Hitlerův velkoadmirál Raeder se radoval z každé potopené německé lodi

Hitlerův šéf námořnictva velkoadmirál Raeder se radoval z každé potopené německé lodi, zatímco Hitler zuřil, zejména po potopení na její první misi ultramoderní bitevní lodi Bismarck, jejíž kmotrou byla Bismarckova vnučka.

Raeder byl posedlý strachem, aby nečinností námořnictvo nepřišlo o své rozpočtové příděly, proto počátkem roku 1940 poslal důstojníkům tuto zprávu :

„ Námořnictvo se musí pouštět do odvážných akcí, a i když jimi utrpí velké ztráty, bude později na základě těchto ztrát znovuzrozeno ( větší příděly z rozpočtu ) – v opačném případě bude po válce ohrožena existence Kriegsmarine „.

Proto byl, stejně jako Hitler, rozzuřen výsledkem první námořní bitvy u ústí Rio de La Plata (13.12.1939).

21. 8.1939 opustila obrněná bitevní loď Admiral Graf Spee Wilhelmshaven, aby se ještě před vypuknutím války dostala do Atlantiku. Zde měla pod velením kapitána Hanse Langsdorffa s pomocí zásobovací lodě Altmark ničit nepřátelské obchodní lodě, kterých potopila devět.

Jedna ze skupin, zaslaných britskou admiralitou k vypátrání lodě, byla složená ze tří křižníků. Na Graf Spee britská skupina narazila u ústí řeky La Plata u pobřeží Uruguaye.

V neutrálních vodách Montevidea se Langsdorff pokoušel vyjednat čas nutný k opravě těžce poškozené bitevní lodě, ale neuspěl. Když 17. 12. 1939 vypršelo ultimátum k opuštění přístavu, vyplul Admiral Graf Spee za hranice třímílové zóny, a byl posádkou vyhozen do povětří. Zajatci byli propuštěni a posádka odcestovala do Buenos Aires, kde byla internována. Kapitán Hans Langsdorff, jenž posádce zachránil životy, se 19. 12.1939 v Buenos Aires zastřelil.

Hitler i Raeder chtěli, aby šla německá lodˇ ke dnu jen v boji i za cenu ztráty posádky.  Raeder proto vydal nařízení, že lodě budou potopeny jen v boji, a že se velitelé nemají o životy posádky starat. „ Německé lodě budˇ vyhrají nebo půjdou ke dnu v boji „, napsal Raeder.

Raederův zástupce admirál Rolf Carls Raederovi tleskal, ale admirál Wilhelm Marschall po válce prohlásil, že „ Raederova strategie spočívala na osudném přeceňování německých politických i vojenských možností , a nesmyslném trvání na koncepcích Plánu Z, fantasmagorické námořní strategie, hrající vabank.“

Úkolem Raedera bylo vybudovat nacionálněsocialistické námořnictvo, čehož se zhostil propagandou a nastolením disciplinárního teroru, aby se neopakovala vzpoura námořníků z roku 1918 – do poslušnosti měli být námořníci zastrašeni tvrdými tresty.

Za Raedera, a ještě více za Dönitze, námořní vojenské soudy vynášely jeden trest smrti za druhým bez ohledu na mírnost prohřešku, takže námořníci se svých důstojníků báli více než nepřítele.

Historici Raedera popisují jako neoblomného stoupence nacistického režimu, jenž nelítostně trestal dezertéry a všechny zpochybňovače Führerovy autority.

Spolu s disciplinárním terorem byly zavedeny pravidelné agitky nacionálněsocialistické propagandy, za které zodpovídali důstojníci. V listopadu 1941 si Raeder stěžoval, že by námořnictvo bojovalo lépe, kdyby byli námořníci nacionálněsocialistickou propagandou indoktrinováni ještě intenzívněji ( nacističtí fanatici, pyšní na to, že bojují za Führera, mu nestačili ).

Ve svém novoročním projevu 1942 Raeder nazval 2.sv.v. ideologickou válkou, vychvaloval morální sílu nacionálního socialismu a znovu zdůraznil, že jen totálním nacionálněsocialistickým promořením námořníků může Kriegsmarine přispět k vítězství Führera. Proto, hřímal Raeder, je třeba vymýtit jakýkoliv náznak lhostejnosti.  Svůj projev zakončil : “ Nejde jen o dnešní válku, je třeba myslet na další milénium, které by mělo patřit Německu. Myslete proto na to, že náš Führer a vrchní velitel nebojuje za jednotlivce, rodinu či klan, ale za národ.“

Po napadení Polska Raeder jako jeden z mála velitelů podpořil tažení na Západ, aby pro útok na Británii dobyl normandské a bretaňské pobřeží.

Raeder Hitlera tlačil do invaze do Norska a Dánska, aby z jejich přístavů mohla Kriegsmarine střežit zásobovací konvoje se železnou rudou ze Švédska, nezbytnou pro stavbu velkých lodí typu Bismarck.

Operace Weserübung, invaze do Skandinávie

Raeder tacitně souhlasil s Wegenerem jen v jedné věci – že bylo velkou chybou, že Německo 1914 neobsadilo Norsko, bránu do Atlantiku, kterou mohlo rozbít britskou námořní blokádu.

Wegener již 1915 poukázal na to, že britská vzdálená blokáda je založena na hlídkování ve vodách mezi Skotskem a Norskem, a že kdyby Německo obsadilo Shetland Islands, druhou bránu do Atlantiku, donutilo by Brity k rozhodné bitvě.

Proto Raeder v říjnu 1939 prosazoval obsazení Norska, ze kterého chtěl učinit základnu Kriegsmarine proti severoatlantickým trasám britského námořnictva ( později okupovaná Francie Kriegsmarine k tomuto cíli poskytla zeměpisně výhodnější a bezpečnější základny ), teprve v lednu 1940 Raeder zmínil i ochranu námořních tras, po kterých německé konvoje přivážely železnou rudu ze Švédska ( obsazením Francie však Hitler získal nová ložiska železné rudy – severovýchodní francouzská, takže ani ochrana německých konvojů ze Skandinávie nebyla nutná ).

Raeder s útokem na Norsko na Hitlera poprvé naléhal 10.10.1939, po válce tvrdil, že to nebyla jeho iniciativa, a že za obsazení Norska mohli výlučně Britové, kteří rovněž chtěli Norsko obsadit, aby jím prošli do Švédska, kterému chtěli zablokovat jeho výnosný obchod s Berlínem na těžbu železné rudy, ale invazi vyhlášenou na 12.3.1940 nakonec odvolali pro Stalinem uzavřený „mír“ s finskými obránci, který Britům překazil plány. Berlín o chystané britské invazi zachytil rádiovou komunikaci – o to více se Hitler utvrdil v útoku na Norsko, věřil, že se Britové o invazi do Norska pokusí znovu.

Hitlerovi se Raederova myšlenka líbila, a v říjnu 1939 nařídil genštábu námořnictva, aby obsazení Norska začlenili do svých operativních plánů. V prosinci 1939 se Raeder za tímto účelem spřátelil s vlastizrádcem Vidkunem Quislingem, jenž Hitlera ujistil, že „ Norové jsou srdcem nacionální socialisté a německou okupaci srdečně uvítají „ … ( Quisling, důstojník , 1918-1921 působil jako atašé v Moskvě – měl dvě ruské manželky 1922-24 Alexandra a 1923-45 Maria, poté pracoval pro Společnost národů, 1927-29 diplomatem v Moskvě, 1931-33 ministrem obrany, založil po vzoru NSDAP totalitní stranu Národní sjednocení, během německé invaze 9.4.1940 provedl puč v přesvědčení, že jej Hitler jmenuje říšským protektorem, což Hitler neučinil, byl jmenován jen premiérem kolaborantské vlády, loutkou říšského protektora, 1945 popraven ).

1..3.1940 Hitler schválil Operaci Weserübung, plán invaze do Norska, ale již v lednu 1940 Raederovi schválil i invazi do Francie, takže mnozí důstojníci námořního genštábu odvolali svoji podporu invazi do Norska s tím, že nejlepším řešením je status quo, ale 26.3.40 Raeder na své schůzce s Hitlerem na invazi do Norska trval.

Novými britskými plány byly Wilfred a R4. Jejich cílem bylo kladením min v norských pobřežních vodách vyprovokovat Berlín k akci, po které by spojenci okamžitě obsadili norské přístavy Narvik, Trondheim a Bergen, a náletem na město Stavanger by zničili zdejší letiště Sola.

Britové se však s kladením min opozdili ( 8.4.40), kdy se již německé lodě blížily k norskému pobřeží.

Operace Weserübung byla sice úspěšná, ale přišla Kriegsmarine velice draho –  před bitvou o Anglii byla téměř veškerá její hladinová plavidla budˇ potopena nebo vážně poškozena.

Na jejím konci Kriegsmarine disponovala již jen 1 těžkým křižníkem, 2 lehkými křižníky a 4 torpédoborci – a protože okupací Francie získala výhodnější základny v Atlantiku a Berlín i francouzskou železnou rudu, byla operace Weserübung naprosto zbytečná ( Raederovi ztráta velkých lodí nevadila, jsou na to, aby bojovaly, prohlašoval, a hlavně, zdůrazňoval, potvrdily jeho strategii ze 30.let, když dával přednost stavbě velkých lodí před ponorkami, na které se však po ztrátě velkých lodí musel stále více spoléhat ).

Protože se však Hitlerovi okupace Norska v provedení Kriegsmarine líbila a Raederovi poblahopřál, byl  Raeder na operaci Weserübung pyšný a prohlásil, že tato námořní operace zůstane „zlatým hřebem této války, který již nikdo nepřekoná „ ( proto se historici domnívají, že jediným důvodem, proč chtěl Raeder obsadit Norsko, bylo, aby se Kriegsmarine „ blýskla „ a konečně v historii zabodovala - vojenský historik Gerhard Weinberg napsal, že Německo by vyhrálo válku, kdyby zrušilo Kriegsmarine a veškeré peníze by dalo Luftwaffe a Armádě ).

8.6.1940 Raeder vyslal bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau do bitvy u norského Severního mysu/Nordkapp při pobřeží Barentsova moře.

Dle západních historiků Raeder „ zcela ztratil hlavu, že armáda a letectvo Hitlerovi válku vyhrají, protože válka proti Norsku a Francii probíhala až příliš hladce, takže Hitler by velké  bitevní lodě, které Raeder prosazoval, ani nemusel vidět v akci „.  Výsledkem bylo, že jak nedávno opravený Scharnhost, tak Gneisenau byly britskými ponorkami torpédovány, a odstaveny až do prosince 1940.

Dle historiků si Raeder pletl námořní strategii s byrokratickým zájmem. Před akcí Operation Juno, která měla ulevit německé posádce v Narviku, Raeder řekl admirálu Wilhelmu Maschallovi :“ Musíme naše bitevní lodě vyslat, i kdybychom o ně měli přijít – v opačném případě bychom už žádné nemuseli dostat.“

Admirál Marschall byl na Raedera rozlícený, protože ho vyslal do boje bez leteckého krytí a bez pomoci ponorek, a aniž by mu sdělil, jaké rozkazy ponorky operující v této oblasti dostaly.

Při Operation Juno bitevní lodě Scharnhost a Gneisenau sice potopily britskou letadlovou lodˇ HMS Glorious, což byla velká ztráta, a dva torpédoborce, ale jejich vyřazení na celých 6 měsíců před pokusem o invazi do Británie potopení britské letadlové lodi zastínilo.

Raeder svedl vyřazení obou bitevních lodí z bojů na admirála Marschalla s tím, že nepochopil jeho rozkazy, a propustil ho. Protože není zvykem propouštět velitele, kteří bitvu vyhráli, je očividné, že Raeder, třebaže veřejně vyhlásil vítězství, tuto bitvu v soukromí za vítězství nepovažoval.

Po okupaci Francie Raeder Hitlera žádal, aby Německo převzalo celou francouzskou flotu, a všechny francouzské námořní základny, včetně v Dakaru. Hitler odmítl s tím, že dle smlouvy o příměří z 21.6.40 může Kriegsmarine převzít jen základny při atlantském pobřeží. Raederův požadavek by Francouzi odmítli, a připojili by se s loděmi k Britům.

Zejména přístav Lorient poskytoval německým ponorkám přímý přístup ze Západu k Britským ostrovům.

11.7.1940, kdy se zdálo, že Británie brzy padne, se Raeder setkal s Hitlerem a dohodl s ním, že stavba super bitevních lodí třídy H, které navrhoval v plánu Z z ledna 1939, a jejichž výstavba za stovky miliónů říšských marek byla zastavena v září 1939, bude okamžitě obnovena. Měly být postaveny do 5 let a použity ve válce s US.

Ze stejných důvodů Raeder požadoval námořní základny v Maroku, na Kanárských ostrovech a novou obří základnu v Trondheim, která měla být domovskou základnou budoucí Raederovy floty dle Plánu Z.  Hitler s Raederem ji dokonce plánovali přeměnit v německé město s jedním miliónem obyvatel, které by s Německem spojila čtyřproudová dálnice a obří mosty.

Raeder na Hitlerovi požadoval trvalou okupaci celé Francie a anexi Dánska, Nizozemí, Norska, Belgie a Británie. Francouzské a belgické kolonie v subsaharské Africe, a britské jihoafrické se dle přání Raedera měly stát dominantními body německé námořní velmoci v Atlantském a Indickém oceánu.

Raeder požadoval anexi všech strategických ostrovů a koloniálních držav po celém světě, včetně Nizozemské východní Indie, proto se Raeder chystal po porážce Británie i na válku s Japonskem, které o Nizozemskou východní Indii mělo také zájem.

Hlavní obavou Raedera bylo, že Německo Británii zcela nerozdrtí, a Hitler s ní uzavře „kompromisní“ mír, který ji ponechá status námořní velmoci.

Raeder si v této době ve svých memech Hitlerovi stěžoval, že plán Z je příliš skromný, a že by námořní program potřeboval rozšířit, což gen. Franz Halder komentoval slovy, že by se velení námořnictva mělo vrátit zpátky na zem.

Raederovo naléhání na anexi Kanárských ostrovů způsobilo, že se Španělsko nakonec do války po boku Osy nezapojilo. Gen. Franco po porážce Francie a všeobecně očekávané porážce Británie se přikláněl ke vstupu do války na straně Osy, ale Berlín jasně řekl, že Madrid bude muset Berlínu předat své námořní základny v Maroku a na Kanárských ostrovech výměnou za některé francouzské a britské kolonie v Africe.

Hrdý nacionalista Franco jakékoliv předběžné podmínky odmítl s tím, že jsou vměšováním do španělské státní suverenity, a rozhodl se zůstat neutrálním.

Raeder nesouhlasil s plánem Operation Sea Lion invaze do Británie, protože Raederova invaze do Norska téměř zničila německou hladinovou flotu ( mj. 3 křižníky, 10 torpédoborců ) . Požadoval, aby hlavní nápor podstatně většího britského lodˇstva nesly ponorky a menší hladinová plavidla. Také nevěřil, že Göringova Luftwaffe dokáže nad Lamanšským průlivem vybojovat kontrolu, aby kryla německou invazní flotu.

V září 1940 byla invaze do Británie odložena na neurčito, protože se dle očekávání Raedera Luftwaffe v bitvě o Británii nepodařilo získat ve vzduchu převahu.

6.září 1940 Raeder Hitlerovi poprvé předložil svůj plán vedení válečných operací ve Středomoří, který zahrnoval i silnou německou přítomnost v severní Africe, včetně invaze na Maltu, Gibraltar a ovládnutí Suezu, načež by státy Osy anektovaly Kanárské a Azorské ostrovy a Zelený mys, zničily by britské obchodní trasy a vyřadily Británii z války.

Ve svém Středomořském plánu počítal s pomocí nejen italského, ale i vichystického lodˇstva ( 27.9.40 byl v Berlíně podepsán Pakt tří, vojenská smlouva Německa, Itálie a Japonska o všestranné vzájemné pomoci, Ribbentrop, hrabě Ciano a velvyslanec Kurusu. V listopadu 1940 k tomuto paktu přistoupily satelity Německa Madˇarsko, Slovensko a Rumunsko, Molotov jej nakonec při návštěvě Berlína 12.11.40 nepodepsal. Asijskými členy byly Mandžusko, okupované Japonci, a Thajsko ).

30.5.1940 Raeder v rámci svého Středomořského plánu na Hitlera naléhal, aby se zmocnil egyptského Suezského kanálu, protože jeho ztrátu Britové pocítí ještě hůře, než kdyby přišli o Londýn, a Hitlerovi našeptával, atˇ do Egypta pošle tankového velitele Erwina Rommela - Hitler návrh vlažně odsouhlasil 26.9.40 s tím, že je nejprve nutno obstarat souhlas Mussoliniho, nebotˇ diplomatické dohody s Mussolinim bránily Berlínu vyslat jednotky do Egypta ( dohoda z června 1940 učinila ze Středomoří italskou sféru vlivu ), jenž dal souhlas až v lednu 1941, když potřeboval německou pomoc.

Středomořský plán Raedera byl jen chimérou, protože Hitler by musel učinit diplomatické kompromisy s Frankem, s Pétainem a s Mussolinim, které nikdy učinit nezamýšlel.

Z podobných diplomatických důvodů se neuskutečnila Operace Felix, plán na obsazení Gibraltaru, který Hitler genštábu nařídil připravovat 12. 11.1940, protože gen. Franco se nakonec rozhodl zůstat neutrální  - Franco za vstup do války požadoval potravinovou pomoc, která by vyrovnala důsledky očekávané námořní blokády ze strany Britů, pomoc Německa při modernizaci španělské armády, a žádné německé základny na žádném španělském území, což všechno Hitler odmítl.

Teprve poté, co gen. Franco vyhlásil neutralitu, Hitler 18.12.40 odsouhlasil plán útoku na Sovětský svaz ( Barbarossa ), se kterým Raeder bytostně nesouhlasil, protože Kriegsmarine se v něm neměla jak projevit.

Raeder Hitlerovými „ krátkodobými „ cíli na Kontinentu pohrdal, usiloval jen o Weltreich, jejímž středobodem by byla Kriegsmarine,  kvůli které byl ochoten jít do války i s US.

Hitler Raederův Středomořský plán ( Sarkozy měl také Středomořský plán, viz můj článek Andrea Kostlánová  Chameleón Sarkozy a Středomořská unie

) jen odložil, Raederův Středomořský plán měl být realizován po porážce Rudé armády v roce 1942, kdy se německá průmyslová mašinérie měla soustředit na vybudování floty dle plánu Z pro zámořskou expanzi.

Raeder chtěl nejprve zničit Británii, a poté by Hitlerovi dopřál tažení na Východ, ale Hitler si byl tak jistý svojí Blitzkrieg na východě, že dva dny před útokem nařídil, že od 1.1. 1942 bude mít v přidělování prostředků  přednost Kriegsmarine, poté Luftwaffe, a armáda ve financích klesne až na 3.místo.

V lednu 1941 Raeder u Hitlera zabodoval úspěšnou akcí Operace Berlín, ve které poslal bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau na útočnou misi do severního Atlantiku.

V dubnu 1941 Raeder plánoval, že si Kriegsmarine úspěch zopakuje v Operaci Rheinübung ( 18.5.1941 ) s loděmi Gneisenau, Bismarck, Admiral Hipper, a Prinz Eugen pod velením admirála Günthera Lütjense.

Gneisenau však byla britským útokem těžce poškozena a vyřazena z bojů na několik měsíců. Admirál Lütjens, jenž zůstal jen s jednou bitevní lodí a s jedním těžkým křižníkem, žádal o zrušení operace, a její odložení na červenec, kdy měla být opravena Scharnhorst, což Raeder odmítl, a to z jediného důvodu : věděl o nadcházející operaci Barbarossa, ve které nebyla pro Kriegsmarine žádná role, takže body potřeboval nasbírat v Atlantiku.

Německá nejsilnější bitevní lodˇ  Bismarck, plující v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen, sice po počátečním střetnutí 24.5.41 potopila bitevní křižník HMS Hood, sama však byla 27.5.41 také potopena.  Ztráta moderní bitevní lodě převážila potopení starého obyčejného bitevního křižníku, a skoncovala s Raederovým plánem na zničení britského obchodního lodˇstva  hladinovými plavidly. Byla to poslední akce německých bitevních lodí v Atlantiku.

V soukromí byl však Raeder potopením Bismarcku velice potěšen, to že klesnul ke dnu, zapadalo do jeho koncepce „ plného nasazení „ Kriegsmarine až do samého potopení veškerých lodí s veškerou jejich posádkou a s veliteli, kteří tak  Kriegsmarine vybojovali na volném moři „ věčnou slávu“ .

Hitlera však potopení finančně nákladné bitevní lodi Bismarck rozzuřilo,  a Raederovi omezil prostor pro plánování operací na volném moři s velkými bitevními loděmi.

Mnohem úspěšnější než klasické bitevní lodě byly německé pomocné křižníky, silně vyzbrojené a maskované jako obchodní lodě, které v letech 1940-43 na světových oceánech přepadávaly nic netušící obchodní lodě.

Problémy Britům působila i přítomnost německé bitevní lodě Tirpitz v norských vodách, kde ohrožovala  spojenecké konvoje, které pluly do sovětských arktických přístavů Murmansk a Archangelsk. 17.7.42  Tirpitz zničil anglo-americký konvoj PQ-17.

Raederův poslední pokus vyslat do útoku velkou bitevní lodˇ se odehrál v červnu 1941, kdy kapesní bitevní lodi Lützow nařídil operaci v severním Atlantiku, při které byla 13.6.41 torpédována britskými torpédovými letouny, a vyřazena z bojů na 6 měsíců.

Námořní bitvy u ostrova Jan Mayen 31.12.42 a u Severního mysu 25.12.43 skončily německou porážkou, v druhé bitvě Kriegsmarine přišla o bitevní křižník Scharnhorst. Tirpitz byl poté nejprve poškozen britskými miniaturními ponorkami a palubním letectvem,  a 12.11.1944 potopen těžkými bombardéry  RAF.

Námořní válka v evropských vodách byla vedle ponorkové války stálým bojem lehkých námořních sil ( torpédoborců, torpédových člunů ) v pobřežních vodách, a soubojem mezi námořními a leteckými silami.

Někteří vysocí námořní důstojníci vyjádřili podezření, že Britové čtou německé námořní kódy, protože až podezřele vždy věděli přesnou polohu německých lodí, ale Raeder toto podezření odmítl ( přestože počátkem roku 1941 britské námořnictvo na základě informací z Ultra ( jak byl označován šifrovací stroj Enigma )  potopilo všechny zásobovací lodě Dithmarschen, které zásobovaly na volném moři povrchové lodě i ponorky  - Britové chtěli ponechat alespoň dvě lodě, aby nevzbudili podezření z prolomení kódů, ale německé lodě byly potopeny při náhodném setkání na další trase ).

Důstojníci však dál tvrdili, že kódy námořnictva byly prolomeny, protože německé lodě šly ke dnu i v létě 1941 a v létě 1942, takže Raeder nařídil vyšetřování, ve kterém odborníci potvrdili, že šifrovací stroj Enigma je pro nepřítele nerozluštitelný.

Raeder byl však nenapravitelný a v rámci svého snažení poslat veškeré lodě  Kriegsmarine ke dnu, vážně plánoval obří bitvu s Brity v Atlantiku, „ bitvu o Atlantik „ , do které chtěl poslat veškerá plavidla, která měla Kriegsmarine ještě k dizpozici.  Raeder doufal, že veškeré německé lodˇstvo bude ke své větší slávě zničeno, ale že britské vítězství bude vítězstvím Pyrrhovým.

Když se Hitler o Raederově plánu v prosinci 1941 dozvěděl, okamžitě jej zakázal s tím, že ani Pyrrhovo vítězství Britů nevyváží potopení ani sebemenší německé válečné lodě.

4.2.1941 Raeder poslal Hitlerovi memo s tím, že neutralita USA není v zájmu Třetí říše, a že pro válečné úsilí Německa by bylo výhodnější vyhlásit USA válku, aby se proti Britům a USA postavilo i Japonsko.

Hitler Raederův návrh odmítl z důvodu, že dokud jsou US neutrální, jsou ve své podpoře Britům omezeny ( US vstoupily do války den  po překvapivém útoku Japonců na Pearl Harbor 7.12.41, kterému Hitler dlouho nemohl uvěřit ).

Pearl Harbour, záhada proamerického admirála - Blog iDNES.cz

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

18.3.41 Raeder žádal Hitlera, aby německé ponorky a válečná plavidla mohly potápět US válečné lodě na potkání, a nemusely čekat, až budou samy napadeny.

Varoval Hitlera, že se US lodě nesmí v žádném případě zmocnit francouzských kolonií v západní Africe, proto tyto kolonie Německo musí co nejdříve obsadit.

Také požadoval, aby co nejdříve do války vstoupili Japonci, nejlépe útokem na britskou základnu Singapur, aby sem Britové museli vyslat většinu svých lodí, a umožnili tak Kriegsmarine vyhrát bitvu o Atlantik. Dobytím Singapuru by se vyřešily všechny problémy s Anglosasy v Asii.

Tvrdil, že pro Japonce je to nejvhodnější okamžik, protože Kriegsmarine drží britské lodˇstvo v šachu, a US lodˇstvo má ve srovnání s Japonskem jen malou flotilu kocábek.

Raeder však přiznal jednu podstatnou chybu tohoto plánu – Japonci trvají na tom, že zaútočí na Singapur jedině tehdy, když se Německo vylodí v Anglii.

Hitler na schůzce odvětil, že si to musí nechat projít hlavou.

V červenci 1941, když US lodˇstvo obsadilo Island, Raeder naléhal na Hitlera, aby odpověděl vyhlášením války Spojeným státům, což Hitler znovu odmítl, a odmítal i nadále s tím, že Berlín USA válku vyhlásí až po skončení války na východě. Přesto Raeder na Hitlera tlačil až do prosince 1941.

V září 1941 Raeder a velitel ponorkového lodˇstva Karl Dönitz opět naléhali na Hitlera, aby Kriegsmarine dovolil totální válku proti US lodˇstvu  a britskému obchodnímu lodˇstvu, jejichž konvoje US válečné lodě doprovázely.

Hitler za probíhající války na východě znovu odmítl, a trval na tom, aby se Kriegsmarine US lodím vyhýbala s tím, že i do války s USA Německo půjde jen tehdy, až bude Plán Z plně realizován.

Po překvapivém japonském útoku na Pearl Harbor  Berlín, k velkému uspokojení Raedera, neměl jinou možnost než válku USA vyhlásit (11.12.1941).

Hitler nařídil, aby se všechny velké lodě Kriegsmarine přemístily do Norska, protože se obával britského útoku. Koncentrace německého loďstva v Norsku měla odradit spojence od invaze do Norska, měla být hrozbou pro spojenecké konvoje, zásobující přes Severní mys a Murmansk Sovětský svaz ( útoky proti konvojům byly pro německé lodě velkým rizikem, a protože se Hitler s Raederem neshodli, k čemu Kriegsmarine v Arktických vodách slouží, chaos ve velení způsobil, že bitvu o Barentsovo moře Kriegsmarine prohrála ), a měla vázat britskou flotilu na britské základně ve Scapa Flow u Orknejí ( zde 1919 německé posádky potopily své hladinové lodě ) .

V lednu 1942 byl Raeder, stejně jako Hermann Göring, Wilhelm Keitel a Hans Lammers, nacistický prominentní právník, zapleten do skandálu s potravinovými příděly – nakoupil mnohem více, než na co měl nárok. Hitler nařídil skandál ututlat, s čímž nesouhlasil ministr propagandy Goebbels, jenž chtěl, aby se německý lid dozvěděl, že nacistická elita trpí stejně jako ostatní, ale Hitler mu řekl, že kdyby se národ uprostřed války dozvěděl o luxusním životním stylu nacistické elity, demoralizované Německo by válku prohrálo.

Výše zmíněným bylo proto jen doporučeno, aby příště nakupovali ve velkém „ diskrétněji „ .

V únoru 1942 Raeder Hitlerovi předložil „Velký Plán“, de facto předělaný Středozemní plán, ale na rozdíl od něho byl Velký plán propracovaný do nejmenšího detailu. Společné operace Německa a Itálie na Blízkém východě, podpořené japonskými útoky proti Britům v Asii, měly Británii z války vyřadit.

Protože však v této době za Kriegsmarine veškerou práci odváděly již jen německé ponorky, Raedera zastínil fanatický nacista admirál Dönitz, jenž se netajil svým pohrdáním vůči „ velkoadmirálu dinosauřích bitevních lodí „ Raederovi, jenž  sní o vybudování velkého lodˇstva  po válce, aniž by se snažil přispět k vítězství v této válce.

Dönitz se zcela vymkl Raederově kontrole, jak Raeder poznamenal, počínal si, jako kdyby ponorky Kriegsmarine byly jeho soukromým majetkem.

Raeder a Dönitz se hádali i na veřejnosti, zejména o to, jak mají ponorky bojovat – Dönitz, stoupenec francouzského admirála Theophila Aube, jenž prosazoval proti většímu britskému lodˇstvu  malé úderné skupiny menších silně vyzbrojených lodí, chtěl, aby vyhrály „ tonážní „ válku, tj. potopily co nejvíce „ tonáže „, Raeder, stoupenec US admirála Alfreda Mahana, propagátora bitevních lodí, chtěl, aby vyhrály obchodní válku, tj., aby spojenci ze strachu z německých ponorek přestali používat klíčové trasy, zejm. kolem Severního mysu do Murmanska.

V prosinci 1942, aby Dönitze pokořil, mu Raeder odebral odpovědnost za výcvik posádek ponorek, ale Dönitz, jehož ponorky vyhrávaly bitvu o Atlantik, Raederovy  rozkazy ignoroval, protože se stal Hitlerovým nejoblíbenějším admirálem. Proto Raeder Dönitze pro neplnění jeho rozkazů nevyhodil, protože by byl vzápětí vyhozen Hitlerem i on sám ( Raeder, když žádal od Hitlera více peněz na stavbu dalších ponorek, vždycky s sebou bral Dönitze, aby peníze od Hitlera dostal  ).

Poté, co Britové v prosinci 1942 v operaci Frankton vyslali v ponorce HMS Tuna desetičlenné komando, aby zničilo německé lodě kotvící v přístavu Bordeaux,  Raeder na příkaz „ shora „  nechal zastřelit všech 10 zajatých britských námořníků, ale evidentně z rozkazu radost neměl, napsal si do válečného deníku : „ To mezinárodní právo ještě nezažilo popravit vojáky v uniformě  pro vojenskou akci „ (  v Norimberku však uvedl, že neprotestoval  proti jejich popravě, ale že byl znechucený tím, že je má popravit námořnictvo, místo aby byli předáni SD ).

6.1.1943 jej Hitler degradoval na Admirála Inspektora z důvodu, že ve 30.letech vyplýtval milióny říšských marek na stavbu velkých lodí, které byly ve válce zcela neužitečné, že velitelé námořnictva, až na pár výjimek, nebyli zapálení nacisté, a tudíž nebyli ochotni bojovat do posledního dechu. Naopak, námořnictvo pokračovalo ve své zrádcovské tradici z 1.sv.v., kdy přispělo k válečnému úsilí jen svojí vzpourou z roku 1918, a nadále zůstalo semeništěm zrádců.

Hitler Raedera nešetřil, a vmetl mu do obličeje, že námořní důstojníci jsou zbabělci, kteří se nemohou srovnávat s důstojníky armády. Svoje nadávky na adresu námořnictva Hitler ukončil oznámením, že velké lodě posílá do šrotu a jejich děla předá pobřežní obraně. Jejich posádky budou sloužit na ponorkách, zbytek bude poslán na východní frontu.

14.1.1943 Raeder Hitlera informoval, že k 30.1.43 podává svoji rezignaci na svoji funkci, protože nemůže přihlížet zničení velkých lodí. Z námořnictva odešel v květnu 1943.

Od 1.2.43 jej ve funkci vrchního velitele námořnictva vystřídal Karl Dönitz, jmenován velkoadmirálem, třebaže Raeder u Hitlera protestoval s tím, že Dönitz na tuto funkci nemá kvalifikaci, a doporučoval, aby jej vystřídal jeho zástupce admirál Rolf Carls.

Dönitz poté Hitlerovi sešrotování velkých lodí vymluvil s tím, že svým umístěním v Norsku na sebe vážou část britské floty.

Po atentátu na Hitlera z 20.7.1944  Raeder běžel Hitlera ujistit, že je vůči němu loajální, a zkritizoval jeho SS ochranku, která jej neprohlédla, „ třebaže měl u sebe při obědě s Hitlerem nabitou zbraň „.

Ve svých Pamětech Mein Leben Raeder komicky píše, že zjistil, že sloužil zločineckému režimu až v březnu 1945, kdy přijel do nemocnice navštívit svého kolegu, bývalého ministra obrany Ottu Gesslera, kde se zotavoval po propuštění z koncentračního tábora.

Šokován jeho utýraným vzhledem Raeder píše, že se na protest proti nacistickému režimu rozhodl nenosit nacistický odznak …

Mezinárodním vojenským tribunálem byl v Norimberku odsouzen k doživotí pro splnění rozkazu k zastřelení 10 britských zajatých námořníků, a zejména pro naplánování okupace Norska  ( německá obhajoba tvrdila, že šlo jen o prevenci k odražení útoku spojenců, stejně jako byla britsko-sovětská invaze do Íránu, ale britský žalobce přečetl záznam z jednání mezi Raederem a Hitlerem z 26.3.40, ve kterém Raeder nepovažoval britský útok za bezprostředně hrozící , Raeder mlčel, ale později na všechny další záznamy svých schůzek s Hitlerem prohlašoval, že z jeho strany šlo jen o „ nezávažné hovory, aby řeč nestála „  ) .

Ve prospěch Raedera svědčili tři svědci : 1) Carl Severing, jenž dosvědčil, že Versailleskou mírovou smlouvu porušovali ve Výmarské republice všichni, 2) Ernst von Weizsäcker, jenž dosvědčil, že se Raeder neúčastnil nacistické propagandy, která potopení zaoceánské lodě Athenia svalovala na Brity, třebaže ji potopila nacistická ponorká jen pár hodin poté, co Británie  vyhlásila 3.9.39 Německu válku, 3) pobočník Raedera viceadmirál Erich Schulte-Mönting, jenž svědčil, že Raeder nebyl nacista, ale apolitický důstojník, jenž jen konal svoji práci, což britský žalobce odmítl, když přečetl všechna Raederova antisemitská prohlášení, kterými podpořil všechna Hitlerova antisemitská opatření.

Raederovi dále přitížil jeho rozkaz z 15.10.1939, kterým nařídil neomezenou ponorkovou válku proti všem lodím, vojenským i nevojenským, a to i lodím neutrálních států.

O masakrech lotyšských Židů v Liepaji z roku 1941 tvrdil, že nevěděl, jinak by je zastavil.

Svých 10 let ve špandavské věznici strávil jako pracovník vězeňské knihovny, kde diskutoval s francouzským pastorem Casalisem, a mimo zdi knihovny pokračoval ve svých sporech o tom, jaké lodě stavět, se spoluvězněm Karl Dönitzem (propuštěn o rok později než Raeder, v roce 1956, napsal dvě vzpomínkové knihy, zemřel 1980 ), o 15 let mladším, ke kterému se choval jako vrchní velitel námořnictva, zatímco Dönitz ve Špandavě vykřikoval, že jej Hitler ustanovil svým nástupcem, proto je stále říšským prezidentem Německa, a proto je Raeder jeho podřízeným a musí jej poslouchat. Dönitz byl zatvrzelým antisemitou a nacistou až do své smrti, svého chování nikdy nelitoval, „ plnil jen rozkazy „ .

Ze Špandavy dostala Raedera jeho manželka, která pravidelně tisku poskytovala nepravdivá tvrzení o jeho utrpení ve vězení, kde jako sedmdesátník musí tvrdě pracovat. Její kampaň za propuštění  „ nevinného „ Raedera byla podpořena Svazem německých veteránů/ Verband deutscher Soldaten, kteří pravidelně psali spojeneckým vládám a spojeneckým vysokým komisařům Německa.

V listopadu 1950 admirál Hanson napsal, že US velitelé by za válečné zločiny spáchané v korejské válce byli odsouzeni rovněž  k doživotí jako Raeder, kdyby se na ně použily standardy, které byly použity na Raedera ( viz také můj článek Váleční zločinci v Hlavní vojenské radě Rudé armády - Blog ) ...

V Británii kampaň za osvobození Raedera vedli historik kpt. Basil Liddell Hart a Lord Hankey, kteří tvrdili, že německá invaze do Norska byla jen preventivní obranou, a že místo Raedera měl být za agresi proti Norsku odsouzen Winston Churchill. US novinář Patrick Buchanan ve své knize Churchill. Hitler and the Unnecessary War z roku 2008 rovněž brání Hitlera a z agrese proti Norsku viní Churchilla.

Všichni výše zmínění citují vytrženě z kontextu některé pasáže z Churchillovy knihy z roku 1948 The Gathering Storm.

Od roku 1950 vláda Konrada Adenauera zahájila tichou diplomacií kampaň u US vlády za propuštění všech špandavských vězňů, oficálně pro jejich chatrné zdraví – zuřila studená válka a západní Německo bylo nutno začlenit do NATO.

Raederova kniha Mein Leben se věnuje popírání norimberské verze historie, a vyvrací jeden bod obžaloby za druhým verzí Raederovou.

Spolek německých veteránů však Raederovi a Dönitzovi dal jasně na srozuměnou, že chce jednotnou verzi historie, proto si nepřeje, aby ve svých sporech pokračovali na veřejnosti. Raeder často na schůzích spolku veteránů vášnivě řečnil.

Město Kiel mu chtělo vrátit status občana, ale poté tajně Raedera uprosilo, aby poctu nepřijal, protože návrh vyvolal ve světě nevoli. Raeder tudíž poctu odmítl, ale do konce života ( 1960) si stěžoval, že s ním jednají jako s vyvrhelem, třebaže „ Kriegsmarine bojovala čistě a byla apolitická, s nacionálním socialismem neměla nic společného „ ( to si opravdu myslel) .

Raeder, jenž 1941 nesouhlasil s Hitlerovým tažením na východ, byl příjemcem obřích úplatků, jen aby zůstal věrný Hitlerovi, jenž úplatky rozdával všem prominentům, kteří jej kritizovali ( kritici dostávali od Hitlera více „ dárků „ než ti, kteří byli přesvědčenými nacisty jako např. gen. Walter Model, od 3/44 polní maršál, jenž se svou tankovou divizí na Východě zasahoval všude tam, kde Němcům hořela půda pod nohama, polní maršál Ferdinand Schörner či admirál Karl Dönitz ) . Někteří „ úplatní „ , zejm. velkoadmirál Raeder a gen. Heinz Guderian, byli až příliš úplatní, takže je Hitler v soukromí nazýval „ nenasytnými chamtivci, kteří se mu hnusí, protože jej stále donekonečna o něco žádají „ .

V dubnu 1941 Raeder např. od Hitlera přijal „ dárek „ ve výši 250.000 říšských marek, to mu však nestačilo, a požádal, aby byl doživotně zbaven povinnosti platit daň z příjmů, ani to mu nestačilo, a v roce 1942 Hitlera žádal, aby nemusel platit daně ani ze svého příjmu ve výši 4.000 říšských marek měsíčně z Konta 5, což ostatní považovali za vrchol nestydatosti. Guderian, jeden z autorů Blitzkrieg a pancéřových divizí, zase Hitlera unavoval svými žádostmi o stále větší příděl půdy pro své statky.

V 5/1943 byl Raeder Hitlerem odvolán a ve funkci vrchního velitele Kriegsmarine nahrazen velkoadmirálem Karl Dönitzem /1891-1980/, úspěšným ničitelem spojeneckých konvojů, se kterým se Raeder nesnášel.