Nekonečná švédsko-ruská hra v kauze Wallenberg

Nejen v KGB/FSB Rusku,ale ani ve Švédsku nemá veřejnost přístup k některým archívním složkám, mj. ke složce švédského diplomata Sverkera Aström či k veřejným Pamětem klíčových svědků, NKVD agentů, zejm. hraběte Kutuzova-Tolstého.

Po každém prohlášení ruských úřadů, že 30letá lhůta pro odtajnění NKVD/KGB materiálů z let 1948-1953 vypršela, zůstaly archívy KGB/FSB nadále nedostupné ( ruské úřady zpřístupnily pouze diplomatické depeše ze Stalinova ministerstva zahraničí z let 1945-47 ), aniž by Švédové, zejména diplomat Magnusson jako švédský pověřenec pro vyjasnění kauzy Wallenberg, jenž předsedal švédsko-ruské pracovní komisi 1991-2001 ( která se 10 let bavila o ničem, a byla definitivně zablokována Putinem ), naléhali razantněji.

Ani sociální demokrat Olof Palme, budující jako premiér ve Švédsku pro US dezertéry z vietnamské války celá městečka a po Pinochetově puči z 11.9.1973 ukrývající na švédské ambasádě v Chile chilské levičáky, akce, kterými si proti sobě poštval CIA, se o Wallenbergův případ mnoho nezajímal.

V době, kdy zastával funkci premiéra v letech 1969-1976 ve Švédsku vládl teror – 1971 fašističtí ustašovci zastřelili jugoslávského velvyslance Roloviče, 1972 ustašovská buňka ve Švédsku unesla švédské letadlo na domácí lince v Malmö s požadavkem, aby byli propuštěni dva ustašovci, kteří za vraždu velvyslance putovali do vězení s nejvyšší ostrahou.

Nakonec donutili posádku, aby je odvezla do Paraguaye, kde se stali bodyguardy diktátora Stroessnera. 1975 „ rudá „ skupina Baader/ Meinhofová zaútočila na německou ambasádu ve Stockholmu a zabila jednoho úředníka.

Viz mé články na téma Olof Palme, mj. „Olof Palme I, státem blahobytu likvidoval komunismus“

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjN4taCq8r8AhWBgv0HHTgfCoIQFnoECAgQAQ&url=https%3A%2F%2Fkostlanova.blog.idnes.cz%2Fblog.aspx%3Fc%3D499594&usg=AOvVaw3jymevB4cYdeFrVpXERe0b

V letech 1976-1982, kdy vládli konzervativci, se ve Švédsku nic nedělo, ale již týden po nástupu druhé vlády Palmeho ( 1982-86) vypukla aféra s ruskými ponorkami.

Také prominentní FSB generál, právník a historik Vasilij S. Christoforov *1954, šéf FSB archívů do roku 2016, kdy jej Putin zbavil funkce „ na vlastní žádost „ , v úvodu ke knize o spoluvězni Wallenberga, německém diplomatu Willy Rödelovi, napsal, že „ stále není jasné, kdy a jak Raoul Wallenberg zemřel „  ( v roce 2010 se i z ruských FSB archívů dostala na svět informace naznačující, že žil i po roce 1947 ).

K pravdomluvnosti FSB gen. Christoforova : 

Badatelé David Birštejn  ( vadimbirstein.com )  a Susanne Berger, členové Wallenbergovy komise, se mnoho let zaměřovali na Wallenbergova spoluvězně Willyho Rödera.

Mnohokrát žádali Christoforova  o přístup do jeho složky, a pokaždé jim Christoforovem bylo řečeno, že žádná taková složka neexistuje ( Le Monde z 5.8.2011 ). Proto byli v šoku, když v 7/2011 FSB archiváři Vasilij Christoforov a Vladimir Makarov publikovali knihu Diplomatická tajemství Třetí Říše, ve které uvádějí i výslechové protokoly německých diplomatů, zadržených NKVD a deportovaných do Moskvy, vč. vyšetřovacího protokolu Rödera.

28.1.2009 Wallenbergova rodina/Nadace napsala Christoforovi otevřený dopis, ve kterém zkritizovala jeho článek o Wallenbergovi  v listu Vremja ( 2009 Christoforov v rozhovoru pro ruskou agenturu Interfax uvedl, že podle dvou dochovaných protokolů byly ostatky Hitlera, Evy Braunové, Goebbelse a jeho rodiny, uložené ve vojenském areálu sovětské základny v Magdeburgu, na rozkaz šéfa KGB Andropova agenty KGB 4.4.1970 ( operace Archivy ) spáleny a vhozeny do řeky poté, co bylo rozhodnuto, že se Sověti ze základny stáhnou. )

V dopise Wallenbergova rodina souhlasí jen s Christoforovým tvrzením, že není stále jasné, proč měl Wallenberg pro Stalina takovou cenu.

1997 Igor Prelin, bývalý mluvčí KGB/FSB v 90.letech + mluvčí posledního KGB šéfa Krjučkova v rozhovoru pro německou TV ZDF uvedl, že spolu se svými kolegy ještě před ustavením společné Švédsko-ruské komise v roce 1991 provedli podrobnou revizi KGB zpravodajských materiálů získaných na konci války od jejích agentů v Madˇarsku  ( zejména od hraběte Kutuzova-Tolstého ) a ve Stockholmu, kteří zde působili před a po Wallenbergově zmizení, ale že tento KGB/FSB materiál je stále přísně tajný.

Švédský diplomat Magnusson, pověřený kauzou Wallenberg, ve své zprávě uvádí, že „ hlavní prioritou švédského vyšetřování zůstává zjistit důvody, proč byl zatčen.“

Magnusson i ve své nové zprávě z 12/2012 napsal, že ruské úřady od prosince 1991, kdy Jelcin Švédům slíbil otevřít archívy a vyřešit kauzu Wallenberg jednou pro vždy, nadále mlží, nezprostily KGB agenty povinnosti mlčenlivosti, a zejména odmítají přímý přístup ke klíčovým archívním materiálům, kterými je spis německého diplomata a spoluvězně Wallenberga z cely, Willyho Rödela, a dalších vězňů, kteří s Wallenbergem byli v době svého uvěznění v přímém kontaktu.

Rusové i nadále odmítají zpřístupnit klíčový spis bývalého NKVD agenta v Budapešti hraběte Michaila P. Kutuzova-Tolstého, jenž se jako „ uprchlík „ vetřel do přízně švédského velvyslance Danielssona, jenž mu poskytl práci na ambasádě, a další dokumenty NKVD zahraniční rozvědky, které by mohly objasnit důvody, na základě kterých Stalin nařídil Wallenbergovo zatčení a jeho deportaci do Moskvy.

Hrabě Michael Kutuzov-Tolstoj/MKT /1896-1980, jeho manželka zemřela 1971/

1917 uprchl před bolševiky do Finska, byl bez peněz, ale jeho rodina se znala s maršálem Mannerheimem. Sudoplatov uvádí, že hrabě Kutuzov-Tolstoj byl pro spolupráci s Čekou naverbován již ve 20.letech.

Pobýval v Paříži, v Bruselu, a v Bělehradu, kde 1940 při „autonehodě „ zemřel jeho 14letý syn. Poté se přestěhoval do Budapešti, kde vystupoval jako odpůrce nacistů. Se svojí druhou manželkou (první „zemřela“) se stěhovali nikoliv jako uprchlíci, ale organizovaně jako Čeka/NKVD agenti.

Pavel Sudoplatov /1907-1996/ se ve 12 letech připojil k Rudé armádě, ve 14 letech byl přijat do „Čeky“,  podílel se na vraždách mnoha odpůrců bolševiků.

1938 zavraždil ukrajinského nacionalistické vůdce Jevhena Konovalce v Rotterdamu tak, že mu na ulici předal bonboniéru s nastraženou bombou. 1938 v době Stalinových čistek se Sudoplatov stal velitelem zahraniční rozvědky NKVD, 1939 byl Stalinem opět povýšen, a pověřen organizací atentátu na Trockého (zavražděn v 8/1940 ).

Po vpádu nacistů se Sudoplatov ve dnech 25. až 27.6. 1941 na Berijův rozkaz setkal v moskevské restauraci s bulharským velvyslancem. Stalin se ptal, za jakých podmínek by Německo ukončilo tažení proti Moskvě, zda by Německu stačilo předání Pobaltí, Ukrajiny, Besarábie, Bukoviny nebo Karelská šíje, a pokud ne, o jaká území by Německo mělo zájem. Hitler však na Stalinův dotaz nereagoval.

Od roku 1942 Sudoplatov šéfoval 4. správě NKVD, která organizovala sabotážní, partyzánskou a špionážní činnost na územích obsazených nacisty.

1946 Sudoplatov řídil skupinu MGB (Ministerstvo státní bezpečnosti), která organizovala sabotáže v zemích NATO, a 1949 pomáhal likvidovat zbylé partyzánské jednotky ukrajinského osvobozeneckého hnutí .

Po popravě Beriji byl Sudoplatov 1953 zatčen jako jeho spolupracovník . Předstíral šílenství, aby nebyl zastřelen jako Berija. Byl odsouzen na 15 let, propuštěn 1958. Během procesu byl obviněn, že v letech 1942 – 46 řídil Laboratoř smrti, kterou vedl G. Majranovský, která spadala pod Beriju, ve které byli političtí vězňové používáni pro testování smrtelných jedů a umírali bolestivou smrtí. 

1992 byl Sudoplatov rehabilitován a zproštěn nařčení ze zločinů proti lidskosti, a pracoval jako překladatel z němčiny a ukrajinštiny.

Nejvýznamnějšími členy ruské komunity v Budapešti byli vedle hraběte Michala Kutuzova-Tolstého, gen. Šulgin, bývalý pobočník cara, a hrabě Puškin, pastor pravoslavné církve.

Kutuzov-Tolstoj jako placený zaměstnanec švédské ambasády řídil nemocnici švédského Červeného kříže, která přijímala těžce zraněné pacienty všech válčících stran, včetně sovětských válečných zajatců ( které po „ osvobození „ Budapešti Stalin převezl do gulagů ).

Její otevření na podzim 1944 hrabě Kutuzov-Tolstoj vymohl na švédskem vyslanci Danielssonovi s tím, že to bude dobré pro ambasádu po vstupu RA do města – a měl pravdu, byli daleko široko jedinou nemocnicí, která ještě po těžkých bojích fungovala ( operovalo se ve sklepě, mrtví byli vyhazováni ven na sníh s tím, že budou pohřbeni na jaře ).

Nejtěžší bylo sehnat lékaře a zdravotnický personál, působili v ní v drtivé většině polští vojenští lékaři, internovaní v Madˇarsku od kapitulace Polska 1939, které se Danielssonovi podařilo po dohodě s úřady z internace dostat. Manželka hraběte MKT měl na starosti personál, mezi kterým byli i Židé s padělanými árijskými pasy.

Jednou nemocnici navštívili důstojníci Wehrmachtu a nabídli hraběti MKT a jeho manželce převezení do Vídně, což hrabě i jeho manželka odmítli.

Nemocnici formálně řídil švédský diplomat Lars Berg, jenž se s hrabětem MKT při dobývání Budapešti Rudou armádou nepohodl, protože MKT proti jeho vůli rozdával ochranné pasy i zdejším známým nacistům a madˇarským aristokratům.  Lars Berg požadoval na hrabět MKT, aby mu odevzdal zmocnění švédské ambasády, kterým byl dočasně pověřen ambasádu v některých věcech zastupovat, ale MKT zmocnění nevrátil.

RA se v jejich čtvrti objevila 8.1.1945, stovky hlučných vodkou přiopilých mladých mužů, kteří s nadšením objevili fungující nemocnici řízenou Rusem, do které umístili své zraněné, ale jen na jeden den, než dorazila politická komanda SMERŠ, která zraněné rudoarmějce vyhnala do boje.

9.1.1945 hrabě MKT kontaktoval ústřední lékařský štáb ruského velení a domluvil si schůzku na 10.1.45, kdy spolu s manželkou poobědvali s hlavním ruským chirurgem. Vzápětí byl na 14 dní zadržen, a poté se musel denně za těžkého dělostřeleckého ostřelování hlásit ruskému velení na druhém břehu Dunaje až do pádu Budapešti na konci února .

Rusové z hraběte MKT učinili svého prostředníka pro komunikaci s občany z neutrálních zemí a ze spojeneckých zemí ( v Budapešti zůstalo 50-60 britských zdravotních sester/guvernantek, 500-600 francouzských a belgických válečných zajatců, kteří uprchli z německého zajetí, 100 občanů Španělska ).

Navíc hrabě a jeho manželka 1945 poskytovali ruským důstojníkům hodiny němčiny, mj. generálovi Sviridovovi, hrdinovi od Leningradu. Vysocí důstojníci pro jeho předky hrabětě MKT uznávali, nikoliv však sovětští diplomaté.

Do ledna 1951 pracoval jako ruský tlumočník v madˇarské bance, když z ní byl spolu s jinými vyhozen, odjel 1952 s povolením sovětských úřadů s manželkou do Irska, kde dostali povolení k pobytu po přímluvě belgického hrabětě Jaques de Lailiang, bývalého belgického velvyslance v Irsku a od roku 1949 velvyslance ve Švédsku, a hraběte de Chastel, tehdejšího belgického velvyslance v Irsku. Založili si jazykovou školu a dožili zde.

Hrabě MKT v 1/1955 napsal bývalému švédskému vyslanci v Budapešti  Ivanu Danielssonovi dopis, ve kterém tvrdil, že Wallenberg zemřel jako obětˇ loupežného přepadení v 1/1945 - po tomto dopise Švédové hraběte MKT považovali za jasného ruského agenta.

Rusko-švédská hra v kauze Wallenberg nadále pokračuje – FSB Ústřední archív vydal knihu o spoluvězni Wallenberga německém diplomatu Willy Rödel, o kterém FSB Ústřední archív několik desetiletí tvrdil, že složka o něm neexistuje. Tento materiál Rusové švédským badatelům nezpřístupnili, ani neřekli, kde tuto dokumentaci objevili.

Švédští oficiální činitelé opět neprotestovali, Magnusson jen vyzval ruské badatele, aby i oni v kauze Wallenberg usilovali o odpovědi, třebaže jsou na tom stejně jako švédští, navíc mohou být označeni za „ zahraniční agenty „, pokud by se Švédy spolupracovali.

Magnusson ze své zprávy vypustil výzvu spoluředitele ruské lidskoprávní organizace Memorial, která archivuje dokumenty o Stalinových zločinech, dr. Nikity Petrova, jenž vyzval k formálnímu zahájení trestního stíhání ve věci zmizení a smrti Wallenberga v Rusku.

Ministr zahraničí Carl Bildt, jenž se 1982 jako poslanec nebál prohlásit, že se ve švédských pobřežních vodách beztrestně prohánějí ruské ponorky, v 12/2012 zaslal Lavrovovi nicneříkající dopis, v němž ho opět žádal, aby Rusko badatelům zpřístupnilo NKVD/KGB/FSB archívy – Lavrov odpověděl, že „ zpřístupnění podléhá platným ruským zákonům o státním tajemství „ ( Putin zrušil i Jelcinovo částečné zpřístupnění FSB archívů )  …

Tím švédsko-ruská spolupráce v kauze Wallenberg opět skončila.

Taktéž ve Švédsku nemá veřejnost přístup k některým archívním složkám, mj. ke složce švédského diplomata Sverkera Aström /1915-2012/, jenž byl v letech 1932-37 členem studentské pronacistické organizace Národní ligy Švédska, a v letech 1940-43 sloužil na švédském vyslanectví v Moskvě, poté v Kujbyševě, a 1945 působil na švédském zamini jako eskortní úředník, jenž byl přítomen, když sovětská velvyslankyně Alexandra Kollontajová definitivně odlétala ze Stockholmu 18.3.1945.

1946 Aström působil na švédské ambasádě ve Washingtonu, byl blízkým přítelem Olofa Palmeho, a pravděpodobně věděl ( stejně jako Olof Palme ) o Wallenbergově kauze více než zdrávo.

Kollontajová nejprve Wallenbergově matce sdělila, že její syn je v bezpečí v sovětské vazbě, ale posléze z tohoto tvrzení vycouvala, když Kreml 1947 ústy Stalinova hlavního prokurátora Vyšinského ( byl Stalinovým hlavním prokurátorem i na MVT v Norimberku, ze kterého tak Stalin učinil frašku ) prohlásil, že „ dotyčná osoba nikdy nebyla sovětskými orgány zadržena ani na sovětském území, ani na žádném území Sověty kontrolovaném“ .

Paměti NKVD agenta hraběte Kutuzova-Tolstého vyšly 6let po jeho smrti 1986, Paměti jeho manželky Myriam 16 let po její smrti 1987, a třebaže oba byli klíčovými osobami ve zmizení Wallenberga, žádný švédský badatel, zabývající se kauzou Wallenberg, na jejich Paměti neodkazuje jako na zdroj, což je podivné, uvádí spisovatel se zpravodajskou minulostí dr. E. Craig McKay, a navíc jejich Paměti nejsou přístupné v žádné švédské veřejné knihovně.