Švédská vláda půjčila Kremlu milióny v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení

Švédský vyslanec v Moskvě v 12/1946 – „ Bylo by skvělé, kdybychom dostali odpovědˇ, že je Wallenberg mrtvý „, aneb socialistická vláda v 10/1946 půjčila Kremlu 300 mil. dolarů v době, kdy byl švédský diplomat v sovětském vězení.

Ve své knize „Kniha, která zmizela – co se stalo v Budapešti“ z roku 1949 /The Book that Disappeared: What happened in Budapest, Vintage Press, New York 1990, Lars Berg uvádí, že sovětští vojenští vyšetřovatelé vyslýchali všechny osoby, které v Budapešti pracovaly pod Wallenbergem, některé z nich navždy zmizely v NKVD věznicích - obvinili je ze špionáže a z toho, že vystavovali ochranné pasy fašistům ( což zejména činil NKVD agent hrabě MKT ).

Lars Berg píše, že pro sovětské občany bylo nemožné si představit, že tak zámožný švédský kapitalista riskoval svůj život, aby zachraňoval madˇarské Židy.

Proto ho považovali za šéfa nacistické špionážní sítě, jenž navíc spolupracoval i s US vojenskou rozvědkou ( za špionážní organizace Kreml považoval i židovské organizace, které financovaly záchranu Židů v Evropě, protože spolupracovaly s US vojenskou rozvědkou /OSS, jejíž představitel ve Stockholmu Ivar Olsen, který navázal kontakty i se sovětskými agenty v pobaltských státech, přeposílal zprávy od OSS Wallenbergovi ).

Když Wallenberga zatkli, vzali mu všechny osobní věci, mezi kterými byl i zápisník o jeho budoucích plánech pro pomoc budapeštˇským Židům, které se neshodovaly se Stalinovou představou. Sověti se mohli domnívat, že Wallenberg pod rouškou humanitární organizace má v Budapešti vybudovat US špionážní centrum proti Moskvě.

Wallenbergovi spoluvězni Richter a Huber shodně vypověděli, že jim Wallenberg řekl, že jej vyšetřovatel obvinil ze špionáže.

Bernt Schiller ve své knize ” Why the Russians took Raoul Wallenberg”/Proč Rusové zadrželi Wallenberga píše, že se Sověti obávali politického spiknutí mezi Západem a nacistickým Německem, kterého se mohl účastnit i Wallenberg, udržující kontakty s Adolfem Eichmannem.

V 4/1945 švédský hrabě Folke Bernadotte / 1895-1948 údajně zavražděn izraelskými extrémisty v Jeruzalémě, také on se zajímal o osud Wallenberga /, vnuk švédského krále Oskara II, obdržel od Himmlera, jenž se po atentátu na Hitlera v 7/1944 stal velitelem všech německých vojsk, bez vědomí Hitlera nabídku kapitulace na západní frontě pod podmínkou pokračování německého boje proti Sovětům, kterou postoupil Churchillovi a Trumanovi, ti ji však odmítli.

Himmlerjej kontaktoval přes svého osobního maséra a terapeuta Felixe Kerstena /1898-1960/, jehož pacienty byli i Mussolini, hrabě Ciano, a nizozemský princ Hendrik, jenž Himmlerovu nabídku k léčbě údajně přijal ze strachu o svůj život, a poté jeho přízně využíval k osvobození některých vězňů z koncentračních táborů.  Po skončení války se Kersten cítil ukřivděný, že jeho zásluhy Bernadotte nezmínil, a pomlouval jej.

Bernadotte byl od roku 1943 místopředsedou švédského Červeného kříže, na podzim 1943 a 1944 zorganizoval mezi Berlínem a západními spojenci výměnu 11.000 zraněných a nemocných válečných zajatců z nacistických koncentračních táborů, kteří se přes Göteborg vrátili na Západ.

Bernadotte spolupracoval s norským diplomatem Nielsem Ditleff /1881 – 1956 autonehoda/.

V 9/1939 při napadení Polska norský velvyslanec Ditleff jako doyen diplomatického sboru ve Varšavě zorganizoval evakuaci zahraničních diplomatů a dalších cizinců, kteří zde zůstali, zatímco polská vláda se s blížícím příchodem nacistů z města stáhla. Ditleff s malou vysílačkou v ruce, sedící v autě mezi padajícími varšavskými domy, se snažil s nacistickými generály vyjednat odchod, ale byl nejprve téměř zasažen letounem Luftwaffe, nakonec se mu podařilo vyjednat čtyřhodinové příměří pro odchod 1.200 lidí. Odjeli z bombardované Varšavy v konvoji, sám Ditleff řídil auto nepřetržitě 48 hodin.

V Polsku Ditleff zřídil i tranzitní stanici, ve které obdrželi jídlo a ošacení židovští uprchlíci z Československa, kteří pak byli v rámci programu Nansenhjelpen přepraveni na norské lodě kotvící v Gdyni, a převezeni do Norska.

Do Norska se dostal až v době nacistické invaze, ale podařilo se mu uprchnout na norskou ambasádu do Švédska.

V 11/1944 navzdory nesouhlasu nejen spojeneckých vlád Ditleff zorganizoval pro skandinávské válečné zajatce v nacistických koncentrácích záchrannou akci Bílé autobusy ( aby nemohly být považovány za vojenské cíle byly bílé s červeným křížem po stranách ), pro kterou zajistil i finance. Ditleff se touto akcí postavil proti doktríně dánské a norské vlády, taktéž i spojeneckých vlád, „ nepřesouvat válečné zajatce, vyzvednout je z koncentráků až po válce „.

Do akce ve funkci vyjednavače s německými úřady zapojil hraběte Bernadotteho, představitele Mezinárodního Červeného kříže, a tento dojednal s Himmlerem evakuaci zhruba 21.000 západních válečných zajatců, kteří byli v měsících březen-duben 1945 převezeni do švédských nemocnic ( právě tuto návštěvu Bernadotteho k vyjednání záchranné akce Himmler využil k předání svého návrhu kapitulace přes terapeuta Felixe Kerstena ).

Bylo mezi nimi 8.000 Dánů a Norů, zhruba 6.000 Poláků, 2.629 Francouzů, 1.615 Židů, vč. 450 dánských Židů z Terezína, kteří byli propuštěni 14.4.1945,  1.124 Němců a další jednotlivci, mj.  s československým, britským, a americkým občanstvím.

Bernadotte se do Švédska vrátil 1.5.45., den po Hitlerově smrti.

Nebezpečná záchranná mise zahrnovala 308 členů personálu ( 20 mediků, zbytek dobrovolníci - vojáci), 36 nemocničních autobusů, 19 nákladních vozů, 7 osobních vozů, 7 motocyklů, tažný vůz, polní kuchyň, a veškeré zásoby všeho, včetně jídla a pohonných hmot, protože konvoj nesměl v Německu nikde zastavit. Konvoj navíc projížděl oblastmi intenzívního spojeneckého bombardování.

Mise pokračovala i po německé kapitulaci z 8.5. 1945, kdy v květnu a v červnu z nacistických táborů evakuovala dalších 10.000 osvobozených vězňů.

Dalším důvodem pro zatčení Wallenberga mohla být finanční dynastie Wallenbergů jako taková, symbol západního kapitalismu, reprezentující nejbohatší a nejprominentnější evropské průmyslové rodiny. Sovětská encyklopedie z roku 1951 lže, že Wallenbergova rodina byla aktivním podporovatelem německého nacismu.

Zatčení z ideologických důvodů odporuje fakt, že společnost SKF, kterou Wallenbergova rodina vlastnila, dodávala za války kuličková ložiska sovětskému leteckému průmyslu.

Dalším možným důvodem pro jeho zatčení, který uvádí Magnussonova zpráva, je, že Sovětský svaz proslul rabováním majetku jimi okupovaných států ( mj. Rudá armáda vyloupila německé banky). A Wallenberg mohl mít důležité informace o nacisty uloupeném židovském majetku.

Dalším důvodem, který uvádí Hans Magnusson, byla posedlost Kremlu deportovat do gulagů z celé Evropy všechy bývalé ruské/sovětské občany. Magnusson uvádí podobnou kauzu dvou švýcarských diplomatů, Haralda Fellera /1913-2003/ a Maxe Meiera.

Harald Feller byl komandem SMERŠ v 2/1945 zatčen spolu se švýcarským ministrem, šéfem švýcarské mise v Budapešti v letech 1938-1944, Maximilianem Jaeger /1884-1959/, a byli, spolu s dalšími švýcarskými občany, uneseni do Moskvy.  Jaeger byl přímým nadřízeným diplomata Carla Lutze /1895-1975/, jenž vystavoval ochranné pasy pro Židy. Jaeger nakoupil 76 domů v Budapešti pro švýcarskou ambasádu, ve kterých Židy s Lutzem ukrývali.

Feller a Jaeger byli v 2/1946 vyměněni za dva sovětské vojenské piloty, kteří dezertovali a uprchli do Švýcarska.

SMERŠ 8.2.1945 zadržela i slovenského velvyslance v Madˇarsku Jana Spišjaka / 1901-1981/, kterým byl od ledna 1940 do října 1944, a odvlekla jej do Moskvy.

Po svém zatčení Spišjak tvrdil, že po celou dobu války pracoval pro čsl. exilovou vládu v Londýně. Sověti jej propustili za slib, že bude svědčit proti slovenské loutkové vládě za tzv. Slovenského státu. 1947 byl obžalován, ale obžaloba za jeho svědectví proti představitelům Slovenského státu a na přímluvu slovenského odboje byla stažena. Po válce se vrátil do Tatra Banky, kterou pomohl převést na Slovenskou banku, vyučoval na univerzitě a psal knihy o obchodním právu.

Spišjak v 11/1939 v Budapešti US velvyslanci řekl, že Slovensko je pod německým patronátem zcela nezávislé. V 1/1941 při setkání se sovětským vyslancem v Madˇarsku Nikolajem Šaronovem (1939-1941) jej Spišjak varoval, že Berlín napadne SSSR, a sdělil mu, že Slovensko chce s Moskvou udržovat přátelské vztahy.

Když Německo v 3/1944 obsadilo Madˇarsko, Spišjak vystavil slovenským Židům, kteří 1942 uprchli ze Slovenska do Madˇarska ( 3.000 lidí ), ochranné certifikáty, které je zmocňovali k legálnímu překročení hranic na Slovensko. Polákům v Madˇarsku, aby rovněž mohli přejít hranice na Slovensko, vystavil falešné ID karty.

Je tudíž možné, že i Wallenberga chtěla Moskva vyměnit. Švédsko mělo 5 sovětských námořníků a 40 nemocných sovětských důstojníků. Sověti výměnu nikdy nenavrhli, protože, uvádí Magnusson, tak nepracovali, čekali na návrh protistrany. Magnusson tvrdí, že byly náznaky, že by Sověti o výměnu měli zájem, ale tyto náznaky nebyly dostatečně zřetelné a švédští diplomaté na ně nezareagovali.

Jediným švédským diplomatem, který sovětské náznaky pochopil, byl Barck-Holst /1900-1962/, jenž vyjednával s jistým sovětským představitelem.

Švédsko-ruská pracovní komise uvádí i další možné důvody – Wallenberg byl zatčen, aby byl rekrutován za agenta ruských tajných služeb.

Zmiňuje to ve svých Pamětech bývalý šéf skandinávské sekce SMERŠ Sinicyn, jenž uvádí, že žádal Molotova i Abakumova, aby jej rekrutovali. Uvádí to i Pavel Sudoplatov s tím, že se Wallenberga rekrutovat nepodařilo, proto musel zemřít.

Další možností je, že Wallenberg věděl nejen o ruských kontaktech s nacisty, ale přes svoje styky s Armijí Krajowou mohl mít i informace o masakru polských důstojníků - válečných zajatců a polské inteligence, shromážděné v sovětských internačních táborech, v Katyni, které NKVD povraždila 1940, a 1941 na dalších místech ( Kalinin, Charkov ), a jejich rodiny deportovala do gulagů. O nálezu masových hrobů v Katyni informoval nacistický rozhlas 13.4.1943, a Kreml se ho potřeboval zbavit jako nepohodlného svědka ( nejen v PL, ale i v SSSR byl holokaust po válce tabu, Kreml se vyvraždˇování vlastních Židů nebránil ).

Vedle Wallenberga a jeho šoféra  Langfeldera byl dalším mužem ze švédského vyslanectví, jenž byl Sověty v 1/1945 zatčen a v Moskvě uvězněn, člověk, jenž si říkal Thomsen, uměl rusky, a tvrdil, že má norské kořeny. Po pádu Sovětského svazu a vytvoření Švédsko-ruské pracovní komise v kauze Wallenberg vyšlo najevo, že se narodil v Rusku a jmenoval se Grossheim-Krisko.

Ruská strana poskytla komisi výslechy Grossheima-Krisko, v jednom z nich z 3/1945 Grossheim-Krisko tvrdí, že švédské vyslanectví vystavovalo ochranné pasy lidem, kteří prchali před sovětským režimem, a že i fašističtí kapitalisté byli pod ochranou švédské ambasády. Když se jej vyšetřovatel zeptal, zda na aktivity švédského vyslanectví v Madˇarsku lze pohlížet jako na hrozbu pro sovětský stát, uvedl, že ano.

Hodnota výslechů ze strany NKVD je však nulová, protože výpovědi vynucovala mučením.

12.12.1944 Wallenberg napsal matce, že Sověti jsou blízko, že slyší jejich děla, a že do velikonoc 1945 bude doma.

Dokument švédské ambasády z Moskvy z 31.12.44 dokládá, že Moskva o přítomnosti Wallenberga v Budapešti věděla.

Švédská ambasáda v tomto dokumentu sovětské zamini informovala,  že personál švédského vyslanectví v Rudou armádou obklíčené Budapešti zůstal, a nenechal se Madˇary evakuovat ani pod hrozbou násilí ( evakuaci z podzimu 1944 odmítl i Wallenberg ) , protože se pod jeho ochranou nachází 15.000 Židů, a žádala, aby RA při vstupu do Budapešti poskytla ochranu všem zaměstnancům švédského zastupitelství, jejichž jména uvedla v přiloženém seznamu, včetně Wallenberga.

V této době Wallenberg již každou noc přespával na jiném místě, aby jej nezatkly či nezavraždily madˇarské pronacistické milice strany Šípových křížů či Eichmannovi muži.

Když se Wallenberg dozvěděl o německém plánu na vyhlazení zbylých Židů budapeštˇského ghetta ( 120.000 lidí ) jejich vyhnáním na pochod smrti, vyjednával pouhé dva dny před vstupem  RA do Budapešti ( 8.1.45) jak s Eichmannem, tak s německým velením, když podplatil jednoho člena Šípových křížů jménem Pál Szalai, aby předal jeho dopis vrchnímu veliteli Wehrmachtu v Madˇarsku generálu Gerhardu Schmidthuberovi, ve kterém Eichmannovi a generálovi pohrozil trestním stíháním za válečné zločiny po skončení války. Plán nacisté nestačili realizovat.

Budapeštˇská operace říjen 1944 - únor 1945

Když byla v bitvě u Stalingradu (7/1942-2/1943 ) zničena 2.madˇarská armáda, Budapeštˇ z fronty stáhla i další své jednotky. Od 1/1944 vyjednávali Horthyho stoupenci se spojenci o přechodu na jejich stranu, Berlín o tom věděl, proto v 3/1944 obsadili nacisté Madˇarsko, a únosem Horthyho syna 16.10.1944 komandem Otty Skorzenyho přinutili Horthyho k abdikaci a dosadili k moci fašistickou stranu Šípových křížů Ference Szilasiho.

29.10.44 Rudá armáda zaútočila na Madˇarsko, v následné bitvě o Budapeštˇ  Stalinova armáda ztratila 320.000 mužů, Němci 160.000 + měli přes 60.000 zajatých. V Budapěšti rudoarmějci znásilnili zhruba 50.000 žen.

Švédský vojenský atašé Harry Wester byl těsně před Stalinovým útokem v 10/1944 odvolán do Švédska, jiný již do Budapešti nebyl vyslán. Místo toho švédská vojenská rozvědka „ Byro C “ posílala přes agenty a diplomatická zavazadla švédské ambasádě rádiové vysílací stanice, které její zdejší zvláštní agent poručík Thorsten Akrell /1876-1962/, vojenský pilot, předával bezvýznamnému madˇarskému prozápadnímu odboji.

Poručík Thorsten Akrell se podílel na vysoce citlivých tajných operacích, mj. na US operaci s cílem unést Göringa, švédský dvouměsíčník Contra v roce 2010 napsal, že 1946 byl Akrell poslán do polského Gdaňsku, kam měl přesunout agenta.

13.10.1947 na sebe Akrell nechtěně upoutal pozornost celého národa i světa , když ze stockholmské psychiatrické léčebny v převleku za místního lékaře a za použití násilí vůči personálu unesl známou novinářku, a odletěl s ní v dvoumístném hornoplošníku Piper J-3 Cub ze stockholmského letiště ( ve Stockholmu Akrell v letech 1946-48 vlastnil společnost Cuben SE-AUX s názvem "Skywitch"  ).  Po zastávce v Lidköpingu, kde doplnili palivo, pokračovali do Norska, kde byli zatčeni norskou  policií.

Louisa Forsell šla do léčebny dobrovolně, aby se léčila se svojí závislostí na lécích, jednou z podmínek přijetí bylo, že bude moci v léčebně dokončit svoji knihu, což se nestalo, nesměla ani přijímat návštěvy ani telefonovat.Forsellovou norská policie propustila a dala jí dvouměsíční povolení k pobytu.

Akrell v Norsku koupil větší sportovní letadlo a s Forsellovou přeletěl Atlantik do US. Poté se dobrovolně vrátil do Švédska a nechal se zatknout policií, která jej po týdnu propustila. Lars Sundin, jenž napsal leteckou ročenku "Rok ve vzduchu 1949", tvrdil, že Akrell za tuto svoji sólo akci dostal 6 měsíců podmíněně a přišel o hodnost poručíka. O jeho akci psaly mj. listy Evening Star ze 17.10.47 a Aviation Francaise z 29.10.47.

Poté skončil jako pilot u jemenského imáma. V Jemenu u Yemen Airlines v letech 1948-64 skončili i další švédští vojenští piloti, viz kniha Odletěli do středověku, Švédové v Jemenu z roku 2008 Lennarta Anderssona.

Ruský historik Vladimír Galickij uvedl, že Stalin byl paranoidní, všude viděl špióny a zrádce, taktéž jednotky vojenské kontrarozvědky SMERŠ, kterým byla předána jakákoliv osoba zadržena v blízkosti frontové linie, a poté poslána do zajateckých táborů či vězení, včetně osob se statusem válečných zajatců.

Každý, kdo byl zadržen v britské okupační zóně, byl obviněn ze špionáže pro Brity.

Stalinova vojenská kontrarozvědka SMERŠ Wallenberga, dle zaměstnance zvláštního oddělení švédské ambasády Dr György Gergelyho, sledovala od 12.1.45, zadržela ho na jedné z budapeštˇských ulic 13.1.1945, převezla ho na místní velitelství a zadržení nahlásila na hlavní velení ( hrabě MKT/Kutuzov-Tolstoj  v Pamětech ve verzi z 10.3.1955 napsal odlišný vývoj událostí : „Rusové ho 10.1.1945 odvezli do svého ústředí do Debrecína, zhruba 20 km od Budapešti, drželi ho tam 8 dní a vyslýchali ohledně činnosti švédské ambasády. 18.1.45 jej propustili  ( načež Wallenberg „ zmizel „ ). V Pamětech ve verzi vydání 1986, kdy byl již 6 let po smrti, se píše : “Vyslýchali ho 15 dní, propustili v noci z 25/26.1.1945 „  ).

Wallenbergovi němečtí spoluvězni v cele Ljubljanky, Ernst Huber a Gustav Richter, v roce 1955 tvrdili, že jim Wallenberg řekl, že je během jízdy v autě s Langfelderem ruští vojáci při prvním zadržení zastavili tak, že jim rozstříleli pneumatiky.

Po svém zadržení 13.1. 45 si Wallenberg, dle Gergelyho, s jejich majorem dojednal na 17.1.45 schůzku u maršála Rodiona Malinovského v jeho štábu v Debrecínu, aby navázal kontakt s novými okupačními silami, předložil své diplomatické pověření, a kvůli situaci Židů pod ochranou švédské ambasády ( stejný modus operandi – vylákání velitelů prozápadní Armiji krajowe na schůzku do budovy ruského velitelství, NKVD a SMERŠ ve stejné době provozovala v Polsku ).

16.1.45 sovětské zamini oznámilo švédské ambasádě v Moskvě, že RA v Budapešti našla Wallenberga, a že on a jeho organizace jsou pod její ochranou.

Na schůzku s ruskými veliteli Wallenberg ze švédské ambasády odjel se třemi plnými kufry a velkou částkou peněz.

Také další člen Wallenbergova týmu Béla Révai potvrdil, že na schůzku s ruskými veliteli do Debrecína odjel dobrovolně, že jej Rusové neeskortovali, „ jen mu poslali dva ruské vojáky, aby ho „doprovodili “ /tj. eskortovali  …

Na cestě do Debrecínu se Wallenberg krátce zastavil u svého dlouholetého přítele madˇarského lékaře Laszlo Peto, kterému v autě řekl :“ Tito ruští vojáci dostali rozkaz mne doprovázet. Nevím, jestli mne mají chránit nebo hlídat. Nevím, jedu-li jako host či vězeň.“  Byla to poslední slova, která pronesl před svým zmizením ve štábu Malinovského.

Týž den 17.1. 45 byl komandem SMERŠ se svým šoférem Vilmosem Langfelder poté, co na schůzku do ruského štábu v Debrecíně dorazil, zadržen pro špionáž pro US s tím, že US Rada pro válečné uprchlíky je ve skutečnosti špionážní organizace ( pro tento účel obdržel velitel 2. ukrajinského frontu 17.1.45  příkaz k jeho zatčení, podepsaný zástupcem ministra obrany s kopií pro Abakumova, s tím, že má být deportován do Moskvy ).

Rozkaz k zatčení je sice podepsán náměstkem ministra obrany Bulgakovem, ten však žádné rozkazy na frontu nikdy neposílal. Hans Magnusson, jenž byl zodpovědný za Wallenbergovu kauzu na ministerstvu zahraničí, uvádí, že Wallenberg byl zatčen na rozkaz Stalina, a dokladuje to na zprávách o dvou zadržených švýcarských diplomatech, jejichž zatčení Stalin osobně nařídil.

V roce 2003 odtajněná válečná korespondence naznačuje, že Wallenberga Stalinovi doporučil k zatčení sovětský agent sociální demokrat Vilmos Böhm /1880-1949/, jenž se po válce stal madˇarským velvyslancem ve Švédsku, viz Reuters z 12.5.2003 „ Soviet double agent may have betrayed Wallenberg „ .

Protože si Wallenberg schůzku s Rusy domluvil a dostavil se za doprovodu dvou ruských vojáků  „dobrovolně „, germanista a bývalý příslušník KGB, vojenský překladatel na frontě, Lev Bezymenskyj/1920-2007/, tvrdí, že Wallenberg byl NKVD agentem, že mohl být rekrutován, když 1936 pracoval v bance v Haifě, kde se setkal se známými sionisty, včetně s Leopoldem Trepperem /1904-1982/, pozdějším šéfem kremelské mezinárodní protinacistické sítě Rudá kapela ( od přelomu 1942/43 veTřetí říši řízené Gestapem ).

Bezymenskyj se táže, proč se Wallenberg choval tak sebejistě a nevzrušeně, když jej a jeho šoféra Rusové zatýkali. Bezymenskyj také poukazuje na to, že celých 5 dní od 11.- 16.1.45 jeho případ řešila jen armáda, což bylo velmi nezvyklé. Dokonce i do Moskvy odvolaný Trepper, šéf Rudé kapely, byl okamžitě vsazen do NKVD vězení, v němž zůstal až do poloviny 50.let.

Poukazuje na to i švédský historik Wilhelm Agrell.

Podle švédsko-ruské komise z roku 1991 Wallenberga se šoférem deportovali z Debrecína vlakem přes Rumunsko do Moskvy, Ernst Huber a Gustav Richter, Wallenbergovi němečtí spoluvězni z Ljubljanky, tvrdí, že Wallenberga a Langfeldera z Debrecína odvezli do vězení v Budapešti, a poté je vlakem deportovali do Moskvy, kde jim řekli, že nejsou vězni, jen v „ ochranné vazbě „. Strážci s nimi 21.1.45 jeli metrem,  a pěšky došli do Ljubljanky.

Wallenberg dostal celu číslo 123, kterou sdílel s Gustavem Richterem, bývalým policejním atašé z německého vyslanectví v Budapešti, jenž 1955 ve Švédsku vypověděl, že během jeho pobytu v cele byl Wallenberg odveden k výslechu jen jednou na 90 minut, a to na začátku února 1945. Od 1.3.1945, co byl Richter převeden na jinou celu, již Wallenberga nikdy neviděl.

V Budapešti ruský důstojník Vladimir Děkanosov švédské ambasádě oznámil, že Wallenberg je pod sovětskou ochranou a do měsíce se vrátí do Švédska.

Koncem ledna 1945 na dotaz švédského ministra zahraničí, zda jsou všichni diplomaté ze švédské ambasády v pořádku, sovětské zamini písemně odpovědělo, že Wallenberg je v jejich vazbě – shodně dle švédských i ruských archívů Stockholm na tuto informaci neodpověděl, třebaže Kreml zatčením diplomata porušil mezinárodní právo.

V polovině února 1945 se Wallenbergova matka neočekávaně objevila na sovětské ambasádě ve Stockholmu, a ptala se velvyslankyně Alexandry Kollontajové, kde je její syn. Kollontajová ji ujistila, že ve vazbě pod sovětskou ochranou je v bezpečí Vzápětí své tvrzení odvolala, protože Kreml tvrdil, že Wallenberga z vazby již dávno propustil. 

8.3.1945  však madˇarský rozhlas, kontrolovaný sovětskou okupační správou, oznámil, že Wallenberg a jeho řidič byli na cestě do Debrecína zavražděni - budˇ agenty Gestapa či agenty Šípových křížů. 

Švédský ministr zahraničí Östen Unden, a jeho tehdejší vyslanec v Moskvě  (1944-46) Staffan Söderblom /1900-1985/ této zprávě radostně „uvěřili“ a spadl jim kámen ze srdce.  Ani další švédský vyslanec v Moskvě Gunnar Hägglöf nevyvinul ve prospěch Wallenberga žádnou aktivitu.

Söderblom byl synem protestantského arcibiskupa Söderbloma /1866-1931/, držitele Nobelovy ceny míru z roku 1930 ( od vypuknutí 1.s.v. vyzýval, aby se všechny světové církve k zajištění míru spojily - přání se mu splnilo 1948 založením Světové rady církví, jejímiž členy je většina křesťanských církví, jen římskokatolická církev jejím členem není, ale na její jednání vysílá svého pozorovatele  – její „ mírovou „ politiku ovlivňovali KGB ortodoxní delegáti z východního bloku, např. 1961 byl do jejího ÚV zvolen 32letý ruský ortodoxní biskup Alexej Rüdiger, od 1990 Moskevský patriarcha … ).

V 4/1945 proruský William Averell Harriman /1891-1986/, Rooseveltův velvyslanec v Moskvě od 1943 do 1/1946, nabídl švédské vládě pomoc s tím, že se v Moskvě poptá po osudu Wallenberga, švédská socialistická vláda však jeho pomoc odmítla. Harriman napsal US zamini : „ Švédové žádnou intervenci u Rusů nechtějí, považují Wallenberga za mrtvého. „ Od té doby se US ve Wallenbergově kauze neangažovaly.

18.4.45 Wallenbergova matka s nadějí, že se setká se synem, čekala v přístavu u lodi Arcturus, ze které vystupovali ti, kteří pracovali s jejím synem v Budapešti. Nedočkala se.

Až 25.4.45, po více než třech měsících, kdy Kreml švédskou socialistickou vládu informoval, že Wallenberga protiprávně drží ve vazbě, Švédové zareagovali v memorandu, které bylo nalezeno v ruských archívech ministerstva zahraničí.

„ Je možné, že měl nějakou nehodu, když je nezvěstný „, napsal v memorandu švédský velvyslanec v Moskvě Staffan Söderblom náměstkovi Molotova.

V 12/1945 byl Staffan Söderblom v dalším memorandu náměstkovi Molotova ještě přímější: „ Bylo by skvělé, kdyby švédská ambasáda dostala odpovědˇ, že je Wallenberg mrtvý. “ Matce Wallenberga Söderblom řekl, že o osudu jejího syna nic neví.

15.6.1946 se vyslanec Söderblom u příležitosti svého přeložení do funkce velvyslance v Bernu setkal nejen s Molotovem, ale i se Stalinem, což bylo velice nezvyklé – Stalin měl očividně na osobním setkání se Söderblomem velký zájem.

Setkání trvalo pouhých 5 minut, a Wallenberga Söderblom zmínil teprve poté, když se jej Stalin zeptal, zda má nějaké přání, které by chtěl vyslovit.  Söderblom zmínil Wallenberga, ale důrazně podotkl, že sovětské úřady z ničeho neviní, že dle jeho názoru je Wallenberg mrtvý, mohl mít dopravní nehodu či mohl být přepaden ozbrojenými lupiči.

Když Stalin s Molotovem naznačili možnost výměny Wallenberga za sovětské zběhy ve Švédsku, Söderblom jejich poznámku ignoroval ( viz raoul-wallenberg.eu : „ Stuck in neutral : The reasons behind Sweden´s passivity in the Raoul Wallenberg case „). Naopak požadoval, aby sovětské úřady švédské ambasádě napsaly, že nevědí, kde se Wallenberg nachází, protože není pod jejich kontrolou.

Söderblom tak Wallenbergův osud zpečetil - Švédové o jeho návrat v očích Kremlu neměli zájem.

Söderblom byl za tyto nevhodné komentáře na audienci u Stalina velmi kritizován, pohnutky, které jej k tomu vedly, nejsou dodnes jasné.

Oficiální švédské vyšetřování kauzy Wallenberg (Švédsko-ruská pracovní skupina 1991-2001 + komise vedená právníkem Ingemarem Eliassonem z roku 2003) „usoudilo „, že Söderblom jednal z vlastní vůle bez příkazů nadřízených.

Švédsko-ruská komise dokonce naznačila, že se u Söderbloma již mohly objevit psychické poruchy ( 1951 po svém příjezdu na post velvyslance do Číny Söderblom utrpěl těžký nervový kolaps, měl deprese, trpěl nespavostí a viděl kolem sebe samé agenty, kteří jej chtějí zavraždit – deprese se mu vracely, musel odejít do předčasného důchodu ).

Ani jedna komise se však nezmínila, že v době pětiminutového jednání Söderbloma se Stalinem švédská socialistická vláda horlivě usilovala o uzavření úvěrové a obchodní dohody s Kremlem ve výši jedné miliardy švédských korun ( 300 mil. dolarů ).

14 dní před setkáním Söderbloma se Stalinem přijela do Moskvy švédská obchodní delegace k zahájení jednání, zatímco Eliassonova komise z roku 2003 dezinformuje, že švédsko-ruské obchodní vyjednávání začalo až v 8/1946.

Dle Söderblomovy zprávy ze dne 18.6.1946 švédskému zamini však Söderblom obdržel instrukce, aby před podpisem švédsko-ruské obchodní dohody udržoval s Kremlem „ mimořádně dobré vztahy „ .

3 týdny před svým rozhovorem se Stalinem Söderblom vezl dopis od švédského bankéře Markuse Wallenberga /1899-1982/, bratrance Raoula, pro Stalinovu bývalou vyslankyni ve Stockholmu Alexandru Kollontaj /1872-1952/, která žila v Moskvě.

Třebaže přesný obsah dopisu není znám, podle odpovědi Kollontajové ze 7.6.46, se týkal Raoula Wallenberga, a budoucích obchodních vztahů Švédska s Kremlem ( Markus Wallenberg se více zajímal o obchodování s Kremlem než o osud svého bratrance - potvrzují nářky Raoulových rodičů, že se rodina Wallenbergů o jejich syna nezajímá ). Ministr zahraničí Unden o dopise musel vědět, jinak by jej Söderblom nemohl doručovat.

6 měsíců před rozhovorem  se Stalinem Söderblom přinejmenším 2x ( v 12/1945 + v 3/1946 ) žádal šéfa skandinávské sekce sovětského zamini Alexandra Abramova , aby mu napsal oficiální dopis, že „ nezvěstného „ Wallenberga sovětské úřady nemohou najít či že je mrtev, a naznačoval Abramovovi, že mu to poradila Kollontajová.

Ve stejné době se i jiní funkcionáři švédského zamini soukromě i v oficiální komunikaci vyjadřovali ve smyslu, že je Wallenberg mrtvý, protože jej sovětské úřady „ nemohou najít „, a to i v době, kdy již byly silné náznaky, že je naživu, jako v 8/1945, a zejména v 3/1946, 6 týdnů před Söderblomovou audiencí u Stalina.

Osud Wallenberga byl pro švédské diplomaty socialistické vlády tabu, nikdy nepožadovali objasnění jeho osudu ani jeho repatriaci do Švédska, třebaže neměli žádné morální zábrany projednávat a tajně koordinovat se svými sovětskými protějšky vysoce choulostivé záležitosti jako tranzit sovětských vojáků, kteří 1945 uvízli v Norsku, přes švédské území, anebo násilnou repatriaci 150 uprchlíků z pobaltských států do Stalinových gulagů  v 1/1946.

Proto prohlášení Söderbloma před Stalinem je nutno brát jako diplomatickou normu švédských socialistů. Söderblom nebyl za svoje poznámky před Stalinem ministrem zahraničí Undenem pokárán, a nebylo mu nic vyčteno ani Markusem Wallenbergem. Unden nepřestal tvrdit, že Kreml Wallenberga nikdy nevěznil ani po konfrontaci s prohlášením spoluvězně Wallenberga ze společné cely Gustava Richtera.

Svoji reálpolitiku socialista Unden nejvýstižněji předvedl 9.3.1956, kdy sovětskému velvyslanci Konstantinu Rodionovi doručil dopis, ve kterém uvedl, že švédská vláda by se spokojila s odpovědí, že Wallenbergovo zmizení má na svědomí Berija, třebaže Berija neměl s Wallenbergovým zatčením nic společného, ale socialisté potřebovali kauzu Wallenberg uzavřít.

V 2/1957 Unden v tajném interním memu uvedl, že i kdyby byl Wallenberg naživu, ale v žalostném stavu, nebyl by to důvod pro vznesení výčitek vůči Kremlu.

Historik Peter Axelsson uvádí, že klíčové podrobnosti připravované sovětsko-švédské úvěrové a obchodní dohody byly až do poloviny května 1946 tajné ( výše úvěru byla zveřejněna až 17.6.1946 ), protože Švédskem otřásaly protisovětské nálady, zejména kvůli násilnému odvlečení pobaltských uprchlíků.

Kdyby se veřejnost dozvěděla, že švédská socialistická vláda půjčuje Kremlu 300 mil. dolarů, když jeden z jejích diplomatů je v sovětském vězení nebo v něm již zemřel, měli by socialisté problémy.

Ani poté, co byla úvěrová a obchodní dohoda s Kremlem v 10/1946 v rekordně krátkém čase podepsána, se švédští socialisté neobtěžovali o Wallenbergovi s Kremlem jednat, třebaže se jim naskytlo několik příležitostí, mj. při setkání s Molotovem v 12/1946 na VS OSN.

Nabízí se i otázka, co švédské zamini o Raoulovi Wallenbergovi jako osobě, o jeho činnosti a kontaktech v Budapešti v roce 1944, vůbec vědělo.

Söderblom se 4.7.1946 setkal s Jakobem Wallenbergem, bratrem Marcuse, tři týdny po setkání se Stalinem v době, kdy se Sověty uvězněný novinář Edward  Sandeberg vrátil do Švédska a prohlásil, že mu dva bývalí Stalinovi vězni řekli, že s nimi ve vězení byl i Wallenberg.

Zajímavé je, že na repatriaci Sandeberga švédské zamini zarputile pracovalo – mezi 6/45-4/46 poslalo sovětskému zamini 17 žádostí o jeho propuštění.

V osobních složce Söderbloma na zamini je přepis telefonního rozhovoru z roku 1953 s předním švédským psychiatrem prof. Bernhardem Jacobowskym, se kterým Söderblom od svého nervového zhroucení na podzim 1951 konzultoval svůj zdravotní stav. Profesor uvedl, že Söderblom trpí těžkým komplexem viny, a že se odmítá u něho léčit, protože ví, že jeho nervové zhroucení spočívá v morální, nikoliv v psychologické rovině.

Po válce byl Söderblom svými kolegy ostře kritizován pro svůj defenzivní postoj jak k nacistům, tak ke Kremlu, proto jej ministr zahraničí Unden přeřadil do Bernu.

Söderblom po vyhoštění z Moskvy svého předchůdce Vilhelma Assarssona ignoroval či omlouval stalinistické zločiny, takže náměstek ministra zahraničí Sven Grafström si do poznámek napsal: „ Söderblom je inteligentní, ale ne chytrý, chválí Stalina i Rusko, a tvrdí, jak Rusko potřebujeme. Až budeme muset proti Kremlu tvrdě zasáhnout, a takový den přijde, půjde mu o život ( Švédsko již tehdy vedlo s Kremlem teritoriální spory v Baltském moři ).

Teprve 1951 švédské zamini revidovalo Wallenbergovu kauzu a pod tlakem vyšetřování se ocitl i Söderblom, proto měl deprese. Na základě tohoto vyšetřování Švédsko poslalo Kremlu první oficiální žádost o propuštění Wallenberga a jeho vrácení do Švédska.

Média od 50.let Söderbloma vykreslovala jako člověka zdrceného vinou v kauze Wallenberg, ale tomuto obrazu neodpovídají dva rozhovory, které 1980 poskytl Švédskému rozhlasu a časopisu Veckojournalen.

Vůbec se necítil vinen, tvrdil, že on i švédská vláda udělali pro Wallenberga vše, co mohli, a o tom, že je přesvědčen, že Wallenberg je již mrtvý, že mohl mít autonehodu či jej mohli zabít gangsteři, se zmínil jen proto, aby si Stalin nemyslel, že z Wallenbergovy vraždy podezírá  Stalina.

Svůj rozhovor zakončil poznámkou, že nechápe, proč byl Wallenberg pro Sověty tak důležitý, že jej nechtěli propustit, když „ v jiných případech našim žádostem vyhověli „ .

Další nevyřešenou otázkou je, proč švédská socialistická vláda Wallenbergovi nijak nepomohla. Švédský premiér Per-Albin Hanson se až do své smrti v 10/1946 o Wallenberga nezajímal, taktéž jeho nástupceTage Erlander.

Švédské zamini Wallenberga nesnášelo, neuznával jeho autoritu, dělal si co chtěl, zachraňoval Židy „ sobeckým způsobem“ , kdy systematicky ohrožoval životy pracovníků švédské ambasády, ale i švédské zájmy. Diplomatickým autem převážel zbraně a munici pro madˇarský protinacistický odboj, a dokonce nákup zbraní a munice i financoval.

Viz mj.

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwiwufy-57P9AhWw8LsIHc6jCGwQFnoECA4QAQ&url=https%3A%2F%2Fwww.rwi-70.de%2Fstaffan-soederbloms-severe-guilt-complex%2F&usg=AOvVaw1L1zLFidLyq_JrH9_QDuZt

Existují svědectví pracovníků ambasády, že Wallenberg a jeho sítě shromažd´ovaly svědectví o válečných zločinech Stalinovy Rudé armády, které páchala v Madˇarsku a v Polsku ( včetně Katyňského masakru z dubna a května 1940).

Wallenberg se navíc netajil s ambiciózním plánem založit po skončení války novou organizaci, která navrátí majetek Židům a pomůže Madˇarsku s obnovou hospodářství, zatímco Stalin měl s Madˇarskem zcela jiné plány.

Wallenberg dále věděl o zpravodajských operacích švédské tajné služby v Madˇarsku, a měl kontakty na její sítˇ. Tyto operace začaly na podzim 1943, několik měsíců před jeho jmenováním  „diplomatem“  v Budapešti, takže jeho jmenování nemohlo být náhodné, a byly vedeny v úzké spolupráci s US a britskými tajnými službami ve prospěch poválečných cílů západních mocností.

Pro Švédsko účast v těchto zpravodajských operacích byla velice choulostivá, protože od 6/1941 v Madˇarsku zastupovalo sovětské zájmy.

Toto rozsáhlé porušování neutrality by při veřejném vyjednávání o vydání Wallenberga mohlo vyplout na povrch.

Švédský historik Bengt Jangfeldt dále uvádí, že Wallenberg byl zvyklý nacisty a madˇarské fašisty uplácet, včetně tím, že jim vydával švédské ochranné pasy.

S největší pravděpodobností se domníval, že uplatí i Sověty. Do štábu Malinovského dle pracovníků švédské ambasády odjel se třemi kufry naplněnými cennostmi, které si bez povolení svých nadřízených vzal ze židovského majetku, který švédská ambasáda ukrývala pro Židy, kteří ji majetek svěřili do prozatimní správy.