Žoldnéři, co ruská ústava zakazuje, Putin dovoluje

Putinovi žoldáci Mezinárodní úmluva proti náboru, užívání, financování a výcviku žoldnéřů, kterou OSN přijalo v roce 1989, pro signatářské země vstoupila v platnost 2001.

V souvislosti s tímto článkem viz také mé články

Metamorfóza žoldnéřské profese II(Francie/Rusko) - Blog iDNES.cz

kostlanova.blog.idnes.cz › blog  +

Metamorfóza žoldnéřské profese I. - Blog iDNES.cz

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Moderní soukromé žoldnéřské firmy /Private Military Companies fungují od 60.let 20.stol., první byla americká Vinnell Corp., která hlídala saúdskoarabská ropná pole.

Činnost žoldnéřských firem je upravena mezivládní dohodou z Montreux z roku 2008 ( The Montreaux Document on Private Military and Security Companies), text byl navržen Mezinárodním výborem Červeného kříže a švýcarskou vládou. Poté byl schválen Mezinárodní kodex chování soukromých poskytovatelů bezpečnostních služeb (ICoC).

Dohoda z Montreux byla ratifikována 57 státy a třemi mezinárodními organizacemi (EU, OBSE, NATO), kromě Putinova Ruska pod záminkou, že v RF jsou nezákonné ( také Putinův zákon, který ruskou ústavu v prosinci 2020 nadřadil mezinárodnímu právu je nezákonný ).

V Rusku jsou četné, ale nelegální, proto fungují pod jinými jmény, a jsou všechny registrované v zahraničí, zejména v daňových rájích ( mj. Panenské ostrovy, Cookovy ostrovy, Belize).

Dle článku 47 Protokolu č. 1 z roku 1977 k Ženevským úmluvám z roku 1949 jsou žoldnéři najímáni pro boj v ozbrojeném konfliktu za žold, který musí být vyšší než mzdy vojáků stejné hodnosti v pravidelné armádě země, která žoldnéře najala, aktivně se účastní bojů, nemají státní příslušnost ani jedné ze stran konliktu, ani nežijí na území ovládaném válčícími stranami, nejsou příslušníky ozbrojených sil stran konfliktu ani příslušníky ozbrojených sil třetí země, konfliktu se účastnící.

Mezinárodní úmluva OSN proti náboru, užívání, financování a výcviku žoldnéřů z roku 1989 uvádí ještě podrobnější kritéria, mj. popisuje žoldnéře jako osobu, která jedná s cílem svrhnout vládu nebo narušit územní celistvost dané země.

Proto se západní soukromé vojenské firmy/ PMC vyhýbají označení „ žoldnéři“, a nazývají své muže „ kontraktory“  s tím, že „ vládním i nevládním organizacím poskytují ostrahu osob, objektů či infrastruktury, podporu bojových akcí obstaráváním logistiky, zpravodajství, odminování, opravy a údržbu vojenské techniky ( hlavními klienty jsou pravidelné armády nebo na ně napojené milice ). Dále poskytují tzv. state building pro státy, vládní agentury a nevládní organizace, tj. výcvik bezpečnostních sil, vyzbrojení, demobilizaci, programy sociální reintegrace bývalých bojovníků, odminování a rekultivace oblastí, znovuvybudování bezpečnostních složek).

Klasickou PMC byla britská Executive Outcomes a Sandline International ( skončila 2004 ), aktivní v 90. letech především v Africe. Mediální pozornost na sebe PMC upoutaly pro kauzy zaměstnanců US Blackwater až v Iráku v letech 2003-7 ( např. 2007 zaměstnanci Blackwater způsobili smrt 17 iráckých civilistů ), kde v této době, méně nápadněji, působili i Putinovi žoldnéři.

Hlavní náplní práce ruských žoldnéřů je účastnit se bojů dle požadavků ruského genštábu, proto jde o vysoce mobilní taktické jednotky, což ruské firmy spojuje více s britskou Executive Outcomes než s firmami americkými a evropskými.

Kreml detailně aplikoval koncept Network Centric Warfare/NCW, který byl koncem 90.let vypracován US námořnictvem ( válčení orientované na informační technologie, založené na propojení integrovaných sil ke zrychlení rozhodování velitelských struktur, tempa operací, větší smrtelnosti i větší schopnosti přežití ) . V koncepci NCW je bitva chápána v nejširším smyslu hybridního válčení, včetně prostoru veřejných informací a všeho, co může být užitečné pro v terénu rozptýlené síly.

Ruští analytici pro ruský genštáb vyhodnotili, jak se US jednotky chovaly v Iráku, a nacionalista Alexandr Dugin koncept NCW aplikoval na svůj protizápadní eurasijský Ruský svět.

Západní žoldnéřské firmy měly výhodu, že jejich personál většinově pocházel z anglicky mluvících zemí, takže nemusel překonávat jazykovou bariéru, a jejich firmy měly v ex koloniálních zemích snadný přístup na trhy se žoldáky.

Ruští dodavatelé žoldáků měli jinou výhodu – nižší náklady a menší nároky, a aby se na trhu uchytili, poskytovali, na rozdíl od západních firem, jako svoji hlavní službu boj. Proto si je najímaly velké státní konglomeráty v nejvíce destabilizovaných oblastech.

Vládcové Ruska si často najímali žoldáky, např. v Severní válce /1558-1583/, kdy jimi kompenzovali svoje slabiny v námořních operacích.

Mocná obchodní rodina Stroganovů ( někteří členové rodu získali šlechtický titul ) se obrátila na kozáckého atamana Jermaka Timofejeviče v boji proti Sibiřskému (Turanskému) turkicko-mongolskému chanátu v oblasti jihozápadní Sibiře. Vojenská kampaň skončila podstatným rozšířením ruských hranic, čímž byly položeny základy pro dobytí celé Sibiře a Dálného východu.

1598-1613 Rusové proti Polsko-Litevské unii nasadili švédské a kozácké žoldáky, kteří Poláky porazili a Moskvu 1612 osvobodili, čímž odstartovala éra dynastie Romanovců.

Kozáci byli kočovné kmeny kupců, žoldnéřů a stepních pirátů, které žily mezi hranicemi Ruska a Polsko-Litevské unie, a neruské jednotky složené z Kalmyků, Dagestánců, Albánců, aj.

Kozáky nedefinovaly etnické faktory, ale sociální – Moskva jim povolila usadit se na dobytých územích a žít podle svých tradic výměnou za závazek vojenské pomoci při obraně hranic.

Kreml kozáky nazývá „ historickými obránci hranic“, ve skutečnosti byli pouhými žoldáky, pro Moskvu obtížně ovladatelní – např. v 18. stol. se 2x proti ruské vládě vzbouřili, ale jejich povstání bylo potlačeno a byli začleněni do carovy armády. Rusku nejen rozšiřovali hranice, byli využíváni i k ovládání tureckého a židovského obyvatelstva ruského impéria.

1853 měla carská armáda mnoho skupin kozáků, mj. donských, černomořských, záporožských ( pěší „ plastunští „ kozáci, záporožská pěchota ), orenburgských, azovských, dunajských, uralských, kavkazských, astrachaňských, sibiřských, bajkalských.

Plastunští kozáci, původně jen černomořští, později všichni pěší, prováděli tajné operace za nepřátelskými liniemi, byli tak předchůdci Specnaz ( odpovědné za zpravodajství, průzkum a ničení prominentních cílů ).

Během povstání křestˇanů v Bosně proti turecké nadvládě 1875-76 car Alexandr II udělal to, co Putin na východní Ukrajině 2014-15 : udělil vojákům „ volno“ , aby se mohli povstání na Balkáně zúčastnit jako „dobrovolníci“.

Za občanské války po bolševickém puči 1917 bojovali kozáci nejen v řadách bělogvardějců  a v nezávislých oddílech, ale také v řadách bolševiků, kteří je poté vyvraždili v rámci leninského programu likvidace kozáků „ dekozakizace „ ( razkazačivanije ) , zahájeného v lednu 1919 ( povraždili 1.5 mil. kozáků ).

Viz mj. S. Sukhankin, From “Volunteers” to Quasi-PMCs: Retracing the Footprints of Russian Irregulars in the Yugoslav Wars and Post-Soviet Conflicts, The Jamestown Foundation, 2019.

Pro používání gerilových taktik mohla být celá sovětská / dnes ruská armáda označena za žoldnéřskou  ( např. ruští vojáci již před rokem 2015, kdy Putin ruskou invazi do Sýrie oznámil na půdě OSN za potlesku Miloše Zemana, cestovali do Sýrie tajně z ukrajinského přístavu Nikolajev a v Sýrii nosili uniformy syrské armády - taktika již z občanské a 2.sv.v., kdy bolševici a poté NKVD vraždili a loupili v uniformách protivníků, např. NKVD komanda v uniformách UPA/ " banderovců "   ).

 „ Soudruzi turisté „ , alias tajní vojenští instruktoři, byli vysíláni do celého světa, kde měli za úkol cvičit a organizovat vojenské jednotky rozvojových států, které s Moskvou podepsaly smlouvu o spolupráci proti americkému „imperialismu „.  Kreml vojensky spolupracoval se 120 zeměmi a vyslal minimálně 60.000 poradců, příslušníků armády, což někteří experti považují za silně podhodnocené, protože jen Egypt jich měl 50.000, než je Anvar Sadat 1972 vyhostil ze země ( 1981 jej zastřelil „islámistický „ důstojník na vojenské přehlídce ).

V Libyi integrace „ sovětských turistů „ s místními ozbrojenými silami dosáhla takové úrovně, že se sám Kreml rozhodl jejich počet snížit o 11.000. Sovětští vojenští poradci, kteří v počtu 5.000 v Tripolisu zůstali, byli podřízeni přímo Kaddáfímu ( již Stalin nařídil stáhnout sovětské vojenské poradce ze Severní Koreje s tím, že soukromý byznys Kim Il Sunga podporovat nebude ).

Viz také můj článek  Českoslovenští rukojmí v Angole (1983) - Blog iDNES.cz

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Sovětská armáda se za studené války zúčastnila 44 konfliktů, z nichž polovinu vybojovala používáním gerilových metod, kvůli veřejnému mínění vždy formou zástupné války, protože „ imperialisty „ byly jen US ( v Mongolsku sovětská armáda praktikovala apartheid ).

Na moderní boj ( noční boj, moderní průzkum, boj v informačním prostoru ) sovětská armáda nebyla ani připravena ani vybavena. Spolupracovala s neformálními formacemi, které používaly nekonvenční taktiky, a byly většinou ve službách třetí země, která respektovala zájmy Moskvy.

Sovětští  „turisté“  podporovali promoskevské povstalecké skupiny, KGB a ministerstvo obrany jejich velitele vyškolovalo přímo v Moskvě. Desítky tisíc povstalců a teroristů ( mj. z IRA ) v Rusku nacvičovaly gerilové bojové taktiky vůči nepřátelům na Západě. V důsledku toho se Evropou přehnala vlna terorismu, počínaje masakrem izraelských sportovců na OH v Mnichově 1972, spáchaným promoskevskými palestinskými teroristy.

Brežněvova doktrína omezené suverenity sovětských satelitů se v roce 1974 stala ústavním principem, řídila sovětskou zahraniční politiku od okupace Československa 1968 až do Pěrestrojky. Sovětský svaz si vyhradil právo intervenovat v libovolné zemi východního bloku, ve které by existovalo nebezpečí odklonu od Kremlu.

Kreml, organizátor  „ zmrazených „ konfliktů

Tj. konfliktů, které vypukly bezprostředně po rozpadu SSSR v rámci bývalých svazových republik a Kreml je „ zamrazil „ na dobu, kdy bude výhodné je znovu využít v jeho prospěch  ( Kreml v zastoupení přes ruské/proruské „ separatisty „ 1992 Moldávii obsadil Podněstří, Gruzii 2008 obsadil Abcházii a Jižní Osetii, a pokud to vyhovuje ruským zájmům úmyslně eskaluje napětí v Náhorním Karabachu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, naposledy 2020 ).

Oblasti „zmrazených konfliktů“ získaly pseudonezávislost, která není mezinárodně uznávána a je umožněna pouze vojensko-ekonomickou podporou Kremlu. Proto vlády dotčených zemí si legitimně nárokují svojí suverenitu nad odtrženými regiony, přes které se Kreml vměšuje do vnitropolitické situace jejich mateřských zemí.

Těmito zmrazenými konflikty chce Kreml překazit přání Gruzie, Arménie, a Moldávie ( Rumuni jsou její bratranci), aby se staly členy NATO a EU.

V roce 2007 na Bezpečnostní konferenci v Mnichově Putin poprvé otevřeně zaútočil na Západ a NATO pro jeho intervenci v Srbsku 1999, v Iráku 2003, a pro údajné vyvolání „ buldozerové “ revoluce z října 2000 v Bělehradě, růžové revoluce 2003 v Gruzii (smetla Ševardnadzeho, nastoupil Saakašvili), oranžové revoluce 2004 na Ukrajině (Viktor Juščenko porazil Putinova Janukovyče), a 2005 tulipánové revoluce v Kyrgyzstánu, zatímco Kreml organizoval „konflikty“  a „ puče „ po celém světě.

V Podněstří na levém břehu Dněstru byla soustředěna většina průmyslu Moldavské SSR s přistěhovalými ruskými a ukrajinskými zaměstnanci - rusifikace Podněstří, 1989 Kišiněv přijal zákon, že úředním jazykem bude jen moldavština, což v Podněstří vyvolalo nevoli.

Válka v Podněstří vypukla 1990, kdy se v podněsterském městě Dubasari objevily skupiny kozáků v uniformách. Krátce nato se Svaz ruských kozáků na příkaz Kremlu  „rozhodl“  poskytnout vojenskou pomoc obyvatelům Podněstří v jeho konfliktu s Kišiněvem .

Intenzivní boje začaly v květnu 1992, a skončily téhož roku v červenci zásahem ruských kozáckých jednotek, které byly umístěny ve městě Bendery ( Bendery jsou jediným podněsterským územím západně od Dněstru ), kde probíhaly nejtěžší boje mezi Kremlem vycvičenými „separatisty“ a moldavskou armádou. Když boje v květnu 1992 vypukly v plné intenzitě, objevily se další kozácké jednotky, soustředěné v Tiraspolu, Bendery a Slobozia, které Podněstří pro zdejší ruskou loutkovou vládu vybojovaly.

Kozácké jednotky byly důkazem ruské účasti v konfliktu.  Všechny polovojenské skupiny, které dorazily do Podněstří, byly součástí kozáckých armád Don, Kubáň, Terek, Stavropol, Záporoží, Astrachaň, Orenburg, Ural, Sibiř, Irkutsk a Bajkal.

Ke kozákům se dle výkladu Kremlu přidali ruští  „dobrovolníci “ v uniformách pravidelné armády.

Kreml sice Bruselu tvrdil, že jde o nepravidelné dobrovolnické jednotky, které vůbec nezná, ale tyto jednotky měly shodnou strukturu velení s ruskou armádou, v jehož čele stál plukovník ministerstva vnitra ve výslužbě, pozdější Putinův generál, a vrchní ataman Svazu kozáků v RF a v zahraničí Viktor Ratijev, jenž byl vyznamenán za svoji službu v Afghánistánu ( v dubnu 2015 prohlásil: „ Máme  kozáky i v Novorossiji/na Ukrajině. “ ). Po napadení Gruzie nepravidelné jednotky, které Kreml údajně neznal, dostávaly posily z Ruska, a Rusové, kteří se účastnili války v Podněstří, měli nárok na odškodnění v případě smrti nebo zranění.

Moldavským scénářem s ruskými polovojenskými jednotkami Kreml otestoval účinnost takových formací. Později byli aktéři z Podněstří identifikováni  i v jiných válečných ohniscích, do kterých byl Kreml zapojen.

1992-94 Kreml nasadil nepravidelné skupiny ve své válce s Gruzií. Vyzbrojily a vycvičily „ separatisty „ s cílem odtrhnout od Gruzie Abcházii a „ Jižní Osetii“ ( útvar „Jižní Osetie“ uprostřed Gruzie si vymyslel Kreml ).

2000 žoldáků, financovaných Kremlem, dorazilo do Abcházie v roce 1993 až poté, co separatistické úřady v Abcházii podepsaly dohodu o spolupráci s Podněstřím.  Část „dobrovolníků“, kteří dorazili do Abcházie, byla přímo z podněsterské metropole Tiraspolu. V Abcházii na straně separatistů bojovali zejména vysloužilí ruští vojáci z Afghánistánu a kozácké oddíly ( útoku Putina na Gruzii v roce 2008 se účastnilo 10 000 - 15 000 kozáků ).

Třetím konfliktem, kterého se ruské žoldnéřské formace zúčastnily, byla 1. čečenská válka (1994-1996), během které v Rusku rozkvetla šedá zóna soukromých armád oligarchů - zejm. Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij platili Jelcinovi kvalifikované žoldnéře pro válku v Čečně.

Sergey Sukhankin z The Jamestown Foundation píše, že tento čečenský konflikt s nekonvenčními taktikami byl vzorovým příkladem hybridní války, např. úspěšný atentát GRU na ex sovětského generála a prvního prezidenta Čečenské republiky Ičkerie Džochara Dudajeva v listopadu 1994 ( zabila jej střela navedená jeho satelitním telefonem, když z něho, pro větší bezpečí, telefonoval v lese ).

Jelcinova válka proti Čečně skončila potupnou porážkou postsovětského Ruska. Podle Sukhankina bylo žoldákům slíbeno 324 dolarů a v případě dokončení operací přes 900 dolarů, v případě zranění odškodnění ve výši 8 000 - 24 000 $, a finanční kompenzace rodinám v případě smrti žoldáka ve výši 48 000 dolarů.

Ministr obrany Pavel Gračev po fiasku tažení označil vojenskou operaci proti Čečně za chybu, popřel účast ruských vojáků v konfliktu, a neúspěch připsal neprofesionalitě žoldáků. Ruští kozáci se konfliktu dle něho účastnili jako „ dobrovolníci „ ( významnou brutální úlohu kozáci sehráli za Putinovy války proti Čečně  1999-2009).

Z let devadesátých viz také mafiánská bezpečnostní firma Baltik-Eskort, která patřila tambovskému kriminálnímu gangu, formálně založená 1992 Romanem Cepovem, jehož nekalé praktiky 1993 vyšetřovala ruská policie, před kterou uprchl do ČR.

S kariérním růstem Putina na petrohradské radnici, na kterou nastoupil 1991 ( 1989 po zhroucení východoněmeckého režimu se Putin vrátil do rodného města a ve službách KGB působil na oddělení mezinárodních vztahů Leningradské státní univerzity ), byl Cepov Putinem povolán zpět, aby se firma Baltik-Eskort starala o osobní bezpečnost petrohradského starosty Anatolije Sobčaka a jeho zástupce Putina. Roman Cepov byl 2004 otráven radioaktivním čajem z polonia 210, který si vypil u přátel z FSB, zatímco kolega Cepova Viktor Zolotov byl v roce 2016 Putinem jmenován velitelem Národní gardy.