Wallenberg nebyl švédským diplomatem a nepracoval pro Švédsko

Osud Raoula Wallenberga v sovětském zajetí se nepojí s jeho činnostmi směřujícími k záchraně madˇarských Židů, jak se v souvislosti s ním píše. Zabýval se daleko delikátnějším posláním - zpravodajstvím pro spojence.

Iver Olsen ve funkci stockholmského šéfa OSS a ve funkci místního šéfa US Rady pro válečné uprchlíky/American War Refugee Board měl ve Švédsku najít někoho schopného a ochotného odjet do Budapešti zorganizovat záchranný program pro madˇarské Židy, a proto se v tomto hledání spojil s místními sionisty, protože takového schopného člověka hledal ve Stockholmu i Světový židovský kongres přes stockholmského rabína Dr. Marcuse Ehrenpreis, kterému Wallenberga jako druhou volbu navrhl Kalman Lauer, Wallenbergův zaměstnavatel, když první volbu, hraběte Bernadotte, neschválili Madˇaři.

Rabín kritizoval Wallenbergův věk ( 32) a žádnou diplomatickou zkušenost, předností však byla jeho mezinárodně známá rodina. Švédské zamini výběr Olsenovi schválilo.

Do Budapešti byl Wallenberg vyslán s diplomatickým pasem v hodnosti tajemníka vyslanectví, příkazy však nepřijímal od švédského zamini, ale od Rooseveltovy Rady pro válečné uprchlíky, která společně s Židovským společným distribučním výborem zajištˇovala pro Wallenbergovu misi finanční prostředky.

Na švédském ministerstvu zahraničí nebyl žádný dokument o Wallenbergově diplomatickém pověření, což znamenalo, že nepracoval pro švédskou vládu, třebaže působil na její ambasádě.

Nepracoval však oficiálně ani pro US Radu pro válečné uprchlíky, třebaže od ní dostal všeobecné instrukce – číslo účtu, popisy únikových cest z Budapešti a seznam s cennými kontakty.

Měl jen jednoho nadřízeného – Ivera Olsena z OSS.

Viz také Randolph Braham : Rescue operations in Hungary : Myths and realities (2004)/ Záchranné operace v Madˇarsku, mýty a realita, + Fritz Bauer Blog, jehož článek o Wallenbergovi je založen na třech dokumentech, které Švédská vojenská rozvědka a bezpečnostní služba Militära underrättelse- och säkerhetstjänsten /MUST odtajnila po 75 letech v 7/2018.

Šlo o zprávu od speciálního agenta poručíka Thorstena Akrell z 16.10.1943, nepodepsané memorandum ze 3.3.1944, a dopis od podpluk. Harryho Wester, adresovaný šéfovi vnitřní sekce ministerstva obrany z 31.3.1944. ( viz mj.  https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjV8snnsLv9AhXIRvEDHUyIDDoQFnoECBQQAQ&url=https%3A%2F%2Fwww.academia.edu%2F49229154%2FThe_Secret_Swedish_Hungarian_Intelligence_Sharing_Agreement_1943_44_Possible_Implications_for_the_Raoul_Wallenberg_Case&usg=AOvVaw23zdFBqK1MWDGo8jVsRGID  )

Odtajněné švédské dokumenty ukazují, že v 10/1943 Švédsko uzavřelo dohodu s generálem madˇarské státní bezpečnosti Istvánem Ujszaszi ( vojenská a civilní kontrarozvědka ), se kterým se švédský vojenský atašé podpluk. Harry Wester od 4/1943 na žádost Ujszasziho pravidelně stýkal, o sdílení zpravodajských informací o komunistických a sovětských špionážních operacích ( spolupráce trvala jen do obsazení Horthyho Madˇarska nacistickými jednotkami 19.3.1944 ).

Např. švédské ministerstvo obrany s Madˇ ary sdílelo zprávu o sovětských zpravodajských sítích ve Švédsku, a švédská vojenská rozvědka obdržela vysoce citlivou zprávu o tajných komunistických aktivitách v Madˇarsku.

V 1/1944 se setkání gen. Ujszasziho a podpluk. Westera účastnil i šéf  nejtajnější švédské zpravodajské sekce na ministerstvu obrany Byro C/Byran C kpt. Helmuth Ternberg.

Dohoda byla součástí širšího zaměření švédské vojenské rozvědky, která se od roku 1943 ( v důsledku sovětské agrese proti Finsku z 11/1939 ) začala zaměřovat nejen na své tradiční sféry zájmu – Finsko a pobaltské státy, ale i na střední, východní Evropu, a Balkán.

Nejvýznamnější část komunikace Švédů s madˇarskými zpravodajskými operativci se odehrávala přes madˇarské vyslanectví ve Stockholmu.

Takovéto iniciativy Švédska však byly mimořádně choulostivé, protože Švédsko od 28.6.1941 oficiálně zastupovalo sovětské zájmy v Madˇarsku a ve státech Osy.

Nejednalo se však o izolovanou akci Švédska, protože k roku 1943 Švédsko již čile spolupracovalo s tajnými službami americkými a britskými ( viz také nadmíru choulostivé aktivity v tomto roce sovětské velvyslankyně Kollontajové z pověření Stalina, jenž mohl Raoula Wallenberga podezírat, že o nich něco ví ).

Proto téměř všechny informace o švédských zpravodajských aktivitách v Madˇarsku kompletně zmizely ze švédských archívů.

V 1/1945 se gen. Ujszaszi dobrovolně vydal do rukou NKVD a byl NKVD deportován do tábora 27 u Moskvy. NKVD zajímaly především jeho kontakty se švédskou vojenskou rozvědkou – s vojenským atašé Harry Westerem, s nímž spolupracoval i Wallenberg.

Jeho „svědectví „ pro NKVD o společných přípravách Madˇarska a Berlína na válku proti Moskvě zaznělo i na tribunálu v Norimberku, kde se ho také ptali na několikeré zoufalé pokusy tehdejšího premiéra Miklose Kallay (1942-1944) o navázání kontaktů se západními spojenci a vyvedení Madˇarska z vlivu Osy, což se vůbec nelíbilo Stalinovi, jenž se obával, že poražené státy Osy uzavřou separátní mírové dohody se západními spojenci a obrátí se proti Kremlu.

V 8/1948 byl gen. Ujszaszi repatriován zpět do Madˇarska.

Tato švédsko-spojenecká zpravodajská dohoda vyvolává další otázky ohledně humanitárních aktivit Raoula Wallenberga v Budapešti, které mohly být jen zástěrkou pro jeho zpravodajskou činnost pro spojence, a ještě více znejasňuje oficiální přístup švédské vlády k jeho „ zmizení „ .

Na spolupráci „ neutrálního „ Švédska s anglosaskými spojenci se podíleli jednotlivci, se kterými Wallenberg ještě před svým vysláním do Budapešti udržoval ve Švédsku intenzívní osobní kontakt, zejm. od 9/1943 s diplomatem a ministrem dr. Antalem Ullein-Reviczkym /1894-1955 LON/, nositelem francouzského Řádu čestné legie od roku 1929, pravou rukou protinacistického premiéra Miklose Kallay /1887-1967 NYC/, jenž jej 1943 vyslal do Stockholmu, aby dokončil jednání se spojenci o vystoupení Madˇarska z války, zahájené počátkem roku 1943 ( 1947 Antal Ullein-Reviczky publikoval ve Švýcarsku ve francouzštině knihu „Guerre allemande- paix russe „ /Německá válka-ruský mír, kde tyto události detailně popisuje.

Dr. Antal Ullein-Reviczky se ve Stockholmu v 7/1944 zúčastnil Wallenbergova rozlučkového večírku před jeho odjezdem do Budapešti.

Wallenberg se dále ve Stockholmu stýkal s Robertem Taylorem Cole /1905-1991/, šéfem OSS ve Stockholmu., a s kpt. Helmuthem Ternbergem, švédským kontaktem na OSS, jehož bratr námořní důstojník Egon Ternberg, byl jedním z Wallenbergových kmotrů.

V Budapešti Wallenberg spolupracoval s poručíkem s Thorstenem Akrell, speciálním agentem švédského ministerstva obrany, s podpluk. Harry Westerem, vojenským atašé švédské ambasády v Budapešti, a s dr. Géza Soos /1912 – 1953 v US jej „ přejelo auto „ /, jenž byl jedním z vůdců klíčové protinacistické prozápadní skupiny MFM/Madˇarského hnutí za nezávislost a šéfem mládežnické skupiny Soli Deo Gloria Madˇarské reformované církve, která za války pomáhala Židům - přezdívalo se mu „ madˇarský Wallenberg „.

1944 dokonce ukradl vojenské letadlo a odletěl s ním do Říma, aby spojencům vymluvil obléhání Budapešti.

V 7/1938 se Soos, jenž zde byl na mládežnické konferenci Soli Deo Gloria, ilegálně zúčastnil konference ve francouzském Evianu na břehu Ženevského jezera, svolané Rooseveltem, na které představitelé 32 zemí jednali o budoucím přijímání židovských uprchlíků z Německa a z Rakouska po jeho Anschlussu z 12.3.1938. Od roku 1942 pomáhal ve spolupráci s madˇarským Výborem Hodného pastýře, který v tomto roce zřídila Madˇarská reformovaná církev,  mad´arským Židům, sehnal si automobil s diplomatickou značkou, se kterým Židy převážel do chráněných rezidencí.

Geza Soos ještě před příjezdem Wallenberga úzce spolupracoval s 1. tajemníkem švédské ambsády v Budapešti Per Angerem, jenž obstarával madˇarským Židům ochranné pasy před Wallenbergovým příjezdem.

Po válce Soos odmítl spolupráci s madˇarskými komunisty a s manželkou a pěti dětmi uprchl z Madˇarska do US, kde se angažoval v madˇarských církevních skupinách.

Jeho činnost za války je obestřena tajemstvím, protože jako ilegální nebyla zdokumentována ( zdokumentována je pouze jeho společná akce s Wallenbergem z 11/1944, kde osvobodili skupinu spojeneckých válečných zajatců a skupinu Židů na budapeštˇském nábřeží  ve čtvrti Ujpest  - válečné hrůzy z tohoto místa, na kterém v letech 1944-45 pronacističtí milicionáři Šípových křížů zastřelili a naházeli do Dunaje tisíce Židů, vč. žen a dětí, kteří si před zastřelením museli sundat boty, které byly za války cenným zbožím, dnes připomíná 60 párů bot všech velikostí ).

Taktéž jeho spolupráce s Wallenbergem, pro kterou mohl být Soos NKVD/KGB 1951 zavražděn, zůstala neobjasněna.

Dokumenty odtajněné počátkem 90.let z US Národního archívu dokládají, jak švédské C-Bureau úzce spolupracovalo s OSS pobočkou ve Stockholmu  na podpoře madˇarského protinacistického hnutí MFM Gézy Soose, zejména při vypracování plánu rádiové komunikace se spojenci během povstání proti německým okupantům, ve kterém Geza Soos hrál hlavní roli.

V roce 2000 archivář švédských tajných služeb Göran Rydeberg naznačil, že do Budapešti k tomuto účelu C-Bureau na podzim 1943 vyslalo několik ( 5?) SIGINT ( rozhlasová, radarová, aj. datová  signalizace, např. internetová ) důstojníků švédské zpravodajské služby, kteří Gezovi Soos měli poskytnout technickou asistenci při vysílání signálů.

Historik britských zpravodajských služeb Craig McKay 2018 jednoho z nich identifikoval jako Nilse Johanssona, kterého si švédské ministerstvo obrany najalo od švédského národního obranného podniku Rádiové zpravodajství. Stockholm jeho přítomnost v Budapešti nikdy nepotvrdil, a nikdy neodtajnil žádnou SIGINT komunikaci tehdy odeslanou do Budapešti či obdrženou z Budapešti.

Přítomnost švédských SIGINT důstojníků v Budapešti potvrzuje dřívější informaci švédského historika Gellara Kovacze z roku 2013, že pracovníci švédské ambasády, včetně Wallenberga, měli k dizpozici i dodatečné tajné komunikační kanály se Stockholmem – tajné vysílačky na švédské ambasádě, přes které posílali informace mj. o vhodných cílech k bombardování spojencům umístěným v jihoitalském pobřežním městě Bari a na Maltě od madˇarského protinacistického odboje - skupiny Gezy Soos.

Tyto informace vyvolávají otázky kolem dvou depeší Pera Angera ze 23.10. + 25.10.1944, které ve své oficiální funkci 1. tajemníka švédské ambasády poslal  sovětským úřadům jménem Gezy Soos a jeho hnutí MFM.  Anger je zcela určitě neposlal přímo sovětským úřadům, ale poslal je přes švédské zamini, které je mělo na přání Soose Moskvě doručit. Jejich kopie by měla být v archívech švédského zamini a v ruských archívech, včetně v archívech ruské ambasády ve Stockholmu.

Ve švédských archívech po těchto dvou depeších není nikde ani stopy.

Ruskou stranou také nikdy nebylo zveřejněno, co přesně Wallenbergovi kolegové z ambasády, jež byli rovněž NKVD 1945 vyslýcháni, NKVD řekli, a ani Švédové nikdy nezveřejnili, coWallenbergovi kolegové poté vypověděli svým nadřízeným ze švédského zamini.

Stockholm nechtěl, aby vyplula na povrch jeho intenzívní spolupráce se spojenci v letech 1943-45 proti sovětským zájmům, a proto dodnes nezpřístupnil své archívy ani švédským badatelům.

Per Anger /1913-2002/ začínal jako obchodní atašé na švédské ambasádě v Berlíně (1940-1941), kde zažil nejdramatičtější okamžiky svého života, když zdejší švédská ambasáda dostala od německého odboje informaci o nadcházejícím německém útoku na Dánsko a Norsko, a panovala nejistota, zde v tomto plánu není zahrnut i útok na Švédsko. Per Anger zodpovídal za odeslání šifrované zprávy s touto informací do Stockholmu. Švédsko však své sousedy nevarovalo ( ! ), protože švédští sociální demokraté informaci nevěřili.

O pár dní později Anger poslal další informaci, potvrzující tu předchozí o německém útoku – teprve poté Švédsko varovalo Norsko, jehož ministr zahraničí si předvolal německého vojenského atašé, a zeptal se ho, zda informaci může potvrdit, ten ji označil za lživou. Následující den tentýž vojenský atašé převzal kontrolu nad Oslem.

V 6/1941 se Anger vrátil do Stockholmu, pracoval na zamini v obchodní sekci, která v letech 1941-42 směňovala švédskou ocel za madˇarské potraviny.

Od 6/1942 pracoval ve funkci 2.tajemníka švédské ambasády v Budapešti pod vyslancem Carl Ivan Danielsson ( 1944-45), kancléřem vyslanectví byl Denes von Mezey, jenž se rovněž podílel na záchraně budapeštˇských Židů, stejně jako vojenský atašé Harry Wester, Lars Berg, konzul  Göte Carlsson, zástupce švédského Červeného kříže dr. Valdemar Langlet, a dvě sekretářky vyslanectví Margareta Bauer a Birgit Brulin.

Když Německo obsadilo Madˇarsko v 3/1944, švédská ambasáda zastupovala zájmy 7 zemí, a proud lidí hledajících pomoc, vzrostl, proto švédská ambasáda v Budapešti žádala Stockholm o posily ( viz Jewish Virtual Library ).

Po válce šéf OSS ve Stockholmu Robert Taylor Cole ve svých pamětech The Recollections z roku 1986 napsal : „ Naše zájmy v Madˇarsku nás dovedly ke schůzce s Raoulem Wallenbergem krátce před jeho odjezdem do Budapešti.“

Viz : Výběr Wallenberga nebyl náhodný / Choice of Raoul Wallenberg in 1944 not Accidental, autoři Susanne Berger a Dr. Vadim Birstein.