Alžírsko, Fikce Terorismu :Jak se vytvářejí radikální islámisté I.

I. Generálové arabizují Alžírsko importem islámistů a vyhlazují je, když jim přerostou přes hlavy.

 V roce 1954  po schůzce vůdců alž. povstalců v Soummam , Alž. armáda národního osvobození ALN, ozbrojená frakce Fronty národního osvobození /FLN  (nacionalisté z celého polit. spektra ) ,zahájila ozbrojenou válku proti Francouzům, kterou provázaly masakry civilistů , páchané oběma stranami (již v této době jednou z metod boje bylo podřezávání hrdel, metoda nazývaná „kabylský úsměv“ , uplatňovaná zejm. vůči alž.  kolaborantům s Francouzi …) .Za nezávislost bojovaly i ženy („mujahidat“, „mujahida“ sg. ) , které umístˇovaly bomby a nosily je na těle i od jednoho města k druhému : místo aby si jich muži vážili, byly „neprovdatelné“ , protože se pohybovaly mezi muži. Ani FLN o ně nestála , „aktivistky“ většinou posílala do pohraničních oblastí … 

Válka za nezávislost skončila s jedním miliónem mrtvých v březnu 1962 příměřím a dohodami z francouzského Évian, nezávislost byla vyhlášena 5. července 1962 . Dohody ponechávaly na tři roky 80.000 franc. vojáků na alž. území, na 15 let pronajímaly fr. armádě základnu v Mers el-Kebíru u Oranu, na pět let Paříži/PAR pronajímaly atomovou střelnici na Sahaře a umožňovaly využívání letištˇ,po tři roky nesměl Alžír vztáhnout ruku na práva fr. těžebních firem na Sahaře …

PAR se na oplátku zavázala platit po dobu tří let Alžíru jednu miliardu franc. franků ročně …Do Francie se  nečekaně „přelil“  jeden milión alž. Francouzů (les pieds noirs, pro FLN kolonisté)  a 40.000 profrancouzských muslimských uprchlíků (les harkis, pro FLN „zrádci“ , které navzdory evianským dohodám, masově popravovala )  …

Válka pokračovala i po uzavření formálního příměří: jednotky Organizace tajné armády/OAS plastickými trhavinami vyvolávaly v alž. městech teror , v srpnu 1962 se pokusily zavraždit Charlese de Gaulla … Franc. tajné služby proti nim vytvářely muslimské milice – boje ustaly poté, co ALN získala kontrolu nad Alžírskem ( příslušníci OAS byli pozatýkáni či uprchli do JAR a Latinské Ameriky) .

Mezitím stanuli proti sobě sami Alžířané : ALN v čele s Boumedienem a Ben Bellou v záp. Alžírsku proti buržoazní přechodné vládě/GRPA v čele s Ben Kheddou, která se v Alžíru v červnu 62 ujala vlády . Jednotky Boumediena a Ben Belly zaútočily na Alžír a dobyly jej ( Ben Khedda šel do mnohaletého vězení, ze kterého jej nepustil ani Šadlí Bendžedíd … ) .Armáda poté vládla pod zástěrkou FLN a odborového svazu UGTA , přičemž v rámci tandemu ALN-FLN neustále probíhaly boje o moc .Od FLN odpadly různé frakce , z nich nejdůležitější byla Fronta socialist. sil /FFS , založena v Kabýlii Hocinem Aït Ahmedem*1926 , „pacifistou“ ,který již jako jeden ze šéfů FLN  za války proti Francouzům preferoval diplomatická jednání  a hlásal, na rozdíl od vojáků,  polit. pluralismus …  

Prvním prezidentem se v roce 1963 stal excentrický a arogantní Ahmed Ben Bella*1916, poslední „ „autentický“ arabský nacionalista , jenž plakal dojetím nad projevy eg. prez. Gamála Násira, obdivovatele Hitlera (bratr Gamála Nassiri vydal 1939 v arabštině  Hitlerův Mein Kampf a Gamál převzal od eg. krále Farúka všechny nacistické prominenty v eg. taj. službách se v hojném počtu schovávající, viz světový tisk z 10/61 ) , zatímco tvrdě pracoval na budování  vlastního kultu osobnosti (když do jeho kanceláře vešel přítel, nemohl si být jistý, zda nevyjde s želízky na rukou ) ...

Boumedien prezidenta obviňoval, že je „mužem Egypta“ , ale mužem Egypta byl hlavně Ben Bellův kancléř a ministr pro arabské otázky Abdelahram Chérif, jenž eg. tajné služby informoval tak kvalitně,že alž. velvyslanec v Káhiře prohlásil, že „eg. vláda je o situaci v Alžírsku informovaná lépe než on … „   Ben

Bella potlačil protivládní povstání a  odrazil marockou armádu , která  se v říjnu 63  pokusila o opětovné připojení k Maroku oblasti Tindoufu  a Colomb-Becharu, zabrané Paříží  pro Alžírsko 1954  pro zásoby ropy, železa a manganu (tzv. Sand Dune War) . Boumedien válku s Marokem kritizoval, protože především vyhovovala Egyptu.Ben Bella uskutečnil chaotické pozemkové reformy ve prospěch nejchudších ( ponechal jim zábory půdy franc. kolonů a alž. „kolaborantů“ ), a poté se soustředil jen na ražení svého  „ intelektuálně levicového“  image pro zahraničí …  Mezitím  jeho bývalý spolubojovník proti Francouzům  Hocin Aït Ahmed,národ. hrdina Kabýlie, byl v říjnu 1964 zatčen, protože usiloval o narušení ortodoxie jedné polit. strany, vsazen do věznice Lambese, poté ElHarrach, ze které „uprchl“  do Lausanne …

Když Ben Bella pochopil, že je jen „politickým rukojmím“  armádního genštábu pluk. Huarího Boumediena*1932 ,,a jeho osobních hrátek s Moskvou/MOW a s Pekingem, Ben Bella začal vyjednávat  s opoziční FFS a jejím podílu na moci … Jejich dohoda  byla zveřejněna 16.6.1965, o tři dny později byl Ben Bella svržen (zatčen byl i významný poradce Ben Belly Mohamed Harbi, v roce 1973 mu byl umožněn odchod do exilu v PAR). Údajně autorem převratu nebyl samotný Boumedien , ale jeho dva „ asistenti “, na které nedal dopustit :  Bouteflika a Ahmed Medeghri. Bouteflikovo angažmá ve válce proti Francouzům je námětem mnoha vtipů, protože Bouteflika byl jen kapitánem, jenž před „frontou“ dával přednost závětří na hranicích s Mali, kde si celou dobu války „vybaloval zavazadla“ …Přesto jej Bouteflika  nezaslouženě povýšil na „velitele“ …  

Boumedienův puč utvrdil vládu jedné strany a v ústavě z roku 1976 potvrdil „nezvratnost socialistické orientace“  (za Francouzů Alžírsko bylo nejen potravinově soběstačné, ale obiloviny i vyváželo, za armádního socialismu muselo potraviny dovážet) . Mezi nejdůležitější Boumedienovy „socialistické“ projekty patřila výstavba trans-saharské  dálnice (2.500 km) k hranicím Mali a Nigeru, stavba Velké zelené „zdi“ , která měla zpomalit na sever postupující dezertifikaci, a výstavba železnice podél celého severního pobřeží . Boumedien změnil dilema vztahů strana – stát na dilema strana-stát- armáda.

 Třebaže některé znárodněné podniky vrátil majitelům a  třebaže vůči komunistům přitvrdil , v zahran. politice zůstal  Boumedien jako významný představitel Hnutí nezúčastněných zemí agresívním podporovatelem Moskvou/MOW sponzorovaných hnutí, jako Polisario,OOP,ANC,namibijského SWAPO,moskevských loutek v Angole a Mosambiku, či nikaragujských sandinistů … 

Alžírsko v 4/63 a v 6/63, a v 4/66 podepsalo s PAR smlouvy o ad hoc nákupu zbraní. Za Boumediena franc. voj. instruktoři byli definitivně nahrazeni sovětskými , a alž. jednotky se zúčastnily izraelsko-arabských válek v roce 1967 a 1973. Koncem roku 1977 znovu propukly boje s marockou armádou, protože Alžír podporoval promoskevskou frontu Polisario ( v Alžírsku jejich zájmy zastupuje Organization of the MiddleEast War Veterans ) .Vojenští šéfové regiónů s polit. pravomocemi (generálové byli velvyslanci, šéfové podniků a regionální hejtmani)  a ministr obrany byli od puče 1965 podrobeni přímo Boumedienovi.

V roce 1967 se náčelník genštábu pluk. Tahar Zbiri pokusil o svržení Boumediena, jenž na oplátku genštáb rozpustil a již jej neobnovil . Od tohoto roku  byl Boumedien prez., náčelníkem genštábu, ministrem obrany a šéfem národní bezpečnostní rady v jedné osobě … Aby v zemi vykořenil francouzský vliv, masově do Alžírska importoval muslimské učitele z Egypta a ze Sýrie, aby francouzsky mluvící zemi tvrdě  „arabizovali“   .

Boumedien nařídil jednotnou alžírskou identitu – arabskou, a to i pro Berbery. Alžírská mládež (tvořící 65% populace), arabská i berberská, v nesnadném procesu ztotožnění se s novou identitou kulturní,sociální a politickou (mladí byli vyloučeni z polit. života, který byl zasvěcen jen voj. elitě) ,  se ocitla v kulturně-politickém  vakuu,  které hbitě zaplnili islámisté , kteří mládeži proti materialistické socialistické identitě  ( Bumedienova socialist. ústava z roku 76 se o islámu vůbec nezmiňovala) nabídli identitu islámskou a požadovali ústavní zakotvení islámu jako životního stylu ( alž. Hamas) .  Generalita  tak zdárně „zadělala“ na bohaté podhoubí  budoucího islámského extrémismu , ve kterém zkvétali radikální islámisté všeho druhu …

Je příznačné, že první společenskou organizací,která byla po dosažení nezávislosti armádou rozpuštěna, byla Asociace alž. muslimských ulemů/AOMA, zal. v roce 1931 šejkem Abdelhamidem Badisem .Byla sice alž. obdobou eg. Muslimského bratrstva , ale sehrála významnou roli v dekolonizačním procesu. Právě její legitimita a celonárodní respekt,který si ve válce za nezávislost vydobyla, stály v cestě  systému jedné strany, který generalita zamýšlela nastolit.Armáda potřebovala mít vliv na interpretaci islámu , proto vytvořila ministerstvo islámských záležitostí, které „vyrábělo“ duchovní „nového typu“ pro „oficiální“   biblický islám  alž. státu  ( do  poloviny 80.let, kdy v Alž převládl  „módní „ blízkovýchodní salafismus  wahhabitského směru  …) .

Na rozdíl od násirovského Egypta či od baasistických režimů v Sýrii a Iráku, alžírský nacionalismus nikdy nebyl 100% sekulární, v Alžíru  nedošlo k významnějším srážkám mezi islámisty a armádou jako v násirovském Egyptě, protože alžírští salafisté aktivně podpořili osvobozeneckou agendu FLN a bojovali v jejích řadách, čímž FLN usnadnili její postosvobozenecký monopol nad „státním islámským náboženstvím“ .Do  zrušení parlamentních voleb 12/91 tak v Alžírsku náboženský extrémismus neměl žádnou tradici a nijak zjevně nebujel.Proto je Alžírsko názorným příkladem toho, jak „ nezacházet „ s islámisty … 

1963 byla založena „akademická“ salafistická  Společnost pro restauraci  islámských hodnot/Jamiyyat al-Qiyam, kterou vedl Hášemí Tidžani (a spol. Abdel Latif Sultani,Ahmed Sahnoun, Omar Arabaoui, Mesbah Huwaisig, a další islámističtí jestřábi, z nichž někteří spolupracovali s DRS, jako Sahnoun ). Armáda jí dala své požehnání, třebaže byla silně ovlivněna eg. Muslimským bratrstvem a islámistickými intelektuály, jako Malikem Bin  Nabi, a salafisty Jamal Din Afghanim a Muhamedem Abduhem ( v rámci arabizace  je vláda  z Egypta neprozřetelně importovala v osobách muslimských učitelů, a tím, že do Egypta na studijní stáže posílala „své“ imámy … ) .Když Společnost pro hodnoty začala tiše volat po svaté revoluci za nastolení Strany Boha proti vládnoucí Straně Satana, byla v březnu 1966 zakázána, když armáda „prokázala“ její napojení na eg. Muslimské bratrstvo, poté, co Společnost protestovala proti popravě egyptského islámistického extrémisty Sajída Qutba. Právě její učení výrazně ovlivnilo pozdější alž. islámistické organizace .

Muslimské bratrstvo se v Alžírsku pevně a natrvalo uhnízdilo, a jeho první populistickou organizací v Alžírsku založenou byla „akademická“ El Irshad QuaEl Islah, vedená šejkem Buslimanim . Druhou byla alJamaaa al Islamiyya bi alJazair (Džazára Trend), později známá pod jménem Harakat alMujtama al Islami (Hamas), vedená  „pacifistickým“ šejkem Mahfud Nahnah, jenž se soustředil na charitu a vzdělávání chudých, a usiloval o islámskou republiku „pacifistickými „ prostředky a „evolučním“ vývojem  .

Třetí byla strana Nahda. Šejk Abdullah  Jaballah , radikální islámista, založil 1974 alJamaa al Islamiyya/Islámskou skupinu , která se hlásila k Muslimskému bratrstvu a požadovala ozbrojený boj proti vládě za vyhlášení islámského státu. 1974 Šejch Sulanti publikoval Le mazdaquisme est á l´origin du socialisme/Mazdakism je původcem socialismu, první islámistický manifest tvrdě kritizující vládnoucí elitu a světské intelektuály za jejich přijetí neislámských hodnot . Sulanti obvinil alž. soc. vládu ze zrady ideálů národně osvoboz. boje, který byl veden za uchování arabské a islámské identity národa … (Na rozdíl od Sýrie Alžírsko nemá alávitskou menšinu,a nemá ani koptskou menšinu jako Egypt ) . 

Své polit. odpůrce Boumedien nelítostně likvidoval, toleroval jen Bouteflika …1977 došlo k pohraničním srážkám s marockou armádou , protože Boumedien podporoval západosaharskou frontu Polisario … Protože nebyly jasně stanoveny hranice s Libyí, Alžír udržoval trvalé posádky v Tamanrasset a v Djanet .Pluk. Huarí Boumedien záhadně zemřel v roce 1978 (46) na extrémně vzácnou krevní chorobu,kterou dostal po návštěvě Moskvy/MOW, a která se mu ještě zhoršila poté, co se na tuto chorobu odjel do MOW léčit …  

1979 únorová revoluce v Íránu inspirovala i alžírské islámisty, a boj proti sov. okupantům v Afghánistánu se od prosince 79 stal jejich svatou povinností . Moskva tak „zplodila“ univerzálně použitelné mudžáhedíny … Její okupace Afghánistánu zbořila fyzické i ideologické hranice mezi islámistickými extrémistickými organizacemi na celém světě .

Mocenské vakuum po Boumedienovi vyplnil jeden rok „úřadující“ prez. Rabah Bitat, než jej v únoru 1979 nahradil liberálnější pluk. Šadlí Bendžedíd (jako nejstarší veterán války proti Francii)  , velitel voj, oblasti Oranu, který  1980 (  „berberské jaro“, demonstrace v Kabýlii  proti ústřední vládě za  polit. pluralitu v zemi, Moskva se potýkala s papežovým Polskem)  propustil Boumedienovy polit. vězně (Ben Bellu,který byl v domácím vězení od roku 65) a 1981 donutil ministra zahraničí Bouteflika, bývalou pravou ruku Bumediena, aby se po obvinění z korupce vzdal všech svých funkcí a vystrnadil jej z Alžírska do zemí Perského zálivu, kde dělal poradce …

Bendžedíd obnovil instituci genštábu, ale nikoliv funkci ministra obrany. Alžírsko se 1981 významně angažovalo při propuštění amer. rukojmích z US ambasády v Teheránu. Bendžedíd inicioval zlepšení vztahů s Paříží, 1981 Mitterrand navštívil Alžír a obě strany tak učinily tečku za znárodněním franc. těžebních společností .Bendžedíd začal  pro těžbu ropy a zemního plynu lákat do Alžírska zahran. investory a podporoval opětovnou privatizaci znárodněné půdy … V 7/83 podepsal s Mitterrandem smlouvu o voj. spolupráci, formální spolupráce však značně ochladla po roce 1990, kdy v Alžírsku propukla islámistická „infekce“. Alžírští generálové se „urazili“ , že PAR jim nechtěla dodat voj. techniku,kterou si přáli, a obvinili ji, že straní Maroku.Tuto patovou situaci nevyřešily ani návštěvy Chiraka v Alžíru a Bouteflika v PAR v roce 03. 

Ben Bellovi Bendžedíd v roce 1980 umožnil odjezd do Lausanne, kam se po útěku z vězení dostal i původně k trestu smrti odsouzený a poté omilostněný Hocin Aït Ahmed , který odtud řídil přes 1.taj. strany stále hlavní laickou opoziční stranu FFS .1981-83 bombardování Libye ze strany US šesté floty, 1985 izraelské bombardování ústředí OOP v Tunisu a téhož roku zavraždění Izraelci abú Džiháda z vedení OOP v Sidi Bou Said u Tunisu,1986 bombardování libyjského Tripolisu a Benghází ze strany US šesté  floty.V roce 1985 za Gorbačovovy perestrojky Bendžedíd (znovuzvolený 84)  uskutečnil první státní návštěvu Washingtonu, Alžírsko nakoupilo několik dopravních letounů C130 …

 Bendžedíd  se celá 80.léta snažil o zapojení islámistů do čistek Boumedienových stoupenců a levicových členů mládežnických hnutí a dělnických odborů ,  a v důsledku toho vláda „přivírala oči“ nad tím, že v zemi za finanční podpory eg. Muslimského bratrstva/MB (třebaže alž. fundamentalisté  Muslimské bratry z Káhiry považují za reakcionáře a kolaboranty s CIA … ) rostly jako houby po dešti „ svobodné“ mešity a „nezávislí“ imámové (neplaceni státem) , hlásající militantní islám v jeho nejextrémističtějších formách a podstatně  zradikalizovaly již existující alž. islámistická hnutí.  Veřejně se islámistická hrozba poprvé projevila v 8/85 útokem na ústředí a hlavní kasárna alž. četnictva pod vedením kpt. Mustafy El Buyali, jenž stál v čele skupiny s názvem Skupina bojující za zákaz Nedovoleného /Fighting Group for the Prohibition of the Illicit , a islámistickými nepokoji  v 11/86  v Constantina ,v Setifu a kolem Oranu.V roce 1986 prudce klesly ceny ropy a alž. socialisticky plánované hospodářství  masy nezaměstnaných ( 50% obyvatel,  80% nezaměstnaných bylo pod 25 let) rozšířilo , v dubnu 1987 byl pro výstrahu zavražděn tajemník Hocina Aït Ahmeda, advokát Ali Mecili (Ahmed  s Ben Bellou vyzýval vojáky, aby odešli z alž. polit. scény) .1988 v Alžíru zasedala Palestinská národní rada a „ o chlebových bouřích v krvavém říjnu“ ( 5.-10.10.) armáda definitivně ztratila u národa prestiž, když postřílela desítky stávkujících  a vyhlásila vyjímečný stav .Vyhlašování  demonstrací a gen. stávek organizovaly islámistické buňky, které s renesancí islámu ve světě nabyly na síle … 

Vyostřila se otázka práv žen , protože ač byla některá práva žen zakotvena v socialist. ústavě a  Alžírsko mělo z arabských zemí nejvyšší počet vysokoškolsky vzdělaných žen, v praxi práva žen nikdy nebyla dodržována ( ani FLN nezrušila polygamii, nedovolila ženám provdat se za nemuslima, nepřiznala ženám právo mít zaměstnání , nepovolila stejný věk mužů a žen pro manželství, stejné postavení při rozvodu, stejná dědická práva (muži dědí 2x tolik co ženy) , nezabývala se právním postavením neprovdaných matek, ochranou „zapuzených“  žen, které se svými dětmi spaly na chodnících), a navíc, prez. Bendžedíd, aby se islámistům, spolubojovníkům proti levici, zavděčil , vyhlásil v 6/ 84  nový rodinný zpátečnický zákoník v duchu islámských tradic (a byl znovuzvolen), který z žen učinil trvale nesvéprávné osoby,za které až do konce jejich života právně rozhodují muži, otcové,bratři,strýcové, manželé,synové. Manželky mohou muži jednostranně „zapudit“ a vyhnat je bez  jakéhokoliv nároku na  děti a majetek (v 1/08 24letá marocká muslimka v pokročilém stádiu těhotenství skočila se svými čtyřmi holčičkami pod vlak,protože k nelibosti muslimského manžela čekala další holčičku ). Milión podpisů, které ženy shromáždily, nestačily k nepřijetí tohoto „rodinného“ zákoníku  (některé výstřelky byly zmírněny v roce 05) .

Někteří islámisté požadovaly ještě tvrdší opatření vůči ženám – podle nich islámské zákonodárství zakazuje ženám, aby se vzdělávaly ve školách, a proto požadovali dívčí školy rozbořit … Prez, Šadlí Bendžedíd se pokusil  prosadit tento islámský rodinný kodex již v roce 1981, a obětovat tak ženská práva výměnou za dohodu s islámisty ( to samé učinil prez. Ziruál  před prez. volbami v roce 95, kdy se snažil „ zalíbit“ se islámistům Nahnaha ) .

Prez. Šadlí Bendžedíd v 80.letech  v rámci „podlézání“ islámistům urychlil islamizaci školství, islámské náboženství se stalo povinnou součástí školských osnov. V 8/89 Bendžedíd ze stejného důvodu vyhlásil nový volební zákon, který umožňoval, aby muži mohli hlasovat za ženy ve své rodině ( jeden hlas navíc pro muže za každé tři ženy v rodině ), generálové mj. tímto zákonem umožnili drtivé vítězství islámistů v obecních volbách v 6/90 … 20.4.90 strana FIS na Bendžedídovi požadovala další okleštění práv žen (zrušení smíšených škol, včetně sdružených obědů na základních školách, a totální segregaci mužů a žen na veřejnosti ( oddělené státní admnistrativní služby , prostředky MHD, pláže apod.) … Podle představitelů FIS ženy nemají právo na zaměstnání mimo domov, nesmějí sportovat, zajímat se o politiku, smějí nosit jen hranaté pytle bez barev „hidžáb“  , nesmějí se líčit, používat voňavky.Některé ženy přísná islámská pravidla uvítaly, zejm. ty, co měly za manžely alkoholiky ( islámisté zakázaly alkohol a kouření), či ty, kteří je mlátili ( chovali se „zbožněji“ ) …

Poté, co islámisté v 6/90 vyhráli obecní volby, začali ve svých obvodech zavírat a vypalovat nejen bary, kina a pláže, ale i smíšené školy … Na straně druhé,v 5/90 došlo ke konfliktu ve voj. nemocnici Ain Naadja, když ženský zdravotnický personál nechtěl před vstupem do nem. odložit šátky , třebaže ředitel nemocnice šátky sestrám zakázal, což zkritizoval Abassi Madani , zatímco jeho mluvčí Belhadž sliboval, „ že brzy nastane doba, kdy se zbožní příslušníci tajných služeb obrátí proti svým generálům  … „  Různé islámistické bandy začaly představy aktivistů strany FIS uskutečňovat v praxi : dívky a ženy, které se odmítly podřídit, jednoduše zavraždily.

 S krachem světového socialismu prez. Šadlí Bendžedíd  v 7/1989  musel vyhlásit  novou nesocialistickou ústavu  a reorganizovat armádu : svého voj. poradce gen.Belhoucheta poslal do důchodu a hlavního inspektora armády gen.Atailia podřídil novému ministru obrany gen. Khaledu Nezzarovi, svému  „příteli“ . V 9/90 byly reorganizovány i voj. tajné služby, rozvědka a kontrarozvědka , kdy ze služby Vojenské bezpečnosti/ SM se stala Služba zpravodajství a bezpečnosti/ DRS, v jejichž čele stojící gen.Mohamed Medien, zvaný Tawfik/Toufik, byl nově podřízen ministru obrany (namísto prezidentovi), a v 1/92 se Tawfik stal šéfem všech tajných služeb ( byl jím ještě k 8/07) , podléhal mu hlavně gen. Smain Lamari, nový šéf DRS ( jeho dcera Linda vlastní řadu lékáren, a její manžel byl představitelem firmy Samsung v Alžírsku, a všem, kdo se mu postavili, vyhrožoval svým tchánem, takže banky jej zahrnovaly svými úvěry …)

Šadlí Benddžedíd se znovuobnovením instituce genštábu,který Boumedien zrušil v roce 1967,(šéfoval mu na poč. 90.let gen.Abdelmalek  Guenaizaia) provedl kompletní přeměnu armády z „revoluční“ na „operační“ … Tajné služby neztrácely čas a již v letech 89-90 podněcovaly některé násilné činy, aby z nich mohly obvinit islámisty z FIS. 

V rámci nové ústavy Bendžedíd  povolil i „nevládní“ polit. strany ( v prosinci 89 se vrátil do Alžírka Hocin Aït Ahmed  a  v lednu 90 Ben Bella, vzniklo na 60 nových polit. stran )  , včetně islámistických ( V Alžírsku z března 09 vrah Ahmedova přítele a obchodního partnera z jeho advokátní kanceláře v PAR, André Méciliho, kterého nechala DRS v 4/87  v PAR popravit třemi kulkami do hlavy, žije v luxusu pod ochranou alž. tajných služeb nedaleko prezidentského paláce pod jménem Abdelmalek Amellou) .

Zatímco marocký král Hasan II tuto „liberalizaci“ uvítal, tuniský prez. Zine Abidine Ben Ali začal bít proti alžírské „ fundamentalistické subverzi“  na poplach  … 

Ku zděšení vlády kandidáti islámistických stran po volbách 13.6. 1990 zaplavili obecní zastupitelstva a začali okamžitě  strhávat z vládních budov republikánské symboly a nahrazovat je islámskými … FIS(Islámská strana spásy, zal. v 3/ 89 v mešitě al-Sunna v Alžíru, legalizovaná v září 89)  nabídla Alžířanům rozvětvený vzdělávací a sociální program,který jim stát nikdy nenabídl,  z něhož se finance od Muslimského bratrstva  přidělovaly přes mešity … Nicméně, třebaže k založení strany FIS šejk Abassi Madani,jenž má doktorát sociologie z Británie,  dostal požehnání od populárního imáma Hášimího Sahnouni ( spolupracujícího s DRS) , a od několika dalších nezávislých imámů, Mahfoud Nahnah (zemřel 03 ), představitel Egyptského bratrstva v Alžírsku, se od projektu strany FIS distancoval a nevstoupil do ní .Také islámisté z východního Alžírska pod vedením šejka Abdallaha Džaballáha odmítli do FIS vstoupit. Nahnah a Džaballáh si založili vlastní politické strany. Také Abdelkader Hašáni odmítl do FIS vstoupit.Mohamed Saíd, šéf džazáristů, zakořeněných na univerzitách, odmítl ideu strany FIS s tím, že doba ještě neuzrála a společnost je třeba reislamizovat postupně, výchovou. Nakonec se však džazáristé k FIS nejen připojili, ale později se chopili proti vládě i zbraní.

Abassi Madani se stal prezidentem FIS, Alí Benhadž, méně vzdělaný, zato extrémističtěji založený „lidový“ kazatel, přezdívaný „Velký Inkvizitor“ , jenž sehrál významnou úlohu při vyzývání k demonstracím v „černém říjnu“ 1988, které měly odmítnout vývoj směrem k  „ demokracii a zpět do lůna Paříže „ , a který proslul svoláváním hromů a blesků na hlavu všech „bezbožných „ žen a výzvami k omezení jejich „svéprávnosti“, jejím tiskovým mluvčím. Ali Belhadž byl ovlivněn salafistickými ideology  Ibn Taymiyya a Hassanem Bannou, zakladatelem eg. Muslimského bratrstva, a spolu s imámem Sahnounem volal po zavedení islámského práva šaríji, zrušení ústavy a zákazu laických polit. stran, a sesazení prezidenta, protože islámská společnost nemůže tolerovat neislámské instituce, jako např. parlament a jiné demokratické formy vlády.

Paradoxem je, že všechny zmíněné požadavky islámistů z roku 91 generálové  „splnili“ v lednu 92, když pozastavili ústavu na tři roky, zakázali činnost opozičních polit. stran a přiměli prezidenta k demisi …Ali Benhadž byl po 18 letech vězení propuštěn na svobodu v dubnu 06/49, a nenapravitelně se opět pustil do kritiky alž. vlády s tím, že v Alžírsku stále vládne jen armáda, která dosazuje prezidenty a manipuluje s politickými stranami. Kdo  nevěří, atˇsi přečte Paměti gen. Khaleda Nezzara, dodal sarkasticky Benhadž. Benhadž v roce 06 prohlásil, že nadále bojuje za islámský stát, třebaže profesi lidového kazatele s DRS v patách nesmí provozovat ( občas prodává zeleninu na trhu ,podporuje jej rodina, má 5 dětí) , a třebaže se alž. společnost opětně „zlaicizovala“. „Přesto ve svém jádru zůstala hluboce muslimská a má právo na islámský stát ,“ prohlásil Benhadž, jenž však jedním dechem dodal, že  „Korán je sice nejvyšší referenční instancí, ale je to „lid“, který rozhoduje … „ 

Pro radikály, např. „Afghánce“ , byli však jak Madani, tak Benhadž  „ zrádci“ , kteří se „paktují“ s laickou polit. mocí.Třebaže armáda se od roku 91 snažila svalit „vinu za legalizaci FIS „ na prez, Bendžedída s tím, že FIS byla legalizována za reformátorské vlády podpluk. Moulouda Hamrouche, dosazeného Bendžedídem  v 9/89,ve skutečnosti návrh na její legalizaci vzešel od  bývalého šéfa voj. tajných služeb Kasdi Merbaha, jenž později podporoval vyjednávání s islámisty  …

V politicky nepřehledném období tajné služby čelily islámistům, tak, že vedení nových polit. stran nejen masově infiltrovaly, ale polovinu z nich přímo založily. Spoluzakladatelem FIS byl pluk. DRS  Mohamed Samrawi ( později „disident“ DRS , jenž v roce 03 v PAR vydal memoáry Jak tajné služby manipulovaly s islámisty) . „Islámista“ pluk.Samrawi  byl od 3/90 do 7/92 šéfem Zpravodajské a analytické služby voj. kontrarozvědky/DCE, spadající pod DRS, tj. byl pravou rukou gen.Smaina Lamariho. Dalšími spoluzakladateli strany FIS  např. byli další agenti DRS Saíd Guechi, Ahmed Merani,Zebda Benazzouz, Bašír Lefkih , již nemluvě o  agentech DRS, kteří v houfu obklopovali všechny islámistické vůdce s cílem je ovlivňovat, a tlačit je do násilného vojenského řešení  …

Vláda se s FIS snažila v letech 89 - 90 manipulovat jako prostředník v jejích frakcionářských bojích ,tyto boje prostřednictvím agentů DRS rozněcovat a „ukočírovat“ ji v rámci státních struktur. Laická vládní FLN v obecních a regionálních volbách sice „zvítězila“ , ale s FIS  těsně v patách. Všechna islámistická hnutí byla zastřešena Ligou islámské výzvy/League of Islamic Call, založené v březnu 89  s DRS spolupracujícím šejkem Ahmedem Sahnounem .Laická FFS  Hocina Ahmeda na svých demonstracích propagovala heslo „ Ani policejní stát, ani islámská republika“ … FIS, FFS a MDA/Movement for Democracy in Algeria  byly prvními polit. subjekty, které se vládě kontrolované armádou postavily (Ahmedova FFS,FLN a FIS,tři polit. strany,které se dostaly do parlamentu 91, Ahmed v roce 02 svědčil na procesu PAR ve prospěch armády ). 

Islámští fundamentalisté brojí proti tradicionalistům,kterým  jde „jen“ o „standardní“ hodnoty  dnešního islámu,a chtějí islám „očistit“ návratem dnešní muslimské společnosti do prvopočátečních islámských „hodnot“ , ale ani islámští fundamentalisté se nestaví proti sekulárnímu státu . O politickou moc usilují islámisté, kteří legitimizují násilí voláním po džihádu.

Strana FIS byla ideologicky ovlivněna tradičním salafismem na jedné straně , trvajícím na doslovném výkladu Koránu a  Sunny, a ideology Taymiyyah, Wahhab, Mawdudi,Sajíd Qutb ( hlavní propagátor džihádu), k jejichž škole patřil i Abassi Madani, šéf FIS, Ali Benhadž a Hašemí  Sahnouni , a alž. nacionalismem na straně druhé . Z doktrinálního hlediska byla hybridem, směsí islámismu , populismu a alž. nacionalismu, která zažehla její počáteční polit. a volební jiskru, ale také urychlila její štěpení. Ve svém prohlášení z roku 1991 jedním dechem tvrdila, že „ v rámci islámského školství usiluje o vyšší vzdělání pro ženy, „plat“ pro ženy , které zůstávají doma, aby vychovávaly děti, o přísnou segregaci na veřejnosti , která  všechny ženy de facto zavírala doma ,  o nová pracovní místa a bydlení pro každého … „ FIS měla i své voličky, protože rovnoprávné postavení s muži v socialistickém Alžírsku bylo jen fiktivní, na veřejnosti se ženy nemohly vyjadřovat , a třebaže  mohly bez problémů získat vysokoškolské vzdělání, práci po studiích nesehnaly. FIS  „zahaleným“ ženám nabízela, že v mešitách vytvoří ženské studijní kroužky a ženská fóra, kde se ženy budou moci veřejně vyjadřovat k problémům, které je trápí … „  (World Press Review z 1/95) 

Islámská strana spásy , která tvrdila, že má kolem 5 miliónů členů ( Middle East Report z Jan./Feb.92) reprezentovala široké islámské spektrum, což dokládají její dva vůdcové z té doby : šéfem strany FIS  byl bývalý bojovník za nezávislost prof. šejk Abassi Madani, reprezentující relativně umírněný islámský konzervatismus, se kterým pákistánský týdeník Kadaja Dawlijah v červnu 1990 po  volbách do obecních zastupitelstvech  uveřejnil zajímavý rozhovor , ve kterém šejch Madani odmítl spekulace, že alž. voj. režim zakročí proti islámistům silou a neumožní jim případný vstup do vlády . Šejch Madani prohlásil, že alž. voj. režim je „demokratický“ , který nepůjde proti vůli lidu ( v roce 07 bylo v Alžírsku 10 miliónů negramotných ) , a vyjádřil svoji víru , že v případě , že by voj. junta selhala a nařídila  alž. armádě,aby se vůli lidu postavila, alž. armáda tak neučiní   …

Šejch prohlásil, že Alžír není Teherán (na rozdíl od Teheránu generalita v Alžíru ovládala jen 10% území Alžírska , ropná střediska a ropovody,  venkovské oblasti ovládali islámisté ) , a ohradil se proti srovnávání islámské tradice v Alžírsku, která trvá 14 století, s desetiletým obdobím diktatury ajatolláhů v Íránu . Šejch ujistil, že jeho strana nemá žádný zájem na polit. vývozu islámu do zahraničí  s tím, že ani netvrdí, že polit. představa alž. islámistů je ideálním konceptem, který by měl někdo v zahraničí následovat. Šejch Madani tvrdil, že jediným cílem strany FIS je ekon. a sociální rozvoj Alžírska v souladu s islámským právem šaríjou ... Odmítl spekulace vládních médií, že  jeho strana udržuje polit. kontakty s islámskými fundamentalisty ze zahraničí, kteří ji sponzorují, s poznámkou, že by to ani nebylo pro ostříží zrak tajné a pohraniční policie možné … Výsledky voleb přičetl na vrub intelektuálního „ hladu“ po naplnění hodnot hlásaných v Koránu (od roku 94 se veřejné mínění začalo obracet proti islámistům)  . Rozhovor ukončil „tolerantní“ větičkou : „Existuje jen jeden Bůh, a to Allah.“

V 11/90 Abassi Madani odmítl zúčastnit se recepce ke státnímu svátku, na kterou byl pozván prezidentem republiky, a o 11 měsíců později v květnu 91 Abassi Madani vyzval „milicionáře“ strany FIS, aby se chopili zbraní proti „vlastizrádné“ vládě , třebaže jej někteří islámističtí předáci nabádali k opatrnosti s tím, že  DRS si přeje, aby stávky „dobrodruzi“ zneužili k šarvátkám s bezpečnost. silami, aby musela zasáhnout armáda .Další vývoj potvrdil, že  „hlavní poradce“ Madaniho, jenž jej nabádal k vyhlášení gen. stávky , Ali Nassim Bouazza, byl kapitánem DRS , dnes je konzulem v PAR  : během procesu s vůdci FIS v 11/91  svoji identitu odhalil s tím, že dělal prostředníka mezi  šéfem voj. kontrarozvědky gen. Smainem Lamari, premiérem Mouloudem  Hamrouchem  a vůdci FIS, a účastnil se jejich dvou setkání, přičemž setkání s gen, Khaledem Nezzarem se nakonec nekonalo …  .

27.11,90 islámistický primátor Alžíru Bašír Touil způsobil mez. skandál, když odmítl stisknout ruku belgické královně Fabiole, která do Alžíru přijela se svým manželem králem Albertem. 30 starostů Alžíru požadovalo okamžité zavření všech továren na výrobu alkoholických nápojů a soudní potrestání těch, kteří je konzumují.

V této době FIS veřejně kritizovala armádu,že necvičí dobrovolníky do Iráku na pomoc Saddámovi proti spojenecké koalici, a v lednu 91  FIS  údajně začala vyzývat k občanské neposlušnosti vůči vládě, nicméně tato výzva k občanské neposlušnosti byla uveřejněna v deníku FIS El-Mounkidh, kterému šéfoval novinář a bývalý politruk alž. armády Sajíd Mekhloufi, pozdější zakladatel MEI,  a rozšiřována agenty DRS mezi členy FIS. Šejk Madani výzvu poprvé spatřil až po jejím uveřejnění, proto byl Sajíd Mekhloufi z FIS vyloučen . 

V květnu 91 strana FIS, znepokojena, že se vláda narychlo snaží změnit volební zákon v její neprospěch (27.6.91 se měly konat parlamentní volby, kdy bylo jisté, že islámisté hravě zvítězí), nazvala poslance vlastizrádci, a Abassi Madani vyzval Alžířany ke gen. stávce  s termínem 25.5.91 ( ke které již v 2/91 vyzvalo osm malých polit. straniček,a imitovala tak razantní nástup k moci íránských duchovních,kteří šáha dostali na kolena generálními stávkami a totálním rozvrácením ekonomiky země ) , třebaže ne všichni předáci FIS s gen. stávkou souhlasili, protože jistí z nich od 3/91 horečně vyjednávali za přítomnosti premiéra Moulouda Hamrouche se šéfem  DRS gen. Mohamadem Médienem o složení příští vlády, tj. o ministerská křesla. Generálové politikou cukroví a biče chtěli zjistit, kam až jsou představitelé FIS ochotni v ústupcích zajít, a chtěli získat čas, aby kriminalizací islámistů mohli zmobilizovat občanskou společnost v protiislámistickou frontu.

Bendžedíd jmenoval gen. Hocine Benmaalem šéfem svého prez. kabinetu, funkce, která byla od 1989 neobsazená, zatímco její dosavadní držitel gen.Larbi Belkheir byl jmenován šéfem prez. kanceláře. Bendžedíd  v této době hodně cestoval a agitoval po provinciích, ale islámističtí představitelé v nich jej ignorovali.4.6.91  Hamrouche podal demisi ( po odstranění podpluk. Moulouda Hamrouche z funkce premiéra, již žádný voják funkci premiéra nezastával) a  generálové pověřili vedením vlády ministra zahraničí  Sida Ahmeda Ghozali, který vyjednával s Madanim a Ali Benhadžem, kteří považovali demisi Hamrouche za „vítězství“ .Šejk Madani však požadoval, aby se konaly předčasné prez. volby,již se viděl v čele islámské rep.Šejk Abassi Madani  14.6. a 28.6. 91 vládě 2x pohrozil, že  proti ní vyzve k džihádu , 25.6.91 tři z představitelů FIS (všichni DRS agenti) , imám Hášimí Sahnouni,Ahmed Merrani a Bašír Lefkih obvinili Madaniho a Benhadže z „ avanturismu“ a z toho, že Alžířany vyzývá k občanské válce , a stali se  „disidenty“ FIS . Přidali se k nim  další agenti DRS Benazzouz Zebda, a Sajíd Ghechi,  …V alžírské islámistické čtvrti Belcurt, tiskem přezdívané jako Kábul 2 , islámští radikálové  přepadli několik policejních stanic  a povraždili policisty  … Očití svědci také viděli, jak mezi stávkující jezdila „anonymní“ auta, ze kterých vycházela střelba jak na demonstranty, tak na bezpečnostní složky, aby se obě strany do sebe pustily .Poté co se 30.6.91  islámistická mládežnická  úderná komanda poprvé otevřeně střetla s bezpečnostními složkami, armádní kruhy usoudily, že  „demokratické intermezzo již stačilo“ .

Desetidenního totálního chaosu v zemi využily, sesadily z vlády „reformátorské“ ministry ( ministr vnitra Mohammed Salah Mohammed varoval armádu před  „chilským“ řešením), a dosadily do ní pozdější pučisty  Prezident Bendžedíd oznámil zrušení prvního kola  červnových voleb, a jejich odložení na prosinec, vyhlásil na naléhání gen. Nezzara  na 4 měsíce vyjímečný stav ( tak jako v roce 88) , nařídil vrátit všechny republikánské symboly zpět na vládní budovy, a nechal 30.6.91 zatknout šest hlavních představitelů FIS,včetně  Madaniho a Benhadže, kteří vyzvali k nedodržování vyjímečného stavu a k ozbrojenému boji proti vládě . Dostali 12 let, propuštěni do domácího vězení na předměstí Alžíru byli 7/ 94 za gen. Ziruála ( The Economist z 11.11.94, Time z 10.4.95 dodává, že „ že ze saharského vězení byli mysteriózně převezeni za urputných srážek armády s islámisty již v 3/94 „ ) . 

„Rozptýlení“ předáků FIS straně mj. znemožnilo, aby k důležitým otázkám zaujímala jednotný postoj. Ali Belhadž byl znovu zatčen 05 poté, co poskytl 27.7.05 rozhovor katarské TV  al-Džazíra, ve kterém k tématu unesených alž. diplomatů v Iráku  skupinou abú Zarkávího, dva dny před jejich zavražděním ,uvedl, že alž. diplomaté doplatili na to, že sem byli vysláni, aby svoji přítomností potvrdili legálnost US okupace Iráku a že se modlí za to, aby US říše zla již co nejdříve zanikla …  Po jeho zatčení alž. bezpečnostní orgány  vydali jeho „opravné“  prohlášení, udávající, že Belhadž vyzývá k propuštění alž. diplomatů, protože Alž. bylo vždycky předním bojovníkem za všechny arabské  kauzy … V roce 06 upoutal pozornost syn Benhadže Abdelkader Benhadž, kterého policie podezírá, že  se jako člen GSPC účastnil útoku proti policejní stanici v Yakouren 13.7.07   .Propuštění zatčených předáků FIS požadovalo několik významných alž. osobností z boje za nezávislost, např. Abdelhamid  Brahimi, Ahmed Taleb Ibrahimi a Benyoucef Benkhedda. 

Dekapitovaná strana FIS však zůstala legální , protože vojáci se domnívali, že  jí vydatnou infiltrací agentů DRS do parlementních voleb  „zkrotí“ , resp. ji přimějí voleb se  „ z trucu“ neúčastnit ...Jejího vedení se za pomoci Mohameda Sajída,zatčeného v 7/91,propuštěného již v 9/91 (DRS osnovala jeho vraždu 95) , ujal další její zakládající člen ,mladý petrochemický inženýr Abdelkader Hašani ,džazárista jako Sajíd. Další lidé z krizového štábu FIS byli Rabah Kebir (v exilu v Německu, podepsal v 1/95 římskou Saint Egidio Platform alž. opozičních stran, do Alžírska se vrátil až 06, má stále zakázanou polit. činnost,stále platí vyjímečný stav) ,Kassem Tadjouri, Ykhlef Cherrati (popraven ve vězení v 2/95) , Othmane Aissani (propuštěn po 18 měsících vězení prez. Ziruálem v 8/94) , Abdelkrim  Ghemati (v exilu)  a Abderrazek Redjam (zavražděn GIA na přání DRS)  .

 Hašani, navzdory snahám o jeho odstranění ze strany „ disidentů“  alias agentů DRS,kteří mu vytýkali ,že se odmítá účastnit setkání polit. představitelů  s vládou, a kteří podle plánu DRS prohlašovali, že strana FIS by se voleb neměla účastnit, když jsou její představitelé ve vězení ,  stranu FIS dovedl k drtivému vítězství v parlamentních volbách ze 26.12.91 (islámisté, kterým nahrála neúčast laických voličů /59% jich k volbám šlo, získali v parlamentu dvoutřetinovou většinu nad FLN a Frontou socialist. sil/FFS , a to přestože že tehdejší ministr vnitra gen. Belkheir „zařídil“ , že se k voličům v obvodech, které v 6/90 získali islámisté, nedostalo přes jeden milión hlasovacích lístků , tyto tři strany představovaly přes 80% voličů …).

Ku zděšení generálů, strana  šejka Mahfouze Nahnaha Hamas/Movement of the Islamic Society, se kterou manipulovali, a která jim sloužila jako protiváha k FIS (odmítala násilí) nezískala ani jedno poslanecké křeslo . Hašani účast strany FIS ve volbách  obezřetně oznámil až na tiskové konferenci 14.12.91, na které obvinil DRS z inscenování červnových srážek mezi islámisty a bezpečnost, složkami, a také DRS obvinil z inscenování  „předvolebního“  ozbrojeného útoku ze dne 29.11.91 na kasárna v pohraničním  Guemmar při tuniských hranicích. DRS tvrdila, že útok provedli příslušníci extrémistického hnutí Takfir –wal-Hijra pod vedením proslulého teroristy emíra Abderrahmane abú Sihama alias Tajíba Afghaniho (zabitého armádou 93) , podřezali hrdla sedmi vojákům základní služby (islámisté tvrdili, že „jen“ jednomu seržantovi, kdežto dotyční vojáci byli „zastřeleni omylem “ vlastními lidmi v nastálé střelbě) , a zmocnili se zbraní ze skladiště (na procesu v PAR 02 bylo upřesněno, že komando vedl starosta Guemmaru, člen FIS a bývalý desátník od výsadkářů, asistovali mu „Afghánci“ a asi 24 nezletilců) .Tyto zbraně armáda pár dní nato „získala zpět“ , 24 nezletilců a dalších 40 „islámistů“  bylo zastřeleno, jejich těla spálena , vypověděl Chouchane v PAR.

Gen. Khaled Nezzar, který se druhý den na místo útoku dostavil a v TV vyhlásil „válku“ celé oblasti, obvinil ze spoluúčasti na přepadu vyloučeného člena strany FIS Sajída Mekhloufiho s kontakty na takfiristy, který prosazoval násilné svržení vlády, zatímco vedení FIS,zbavené Madaniho a Belhadže, bylo až do 6/93 proti ozbroj. boji ... (na procesu v PAR v roce 02 kvůli knize La salle guerre islámista a bývalý armádní kpt. a dezertér Ahmed Chouchane tvrdil, že až do jeho zatčení 3.3.92 ani Mekhloufi ani Chebouti žádný ozbroj. útok nepodnikli ).

Katalog polit. cílů FIS sice obsahoval slovo politický džihád, ale ozbroj. boj FIS do 6/94 (kdy vzniklo její ozbroj. křídlo AIS)  nekomentovala, tj. nedoporučovala jej, ani jej neodsuzovala. Podle některých bylo chybou, že okamžitě nevytvořila vlastní  ozbroj. křídlo, protože mládež se začala masívně připojovat k radikálním ozbroj. skupinám, které rostly jako houby po dešti, oháněly se  islámem a vystupovaly proti nerozhodnosti FIS. Na druhé straně DRS všemi prostředky usilovala, aby FIS do ozbroj, boje dohnala, a za tímto účelem  agenti DRS  ozbroj. křídlo FIS horečně sami vytvářili již od roku 90 oživováním struktur MIA přes její  bývalé šéfy , které od roku 89 k tomuto účelu propouštěli z vězení (Chebouti, Méliani, Mekhloufi a jiní ) a nasazovali na ně v lepším případě své agenty, kteří jim referovali o všech jejich pohybech,kontaktech a skrýších ( na Cheboutiho byl nasazen jeho šofér ) … 

Konec fikce civilní vlády aneb alžírská „vojenská demokracie“

Po prosincových volbách 91, kdy FIS za poloviční abstence voličů vyhrála první kolo (její voliči volby nebojkotovali) , Nezzarův voj. klan donutil 11.1.92 prez. Bendžedída ,aby zrušil výsledky voleb , rozpustil parlament a odstoupil z funkce prez. ( někteří svědci na procesu v PAR tvrdili,že byl smířen s tím, že se islámisté budou podílet na moci, jiní tvrdili, že jeho rezignaci za něj napsali Nezzar,Ali Haroun a gen.Touati, protože Bendžedíd byl  tvrdohlavě přesvědčen, že nejednotná  strana FIS ve volbách nevyhraje, takže se snažil FIS rozštěpit na dvě strany, do „ FIS 2“ mělo přestoupit 17 členů vedení FIS, ale armáda tvrdila, že je to chybná kalkulace, že FIS vyhraje ) . Moc v zemi převzal nejvyšší bezpečnostní výbor, složený ze třech generálů (ministr obrany Khaled Nezzar, náčelník genštábu Abdelmalek Guenazia a ministr vnitra Larbi Belkheir), a třech civilistů .

Druhé kolo, plánované na 16.1.92, se nekonalo, protože generalitě  bylo jasné, že FIS by v něm získala absolutní většinu potřebnou pro změnu ústavy. Bývalý premiér  Sid Ahmed Ghozali prohlásil:“ V Alžírsku vládne jen armáda, třebaže někdy se může skrývat za civilními ministry v rámci hesla : „My rozhodujeme, vy za naše rozhodnutí politicky zodpovídáte ...“ Avšak za slovem armáda se skrývá jen hrstka lidí, která skutečně vládne. Příklad za všechny : armáda se z polit. života oficiálně stáhla v roce 89, ale jmenovala Bendžedída, ustavila premiéra Ghozaliho a všechny jeho ministry,přivedla zpět Boudiafa a „jmenovala“ jej prezidentem, zabila Boudiafa a prezidentem jmenovala gen. Ziruála. Na veřejnosti si však generálové potrpí na civilní fasádu, proto jejich puče nikdy jako puče nevypadají, novináři je nazývají „sofa coups“ . 

20.1.92 bylo zakázáno shromaždˇovat se na veřejných prostranstvích, zejména v okolí mešit, které byly obklíčeny policejními kordony : nepokoje začaly  měsíčním bojem o mešity s desítkami mrtvých, stovkami zraněných a tisícemi zatčených po každých pátečních modlitbách („4 černé pátky“) . Ministr pro lidská práva Ali Haroun ospravedlňoval na veřejnosti vytváření koncentračních táborů pro tisíce zatčených …

22.1.92 byl Hašani ,jenž v deníku ElKhabar publikoval výzvu k vojákům, aby neposlouchali  rozkazy svých velitelů, jsou-li namířeny proti „ lidu“ , byl zatčen spolu s dalšími představiteli FIS, ( dostal 5 let, propuštěn byl v červenci 97, a v říjnu 97 významně přispěl k vyjednání příměří mezi alž. armádou a  voj. křídlem FIS(AIS) , ale odsoudil plán národ. usmíření prez. Bouteflika  jménem FIS jako nedůsledný, proto zemřel. Hašani , jako perspektivní znovuzakladatel strany FIS pod jiným jménem,  byl zavražděn v čekárně u zubaře v listopadu 99 (40). Za jeho vraždu úřady sice poslaly do vězení a k trestu smrti odsoudily jistého Fujáda Bulemia , člena GIA ( v listopadu 03 byl z vězení propuštěn)  , ale  vedení FIS tvrdilo, že má důkazy, že byl zavražděn alž. tajnou službou …) .  

V únoru 92 byl vyhlášen vyjímečný stav. 9.2.92 bylo zavražděno při přepadu policejní stanice na ulici Bouzrina šest policistů, a o pár dní později islámistická skupina zaútočila na pobočku admirality v Alžíru za pomoci dvou důstojníků uvnitř budovy, a zabila 10 vojáků , oba důstojníci byli v 12/92 popraveni. Nicméně obě tyto akce , podle pozdějších armádních přeběhlíků, uskutečnila komanda DRS převlečená za islámisty, nejen aby zdiskreditovala FIS, ale také, aby těmito „hrdinnými“ útoky mediálně zvýraznila své agenty – kolaboranty, které připravovala na převzetí funkcí v DRS vytvářené GIA (proto oba dva útoky DRS přiřkla Moh Leveilleymu). 

Armáda, policie a domobrana v nejmasovější vlně zatýkání v únoru 92, uvěznila  na 30.000 členů FIS  a ty poslance a starosty , které podezírala  ze sympatií k FIS , většinou je poslala do táborů v poušti , jako byl tábor Aïn- Salah ( uvěznění si v něm vytvořili vlastní program : tři hodiny denně četba z Koránu, dvě hodiny cvičení a večer hodina karate … ) . Po pár měsících byla čtvrtina z nich propuštěna, většinou se rovnou přidali k islámistickým oddílům v horách …Další z nich , předem určení k likvidaci, zmizeli beze stopy, 

Po vyhlášení vyjímečného stavu bezpeč.složky nezatýkaly extrémisty, třebaže měly jejich přesné seznamy, ale intelektuály, kteří volili FIS. Zatýkaly je nebo unášely. Mnohdy byla zatčena celá rodina i s dětmi,aby byli všichni svědky mučení svých nejbližších (když se nechtěli dívat, vytrhali jim víčka) , nebo byly ženy zadrženy, když po detenčních střediscích hledaly své blízké. Zatčené nebo unesené ženy byly znásilňované i se svými nedospělými dcerami či syny. Někteří při mučení zešíleli ( nahé je položili na plech,polili vodou a elektrody jim připojily na genitálie,,genitálie jim drtily, či jim celou paži či tělo pálili v peci) a v agónii v bolestech umírali po několik dní, jídlo jim dávali jednou týdně : chleba a vodu. Viz např. výpovědˇ bývalé policejní inspektorky pro franc. list Libération z 22.6.95, jejíž šéf jí řekl :“Čím více umučíš lidí, tím rychleji budeš povýšená .“ Podepisovala listiny, že umučená těla nalezli četníci v lese. Podobné svědectví uveřejnil The Independent 30.10.97 a týž den The Irish Times.

 Pluk. Mohamed Benabdallah, jenž dostával rozkazy přímo od gen. Mohameda Lamari,  vytvořil na jeho příkaz speciální jednotky CCC/ALAS, které unášely islámské intelektuály a mučily je v detenčních střediscích (stejné „osobní „ jednotky měl jeho „kolega“  stejného jména Smain Lamari, jenž v 5/92 prohlásil, že „je připraven vyhladit tři milióny Alžířanů, jestliže to poslouží k rozdrcení islámistů …“  ) . DRS koncem roku 93 vytvořila OJAL/Organizaci mladých svobodných Alžířanů, svoji eskadru smrti.Na mučení se rozsáhle podílelo četnictvo, integrální součást armády,které působilo na perifériích měst a na vesnicích , které při svých okresních a krajských ústředích mělo svá detenční a mučící střediska , např.v Birkhadem v Alžíru. Četnictvu šéfoval do 7/97 gen.Brahimem Fodhil Chérif,poté  do 2/00 gen. Tajíb Derradji ,po něm Ahmed Bousteila. Jednou z nejhrůznějších mučitelů a únosců byla 5.mobilní brigáda soudní policie /BMPJ, vedená OuledemAmi Boualem (již po smrti), která věznila a mučila lidi ve svém ústředí v Bourouba v chudinské čtvrti Alžíru.Četníci spadali pod DGSN/Hlavní ředitelství národní bezpečnosti, kterému šéfoval od 5/81 do 6/94 Mohamed Tolba, po něm Mohamed Quadah do 3/95 a poté Ali Tounsi dodnes.Nejvykřičenější detenční a mučící střediska byla : vazební věznice Elharrach, při policejním komisařství Cavaignac a Bourouba,, při sídle speciálních jednotek policie/PCO Chateauneuf,při CPMI Ben Aknoun v Alžíru (šéfem mučícího střediska byl pluk.Bašír), při CTRI (DRS) Blida, které šéfovalo „emírovi“ Zitounimu,při sídle CPO/zvláštní operace ,tzv. centre Antar,,vila COOPAWI v Lakhdaria(dřívější Palestro),při CTRI v Oranu „kasárna Magenta“ , kterému šéfoval pluk.Abdelwahab 88-93, jeho zástupce Boudia Mered, středisko DRS Relizane, středisko Bellevue s velitelem pluk. Faredem Ghobrinim ,aj.

Europoslankyně Helene Flautre,která gen. Nezzara navštívila v rámci jednání o nepokojích v Kabylii,prohlásila:“ V boji proti terorismu logistika, na níž jsou teroristé závislí, představuje 90% boje. Nemůže-li se armáda dostat k teroristům, vyřadí jim logistiku …“ 

Strana FIS byla generály oficiálně rozpuštěna 4.3.92 , ale brzy se dobře zreorganizovala jak v Alžírsku, tak prostřednictvím alž. diaspory v Evropě a v USA („parlamentní „ delegaci FIS v USA vedl džazárista Anouar Haddam, v Evropě Rabah Kébir,umírněný salafista) . Vydávala několikery vlastní noviny a vlastnila rozhlasovou stanici ...

Generálové se shodli, že  FIS u nich již skončila ,a snažili se, aby legální nemilitantní islámistické strany kooptovaly její voliče ( mezitím štvali povolené islámistické strany proti sobě) .Legální zůstaly dvě islámistické „nemilitantní“ strany, Hnutí za islámskou společnost/Harakat li-Mujtama Islami/HAMAS, přejmenované 96 na Harakat Mujtama al-Slim/HMS aneb Mouvement de la Société pour la Paix, zal. šejkem Mahfud Nahnah (jako filiálka eg. Muslimského bratrstva /MB) , po jeho smrti v roce 03(61) vedené Buguerra Soltanim, a  Hnutí islámské renesance Harakat al-Nahda al-Islamiyya/MNI, přejmenované 96 na Nahda Mouvement /MN ,  zal. šejkem Abdallahem Djaballahem, nar.1956, které se však v roce 99 rozpadlo , protože Djaballah ztratil kontrolu nad gen. taj. strany Lahbibem  Adami, takže založil novou stranu Harakat al-Islah al-Watani/Mouvement de Reforme Nationale /MRN. Jak MN, tak MRN jsou odnože MB. Strany HMS i MN podporovaly alž. vládu v parlamentu, a za to dostaly několik vládních portfolií, zatímco MRN  hrála úlohu opoziční strany. 

Druhou taktikou generálů byla taktika vyhlazovací, spojená s ochotou vyjednávat pouze s  voj. křídlem FIS ,tj. s „umírněným“ AIS , ale jen za podmínky , že do tohoto vyjednávání nebudou zapojeni představitelé  FIS, tj. že FIS z tohoto vyjednávání nic nezíská … ( Třebaže v 1/96 FIS  vyloučila ze svého exilového vedení zástupce „ tvrdého“ křídla,  v ústavě z 11/96 byl zákaz strany FIS potvrzen a rovněž v zákoně z 2/97 o zákazu polit. stran založených na islámu a arabské identitě) . 

V 3/92  generalita dosadila do právního a ústavního vakua Mohameda Boudiafa, spoluzakladatele FLN ,jenž měl tudíž historickou legitimitu, nebyl zkompromitovaný spoluprácí s nimi , a hlavně nesnášel islámisty . Proto jej přemluvili,aby se po 27 letech vrátil v 3/92  do Alžíru z exilu v Maroku ,aby vládli  „pod jeho čistým štítem “  dál ….Boudiaf  sice  „protiteroristické represe“ schválil, ale hned po svém příjezdu vyzval vojáky k odchodu od „kormidla“, několik významných generálů  šmahem obvinil z korupce a zbavil je funkcí .Frankofonní deník El-Watan naznačil, že z korupce obvinil  a funkce zbavil i gen. Smaina Lamariho, jenž spolu s Belkheirem jeho vraždu zorganizovali. „Soukromá“  agenda Boudiafa  totiž spočívala v boji proti korupci na nejvyšších státních postech, a především v armádě . Když pak ještě projevil úmysl založit si vlastní politickou stranu, tj. samostatně se rozhodovat bez ohledu na pocity armády,byl odstraněn. 29.6. 92  byl prez. Boudiaf zastřelen svým bodyguardem ,poručíkem Lembarekem Boumaarafi ze Special Intervention Group //GIS, během svého televizního projevu ve městě Annaba  ( střelec byl odsouzen k trestu smrti , ale jeho poprava nebyla vykonána - tvrdil,že byl „osamělým“ střelcem se sympatiemi k islámistům , vyšetřování jeho vraždy proběhlo jen  formálně …  Podle eg. listu Al-Ahram byl za jeho vraždou gen. Belkheir, nicméně poručík byl jediným obviněným) .Boudiafova rodina obvinila z vraždy politicko-finančního mafiána a ministra vnitra  gen.Larbiho Belkheira.Po zavraždění prez. Boudiafa odešel zpět do švýcarského exilu i Hocin Aït Ahmed, zakladatel strany FFS, a vrátil se až v únoru 99, jako jeden z kandidátů na prez. úřad , zvítězil však kandidát jedné kliky vojáků  Bouteflika … 

26.8.92  útok „islámských extrémistů“ (ve skutečnosti komanda DRS převlečeného za islámisty, viz Samraoui a jeho Kronika)  na mez. letiště v Alžíru Huariho Boumediena ,který zabil 9 lidí a přes 100 zranil, odstartoval „mez. džihád“ proti generalitě v Alžíru a proti Paříži/PAR, která tento režim podporovala. Zatčení údajných autorů tohoto atentátu z řad radikálů FIS mělo především zdiskreditovat FIS,a potvrdit a posteriori, že její zákaz z 3/92 byl oprávněný, a že jednání s ní není možné. Represe nejen členů FIS, ale i jejích sympatizantů byly ze strany bezpečnostních složek takové, že i ti, kteří nevěřili, že za útoky FIS stojí, se od ní distancovali , či dokonce vstoupili do polovojenských bezpečnostích „antiFIS“  milic, které unášely a likvidovaly stoupence FIS ( „nejproslulejší z nich byly milice Sellami v oblasti Boufarik,milice El-Mekhfi v Lakhdaria a Hadž Fergane v provincii Relizane). 

V letech 93-99 vláda nebyla schopna alž. problém uspokojivě vyřešit,protože  jednak neměla peníze (zmražená konta v zahraničí) , a jednak v ní probíhal boj mezi stoupenci vyhlazovací taktiky a stoupenci dialogu s islámisty ( jakmile jednání s pařížským klubem o přerozvržení splátek alž. dluhu byla završena, „dialog“ nastartovaný prez. Ziruálem, byl zastaven masakry spáchanými 96-98, které poskytly tvrdému armádnímu jádru záminku k „přerušení“ dialogu ).Smírný postoj zastávali tři po sobě jdoucí prezidenti Mohamed Boudiaf, býv. pluk. v ALN Ali Kafi a zejm. gen.Liamine Ziruál(svého času nejmladší gen. v Alžírsku,jenž z armády odešel v 10/88 a vrátil se v 7/93 jako ministr obrany a hlava státu od 1/94),ale jejich snahy o politické vyřešení konfliktu byly blokovány vyhlazovacími metodami generálního štábu, konkrétně generálem Mohamedem Lamarim,,jenž byl považován za vůdce nové generace důstojníků a patřil do okruhu oblíbenců churavějícího gen. Nezzara, na kterého byl 13.2.93 proveden pokus o bombový atentát, přičítaný expertu MIA na výbušniny Seddikovi, který v 12/92 „uprchl“ z voj. vězení v Blida .  

Aktéři následných upírských orgií (zbraně do Alžíru v této době dodávalo mj. UK,Německo,Itálie,ČR a Polsko)  : Epicentrum zabíjení probíhalo v severním a středním Alžírsku, neutrální zóna mezi vojáky a islámisty neexistovala , pro demokraty zde nebylo místo. Kdo kritizoval vládu, nahrával islámistům, kdo kritizoval islámisty, byl agentem vlády …  Veškerý tisk se po 6/94  stal „orgánem“ DRS , a verbálními útoky přispíval k vystupňování psychického teroru, aby se splnil citát gen. Bigearda z roku 1957 :“ Strach musí přejít do druhého tábora … „ Převládlo mrazivé mlčení, názor znamenal rozsudek smrti … Mediálně-policejní konstrukce nabývaly paranoidních rozměrů typu  :“Bydlíte v XX, proto jste terorista. Kdybyste nebyl terorista,tak byste tam nebydlel. A jelikož jste terorista, tak jste tu bombu musel odpálit vy.“ Alžírsko se stalo nebezpečnou zónou Orwellova 1984, zónou agentů Verhoevenova Starship Troopers(97),kteří čtou v myšlenkách protivníků, a Spielbergovy Minority Report(02), brigády „prevence zločinnosti“ ,kteří „vidí“ scény zločinů, ještě než k nim dojde  a zatýkají zločince, ještě než se stanou zločinci.

V nastálém chaosu si účty mezi sebou vyřizovaly různé kliky generálů , a jejich  machiavelistické strategie činily z vojenské hierarchie neproniknutelnou hádanku .Washington a Paříž/PAR se snažily podporovat ty, kteří jednali v souladu s jejich zájmy, ale  brzy ztratily přehled, a jen tipovaly, kdo je kdo a co udělá za další krok …

Přesto bylo možné identifikovat tři hlavní klany :

a)     stoupence alespoň formálního dialogu s islámisty (  gen. Ziruál a  jeho poradce gen. Betchine, bývalý šéf tajných služeb, ale především další býv. šéf voj. tajných služeb Kasdi Merbah ,v 8/93 zavražděný, který „dialog“ prosazoval jako první , a dále gen. inspektor pozemních sil Tayeb Derradji) : některé zdroje tvrdí, že  v případě dialogistů šlo jen o maškarádu, proto se polit. strany odmítaly „procesu národního usmíření“, nabízeného gen. Ziruálem, účastnit , generálové potřebovali v 1/94 dosadit někoho za prezidenta , protože v 4/94 Alžír čekala jednání o přerozvržení splátek zahran. dluhu, a gen. Ziruál měl možná za úkol vystupovat před zahran. partnery jako „stoupenec dialogu“ , na druhé straně po lednových jednáních 95 v Saint Egidio byl v tisku kontrolovaném generály „likvidátory“   očerňován poradce Ziruála gen. Betchine, a  byli záhadně zavražděni dva další nejbližší poradci Ziruála, v 6/96 gen. Saidi Fodhil a v 2/97 Abdelhak Benhamouda, cílem masakrů z let 95-98 bylo mj. i zdiskreditovat Ziruála  a přimět jej k demisi ) . Dialogisté se orientovali  na Washington,po svém zvolení sem patřil od roku 99 i prez. Bouteflika . 

b) „likvidátory“ ,kteří islámisty nemilosrdně vyhlazovali a odmítali s nimi jednat( armádní genštáb a jeho šéf  gen.Abdelmalek Guenaizia, gen. Mohamed Lamari,vrchní velitel pozemních vojsk ( a hlavně velitel 1.voj. okruhu kolem Alžíru, který soustředˇoval 60% ozbroj. sil) , a autor puče proti Ziruálovi z 11.9.98, kdy Ziruál z čistajasna národu oznámil, že odstupuje a vyhlašuje předčasné prez. volby,, Patřil sem i poradce ministra obrany  a šéf zvláštních operací genštábu gen. Mohamed Touati , velitel četnictva gen.Benabbes Ghezaiel, velitel 1.voj.okruhu  (Alžír a střed) pluk.A. Djenouhat, a velitel 3,voj. okruhu (východ) pluk.Tayeb Derradji   … Jejich heslem bylo :“ Požadovat na demokratech, aby jednali s islámisty je jako požadovat na obětech, aby objali svého řezníka, než je podřeže …“

 c)      „ likvidátory“  se silnou orientací na PAR ,  klan gen. Mohameda Mediene, ,zvaného Tewfik/Toufik, šéfa voj. tajných služeb, a jeho podřízeného gen. Smaina Lamari, muže číslo dvě v těchto službách, jenž  měl na starosti  kontrarozvědku  a „ komanda smrti „  (zemřel v 8/07 na infarkt)  ….  Do tohoto klanu patřil pozdější  poradce Bouteflika (od roku 00) Mohamed Touati, a vlivný gen. Larbi Belkheir*1938, muž Paříže číslo jedna , především Mitterranda, který v něm viděl likvidátora „boumedienovců“ (jeden z bratrů Belkheira je vysokým franc. důstojníkem, v PAR Belkheir a Lamari obvykle jednali s gen. Rondot , když ne přímo se šéfem DST Yves Bonnetem)  .

Belkheir pomohl jak Smainu Lamarimu, muži Paříže číslo tři,kterého chtěl vyhodit gen. Betchine ,tak Mohamedu Tewfiku Medienovi, muži Paříže číslo dvě, takže měl tajné služby na své straně.Belkheir nejprve v alž. franc. válce bojoval na straně Francouzů,1960 změnil strany a přešel do FLN , 1960-62 studoval v MOW a poté šéfoval 2.voj. okruhu (Oran) . Belkheir pomohl Bendžedídovi k moci , stal se jeho pravou rukou a ve spolupráci s Bendžedídovou druhou ženou  Hlimou, se stal všemocnou šedou eminencí režimu …

Vítězství islámistů nedokázal zkousnout, proto jako ministr vnitra (10/91-7/92) vedl výbor pučistů proti Bendžedídovi a byl to on, kdo vyhlásil anulaci voleb. Po zastřelení prez. Boudiafa v 6/92 se Belkheir z alž. politicko-finanční scény diskrétně stáhl, aby jej s vraždou nikdo nemohl spojovat, a tahal za nitky jen v zákulisí .Francouzské tajné služby Belkheira podezírají z toho, že úmyslně zmařil vyjednávání franc.taj. služeb s únosci v kauze zavražděných mnichů .V roce 99 udělal další obrat o 360 stupňů a  pomohl dostat do prez. křesla Bouteflika , bývalou pravou ruku Boumediena, proti kterému Belkheir svého času konspiroval,, a stal se šéfem jeho poradců (právě Belkheir přesvědčil gen. Nezzara ,který Bouteflika silně nesnášel, o nutnosti jej podpořit) .

V roce 01 Hichem Abboud obvinil  Belkheira ze zorganizování vraždy aktivisty FFS Ali Meciliho v PAR v roce 87, má se za to, že zorganizoval vraždu Abdelbaka Sahrawího v PAR , a  v 12/03 jej u PAR soudu žaloval pro praktiky mučení Mehdi Mosbah,alž.uprchlík .Od 02 byl Belkheir velvyslancem v Maroku.

Klan voj. tajných služeb se postupně zcela přiklonil ke klanu a), a spolupracoval při výměně informací o islámistech se západoevropskýni rozvědkami dlouho před 11.9.01, a údajně Smain Lamari Paříži poskytl zásadní informace, které vedly k zatčení známého teroristy Carlose v Súdánu  … 

d)  spekulovalo se, že existuje 4.klan, který manipuloval se všemi třemi výše uvedenými , a to klan kolem ministra obrany gen. Khaleda Nezzara 90-93, autora puče proti prez. Šadlí Bendžedídovi,za jehož vlády byl jeho  dlouholetým voj. poradcem, mužem číslo jedna v armádě   a „morální“  autoritou  tvrdého armádního jádra  (Nezzar vydal Paměti, na procesu v PAR 7/02 tvrdil, že prez. Bendžedíd odstoupil z vlastní vůle, generálové jej prý nenutili) .Média nazývají generály z ledna 92 „lednoví pučisté“.  

Manipulací s extrémisty se DRS snažila „vytlouci“ z obyvatel sympatie ke zkriminalizované FIS (agenti DRS provokatéři vznášeli do FIS rozkol a chaos), prostřednictvím GIA fyzicky eliminovat všechny emíry všech ozbroj. skupin ,kteří se nechtěli DRS podřídit , a získat si terorem „ sympatie“ v zahraničí, které by poté tleskalo juntě za její boj proti extrémistům … Agenti DRS v letech 89-91 vylepovali v mešitách ,na univerzitách ,a v sídlech  redakcí novin aj. médií různá provokativní prohlášení podepsaná představiteli FIS, ve skutečnosti vytvořená  kapitánem DRS Džafarem Khelifatim … ( viz bývalý pluk. Mohamed Samrawi z voj. kontrarozvědky, Chronique des années de sang, svědčil na procesu v PAR). Tato kontroverzní  prohlášení měla proti sobě postavit zejm. Abassi Madaniho a Aliho Benhadže, kteří se navzájem podezírali z úskoků, a svůj cíl splnila.

 Vláda , třebaže od samého počátku tajně vyjednávala s islámistickými  vůdci,je na veřejnosti nepřestávala démonizovat. Nikdy žádný masakr nevyšetřila důkladně, atˇ již byl spáchaný islámisty či vojáky, naopak, snahy o nezávislé vyšetřování trestala likvidací dotyčného.Dodnes nebyl sestaven seznam obětí, seznam svědků, rodinám je odpírána exhumace jejich příbuzných, protože se armáda bojí, aby spolu se zločiny islámistů nebyly objeveny i ty její.Stejně nezodpovědně se chovali i vůdci FIS, kteří se nevyjadřovali k úchylkám extrémistů ze svých řad.

 To, že se hlavní masakry civilistů z podzimu 97 a zimy 98 , ke kterým se GIA přihlásila, odehrály  nedaleko kasáren a  přesto armáda nezakročila, svědčí o tom, že byly chladnokrevně naplánovány nejvyšším armádním velením z klanu „ likvidátorů“ s cílem sabotovat vyjednávání prez. Liamina Ziruála a jeho poradce Mohameda Betchine s představiteli FIS , aby si tato „ vyjednavačská klika“  ještě více  neupevnila svoji mocenskou pozici (jmenování Ziruála do funkce prez. stvrdily volby z 11/95) . Proto šéf voj. kontrarozvědky gen.Smain Lamari (řečený Smail) , aby tato jednání torpédoval, osobně vyjednal ono slavné „ příměří“  se šéfy  AIS (voj. křídla FIS), které vstoupilo v platnost od 1.10.97, a na které přistoupily i jiné ozbrojené skupiny  (armáda tak „pardonovala „ AIS, ale nikoliv FIS  ) …Pravou rukou Smaina Lamari byl pluk. Ali Benguedda, řečený „ malý Smain“ .

Tato válka armádních klanů vyvrcholila nucenou demisí prez. Ziruála v září 98, a další válkou o nového prezidenta, kterou nakonec vyhrála proamerická klika, která prosadila Bouteflika, jenž volby v 4/99 vyhrál masívními volebními podvody … Bouteflika poté dohodu mezi DRS a AIS zvěčnil  svým zákonem o „ národním usmíření „ , který amnestoval jak islámistické , tak armádní vrahy, aplikován byl v naprosté obskurnosti , a „ národní usmíření „ armáda pro jistotu nedotáhla do konce, tj. ponechala některé své islámistické teroristy v terénu , aby jimi kontrolovala ty skutečné, dřímající a nové  …