Velkoadmirál Raeder, anglofob, a anglofil Hitler : "Británie Německu válku nevyhlásí"

Raeder pocházel z rodiny střední třídy, jeho otec byl ředitelem školy. 1898 doprovázel velkoadmirála Jindřicha Pruského, mladšího bratra Viléma II ( po matce byli vnuci britské královny Viktorie ) na audienci k čínskému císaři - poté se stal kapitánem soukromé jachty Viléma II „ Hohenzollern“, což mu pomohlo k přátelství s admirálem Franzem von Hipper /1863-1932/, jenž jej 1912 v Kaiserliche Marine/ Císařském námořnictvu jmenoval šéfem svého genštábu, kterým zůstal po celou dobu 1.sv.v., za které se jako velitel zúčastnil dvou námořních bitev proti britskému námořnictvu, 1915 u Dogger Bank a 1916 v klíčové bitvě o Jutland.

US historik Charles Thomas popsal Raedera jako tradicionalistu, jenž dodržoval  „ velkoněmecké“ historické tradice, a autoritářského ultrakonzervativce, jenž opačné názory nechtěl slyšet, kterého námořníci museli bezpodmínečně poslouchat.

Německo, sledující expanzivní Weltpolitik, a pod vlivem knihy US admirála Alfreda Mahana Influence of Sea Power on History, budovalo silné lodˇstvo  v závodech v námořním zbrojení s Británií, což Londýn donutilo urovnat své spory s Francií a s Ruskem. 1905 vyvolal německý námořní zbrojní program v Londýně paniku – admirál Fisher navrhoval okamžitě zničit německé lod´stvo překvapivým úderem bez vyhlášení války.

Státní tajemník vojenského námořnictva admirál Alfred von Tirpitz /1849-1930/ v říšském sněmu prosadil přijetí námořních zákonů z let 1898 a 1900.

Tirpitz byl autorem teorie rizika/Risikogedanke , podle níž mělo silné německé lodˇstvo  v Severním moři pro ostatní státy ( Británii) představovat faktor rizika, který je odradí od napadení Německa - Tirpitzova teorie byla vyvrácena již počátkem 1.sv.v.

Námořní zbrojení získalo podporu německého průmyslu ( velké zakázky ) i veřejnosti ( Spolek pro válečné lodˇstvo /Flottenverein měl k roku 1914 přes milión členů ). Nakonec však námořní program nebyl realizován pro finanční potíže a odpor  pozemního vojska.

Tirpitz snil o vytlačení britských křižníků ze severního Atlantiku, kde měly početní převahu nad německým skromným lodˇstvem,  a škrtily německou ekonomiku.  Admirál Hipper navrhoval vytvořit flotilu křižníků a rozmístit je podél pobřeží Kanady a Jižní Ameriky, aby sem Londýn musel ze severního Atlantiku odvelet své lodě.

Omezený dosah německých křižníků, spalujících uhlí, Hipper hodlal vyřešit řetězcem německých nákladních lodí s uhlím přes severní Atlantik od Norska po Kanadu, přes které by křižníky doplňovaly palivo ( až po 1.sv.v. spalovaly uhlí i naftu, od 1934 byly již všechny na naftu ).

Tento plán admirála Hippera, který Raeder podpořil, byl odmítnut jako riskantní, navíc zde byl technický problém, jak překládat uhlí z lodě na lodˇ na širém moři.

Reader byl chráněncem admirála Adolfa von Trotha /1868- 1940/, jenž velel Samostatné námořní divizi, která před rokem 1914 vyplouvala na dlouhé cesty napříč Atlantikem.

Troth spolu s Tirpitzem  pro hloubkové protibritské operace v Atlantiku prosazovali velké bitevní lodě s dieselovými motory – velení námořnictva tak po roce 1900 vyvolalo závody v námořním zbrojení mezi Berlínem a Londýnem, na které padly obrovské finanční prostředky ( stejným tempem však stavěly válečné lodě i US a Japonsko ). 

Všichni byli stoupenci US admirála Alfréda Mahana, jenž tvrdil, že boj o kontrolu moří a oceánů rozhodnou obří lodě, takže se stavěly stále větší a silnější, trend, který vyvrcholil v britské lodi Dreadnought, kterou Tirpitz okopíroval pro německé lodˇstvo, ale i ostatní státy stavěly své dreadnoughty.

Za 1.sv.v. se však velké lodě prokázaly být naprosto bezcenné z důvodu nasazení ponorek a torpéd  ( torpédo bylo vynalezeno 1860, ponorky byly poprvé použity za US občanské války 1863, první britská ponorka byla na vodu spuštěna 1901, poté, co si ji armáda objednala 1900, německé lodˇstvo si ji objednalo až 1906 ).

Velké bitevní lodě proto ze strachu z ponorek kotvily v přístavech, až na jednu výjimku, nerozhodnou bitvu o Jutland.

1916 po bitvě o Jutland, ve které Němci o vlásek zvítězili, ale ze strategického hlediska prohráli, byl Tirpitz pro neshody s císařem poslán do výslužby, za Výmarské republiky byl poslancem Říšského sněmu.

Alfred von Tirpitz požadoval výstavbu   „ vyváženého „ lodˇstva, soustředěného kolem bitevní lodě, která s Brity vybojuje vítěznou bitvu, zatímco velitel Wolfgang Wegener /1875-1956/ tvrdil, že jelikož má Británie několikanásobně větší kapacitu loděnic, Německo nikdy nedokáže vybudovat „ vyvážené „ lodˇstvo.

Proto se musí opřít o křižníky a ponorky, které proti britským obchodním lodím / Merchant Marine rozpoutají  „ lovnou „ válku / guerre de course, war of the chase (ponorková válka by však Berlín přivedla do konfliktu s US ).  V roce 1917 ponorky válku Německu téměř vyhrály, když přerušily britské zásobovací trasy, ale byly neutralizovány konvoji, odposloucháváním rádiové komunikace, a stále účinnějšími hloubkovými minami a detekčními zařízeními.

Rozdělení na dvě skupiny vypuklo v únoru 1915, kdy Wegener dal oběhu štábní oběžník, zpochybňující Tirpitzovy velící schopnosti, protože německou flotu uvěznil v mrtvém bodě na širém moři, a navrhl vlastní strategii.

Admirál Hipper Wegenerovy návrhy zamýšlel předat Admiralitě v Berlíně, ale rozmyslel si to, když si přečetl Raederovu kritiku Wegenera, uvádějící, že „lovná“ válka je nebezpečnou deviací, čímž skončilo Raederovo přátelství s Wegenerem ( oba začínali na křižníku Deutschland 1894).

Wegener obvinil Raedera a Tirpitze, že nahlížejí na námořnictvo jako na izolovanou entitu bez přihlédnutí ke strategickým cílům Německa – stát se námořní a koloniální velmocí jako Británie.

Tyto polemiky mezi stoupenci Tirpitze a Wegenera, kterého podporovala mladší generace, pokračovaly celá 20.léta.

Tirpitz sice 1917 odešel do důchodu, ale v námořnictvu měl stále silné slovo, a začal svého chráněnce Raedera prosazovat do funkce šéfa námořnictva.

Poté, co Německo prohrálo válku, bylo jeho loďstvo na základě Versailleské smlouvy internováno na britské námořní základně ve Scapa Flow.  Admirál Ludwig von Reuter /1869-1943/ než aby lodě vydal Britům, je 21.6.1919 nařídil potopit, takže Německo přestalo být námořní mocností.

1919 Tirpitz vydal Paměti, ve kterých ostře zkritizoval ex císaře a jeho admirály jako nekompetentní a zbabělé. Tito admirálové jeho Paměti nazvali vyhlášením války a vydali své Paměti, v nichž se navzájem napadali, což pověst námořnictva velice poškodilo. Admirál Raeder se obával, že po této veřejné debatě se již žádného politika nepodaří přesvědčit, aby ještě někdy dal námořnictvu nějaké peníze. Proto se snažil umlčet všechny Tirpitzovy kritiky.

28.2.1920 vláda zakázala polovojenské jednotky Nacionální strany Stahlhelm, Orgesch, Consul, a jiné, a oficiálně rozpustila dobrovolnické sbory Freikorps ( členové Freikorps skončili v Reichswehru či v NSDAP ), na což gen. Walther Freiherr von Lüttwitz /1859-1942/, „ Otec Freikorpsů „ , jenž se od konce roku 1918 na dobrovolnické jednotky spoléhal, když se pravidelná armáda stala nespolehlivou, veřejně prohlásil, že ztrátu obou Marinebrigaden nikdy nepřijme, takže jej Noske zbavil velení Marinebrigaden, což von Lüttwitz ignoroval.

Gen. von Lüttwitz nakonec souhlasil, že se setká s kancléřem Ebertem, jen aby mu nadiktoval podmínky monarchistů, ke kterým připojil i svoje – rozpuštění NS, nové volby do Reichstagu, odvolání gen. Walthera Reinhardta z funkce šéfa Heeresleitung, jmenování von Lüttwitze na jeho místo, a zrušení dekretu o rozpuštění obou dobrovolnických Marinebrigaden .

Zkoprnělí Ebert a ministr obrany Noske jeho požadavky odmítli s tím, že zítra očekávají jeho rezignaci na všechny funkce.

Von Lüttwitz, zavilý odpůrce republiky (1 z jeho synů v 1. sv. v. padl) však místo rezignace pověřil Hermanna Ehrhardta obsazením Berlína. Viz můj článek Lüttwitzův puč 1920, aneb jak Reichswehr nešel proti ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Svržená vláda SPD vyzvala ke gen. stávce proti puči, Kapp po vyjednávání se sesazenou vládou uprchl do Švédska, von Lüttwitz rezignoval o den později, a byl okamžitě penzionován.

Vicekancléř Eugen Schiffer mu poskytl falešný pas a vládní peníze s tím, aby do své amnestie odjel do zahraničí – von Lüttwitz se z Madˇarska, tak jako ostatní zdejší exilovaní pučisté, vrátil po amnestii v roce 1924.

V lednu 1933 gen. von Lüttwitz poblahopřál Wilhelmu Frickovi /1877-1946 popraven/ k převzetí moci nacisty, Frick byl Hitlerův ministr vnitra v letech 1933-43.

Shrneme-li, Reichswehr pod vedením gen. Hanse von Seeckt nesplnil svůj ústavní závazek ochránit Výmarskou republiku, což von Seeckt komentoval slavnými slovy „ Reichswehr nepůjde proti Reichswehru „ .

Puči vyslovilo podporu především celé velení námořnictva./Reichsmarine.

Zatímco za Výmarské republiky se námořnictvo těšilo velké neoblibě, za císaře bylo hýčkané admirálem Alfredem von Tirpitz, ministrem obrany v letech 1897-1917, jenž na námořnictvu v jeho souboji s britským sokem nešetřil penězi, aby Německu vydobylo status velmoci, což se však námořnictvu nejen nepodařilo, ale povstání jeho „rudých“ námořníků v Kielu v roce 1918 smetlo monarchii ...

Puče se aktivně účastnil i admirál Erich Raeder /1876-1960/, jemuž v 1.sv.v. padli na frontě dva mladší bratři.

Raeder jako pravá ruka admirála Adolfa von Trotha Lüttwitzovu  puči zajistil v námořnictvu širokou podporu.

Po jeho zmaření sice tvrdil, že o puči nevěděl, ve skutečnosti byli jak Raeder tak von Trotha v kritickou dobu v neustálém kontaktu s gen. von Lüttwitzem, vůdcem puče, a s velitelem 2. Marinebrigady kpt. Hermannem Ehrhardtem .

Vzápětí po obsazení vládní čtvrti Trotha a Raeder vydali prohlášení, že  „ Výmarská republika padla ", vyhlásili loajalitu Kappově vládě, a nařídili námořnictvu, aby obsadilo přístavy Kiel a Wilhelmshaven.

18.3.1920, když Raederův přítel admirál Magnus von Levetzow, jenž obsadil Kiel, navrhoval dobýt pro pučisty Berlín, Raeder souhlasil, ale o pár hodin později si to rozmyslel, a již volal ministru obrany Noskemu, že byl „ špatně informován“ , že „ v žádném případě žádný pochod na Berlín neplánoval „ ...

Kdyby pučisté nebyli Reichstagem amnestováni 8.8.1920, Raederova kariéra by neslavně skončila propuštěním z armády pro velezradu ...

Von Trotha a von Levetzow raději sami rezignovali, než aby byli s ostudou propuštěni, Raeder byl přeřazen na neškodnou funkci do Archívu námořnictva.

1922 se stal Raeder kontradmirálem, 1925 viceadmirálem, a 1928 admirálem, a současně vrchním velitelem Reichsmarine, jehož velikost podstatně zredukovala Versailleská mírová smlouva z roku 1919 ( Kaiserliche Marine však nikdy nebylo příliš velké ).

Jakmile se stal Raeder vrchním velitelem námořnictva, nařídil svým důstojníkům, aby psali novinové články kritizující Wegenerovu tezi – s jednou vyjímkou : Raeder zarytě mlčel k tvrzení Wegenera, že Německo mělo 1914 okupovat Norsko.

Raeder se dokonce 1929 neúspěšně pokusil zablokovat vydání Wegenerovy knihy The Naval Strategy of the World War/Die Seestrategie des Weltkrieges ( znovu vydána 1941 ), což byla kompilace tří štábních dokumentů, které Wegener napsal pod admirálem Wilhelmem von Lans v jeho prominentní První bitevní skvadroně, složené z 8 těžkých válečných lodí třídy Nassau a Helgoland.

1915 byla situace námořnictva nezáviděníhodná – obrovské náklady na stavbu, zásobování a posádky lodí byly neseny armádou a veřejností s velkou nelibostí.

Po ztrátě lodi Blücher v bitvě v Dogger Bank, byl admirál Tirpitz se svojí Risk Theory /Risiko Gedanke podroben ostré kritice. Nečinnost floty během úspěšné britské námořní operace Hladové blokády /1914-1919 /, vyvolala ještě větší hněv armády, která poukazovala na své ztráty a na malé ztráty námořnictva.

Během blokády došlo k uzavření Severního a Středozemního moře, státy Dohody se snažily Ústřední mocnosti podlomit hospodářsky. Námořní blokáda Německa, Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Bulharska bývá označována za jeden z klíčových faktorů totální války, který přispěl k vítězství Dohody. Hospodářské vyčerpání izolovaných Ústředních mocností přispělo k jejich zhroucení a kapitulaci koncem roku 1918.

Aby zabezpečily své transporty a přepravu vojáků mezi Británií a Francií Britové hned na počátku války přehradili Lamanšský průliv v místě Calaiské úžiny. Vedle námořních min obsahoval zátaras mezi Doverem a Ostende i signalizaci navázanou na hladinové bóje, která odhalovala německé ponorky při pokusech o proplutí.

Převaha britské Grand Fleet umožňovala Spojenému království provádět v průběhu války dálkovou blokádu, kdy britské loďstvo operovalo v dostatečné vzdálenosti od německých námořních základen a vyhýbalo se tak možným útokům lehkých německých lodí a ponorek.

Kontrolu Severního moře uskutečňovala Dohoda prostřednictvím několika linií mezi Islandem a Irskem, Islandem a Orknejemi, v Dánském průlivu mezi Islandem a Grónskem, v průlivu Pentland Firth a u norského pobřeží. Britské lodě navíc hlídkovaly mezi Norskem a Skotskem, a zaminovaly německé vody v Severním moři.

Německá volnomořská flota, uvězněná v Severním moři, kontrolovala za války pouze Balt, kam Němci přesouvali své lodě Průplavem císaře Viléma. Rakousko-uherské loďstvo trčelo v Jaderském moři, neboť Středozemní moře kontrolovaly síly francouzského a britského loďstva, a italské Regia Marina.

Rakousko-uherská hladinová plavidla nemohla proplout z důvodu blokády Otrantské úžiny ( západní břeh náleží Itálii, východní Albánii ), blokáda však nedokázala eliminovat proplouvání ponorek Ústředních mocností.

Během blokády Britové kontrolovali náklad proplouvajících neutrálních lodí, které byly posléze eskortovány do britských přístavů. Britové zabavovali veškeré zboží vojenského charakteru, jako kontraband byly označeny veškeré strategické suroviny.

Tento postup vzbudil odpor některých poškozených neutrálních států, a je otázkou, zda takto prováděná blokáda neporušovala tehdejší mezinárodní válečné právo. Německou odpovědí na námořní blokádu bylo nasazení ponorek, s jejichž pomocí se Německé císařství neúspěšně pokoušelo hospodářsky ochromit Spojené království.

Neomezená ponorková válka a potápění neutrálních lodí mířících do Británie popudila proti Německu veřejné mínění v neutrálních zemích, a US, které v roce 1917 vstoupily do války, a navýšily námořní převahu Dohody.

Po zhroucení západní fronty a podpisu příměří Dohoda nadále blokovala přístavy poraženého Německa, čímž vyvíjela nátlak na německé představitele před podpisem mírové smlouvy v roce 1919.

Blokáda výrazně přispěla ke zhoršení životních podmínek civilního obyvatelstva v zemích Ústředních mocností. Nedostatek potravin je vedl k zavedení přídělového systému, kdy byly potraviny, a další nedostatkové zboží, přidělovány na základě přídělových lístků.

Obyvatelstvo v Německu, Rakousko-Uhersku i Osmanské říši trpělo hladem a docházelo ke stávkám, demonstracím a hladovým bouřím. Odhaduje se, že za války zemřelo kvůli hladu přibližně 700 000 Němců.

Bouřili se i němečtí a rakousko-uherští vojáci a námořníci. Vzpouru v boce Kotorské z února 1918 se ještě Rakousku-Uhersku podařilo potlačit, avšak listopadová vzpoura německých námořníků přerostla v revoluci, která smetla Německé císařství.

1926 byl Wegener povýšen na viceadmirála, ale zanedlouho byl admirálem Zenkerem z námořnictva vyštván do důchodu.

1928 v době, kdy vrcholila záštˇ proti námořnictvu, se Raeder stal šéfem námořnictva. Volby do Reichstagu vyhrála sociální demokracie, která hrozila, že zruší program výstavby kapesních bitevních lodí, a ušetřené peníze dá na sociální programy.

I v důchodu Wegener kritizoval Raedera s tím, že velení námořnictva nemá žádný ucelený operační koncept, jen chaoticky staví nové lodě, a jedno nařízení mění druhé.

1929 Raeder přiměl nakladatelství  E.S.Mitter, aby nevytisklo knihu admirála Wegenera The Naval Strategie in the World  War, ve které kritizoval Tirpitze za nepovedené velení, vytisklo ji však jiné nakladatelství.      

Od té doby si důstojníci na Raedera stěžovali, že svojí obhajobou Tirpitze se snaží přepsat historii bez ohledu na to, co se skutečně stalo. Admirál Assemann z Historické sekce obvinil Raedera, že je mu zcela jedno, co se píše o námořnictvu, jen když si proti sobě nepoštve starou generaci admirálů.    

1930 se v Londýně konala konference námořních velmocí Velké Británie, US, Japonska, Francie a Itálie, která navazovala na Washingtonskou konferenci.

US, Velká Británie a Japonsko měly mít stejnou ponorkovou tonáž, v bitevních lodích měla mít stejnou tonáž Británie a US, Japonsko mělo mít jen jednu třetinu spojené britské a americké tonáže. Konference prodloužila moratorium na stavbu  bitevních lodí do konce roku 1935.

Ve 30.letech stálo německé námořnictvo před dilematem „ střední velikosti“ , kdy bylo Kriegsmarine uvězněno vlastními omezenými možnostmi, malým rozpočtovým přídělem a velkými národními námořními úkoly.

Admirál Otto Schniewind, vrchní velitel floty 1941-44, a admirál Karlgeorg Schuster, velitel Jižní skupiny 1942-43, na počátku 2.sv.v.  vytyčili 3 úkoly námořnictva : 1. bránit německé pobřeží a pobřežní vody, 2. chránit německou lodní dopravu v pobřežních vodách a německý námořní obchod se sousedními státy  ( tj, plně kontrolovat pobřežní vody ), 3. útočit proti spojenecké námořní dopravě za účelem přerušení zásobovacích tras.

Zdánlivě to byly neslučitelné mise, úkol číslo 1 a 3 znamenal odlišnou strukturu floty, flota pro ničení obchodního lodˇstva byla neadekvátní pro obranu pobřeží. Velení tudíž vyžadovalo značnou flexibilitu.

Viceadmirál Helmuth Heye, jenž 1938 sloužil jako operační důstojník v námořním genštábu, a v letech 43-44 jako náčelník genštábu Severního velení, Raedera obdivoval, považoval jej za velice praktického, nestranného, apolitického, orientovaného jen na plnění úkolů.

Raeder nejprve požadoval, aby do námořnictva vstupovali bystří lidé s intelektem, ale protože především vyzdvihoval profesionalitu, byl požadavek „ intelektu „ pečlivě z osnov Námořní akademie vypuštěn, zejména proto, že Raeder podporoval nacistický režim a vyžadoval chování v souladu s tím. Byl nemilosrdný vůči dezertérům a všem, kteří zpochybňovali autoritu Führera, jenž Raedera 1936 v předvečer jeho 60. narozenin povýšil na generál-admirála.

Raeder Hitlera přesvědčoval o správnosti Tirpitzovy teorie Riskflotte, třebaže tato teorie sama o sobě prokázala, že je jak ze strategického tak z politického hlediska chybná.

Tirpitzova teorie tvrdila, že jakmile se německé námořnictvo vyrovná britskému, Britové do střetu s Německem nepůjdou, což Raeder aplikoval na Hitlerův záměr obsadit Evropu : Britové kvůli velké německé flotě evropským státům na pomoc nepřijdou.

Raeder byl dále přesvědčen ( tak jako mnoho německých důstojníků ), že Británie začne válčit s US, protože  britsko-US vztahy nebyly dobré,  a uzavře spojeneckou dohodu s Německem. Německé lodˇstvo by poté mohlo anglo-americkou bitvu rozhodnout, a spojenecky si Británii zavázat.

Protože výstavba volnomořské floty byla dlouhodobou záležitostí, Raeder, navzdory své anglofobii, nesouhlasil s protibritskou zahraniční politikou, a až do setkání s Hitlerem 5.11.37 považoval za úhlavní nepřátele Francii, Polsko a Stalinovo Rusko.

5.11.1937 se Raeder účastnil setkání s Hitlerem, na kterém Hitler svému vojenskému velení ( polní maršál Werner von Blomberg, gen. Werner von Fritsch, admiral Erich Raeder, Generaloberst Hermann Göring ) a baronu Konstantinu von Neurath ze zamini nastínil svoje budoucí vojenské agrese. Výsledek setkání pluk. Hossbach/1894-1980/, Hitlerův vojenský pobočník, shrnul v tzv. Hossbachově memorandu.

Hitler prohlásil, že otázka německého životního prostoru musí být vyřešena nejpozději do roku 1943-45, nejlépe ale do roku 1938, kdy za první cíle německé agrese zmínil Rakousko a ČSR.

Schůzku Hitler svolal na nářky admirála Raedera, že pozemní armáda a Luftwaffe připravují námořnictvo o ocel a další suroviny, a nechtějí své příděly snížit, takže program výstavby floty se hroutí. Hitler měl spor rozhodnout, a při té příležitosti pozvané seznámil se svými plány budoucích agresí, a uvedl, že kdyby zemřel, má být obsah jednání považován za jeho politický testament.

Nejen Raeder, ale i Hitler naříkal, že německé hospodářství je na dně, že zbrojní programy zaostávají, a je proto nutné mu zajistit suroviny agresemi, a německému lidu, aby se měl lépe, Lebensraum a potraviny na východě.

Co nejdříve Německo napadne Rakousko, vzápětí Československo, poté si zajistí soběstačnost v surovinách a potravinách na východě, a vrhne se nejpozději do 5 let na Británii a Francii, aby převzalo jejich kolonie.

Na této schůzce Hitler změnil svůj názor na Británii – z možného budoucího spojence ji degradoval na zarytého nepřítele, který není ochoten tolerovat silné Německo ( Hitlerova britská konfidentka, příbuzná Churchilla, nacistka Unity Mitford, se po vyhlášení války Británií Německu v září 1939 střelila v Mnichově do hlavy, vážnému zranění však nepodlehla, kulku z hlavy se jí lékaři báli odstranit, matka si jí vyzvedla v prosinci 1939 v nemocnici v Bernu, kam ji Hitler „ odeslal „  – někteří tuto oficiální verzi popírají s tím, že se o sebevraždu nepokusila, že údajná sebevražda byla jen zástěrkou pro to, aby s ní novináři nemohli po příletu do Londýna mluvit, ani nikdy poté  - zemřela záhadnou smrtí, oficiálně na zanícení rány v mozku v květnu 1948 ).

Němečtí historici tvrdí, že Hitler na této schůzce odstartoval dvojaký postoj k Británii: Německo bude expandovat i bez Británie, nejlépe s ní jako se spojencem, ale v případě potřeby půjde i proti ní.

Blomberg, Fritsch a Neurath Hitlerovi oponovali, že jím naznačené zahraničněpolitické cíle jsou v tak krátké době velmi riskantní, protože Německo ještě nepřezbrojilo, a že Hitlerovy předpoklady ( španělská občanská válka povede k francouzsko-italské válce ve Středomoří a k občanské válce ve Francii ) jsou zcela mylné. Namítali, že německá agrese vůči ČSR či Polsku odstartuje válku s Francií, která s nimi uzavřela bilaterální spojenecké smlouvy v rámci Malé dohody ( vojenská dohoda mezi ČSR a Jugoslávií 1920, ČSR a Rumunskem 1921, a mezi Jugoslávií a Rumunskem, tzv. sanitární kordon ), a že po napadení Francie ji na pomoc přispěchá Británie ). Viz mj. můj článek
Jak šli Hitlerovi generálové do války s tím, že ji prohrají - Blog ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Pluk. Hossbach v lednu 1938 varoval gen. Fritsche, že jej obviní z homosexuality, což Hessbacha stálo místo v genštábu, kam byl ale 1939 znovu povolán. Za války bojoval na východní frontě již v hodnosti generála, 28.1.45 se stal velitelem 4.armády, ale byl odvolán o 2 dny později, když odmítl Hitlerův rozkaz neustupovat, a stáhl se z Východního Pruska, protože se obával druhého Stalingradu.

K únoru 1938  Neurath, Fritsch ( obviněn z homosexuality, 22.9.1939 padl v bitvě, sám kulku vyhledal ) a Blomberg , kteří na schůzce Hitlerovi oponovali, byli svých funkcí zbaveni.

Pouze Göring a Raeder žádné námitky vůči Hitlerovým plánům nevznesli. V Norimberku se Raeder hájil tím, že to, co Hitler přednesl, považovali všichni za fantasmagorie, proto mlčel. Historici jej podezírají, že Hitlerovi neoponoval, aby pro námořnictvo získal více peněz.

1940 Wegener obvinil velení námořnictva, že nemá strategickou představu o tom, jak použít hlavní lodě – Bismarck měl být v záloze, dokud nebude operační Tirpitz, poté tyto lodě měly být nasazeny jen s bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau a s letadlovou lodí, a to na podporu  italského námořnictva, zatímco německé námořnictvo setrvávalo v podřadném postavení a svoji úlohu redukovalo jen na potápění obchodních lodí.

Když Wegener 1956 zemřel, Raeder odmítl pronést na jeho pohřbu pohřební řeč, jak jej k tomu zavazovalo jeho postavení přežilého člena s nejvyšší hodností z posádky Deutschland 1894.

Omezení, která byla na Německo uvalena, zakázala stavbu bitevních lodí s výtlakem větším než 10 000 tun. Přesto již ve 20. letech zahájily některé loděnice jednání s námořními důstojníky o výstavbě nových lodí. V té době vznikl nový typ lodě, nazývaný kapesní bitevní loď neboli Panzerschiff ( pancéřová loď). První lodí tohoto typu byla Lützow,  poté byly postaveny Admiral Scheer a Admiral Graf Spee.

Jak si Raeder vykládal odzbrojovací doložku 

1928 byl Raeder vyslýchán výborem Reichstagu, který vyšetřoval tajné zbrojení Reichswehru a porušování Versailleské mírové smlouvy ( viz mé články k tomuto, mj.  Spolupráce Reichswehru s bolševickou Rudou armádou/RA ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

).

Raeder dosvědčil, že Versailleskou mírovou smlouvu mnohokrát porušil, ale nikoliv s úmyslem vést agresívní válku. V budování nového lodˇstva Raederovi vydatně pomáhal prezident maršál von Hindenburg /1847-1934/ a ministr obrany gen. Wilhelm Groener.

V mediální kampani, která kopírovala Tirpitzovu kampaň z počátku století, zaměřenou na politiky a veřejnost, aby odsouhlasili finance na „ německou námořní velikost „ ( dle Tirpitze a Raedera „ je rozsah velmocenského statusu identický s rozsahem námořní moci „ ), se Raederovi podařilo přesvědčit SPD vládu Hermanna Müllera, aby mu na stavbu kapesních bitevních lodí poskytla nemalé peníze, třebaže SPD ve volbách 1928 zvítězila na základě sloganu  „Stop kapesním bitevním lodím „ …

Raeder o kapesní bitevní lodě nestál, stále preferoval velké lodě, které však Versailleská mírová smlouva Berlínu zakázala, a navíc si uvědomoval, že kvůli vnitropolitické situaci nemůže požadovat výstavbu Tirpitzovy volnomořské floty, která za 1.sv.v. v bojích nevykázala žádné výsledky, a navíc se její posádka 1918 vzbouřila, takže pravice považovala Tirpitzovu flotu za semeniště ultralevice a velezrady, zatímco levice námořnictvu nedůvěřovala za účast jejího velení na Kappově puči v roce 1920 – námořnictvo tak ve 20.letech nenáviděla jak pravice, tak levice.

Raeder proto výstavbu kapesních bitevních lodí podpořil jen z důvodu, aby vylepšil námořní rozpočet a dal německým loděnicím práci do doby, než se Německo Versailleské mírové smlouvy zbaví, což potvrzují Raederovy válečné plány, které od roku 1929 počítaly s nasazením velkých lodí, nikoliv malých kapesních bitevních lodí.

Raeder stále zastával Tirpitzovo stanovisko, že dosáhnout statusu námořní velmoci Německo může jen v podmínkách symetrické bitevní floty soustředěné kolem bitevní lodě.  Raeder neuznával ponorky ani letadlové lodě s tím, že letouny v námořních bitvách nehrají žádnou roli  (1939 v důsledku Raederových priorit vstupovalo Německo do války s 26 kusy ponorek), a stále tlačil na lodní konstruktéry, aby stavěli větší a větší bitevní lodě, k roku 1937 to měly být dle přání Raedera lodě o výtlaku 100.000 tun.

Ve svém prvním válečném plánu z ledna 1929, Raeder, aby námořnictvu zajistil finance, prohlásil, že Německo bez velkých lodí nedokáže zabránit vpádu francouzského lodˇstva do Baltského moře.

Ve svých válečných plánech z let 1931-32 Raeder prohlašuje, že by Reichsmarine zahájila válku překvapivým útokem na polský přístav Gdyně ( spolu s Gdaňskem a Sopoty tvoří Trojměstí ), zničila by polské lodˇstvo, a zaútočila na francouzskou flotu v Severním moři, aby zabránila jejímu vstupu do Baltského moře.

1932 Raeder požadoval postavit jednu letadlovou lodˇ, 6 křižníků, 6 torpédoborců, 16 ponorek a 6 bitevních lodí, aby Německo mohlo kontrolovat jak Severní, tak Baltské moře.

Raeder lobboval za námořní rozpočet tak agresívně, že jej Kurt von Schleicher /1882- zavražděn v Noci dlouhých nožů 30.6.1934 i s manželkou, Hitler před veřejností jeho vraždu obhajoval s tím, že jej Schleicher s Ernstem Röhmem chtěl svrhnout, viz můj článek

Reichswehr, jak přišel o gen. Schleichera a maršála ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

) považoval za hrozbu pro rozpočet armády, a pokoušel se jej 1932 zdiskreditovat informací, že se Raeder chce za každou cenu stát ministrem obrany ( taktéž Hermann Göring Raedera nesnášel, a považoval jej za hrozbu pro rozpočet Luftwaffe ).

V dubnu 1932 ministr obrany gen. Wilhelm Groener zakázal úderné oddíly SA, proti čemuž Raeder ostře protestoval s tím, že zakázat by se měly oddíly Federace veteránů Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold, založené 1924 členy SPD, Centristické strany a liberální Německé demokratické strany na obranu parlamentní demokracie proti ultralevici a ultrapravici, v podstatě však šlo o polovojenské oddíly SPD, proti kterým nejvíce vystupovali komunisté a jejich Rotfrontkämpferbund, a nacisté a jejich SA úderné oddíly.

Po převzetí moci Hitlerem členové Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold sehráli ústřední roli v protinacistickém odboji, proto všichni ti, kteří ještě nebyli zavražděni nacisty, byli 1944 povražděni Stalinovými agenty, protože hrdiny protinacistického odboje směli být jen komunisté … ( viz mé články k tomuto tématu, mj. Andrea Kostlánová Partyzáni měli z Kremlu rozkaz likvidovat prozápadní protinacistický odboj ). Viz také, jak dopadli parašutisté, vysazeni Londýnem do Protektorátu.

Raeder tvrdil, že jedině pravicové úderné oddíly zachrání Německo před komunismem. Generálové, monarchisté přesvědčením, nenáviděli Výmarskou republiku, a nic nedokládá jejich nenávist k republice tak, jako jejich úsilí o zákaz Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold, založených k obraně Výmarské republiky, zatímco ostatní výše zmíněné polovojenské jednotky byly založené s cílem Výmarskou republiku zničit.

Raeder a generálové chtěli parlamentní demokracii nahradit, když ne přímo monarchií, jiným autoritářským a militaristickým režimem, který by zajistil, že se Německo opět, jako za císaře, stane „ rodinou „ se stejnými vlasteneckými cíli – vybudovat z Německa velmoc.

Raeder 1932 prohlásil, že „ Německo potřebuje sjednocený lid, který bude poslouchat příkazy vlasteneckého autoritáře, který s tímto lidem vyhraje příští válku „. Monarchismus ( nenávist k demokracii a k republice ), anglofobie velení, a přesvědčení, že Německo prohrálo válku, protože mu vnitřní nepřítel vbodl dýku do zad ( listopadová revoluce 1918, kterou vyvolali agenti Výmarské republiky) v letech 1918-1933 formovaly revizionismus admirálů a generálů.

V listopadu 1932 k velkému potěšení Raedera kancléř Franz von Papen odsouhlasil Raederovy plány na rozšíření námořní floty za limity, které stanovovala Versailleská mírová smlouva.

Ačkoliv Raeder nacistický antisemitismus nepřijal, sdílel všeobecné předsudky vůči Židům, že Židé korumpují německý lid a vměšují se do německé politiky. 1937 toleroval antisemitské výpady svých podřízených, mj. admirála Schustera, jenž nováčkům řekl, že musejí být „ rasově čistí „.

Ve svém projevu z 12.3.1939 Raeder pochválil Hitlera za protižidovské pogromy za Křištˇálové noci z 9/10.11.1938 s tím, že „ to bylo nelítostné vyhlášení boje bolševismu a mezinárodnímu židovstvu  „.

Na rozdíl od jeho totální lhostejnosti vůči tomu, jak nacisté zacházeli s Židy, luteránu Raederovi se nelíbily protikřestˇanské tendence nacistického režimu. Naivní Raeder si však namlouval, že útoky proti křestˇanům jsou dílem jen několika radikálů, zatímco Hitler je dobrým křestˇanem ( viz můj článek .

Maršál Pilsudský nebyl fašista,Hitler naposledy v kostele ...

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

).

Raeder omezil kontakty se svým blízkým přítelem konzervativním pastorem Martinem Niemöllerem  /1892-1984/, když jej pastor neposlechl, aby se držel stranou politiky a přijal aplikaci arijského paragrafu ( zaměstnavatelé a organizace nesměly přijímat za zaměstnance a členy Židy, Slovany  a ostatní ne Árijce ) i na luteránské církve, což Niemöller odmítl.

Niemöller je známý svojí básní „Nejprve si přišli pro komunisty, a já jsem se jich nezastal, protože jsem nebyl komunista. Poté si přišli pro odbojáře,  a já jsem se jich nezastal, protože jsem nebyl odborář. Poté si přišli pro Židy, a já jsem se jich nezastal, protože nejsem Žid. Nakonec si přišli pro mne, a již nebylo nikoho, kdo by se zastal mne.“

Antisemita Niemöller nejprve Hitlera podporoval, ale nacifikaci a státní kontrolu protestantských církví odmítl, a byl proto v letech 1938-1945 uvězněn v KL Sachsenhausen a Dachau, jen o vlásek unikl popravě. Po válce se stal pacifistou, kterého využíval Kreml ( proti válce ve Vietnamu, proti jadernému zbrojení ).

Od roku 1932 Raeder využíval svého blízkého přítele kontradmirála ve výslužbě Magnuse von Levetzow /1871-13.3.1939/, poslance Reichstagu za NSDAP ( 1933 se stal policejním prezidentem v Berlíně ), jako svůj kontakt na Hitlera.

Levetzov, fanatický stoupenec admirála Tirpitze, prosazoval německé zábory cizích území v Evropě, v Malé Asii a v Africe přes Tirpitzovu  pravicovou Vlasteneckou stranu.

Za 1.sv.v. vypracoval plán Operace Albion – jako velitel bitevního křižníku Moltke s křižníkem 16.12.1914 připlul k anglickému pobřeží a bombardoval Hartlepool,  a byl zodpovědný za rozpoutání neomezené ponorkové války proti US.

V srpnu 1918 ve funkci náčelníka geštábu admirála Scheer Levetzov naplánoval osudný Operační plán číslo 19, který požadoval sebevražedné výpady proti britské flotě  – místo toho se němečtí námořníci vzbouřili.

1920 podpořil Kappův puč a musel rezignovat.

Admirál Levetzov  měl významný podíl na Hitlerově politickém vzestupu, dokonce se snažil Hitlera a Göringa legalizovat u exilovaného císaře Viléma II , ten však odmítl mít s nacisty a s desátníkem Hitlerem cokoliv společného.

Levetzov se poté nechal za NSDAP zvolit do parlamentu a Hitler jej v únoru 1933 za jeho podporu jmenoval policejním prezidentem Berlína, na oplátku  Levetzov  po dva následující roky vyhazoval z ministerstva vnitra republikány. 1935 odešel do důchodu, zemřel 1939.

Třebaže nacionálněsocialistickou ideologii nepřijal ( tak jako drtivá většina  německých generálů a admirálů byl Raeder monarchista a bigotně věřící luterán ), 1933 s celým vedením námořnictva vstoupil do Hitlerových služeb, když tento slíbil  modernizaci námořnictva a Německu status velmoci.

Raeder věřil, že Hitler Německu status velmoci vydobude, ale nesouhlasil s jeho navrhovanými metodami. Navíc byl Raeder velice zklamán Hitlerovou kritikou Tirpitze, a šokován jeho kritikou předválečných anglo-německých závodů v námořním zbrojení, kdy se Hitler projevil jako „anglofil“, když před Raederem prohlásil, že jestliže se dostane k moci, podepíše s Británií dohodu, ve které se Německo zřekne námořních a koloniálních ambicí výměnou za britskou podporu Berlína v jeho válce proti východní Evropě.

Přesto Raeder nástup Hitlera uvítal, věřil, že jej nakonec o klíčové roli námořnictva v ambici Berlína stát se supervelmocí, přesvědčí.

V říjnu 1933 Hitler odvolal německou delegaci z ženevské konference o odzbrojení, a Německo vystoupilo ze Společnosti národů.

1935 Sir Robert Watson-Watt vyvinul letadlový radar, v Británii byla instalována první radarová stanice na světě.

18.6.1935 Londýn podepsal s Hitlerem námořní dohodu ( 1927 se nepodařilo v Ženevě podepsat dohodu o námořním odzbrojení mezi US, Británií a Japonskem, jednání byla pokračováním Washingtonské konference z roku 1922), načež Berlín dal zelenou Plánu Z na znovuvyzbrojení námořnictva, přičemž zvítězila koncepce Raederova na vybudování floty hladinových plavidel nad koncepcí Dönitze, jenž prosazoval ponorky.

Raeder poté  Hitlera rok co rok přesvědčoval o nutnosti navýšit rozpočet námořnictva, musel však ustupovat rozpočtovým požadavkům pozemní armády ( Heer) a Luftwaffe.

7.3.1936 Hitler obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, slabé místo německé obrany, 35.000 neozbrojenými vojáky, a přeměnil tak Versailleskou mírovou smlouvu v cár papíru. Francouzi ani nemobilizovali, a v Radě Společnosti národů remilitarizaci Porýní odsoudil jen Litvinov a rumunský ministr zahraničí Titulescu.

1936 Raeder vstoupil do Hitlerovy vlády jako vrchní velitel Kriegsmarine, 1939 jej Hitler povýšil na velkoadmirála. Před Raederem měl tuto hodnost jen Alfred von Tirpitz /1849-1930/, jenž ji obdržel 1911, ale bez formálního patentu, podepsaného císařem, nedostal ani patřičné insignie ani velkoadmirálskou  hůl, jen jeho vojenský nárameník/epoleta měl 4 hvězdičky ( v té době mělo císařské námořnictvo/ Kaiserliche Marine  4 hodnosti na úrovni admirála : kontraadmirál,  rovnající se armádnímu generálmajoru,  bez hvězdiček , viceadmirál, rovnající se generálporučíku, s jednou hvězdičkou, admirál rovnající se generálu pěchoty se dvěma hvězdičkami, a velkoadmirál odpovídající hodnosti polního maršála ).

1937 Raeder zakázal studii o námořnictvu, která kritizovala Tirpitze.

V únoru 1938 po aféře Blomberg-Fritsch (nesouhlasili s Hitlerem, tak byli uměle vyvolanými aférami přinuceni k rezignaci, Blomberg z důvodu, že se oženil s ženou, která předtím pózovala na „neřestných“ fotografiích, vyrobených na přání Himmlera Heydrichem ), náčelník vrchního velení Wehrmachtu/OKW Wilhelm Keitel, Walter von Brauchitsch, náčelník Vrchního velení pozemního vojska Oberkommando des Heeres (OKH), jenž 4.2.1938 vystřídal gen. Wernera von Fritsche, velitel Luftwaffe Göring a šéf námořnictva Raeder získali status ministrů, čímž jim Hitler, aby pro něj vedli válku, podstatně navýšil plat – vedle platu navíc ještě dostávali nemalé finance z fondu Konto 5.

Puritánský Raeder požadoval okamžitou rezignaci Blomberga s tím, že sňatkem s neřestnou ženou pošpinil armádu. Rezignace však Raederovi nestačila – vyslal svého pobočníka kpt. von Wangenheima, aby Blomberga na jeho svatební cestě přemluvil, aby čest armády obnovil tím, že se zastřelí.

Kpt. von Wangenheim marně apeloval na Blombergovu čest, a marně mu nabízel zbraň, Blomberg se zastřelit odmítl.

Stejně emocionálně Raeder reagoval na údajnou homosexualitu von Fritsche, a nejhlasitěji požadoval jeho rezignaci pod podmínkou, že bude znovu jmenován do funkce, pokud by se obvinění z homosexuality neprokázalo. Raeder zasedal v čestném soudě, který Fritsche obvinění z homosexuality zprostil, ale svůj slib, že bude usilovat o jeho opětovné dosazení do funkce nedodržel s tím, že je to věc armády.

Fritschův nástupce von Brauchitsch v létě 1938 nesouhlasil s plánem Hitlera zaútočit na ČSR, a spolu se stejně smýšlejícími důstojníky a politiky se dohodli, že pokud by byl rozkaz k útoku vydán, provedou státní převrat a Hitlera sesadí.

Viz také můj článek

Jak šli Hitlerovi generálové do války s tím, že ji prohrají - Blog ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

 K válce ani k převratu nedošlo, protože čsl. vláda 30.9.1938 přijala podmínky Mnichovské dohody.

Neshody s Hitlerem, neúspěchy na východní frontě, a infarkt z roku 1941 si vyžádaly jeho odchod z aktivní vojenské služby – byl internován v loveckém zámečku Tři trubky v Brdech, kde vykonával funkci „vrchního lovčího“.

Před svým soudem zemřel 18.10.1948 na infarkt v Brity kontrolované vojenské nemocnici v Hamburku.

V prosince 1938, kdy již bylo jasné, že se Británie nehodlá stát Hitlerovým spojencem, ani mu nedovolí ovládnout Evropu, se Hitlerova politika stala výrazně protibritskou, což anglofobnímu Raederovi, jenž dostal od Hitlera rozkaz urychlit výstavbu válečných lodí, zcela vyhovovalo.

4.1.1939  Raeder Hitlerovi sdělil, že z důvodu, že Kriegsmarine dostává finance až co zbyde po armádě a letectvu, výstavbu lodí nemůže nejen urychlit, ale ani dodržet stávající termíny.

27.1.1939 Hitler s vidinou, že Raeder porazí britské lodˇstvo, odsouhlasil Raederův  Plán Z s tím, že námořnictvo ( poprvé od roku 1912 ) bude dostávat nejvyšší finanční příděly a nejvíce surovin.

Velení armády a letectva zuřilo.

Raederův Plan Z požadoval, aby do roku 1944 bylo postaveno 10 gigantických bitevních lodí, největších na světě, 4 letadlové lodě, 15 Panzerschiffe, 5 těžkých křižníků, 44 lehkých křižníků, 68 torpédoborců a 249 ponorek.

Po roce 1940 Raeder vyhlásil dvojpólovou strategii, dle které ponorky, Panzerschiffe a křižníky společně nebo sólově měly napadat i britské civilní lodě, aby britské námořnictvo donutily k jejich ochraně, tj. ke stažení se z válečných ohnisek. Současně měla Kriegsmarine, zejm. ze svých norských základen, podnikat výpady do Severního moře, a napadat to, co z britské volnomořské floty ještě zbylo.

Kanadský námořní historik Kenneth Hansen napsal, že se Raeder tím, že sestavil údernou námořní jednotku z nejrůznějších lodí, projevil jako prozíravý velitel, a že tudíž nebyl tak tupý, za jakého jej považovali.

Nedostatek zahraničních námořních základen chtěl Raeder nahradit zvýšením dosahu a výdrže německých bitevních lodí, a stavbou zásobovacích lodí nové třídy – Dithmarschen, které sloužily jako tankery, opravárenské a zásobovací lodě, nemocnice. Mohly vézt 9.000 tun paliva, maziva a munice, náhradních dílů, vody, jídla. Předávání těchto věcí ponorkám a bitevním lodím na širém moři bylo velice obtížné, kapitáni dostávali speciální výcvik.

V letech 1937-40 bylo postaveno 5 lodí třídy Dithmarschen, a dvě z nich, Altmark a Westerwald, byly na moři od počátku války – tyto lodě byly hlavním odkazem Raedera.

 Po válce se jich zmocnily US a přejmenovaly je na US Conech.

Raederův plán Z počítal se zahájením války až v letech 1943-1944, takže 1939 byl plán Z teprve v počátcích, námořnictvo žádnou převahu nemělo, a muselo se spoléhat na křižníky a ponorky. I tak působily německé akce Britům v čele s admirálem Poundem velké problémy.

Německé námořnictvo, jaké Raeder nastínil v Plánu Z, bylo zcela neslučitelné s německo-britskou námořní dohodou z roku 1935, která německé Kriegsmarine omezovala na 35% celkové tonáže britského námořnictva, proto si Raeder přál, aby Berlín dohodu vypověděl, a 1939 měl jedinou obavu – že Britové projeví „ šlechetnost „ a vdechnou námořní dohodě nový život „.

Proto uvítal, když Hitler 28.4.1939  tuto dohodu veřejně rozcupoval, a otevřel tak dveře pro realizaci Raederova plánu Z ( v Norimberku Raeder v rozporu se skutečností tvrdil, že byl pro zachování dohody ).

Nejen Raeder měl problém s Hitlerovou posedlostí napadnout Polsko co nejdříve, protože  31.3.1939 premiér Neville Chamberlain oznámil „ záruku „ pro Polsko s tím, že Británie vyhlásí válku komukoliv, kdo by chtěl Polsko napadnout. Poté se však nechal Hitlerem a Ribbentropem přesvědčit, že ani Británie ani Francie napadenému Polsku na pomoc nepřijdou.

22.5.1939  bylo v Berlíně uzavřeno italsko-německé vojenské spojenectví o poskytnutí si veškeré pomoci, pokud by se jeden ze signatářů ocitl ve válce, tzv. Ocelový pakt. Byla jím formalizována spolupráce v rámci Osy Berlín-Řím.

V červenci 1939 Raeder řekl znepokojenému Karlu Dönitzovi, že jeho obavy ze světové války jsou neopodstatněné, že je jen přepracovaný, atˇ si vezme přes celé léto dovolenou.

Třebaže se Raeder snažil Dönitze převědčit, že útok na Polsko vyvolá jen lokální válku, učinil pro jistotu 15.8.1939 preventivní opatření, a vyslal dvě pancéřové lodě Admiral Graf von Spee a Deutschland, spolu s několika ponorkami a dvěma zásobovacími loděmi třídy Dithmarschen Altmark a Westerwald, do Atlantiku pro případ, že by Británie do války vstoupila.

Ještě koncem srpna 1939 Raeder chlácholil své admirály, že válka s Británií a s Francií je naprosto nepravděpodobná, a Berlín se maximálně může obávat sankcí, napadne-li Polsko.

Když koncem srpna 1939 admirál Hermann Boehem poslal Raederovi memo uvádějící, že rozmístění německé floty má smysl jen nedojde-li ke světové válce, jeden z Raederových pobočníků, kpt. Fricke, Boehemovi odpověděl poznámkou připsanou pod memo : „ Vystihl jste to přesně - k válce v žádném případě nedojde.“

Když Británie a Francie vyhlásily 3.9.1939 Německu válku, byl Raeder otřesen  a v šoku  – pro Kriegsmarine byla válka vyhlášena přinejmenším o 5 let dříve, než stačila přezbrojit. Do svého válečného deníku si Raeder 3.9.1939 napsal: „ Dnes začala válka proti Anglii a Francii, třebaže nás Führer ujištˇoval, že k ní nejdříve dojde až v roce 1944 …

Kriegsmarine není na válku proti Anglii připravena.  Má jen 26 ponorek,  povrchová flotila je naprosto slabá a irelevantní – jediné, co může dokázat, je důstojně zemřít v boji „.

Protože Plán Z existoval pouze na papíře, byl Raeder, stejně jako Tirpitz v roce 1914, donucen upustit od své předválečné vize klíčové bitvy v Severním moři, na kterou bitevní lodě Kriegsmarine neměly, a musel přijmout korzárskou strategii útoků německých ponorek na spojenecké zásobovací konvoje a obchodní lodě na širém moři, kterou předtím tvrdě odmítal.

Protože neměl zahraniční námořní základny, Raeder přiměl zamini, aby koncem roku 1939 vyjednalo tajné dohody s Japonskem, se Španělskem a se Stalinem, které německým lodím a ponorkám umožnily využívat japonské, španělské a sovětské přístavy k logistickým účelům.