Wallenberg, dohoda mezi Kasztnerem a Eichmannem 1944

Wallenberga s nizozemským občanem Lolle Smitem v Budapešti spojuje nejen spolupráce s jeho dcerou Berber Smit, ale i další skutečnost: Madˇarsko v 12/1941 vyhlásilo válku US a Británii, takže se automaticky dostalo do války i s

s Belgií a s Nizozemím ( nikoliv s Francií, která v 8/1940 podepsala s Německem „ příměří „ ).  Ochranu nizozemských zájmů převzalo Švédsko, mj. správu nad ekonomicky významnou Madˇarsko-holandskou pojištˇovací společností Hungarian-Holland Insurance Company, která si svých přes 30 místností ( ve kterých se ukrývali Židé ) údajně pronajala od Smita.

Smitt se znal i s nizozemským důstojníkem Gerritem van der Waals, uprchlým válečným zajatcem, jenž pro Wallenberga vyráběl falešné ID karty. Waals byl hned po „ osvobození „ zatčen NKVD a v 8/1945 umučen v jejích podzemních kobkách v Ljubljance k smrti. NKVD nepotřebovala, aby její političtí nepřátelé prchali z Madˇarska s padělanými doklady po záchranných trasách vybudovaných Wallenbergem.

NKVD Wallenberga mohla zatknout mj. z důvodu, aby z něj dostala informace o zpravodajské činosti Lolla Smita ve prospěch anglosaských spojenců a polské Armiji Krajowe.

Ve své knize z roku 1948 „Russia Astride the Balkans“ / „Rusko rozkročmo na Balkáně, aneb tragická metamorfóza Rumunska, sovětský dobyvatelský model „ její autoři Bishop ( z US vojenské zpravodajské služby OSS/Úřad pro strategické služby ) a Crayfield ( pseudonym ) uvádějí historku, jak Rusové nelibě nesli, že Lolle Smit a major Thomas Hogg byli v honosné bukureštˇské restauraci obslouženi před nimi, a obsluha se k nim chovala jako k VIP hostům.

Sověti nemohli Lolle Smita, kterého si anglosaské zpravodajské služby tolik cenily, že jej vyznamenaly, vystát.

Stalin zbavoval Rumunsko a Madˇarsko západního vlivu mj. zinscenovanými procesy se západními špióny, které pozatýkal 1949, a postavil je před „ soud“  v 2/1950 -  v Bukurešti mj.  s US obchodníkem  Robertem Vogeler,  jenž se stal prvním Američanem „ zlynčovaným „ Stalinem, a v Budapešti s Ernstem Dawylem, kterého 1949 při zatčení již přímo obvinili ze spolupráce s britským agentem Lolle Smitem, jenž se navíc v Bukurešti krátce po válce setkal s Averell Harrimanem ( viz moje blogy o Janu Masarykovi, rubrika Česko ).

Viz kniha o těchto procesech  „R. Vogeler, E. Sanders and their accomplices before the criminal court „, Budapest, 1950/Vogeler, Sanders a jejich komplicové před trestním soudem .

Vyjednávání madˇarského právníka a novináře židovského původu Rezö Kasztnera /1906-1957/s Eichmannem

V kauze Wallenberg je udivující, jak málo se ve spojitosti s ním psalo o dohodě  mezi Rezö (Rudolfem) Kasztnerem a SS důstojníkem Kurtem Becherem, šéfem ekonomické sekce SS, že bude do Švédska vypraven vlak plný mj. židovských dětí výměnou za jeden milión dolarů  ( Kasztner byl již před válkou obratným zprostředkovatelem, věděl, kolik komu dát peněz, komu zalichotit, koho u policie podplatit, aby bylo od vzneseného obvinění proti jeho klientu upuštěno, apod.).

Klíčovou otázkou této dohody zůstává, jak měly být peníze vyplaceny, a kdo přesně byli účastníci dohody ( Himmler, Eichmann ). Dodnes nejsou jasné ani podrobnosti dohody.

Během války a těsně po válce bylo uzavřeno mnoho tajných „ barterových „ dohod, které nebyly v souladu s vyhlašovanou spojeneckou válečnou politikou, budˇ kvůli zákonům o zákazu obchodování s nepřítelem, anebo prostě proto, že se s teroristy o rukojmích nevyjednává.

Kasztner byl prominentním členem budapešťského Výboru pro pomoc a záchranu, který za 2.sv.v. pašoval do Madˇarska židovské uprchlíky z Rakouska, Slovenska a Polska, a po obsazemí Madˇarska nacisty v 3/1944 jim zase pomáhal z Madˇarska utíkat.

Pomáhal do Madˇarska i rumunským Židům, kteří byli v Rumunsku nahnáni do ghet ( podplácel rumunskou vládu penězi od Židovské agentury z Tel Avivu), svoji kancelář pro vydávání ochranných pasů a výjezdních víz si učinil v rumunském městě Kluž, kterou však Berlín 1940 vrátil pod madˇarskou kontrolu i s dřívějším názvem Kolozsvár ( župa Kluž). 

Telavivská Židovská agentura mu však moc nepomohla, protože Britové pro svoje mandátní území Palestinu, která jim byla svěřena Společností národů na Pařížské mírové konferenci 1919, vyhlásili přísné kvóty na počet židovských uprchlíků, kteří mohli do Palestiny přijet, za což je nejen Kasztner tvrdě kritizoval.

Kasztner spolupracoval i s budapeštˇskou Sionistickou společností, která také obstarávala vstupní víza do Palestiny, ale posílala i vzkazy a potravinové balíčky do polských ghet, zejm. v Lodži, opět výměnou za velké úplatky.

V létě 1944, kdy byly deportace v plném proudu, se Kasztner několikrát setkal s Adolfem Eichmannem, jenž v Budapešti na deportace madˇarských Židů do Osvětimi dohlížel. Dohodli se na tom, že zhruba 1.685 Židů bude z deportací vyčleněno za cenu 1.000 dolarů za hlavu, což si mnozí z nich nemohli dovolit, proto Kasztner vydražil 150 míst pro bohaté Židy ( včetně pro svoji rodinu ) s tím, že zaplatí místo i těm ostatním ( intelektuálům, obyčejným Židům, ve vlaku byla i skupina polských sirotků ). Pluk. SS Kurt Becher, zvláštní zmocněnec Himmlera, požadoval 2.000 dolarů na hlavu, ale Himmler stanovil částku 1.000 dolarů na hlavu.

Navíc Becher trval na tom, že 50 míst bude rezervováno pro rodiny jednotlivců, kteří jemu osobně zaplatí částku 25.000 dolarů za osobu ( Becher si po válce až do své smrti užíval života jako milionář ).

Celková částka výkupného v penězích, ve zlatě a v diamantech byla židovskou komunitou odhadnuta na 8.600.000 švýcarských franků, Becher, vrchní účetní SS, tvrdil, že činí jen 3.300.000 švýcarských franků.

Eichmann však dohodu porušil, a poslal vlak do KL Bergen-Belsen v Dolním Sasku. Židé v něm nakonec byli ve dvou etapách ( v srpnu a v prosinci 1944 ) odesláni do Švýcarska poté, co obří výkupné zaplatil švýcarský ortodoxní Žid Yitzchak Sternbuch, jehož manželka Recha /1905-1971/, dcera známého rabína, patřila k předním zachráncům židovských uprchlíků.

1938 po Anschlussu Rakouska, těhotná, trávila noci v lese na rakousko-švýcarských hranicích, odkud převáděla Židy do Švýcarska ve spolupráci se švýcarským kpt. policie Paulem Grüningerem /1891-1972/, který jim orazítkovával víza se zpětným datem, kdy byl vstup uprchlíků do Švýcarska ještě legální.

Grüninger byl v 1/1939 na udání jednoho švýcarského židovského náboženského činitele za toto falšování ( falšoval i počty Židů, kteří překročili hranice, a za vlastní peníze jim kupoval zimní oblečení ) propuštěn ze státních služeb bez nároku na penzi, a zemřel v chudobě - svých činů pro záchranu Židů ( zachránil jich 3.600 ) však nikdy nelitoval.  Udání přišlo i na Rechu, která byla zatčena a ve vězení potratila.

Švýcarsko po Anschlussu Rakouska nejenže přijímalo pouze uprchlíky pod 16 let a nad 60 let, ostatní jen s řádnými vízy ( získat je bylo pro židovské uprchlíky nemožné, protože je nacisté zbavili německého občanství a sebrali jim všechny doklady ), ale v 10/1938 švýcarské úřady dokonce přistoupily na požadavek Berlína, aby Židům vystavovaly pasy s písmenem „J“/Jude.

Židům pomáhal i Giovanni Palatucci, italský právník, jenž jako velitel policie ve Fiume zachránil tisíce Židů před deportací, když pravidelně ztrácel stovky příkazů k zatčení. Když na něj Gestapo přišlo, zachránil falešným švýcarským pasem svoji židovskou snoubenku, sám zemřel v 2/1945 v Dachau (36).

Originál Kasztnerovy zprávy/ Kasztner Report o činnosti budapeštˇského Výboru na záchranu Židů ( 1942-45 ) je ve sbírce Židovského muzea ve Švýcarsku.

Dělník Alfréd Wetzler/1918-1988 KSČ/ a Rudolf Vrba /1926-2006 CAN/ , pozdější světoznámý profesor farmakologie, poté, co se dozvěděli, že se tábor v Osvětimi-Birkenau  rozšiřuje, aby pojmul „ madˇarský salám „ , jak dozorci madˇarským Židům říkali, se rozhodli utéci, aby informovali svět o tom, co se ve vyhlazovacím táboře děje. Útěk připravovali rok, podařil se jim 7.4.1944, a stali se jedněmi z pouhých pěti Židů, kteří z Osvětimi dokázali uprchnout.

Vrba se jako 17letý chtěl v Anglii přidat k čsl. armádě, proto v 3/1942 překročil madˇarské hranice, kde se skrýval u známých v Budapešti, ti jej ale přesvědčili, aby odjel zpět do Trnavy, a zařídil si zde padělané árijské papíry. Madˇarští pohraničníci jej zadrželi a předali ho slovenským, kteří jej zavřeli do sběrného tábora, odkud utekl, ale byl opět zadržen, a tentokrát byl ze sběrného tábora v 6/1942 deportován nejbližším transportem do Osvětimi.

V dubnu 1944 informovali o hrůzách Osvětimi židovské představitele v Žilině, a sepsali 32 stran výpovědi, která se stala známá jako Vrbova a Wetzlerova zpráva/ „ Osvětimské protokoly „ .

Zpráva byla v 4/1944 rozdána představitelům madˇarských židovských organizací, včetně Židovské radě a Židovské agentuře, aby varovaly madˇarské Židy. Tyto organizace, a ani Kasztner, kterému byla předána v Bratislavě, ji však nezveřejnily.

Vrba tvrdil, že Kasztner zprávu úmyslně zatajil, protože součástí jeho dohody s Eichmannem bylo, že budapeštˇský Výbor pro záchranu Židů pomůže SS přesvědčit Židy, aby nastoupili do vlaků do Osvětimi dobrovolně s tím, že dostanou práci na zdejších polích a v továrnách. Kasztner byl Eichmannem, geniálním organizátorem deportací, vydírán, protože jeho rodiče, celá jeho rodina a přátelé seděli v „Kasztnerově vlaku „, který uvízl v KL Bergen-Belsen.

1960 v rozhovoru pro časopis Life Eichmann uvedl, že Kasztner " souhlasil, že se postará o to, aby se Židé deportacím nebránili, a dokonce přislíbil i pořádek ve sběrných táborech – za to, že nechám pár stovek mladých Židů uprchnout do Palestiny. Byla to dobrá dohoda „, pochvaloval si Eichmann.

Kasztnerovi stoupenci tvrdili, že v důsledku jeho vyjednávání s Eichmannem bylo dalších 15.000 mad´arských Židů převezeno do pracovních táborů, nikoliv do Osvětimi, ale Eichmann na své procesu prohlásil, že to byla z jeho strany jen lest.

Zatímco představitelé židovských organizací v Madˇarsku zprávu nezveřejnili, zveřejnili ji Židé v zahraničí. Madˇarský Žid George Mantello (Mandel) ji v 6/1944 předal svému rumunskému příteli, diplomatu, jenž se u něho v Budapešti stavil.

Ten ji zveřejnil krátce poté v Ženevě. Ovládla švýcarský tisk a vyvolala silné mezinárodní rozhořčení, takže madˇarská vláda deportace zastavila -  437,000 madˇarských Židů však již v té době bylo zplyněno - hned po příjezdu ( polská sekce BBC od roku 1943 vysílala informace o masovém vyhlazování Židů v Polsku, madˇarská sekce teprve od německé invaze v 3/1944, kdy již bylo pozdě ).

Kasztner by nedokázal varovat všechny Židy – neměl žádný přístup do médií, Židé nesměli opouštět své bydliště, byli okradeni o veškerý majetek, a byli pod neustálým dohledem německé a madˇarské tajné policie. Nedokázali by zorganizovat ani odpor, ani masové útěky. Přesto mohl zatelefonovat židovským komunitám, které mohly zorganizovat alespoň nějaké útěky, ukrytí dětí, vyrobit falešné ID karty, uplácet či zaplatit výkupné.

Kasztnerovi kritici uvádějí, že 3.5.44 dostal od SS orgánů povolení navštívit Kluž/ Kolozsvár, ležící jen 5 km od rumunských hranic, přesto Židům v Kluži (20.000 lidí)  nic neřekl, třebaže byli střeženi jen 20 madˇarskými četníky a jedním příslušníkem SS.

V lednu 1945 Kasztner odjel do Německa s Becherem, jenž přijal peníze a cennosti výměnou za záchranu Židů v Kasztnerově vlaku. Jak spojenci postupovali, Himmler nařídil Becherovi, aby se pokusil vyhlazování Židů v táborech zastavit.

Pluk. SS Becher byl v Norimberku souzen jako válečný zločinec, avšak Kasztner soudu dodal prohlášení, že se za jeho denacifikaci zaručuje, což mezinárodní židovskou komunitu proti Kasztnerovi popudilo. Stejné prohlášení Kasztner poskytl ve prospěch dalších dvou příslušníků SS - Hermann Krumey (1969 dostal doživotí)  a Dieter Wisliceny ( 1948 popraven), se kterými vyjednával ještě před Eichmannem.

Během vyjednávání o Kasztnerově vlaku byli do Jugoslávie vysazeni tři židovští parašutisté z Palestiny – mj. Hannah Szenes/Senešová  /1921-1944/ ze známé budapeštˇské  židovské rodiny, která odjela do Palestiny 1939, vstoupila do židovské vojenské organizace Hagana, a přihlásila se jako dobrovolnice do výsadkářské mise britské SOE /Special Operations Executive/ Oddělení pro zvláštní operace britské zpravodajské služby MI6.

Mise se zúčastnilo 37 židovských dobrovolníků, měla pomoci Britům i místnímu židovskému odboji, židovským komunitám a sionistickým hnutím.

V 3/1944 Senešová seskočila nad Jugoslávií se svými dvěma kolegy, a po třech měsících strávených s Titovými partyzány všichni tři překročili maďarské hranice za doprovodu tří madˇarských protinacistických odbojářů. Došli až do Budapešti, kde byli zadrženi.

Hannah byla převezena do věznice, kde byla krutě mučena, aby prozradila kódy k rádiovému vysílači, ale nepromluvila ani pod hrozbou zabití své uvězněné matky, která byla přítomna jejím výslechům. V 11/1944 byla Hannah Senešová zastřelena.

Zbývající dva výsadkáři byli přivedeni ke Kasztnerovi, jenž je přesvědčoval, aby Gestapu všechno přiznali a řekli, že budou spolupracovat při výpravě Kasztnerova vlaku. Gestapo je však zatklo, mučilo a poslalo do německých vyhlazovacích táborů, jeden z nich, Palgi, z jedoucího vlaku vyskočil a uprchl.

Během procesu s Kasztnerem v Izraeli matka Hanny Senešové uvedla, že ji Kasztner podvedl takovým způsobem, že začala věřit, že to byl on, kdo dceru udal, a jí nechal uvěznit. Palgi Kasztnera obvinil, že pro ně nachystal léčku.

Obhájce Kasztnera uvedl, že v době, kdy tito tři židovští parašutisté dorazili do Budapešti, se Kasztner bál, že ohrozí jeho dohodu s Gestapem, které ve vlaku drželo celou jeho rodinu, a mj. všechny madˇarské sionistické vůdce. Kasztner u soudu matce Hannah jen řekl: „Měl jsem své důvody“, a odmítl vypovídat.

Krátce po válce se Kasztner odstěhoval do Izraele, a 1952 se stal mluvčím izraelského ministerstva průmyslu a obchodu. 1953 byl rakouským Židem Malchielem Gruenwaldem obviněn, že byl spolupracovníkem Gestapa, a že se s pluk. SS Kurtem Becherem podílel na krádeži židovského majetku. Gruenwald tvrdil, že tyto informace má z anonymního dopisu a z rozhovoru s cizincem.

Gruenwald v roce 1937 emigroval s rodinou do Palestiny poté, co byl ve Vídni napaden při pogromu - byly mu vymláceny zuby, pořezán jazyk, zlámány nohy a ruce, a byl zmlácen do bezvědomí. V Jeruzalémě si s manželkou koupili hotel s kavárnou. Poté, co Britové omezili židovskou emigraci do mandátní Palestiny, angažoval se v ilegální židovské imigraci. Jeho syn vstoupil do Irgunu a padl během izraelské války za nezávislost.

Dle knihy „Hitler, the Allies, and the Jews „ od Šlomo Aronsona, jenž se odvolává na zdroje zveřejněné izraelskou zpravodajskou službou, Gruenwald ve Vídni donášel na sionisty rakouské fašistické vládě, vyhrožoval představitelům ortodoxních Židů, a v Palestině byl britským informátorem.

Izraelský generální prokurátor proti Gruenwaldovi podal žalobu pro urážku na cti, ale v následném soudním sporu se však jeho právnímu zástupci podařilo proces obrátit proti Kasztnerovi s tím, že se nijak nepokusil pomoci židovské výsadkářce Haně Senešové.

1955 byl Gruenwald shledán vinným a musel zaplatit pokutu, ale na adresu Kasztnera soudce prohlásil, že kauza se Senešovou  „nebyla nešťastnou shodou okolností, nýbrž Kasztnerovým vědomým rozhodnutím nepodnikat v kauze žádné kroky, aby se do kauzy nezapletl. Kasztner dostal šanci zachránit 600 Židů, které vybíral dle toho, jak jsou prominentní, a zda jsou vhodní k záchraně. Později jejich počet výměnou za peníze a cennosti ještě o pár stovek navýšil …

Ale tímto dárkem od Eichmanna zaprodal svoji duši dˇáblu, protože Eichmann dohodu oddaloval odvozem vlaku s rukojmími do Německa, aby mohl z Madˇarska za pomoci Kasztnera deportovat statisíce jiných Židů „ , prohlásil soudce.

Eichmann nechtěl druhou Varšavu ( povstání ve varšavském ghettu duben-květen 1943 ), chtěl, aby vyhlazování probíhalo hladce bez vzpour, proto se deportovaní Židé nesměli dozvědět, proč jsou deportováni, a jejich náboženští vůdci je utvrzovali v tom, že jde jen o přesídlení ( „Židovské rady“ se staraly o pořádek v ghettech a o spořádaný nástup do transportu, za to byly jejich rodiny deportací do Osvětimi prozatímně ušetřeny ).

 V 3/1957 byl Kasztner zavražděn, 1958 Nejvyšší soud Kasztnera očistil s tím, že jeho chování může posoudit jen historie.

Vražda Kasztnera

Eichmann zmizel z Evropy 1945, v roce 1957, kdy byl zastřelen Kasztner, se Wiesenthalovi podařilo na pohřbu Eichmannova otce vyfotografovat Adolfova bratra Ottu, o kterém se domníval, že je Adolfovi podobný, takže by to mohlo pomoci s jeho identifikací. Tyto fotografie si poté u Wiesenthala vyzvedli dva muži z Izraele.  Unesen byl izraelským komandem v Buenos Aires v 5/1960.

Kasztner byl dle oficiální verze zastřelen Zeevem Eckstein, jenž byl členem tříčlenného komanda ultrapravicových veteránů, svým zraněním podlehl o 14 dní později, svého vraha popsal.

Ve filmu  "Killing Kasztner" ( 2008) US režisérky Gaylen Ross, Ze'ev Eckstein, placený informátor izraelské kontrarozvědky Šin bet ( jejíž šéf byl blízkým přítelem Kasztnera ), uvedl jinou verzi s tím, že třetí fatální kulku vystřelil někdo jiný. Kasztner se utíkal skrýt do keřů, Eckstein po něm 2x střelil, a poté uslyšel ještě třetí výstřel někoho jiného.

Kasztner se stal pro izraelskou vládu zátěží, proto se mnozí domnívali, jak napsal i list Haaretz v 1/2015, že Šin bet byla do vraždy zapletena.

Zaměstnanec švédské ambasády Gergely Wallenberga odsoudil za podobný seznam „židovské inteligence z vědecké a kulturní sféry „, který Wallenberg nechal sepsat svým osobním tajemníkem Vilmosem Forgacsem, nepostradatelným při jednání s mad´arskými úřady, a ten úkol přesunul na svého bratra dr. Béla Forgacz, zaměstnance židovské nemocnice.

Vilmos Forgacz byl jedním ze třech nejbližších spolupracovníků Wallenberga, švédský ochranný pas se svým bratrem dostal již v polovině června 1944.

Když Vilmos Forgacs Gergelymu seznam neochotně ukázal, Gergely se zhrozil, protože šlo o samé bezvýznamné nuly, které však byly ochotny za zapsání svých jmen do seznamu štědře ( bratrům?) zaplatit.

Gergely později uvedl, že když o tom informoval Wallenberga, že seznam je skandálem, ten se na něj rozčílil a jejich přátelství skončilo.

Gergely však Wallenberga chápal, kdyby zasáhl, zničilo by to pověst jeho záchranného systému – nemohl oněm Židům odebrat již rozdané ochranné pasy, a navíc jako lidé měli i oni právo na život. Proto Wallenberg všechny zprávy o možné korupci ve svém záchranném systému ignoroval.

Posledním Wallenbergovým počinem ve prospěch Židů než zmizel v sovětském vězeňském systému bylo 6.1.45 zastavení nařízeného masakru 50.000 Židů z budapešťského ghetta. Když o dva dny později dorazila Stalinova vojska, objevila v Budapešti k svému překvapení ještě 120.000 Židů.