Lhaní Kremlu a KGB kolem Wallenberga v 50.letech

Navzdory žádostem Wallenbergovy matky z jara 1945 a v letech po válce začalo Švédsko opakovanými diplomatickými nótami tlačit Kreml, aby objasnil, co se stalo s Wallenbergem, až po smrti Stalina v roce 1953.

6.2.1957 Kreml ( tzv. Gromykovo Memorandum, náměstek ministra zahraničí ) zveřejnil dokument s datem 17.7.1947, podepsaný Smolcovem, tehdejším šéfem nemocničního oddělení Ljubljanky, ve kterém ministru státní bezpečnosti Abakumovi ( bývalému šéfovi SMERŠ ) napsal: „ Hlásím, že vězeň Wallenberg tuto noc náhle zemřel v cele na srdeční infarkt či srdeční selhání. Protože jste Wallenberga svěřil do mé osobní péče, žádám vás o souhlas k provedení pitvy, aby bylo možno určit přesnou příčinu smrti.“ …. „ Osobně jsem informoval ministra, a bylo nařízeno, aby byl spálen bez pitvy.“ 

Problémem tohoto dokumentu však je, že Smolcov byl celé léto 1947 na „ zdravotní dovolené „ , otázkou tudíž je, zda svoji funkci vedoucího nemocnice ještě vykonával ( ptá se Wallenbergova rodina ve svém Otevřeném dopise z 28.1.2009 ).

Navíc byl v archívech KGB objeven dokument o tom, že Walenbergův šofér Langfelder byl v Ljubljance NKVD vyslýchán 23.7.1947, a ve stejný den měl výslech i záhadný „ vězeň číslo 7 „, pravděpodobně Wallenberg, což potvrzuje, že byl naživu přinejmenším ještě 6 dní poté, co jej Gromykovo memorandum prohlásilo za mrtvého. Dokumentaci o výslechu „vězně číslo 7„  KGB nikdy nezpřístupnila.

Zatímco 1991 ruské úřady Magnussonovi zpřístupnily některé spisy, Putinovy úřady mu stejné spisy, které již viděl, odmítly znovu zpřístupnit – Magnusson si totiž v roce 1991, kdy švédsko – ruská komise vznikla, žádného zápisu o „ vězni číslo 7 „ nevšiml, ale Putinova FSB v 11/2009 prohlásila, že k tomuto výslechu došlo, a že vězeň byl „ se vší pravděpodobností „ Wallenberg.

Je však zajímavé, že ruští FSB archiváři dokázali identifikovat jiného „ vězně číslo sedm „ z roku 1945 jako občana ruské národnosti za pomoci „ specifických záznamů korespondence „. Na žádost Magnussona, aby se stejná identifikační metoda použila na „ vězně číslo sedm „ z roku 1947, FSB neodpověděla.

Gromykovo Memorandum, které světu oznamovalo Wallenbergovu smrt, se vypracovávalo z několika verzí, trvalo celé dva roky, než byla odsouhlasena finální verze. Jak píše v otevřeném dopise Wallenbergova rodina, v letech 1955-57  probíhala tajná zákulisní jednání mezi sovětskými ( se šéfem KGB v Ankaře generálem KGB Pavlem Erzinem ) a švédskými činiteli ( ty zastupoval finský diplomat Ake Frey, blízký švédskému ministerstvu zahraničí ). Další klíčovou roli v těchto jednáních sehrál šéf sekretariátu Vjačeslava Molotova Boris Podcerob /1910-1983/.

Jednání se táhla 2 roky, pár dní před vydáním memoranda byla přerušena.

Během těchto tajných jednání se Kreml 1956 pokusil umlčet muže jménem „ Širjagin „, jenž sovětskému zamini napsal, že má o Wallenbergovi důležité informace. Archívy ruského zamini ukázaly, že zamini poslalo KGB žádost, aby se informace tohoto svědka nedostaly ke švédské straně.

Wallenbergova mezinárodní skupina žádala Kreml o poskytnutí dokumentů k totožnosti tohoto svědka a kopie jeho výpovědí, nedostala však nic ( KGB/FSB některé dokumenty odmítala vydat s tím, že by se tím porušilo právo na soukromí třetích stran – to definitivně vypršelo 2022).

Otevřený dopis Wallenbergovy rodiny z 28.1.2009 šéfovi FSB archívů Christoforovi mj. uvádí : „ Píšete, že „ archívní dokumenty dokazují, že Wallenberg zemřel po jaře 1947. Jaké archívní dokumenty vedle Gromykova memoranda máte na mysli ?“

Třebaže všechny návrhy na znění Memoranda tvrdí, že Wallenberg byl držen ve vězení Butyrka, vy píšete, že tam nikdy vězněn nebyl. Můžete to dokázat, že tam nebyl ani pod pseudonymem či číslem ? Že tam ani nebyl poslán do vězeňské nemocnice ? Protože několik svědků dosvědčilo, že Wallenberg byl do vězení Butyrka převezen na přelomu let 1950/51, a další dosvědčili, že sovětští dozorci ve vězení Butyrka mluvili o přítomnosti „ švédského diplomata „ .

Opakovaně jsme vyžadovali kopii registru vězňů z Butyrky, zejména z období 31.3.-1.4.1950, ale nikdy jsme ji nedostali.

Dále píšete, že několik členů sovětského vedení mělo detailní přehled o tom, co se s Wallenbergem stalo, zejména ministr zahraničí Molotov a bývalý šéf KGB Ivan Serov /1954-58, 1958-63 byl šéfem GRU/, o kterém tvrdíte, že sehrál hlavní roli při zničení klíčových dokumentů v polovině 50.let.

Avšak v nedávné biografii o Ivanu Serovovi /1905-1990 infarkt / historik Memorialu Nikita Petrov píše, že objevil dokument, dokazující, že Serov nařídil, aby nebyly zničeny složky Wallenbergova dlouholetého spoluvězně z Lefortovo ( 1945-47) Williho Rödera s tím, že mají být zachovány ( Röder byl bývalý politický poradce říšské ambasády v Rumunsku ).

6.8.2016 list The NYC Times uveřejnil článek From a Dacha Wall, a Clue to Raoul Wallenberg ´s Cold War Fate / Stopa  vedoucí k Wallenbergovi  byla zazděna na dáče, ve kterém informuje o nalezení diářů Ivana Serova ve zdech garáže jeho vily na předměstí Moskvy ( v ruském tisku se informace objevila v 6/2016 pod titulkem „Zprávy z kufru, tajné zápisky šéfa KGB„ ). Zazděné kufry našli 2012 zedníci, které na rekonstrukci garáže objednala jediná vnučka Serova, a mysleli si, že jsou v nich peníze, byly v nich papíry.

Petrov, jenž se na Serova specializuje, uvedl, že kufry byly zazděné pravděpodobné kolem roku 1971, kdy Serova začala KGB sledovat poté, co jeden z jím najatých GRU agentů se ukázal být špiónem  Západu.

Vnučka jejich kopie předala nakladateli ( Wallenbergova neteř Marie Dupuy by ale ráda viděla originály ), vyšly v knize o 632 stranách.

Serov byl jedním ze zástupců Beriji, po válce organizoval masové deportace národnostních menšin, které dle rozhodnutí Stalina „ kolaborovali s nacisty „.

Ve východním Německu a v Polsku Serov založil tajné bezpečnostní služby, které likvidovaly protisovětskou opozici, a významně se podílel na krvavém potlačení madˇarského povstání 1956.

Serov mj. píše : „ Nemám žádné pochybnosti o tom, že byl Wallenberg zlikvidován v roce 1947.“

Švédsko-ruská pracovní komise však v roce 2001 po 10 letech uzavřela vyšetřování  ( KGB major Putin nesouhlasil s její další existencí ) s tím, že „ nelze dojít k žádnému závěru o Wallenbergově osudu, protože jí nebyly předány žádné klíčové dokumenty z KGB archívů, nebo byly zničeny či zfalšovány, aby zametly veškeré stopy vedoucí k jeho osudu „.

Serov ve svých Pamětech odkazuje i na doposud neznámé dokumenty, např. na zprávu o Wallenbergově kremaci, a cituje z výslechu Abakumova, předchůdce Serova ve funkci ministra státní bezpečnosti, 1954 popraveného, že rozkaz zlikvidovat Wallenberga přišel od Stalina a Molotova.

Serov také píše, že četl Wallenbergovu složku, o které KGB tvrdila a tvrdí, že nikdy neexistovala, a uvádí, že jej o prostudování spisu požádal Chruščov, jenž chtěl „ odpovědět „ Švédům, a současně se zbavit Molotova /1890-1986/.

„Molotov“/ Stalinovo „ kladivo „ , se vlastním jménem jmenoval Skrjabin (šlechtická rodina ), stejně jako „Lenin“ se jmenoval Uljanov a „Stalin“ Džugašvili.

Molotov byl spolupachatel genocidního Katyňského masakru, patřil k hlavním strůjcům Leninova/Stalinova masového teroru, a Stalina se tak bál, že se na jeho příkaz 1948 rozvedl  a neodvážil se v 1/1949 protestovat proti zatčení své židovské ex-manželky, aktivistky ruského Židovského protifašistického výboru.

1957 Molotov vystoupil proti Chruščovovi, za což byl vyloučen z Politbyra a odsunut jako velvyslanec do Mongolska, v letech 1960-62 byl představitelem Kremlu u MAAE ve Vídni.

Nakonec byl pro „aktivní účast na masových represích“ vyloučen i ze Strany, ale  1984 byl slavnostně rehabilitován tehdejším již senilním generálním tajemníkem Strany Konstantinem Černěnkem.

Molotovův citát hovoří za vše : „Svůj úkol jsem jako ministr zahraničí viděl v co možná největším rozšíření hranic naší vlasti. A zdá se, že jsme se společně se Stalinem s tímto úkolem nevypořádali špatně.“

Serov píše, že se mu nepodařilo odhalit všechny okolnosti Wallenbergovy smrti, ale že nenalezl žádný důkaz, že by byl špión.

KGB nikdy švédsko-ruské pracovní komisi nezpřístupnila dopis Abakumova Molotovovi ze 17.7.1947, o kterém se historici domnívají, že obsahuje podrobnosti o Wallenbergově smrti.

O tomto dopisu se dozvěděli náhodně z jiného dopisu, na jehož okraji byla poznámka, že Abakumov napsal osobní dopis Molotovovi, a bylo uvedeno jeho referenční číslo. KGB utajnění dopisu odůvodňuje, že je „ osobní „  a velice  „ choulostivé „ povahy.

Ruská Wallenbergova pracovní skupina předložila švédské straně kopie vězeňské karty, úmrtní list a pitevní zprávu Williho Rödera, ale nikdy jejich originály a nikdy jeho celou složku, ve které byly tyto dokumenty uloženy.

Ruská strana dále nikdy nezpřístupnila složku Sandora Katona, spoluvězně Vilmose Langfeldera, Wallenbergova šoféra, jehož jméno se opakovaně objevuje v registrech výslechů věznice Lefortovo.

23.7.1947 byl Katon spolu s Langfelderem převezen z vězení Lefortovo do vězení Ljubljanka, a oba muži byli nepřetržitě vyslýcháni 14 hodin. Právě 22.7. - 23.7. 1947 byla většina bývalých Wallenbergových spoluvězňů vyslýchána, a následně přemístěna na celé roky do izolace.

V článku zmiňujete případ US komunisty historika Isaiah Oggins /1898-1947/,   jehož rodiče do US emigrovali 1888 z litevského Kaunasu/Kovna. Oggins, kterého řídil NKVD špión Ignace Reiss ( popravený Stalinem 1937), pracoval pro NKVD v Berlíně a v Paříži, 1939 dostal příkaz k odjezdu do Moskvy, kde byl zatčen a odsouzen k 8 letům gulagu. Jeho manželka naléhala na US zamini, které vědělo, že Oggins pracuje pro Sověty, aby zmizení jejího muže prošetřilo.

US zamini ze zásady věc začalo prošetřovat, protože dle dohody z roku 1933 měla Moskva povinnost informovat US o zatčení US občanů. 1942 se tak Američané domohli jeho návštěvy ve vězení Butyrka, a požadovali jeho repatriaci.

Ministr státní bezpečnosti Abakumov se však obával, že by po návratu do US Oggins přeběhl a vypovídal, proto 17.7.1947 ( v den údajné Wallenbergovy smrti ) dal Stalin příkaz k jeho vraždě.  Zavraždil ho NKVD/KGB výrobce jedů Grigory Mairanovsky injekcí ve své Laboratoři 1  „Kamera“  v 1/1948. Rusové Američanům tvrdili, že zemřel na TBC v Norilsku, zatímco badatele ruské úřady informovaly, že byl v 12/1946 převezen z moskevského vězení do vězení v Penza, kde dle úmrtního listu v 1/1948 zemřel.

Rusové odmítli švédské pracovní skupině zpřístupnit spisy mnohých vězňů, např. lotyšského vězně Zigurdse Ernestoviče Kruminše, jenž byl ve vězení Vladimir držen v letech 1956-1963, jenž je zdrojem několika zpráv o „ tajném švédském vězni „  ve Vladimiru, drženém v přísné  izolaci.

Ruské úřady odmítly identifikovat vězně, kteří ve Vladimiru byli v přísné izolaci drženi, třebaže tvrzení Kruminše potvrdili i dva bývalí zaměstnanci věznice - Varvara Ivanovna Larina a Alexandr Timofejevič Kukin.

Ruské úřady odmítly poskytnout identitu všech očíslovaných vězňů, kteří byli v tuto kritickou dobu ve Vladimiru drženi, a odmítly poskytnout záznamy převozů vězňů z tohoto vězení od roku 1950 do roku 1975, včetně převozů do psychiatrických léčeben.