx kritizuje krátkozraký okamžitý zisk, kterého chtějí velcí vlastníci pozemků dosáhnout na úkor ohleduplnosti k půdě, kterou projevují malí vlastníci půdy, aby úrodnou půdu zanechaly i příštím generacím.

Ve zprávě norské premiérky Gro Harlem Brundtland z roku 1987 pro Světovou komisi pro životní prostředí a rozvoj (OSN ) se píše o „ trvalém rozvoji, který nebude na úkor budoucích generací „ (  že by četla Kapitál ? )  …

Marxovi se vyčítá, že ignoruje roli Přírody při vytváření hodnoty, že se v jeho teorii veškerá hodnota odvíjí jen od práce, a Přírodu považuje za pouhý dar kapitálu.

Marx však není autorem této myšlenky – autory jsou Thomas Malthus a David Ricardo, kteří z ní učinili jednu z ústředních tezí svých ekonomických teorií - Marx naopak Malthusovi tuto koncepci ve svém Ekonomickém manuskriptu 1861-63 vytýká s tím, že životní prostředí není dárek Přírody člověku .

Ve své Kritice Gothajského programu Marx kritizuje socialisty, kteří práci přiřazují až nadpřirozenou moc, když jí považují za jediný zdroj bohatství, aniž by přihlédli k roli Přírody.