Wallenberg, spojenci Stalinovi prodali Polsko, ČSR a Madˇarsko

V říjnu 1944  Churchill navštívil Moskvu, aby se Stalinem jednal o poválečných sférách vlivu, a odsouhlasil Stalinovi jeho 80% podíl při „ osvobození „ Madˇarska ( odpůrce jednání gen. Sikorski byl odstraněn již 1943 ).

V březnu 1944 si Hitler předvolal Horthyho a sdělil mu, že ho již nepovažuje za spolehlivého spojence, proto německá vojska 19.3.1944 obsadila Madˇarsko. Vládu nad Madˇarskem převzala SS a říšský zmocněnec Edmund Vessenmayer, třebaže formálně byl premiérem Sztojay, bývalý madˇarský přidělenec v Berlíně. Do Budapešti přijel i Adolf Eichmann, jenž zde měl vyřešit „ židovskou otázku „.

Tu začali urychleně řešit i příslušníci pronacistických Šípových křížů, kteří kolony Židů nahnali k Dunaji, do kterého naházali jejich postřílená těla.

Miklos Kallay, Horthyho premiér od roku 1942, jenž odmítl madˇarské Židy deportovat, se musel ukrýt na turecké ambasádě.

Po obsazení Madˇarska Gestapo pochytalo většinu uprchlých spojeneckých válečných zajatců a deportovalo je do Německa, sít ˇ podpluk. Howieho rozbilo.

V srpnu 1944 Howie odletěl s generálem Istvánem Naday, emisarem Horthyho, do Itálie, aby s ním domluvil okupaci Madˇarska západními vojsky, ale nepodařilo se mu to. V říjnu 1944 Churchill navštívil Moskvu, aby se Stalinem jednal o poválečných sférách vlivu, a odsouhlasil Stalinovi jeho 80% podíl při „ osvobození „ Madˇarska.

Ačkoli Spojenecká kontrolní komise měla na realizaci maďarské dohody o příměří z ledna 1945 dohlížet, sovětské vedení nakládalo s Maďarskem jako se svojí kolonií  - západní členové komise dokonce potřebovali ke vstupu do země sovětské povolení - viz článek dějinyasoučasnost.cz  „  Demokratický experiment, nebo brutální sovětizace?“

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjrvv2gu9T8AhWulIsKHbWjBLEQFnoECCUQAQ&url=http%3A%2F%2Fdejinyasoucasnost.cz%2Farchiv%2F2007%2F7%2Fdemokraticky-experiment-nebo-brutalni-sovetizace-%2F&usg=AOvVaw0b90q8bORUc5nLjEBWigp7

V článku se píše :

Až do roku 1948 hradil maďarský státní rozpočet veškeré výlohy Stalinovy ( okupační ) armády, včetně jídla, dopravy, spotřeby energií, dokonce i žold. Maďarský vzdušný prostor byl kontrolován sovětským vojenským velením se sídlem v Německu. Když US žádaly maďarskou vládu o povolení k přistání pro civilní letadla, sovětský představitel v Madˇarsku Georgij Puškin utrousil: „Snáz by ho získali v Sovětském svazu“.

Maďarská prozatímní vláda byla sestavena v Moskvě, šéfoval jí gen. Béla a zahrnovala i další zástupce bývalé elity, jakož i představitele demokratických stran ( malorolníky a sociální demokraty ), z nichž někteří však byli tajnými členy Komunistické strany/KS.

Třebaže v Národním shromáždění měli komunisté převahu, Stalin dal východoevropským komunistům rozkaz zahájit komunistický puč až na příkaz Kremlu - do té doby nebudou ani kapitalistickou ani socialistickou demokracií, ale něčím mezi – lidovou demokracií.

Komunisté měli převahu i v místních zastupitelstvech, a již v roce 1945 si zajistili kontrolu nad bezpečnostními složkami, navíc si KS za pomoci NKVD vytvořila politickou policii se širokými pravomocemi, která měla právo internovat „reakcionáře“.

Postupimská dohoda, aneb Závěrečný protokol postupimské konference z 2.8.1945  ( 17.7.-2.8.1945 na zámku Cecilienhof v Postupimi na okraji Berlína, v průběhu které 26.7. dali v tzv. Postupimské deklaraci Japonsku ultimátum, aby se bezpodmínečně vzdalo).

Na konferenci spojenci ( Velká trojka, Truman, Stalin, Churchill, kterého pro prohraných volbách nahradil labourista Clement Attlee ) jednali o rozdělení a rekonstrukci poválečné Evropy.

Ve věci již probíhajícího „ divokého „ odsunu Němců z Československa, Polska a Maďarska na požadavek Stalina ( např. Benešovi tento svůj požadavek Stalin sdělil v 12/1943 v Moskvě ) spojenci uznali, že bude třeba Němce vystěhovat, ale spořádaně  – proto tyto tři země byly vyzvány, aby vysídlení pozastavily pro velké zatížení spojeneckých okupačních úřadů.

Viz mj. můj článek Benešovy dekrety, aneb bolševická hrůzovláda před Únorem

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwiTn_20zNeAAxWxgv0HHUNnA0AQFnoECA0QAQ&url=https%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D318374&usg=AOvVaw25wfWjqOaw3GKYnwY0vA2i&opi=89978449

Postupimská dohoda přiřkla Sovětskému svazu veškeré německé majetky v bývalých satelitech – Finsku, Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, přičemž zůstalo na sovětských úřadech, aby rozhodly, které majetky byly německé.

Přestože Kreml podepsal mezinárodní dohodu, jež stanovila, že majetky násilně zabrané Němci nemají být považovány za německé, Sověti toto ustanovení ignorovali. V důsledku toho Kreml získal zahraniční ekonomické impérium zastřešené vládní agenturou Glavnoje Upravlenije sovětskogo imuščestva za granicej.

V srpnu 1945 Maďarsko s Kremlem podepsalo hospodářskou dohodu o sovětském ovládnutí maďarského zahraničního obchodu a ustavení společných podniků, které Madˇarsko proměnila v sovětský ekonomický satelit.

V prosinci 1945 vytvořila maďarská vláda na Stalinovo „doporučení“  Nejvyšší ekonomickou radu (NER) pod vedením komunisty, jejímž úkolem bylo vyhledávat německé majetky a předávat je Sovětům, a formulovat hospodářskou politiku. Její dekrety byly vydávány bez konzultace s vládou, pro ministerstva však byly právně závazné.

5.3.1946 pronesl Winston Churchill na US univerzitě ve Fultonu projev  o „železné oponě“, což v Kremlu vyvolalo pobouření, třebaže před tímto projevem Churchilla Kreml vyvíjel nátlak na Turecko, aby zrevidovalo úmluvu z Montreux o statusu úžin Bospor a Dardanely z roku 1936, a odstoupilo oblasti Kars a Ardagan, snažil se přimět íránskou vládu k ustavení společné íránsko-sovětské ropné společnosti, a v 5/1946 šéf řeckých komunistů prohlásil, že evropské národy se SSSR jako svým majákem půjdou vstříc svému úplnému osvobození a žádná síla je nezastaví.

Kreml začal otevřeně nastolovat proletářskou diktaturu – shora rozklížením politiky demokratických stran za podpory tajných komunistů a jejich sympatizantů/užitečných idiotů, zdola pak odvedením politiky „do ulic“, kde byly vynášeny „lidové verdikty“ /lynčování opozičních politiků, antisemitské pogromy.

6.1. 1946 si sovětský velvyslanec Puškin a úřadující předseda Spojenecké kontrolní komise Vladimír Sviridov povolali madˇarského premiéra a prezidenta, a  varovali je, že „očišťování“ Malorolnické strany od reakcionářů neprobíhá rychle.

V 3/1946 KS zahájila kampaň za vyčištění Malorolnické strany od kontrarevolucionářů, a po dubnové návštěvě Moskvy šéf KS Rákosi oznámil, že v Maďarsku bude ustavena diktatura proletariátu za pomoci nově zřízené kremelské Kominterny, a nejbližším úkolem bude sloučení komunistických a sociálně demokratických stran.

V březnu a dubnu 1946 Moskva s Budapeští podepsala další smlouvy, jimiž byly založeny společné podniky zejména na těžbu bauxitu a výrobu hliníku z něho ( strategicky důležitá surovina, které měl Kreml nedostatek ), a v ropném průmyslu ( rafinérie ). Tyto podniky byly řízeny sovětskými výrobními řediteli, kteří ignorovali maďarské zákony.

Současně si Sověti přisvojili část společností a nemovitostí, které byly částečně vlastněny rakouskými, francouzskými, švýcarskými či americkými akcionáři, mj. zabrali manganový důl hraběte Zichyho a Dunajský letecký závod.

Firem se sovětským vlastnictvím se netýkala omezení při přidělování tvrdé měny, a všechny jejich zisky byly posílány do Moskvy.

Nejenže Sověti zabírali strategická odvětví, zároveň vymáhali i nadměrné reparační platby. Podle dohody o příměří mělo Maďarsko zaplatit 300 milionů dolarů – 200 milionů Kremlu a 100 milionů Československu a Jugoslávii v ročních splátkách ve výši 50 milionů dolarů.

Moskva však určovala hodnotu reparačního zboží arbitrárně, a vymáhala tak dvojnásobek až trojnásobek původní částky.

Likvidace neproletářských stran začala v 12/1946, kdy Oddělení vojenského zpravodajství ministerstva obrany „odhalilo“ spiknutí proti republice, do něhož bylo zapojeno šest malorolnických poslanců.

Ministerský předseda Ferenc Nagy měl o existenci „spiknutí“ pochybnosti a nařídil vyšetřování. Sviridov mu však pohrozil, že bude-li zahájeno vyšetřování, případ převezme sovětská vojenská policie.

Komunisté zatkli přes 100 lidí, včetně šéfa malorolníků Kovácse, ze kterého NKVD vymlátila „svědectví“ proti premiérovi, jenž byl na dovolené ve Švýcarsku, kde nedobrovolně zůstal a do Maďarska se již nikdy nepodíval. Jeho nástupce, rovněž malorolník, byl již dosazen Moskvou.

Maďarskou poslední nadějí na udržení pout se Západem představoval Marshallův plán. Když ale Sověti pochopili, že je Západ do Marshallova plánu neplánuje zahrnout, odřízli od něj i své satelity.

Ve volbách ze 8/1947 bylo půl miliónu lidí zbaveno volebního práva a 50 tisíc zfalšovaných hlasů bylo připočteno KS. Levicový blok obdržel 67 % hlasů, komunisté v něm ale získali pouze 22 %.  Opoziční Demokratická lidová strana vyšla z voleb jako druhá nejsilnější, což se Kremlu nelíbilo, proto v létě 1948 byla část jejích poslanců zbavena parlamentního mandátu, podobně jako už v 11/1947 všech 47 poslanců Maďarské nezávislé strany.

1948 poté, co byla sociální demokracie vyčištěna od „ pravicově smýšlejících „, byla sloučena s KS pod názvem Madˇarská socialistická dělnická strana, alias vládnoucí komunistická.

Maďarsko-sovětská smlouva o přátelství byla podepsána 18. 2.1948. Následovala série vojenských smluv, které zakotvily zvláštní status sovětské armády v Maďarsku. Oficiálně maďarský rozpočet pokrýval 50–70 % jejích nákladů, skutečné číslo bylo pravděpodobně vyšší.

Během několika let Maďarsko, v rozporu s pařížskou mírovou smlouvou z roku 1947, vybudovalo největší armádu v historii o síle 240 tisíc vojáků.

1948 bylo znárodněno hospodářství, zahraniční společnosti ( s výjimkou sovětských) byly vyvlastněny bez náhrady, zatímco Kreml pokračoval ve svém hledání „německých“ majetků.

Likvidace soukromého vlastnictví a západní přítomnosti šla ruku v ruce s likvidací třídního nepřítele v politických procesech, např. Simon Papp, hlavní geolog Maďarsko-americké ropné společnosti, byl odsouzen k smrti, ale trest mu byl zmírněn na doživotní vězení, z něhož musel pomáhat sovětským „expertům“ objevovat v Maďarsku nová ropná naleziště.

1949 Moskva navrhla částečné začlenění maďarské ekonomiky do sovětské, ale madˇarští komunisté tuto nabídku překvapivě odmítli.

Konec citace z výše uvedeného článku „ Demokratický experiment nebo brutální sovětizace ?“

Tak jako ve všech zemích, kudy táhla, Rudá armáda, když v lednu 1945 vtrhla do Budapešti, brutálně znásilňovala všechny ženy, které jí padly do rukou, mezi nimi i mladší dceru Lolle Smita, Berber Smit, údajnou partnerku Wallenberga, která se s tímto hromadným znásilněním vyrovnávala celý život, třebaže se později provdala za skotského majora Thomase Hogg, když pracovala na britské ambasádě v Bukurešti, zatímco její starší sestra Reinderdina Smit v 8/1945 v Bukurešti ve svých 23 letech tragicky zemřela.

Lolle Smit i v roce 1945 udržoval styky se švédským vyslanectvím v Budapešti, a velmi se zajímal o zmizení Raula Wallenberga, přičemž jako jeden z prvních, na základě kauzy hraběnky Tarnapolské, označil ruského hraběte Michaila Kutuzova –Tolstého, kterého švédský velvyslanec za války z lítosti zaměstnal na své ambasádě, za agenta Stalinovy rozvědky.

Smit navštívil Budapeštˇ krátce po jejím obsazení Sověty, aby zde zorganizoval pomoc pro zdejší nizozemskou komunitu, a intervenoval u sovětských okupačních sil za propuštění jimi hromadně pozatýkaných spojeneckých důstojníků. Rusové mu nejprve vycházeli vstříc, dokonce se společností Philips Radio chtěli uzavřít kontrakty.

1946, kdy Philips Radio v Bukurešti vyrábělo naplno už jen pro Sověty, se stal pro Kreml nežádoucí osobou, takže mu Rumuni na nátlak Kremlu již neudělili vízum. Lolle Smit zemřel v Haagu v roce 1961 (69).

Jeho dcera Berber Smit byla dle svého syna Wallenbergovou přítelkyní, a pravděpodobně i agentkou britské MI9 pro organizaci tajných útěků.

Berber Smit často figurovala na stránkách Wallenbergova diáře, který mu při zatčení zabavila NKVD, a který byl sovětskými úřady jeho rodině vydán spolu s osobními věcmi až na podzim 1989 v Moskvě.

Viz „A Friend Indeed, The Secret Service of Lolle Smit „, autor Craig Graham McKay, 2010.

Švédský Červený kříž vystupoval jako čistě humanitární apolitická instituce, sovětské úřady jej považovaly za výzvědnou proněmeckou organizaci. Proto mu téměř neumožňovaly kontakt s válečnými zajatci, a mnohdy jeho představitele pozatýkaly jako špióny.

1944 v Budapešti pobočku švédského Červeného kříže vedl Valdemar Langlet, a aby mohla plnit humanitární úkoly, musela pravidla obcházet. V pobočce pracoval i Carl Petersen, bývalý šéf C-Bureau, švédské tajné služby za 2.sv.v.