Horthyho Madˇarsko – centrum protinacistických sítí, zejména polské Armiji krajowe

Na rozdíl od Tisovy klerofašistické diktatury na Slovensku bylo Madˇarsko monarchisty admirála Horthyho centrum uprchlíků všeho druhu utíkajících před německými úřady - od britských válečných zajatců po sítě polské Armiji Krajowe

Wallenberg byl do Budapešti vyslán 9 měsíců po podepsání dohody o zpravodajské spolupráci Anglosasů se Stockholmem a pomoci madˇarskému odboji. Cílem mělo být rozpracování plánovaného US-britského vojenského zásahu v Madˇarsku ještě před jeho sovětskou okupací.

Židy v Budapešti ( a v Bulharsku ) zachraňoval před SS a maďarskými nacisty z řad Šípových křížů i papežský nuncius Angelo Rotta /1872-1965/ a jeho tajemník Gennaro Verolino. Společně s dalšími diplomaty jim zajišťovali bezpečné domy, humanitární pomoc, a vydávali falešné rodné listy, ochranné Schutzpassy a víza, aby jim umožnili odchod do bezpečnějších zemí.

Carl Ivan Danielsson /1880-1963/ byl švédským vyslancem v Budapešti v letech 1942-45, byl zodpovědný za činnost prof. Valdemara Langleta /1872-1960/ ze švédského Červeného kříže, Pera Angera /1913-2002, napsal knihu With Raoul Wallenberg in Budapest/ , a Larse Berga ( nikoliv za Wallenberga ), za což byl posmrtně vyznamenán řádem Spravedlivý mezi národy, stejně jako Wallenberg.

Ve prospěch Židů opakovaně intervenoval jak sám, tak za pomoci dalších diplomatů, mj. 21. 8. 1944 vedl delegaci 5 šéfů diplomatických misí v Maďarsku ( apoštolský nuncius Angelo Rotta, a tři chargé d'affaires – Miguel Sanz-Briz (Španělsko), Carlos de Liz-Teixeira Branqhuinho (Portugalsko) a Antoine Kilchmann (Švýcarsko), kteří vznesli společný protest proti brutálnímu zacházení se Židy a proti jejich deportacím do Německa.

Švédsko mělo dohodu se středoamerickými republikami, které mu poskytovaly tisíce nevyplněných orazítkovaných pasů. Z Židů se stávali Nikaragujci, Paraguajci apod. 

Jakmile Wallenberg 9.7.1944 do Budapešti přijel ( 20.7.44 byl v BER spáchán pokus o atentát na Hitlera, stejně zoufalý jako atentát na Heydricha v Praze ze 27.5.1942 ), zřídil na švédské ambasádě speciální sekci pro záchranu Židů, jejíž zaměstnanci byli v drtivé většině židovští dobrovolníci ( přes 350 lidí ).

Švédská ambasáda již před jeho příjezdem zachraňovala Židy s kontakty na Švédsko vydáváním provizorních ochranných pasů „ Schutz-Pass „ a nejrůznějších potvrzení, Wallenberg měl tuto praxi rozšířit a zahájit vydávání pasů a ID karet v širším měřítku.

Ochranné pasy nositele označovaly za švédského občana, čekajícího na repatriaci. Třebaže tyto pasy nebyly legální ( z pohledu mezinárodního práva neměly žádnou hodnotu ) německé a madˇarské úřady je všeobecně přijímaly, občas byli úředníci i podpláceni. Švédské vyslanectví s německými úřady dokonce vyjednalo, že nositelé těchto pasů jako „ švédští občané “ nemusí nosit odznaky se žlutou hvězdou ( když nezabraly ochranné pasy, Wallenberg nacisty uplácel, např. 28.11.44 uplatil nacistického důstojníka, aby propustil 200 Židů již naložených do dobytčího vagónu ).

Ochranné pasy a falešné ID karty se množily i kopiemi či si je lidé navzájem kradli.

Zájemce o „ ochranné „ pasy ( stály minimálně 1.000 švédských korun, dnes by to bylo 20.000, a jejich počet byl jen omezený ) z řad Židů nejdříve výslechem prověřil zaměstnanec švédské ambasády ruský emigrant hrabě Michail Kutuzov-Tolstoj ( " ten pravý " ) , a poté madˇarská spolupracovnice Valdemara Langleta ( „Červený kříž“ ), teprve pak byli Langletovi doporučeni ( mezi Židy bylo mnoho německých agentů, kteří si osobní svobodu zajištˇovali spoluprácí s SS či s SD Sicherheitsdienst/Bezpečnostní služba -zpravodajská služba SS a NSDAP ).

Wallenberg, protože věděl, jak Němci a Madˇaři dají na vnější symboliku, nařídil tyto ochranné pasy tisknout ve švédských barvách se švédskou královskou korunou uprostřed. Pro záchranu Židů používal jakékoliv nekonvenční metody od podplácení až po vydírání.

Za peníze, které US Rada pro válečné uprchlíky vybrala, Wallenberg koupil 32 budov, které prohlásil za extrateritoriální, chráněné diplomatickou imunitou. Na jejich fasády umístil obří švédské vlajky a nápisy Švédská knihovna, Švédský výzkumný institut, apod. Vešlo se do nich 15.000 Židů.

Do záchrany Židů pod Wallenbergovým vedením byl zapojen mj. švýcarský diplomat Carl Lutz /1895-1975/, jenž vystavoval ochranné pasy ze švýcarské ambasády, a italský obchodník Giorgio Perlasca /1910-1992/, jenž vystupoval jako španělský diplomat a vystavoval padělaná víza.

Řidič Wallenberga Sandor Ardai popsal, co Wallenberg dělal, když na nádraží zahlédl transport Židů : „ Vylezl na střechu vlaku a rozdával ochranné pasy dveřmi, které ještě nebyly zapečetěné. Nedbal na řev německých a madˇarských nacistických hlídek, aby slezl dolů. Nevzrušeně pokračoval v rozdávání pasů do rukou, které se pro ně natahovaly. Když rozdal poslední, slezl a řekl jejich držitelům, aby vystoupili a přešli do aut nalakovaných ve švédských barvách, stojících opodál. Strážci byli v takovém šoku, že na něho mířili puškami, ale nevystřelili. „

Wallenbergovi pomáhala jeho přítelkyně Berber Smit, dcera významného nizozemského průmyslníka Lolle Smita /1892-1961/, ředitele společnosti Philips Radio v Bukurešti a v Budapešti, špióna britské MI6, jenž do Bukurešti přijel 1938, a 1941 se přestěhoval do Budapešti.

Britům, kteří jej po válce vyznamenali, poskytoval cenné informace o nových německých zbraních zejména v nejtěžších letech 1940-41 - po 12 letech práce pro General Motors v Berlíně získal spoustu užitečných kontaktů, nejen on, ale i jeho manželka podnikla 3 nebezpečné cesty do Berlína, kde se setkala s jeho známým, jenž pracoval přímo u Göringa.

Smit pracoval i pro Američany, kteří mu ve švýcarské bance zřídili účet pro založení sítě agentů v Německu.

Nacistická bezpečnostní služba Smita sledovala, ale Smit udržoval dobré styky s německou komunitou v Bukurešti, a v Budapešti byl jako nizozemský občan pod ochranou švédského vyslanectví, které hájilo zájmy Nizozemí v Madˇarsku. Proto se jej nacisté pokusili dvakrát otrávit v Turecku.

Smit udržoval nejen spojení s britskou diplomatickou misí v Turecku, pomáhal i spojeneckým vojákům, kteří utekli z německých zajateckých táborů do Horthyho Madˇarska, které, bytˇ bylo spojencem Osy, bylo až do nacistické okupace v 3/1944 útočištěm nejrůznějších uprchlíků, kteří utíkali před německými úřady (  po porážce madˇarských bolševických pučistů, kteří 1919 Madˇarsko vyhlásili za sovětskou republiku rad, byl Horthy 1920 zvolen regentem Maďarského království, funkci hlavy státu vykonával až do svého svržení nacisty 15. října 1944 ).

Smit spolupracoval i s polskou odbojovou Armiji Krajowou, které přes kurýry dodával náhradní součástky do rozbitých vysílaček, které Philips Radio vyrábělo v Budapešti.

1942 Lolle Smit dělal prostředníka mezi rumunským ministrem pro Židovské záležitosti, kterého dobře znal, a představiteli Židovské Agentury v Istanbulu, kteří chtěli zaplatit „ výkupné“ za 70.000 Židů z Podněstří.

Wallenbergovi 1944 pomáhalo i několik nizozemských důstojníků, kteří 1943 s jihoafrickým podpluk. Howiem uprchli z německého zajateckého tábora do Madˇarska. Jedním z nich byl poručík Gerrit van der Waals /1920-1945/, kterého, stejně jako Wallenberga, Smerš /NKVD 1945 odvlekla do moskevského NKVD vězení Butyrka, a umučila k smrti v 8/1945.

Podpluk. Charles Telfer Howie /1905 - ? /, sloužící v britské armádě, byl zajat u Tobruku, převezen do zajateckého tábora v Itálii, po obsazení Itálie nacisty na podzim 1943 byl převezen do tábora Stalag 8B v Breslau/ polská Vratislav, ze kterého se dostal tunelem, který vězni vykopali. Původně se chtěl spojit s partyzány Tita, nakonec skončil v Madˇarsku.

Podpluk. Howie byl nejvýše postaveným britským důstojníkem v Madˇarsku, ale nepatřil k britským tajným službám, proto mu SOE z bezpečnostních důvodů mnoho nesvěřovala, madˇarský odboj si stěžoval na jeho laxní postoj k bezpečnostním pravidlům.

Viz knihy Claerwen Howie : Agent by Accident + Alexander Saint-Ivanyi : Our Man of Destiny in 1944 (Col. Charles T. Howie ),

Podpluk. Howie v Madˇarsku spolupracoval s polskou hraběnkou Tarnapolskou, se kterou se seznámil přes jejího manžela poručíka Radyskiewicze.

Po „ osvobození „ Budapešti Rudou armádou NKVD/SMERŠ byla Tarnapolska zatčena a mučena, aby prozradila informace o pluk. Howiem ( NKVD se tak dostal do ruky velmi citlivý dopis, který si u ní Howie uložil ).

Hraběnka Tarnapolska Howieho seznámila s princem Andrew Sapieha, madˇarským reprezentantem generála Bor-Komorowski, šéfa polské Armiji Krajowe/AK, která mu poskytla vysílačku, přes kterou se spojil s britskou rozvědkou v Ankaře.  

Polský Princ Sapieha měl plnou důvěru a ochranu Horthyho, jenž mu zajistil četná privilegia (!!!), třebaže Princ řídil 30člennou zpravodajskou skupinu AK s vysílačkami, z nichž někteří vysílali přímo z Královského Paláce ( pluk. Corwin, důstojník Szuroda, jenž byl po obsazení Budapešti nacisty zastřelen ).

Princ Sapieha dokonce po kapitulaci Rumunska 29.8.1944 vyjednával o kapitulaci Madˇarska, ale jeho muži byli zatčeni proněmeckými důstojníky, třebaže po zásahu Horthyho byli brzy propuštěni, a snažili se i nadále o kontakt se spojeneckým velením vysíláním přímo z Královského Paláce.

Gestapo jejich signál zachytilo, a žádalo po Paláci vysvětlení „ podivných signálů “ , které z Paláce vycházejí. Madˇaři proto vysílání z Paláce zakázali, a místo vysílání byli s informacemi o kapitulaci rozesláni kurýři na madˇarská vyslanectví ve Švýcarsku a Švédsku.

Sapieho tým se z domu jisté baronky snažil vyjednat i propuštění internovaných polských důstojníků a vyzbrojit je k boji proti Němcům pod velením pluk. Corwina. Podpluk. Howie však zjistil, že z 10.000 polských zajatců je schopno bojovat jen 3.000. Plán na jejich vyzbrojení se uskutečnit nepodařilo.

Polská protinacistická sítˇ prozápadní Armiji Krajowe byla v Horthyho Madˇarsku rozsáhlá, zajištˇovala  mj. trasy pro četné kurýry SOE, zázemí pro odbojovou činnost Armiji Krajowe, útočiště pro uprchlíky, dezertéry apod.

Byla zdevastována po obsazení Budapešti nacisty v 3/1944, kteří preventivně postříleli všechny své možné odpůrce – novináře, kněze, kohokoliv, kdo mohl být podezříván z protinacistického smýšlení ( stejně se zachovali sovětští komunisté „ osvoboditelé „ z RA) .

Admirál Horthy /1868 – 1957 Portugalsko /se snažil vymanit z politického sevření nacistů, a 15.10.1944 se pokusil odvysílat své Prohlášení v Radiu Budapeštˇ.

Gestapo studenty hlídkující před Rádiem zastřelilo, a Horthyho pronásledovalo až k Paláci, kde povraždilo Horthyho stráže, a Horthyho a jeho rodinu deportovalo do německých koncentračních táborů ( a třebaže byli s koncem války propuštěni, byli po válce uvrženi do domácího vězení zejména z iniciativy Tita ).

Po odstranění Horthyho se moci ujal major Ferenc Szalasi /1897-1946 oběšen/, šéf pronacistické Strany Šípových křížů, ale pouze na 7 týdnů, poté před postupující RA uprchl do Vídně.  Přesto ještě stačil připravit o život 100.000 budapeštˇských Židů.

Podpluk. Howie bydlel v kostelním bytě u pátera, jenž, protože navštěvoval spojenecké internační tábory, působil pro odboj jako spojka.

Howie udržoval kontakt s mladým židovským právníkem Gaborem Haraszthy, jenž od roku 1940 šéfoval britskému zpravodajství/SIS v Budapešti. Haraszty spolupracoval nejen s místními protinacistickými skupinami, včetně sionistů, spolupracoval se slavnou skupinou židovských parašutistů z Palestiny, s polskou AK, ale i s Titovými partyzány a se srbskými Četniky.

Četnici, stoupenci prozápadní jugoslávské exilové vlády, byly polovojenské jednotky jugoslávských monarchistů a srbských nacionalistů, kteří chtěli vytvořit etnicky homogenní Velké Srbsko s heslem „Za krále a vlast, svobodu nebo smrt „.

Třebaže jejich hlavním cílem byl odboj proti státům Osy, současně po celou dobu války volili taktiku nejrůznější kolaborace s okupanty ( se srbskou loutkovou vládou, s italskými fašisty, v Bosně s ustašovci, a od italské kapitulace v 9/1943 i přímo s Němci ), aby s nimi nastolili modus vivendi.

6.4.1941 byla Jugoslávie napadena nacisty stejně jako před ní Řecko, po 11 dnech kapitulovala, a byla rozdělena mezi státy Osy ( Německo, Itálie, Bulharsko a Madˇarsko ), plus loutkový ustašovský stát v Chorvatsku.

V Srbsku německá vojenská administrativa dosadila vládu národní spásy generála Milana Nediče, která neměla žádnou autoritu a její státní garda nebyla schopna čelit ani partyzánským Četnikům ani Titovým komunistickým partyzánům, proto veškerá moc přešla do německých rukou.

Po napadení Srbska se Četnici od července do konce roku 1941 aktivně účastnili úspěšného ozbrojeného povstání proti německým okupantům a jejich místním přisluhovačům. Když však nacisté začali popravovat 100 srbských civilistů za každého zabitého německého vojáka ( viz masakr v Kragujevaci v okolí a ve městě, kde nacisté v odvetu za 10 partyzány zabitých německých vojáků 21.10.41 postříleli 2300 srbských a romských civilistů, muže od 16-60 let), a 50 rukojmí za každého zraněného, Četnici změnili strategii a začali kolaborovat, což nazývali „ využívání nepřítele k vlastním zájmům „, mezitím co čekali na vylodění spojenců na Balkáně.

Za svůj etnicky homogenní srbský stát Četnici vedli teror proti Chorvatům v Srbsku, muslimům v Bosně a Hercegovině ( bořili mešity a katolické kostely ), a proti Titovým partyzánům (komunistům) a jejich stoupencům, které předávali nacistům. Vypalovali jejich vesnice a vraždili je.

Po válce se konaly procesy jen s některými, protože Tito v rámci „ sjednocení Jugoslávie „ zahrnul Četniky do Komunistické strany a vlády, a institucionalizoval jejich hnutí ( stejně tak Charles de Gaulle udělal „ tlustou čáru „ za minulostí všech Francouzů, a Václav Havel za minulostí komunistů ).

Haraszthy měl pod dohledem i záhadné „ švédské zlato „, a byl přítelem z dětství právníka Karolyho Schandl, jenž šéfoval hlavní protinacistické síti v Budapešti.

Haraszthy byl po válce desítky let pohřešován, mělo se za to, že byl unesen NKVD, ale poté se objevil, a své paměti svěřil jen dceři svého nejlepšího přítele Karolyho Schandla, Catherine Eva Schandl, která 2007 vydala knihu  „ The London-Budapest Game „ , a o Haraszthym napsala knihu „Swedish Gold „ (2011).

Na žádost bratra Raoula Wallenberga byla 1991 vytvořená švédsko-ruská komise (zrušil ji Putin 2001), která zjistila, že s Wallenbergovým případem byli spojeni 3 madˇarští NKVD unesení občané, kteří byli drženi v izolaci ve vězení Vladimir. Jedním z nich byl šéf největší protinacistické odbojové sítě v Budapešti Karoly Schandl, jenž žil v blízkosti švédského vyslanectví. Vyšetřovatelé vojenské kontrarozvědky SMERŠ/Smrt špiónům jej obvinili, že pracoval pro sovětské spojence - britskou a americkou rozvědku.

Stalinovi bolševiko-komunisti ničili prozápadní protinacistický odboj všude, kam vstoupili, nejen v Německu.

Se souhlasem Londýna se podpluk. Howie prohlásil za šéfa britských válečných zajatců v Madˇarsku, které Horthy jako komunitu chránil, s tím, že zorganizuje vojenský odboj, sabotáže apod. Proto na místním odboji vyžadoval z každých padělaných osobních dokladů 50 kusů měsíčně pro svoji vojenskou skupinu, s čímž nesouhlasil šéf zdejšího Záchranného sionistického výboru Joel Brand, jenž mohl uprchnout, ale v pekle deportací zůstal a zachraňoval.

Howie na něm požadoval 50 ID karet měsíčně, které byly určeny pro židovské děti pro jejich převod do britské Palestiny, ale Howie je chtěl pro spojenecké, zejména britské vojáky, „ kteří mají přednost „ ( tento jeho požadavek vyšel najevo až při procesu s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě 1961, organizátorem vyhlazování evropských Židů, které měl v rámci SS na starosti již od roku 1934. Eichmann až do popravy neprojevil žádnou lítost s tím, že soud jeho úlohu zveličil, a dokonce si podal žádost o milost, kterou podala i jeho manželka a jeho 5 bratrů ).

Brand požadavek podplukovníka Howie odmítl.