Rudolf Hess i Wallenberg věděli to, co se neměla dozvědět veřejnost

Stejně jako Wallenberg i Hess věděl to, co se veřejnost nikdy neměla dozvědět.- že nacisté spolupracovali se sionisty, kteří od nich Židy vykupovali, a rovněž i s bolševiky, kteří ukrajinské a běloruské Židy nacistům vydávali.

Pátrání Wallenbergových rodičů, závěr „Wallenberg“

Matka Raoula Wallenberga Marie“Maj“ / 1891-14.2.1979 sebevražda práškami, 2 dny po sebevraždě manžela z 12.2.1979, taktéž práškami /, nikdy nepřestala věřit, že žije, a že se s ním shledá, napsala knihu Raoul, která 1984 vyšla po její smrti.

Maj byla vdaná 2x, za otce Wallenberga v letech 1911-12, kdy ovdověla a již jako vdova 1912 porodila Raoula, a za Fredrika von Dardel v letech 1918-1979, se kterým měla syna Guy von Dardel *1919 a dceru Nina Lagergren *1921 ( Nina měla 4 děti ) .

Rozvedená dcera Niny Lagergren Nane*1944  se 1984 provdala za rozvedeného Kofi Annana, gen. tajemníka OSN, děti s ním neměla, z předchozího manželství měla dceru Ninu Cronstedt de Groot *1970.

V 7/1946 si Wallenbergovi rodiče najali rakouského novináře židovského původu, jenž 1946 napsal knihu, ve které uvedl, že švédská sociálnědemokratická vláda Wallenbergovým rodičům lže a dobře ví, co se s Wallenbergem stalo ( viz článek z 28.2.2009 od  Joshua Prager : The Wallenberg Curse, The Search for the Missing Holocaust Hero Began in 1945. The Unending Quest Tore His Family Apart ).

V 10/1946 byl Wallenberg prohlášen za „ bortavarande“/ nezvěstného, a rodina jej začala hledat vlastními silami – posílala dopisy Světovému židovskému kongresu, gen.tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi  ( 1961 zavražděn v Zambii, jeho letadlo bylo sestřeleno ) a herečce Ingrid Bergmanové. Napsali i Eleanor Rooseveltové, ta urgovala Gromyka, jenž byl sovětským zástupcem při OSN, a ten její dopis poslal na sovětský generální konzulát v US, který rodičům doporučil napsat na sovětský Červený kříž, a tak to šlo stále dokola.

Jeho matka nevěřila, že je mrtvý, a měla pravdu – dle dokumentů sovětského ministerstva zahraničí byl uvězněn ve vězení Lefortovo v cele 203, a dle prohlášení jednoho bývalého vězně švédským úřadům posílal zakódované zprávy jejich vytˇukáváním na zedˇa na trubky. Když se vrátil ze svého 5. výslechu v 3/1947, vytˇukal, co mu vyšetřovatel řekl : „ Nikoho nezajímáte.“

18.8.1947 náměstek sovětského ministra zahraničí Andrej Vyšínský napsal švédskému vyslanci v Moskvě dopis, ve kterém prohlašoval, že „ Wallenberg nikdy nebyl v Sovětském svazu, a že o něm sovětské zamini nic neví, což švédský socialistický ministr zahraničí Östen Undén radostně tlumočil Wallenbergově rodině.

Ta mu řekla, že  mu nevěří, na což Undén odpověděl : “Myslíte tím, že Vyšínský lže ?! “  ( Během zinscenovaných moskevských procesů byl Vyšínský generálním prokurátorem, jenž posílal na smrt Stalinovy spolupracovníky. Hlavním sovětským prokurátorem byl tento zločinec i během norimberských procesů, kde mj. lhal o vyvraždění polské inteligence ze strany NKVD v Katyni a jinde, od 1940 byl Molotovovým náměstkem, v letech 1949-53, kdy byla pro svůj židovský původ zatčena Molotovova manželka, byl ministrem zahraničí. )

Dopis Vyšínského ministru zahraničí Undénovi posloužil k tomu, aby až do konce své funkce ministra odmítal jakýkoliv tlak na Kreml v kauze Wallenberg.

Také představitelé švédské židovské komunity podpořili věrohodnost dopisu Vyšínského, a dali tak od Wallenberga ruce pryč.

Od 24.10.1952 si Wallenbergův nevlastní otec von Dardel psal deník ( deník si psala i Raoulova matka, Raoulův bratr Guy shromáždil archív o Raoulovi o 50.000 stránkách ), ve kterém mj. napsal, že mu Raoul říkal „ tati „ a že jeho zmizení viselo nad jejich životy jako těžký mrak - vystresovaná manželka nedokázala usnout, pokud denně nepodnikla nějaký krok k objasnění osudu svého syna, upadla do totálního cynismu, ke kterému již předtím měla sklony, a švédskému ministru zahraničí vyčetla, že zatímco německé zamini dostalo domů mnohé internované Němce, švédské zamini nedokázalo repatriovat ani jednoho Švéda.

Jednotlivá svědectví působila na Wallenbergovy rodiče destruktivně, např. svědectví z roku 1955 uvádělo, že jeden Švéd žádal svého spoluvězně, aby si zapamatoval dvě slova : Wallenberg. Stockholm. Další svědectví z téhož roku tvrdilo, že Wallenberg umírá na Sibiři.

24.3.1956, pár dní před odjezdem do Moskvy, švédský premiér Tage Erlander navštívil von Dardelovy, a sdělil jim, že doufá, že se vrátí zpět i s jejich synem. Jeho otec synovi napsal dopis, jak se na něho rodina těší, a Erlander slíbil, že mu dopis předá. Vrátil se však z Kremlu s prázdnou.

6.2.1957 švédský velvyslanec v Moskvě obdržel memorandum od náměstka ministra zahraničí Gromyka oznamující, že se v archívech vězení Ljubljanky našel dopis ze dne 17.7.1947, ve kterém šéf vězeňské nemocnice Smolcov oznamuje, že Wallenberg zemřel na zástavu srdce, a že ministr státní bezpečnosti Abakumov přikázal Wallenberga spálit bez pitvy. Gromykovo memorandum vzneslo další otazníky, protože Smolcov byl mrtvý a Abakumov popravený.

Wallenbergovi rodiče Kremlu nevěřili ani slovo, a memorandu se vysmáli :  nejprve Sověti tvrdili, že jej vzali pod svoji ochranu, aby byl v bezpečí, poté řekli, že byl zavražděn nacisty, následovně, že v Rusku nikdy nebyl a nikdy o něm nic nevěděli, načež Gromyko uvádí, že zemřel na zástavu srdce v roce 1947 v Ljubljance.

Raoulovu matku bolelo i to, že se Raoulovým osudem vůbec netrápila Wallenbergova rodina, která jí v hledání nepomohla. Požádala dva Raoulovy bratrance, Markuse a Jokoba, kteří vedli rodinnou banku, aby v Kremlu Raoulovo propuštění vymohli. Ti však v jeho prospěch napsali jen dva dopisy – 1947 bývalé velvyslankyni ve Švédsku Kollontajové, a 1954 jejich českému obchodnímu kontaktu s vazbami na Sověty.

Rodiče Wallenberga spoluzaložili výbor Wallenberg Action k financování pátrání po Wallenbergovi, ale Raoulovi bratranci Wallenbergovi se opakovaně odmítli na výboru jakkoliv podílet, jak dokládá dopis z roku 1954, který jim výbor poslal.

Peter Wallenberg, syn Marcuse, uvedl, že mu otec řekl, že je Raoulova matka žádala, aby se do kauzy nevměšovali, a dále otec řekl, že nemohli jít proti švédské vládě, která ve Wallenbergově kauze nebyla jednotná.

Raoulův otec von Dardel nemohl švédské sociálnědemokratické vládě přijít na jméno. Ve svém deníku velvyslance v Moskvě / 1947-1964/ Rolfa Sohlmana /1900-1967 Paříž zemřel ve funkci velvyslance / nazývá „ nečinným budižničemou „ .

Sohlman byl členem rady katedry ruštiny na Stockholmské univerzitě, 1924 byl prostředníkem Nansenovy mise v Moskvě a Simferopolu ( Nor Nansen 1922 prosadil uprchlické pasy pro uprchlíky a vysídlence, které byly minimálně na 1 rok vydávány státy uprchlíkům žijícím na jejich území; majitelé pasů měli právo na ochranu proti vydání do země původu a mohli volně opustit stát, který jim pas vydal, a tam se i vrátit, aniž by byli nuceni opatřit si povolení k odjezdu nebo vízum od konzulátů tohoto státu pro návrat ).

1926 se Sohlman oženil se Zinaidou (Zinou) Jarotzkajovou /1903-1978/, dcerou moskevského profesora Alexandra Jarotzkého, měli spolu 4 dcery.

1946 Sohlman uzavřel vládní úvěrovou smlouvu s Kremlem, nazývanou "ruský úvěr" , kdy Kreml mohl v pětiletém období nakupovat švédské zboží na úvěr za 200 milionů švédských korun ročně ( švédská sociálnědemokratická vláda prodávala Kremlu zboží na úvěr již od roku 1940 ).

Sohlman významně ovlivnil švédskou zahraniční politiku, protože svého blízkého přítele ministra zahraničí Östena Undéna ( von Dardel jej v deníku nazývá „ strašným člověkem „ ) vedl protiamerickým a prosovětským směrem.

Jako diplomat byl švédskými sociálnědemokratickými předáky vychvalován za své proruské zásluhy, za které si získal i uznání sociálnědemokratického ekonoma Karla Gunnara Myrdala /1898-1987/, syna stavitele, v letech 1945–47 ministra obchodu v sociálně demokratické vládě Erlandera ( toho von Dardel v deníku nazývá „ slizkým úhořem „ ) .

Myrdal na funkci ministra rezignoval 1947 po silné kritice jeho obchodní a úvěrové smlouvy se Sovětským svazem ( tzv. "ruské úvěry"), kterou inicioval, a kterou pro něho uzavřel Sohlman.

V letech 1968–72 byl předsedou Švédského výboru pro Vietnam, a 1968-73 byl i předsedou Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI).

Jako velvyslanec v Moskvě měl Sohlman na stole jednání s Kremlem o zmizení ze dne 13.6.1952 švédského vojenského dopravního letounu Douglas DC-3 východně od ostrova Gotska Sandön s osmičlennou posádkou, z níž byli 3 příslušníci švédského vojenského letectva, a 5 civilistů z rádiového zpravodajství.

O 3 dny později 16.6.1952 Sověti nad Baltským mořem sestřelili jeden ze dvou švédských obojživelných letounů/létající čluny Catalina ( vyráběly se licenčně i v SSSR, kam se dodávaly i v rámci dohody o půjčce a pronájmu. ), které hledaly zmizelý letoun DC-3  severně od Estonska ( 5člennou posádku zachránila německá nákladní lodˇ).

Švédové 40 let tvrdili, že šlo o navigační výcvikový let, poté přiznali, že DC-3 byl vybaven britským zpravodajským zařízením a sbíral zpravodajství pro NATO, zatímco gen. Fjodor Šinkarenko, tehdy pluk., přiznal, že rozkaz k sestřelení stíhačce MiG-15 dal on. Trosky letounu Švédové našli 10.6.2003 v hloubce 126 m, vytáhli je 19.3.2004. Našly se i pozůstatky 4 z 8 členů posádky.

Švédská sociálnědemokratická vláda neřekla Wallenbergově rodičům mj. to, že v roce 1961 švédská lékařka nahlásila, že její světově známý ruský kolega jí v Moskvě řekl, že „ Wallenberga zná, že je zavřený v moskevské psychiatrické léčebně „ .

Wallenbergovi rodiče se tuto informaci dozvěděli až 1965, kdy švédské ministerstvo zahraničí vydalo knihu svědectví o Wallenbergovi, která mj. uváděla, že dotyčného lékaře navštívil osobně Chruščov, jenž jej přiměl, aby své tvrzení odvolal, takže profesor prohlásil, že si to jeho kolegyně špatně vyložila, a brzy poté sovětský tisk psal, že profesor zemřel na „infarkt“.

1970  Wallenbergův otec von Dardel ( 85 ) napsal knihu : “Raoul Wallenberg: Facts Around a Fate,” / Fakta o jeho osudu, v níž shrnul 25leté pátrání rodiny. Kniha nešla na odbyt, „ Lidé se na nás dívají, jako kdybychom byli duševně choří, „ postěžovala si v rozhovoru s novináři Wallenbergova matka, která již sotva  chodila i o berlích, zatímco její manžel přestával vidět i na druhé oko. Oba ještě chtěli zveřejnit své deníky, ale žádný nakladatel neměl zájem.

6.2.1978 přišla k Wallenbergovým rodičům do domu ministryně zahraničí Karin Söder s velvyslancem v Rusku Lundvikem, jenž zdědil Wallenbergovu kauzu, a jenž si zapsal do diáře, že setkání bylo pro všechny utrpením, protože Wallenbergovi rodiče „stále nemají žádné pochyby o tom, že je ještě naživu, a nedokáží pochopit, proč jej švédská vláda nedokáže přivést zpět do Švédska.“

V 3/1978 Simon Wiesenthal, jenž předtím zveřejnil informaci od svědka, že je Wallenberg vězněn na psychiatrii v Irkutsku, rodičům Wallenberga sdělil, že se mýlil.

28.4.1978 Wallenbergův otec ukončil svůj deník, který začal psát přesně před 10.000 dny dvěma slovy v angličtině : „Stone wall“/  zedˇz kamene.

V 7/1978 napsal na ministerstvo zdravotnictví, aby mu a jeho manželce povolili eutanázii, nakonec sehnal prášky u jistého švédského lékaře, jenž pomáhal lidem zemřít pomocí inzulínu a prášků na spaní, ale jeho snacha uvedla, že mu prášky vypadly ze lžičky, a již je nenašel.

24.10.1978 von Dardel věnoval své ženě báseň k 60. výročí svatby, ve které opěvoval její „ elán z ocele „..

1979 švédské noviny psaly o svědectví bývalého vězně, jenž švédskému ministru zahraničí uvedl, že Wallenberg byl ještě v létě 1975 ve vězení ve městě Vladimir.

93letý von Dardel ukončil 12.2.1979 svůj život – jeho manželka (88) se otrávila barbituráty o dva dny později, ale ještě živou ji našla její dcera Nina Lagergren /1921-2019, 98/, která jí musela slíbit, že se svým bratrem Guyem /1919-2009, 90/ budou pokračovat v pátrání po svém bratru Raoulovi, a budou ho pokládat za živého ( proto na parte rodičů byly uvedeny tři pozůstalí sourozenci ).

Částicový fyzik Guy von Dardel ( 2 dcery ) svého času přemluvil kolegu Alberta Einsteina /1879-1955/, aby napsal Stalinovi dopis a přiměl ho se Raoulem Wallenbergem zabývat.

V 12/1979 prof. Guy von Dardel odjel do Moskvy, oficiálně pracovně k ruským fyzikům, soukromě se snažil získat mezi nimi podporu pro vytvoření sovětsko-švédské komise, která by pátrala po Raoulovi. Při svém pobytu v Moskvě přiměl fyzika Andreje Sacharova, aby s ním navštívil místa, kde měli z doslechu žít bývalí Wallenbergovi spoluvězni.

Po smrti rodičů založili Wallenbergovu společnost, kterou sponzoroval Marcus Wallenberg. Navázala četné kontakty od izraelského premiéra Menachema Begina přes Kissingera k senátoru Josephu Bidenovi, a zřizovala po světě kanceláře, aby rozšířila povědomí o Wallenbergovi, o kterém začal psát mj. Elie Wiesel.

5.10.1981 Ronald Reagan prohlásil Raoula Wallenberga za Čestného občana USA.

Jen Švédsko žádnou ulici ani náměstí po Wallenbergovi nepojmenovalo, nevydalo žádnou známku s Wallenbergem, nepostavilo mu pomník. A když u švédského pobřeží v 10/1981 najela na mělčinu ruská ponorka, švédská vláda ignorovala výzvy, aby její posádku vyměnila za odpovědi o osudu Wallenberga, a místo toho ponorku jen odtáhla do mezinárodních vod ( sociální demokrat Olof Palme byl premiérem v letech 1969-1976 + 1982-1986 zavražděn ).

1984 Guy von Dardel žaloval u federálního US soudu Washington D.C. Kreml s tím, že Wallenberga Kreml zatkl protiprávně , a požadoval vydání jeho ostatků. US soud mu dal za pravdu, ale Kreml nereagoval, von Dardelovi se vysmál.

Na podzim 1984 se v NYC konala premiéra filmu o Wallenbergovi, na jaře 1985 Nina Lagergren poobědvala s Kissingerem. Až 1987 za Gorbačeva Švédsko vydalo poštovní známku s Wallenbergem a pojmenovalo po něm jedno náměstí.

1987 a 1988 Guy von Dardel jel opět do Moskvy na setkání se Sacharovem a jeho manželkou Elenou Bonner, se kterými podnikl cestu za svědky do Petrohradu a Tbilisi.

V 9/1989 sovětský velvyslanec ve Švédsku pozval oba sourozence do Moskvy. Švédské listy psaly, že „ jejich tváře zářily „. 16.10.89 jim sovětský zástupce předal Raoulovy osobní věci – diář, kalendář, záznam o registraci auta, pouzdro na cigarety, diplomatický pas a staré bankovky (dolary, švýcarské franky, švédské koruny, mad´arské a bulharské bankovky ).

Sovětský zástupce zopakoval sovětskou lež o tom, že Wallenberg zemřel 1947 a všechny jeho složky už byly zničeny. Také Sacharov jim řekl, že je přesvědčen, že Wallenberg je mrtvý.

Guy von Dardel poté inicioval vytvoření mezinárodní švédsko-ruské komise, která měla zjistit, co se s Wallenbergem po jeho zadržení Sověty stalo. Komise shromáždila na 80.000 vězeňských registračních karet, a jejím pokračováním byla v letech 1991-2001 švédsko-ruská vládní skupina.

Od 90.let se Guy von Dardel od Wallenbergovy společnosti, kterou se svou sestrou založil, aby šířila Raoulovo jméno, distancoval. Shledával její společenské aktivity za přehnané ( koncerty apod.) až nechutné, jak napsal 1994 bankéři Petrovi Wallenbergovi, jenž společnost sponzoroval, ale odmítl sponzorovat von Dardelovy pátrací aktivity, a dokonce mu Wallenbergova banka odmítla přístup do svého archívu s tím, že je  otevřený jen pro „ seriózní výzkum „ .

Guy von Dardel si nechal u FBI vypracovat skeč, jak by vypadal Raoul Wallenberg ve svých 80 letech, a sestra mu opatřila Raoulovy dentální záznamy. Poté ještě ve svých 75 letech 15x odjel do Ruska, kde dostal svrab, z podchlazení dostal zápal plic, a když kontaktoval muže, jenž dle sovětských archívů vyslýchal jeho bratra, tento jej vyhnal bičem.

Von Dardel na tyto své aktivity vyčerpal nejen své finance, ale i finance své mladší dcery, a od roku 1995 přestal mluvit i se svojí sestrou, když předtím s jejím souhlasem pro své pátrání vyčerpal 130.000 dolarů z účtu, který po sobě zanechal Wallenberg.

1999 jeho sestra ukončila přijímání nových členů do Společnosti Raoula Wallenberga a založila Výbor Raoula Wallenberga, jehož byla jediným členem.

S nástupem Putina, jenž znovu uzavřel archívy a chtěl skoncovat i s činností švédsko-ruské  pracovní komise, byla z popudu Kremlu v 1/2001 publikována Závěrečná zpráva, která k ničemu nedošla.

Guy von Dardel byl naprosto zničený, a své ženě řekl, že „ síly, proti kterým jeho rodina od roku 1945 bojuje, jsou příliš silné “. Pár dní nato telefonicky kontaktoval sourozence švédský premiér Göran Persson, jenž později vysvětloval, že jim „ vyjádřil omluvu jménem švédské vlády „, ale sourozence jen naštval.

Brzy poté Guy von Dardel si zlomil kyčel, dostal kardiostimulátor, a přestal mluvit o svém bratrovi.

V roce 2003 komise, ustavená švédským premiérem, publikovala zprávu „ Diplomatické selhání „, která kritizovala švédský přístup ke kauze Wallenberg.

Velvyslanec Lundvik, jenž se dlouhodobě kauzou Wallenberga zabýval v důchodu prohlásil, že „ švédská vláda nechtěla, aby se Wallenberg vrátil“ .

2005, 4 roky před jeho smrtí, mladší dcera von Dardela, Marie Dupuy, odvezla z otcova obývacího pokoje obsah skříní – naložila papíry do auta a odvezla je do svého domu ve Versailles, kde je roztřídila – skončily v 75 bednách, otcova kariéra ve fyzice v jedné bedně, v 74 dalších bednách zápisy, doklady a věci o jeho bratrovi.

Mezi věcmi byl i obkres jeho novorozenecké nohy či pozvání na party z roku 1944, kterou pořádal. Hlavně však v otcových skříních bylo 61 let pátrání po bratrovi – prosby o informace vojákům a přítelkyním, zamítnutí přístupu do státních archívů Izraele a Vatikánu, účty a daně placené za bratra jako nezvěstného, soudní pře a libreta nesoucí jeho jméno.

Mezi papíry bylo i svědectví polského vězně gulagu, že Wallenberg dostával příděly polévky navíc, lotyšsského vězně, jenž uvedl, že si o Wallenbergovi všichni mysleli, že blouzní, když prohlašoval, že je diplomat, bylo zde i poděkování lékaři, který pomohl rodičům Guye von Dardela zemřít.

https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwiSjMWO15_9AhVSXvEDHViEDTMQFnoECBAQAQ&url=https%3A%2F%2Fwww.joshuaprager.com%2Farticles-1%2Fthe-wallenberg-curse&usg=AOvVaw1yshrwrS5OF--LtWjW3jpD

Wallenberg nebyl jediným záhadným vězněm – druhým byl Rudolf Hess ve vězení Špandava, spravovaném US, Kremlem, Británií a Francií, proto Hess ve vězení vydržel až do své smrti a nebyl zabit, nebyl také ani pro své stáří omilostněn, třebaže od roku 1966 byl až do své smrti v 93 letech ve Špandavě jediným vězněm, byl držen v izolaci, ani jeho rodina jej nenavštěvovala, údajně si to sám nepřál.

Stejně jako Wallenberg i Hess věděl to, co se veřejnost nikdy neměla dozvědět, spolupráce nacistů se sionisty, kteří od nich vykupovali Židy, a s bolševiky, kteří ukrajinské a běloruské Židy nacistům vydávali, byla tím nejmenším tajemstvím.

22.9.1981 US Kongres udělil Wallenbergovi čestné občanství. Členem Kongresu byl tehdy madˇarský Žid Tom Lantos /1928-2008/, jediný přežilý z Holokaustu, jenž byl do Kongresu zvolen, kterého Wallenberg zachránil. Čestné občanství před Wallenbergem udělil Kongres jen Churchillovi, a to 1963 jako dárek od prezidenta JFK.

Další zdroj k článku :

Bernt Schiller, Varför ryssarna tog Raoul Wallenberg (Why the Russians took Raoul Wallenberg), Natur och Kultur, Stockholm 1991

Kent Olsson : Affarernas Sverige, Stockholm 1991

1994, ke svému stému výročí založení, rodinná banka bratří Wallenbergů , Markuse a Jacoba, založila Nadaci ke studiu ekonomické historie bankovnictví a podniků /Economic History Research within Banking and Enterprise/. V rámci tohoto výlučného cíle ( obchodní historie ) zpřístupnili archívy své stockholmské Enskilda Bank, které bratři Wallenbergovi odmítli zpřístupnit rodičům Raoula Wallenberga z důvodu, že archívy zpřístupní jen pro „ seriózní „ studium.

Bratři Wallenbergovi dále zveřejnili korespondenci, ve které se předvádějí jako prostředníci mezi německým protinacistickým odbojem ( skupinou vedenou Carlem Goerdelerem ) a Londýnem ( zejména s majorem Sirem Desmond Morton / 1891-1971 /, jenž vystupoval proti Chamberlainově appeasementu a poskytl Churchillovi zpravodajské informace o přezbrojování Německa, s britským vyslancem ve Švédsku v letech 1940-45 Victorem Mallet /1893-1969/, a s Charlesem Hambro /1897-1963/, britským bankéřem a zpravodajským důstojníkem ).

Archívy jejich banky ale ani zdaleka nepotvrzují tuto jejich údajnou roli, třebaže v roce 1997 byla objevena další válečná korespondence bratří, uložená v obálkách, které mohli otevřít jen oni, údajně z důvodu, aby v případě okupace mohla být rychle zničena.

Jedná se o korespondenci s monarchistou Carlem Goerdelerem  z ultrakonzervativní Národně lidové strany /1884-2/1945 oběšen v berlínské věznici v Plötzensee, po úspěšném atentátu na Hitlera z 20.7.44 se měl stát německým kancléřem / z protihitlerovského tzv. Kreisavského/Kreisau kroužku, jenž se marně v odporu proti Hitlerovi snažil získat pomoc od anglosaských spojenců.

Goerdeler jako starosta Lipska a poté z titulu své funkce šéfa zámořského oddělení firmy německého protinacistického podnikatele Roberta Bosche, hodně cestoval, zejména do Francie, Británie ( zde byl jeho kontaktem mj. britský bankéř a zpravodajský důstojník Charles Hambro /1897-1963/, US a Kanady, kde varoval před rostoucí zahraničněpolitickou agresivitou nacistů, což mu ale nebránilo v tom, aby na západních mocnostech ve prospěch Německa současně nepožadoval podporu pro odtržení Sudet, Polský koridor, litevský přístav Klajpeda (Memelland), Svobodné město Gdaňsk, a navrácení bývalých německých kolonií v Africe.

Goerdeler netušil, že Britům předává dezinformace od Canarisova Abwehru, jehož šéfové admirál Canaris a jeho zástupce gen. Hans Oster doufali, že těmito dezinformacemi přimějí Británii ke změně její dosavadní politiky appeasementu vůči Hitlerovi, což se jim podařilo.

Firmu Bosch zastupoval i ve Švédsku, kde se obchodně stýkal s bratry Marcusem a Jacobem Wallenbergem ( banka Stockholms Enskilda Bank ).

Allen Dulles ve své knize Germany ´s Underground (1947) potvrzuje, že se Goerdeler mj. i přes bratry Wallenbergovy  zejm. na jaře a na podzim 1943 u  Anglosasů ( snažil se o navázání přímých kontaktů s Churchillem )  poptával, jak by reagovali na jednání o separátní mírové smlouvě s novou ne-nacistickou německou vládou.

V listopadu 1943 se Jacob Wallenberg setkal v Berlíně s Goerdelerem naposledy, protože z bezpečnostních důvodů již do Berlína přestal jezdit. Goerdeler ještě na Štědrý den 1944 mu poslal dopis přes švédského vevyslance v Berlíně.

Jacob Wallenberg byl jedním ze tří členů komise ( Arvid Richert, budoucí švédský velvyslanec v Berlíně, Björn Prytz, gen. ředitel firmy SKF na výrobu kuličkových ložisek  + JW ) , kterou v létě 1934 ustavila švédská vláda, aby s nacistickým Německem vyjednala obchodní a platební dohodu.

Později se tato komise rozrostla na 50 lidí, Jacob W. byl jejím členem do roku 1944, byl považován za hlavního vyjednavače pro výměnu zboží s Německem, která pro švédskou ekonomiku byla za války klíčová ( švédská železná ruda, německé uhlí a chemické produkty ).

Jacob Walenberg /1892-1980/jménem švédské vlády vybudoval širokou sítˇ kontaktů s německými nacistickými bankami a průmyslovými podniky, částečně ji převzal od svého otce.

Marcus Wallenberg /1899-1982/ byl členem švédské delegace, ustavené švédskou vládou, která měla v září 1939 vyjednat obchodní dohodu s britskou vládou. Jednání s německou a britskou vládou byla vedena paralelně, s britskou vládou byla dohoda uzavřena 7.12.1939, s německou 22.12.1939.

Marcus Wallenberg byl poté členem stálé vládni komise pro realizaci této dohody po celou dobu války, a z tohoto důvodu udržoval blízké vztahy s britským bankéřem a zpravodajským důstojníkem Charlesem Hambro, stejně jako je udržovali již jejich otcové za 1.sv.v.

Poprvé Goerdeler obchodně jednal s Wallenbergovou  bankou Enskilda Bank 12.11.1936 ve funkci starosty Lipska ( 1930-37), kdy se setkal s otcem Wallenbergových bratří Marcusem Sr., vybaven dopisem od Hjalmara Schachta, guvernérem Reichsbank. Na zpáteční cestě z Helsinek, kde měl přednášku, se dozvěděl, že jeho nacistický zástupce nechal v Lipsku odstranit sochu Mendelssohna, což Goerdelera strašlivě rozlítilo.

Podruhé Goerdeler jednal s bankou Wallenbergových 1.9.1939, v den vypuknutí 2.sv.v., kdy měl za úkol najít pro svého zaměstnavatele Roberta Bosche švédského kupce pro jednu jeho filiálku. Nejen Bosch se rozhodl převést své zahraniční pobočky na neutrální majitele, aby nebyly zabaveny nepřáteli nacistického Německa. Jacob W. měl zájem z důvodu, že mohl pochybné německé dluhopisy v portfoliu své banky nahradit akciemi firmy Bosch.

Robert Bosch /1861-1942/ významný německý vynálezce a podnikatel

Bosch ve Stuttgartu založil dílnu pro jemnou mechaniku, ze které vznikla firma Robert Bosch GmbH, která vyráběla jím zdokonalené elektrické svíčky a elektrické startéry pro moderní spalovací motory. Bosch měl vyvinuté sociální cítění, staral se o své zaměstnance, a již 1906 zavedl osmihodinovou pracovní dobu.

Jacob Wallenberg projevil zájem, a další jednání byla vedena mezi obchodním partnerem Jacoba Rolfem Calissendorffem židovského původu  a židovským bankéřem Waldemarem von Oppenheimem, a na podzim 1939 byly uzavřeny komplikované dohody.

Wallenbergova SEB Group koupila 8 evropsksých poboček firmy Bosch v neutrálních zemích, a Boschovu US pobočku. Formálně byli kupci dceřinné společnosti holdingu  Providentia, transakce však financovala banka Wallenbergových Enskilda.

K dohodám byly připojené nepodepsané dodatky, že dceřinná společnost ve Stuttgartu má právo po válce pobočky koupit zpět. Ve světle dalších válečných událostí se tato ujednání stala pro banku Wallenbergových Enskilda nepříjemnou zátěží, a po vleklých jednáních s firmou Bosch se bance Enskilda podařilo vlastnictví evropských poboček Bosch v roce 1942 a 1943 zbavit.

Její angažmá v Boschově US pobočce bylo delší, situace v US byla komplikovanější, protože s tím, jak US vstoupily v prosinci 1941 do války, bezprostředně hrozilo, že akcie zdejší pobočky firmy Bosch budou US vládou zabaveny zejm. z důvodu, že firma byla významná pro US zbrojní průmysl.

Enskilda Bank proto firmě Bosch oznámila, že již nemůže ani nechce být vázána žádnými dodatky o zpětné poválečné koupi, takže firma Bosch musela zrušit všechna práva o zpětné koupi a obě strany se zavázaly, že zničí všechny dodatky ke smlouvě. Poté Enskilda Bank US úřadům napsala, že nejde o fingovaný odkup US pobočky, ale faktický a dlouhodobou investici – US vláda však prohlásila majetkové poměry ve firmě za neprůhledné a firmu v 5/1942 zkonfiskovala jako nepřátelský majetek.

Po válce US jednotky ve Stuttgartu  našly v archívech firmy Bosch neskartované dodatky o zpětném odkupu akcií, což US úřady posílilo v domněnce o spolupráci s bankou Wallenbergových  i v době války. Tzv. Bosch Deal banku Wallenbergových po válce nesmírně zkompromitoval jak v zahraničí tak ve Švédsku, a počátkem srpna 1945 US ministerstvo financí banku Enskilda a bratry Wallenbergovi prohlásilo za „ speciálně zablokované cizí státní příslušníky“.

Pro přístup ke svému majetku v US museli mít v každém ad hoc případě zvláštní povolení a jejich banka Enskilda nesměla v US uzavírat pro své klienty transakce.

1946 se Jacob Wallenberg z vedení banky stáhl a šéfem banky se stal Marcus W. 1947 byla blokace bratří Wallenbergových a Enskilda Bank zrušena, a banka se začala s US státem soudit o zkonfiskované akcie firmy Bosch – dohody bylo dosaženo v roce 1950 s tím, že Enskilda Bank získala zpět své půvdní akcie ve firmě, ale bez navýšené hodnoty.

Bosch Deal poskytl Goerdelerovi jezdit během války nejen do Stockholmu více než pravidelně, a udržovat styky s podnikateli neutrálních zemí, aniž by budil podezření ( o setkáních s ním napsal Jacob Wallenberg přehled pro Allena Dullese pro jeho knihu Germany´s Underground ).

Goerdeler požadoval na Marcusu Wallenbergovi, jenž často jezdil do Londýna, aby jeho zprávu předal Churchillovi nebo jeho osobnímu tajemníkovi.

Němečtí generálové požadovali, aby se spojenci zdrželi bombardování německých proti nacistům vzbouřených měst, a měli výhrady k závěru konference v Casablance z ledna 1943, zejména k bezpodmínečné kapitulaci. Žádný německý generál nechtěl převzít odpovědnot za svržení Hitlera a hned druhý den nato podepsat bezpodmínečnou kapitulaci.

Marcus W. se zmínil o obsahu dopisu Desmondu Mortonovi, osobnímu tajemníku Churchilla, kterého znal, 4.6.1943. Než se vrátil do Švédska 19.6.43 napsal o obsahu svého rozhovoru s Mortonem memorandum – Morton odpověděl, že cíle války byly ze strany spojenců stanoveny – rozdrtit nacistické Německo a nacistický gangsterký režim, který uvrhl svět do války, takže je nemyslitelné, aby německý odboj dostal předem nějaké požehnání či souhlas ze spojeneckých štábů. Na otázku Marcuse W., zda by bylo možné nějaké mírové urovnání, aniž by byla podepsána bezpodmínečná kapitulace, Morton odpověděl záporně.

29.9.43 Marcus W. obdržel dopis, jenž odpovědi na otázky Goerdelera jestě více rozváděl, od podnikatele a zpravodajce SOE Charlese Hambro,jenž se oženil s Marcusovou první manžekou a Marcusova dcera s nimi žila v Londýně, zatímco syn Charlese Hambro z prvního manželství žil během války ve Švédsku, kde navštěvoval spolu se syny Marcuse soukromou školu.

Hambro mj. psal, atˇ ona osoba (Goerdeler)  pokračuje ve svých plánech, ale nic jí nemůže být slíbeno. Dále Marcuse W. žádal, aby se nikdo nedozvěděl, že spolu o tomto tématu diskutují, a zejména ne britská ambasáda.

Tento kanál mezi Brity a Marcusem W.  Goerdeler nikdy nevyužil, protože přes jeho neutuchající optimismus realizaci jeho plánu bránily neustále vyvstávající překážky.

Ještě z vězení Goerdeler napsal Jakobovi W. dva dopisy datované 8.11.44 a 24.12.1944. Jsou psané obyčejnou tužkou a adresované „ Jeho Excelenci švédskému velvyslanci v Berlíně„ , ve kterém velvyslance žádá, aby dopisy předal Jakobovi W., kterého žádal, aby se pokusil dostat jeho uvězněnou rodinu do Švédska.

 Naivní Goerdeler, 2 měsíce před svým oběšením, věřil alespoň v mírovou iniciativu, kdy by se o ukončení války mezi anglosaskými spojenci a Berlínem mohl dle něho pokusit vyjednat švédský král. I ve své zoufalé situaci stále doufal v jednotu západní Evropy.

Ritter ( strana 434 ) píše,  jak se Goerdelerovi podařilo dopisy napsat a propašovat z vězení za pomoci jednoho ze strážců.

Jakob W.  29.11. 1946 vdově Anneliese G.  odpověděl, že dopisy nedostal. Vdova mu poslala dopis datovaný 25.10.46, ve kterém píše, že mu psala již dvakrát bez jeho odezvy, a že poslala mu v dopise i originál s kopií dopisu, který mu Goerdeler před smrtí napsal ( ze 24.12.44 ), a že by jen chtěla vědět, zda mu dopis došel. 

Jakob W. jí kondoloval a žádal ji o kopii i druhého dopisu s tím, že jí informoval, že s odbojářem Goerdelerem celou válku udržoval kontakty ( jistil si tím svoji „ protifašistickou „ činnost ). Poté ji tu a tam posílal balíky, za které mu v roce 1947 vdova děkuje s tím, že pomohou přežít zimu jejím dětem, vnoučatům a ji samotné, protože zima po nebývalém suchu v létě 1947 má být velice krutá.

Vdova jej současně požádala o pomoc s výjezdem – měla jet do švýcarského sanatoria, ale US okupační úřady jí výjezd nepovolily. Dostala tedˇpozvání do Švédska a ptala se, zda by Jakoba W.  mohla  uvést ve své žádosti o vízum. Nejenže souhlasil, ale vízum a povolení k pobytu n dva měsíce ji v listopadu 1947  na ministerstvu zahraničí i zařídil s tím, že se těší na osobní setkání s ní.

Vdově Goerdelerové se nakonec podařilo přijet až na podzim 1948, kdy mu přivezla i dopisy od svého manžela. Setkala se s Jakobem W., ale když 21.10.48 odjížděla, napsala mu dopis, že je škoda, že se s ním nemohla sejít ještě jednou, protož s ním chtěla probrat, zda by ji britské úřady byly ochotné vrátit manželovy dopisy, které byl nucen ve vězení napsat na příkaz Hitlera ( Goerdeler , jenž byl po atentátu na Hitlera na udání zatčen, když se chystal uprchnout do Švédska, ve vězení spolupracoval s Gestapem, a bylo kvůli němu zatčeno mnoho lidí,jejichž jména uvedl, a kvůli svým napsaným poznámkám, které Gestapo našlo u něho v bytě a v hotelu ).

Kontakty nakonec mezi nimi vyzněly do ztracena, dostal jen oznámení, že v srpnu 1961 po těžké nemoci zemřela, a její syn Richard, právník jako jeho otec, jej krátce navštívil v 12/1966 a pozval jej do Německa. Na návštěvu ale Jakob W. nikdy nepřijel, zemřel v roce 1980 (88).